Němečtí filosofové v základním interdisciplinárním díle podávají přehled dějin teleologického myšlení od antiky do součastnosti a osvětlují odmítání teleologických jevů v novověké přírodní vědě. Ukazují, že antiteologické pozice ve vědě jsou vnitřně rozporné a vycházejí z předpokladů, které nelze v samotných přírodních vědách diskutovat. Autoři docházejí k závěru, že člověk vposled stojípřed alternativou: buď interpretovat přírodu teleologicky, nebo chápat samotného člověka antropomorfisticky.
Oikoymenh
Kniha je souhrnem upravených a rozšířených esejů, které vycházely v letech 1996 až 2002 v časopise Vesmír. Eseje se zamýšlejí nad rozličnými otázkami na pomezí vědy, filozofie, kultury a dalších oblastí lidského poznání a badatelského snažení. Jejich společným jmenovatelem je údiv („zvednuté obočí“) nad záhadami, kterým je člověk ve vnějším světě i ve vlastním nitru vystaven, a touha těmto záhadám hlouběji porozumět („zjitřená mysl“).
Dokořán
Rozhovor s V.Zuskou: O teorii fikčních světů
É.Benveniste: O subjektivitě v řeči
K.L.Walton: Jak vzdálené jsou fikční světy od světa skutečného?
A.Plantinga: Aktualismus a možné světy
D.Špelda: Idea teoretického pokroku a astronomie
Bezmála již devadesátiletá historička českého knihtisku se nikdy nestala mediálně tak slavnou jako 74letý postmarxistický postmodernista, ale její vklad do poznání české minulosti má nepochybně zřetelnější kontury.