Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.října 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Diskuse

Společnost Politika Kultura Filosofie Vědy Historie Náboženství Osobnosti Knihy Úvahy Volné

Muhammadovy karikatury - respekt versus svoboda slova?

Diskuse k textu  |  30 příspěvků (12 - 30)

Muhammad stojí před branou do ráje a rozhazuje rukama před zástupem mrtvých sebevražedných atentátníků: 'Stůjte, stůjte! Došly nám panny!'Dánský nejprodávanější deník, Jyllands-Posten, uveřejnil 30. září 2005 u článku o autocenzuře a o svobodě slova dvanáct karikatur islámského proroka Muhammada. Článek samozřejmě vyvolal vlnu reakcí. Od diplomatických protestů ze strany arabských zemí, bojkotu dánského zboží na Blízkém Východě, výhružek smrtí ilustrátorům i redaktorům deníku přes jednoznačnou podporu svobody říkat cokoliv a urážet kohokoliv až po seriózní diskuse o svobodě slova, autocenzuře, politické korektnosti a mezikulturním respektu.


Číst celý text


 bez náhledu 
Appeasement západních demokratů
Jan Hlaváč Pošta (9.2.2006 04:37:08)
Pro pana Matěje Chytila:
Podoba mezi politikou Adolfa Hitlera a islámským radikalismem ahmadínežádovské íránské provenience, na kterou narážíte, je jistě obsažena v tom, že vlivný směr veřejného mínění v západních demokraciích se snaží vůči tomuto radikalismu uplatňovat politiku usmiřování založenou na ústupcích.
Reagovat
Matěj Chytil Pošta (8.2.2006 19:48:19)
Příspěvek Zuzany Kostićové nejlépe reprezentuje to, co se objevuje i v řadě ostatních - záhubný způsob, jakým se Evropané staví ke konfliktům dotýkajících se jich zvenčí. Nemám nyní v úmyslu zpochybňovat její obsáhlé a expresivní vysvětlení prosté skutečnosti, totiž že řady muslimů se hluboce dotklo, že prý nějací Evropané sprostě zobrazili jejich proroka. Nadmíru příznačný mi však připadá kritický a nesmlouvavý pohled na postoje evropských novinářů (a veřejnosti), v kontrastu s chápavým a omlouvajícím tónem, s nímž je vysvětlováno pohnutí v muslimských duších. Zajímavé je totiž, co se v tomto konfliktu dostává do popředí zájmu.

Připusťme humornou zkratku, že jako se u nás nesluší vysmívat se tlustým děvčatům (Ach, ty bídná Evropo, to ti už záleží jen na ladných křivkách?!), nesluší se v muslimském světě vysmívat Muhammadovi. Říkáme tedy ano, ano, tyto obrázky jsou urážlivé pro každého muslima. A co z toho vyplývá? Noviny, které to přepískly, se mohou omluvit, ale to je tak všechno. Celý západ je v arabských médiích urážen denně, o Izraeli ani nemluvě. To tématem není, ani hořící ambasády a pošetilé diplomatické nóty nás nevytáčejí, ne, západní intelektuál se zlobí, že nejsme dost tolerantní. Do krajnosti dotažená zásada zametání před vlastním prahem bez ohledu na bordel, co nám soused hází do zahrádky.

Slečny Zuzany nenápadná paralela s nacistickým Německem možná není úplně zavádějící. Udělaly západní mocnosti chybu, když dopustily, aby v Německu vyrostla frustrace a nenávist, kterou Hitler využil? To můžeme říci. Katastrofální selhání ovšem předvedly ve chvíli, kdy Hitler začal s dopředu avizovanou likvidací Židů - a slavný okcident mlčel. A když začal obsazovat Evropu - a ta dál zametala jen před vlastním prahem. Íránský prezident by rád Izrael vymazal z mapy, a chtěl by si obohatit svůj uran. Hlavně ho teď v tak pohnuté době nedrážděte karikaturami, kdo ví, jaké neštěstí byste mohli způsobit!

Co je to "fakt urážky"? To by mě skutečně zajímalo, zvlášť je-li nezávislý na formě.
Reagovat
Islám dnes
Jan Hlaváč (8.2.2006 08:14:31)
Na tyto karikatury by se i v českém prostředí dal nalézt paragraf, v tomto případě by se dal uplatnit zákon o hanobení rasy, národa, politického přesvědčení. Když mám vyjádřit svůj názor, nepostavím se na stranu zmíněného zákona, který považuji za svým způsobem přitažený za vlasy, tabuizující určité okruhy společenských otázek, ale naopak ocením osobní statečnost vydavatele tohoto internetového časopisu, neboť riskuje velice mnoho.

Záležitost s karikaturami proroka Mohammeda, související se zostřením vztahů mezi západní civilizací a muslimským světem, je u nás do jisté míry okrajovou záležitostí už z toho důvodu, že zde chybí početná obec muslimských přistěhovalců, jak je tomu v západoevropských zemích a chybí tedy i zkušenosti v soužití s ní.Za svého mnohaletého pobytu v SRN jsem měl možnost poznat mnoho studentů z islámských zemí, islámských gastarbeiterů a jejich dětí z blízka. Vím, že často vůči západní postkřesťanské společnosti zaujímali nenávistně opovržlivý vztah, přičemž v jejich zdrcujíci kritice nápadně vystupovala do popředí kritika chování emancipovaných evropských žen, které měli sklon označovat k mé nevoli paušálně za prostitutky. Velkorysou tolernci západní demokracie pojímali často jako hloupost a její štědrost využívali podle staré známé české zásady: Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere! Tito lidé však často v západní Evropě zůstávali a zůstávají hlavně proto, že by si návratem do své původní vlasti někdy i dost podstatně snížili životní úroveň a někdy i proto, že nebyli zrovna z různých důvodů za dobře s mocipány ve své původní vlasti a nemohli očekávat, že s nimi bude zacházeno v rukavičkách západního právního státu.

Nynější vývoj, který nyní v islámském světě probíhá na pozadí úspěšné íránské islámské revoluce z roku 1979, je ve znamení ofenzivního nástupu bojovného islámského fundamentalismu vůči západnímu světu, představuje výzvu, na kterou není Západ připraven a je jí i trochu udiven a zahanben. Vývoj měl přeci celosvětově všude probíhat ve znamení rychlého překonávání zděděných náboženských předsudků. Nyní však dokonce značná část přistěhovalců z islámského světa a jejich potomků, kteří se již narodili na Západě, vystupuje pod praporem tradičního hodnot islámu proti společnostem, ve kterých žijí. Zde je ovšem třeba podotknout, že svoji úlohu zde hraje i chování starousedlého obyvatelstva v zemích, do kterých islámští přišli, které často nelibě nese jejich všudypřítomnost. A protože proti tomu nic nemůže dělat, snaží se je alespoň přehlížet, nevnímat jejich přítomnost.

Vývoj v islámském světě, kterého jsme svědky a který se nám může zdát překvapivý je ovšem v souladu s logikou islámského, zvláště pak arabsko-islámského světa. Když se zběžně seznámíme s dějinami islámských zemí, zjišťujeme, že tamější vládnoucí dynastie zpravidla po delším setrvávání u moci se často, když použijeme módního výrazu, liberalizovaly. Rozbujela se podle tamějších měřítek nejenom korupce úplatkářství, požitkářství a změkčilost, šířila se však i bezbožnost a materialismus stejně jako modloslužebnictví a sektářství. Za tohoto stavu pak nezřídka docházelo ke zvratu v podobě obrodného hnutí, které zpravidla zdůrazňovalo nějaký aspekt tradiční islámské věrouky, zvláště pak tradičního islámského práva –šaríji-. Vítězné hnutí, které někdy vystupovalo i se sociálními požadavky, pak často v zemích, které ovládlo, zavádělo puritánské pořádky a někdy i začalo tvrdě postupovat proti jinověrcům –křesťanům, židům, pársům, hinduistům atd.-, a to nejen ve svých zemích. Této logiky vývoje islámu si všímá již zajímavý arabský sociální myslitel Ibn Chaldún (1332-1406). Sociálně-politický vývoj islámského světa ovšem vedl i ke vzniku různých sekt, kterých se v dějinách islámu objevilo nesčíslné množství a které jsou často označovány pod souhrným označením šíitismus a mají někdy s pravověrným islámem více méně společného jen to, že se zrodily v islámském prostředí a o kterých se zde nechci zmiňovat.

Vlivy západní civilizace, které byly v islámském světě nejsilnější zhruba v období 1850 – 1950, nebyly tak silné, aby zcela potlačily vnitřní dynamiku islámského světa. Přítomnost koloniálních vojsk evropských zemí –Anglie, Francie, Ruska, Španělska, Itálie a Nizozemí- měla za následek, že nová islámská obrodná hnutí byla obvykle v místech svého zrodu potlačena již v zárodku (např. hnutí mahdistů v Súdánu) a nemohla tak vést ke vzniku stabilních a expandujících islámských politických útvarů. Tato situace se ovšem změnila, protože se evropské mocnosti ve druhé polovině XX. století z islámského světa stáhly a ponechaly jej svému vlastnímu vývoji. Hospodářský význam islámského světa ve stejném období vzrostl díky otevření velkých ložisek ropy a zemního plynu v islámských zemích. Politický význam těchto zemí pak zvýraznil prudký růst obyvatelstva kontrastující s demografickou stagnací ve vyspělých západních zemích. Vedl i k masovému stěhování obyvatelstva islámských zemí do vyspělých zemí Západu, jehož politické dopady do budoucna lze dnes jen těžko odhadnout.
Reagovat
Pokud se vám svoboda slova nelíbí, máte na výběr více než 100 zemí kde ji nepotkáte...
Keff (7.2.2006 20:02:17)
Zuzana Marie Kostićová: Ano, obrázky mohou být urážlivé. To už se u karikatur a kreslených vtipů stává. Dokonce téměř u všech, i proti ilustraci z Ezopovy bajky o lišce a vlkovi by měli vlci protestovat, naše štěstí že neumí číst. Neměli bychom všechny tyto Ezopovy urážlivé pamflety, takzvané bajky, spálit? A co takhle zničit vše co se nebude líbit každému jednomu z nás? Kolik kultury nám potom zbude?

A přitom tomuto tragickému obrazu brání jen jedna věc: Svoboda slova. Každý si může vybrat kde chce žít, a pokud se mu ve svobodné zemi nelíbí, je na světě zemí nesvobodných více než dost. Každý ať je tedy štěstí svého strůcem, a pokud mu Evropa nevoní, nemusí do ní nikdy vkročit.
A pokud to udělá, musí respektovat místní zvyklosti a tradice, tak jako každý jiný.
Reagovat
Svoboda slova
Milan Dian (7.2.2006 14:29:42)
Hrdost člověka může těžko končit dál než jeho svoboda. Protože za touhle hranicí začíná násilí. A jde o to čeho si člověk cení více, jestli vlastní hrdosti nebo života jiných. A jde o to jestli se nepřimykám k nějaké hrdosti proto, abych mohl vybíjet své sadistické choutky na těch bláznech, kterým není svatá. Nehledě na to, že největší kacířství je IMHO brát boží věc do svých rukou. Věřícímu přeci sluší pokora a hra na to, že vím co je pro mého Boha správné, stěží může být ctěna v jakémkoliv náboženství. A pokud si ze mě někdo tropí vtípky, měl bych se zamyslet. Možná je ten někdo jen hlupák nebo provokatér, ale možná mi tím sděluje něco o mně.

Prostě si myslím, že pokora a pravda má větší cenu než hrdost a opačný názor je IMHO znakem nedospělosti.
Reagovat
informace jsou potřeba, proto potřebujeme ony "urážky" vidět...
Adam Zbiejczuk (7.2.2006 13:57:42)
Dobrý den,
díky za článek - je fakt, že já jsem karikatury, o nichž se tak dlouho mluví, také předtím neviděl. Osobně se domnívám, že otázku jejich zveřejnění je nutné brát v kontextu článku. Osobně příliš nesouhlasím s otiskováním "ze solidarity". Jedná se o urážky a dělat víc zlé krve, než je nutné, by se nemělo.
Článek Martina Schlemmra je ale nestranný, informativní. Copak informování o kauze, která dnes vzbuzuje tolik zájmu, je špatné? A jak si má čtenář utvořit vlastní názor, když karikatury neuvidí? A zejména informace o přidání tří vulgárních obrázků je myslím velmi důležitá - mně to aspoň několik věcí docela osvětlilo... Možná kdyby autor dal místo samotných karikatur odkaz na stránku s nimi, nemohl by mu už nikdo vytknout vůbec nic...
Reagovat
Fakt urážky je nezávislý na její formě a původnímu záměru
Zuzana Marie Kostićová Pošta (7.2.2006 09:47:12)
Martin Schlemmer: Ahoj Martine, nepochybovala jsem ani na okamžik o tom, že tě k uveřejnění karikatur pod článkem nevedla senzacechtivost ani hyenismus, ale seriózní snaha o realistický obraz. Já ale to prostě považuji za totéž, jako kdybychom karikatury uveřejnili s cílem šokovat a provokovat. Bez ohledu na záměr zůstává faktem, že ty obrázky jsou urážlivé a jsou na Glosách. Je to něco podobného, jako když si nějaký politik pustí pusu na špacír a naservíruje novinářům množství nevkusných či přímo hrubých a pro zúčastněné ponižujících bonmotů. Slušné noviny ocitují kousek a stručně charakterizují zbytek. Bulvár pak s gustem otiskne seznam doslovných formulací včetně sprostých slov.

Co se týče manipulace s islámskou veřejností, ráda bych upozornila, že bez ohledu na to, zda skutečně existuje hromadná organizace demonstrací a ačkoli si na tom někdo (nebo víc těchto "někdů") přihřívá polívčičku, jsou tyto obrázky urážlivé pro každého muslima a zvlášť pro hrdé Araby. To je prostě fakt. Podobně jako Hitler jen využil nespokojenosti a rasové nenávisti, která už mezi Němci existovala - on jí nevytvořil, jen zneužil a dodal jí organizované zázemí.
Reagovat
Alibistická argumentace respektem
Martin Schlemmer Pošta (7.2.2006 01:05:15)
Zuzana Marie Kostićová: Ahoj Zuzko, děkuju za reakci.
Karikatury si začaly žít svým vlastním životem, získaly nový význam.
Původní otištění mělo otestovat autocenzuru ve stále promísenější společnosti. Ilustrátorům se povedlo velmi trefně (a nejspíš nevědomky) zachytit převažující evropské stereotypy o islámu: většina Evropanů islám považuje za náboženství, které neuznává lidská práva, pošlapává práva žen a je fundamentalistické ve formě i obsahu. Některé karikatury mají sociální podtext a reagují například na nepříznivý demografický vývoj po celé Evropě (třeba Muhammad jako žák 7. třídy).
Proč všichni diskutují o karikaturách samých a ne o stereotypech a trendech, na které poukázaly? Proč si Evropané myslí, že islám je fundamentalistické náboženství? Je to pravda? Není to pravda? Je to mediální ne-realita? Jak je to s těmi lidskými právy? Proč patří arabské země k nejméně svobodným, demokratickým a liberálním na světě? Souvisí to s islámem, nebo ne?

Myslím, že vůbec nepřeháním, když řeknu, že 99% protestujících a pobouřených muslimů inkriminovaný článek vůbec nevidělo a ilustrace zná jen ze značně zfalšovaného a pokrouceného pamfletu Dánské asociace muslimů. Čí je to zájem semknout ummu v jeden šik a ukázat jí společného nepřítele?
Manipulace muslimským veřejným míněním se nám přirozeně příčí, každý by měl dostat úplně a nepřekroucené informace. Ten problém se však dá i obrátit: Proč se v Česku mluví o karikaturách, které naprostá většina lidí vůbec neviděla?! Není toto simulakrum - diskuse o několikanásobně zprostředkovaném, ale nikdy neviděném - mnohem nebezpečnější než informativní uveřejnění karikatur a vysvětlení kontextu?

Touto řečnickou otázkou chci obhájit uveřejnění karikatur na Glosách:
Považuji za směšnou loutkohru bavit se o virtuální entitě zvané "karikatury", kterou nikdo neviděl a všichni ji znají jen zprostředkovaně. Naznačuješ, že uveřejnění karikatur na Glosách se alibisticky schovává za jakousi "informovanost". Z mého pohledu je to naopak: Je alibistické nepřetisknout karikatury kvůli "respektu", když ony samy si přitom žijí tak bohatým mediálním životem a (alespoň v ČR) je nikdo neukázal.
Nevím, jestli jsi četla text, ale pokud ano, snad uznáš, že mě z žádné touze po senzaci obvinit nemůžeš.


Jaromír Amadeus Máša: Vážený pane Mášo, v textu jsou velké obrázky a na nižším rozlišení monitoru může být nutné zaskrolovat dolů, abyste si článek mohl přečíst.
Reagovat
Otázka respektu, svobody slova, evropské tolerance a významu urážky
Zuzana Marie Kostićová Pošta (6.2.2006 22:39:02)
Evropa se honosí svobodou slova, ale občas má tendenci přehlížet, že ta má svoje meze, a to i v Evropě. A pokud ne meze - tak následky.

Vezměme si pomluvu nebo šíření lží nebo nepravdivých informací, propagace násilí, popírání holocaustu, výslovnou podpora diskriminačním hnutím nebo organizacím potlačujícím lidská práva... To vše je - v rámci svobody slova - zakázáno. Nikoho nepřekvapuje, když Blesk napíše, že Libuše Šafránková chlastá, a herečka (nebo někdo jejím jménem) se ohradí a podá na deník žalobu. Nikoho nepřekvapuje, že herečka vyhraje a Blesk platí. Většina slušných lidí si navíc řekne - dobře vám tak, mizerové, když rozšiřujete pomluvy a lži.

Když pak jdete do hospody, opijete se, pohádáte se se sousedem a vynadáte mu do kreténů, můžete se dost těžko divit, když dostanete pěstí, když se druhý den z vašeho záhonu vypaří léta piplané kytičky nebo když vás od té doby soused nezdraví a chová se k vám, jako byste byli vzduch. Jaké je řešení: můžete se sousedovi omluvit a říct, že jste to nemysleli zle, nebo můžete přistoupit na nové podmínky, protože když se kvůli takové prkotině uráží, tak je to opravdu kretén.

Obojí je o respektu. Jak píše pan Máša, ten patří mezi ušlechtilé vlastnosti. Otázka zní, nakolik je ubohé respekt vyžadovat. Souvisí to s evropskou tolerancí, která se přesně v této kauze přetřásá zprava zleva. Jsme tolerantní k vám, tak buďte tolerantní vy k nám. Vy si o nás můžete říkat, co chcete, a my si o vás také budeme říkat, co chceme. V případě, že obě strany s tímto přístupem souhlasí, je možno najet na evropský alibistický systém "blbec mě přece nemůže rozházet", který ústí v to, že se lidi navzájem prakticky neberou vážně, vyslovené slovo nemá prakticky žádnou váhu a všichni se navzájem pasují na blbce, kdykoli se dostanou do sebemenšího konfliktu. Urážka ztratila svojí hodnotu - dnes není špatné urážet, ale urážet se. Kdo uráží, je považován mlčky za blbce, většinou bez jakékoli verbální či jiné sankce. Kdo se uráží, je naopak často vystaven posměchu. Otázka "ty ses urazil/a?" se bere vážně naposledy na základní škole. Poté už se urážet nemáte, protože se urážejí jenom děti. A blbec vás přece nemůže rozházet.

To souvisí s faktem, že Evropě "není nic svaté". Lépe řečeno, jsou jí svaté jiné věci, než například Islámu. Abychom lépe pochopili, jaký je pro muslima emotivní efekt urážky Proroka, představme si, že vám doma zničeho nic zaklepe na dveře soused, v ruce drží vaší milovanou kočičku a sdělí vám, že to hnusné zvíře nesnáší a až jednou nebudete doma, oběsí ho na stromě a bude se koukat, jak pomalu umírá. Taková věta ve vás vyvolá zároveň vztek a zároveň posvátnou hrůzu, protože tu bylo překročeno tabu (= neštěstí a zvlášť smrt milované bytosti se nezmiňuje - však naše maminky vždycky říkaly "nemluv o tom, přivoláš to"). Teď si můžeme představit, že soused nemluví o kočce, ale o vašem dítěti. Výsledný pocit, který se vás zmocní, je kombinací urážky, pocitu posvátné hrůzy z překročení tabu (a samozřejmě strachu o kočku nebo o dítě). Co uděláte? Nejspíš půjdete na policii. Zajímá vás v tu chvíli, že soused má svobodu slova a může si říkat, co chce?

Přimíchejme si k tomu hrdost. Například tak, že si představme, že vám přijde takhle vyhrožovat chlap, o kterém víte, že už rok spí s vaší ženou, že se mu léta šikovně daří krást vám v létě půl úrody třešní, nebo že jeho pes pravidelně přeskakuje plot a zanechává vám na zahradě páchnoucí dárečky.

Evropanovi může připadat absurdní srovnávat něco podobného s "pár obrázky", jak se vyjádřil jeden televizní reportér. Nicméně musíme si uvědomit, že naše tolerance a respekt nemůže sahat jenom k tomu, co vadí nám, ale skutečná tolerance a skutečný respekt bere ohled na to, co vadí druhému. Pokud mé kamarádce A nevadí, když o ní řeknu, že je tlustá, ale mé kamarádce B ano, jistě se v hovoru s kamarádkou B tomuto tématu vyhnu, zatímco s tou druhou můžeme klidně vtipkovat o tom, jak se na ní podepsaly vánoční svátky. A co se stane, když kamarádce B pošlu pohlednici s fotografií zápasnice sumo a s nápisem "to jsi ty"? Pravděpodobně se urazí. A pokud jí v reakci na její uražení se začnu bombardovat dalšími obrázky obrovských tlustých žen s tím, že se přece kvůli takové prkotině nemůže urážet, tak se můžu připravit buď na to, že ztratím kamarádku (blbec jí sice nemůže rozházet, ale každopádně srážce s blbcem je nadále třeba se vyhnout), nebo na to, že jednoho dne třeba najdu v poštovní schránce několik mrtvých myší v pokročilém stadiu rozkladu.

Takové věci občas každý z nás zažije a je s podivem, že chápeme, proč se urazila moje kamarádka B, ale nemůžeme za Boha pochopit, proč se urazilo tolik muslimů. Řekněme, že některé národy světa ještě přikládají slovu váhu, kterou my jsme mu už dávno odebrali.

A taky to naznačuje, že muslimové nás možná nepovažují za takové blbce, za jaké se považujeme my sami navzájem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Závěrečné poznámky:

a) Omlouvám se za délku tohoto komentáře, který by možná vydal dokonce na samostatný článek.
b) Zásadně protestuji proti faktu, že zmíněné karikatury byly uveřejněny na Glosách. Je to něco podobného, jako když jedna sousedka řekne o druhé, že je děvka, a vesnické drbny pak informaci o urážce s gustem roznášejí po vsi a jsou velmi spokojené s tím, jak přispěly k místní informovanosti.
Reagovat
Příspěvek byl smazán
Anonym (6.2.2006 22:36:42)
Tento příspěvek smazal/-a Zuzana Marie Kostićová 6.2.2006 22:40:25.
Důvod: Opět jsem zapomněla se přihlásit a odeslala jsem komentář anonymně..
Reagovat
Šlechetné je respektovat, ubohé je respekt vyžadovat a nařídit ho nelze
Jaromír Amadeus Máša (6.2.2006 02:43:52)
Mrzí mě, článek jsem nemohl přečíst, protože záhadně z obrazovky zmizí, zkoušel jsem to zůrnými cestami asi desetkrát, pak mě to přestalo bavit.
Především si myslím, že je ve hře mnoho faktorů. Svoboda projevu versus nedotknutelnost kohokoliv je jen malá část z nich. Další takovou dvojicí je například řekněme individuální hloubková a pevná evidence metafyzického bytí (nikoliv docela přesně podle J. M. Lochmana: víra), dále něco, čemu lze říkat dogmatický folklor (dle téhož autora skript náboženství) a konečně soudobé ale zřejmě nejen, a tedy i historické zneužívání obojího k mocenským a jiným účelům. [To pomíjím celou řadu jevů, které se mně zdají sekundární, které ale mohou být pro kohokolliv jiného velmi důležité.]
Obávám se, že jsme se dopracovali chápání náboženství jako jakéhosi mezinárodního metafyzického partajnictví. Do jisté míry jako kdybychom si to přáli (nedokázal jsem do konce dočíst Huntingtona, připadal mi velice zjednodušující a politice své vlastni nadbíhající). Srovnám-li to s ideologickým pozadím populárního Startreku, v němž je určitá, možná příliš popularizující, aplikace vzájemného respektu civilizací, kultur a věr, cítím někde mezitím nějaký zlom (i ty kosmické pohádky jsou dnes již jen o bojích na život a na smrt mezi různými potvorami). Nepovažuji za kulturně zdravé, že vyslovit v dnešní elitní společnosti taková slova, jako je víra, náboženství, Bůh je skoro stejné jako se tam fortelně ubzdíti. S tím, jak papežství stoupá do metafyzičtějších poloh, pozoruji, sílí útoky na církev katolickou a nakonec jakoukoliv. Za projevy odporu jistě nestojí jen dervišská citlivost, citovost a snadný přechod do transu, ale jisté, možná i uměle pěstěné vedomí sociální nedostatečnosti posilované mohutně nabubřelou reklamou bělošského blahobytnictví. Vzpomínám, jak nám coby studentům bylo líčeno "bahno kapitalizmu"; byl to obraz dokonale odkoukaný z euroamerické filmové produkce, nikdo nic nedělá, všichni se flákají, peněz mají, že nevědí co s nimi, stále v obrovských bourácích, v nejlepšícho hotelích, intrikující a samozřejmě trvale hypersexuální. Je to skutečně závěrečné poselství Eurameriky příštím civilizacím?
Je skoro nemožné definovat, jak se správně k tomu chovat: distancovat se, nevidět, izolovat, bojovat, uprchnout, moralizovat, kázat, mlčet, utíkat se k Bohu? Metafyzické je asiodpouštět a nechodit s tím opouštěním na trh, to si nechávat pro sebe. Je to také otázka žurnalistiky. Když vyšly první noviny, Balzak z toho neměl žádnou radost a tvrdil, že to je konec hierarchie hodnot. Pozoruji-li media, je to tak. Upozornil bych ještě na jednu věc: čteme-li 1001 noc, snadno zjistíme, že muslimové, židé i křes'ťané podle ní žijí ve vzájemné shodě a občas si lehce jedni druhé dobírají.
Hárún ar-Rašíd měl asi rozum.
Reagovat
Martin Schlemmer Pošta (5.2.2006 12:48:51)
Krysař: Tomu říkám stručné a výstižné shrnutí vlastního světonázoru :-)
Reagovat
Krysař (5.2.2006 11:18:37)
Jak pravil klasik: "Co nám na světě zbývá, když už si ani nemůžeme dělat srandu z Boha?" :-)
Reagovat
Martin Schlemmer Pošta (5.2.2006 03:47:18)
Ondřej Ditrych: Myslím, že musíme odlišit dva akty:
- první otištění karikatur v Jyllands-Posten, které bylo zkoumáním vlastních motivací, hranic a regulativů
- následné přetiskování karikatur v evropských médiích, které lze vyložit buď jako defenzivní a deklarativní demonstraci solidarity s Jyllands-Posten nebo prostou informaci o tom, co vlastně mezinárodní spor rozpoutalo (srovnej nespokojenost čtenářů s BBC nebo s Associated Press, které karikatury odmítly otisknout - argumentace je prostá: chceme vědět, o čem se vlastně mluví).
Mluvíš o perverzně nesvázané svobodě slova. Chápu z tónu tvého komentáře, že bys uvítal respekt k ostatním kulturám a jejich hodnotám - správně? Jenže kultura, jejíž nejvyšší hodnotou je skepticismus a zpochybňování i vlastních hodnot (třeba ve formě satiry), prostě nemůže respektovat hodnoty cizích kultur.
Co se týče respektu k ostatním kulturám - odkazuji na sugestivní blogspot Welche Karikaturen sind taktloser? Jakkoliv považuji podobná srovnání a vypočítávání, kdo komu kolikrát co, za slepou uličku, takové znázornění ukazuje jednu věc: respekt je prostě něco, co je cizí oběma stranám. V Evropě jsme ochotnější o něm a o toleranci uvažovat, protože nám tolik nezáleží na vlastních hodnotách. To, co je u nás vytlačováno na okraj diskurzu pod nálepkou "extremismus", je však v muslimských médiích velmi často mainstream. Tak proč označovat evropské užívání svobody slova za perverzní? V čem je horší než antisemitská, antiamerická či antiokcidentální propaganda muslimských médií?
Tu pasáž o subjektivní svobodě, která se nám vrací jako břemeno, bys mohl rozvést. Zcela jsem ji nepochopil, ale zajímá mě to.

Matěj Chytil: Inu, "versus" se v nadpise skutečně nachází, ale také tam je otazník - a ten se táže po oprávněnosti tohoto protikladu. Dobře, dobře, už jste mi dali dostatečně najevo, že mám lépe formulovat ... ale vždyť je to komentář, snad si můžu dovolit určitou zkratku, ne? :-)
Moderní sekularizovaná evropská společnost v nic nevěří. Naší nejvyšší hodnotou je skepticismus - možnost vše zpochybňovat - ale ten přece nemá nic společného s vírou, alespoň ne tak, jak tomu slovu rozumím já. Mimochodem já programovou skepsi považuji za vůbec největší výdobytek dnešního myšlení. Otázkou však zůstává, jestli můžeme - smíme - tuto skepsi "uvalit" i na ostatní kultury, třeba karikováním Muhammada.

Ondřej Ditrych: Aha, teď už chápu, kladeš si vlastně totožnou otázku jako já na konci předchozího odstavce.
Reagovat
Svoboda a tolerance.
Ondřej Ditrych (4.2.2006 23:10:32)
Zcela uznávám, s tou druhou mincí to nesedí, bylo to nešikovné a obranu nebo hájení evropských hodnot skutečně od nikoho nečekáme, to jsem nechtěl říct. Co jsem, předpokládám, chtěl říct, je že podobně tolerantní (k tomu hned) postoj ve věci svobody projevu , který přiznáváme sobě a ostatním, požadujeme zároveň od nich. Na tom nemusí být nic špatného a priori, ale je to normativní export, jenž se podle mě trochu tříská s tím, jak se všeobecně užívá slova tolerance. Právě tolerance a svoboda projevu (v mnoha formách) spolu podle mě dost úzce souvisí - tolerance mi připadá jako institucionalizovaná forma respektu ke svobodě projevu ostatních ("Buď tolerantní!"), tj. norma, která má usmiřovat nejrůznější projevy. Zároveň ve svém relativismu aspiruje na neutralitu - na to, že je nad hodnotami - protože všem projevům přikládá stejnou míru pravdivosti a každý může mít, teoreticky, svoji pravdu. Možná je v tom paradox, možná jenom hegemonie - měl jsem na mysli, že tohle údajné tažení za evropské hodnoty říkat to, co chceme, a nenechat se přitom omezovat tzv. autocenzurou, je možná dobrou příležitostí pro pokus o dekonstrukci - možná lepší než to osvícenské ujasnění - oné subjektivní svobody projevu.
Reagovat
Matěj Chytil Pošta (4.2.2006 21:31:50)
Ahoj Martine,
jestli dobře rozumím českému užití starého latinského versus, pak je to proti. Tedy rozum proti svobodě stavíš, v nadpisu i v již citované otázce. S koncem textu hovoříš o "moderní evropské sekularizované společnosti, která už v nic nevěří", což je to, co jsem označil za zábavné. Myslím ale, že obsahově se shodneme, jen jsem si neodpustil rýpnutí do formy tvých otázek. Jinak ten barvotisk z íránského tržiště vnáší do věci další zajímavý pohled, takže dík za něj. Staré diskuse si tedy přečtu, abych byl v obraze.
Jojo, vůbec netvrdím, že by zrovna takhle svoboda byla hodnotově neutrální. Nevím, proč má být druhou stranou mince "to samé žádám od vás" (žádnou obranu evropských svobod přece nikdo odjinud nečeká, nebo ano?), ani nerozumím té zkratce o "vyškrtávání slov a témat" (to se skutečně děje ve jménu tolerance, tedy ovšem nikoli ve jménu svobody projevu - důraz na toleranci ji naopak často omezuje). Jinak ovšem souhlasím, budu si to ujasňovat dál.
Upravil/-a Matěj Chytil 4.2.2006 22:03:11.
Důvod: Přibyl tu další komentář, tak jsem si dovolil to doplnit.
Reagovat
Jaká svoboda?
Ondřej Ditrych (4.2.2006 21:06:15)
Martinova otázka není snad opravdu nejšťastněji položená, ale přesto se na ní pokusím podle svého odpovědět. Karikatury Mohammada, a zvláště jejich opakované přetiskování v evropských denících jsou uplatněním nezadatelného práva na svobodu projevu v jeho perverzní a militantní formě. Proč perverzní: protože hranice mezi regulativem a autocenzurou se v tomto deklarovaném tažení proti druhému zcela vytrácí. Karikatura France Soir říká: smějeme se tomu, co je vám svaté, ale vám to nemá co vadit, protože my se prostě smějeme všemu a neděláme v tom rozdíly, a ostatně, smějte se s námi, klidně tomu, co bývalo svaté nám. Žádná struktura, dokonce ani omezení v podobě vlastního uvážení toho, že urazíme mnoho lidí, přece nesmí bránit našemu subjektivnímu právu! Jediná autocenzura, která je hodna toho jména a tím je zavrženíhodná, je založena na strachu. Proti jaké autocenzuře a za jakou svobodu projevu ale bojují karikaturisté evropských deníků, na přání svých šéfredaktorů horečně črtající Muhammadovy obrázky? Za onu subjektivní svobodu vyjádření, otisknutí se ve vnějším světě. Právě ona je dnes - jak zmiňuje Matěj - svatá, a je základem Evropského kréda. Ale tato svoboda není hodnotově neutrální, podobně jako relativismus, na němž je založena: druhou mincí "do smrti budu hájit vaše právo říkat to..." je "to samé však žádám od vás." Ještě hůře se ale tahle militantnost projevuje ne navenek, ale dovnitř společenského diskurzu na starém kontinentě, kdy jsou ve jménu tolerance vyškrtávána nejen slova, ale také názory a celá témata! - a právě v tom možná leží paradox subjektivní svobody, která se kodifikací v evropském krédu stala strukturním břemenem, jež se jako bumerang vrací zadusit svobodného člověka žijícího ve společnosti, která jej za svobodného uznává. Dětinské dokazování, že "na tohle si sáhnout přece nedáme", na tom nic nemění. Matěj píše: Neschvaluji urážky proroků, ale stojím za svobodou, která je umožňuje. Je potřeba ale ujasnit, o jakou svobodu se to jedná...
Reagovat
Respekt je dobrovolným omezením svobody
Martin Schlemmer Pošta (4.2.2006 18:59:14)
Ahoj Matěji, nikde netvrdím, že by respekt a svoboda slova stály proti sobě, naopak - právě jejich vztah mě zajímá. S každým druhem svobody jde ruku v ruce odpovídající zodpovědnost; každou svou svobodu si dobrovolně omezujeme. Například ve většine zemích Evropy je zakázáno popírat holocaust; ne tak v USA, tam však existují zase jiná tabuizovaná témata. Atd. Respekt chápu právě jako dobrovolný regulativ svobody slova, svobody (či možnosti) říci cokoliv o čemkoliv.
Někdy můžou regulativy přerůst ve strach a autocenzuru. Tato hranice je velmi tenká a pokud jsem pochopil záměr Jyllands-Posten, redakce chtěla zjistit, nakolik se u dánských ilustrátorů "sepne" autocenzura, budou-li požádáni o karikaturu islámského proroka.
Ve druhém odstavci zmiňuješ "osvícenskou víru", která spojuje svobodu projevu a respekt. Já bych to vyjádřil jinak: osvícenství (resp. racionalistický skepticismus ústící v nihilismus) nám odejmuly veškeré dřívější transcendentní regulativy, takže jsme si vyvinuli jiné typy sebeomezení - např. respekt, toleranci a politickou korektnost - podobně iracionální, avšak již nikoliv transcendentní.
Závěrem zpochybňuješ mou "zábavnou, opět poněkud jednoduchou tézi, že evropská společnost v nic nevěří." Nic takového jsem neřekl, zmínil jsem se o mizejících náboženských hodnotách. Jestli na místo křesťanství nastupuje nějaká nová, sekulární víra, kterou zatím nejsme s to identifikovat, je zcela jiné téma. Už jsme se tu o něm na Glosách dost přeli, především v diskusích pod články Zuzky Kostićové.

Zdá se, že se vzdaluji od tématu článku, tedy zpět:
Celý incident se zdá mít odlišnou povahu v Evropě a v islámských zemích. Zatímco islámské komunity z něj celkem jednoznačně vytvářejí politikum (podezřívám především autokratické vlády, které upevňují svou pozici obrazem společného nepřítele, který se jim doslova sám naservíroval), v Evropě chápeme muslimské reakce spíš jako útok na svou osobní svobodu říkat a především si myslet cokoliv.
O tom, že si na incidentu přihřívají polívčičku různé zájmové skupiny svědčí například tato londýnská demonstrace, kde všechny transparenty mají tentýž rukopis, nebo jemenská demonstrace 80000 (!) žen.
Reagovat
"Respekt versus svoboda"
Matěj Chytil Pošta (4.2.2006 16:42:51)
Název článku otevírá otázku, která je později rozvinuta: "Je karikování náboženských ikon a hodnot nekritizovatelným využitím svobody slova, nebo nevkusným porušením respektu k něčí víře?" Je to poněkud jednoduše žurnalistické buď/anebo, při bližším pohledu není zcela jasné, proč by se měl respekt k čemukoli se svobodou slova vylučovat. Naopak, je-li zakázáno něco hanět, nejde o respekt, ale o direktivu. Je-li naprostá svoboda projevu východiskem, pak si teprve může každý (novinář) vybrat, co a proč je ochoten respektovat, kde je hranice jeho vkusu (a tedy i vkusu jeho čtenářů). Zobrazení muslima kopulujícího se psem je krajně nevkusné a urážlivé, podobně na tom však byl exministr Březina karikovaný Zeleným Raoulem. Březinova podrážděná reakce a řešení soudní cestou však příliš sympatií nevzbudily.
Připadá-li mi podobné zobrazení nevkusné či respekt postrádající, nečtu a nekupuju inkriminované noviny. Sám podobné zobrazení nešířím. Neschvaluji urážky proroků, ale stojím za svobodou, která je umožňuje (a jako Středoevropan k tomu mám dobré důvody). Proto je rozpor naznačený autorem textu (respekt versus svoboda) v evropském kontextu zcela neproblematický - svoboda projevu respekt nevylučuje, a naopak. Zdůrazňuji evropský kontext, jde totiž také o druh víry (zde krásně osvícenské), která tuto pozici umožňuje. Tím zpochybňuji i autorovu zábavnou, opět poněkud jednoduchou tézi, že evropská společnost v nic nevěří. Vzpomeňte na skoro náboženský patos, obsažený v citátu připisovaném Voltairovi: "I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it." Tohle je evropská víra, ačkoli to většina lidí velmi nerada slyší. A reakce francouzského večerníku France Soir dává zřetelně najevo, že není ani v nejmenším zapomenutá.
Reagovat