Stalo se v poslední době mezi představiteli oficiální kultury a mezi sociology poměrně běžné varovat před podceňováním kulturního průmyslu a poukazovat na jeho důležitost pro rozvoj konzumentského vědomí. Kulturní průmysl je prý třeba brát vážně, bez kulturního snobismu. Nepříjemné otázky o jeho kvalitě, o pravdě a nepravdě a o estetické úrovni jeho emisí jsou kvůli jeho společenské roli potlačovány, nebo přinejmenším vypouštěny z takzvané sociologie komunikace.

Důležitost kulturního průmyslu pro duchovní ustrojení mas však neuděluje výjimku z nutnosti reflexe jeho objektivní legitimity a jeho podstaty - a už vůbec ne vědě, která se považuje za pragmatickou. Naopak: tato reflexe je nutná přesně z tohoto důvodu. Brát kulturní průmysl tak vážně, jak to jeho nesporná role vyžaduje, znamená brát jej vážně kriticky a nekrčit se tváří v tvář jeho monopolistickému charakteru. Mezi těmi intelektuály, již se usilovně chtějí vyrovnat s tímto fenoménem a dychtivě hledají, jak by vyjádřili své výhrady vůči němu a zároveň respekt k jeho moci, převažuje tón ironické tolerance. Vždyť přece, říkají, každý ví, co jsou kapesní romány, rodinné televizní show nastříhané do seriálů, hitparády, rady pro láskou zhrzené a horoskopy zač. Toto všechno je podle nich neškodné a dokonce demokratické, jelikož je to odpověď na poptávku, byť poptávku stimulovanou. Může to dokonce být i prospěšné, tvrdí, například díky šíření informací, rad a vzorců chování redukujících stres. Každá sociologická studie, sledující něco tak elementárního jako politickou informovanost publika, ale samozřejmě prokazuje, že takto předávané informace jsou chudé nebo nedůležité. Navíc rady, jež je možno získat z manifestací kulturního průmyslu, jsou prázdné, banální, nebo hůře - předávané vzorce chování jsou nestydatě konformistické.