Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
23.října 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Gruzínsko - abcházský konflikt (1992-1993)

Diskuse k textu  |  7 příspěvků (1 - 7)
Žena a voják před autobusem v Suchumě, Gruzie. Autor: David Monteleone z Contrasto.it

Abcházie, ležící na pobřeží Černého moře, tvoří součást Gruzínské republiky. Přesněji to je jedna ze dvou autonomních republik. Počátkem devadesátých let se zde rozhořel rozsáhlý etnický konflikt mezi dvěma národnostními etniky - Abcházci a Gruzíny. Po dvouleté občanské válce se podařilo za výrazného přispění Ruské federace a světových organizací uzavřít mezi znepřátelenými stranami příměří. Tento konflikt byl tak zmrazen, nikoliv vyřešen. Na území Abcházie byly vyslány mírové pozorovatelské jednotky OSN a Společenství nezávislých států (fakticky šlo příslušníky ruské armády).

Demografické složení obyvatelstva před vypuknutím konfliktu bylo velice pestré a žádná národnostní skupina zde netvořila nadpoloviční většinu obyvatelstva. Z celkové populace 525 061 lidí bylo 45,7% gruzínské národnosti, 17,8% abcházské, 14,6% arménské a konečně 14,2% ruské národnosti. Obyvatelstvo gruzínské národnosti se soustřeďovalo zvláště v jižní části země a v jejím hlavním městě - Suchumi.

Následný vojenský konflikt si vyžádal tisíce mrtvých a zhruba 200 000 utečenců gruzínského původu. Z toho 150 000 lidí uteklo do Gruzie a 15 000 do Ruska.


Číst celý text


 bez náhledu 
Příspěvek byl smazán
Jan Hlaváč Pošta (11.2.2007 02:48:24)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 12.2.2007 19:01:13.
Důvod: Duplikát.
Reagovat
Rusko a americká základna v ČR
Jan Hlaváč Pošta (11.2.2007 02:48:06)
Vzpomínám si na tento vtip, který, ač není zas tak příliš vtipný, dobře charakterizoval ovzduší českého normalizovaného období po roce 1968, vyznačujícího se v prvé řadě sovětskou vojenskou okupací země a kterému jsme se tehdy velice smáli:

Za mlhavého podzimního dne čekali na nástupním ostrůvku před Národním divadlem na noční tramvaj, která nejspíše kvůli častému zpoždění dlouho nepřijížděla, dva muži. Tu jeden z nich, zřejmě otrávený dlouhým čekáním, položil tomu druhému nečekaně otázku: Víte, jaký je rozdíl mezi Národním divadlem a námi? Rozdíl je v tom, že Národní divadlo má nouzový východ směrem na východ a my máme nouzi z Východu. A ten druhý odpověděl pohotově otázkou: A víte, jaký je rozdíl mezi Národním divadlem a Vámi? Je v tom, že Národní divadlo tady zůstane stát, ale Vy půjdete se mnou, neboť jste zatčen. První muž se ale nenechal vyvést z klidu a zeptal se: A víte, jaký je rozdíl mezi Vámi a mnou? Odpověď zněla: žádný. Oba muži měli být spolupracovníky pověstné všudypřítomné Státní bezpečnosti, první z nich pak agentem provokatérem.

Na tento vtip jsem si vzpomněl v souvislosti s výstavbou americké radarové základny na českém území. Pro malý národ, který za uplynulých sto let opakovaně zažil vpád nevítaných cizích vojsk na své území, je přítomnost ozbrojených cizích sil na jeho území noční můrou. Je to, buď jak buď, omezení jeho svrchovanosti. A také je každému jasné, že cizí vojáci v prvé řadě vždy hájí zájmy té země, jíž jsou občany. Schvalovat něco takového příjde proto občanu každého státu zatěžko. Na druhé straně rozumný občan chápe, že Česko jako malá země je závislá na rozpoložení sil v mezinárodní politice a lehko může upadnout do závislosti na některé mocnosti, která se může stát tíživou, tak jak tomu bylo v uvedeném normalizovaném období po roce 1968. Rozumný občan též pochopí, že současný stav, který je možno označit jako Pax Americana, kdy USA, jsou ručitelem svétového pořádku je pro Čechy výhodný v tom smyslu, že nezpochybňuje ani v nejmenším vlastnická práva českého národa na určité území a zároveň zaručuje existenci právního státu s jistou úrovní lidských a občanských práv a svobod.

Rozhodování českého občana může za tohoto stavu usnadnit hlasitý protest oficiálních ruských kruhů. Vzbuzuje dojem, že Rusko tím nejen chce říci, že je svrchovaným státem a zároveň světovou mocností, která si dělá právo na provozování vlastní mezinárodní politiky, nýbrž že také nezapomnělo, že zmíněná základna se má nacházet v jeho někdejší sféře vlivu a že toto území dosud stále za svou potenciální sféru vlivu, ze které bylo vytlačeno v důsledku souběhu určitých událostí ve vnitřní a zahraniční politice, považuje. Za tohoto stavu český občan pochopí, že v případě americké základny nejde o pouhý ústupek ve věci národní svrchovanosti, nýbrž že jde spíše o volbu zájmové sféry cizí mocnosti. Česko zbavené jistot, které mu poskytuje Pax Americana, by se lehce mohlo dostat zpátky tam, odkud před lety zoufale prchalo: v ruské zájmové sféře; a to se vším všudy co to obnáší.

Co k tomu dodat?? Rusko, které v souvislosti s výstavbou americké vojenské základny hlasitě protestuje, tím upozorňuje na své ambice a cíle v mezinárodní politice. Tím ovšem pouze může utvrdit Čechy v jejich proamerické mezinárodně-politické orientaci. Kdyby chtělo mít úspěch a skutečně získat ztracenou zájmovou sféru, muselo by zvolit jinou taktiku. Nejspíše by mělo hlasitě prohlašovat, že uvedená americká základna povede k upevnění míru a bezpečnosti v Evropě a ve světě a že s její výstavbou vřele souhlasí. Český občan, který má své dějinné zkušenosti, by si pak možná vzpomněl na Mnichovskou dohodu, řekl by si, že velmoci se zase za jeho zády v jeho nepřítomnosti dohodly o jeho osudu a snad by se i postavil výstavbě radarové základny v rámci svých možností všemi silami na odpor. Na to ovšem ruští stratégové naštěstí nepřišli.
Reagovat
O ruské hrozbě
Jan Hlaváč Pošta (28.1.2007 06:21:24)
Jan Hlaváč:
Zde bych chtěl navázat na to, co jsem napsal v předchozím příspěvku. Název příspěvku jsem v souvislosti řešením otázky Abcházie zvolil poněkud provokativně; tak aby případný odpůrce zvyklý na praxi předchozích destiletí mohl ihned vyskočit a odbýt to slovy: Aha, to je antisovětismus (nyní vlastně zase antirusismus), to už známe!

Já zde nicméně navazuji na velké české politické myslitele, hlavně Palackého, Havlíčka a Masaryka. Shodně s nimi tvrdím, že Rusko je v mnohém směru (stále) jiný svět než (západní) Evropa. Převzetím řeckovýchodní pravoslavné křesťanské tradice převzalo jako dědic středověké Byzance zároveň kulturní hráz postavenou vůči světu západního křesťanství. Od malých balkánských států, se kterými má podobnou nábožensko-kulturní identitu a jež nemají dnes na víc, než hrát ve světovém měřítku kulturně a politicky druhořadou úlohu a kterým vlastně ani nezbývá, než se volky nevolky přizpůsobovat světovým trendům, se Rusko liší především v tom, že stále představuje ve světovém měřítku zvláště územně a zčásti i pokud jde o počet obyvatel značně velký celek. A právě tato velikost umožňuje v politické, hospodářské, kulturní a také vojenské oblasti relativní nezávislost Ruska. Vytváří předpoklady pro odlišný kulturně-politický vývoj. A že si toho je Rusko vědomo, dokazují i vývody významného ruského teoretika mezinárodních vztahů Alexandra Dugina, o němž jsem se již ve svém předchozím příspěvku zmínil a jenž píše o tom, že Rusko má představovat v eurasijském prostoru coby vůdčí síla kulturně-politickou alternativu k americkému a západoevropskému liberalismu.

A nyní se dostáváme k ruské hrozbě: Z výše uvedeného je možno vyvozovat, že v Rusku mohou dále přetrvávat některé tradiční od zbytku světa odlišné formy kulturně-politického života. Tím mám především na mysli poloabsolutistické formy vlády, které dobře zapadají do dějinného rámce tradičního ruského samoděržaví. A tento částečný absolutismus nejenom že není nyní, jak se zdá, na ústupu, nýbrž se dokonce do jisté míry upevňuje, k čemuž určitě přispívá i nepružnost a ve vztahu k Rusku i netrpělivost západních zvláště amerických ultraliberálů, jejichž postup často vyvolává právě opačnou reakci.

Hrozba Ruska zvláště pro menší sousedy a další státy v jeho realtivní blízkosti tedy vyplývá především z odlišných kulturně politických a sociálně-ekonomických poměrů. Ruský absolutismus měl vždy sklon uchylovat se k omezování práv jedinců a i společenských skupin a to, pokud jde o svobodu pohybu, projevu a shromažďování, přičemž se i v hospodářském životě často uchyloval k formám neekonomického donucení (což ovšem dnes naštěstí není patrné) . Tato hrozba je ve vztahu k sousedním státům a národům zdůrazněn zvláště tím, že ruský absolutismus vystupoval v oblasti mezinárodní politiky obvykle ve spojení s militarismem. Válka včetně války útočné a loupeživé se v jeho zorném poli jevila jako něco normálního a přirozeného. To, že militarismus není v ruském občanském životě překonanou a zapomenutou záležitostí, dokazuje ostatně i ne zas tak dávný úspěch radikálně nacionalistického politika Vladimíra Žirinovského a jeho Liberální strany Ruska, který ve své úspěšné předvolební kampani pro sebe využil i tradiční sen ruských imperialistů a militaristů, sen vybojovat si přístup k teplým jižním mořím.
Reagovat
Fenomén Rusko z hlediska mezinárodní politiky
Jan Hlaváč Pošta (22.1.2007 22:23:13)
O Rusech ostatně platí to, co svého času řekl Herbert Spencer o Angličanech: Ideje demokracie a impéria se navzájem vylučují. Angličané se musí rozhodnout pro jedno či druhé. Když se budou snažit udržet koloniální říši, dopadnou jako svého času starověký Řím, kde republiku nahradl principát. A Anglie se rozhodla pro demokracii a rozpustila koloniální říši, ať už proto, že byla podle levice v rozporu s demokratickými principy nebo často podle pravice pouze příliš drahou záležitostí..

Gorbačov se snažil zavést do nadnárodního kolosu demokracii a nedocenil skutečnost, že jednotlivé národy veleříše spojovalo většinou pouze to, že v minulosti byla jejich území dobyta ruskými, případně sovětskými ( jako Uzbekistán) vojsky a že se budou snažit využít demokracie k útěku z nadnárodního svazku, k čemuž došlo ostatně okamžitě v poměrně vyspělém, bohatém a strategicky důležitém Pobaltí.

Idea demokracie, která se v říši prosazovala, když opomeneme epizodu s děkabristy, jen krátce na počátku 20. století a pak teprve znovu od dob Gorbačova od poloviny 80. let minulého století, má ovšem v Rusku jenom poměrně krátkou a dost nevýraznou tradici. Nynější putinovské Rusko je sice formálně parlamentní demokracií, na druhé straně však vykazuje i znaky tradiční autokracie, pověstného ruského samoděržaví. A představa impéria je často řadovými Rusy považována za něco zcela normálního, přirozeného. Člověk se setkává u Rusů, které potká, s tím, že se v Česku mají tendenci chovat tak, jako by jim to patřilo. A argumentují přitom podivným způsobem: Padlo tady přeci za 2. světové války tolik a tolik sovětských vojáků, všude tady se nacházejí přece jejich hroby....

A tradiční imperiální myšlení se projevuje i v ruské zahraniční politice, která se v mezích možností snaží vsunout svá chapadla do prostoru, které Rusko při zavádění demokracie, ale také díky osobním politickým ambicím tehdejšího ruského presidenta Jelcina, vyklidilo a snaží se při tom využít každé příležitosti. Složitá či neurovnaná národnostní otázka mu umožnila zasáhnout, když opomeneme Čečeňsko, nejen ve zmiňované Abcházii, ale i v nedaleké gruzínské jižní Osetii či od Ruska poměrně vzdálené podněsterské Transnistrii. A nejnovější zkušenosti dokazují, že Rusko je přípraveno využívat surovinové zbraně k imperiálnímu vydírání.

A pokud jde o Evropu, působí a bude přitom patrně i nadále negativně působit i ta skutečnost, že ruská tradice je evropskou tradicí jaksi jenom napůl. Schizma mezi západní katolickou a východní pravoslavnou církví, ke kterému došlo v roce 1054, způsobilo, že se Rusko vyčlenilo ze (západo-) evropského kulturního okruhu, prodělalo staletý odlišný vývoj a na Západ pohlíží tradičně jako na něco cizího, ba nepřátelského.

V teoretické podobě se zračí uvedené tendence ruské zahraniční politiky ostatně v díle Putinova poradce geopolitika Alexandra Dugina, který staví do protikladu vývoj společností a států přímořských a vnitrozemských se zřetelem k zájmům států centrální Eurasie.
Více na:http://en.wikipedia.org/wiki/Aleksandr_Dugin
Upravil/-a Ondřej Ditrych 22.1.2007 23:08:48.
Důvod: Na žádost autora
Reagovat
Příspěvek byl smazán
Jan Hlaváč Pošta (22.1.2007 22:23:10)
Tento příspěvek smazal/-a Ondřej Ditrych 22.1.2007 23:08:10.
Důvod: Na žádost autora.
Reagovat
Neobjektivní článek
Tereza (22.1.2007 11:56:07)
Chápu, že je těžné, snad i nemožné, zachovat si objektivitu, ale alespoň snaha o ni by měla být patrná. A ta tomuto článku naprosto chybí. Považovat Rusko za mírotvorného činitele je přinejmenším velmi odvážné. Vždyť Rusko odtržení Abcházie samo podporuje, jelikož to vyhovuje jeho ekonomickým zájmům. Snažme se vždy na věci dívat z více stran, prosím..
Reagovat
Dílo generálčíků
Dupor (2.4.2006 16:51:40)
Kolik ruských generálů mělo v Abcházii daču? A najednou museli na tuto do ciziny. To bylo nesnesitelné.
Reagovat