6.července 2022 |
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
|
|
Katolický teolog Hans Küng se narodil v roce 1928 ve švýcarském Sursee. Vystudoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě a papežem Janem XXIII. byl povolán jako jeden z koncilních teologů II. Vatikánského koncilu, do nějž vkládal velkou naději na reformu katolické církve. Na přelomu let 1979/1980 mu je kvůli údajnému odklonu od katolické víry (především v knize "Christ sein") a kvůli kritice dogmatu o neomylnosti papeže odebrána kanonická mise (povolení vyučovat teologii). Küng se při té příležitosti dozvídá, že Kongregace pro nauku víry jej už od jeho doktorské dizertace sleduje a vede na něj spis, do něhož mu není dovoleno nahlédnout, ačkoliv se má obhajovat. Nadále zůstává knězem ve své bazilejské diecézi a jeho dosavadní působiště - Universita Tübingen - přistupuje na ojedinělý kompromis. Küng zůstává ředitelem Institutu pro ekumenické bádání (Institut für ökumenische Forschung) a profesorem ekumenické teologie.
V 80. letech se stále více angažuje v ekumenických aktivitách a podporuje trialog velkých monoteistických náboženství. Prosazuje tezi, že bez míru mezi náboženstvími není možný mír světový. Tyto aktivity shrnuje pojem "světový étos" (Weltethos). V roce 1994 iniciuje Nadaci Světový étos (Stiftung Weltethos), později se stává jejím ředitelem.
V roce 1995 píše se svým spolupracovníkem Jensem Walterem knihu "Humánně zemřít", v níž požaduje více teologické zodpovědnosti člověka za vlastní život (a za rozhodnutí o jeho ukončení). Poté, co papež Jan Pavel II. vydává encykliku "Evangelium Vitae - O hodnotě a nedotknutelnosti lidského života", v níž mimo jiné odmítá aktivní pomoc při umírání, označuje ho Küng v první reakci za "duchovního diktátora" a vyčítá mu, že propásl historickou šanci.
Hans Küng je kontroverzní osobnost, nelze však popřít jeho velký vliv na diskusi v katolické církvi i mimo ni. V jeho dílech lze objevit několik hlavních okruhů myšlenek:
Mimo to Hans Küng podle vlastních slov rád plave, lyžuje a poslouchá hudbu (vlastní sbírku nahrávek od gregoriánských chorálů po moderní vážnou hudbu).
Vybraná bibliografie
Konzil und Wiedervereinigung. Erneuerung als Ruf in die Einheit (1960)U.Eco se narodil v roce 1932 v Alessandrii, Piedmont, Itálie. Proti přání svého otce, který z něj chtěl mít právníka, vystudoval v Turíně středověkou filosofii a literaturu. V 50.letech pracoval jako kulturní editor v italské veřejnoprávní televizní stanici RAI. V 70.letech psal sloupky pro avantgardní časopis Il Verri. Tyto sloupky měly podobný charakter, jako Barthesovy Mytologie (viz ukázka na Glosách), po jejichž přečtení Eco tento styl "ze skromnosti" opustil.
Po celou dobu sbíral myšlenky ke koncepci otevřeného textu, o němž v roce 1962 vyšla kniha Opera aperta (Otevřené dílo). V ní pojímá literární dílo jako pole spíše než proud významů. Čím otevřenější je dílo, čím širší možnosti výkladu poskytuje, tím je podle něj hodnotnější a živější. Jeho zájem o medievální kulturu se postupně transformoval v zájem o kulturu obecně a o sémiotiku. V roce 1971 se stal prvním profesorem sémiotiky (na univerzitě v Bologni, kde působí dodnes), v roce 1976 vyšla jeho kniha A Theory of Semiotics. Je členem redakčních rad časopisů Semiotica, Poetics Today, Degrès, Structuralist Review, Text, Communication, Problemi dell’informazione a dalších.
V 80.letech dostala jeho kariéra zvláštní zvrat. Román Il nome della rosa (Jméno růže) (původně se měl jmenovat Vražda v opatství, pak Adso z Melku), jehož se prodalo přes 9 000 000 výtisků namísto původně předpokládaných 30 000, jej zanesl do fondu významných autorů západní literatury. U.Eco však není jen romanopisec, napsal i tři knihy pro děti.
Umberto Eco vykouří denně několik krabiček cigaret a hraje na akordeon. Sám sebe popisuje jako člověka polychronického, který začíná mnoho věcí naráz a pak je proplétá do nových kombinací. Na svůj náhrobek si údajně přeje vytesat úryvek z Tommase Campanelly:
"Počkej, počkej."
"Nemůžu."
V českém překladu vyšly kromě posledního všechny jeho romány a několik sbírek esejů. V roce 2005 vyšlo konečně jedno z jeho klíčových děl - Teorie sémiotiky, dvě další však stále chybí (The Open Work a The Role of the Reader).
Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.
Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."
Michael Novak (1933-), významný představitel amerického neokonzervatismu, se narodil v USA jako potomek slovenských přistěhovalců. Po studiích na Stonehill College (obor filosofie a angličtina), Gregoriánské universitě v Římě a Katolické universitě promoval z historie a filosofie náboženství na Harvardu (1966). Následně přednášel na mnoha universitách (Harvardu, Stanfordu a dalších) a roku 1978 se stal stálým výzkumným pracovníkem think-tanku American Enterprise Institute, kde se dodnes zabývá náboženstvím a veřejnou politikou. V letech 1981-1982 zastupoval USA u Komise OSN pro lidská práva v Ženevě, stanul též v čele americké zastupitelské mise při Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (1986). Z množství jeho publikací byla řada přeložena do češtiny:
Duch demokratického kapitalismu (Praha: Občanský institut, 1992)
Sociální spravedlnost (Praha: Občanský institut, 1993)
Probuzení z nihilismu (Praha: Občanský institut, 1994)
Vyznání katolíka (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995)
Filosofie svobody (Praha: Vyšehrad, 1998)
Katolické sociální myšlení a liberální instituce (Praha: Česká křesťanská akademie, 1999)
Roku 2000 získal Michael Novak Řád T.G. Masaryka.
Immanuel Wallerstein, spoluzakladatel Fernand Braudel Center, předseda Gulbenkianovy komise pro rekonstrukci společenských věd, v letech 1994-1998 předseda International Sociological Association, je jedním z hlavních současných představitelů marxistického přístupu k mezinárodním vztahům. Kořeny jeho prací je třeba hledat v modelu centrum-periferie a v na něj navazující teorii závislosti, která hledá zdůvodnění ekonomické zaostalosti některých zemí. Podle ní jsou příčinou zaostalosti vyspělejší a hegemonistické kapitalistické státy (centrum), které si podřizují ekonomiku periferního státu, vtahují ji do svého vlastního systému a činí ji na sobě ekonomicky i politicky závislou. Ekonomiky států centra mají k dispozici nejmodernější technologie, jejichž aplikace dále znásobuje zisky a zvyšuje jejich mocenský předstih, zatímco periferie je odsouzena do role dodavatelů surovin či výrobků s minimální přidanou hodnotou. Centrum má zájem na udržení tohoto stavu, takže brání periferii v přístupu k technologiím a také jinak zneužívá svou mocenskou převahu.
Wallerstein chápe současný stav mezinárodních vztahů jako jediný celistvý systém, který nazývá kapitalistickou světoekonomikou. Tento světový systém je však podle něj ve vleklé krizi, která bude nejpravděpodobněji vyřešena nástupem socialistické světovlády.
Další odkazy:
Curriculum Vitae
Další eseje