Nakladatelství Dokořán vydalo v květnu 2005 knihu Ivana M.Havla Zvednuté obočí a zjitřená mysl, sbírku upravených a rozšířených esejů, které vycházely v časopise Vesmír v letech 1996 až 2002. Eseje se zamýšlejí nad rozličnými otázkami na pomezí vědy, filozofie, kultury a dalších oblastí lidského poznání a badatelského snažení.

Se svolením autora jsme vybrali dva - Věda a kýč a Ostrůvky jasna - a uveřejňujeme je na Glosách. Následuje ukázka z prvního jmenovaného.

Kýčovitost asi nelze hledat v badatelské činnosti samotné, tam, kde se věda tvoří, nýbrž tam, kde se tak či onak prezentuje navenek. Kýčem však nebude ani odborná publikace, předkládající badatelské výsledky malému okruhu specialistů. Zbývá popularizace.

Příznačné jsou často kýčovité názvy knih; ty ovšem nemusejí souviset s charakterem a kvalitou díla (jsouce zpravidla jen marketingovým produktem vydavatele). V názvech se setkáte s rozličnými zaklínacími výrazy - samé nové perspektivy, nové horizonty, nové vědomí, nové hranice, nová fyzika (a vůbec všechno nové), různá odhalená tajemství a záhady, skryté dimenze, dobrodružné hledání, cesty za hranice či do hlubin čehosi, první či poslední minuty, konec toho či onoho atd. Neodpustím si, abych jeden příklad za všechny neuvedl v originále (jde o název přednášky na jedné konferenci):
"The Dreaming Universe: A Mind-Expanding Journey Into the Realm Where Psyche and Physics Meet."

Mysl, duše, psychika, inteligence, intelekt, vědomí - to vše jsou slova, která v přirozené mluvě používáme zcela běžně, aniž by nám vadilo, jak neurčitý mají význam a jak silně tento význam závisí na kontextu, ve kterém se vyskytnou. Přitom si vzájemně docela dobře a neproblematicky rozumíme - pravda, jen potud, pokud se s těmito slovy nesetkáme v kontextu vědeckém, kde se mění v odborné termíny. Pak pojednou ti z nás, kdo jsou zvyklí na vědecký imperativ přesnosti a objektivnosti, začnou vyžadovat vymezení, co se těmito slovy vlastně míní. Odpověď buď nenajdeme, anebo nás neuspokojí, a ani nic nenasvědčuje tomu, že by se všechny ty disciplíny, které s tím mají co dělat, ve své odlišnosti vůbec kdy mohly na společné definici shodnout. Znamená to, že vědecká metoda principiálně selhává, má-li být užita pro oblast mentálních jevů? Nebo je to jen prozatímní nedostatek vědeckých poznatků?

Umělá inteligence má mezi zmíněnými případy své zvláštní postavení. Na jedné straně se v ní často užívá exaktních algoritmických a matematických postupů, na druhé straně má již v samém svém názvu slovo "inteligence", pojem, jehož obsah je věru neurčitý. Běžným úhybným řešením, dle něhož se užívání slova "inteligence" prostě omezí na jeho výskyt v názvu disciplíny a jinak se nebere příliš vážně, se však nelze vyhnout základní otázce, o co vlastně v v této disciplíně jde. Stejně nepomůže ani kvantitativní definování inteligence, jako by to byla nějaká měřitelná veličina (po vzoru IQ), protože to nic nevypovídá o podstatě věci. Ostatně to, co má být díky umělé inteligenci umělé, není přece nějaká veličina, nýbrž mentální výkon.

Nezbývá než s tímto i s jinými pojmy kognitivních věd zacházet jako s něčím, co se tvaruje až souběžně s naším poznáním. Přistupme proto k úvaze, jakými cestami se takové poznání může ubírat.