Katolický teolog Hans Küng se narodil v roce 1928 ve švýcarském Sursee. Vystudoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě a papežem Janem XXIII. byl povolán jako jeden z koncilních teologů II. Vatikánského koncilu, do nějž vkládal velkou naději na reformu katolické církve. Na přelomu let 1979/1980 mu je kvůli údajnému odklonu od katolické víry (především v knize "Christ sein") a kvůli kritice dogmatu o neomylnosti papeže odebrána kanonická mise (povolení vyučovat teologii). Küng se při té příležitosti dozvídá, že Kongregace pro nauku víry jej už od jeho doktorské dizertace sleduje a vede na něj spis, do něhož mu není dovoleno nahlédnout, ačkoliv se má obhajovat. Nadále zůstává knězem ve své bazilejské diecézi a jeho dosavadní působiště - Universita Tübingen - přistupuje na ojedinělý kompromis. Küng zůstává ředitelem Institutu pro ekumenické bádání (Institut für ökumenische Forschung) a profesorem ekumenické teologie.

V 80. letech se stále více angažuje v ekumenických aktivitách a podporuje trialog velkých monoteistických náboženství. Prosazuje tezi, že bez míru mezi náboženstvími není možný mír světový. Tyto aktivity shrnuje pojem "světový étos" (Weltethos). V roce 1994 iniciuje Nadaci Světový étos (Stiftung Weltethos), později se stává jejím ředitelem.

V roce 1995 píše se svým spolupracovníkem Jensem Walterem knihu "Humánně zemřít", v níž požaduje více teologické zodpovědnosti člověka za vlastní život (a za rozhodnutí o jeho ukončení). Poté, co papež Jan Pavel II. vydává encykliku "Evangelium Vitae - O hodnotě a nedotknutelnosti lidského života", v níž mimo jiné odmítá aktivní pomoc při umírání, označuje ho Küng v první reakci za "duchovního diktátora" a vyčítá mu, že propásl historickou šanci.

Hans Küng je kontroverzní osobnost, nelze však popřít jeho velký vliv na diskusi v katolické církvi i mimo ni. V jeho dílech lze objevit několik hlavních okruhů myšlenek:

• Kritizuje postoj církve k sexualitě a souvisejícím společenským otázkám - především zákaz umělé antikoncepce, nucený celibát kléru a striktní zákaz umělého potratu.
• Kritizuje postoj církve k ženám - především zákaz přístupu žen do kněžských funkcí.
• Co do teologických a strukturních otázek - je kritikem dogmatu o neomylnosti papeže a centralistické hierarchie katolické církve.
• Je zástáncem nejen křesťanské, nýbrž i světové ekumeny (sbližování nebo alespoň mírového dialogu všech náboženství). Zasazuje se též o větší vliv laiků na dění v církvi.

Mimo to Hans Küng podle vlastních slov rád plave, lyžuje a poslouchá hudbu (vlastní sbírku nahrávek od gregoriánských chorálů po moderní vážnou hudbu).

Vybraná bibliografie

Konzil und Wiedervereinigung. Erneuerung als Ruf in die Einheit (1960)
Die Kirche (1967)
Unfehlbar? Eine Anfrage (1970)
Co je církev? (Cesta, 2000) (Was ist Kirche?, 1970)
Fehlbar? Eine Bilanz (1973)
Být křesťanem (CDK, 2000) (Christ sein, 1974)
Křesťanství a náboženství Číny: Na cestě k dialogu (Vyšehrad, 1999) (Christentum und Chinesische Religion, 1988)
Světový étos: Projekt (Archa, 1992) (Projekt Weltethos, 1990)
Das Judentum (1991)
Mozart. Stopy transcendence (CDK, 2002) (Mozart - Spuren der Transzendenz, 1991)
Das Christentum. Wesen und Geschichte (1994)
Große christliche Denker (1994)
Prohlášení ke světovému étosu (CDK, 1997) ( Erklärung zum Weltethos, 1995)
Světový étos pro politiku a hospodářství (Vyšehrad, 2002) (Weltethos für Weltpolitik und Weltwirtschaft, 1997)
Po stopách světových náboženství (CDK, 2006) (Spurensuche. Die Weltreligionen auf dem Weg, 1999)
Die Frau im Christentum (2001)
Malé dějiny katolické církve (Barrister, Vyšehrad 2005) (Kleine Geschichte der katholischen Kirche, 2001)
Der Islam. Geschichte, Gegenwart, Zukunft. (2004)
Der Anfang aller Dinge - Naturwissenschaft und Religion (2005)

Profesor Slavoj Žižek je slovinský sociolog, filosof a kulturní teoretik levicového zaměření navazující na dílo francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana. Působí na The European Graduate School, v Sociologickém institutu Lublaňské univerzity a na dalších akademických pracovištích.
Sám se aktivně účastní veřejného života, neboť "politika je příliš vážná věc, abychom ji mohli přenechat jen politikům". Kandidoval v prvních slovinských postkomunistických volbách na úřad prezidenta.

Vybraná bibliografie
Enjoy Your Symptom!: Jacques Lacan in Hollywood and Out (1992)
The Sublime Object of Ideology (1997)
Looking Awry (1998)
The Zizek Reader (1999)
The Ticklish Subject : The Absent Centre of Political Ontology (1999)
The Art of the Ridiculous Sublime : On David Lynch's Lost Highway (2000)
The Fright of Real Tears : Krzysztof Kieslowski Between Theory and Post-Theory (ed.) (2001)
On Belief (2001)
The Fragile Absolute: Or, Why is the Christian Legacy Worth Fighting For? (2001)
Did Somebody Say Totalitarianism?: Five Essays in the (Mis)use of a Notion (2001)
The Puppet and the Dwarf: The Perverse Core of Christianity (2002)

V češtině dosud žádná kniha nevyšla.

Další odkazy
Slavoj Žižek na stránkách Lublaňské univerzity
Slavoj Žižek na stránkách The European Graduate School
Slavoj Žižek na Wikipedii

František Mikš je členem Rady Centra pro studium demokracie a kultury, ředitel Institutu pro politiku a kulturu, šéfredaktor měsíčníku Revue Politika a šéfredaktor nakladatelství Barrister & Principal.
V době tzv. televizní krize byl radním Rady ČT navrženým ODS.

Je spoluautorem knih
Úvahy o české politické krizi (1998)
Rozhovory s Vladimírem Čermákem (2000)

Spolueditoval sborník
Česká konzervativní a liberální politika (2000)

Flemming Rose je editorem kulturní rubriky dánského deníku Jyllands-Posten.

Dr. Prof. Joost Smiers vyučuje politologii na Vysoké škole umělecké Utrecht. Dlouhodobě se zabývá procesem rozhodování v kulturní sféře, intelektuálním vlastnictvím, autorským právem a kulturní identitou. Je zakládajícím členem International Network For Cultural Diversity.

Knihy
Arts Under Pressure. Promoting Cultural Diversity in the Age of Globalization (2003)
Artistic Expression in a Corporate World. Do We Need Monopolistic Control? (2004)

Další odkazy
Joost Smiers se rozhodl dát knihu Artistic Expression in a Corporate World. Do We Need Monopolistic Control? volně k dispozici v elektronické podobě. Stáhnout si ji můžete zde (PDF, 750 kB).

Profesor Philip G. Zimbardo působí na Stanfordské univerzitě. Publikoval přes 350 vědeckých prací, proslavil se tzv. stanfordským experimentem, dokazujícím rozhodující vliv situace na chování člověka. Vedle psychologie situace je například průkopníkem moderního výzkumu stydlivosti jako psychické poruchy.
Je autor učebnice Psychologie a život, která se dočkala 17 vydání. V roce 2002 byl prezident Americké psychologické asociace, v roce 2005 předseda Rady prezidentů amerických vědeckých asociací (CSSP).
V roce 2005 získal cenu Nadace Vize 97.

Další odkazy
Homepage of Philip G. Zimbardo
The Stanford Prison Experiment

Centrum strategických studií se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě.

Internetové stránky:
www.strat.cz

Prof. PhDr. Břetislav Horyna, Ph.D. působí na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho hlavní pole působnosti jsou filosofie, religionistika a antropologie.
Působí v redakci časopisů Religio a Aluze.

PhDr. Daniel Špelda, PhD. vystudoval češtinu a filosofii na Masarykově Univerzitě v Brně a od roku 2002 je odborným asistentem na katedře filosofie Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni. Autor publikoval množství statí v českých odborných časopisech, např. článek "Descartes a principy vědeckého poznání", Filosofický časopis 53 (2005) nebo konferenční příspěvek "Astronomia filia temporis", In: R. Schuster (ed.), Teorie a dějiny vědy a techniky, Západočeská univerzita, Plzeň 2005.

František Graus (1921-1989), jeden z předních českých medievistů, prožil kvůli svému židovskému původu větší část války v Terezíně a dalších koncentračních táborech. Po válce vystudoval historii, v letech 1953-1969 řídil jako šéfredaktor Československý časopis historický. V padesátých letech ve svých dílech, přednáškách a redakční činnosti důsledně uplatňuje teze i metodu historického materialismu a zastává politicky instrumentální pojetí historiografie. Vahou své funkce a svým světonázorem přispěl v této době značnou měrou k deformaci československé historiografie.
Ve svém přesvědčení zakolísal nejprve v roce 1956 po odhalení Stalinova kultu osobnosti. V 60.letech se již přiklání k proudům západní historiografie, ve svých recenzích uvádí do českého prostředí zejména práce z okruhu školy Annales.
Po roce 1968 usiloval již otevřeně o nové pojetí historiografie a začal kritizovat dogmatický režim 50.let a jeho brutální metody. K reflexi svého osobního podílu na represáliích se však nedostal (alespoň veřejně) ani později v emigraci, kdy přednášel na univerzitách v Basileji a v Gießenu.

Heslo "František Graus" v encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách 20.století
O Františkovi Grausovi psal Roman Ferstl v Českém časopise historickém 2/2003 a Karel Hrubý v Soudobých dějinách 3/2004.

U.Eco se narodil v roce 1932 v Alessandrii, Piedmont, Itálie. Proti přání svého otce, který z něj chtěl mít právníka, vystudoval v Turíně středověkou filosofii a literaturu. V 50.letech pracoval jako kulturní editor v italské veřejnoprávní televizní stanici RAI. V 70.letech psal sloupky pro avantgardní časopis Il Verri. Tyto sloupky měly podobný charakter, jako Barthesovy Mytologie (viz ukázka na Glosách), po jejichž přečtení Eco tento styl "ze skromnosti" opustil.
Po celou dobu sbíral myšlenky ke koncepci otevřeného textu, o němž v roce 1962 vyšla kniha Opera aperta (Otevřené dílo). V ní pojímá literární dílo jako pole spíše než proud významů. Čím otevřenější je dílo, čím širší možnosti výkladu poskytuje, tím je podle něj hodnotnější a živější. Jeho zájem o medievální kulturu se postupně transformoval v zájem o kulturu obecně a o sémiotiku. V roce 1971 se stal prvním profesorem sémiotiky (na univerzitě v Bologni, kde působí dodnes), v roce 1976 vyšla jeho kniha A Theory of Semiotics. Je členem redakčních rad časopisů Semiotica, Poetics Today, Degrès, Structuralist Review, Text, Communication, Problemi dell’informazione a dalších.
V 80.letech dostala jeho kariéra zvláštní zvrat. Román Il nome della rosa (Jméno růže) (původně se měl jmenovat Vražda v opatství, pak Adso z Melku), jehož se prodalo přes 9 000 000 výtisků namísto původně předpokládaných 30 000, jej zanesl do fondu významných autorů západní literatury. U.Eco však není jen romanopisec, napsal i tři knihy pro děti.

Umberto Eco vykouří denně několik krabiček cigaret a hraje na akordeon. Sám sebe popisuje jako člověka polychronického, který začíná mnoho věcí naráz a pak je proplétá do nových kombinací. Na svůj náhrobek si údajně přeje vytesat úryvek z Tommase Campanelly:
"Počkej, počkej."
"Nemůžu."

V českém překladu vyšly kromě posledního všechny jeho romány a několik sbírek esejů. V roce 2005 vyšlo konečně jedno z jeho klíčových děl - Teorie sémiotiky, dvě další však stále chybí (The Open Work a The Role of the Reader).

Částečná odborná bibliografie
Umění a krása ve středověké estetice (Argo, 1998) ("Sviluppo dell'estetica medievale" in "Momenti e problemi di storia dell'estetica", 1959)
The Aesthetics of Thomas Aquinas (Il problema estetico in San Tommaso, 1956)
The Open Work (Opera Aperta, 1962, v roce 1976 vyšla rozšířená edice doplněná o další eseje)
Skeptici a těšitelé (Svoboda, 1995) (Apocalittici e integrati, 1964)
The Middle Ages of James Joyce (Le poetiche di Joyce, 1965)
Travels in Hyperreality (Il costume di casa, 1973, Dalla periferia dell'impero, 1977, Sette anni di desiderio, 1983)
Teorie sémiotiky (JAMU, 2005) (A Theory of Semiotics, 1976)
The Role of the Reader : Explorations in the Semiotics of Texts (obsahuje eseje z Opera aperta (1962) , Apocalittici e integrati (1964), Forme del contenuto (1971), Il Superuomo di massa (1976), Lector in Fabula (1979)).
Postscript to The Name of the Rose (Postille al nome della rosa 1983)
Semiotics and the Philosophy of Language (Semiotica e filosofia del linguaggio, 1984)
Meze interpretace (Karolinum, 2004) (I limiti dell'interpretazione, 1990)
Interpretation and Overinterpretation (1992) (s R. Rortym, J. Cullerem, C. Brooke-Rosem)
Hledání dokonalého jazyka (NLN, 2003) (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993)
Kant and the Platypus : Essays on Language and Cognition (Kant e l’ornitorinco, 1997)
Serendipities : Language and Lunacy (1998)
Experiences in Translation (2000)
O literatuře (Argo, 2004) (Sulla letteratura, 2003)
Dějiny krásy (Argo 2005) (Storia della bellezza, 2004; knižní verze interaktivního CD, vyšedšího v roce 2002)

Romány
Jméno růže (poslední vydání: Český klub, 2003) (Il nome della rosa, 1980)
Foucaultovo kyvadlo (poslední vydání: Český klub, 2003) (Il pendolo di Foucault, 1988)
Ostrov včerejšího dne (poslední vydání: Argo, 2001) (L'isola del giorno prima, 1994)
Baudolino (Argo, 2001) (Baudolino, 2000)
The Mysterious Flame of Queen Loana - An Illustrated Novel (La misteriosa fiamma della regina Loana, 2004)

Další odkazy
Rozsáhlé stránky o Umbertu Ecovi
Profil Umberta Eca na Guardianu
Umberto Eco na Wikipedii
Diskuse o Umbertu Ecovi na diskusním serveru Okoun

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz

Autorka je studentkou politologie a mezinárodních vztahů na FSV UK.
Spolupracuje s internetovým časopisem e-Polis.

Dr. phil. Robert W. Mühle M.A. je německý historik.

Michael Novak (1933-), významný představitel amerického neokonzervatismu, se narodil v USA jako potomek slovenských přistěhovalců. Po studiích na Stonehill College (obor filosofie a angličtina), Gregoriánské universitě v Římě a Katolické universitě promoval z historie a filosofie náboženství na Harvardu (1966). Následně přednášel na mnoha universitách (Harvardu, Stanfordu a dalších) a roku 1978 se stal stálým výzkumným pracovníkem think-tanku American Enterprise Institute, kde se dodnes zabývá náboženstvím a veřejnou politikou. V letech 1981-1982 zastupoval USA u Komise OSN pro lidská práva v Ženevě, stanul též v čele americké zastupitelské mise při Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (1986). Z množství jeho publikací byla řada přeložena do češtiny:
Duch demokratického kapitalismu (Praha: Občanský institut, 1992)
Sociální spravedlnost (Praha: Občanský institut, 1993)
Probuzení z nihilismu (Praha: Občanský institut, 1994)
Vyznání katolíka (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995)
Filosofie svobody (Praha: Vyšehrad, 1998)
Katolické sociální myšlení a liberální instituce (Praha: Česká křesťanská akademie, 1999)

Roku 2000 získal Michael Novak Řád T.G. Masaryka.

Ian Buruma je novinář, spisovatel a profesor lidských práv a žurnalismu na Bard College, New York.

Částečná bibliografie
The Wages of Guilt: Memories of War in Germany and Japan (1994)
The Missionary and the Libertine (1997)
Anglomania: a European Love Affair (1999)
Bad Elements: Chinese Rebels from Los Angeles to Beijing (2001)
Inventing Japan: 1853–1964 (2003)
Occidentalism: The West in the Eyes of Its Enemies (2004)

Prof. Avishai Margalit Ph.D. přednáší filosofii jazyka, racionality a společnosti na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Částečná bibliografie:
The Decent Society (1996)
Views in Review: Politics and Culture in the State of the Jews (1998)
The Ethics of Memory (2002)
Occidentalism: The West in the Eyes of Its Enemies (2004)

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky

Dr. Páter Erhard Schlund O.F.M. (člen františkánů (Ordo Fratrum Minorum - řád Menších bratří ) v klášteře Sv.Anny v Mnichově) (1888-1958) vystudoval filosofii u profesora Clemense Baeumkera, odborníka na křesťanskou filosofii. Zabýval se mimo jiné mapováním lidové religiozity a vzestupem obliby germánského pohanství. Před 2.světovou válkou se stal apologetem árijského mýtu a ideje čisté rasy, jež hledal myšlenkově spojit s křesťanstvím. Mezi jeho díla patří například
Die philosophischen Probleme des Kommunismus. Vornehmlich bei Kant (1922) (Filosofické problémy komunismu, především u Kanta),
Neugermanisches Heidentum im heutigen Deutschland (1923) (Novogermánské pohanství v dnešním Německu), jehož 28 000 výtisků se prodalo během jednoho měsíce,
Die Religion im Weltkrieg (1931) (Náboženství ve světové válce)
či Grundrisse der Religionswissenschaft (1948) (Základy vědy o náboženství).

Theodor Wiesengrund Adorno (1903-1969) obdržel doktorát z filosofie ve Frankfurtu nad Mohanem, kde též studoval sociologii, psychologii a hudební teorii. Později byl žákem Albana Berga v oboru hudební teorie a kompozice. V roce 1934 emigroval do Anglie a později do USA, kde pobýval do roku 1949. Od roku 1958 vedl Institut für Sozialforschung.
Adorno je významným představitelem neomarxismu, tzv.frankfurtské školy (tj.myslitelů okolo ISF) a kritické teorie. Jedním z jeho hlavních témat zájmu byla proměna kultury ve 20.století. Kultura (ovládnutá kulturním průmyslem) dnes podle něj zamezuje lidem v rozvoji, subtilním způsobem je tvaruje k nevědomé konformitě.
V roce 1968 Adorno odmítl eskalované studentské násilí, čímž si studenty popudil vůči sobě. Zároveň jej však univerzitní a vládní představitelé považovali za inspirující autoritu studentského hnutí. Zemřel o rok později ve Švýcarsku.
Částečná bibliografie:
1947 - Dialektik der Aufklärung (společně s Maxem Horkheimerem)
1950 - Der autoritäre Charakter
1951 - Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben
1966 - Negative Dialektik
1970 - Ästhetische Theorie (post mortem)
Česky vyšla pouze kniha Estetická teorie. Praha. Panglos, 1997
Další odkazy:
Adorno - Biography (en)
Adorno - Biographie (de)

Autor je posluchačem německých a rakouských studií na FSV UK.

Autorka je religionistka.

Autor je překladatel. Vystudoval politologii na FSV UK a studoval překladatelství na FF UK.

Roland Barthes (1915-1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Od kritiky dějin (Nulový stupeň rukopisu) se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii (Mytologie, Základy sémiologie, Systém módy) a od počátku sedmdesátých let si postupně budoval svébytný způsob uvažování o literárních textech (Říše znaků, Rozkoš z textu, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi). Jeho posledním textem je esej o fotografii (Světlá komora), jenž v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, které však v roce 1980 náhle přerušila smrt při automobilové nehodě.
Další odkazy:
Roland Barthes: Biography
Roland Barthes: Kompletní přehled literatury

Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd UK a studuje též anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK.

Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK.

Immanuel Wallerstein, spoluzakladatel Fernand Braudel Center, předseda Gulbenkianovy komise pro rekonstrukci společenských věd, v letech 1994-1998 předseda International Sociological Association, je jedním z hlavních současných představitelů marxistického přístupu k mezinárodním vztahům. Kořeny jeho prací je třeba hledat v modelu centrum-periferie a v na něj navazující teorii závislosti, která hledá zdůvodnění ekonomické zaostalosti některých zemí. Podle ní jsou příčinou zaostalosti vyspělejší a hegemonistické kapitalistické státy (centrum), které si podřizují ekonomiku periferního státu, vtahují ji do svého vlastního systému a činí ji na sobě ekonomicky i politicky závislou. Ekonomiky států centra mají k dispozici nejmodernější technologie, jejichž aplikace dále znásobuje zisky a zvyšuje jejich mocenský předstih, zatímco periferie je odsouzena do role dodavatelů surovin či výrobků s minimální přidanou hodnotou. Centrum má zájem na udržení tohoto stavu, takže brání periferii v přístupu k technologiím a také jinak zneužívá svou mocenskou převahu.

Wallerstein chápe současný stav mezinárodních vztahů jako jediný celistvý systém, který nazývá kapitalistickou světoekonomikou. Tento světový systém je však podle něj ve vleklé krizi, která bude nejpravděpodobněji vyřešena nástupem socialistické světovlády.
Další odkazy:
Curriculum Vitae
Další eseje

Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK.

Šéfredaktor Glos.