Když se člověk na delší dobu ocitne mimo rodnou hroudu a seznámí se s lidmi z jiné kultury, často to s ním docela hne - nebo ho aspoň donutí přemýšlet o věcech, které dosud bral jako samozřejmost. Například takové slušné chování.

Věděli jste, že v Japonsku se nesmí smrkat na veřejnosti, protože je to považováno za odporné? Ve Španělsku si klidně v prázdném metru stoupnou tak těsně vedle vás, že byste vyletěli z kůže. Když potkáte pohledem Američana na ulici, musíte se oba usmát, jinak bude vaše zírání považované za obtěžování. Mexičanovi zase prakticky nesmíte říct ne - nabídka se přijímá slovem "ano" a odmítá slovem "děkuji". A tak dále. Nicméně jedno je všem zemím společné: slušné chování, ať je jak chce zapeklité a občas nepochopitelné, slouží k tomu, aby se druhý v mé přítomnosti cítil dobře a aby se mu i nepříjemné věci sdělovaly s citem a taktně. Je prostě založené na respektu a vzájemné úctě.

Jenom v Čechách mám občas pocit, že vzájemný respekt už skoro přestal existovat a slušnost se změnila ve formální soubor "to SE smí a tohle SE nesmí", popřípadě "to SE neříká". Jakoby se někdy u nás z mezilidských vztahů poněkud vytrácela vřelost, spontánnost a ohled - a zůstávalo jen to formální, studené a pokrytecké "slušné" chování.

Buďme raději méně slušní - a více uctiví.