Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
22.října 2018
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Na Bělehrad?

Zuzana Marie Kostićová  |  8 příspěvků (5 - 8)
Česká národní identita? Česká národní hrdost? Máme na co být pyšní, nebo bychom se měli za sebe dál stydět? Vyjádřete se!


 bez náhledu 
Nejen o češství, ale o národu vůbec
Jan Hlaváč Pošta (20.11.2006 00:30:37)
Chápání člověka jako pouhé základní jednotky lidstva, jak se s ním setkáváme u některých představitelů poválečných společenských věd, je určitě zjednodušující, neboť mezi ním a lidstvem stojí jazykové a kulturní národní společenství, které je obvykle spjato s určitým původem, tradicí a určitým územím.Toto je nesporná skutečnost, ze které se nelze jenom tak vyvázat.

Češi jako národ jsou jazykovým a kulturně historickým společenstvím, jakým jsou i Němci, Poláci, Slováci, Rusové, Maďaři, Srbové, Rumuni atd. atd. Minulost češství se ztrácí v šerém dávnověku, jeho počátky jsou spojeny se slovanským osídlením střední Evropy, s politickou státotvornou činností rodu Přemyslovců v raném středověku, s pozoruhodnými osudy křesťanství ve středoevropském prostoru atp.

Od 18. století jsme v Evropě ale i jinde ve světě svědky politizace pojmu národ v souvislosti s přechodem od politického absolutismu k demokracii, která se nevyhnula ani Čechům. Moderni snahu vykládat kategorii národa jako pouhý produkt tohoto procesu, jako svým způsobem mýtus romantické doby, který sehrál svoji hlavně politickou úlohu a který je zase třeba odmítnout, se kterou se setkáváme zvláště nápadně zvláště u britského komunistického historika Erica J. Hobsbawma, je ale třeba považovat za pojmu národ nepřátelskou. Jde jí především o to, aby pojem národa zcela vymizel z praktického politického života.

Hlasatelé výše uvedené koncepce vycházejí z událostí z období kolem 2. světové války, kdy se na kategorii národa odvolával Hitlerův nacionálně-socialistický režim a ve jménu zájmu německého národa se dopustil zločinu rozpoutání útočné války a národní genocidy. Zde je ovšem třeba podotknout, že vedle tohoto antidemokratického tzv. integrálního nacionalismu, ke kterému se řadil německý Hitlerův nacionální socialismus a pro který byl národní zájem ospravedlněním jakéhokoliv zločinu, existuje starší Herderovo liberální pojetí národa, podle něhož představují práva národa pouze organický doplněk individuálních lidských a občanských práv. Tomuto pojetí národa lze sotva co vytknout.

Při posuzování otázky národa je třeba též vyjít z toho, jak by asi vypadal alternativní svět bez národů. Současný svět národů je představován dílčími společenstvími, které se spolu často dost těžko dorozumívají, dochází proto mezi nimi ke konfliktům. Alternativou by proto mohl být svět, který se kategorie národ zřekne, případně bude pojímat lidstvo jako jedinný a výhledově i jednotný národ, jenž začne z praktických důvodů používat i jeden jednotící jazyk. Tomuto vyústění se zdá nahrávat i dnešní chápání globalizace světového hospodářství.

Jak by potom ale asi vypadal budoucí svět bez národů? Nejspíše jako jedno veliké Los Angeles, v němž by se bylo možno nanejvýše ještě setkávat se skanzeny zaniklých národních kultur a v němž by se jazykovědci zabývali srovnáváním jednotlivých vyhynulých jazyků a jejich vývojových fází. Zde dojdeme nakonec k tomu, že přes všechny ty třecí plochy, které nutně vznikají mezi odlišnými kulturami a národními státy, jejichž představitelé si navzájem nerozumí, představuje rozmanitost národních kultur, jazyků a států nesmírné bohatství a její zánik by bezesporu pro lidstvo představoval velikou ztrátu. Určitě má tedy smysl hlásit se k rozumnému, tedy nepřemrštěnému pojetí vlastního národa. V této souvislosti lze ostatně podotknout, že překroutit, pojímat škodlivě jednostranně lze jakékoliv společenské učení, kteroukoliv doktrínu, nejenom tedy pojetí národa.
Reagovat
A co je na češství tak pozitivního?
Tes (8.11.2006 19:19:48)
Naprosto nechápu, proč bych se měl identifikovat s něčím tak pofidérním, jako je češství a ještě být hrdý na to, že jsem Čechem. To snad patří někam do devatenáctého století. Hrdý jsem snad na to, co dokážu svými schopnostmi, talentem, silou nebo inteligencí. Být hrdý na to, že jsem Čechem, je stejně stupidní, jako kdybych byl hrdý na to, že jsem běloch nebo blonďák.
Reagovat
Jak to bylo se Srbskem?
Jan Hlaváč Pošta (1.11.2006 01:57:51)
Protože jsem svého času rozpad bývalé Jugoslávie sledoval, musím vyjádřit zásadní nesouhlas s názorem Josého, který staví Srby do role jednoznačné oběti.

Osobně jsem očekával jiný vývoj. Věděl jsem, že národy Jugoslávie jsou navzájem dost znepřáteleny, že tedy dojde v dalším vývoji k uvolnění svazku federace. Potom ovšem, až tamější národy zjistí zvláště hospodářskou a i politickou výhodnost existence nadnárodního svazku, budou se z vlastní vůle zase navzájem sbližovat. Pak však vypuklo násilí, které jsem nečekal, které bych spíše připsal rozpadu jiného nadnárodního svazku: Východního bloku a jeho jádra SSSR.

Myslím že tady sehrály svoji úlohu především dvě skutečnosti:
V prvé řadě nadměrná sebestřednost Srbů, potažmo i jiných národů Jugoslávie kromě Slovinců a Balkánu vůbec vedoucí k přeceňování svého významu ve světě, ve světové kultuře a politice.
Dále výběr politiků ve vedoucích pozicích v daném okamžiku vypuknutí konfliktu. Jednalo se vesměs o politiky s komunistickou minulostí, kteří namísto komunistické ideologie hledali cestu k politickému přežití v krajním přepjatém nacionalismu. Tím mám na mysli především srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Ten měl za sebou většinu ozbrojených sil bývalé Jugoslávie. Podařilo se mu potlačit samosprávu kosovských Albánců a domníval se, že je možný návrat k centralizované meziválečné Jugoslávii, kde by byli Srbové vládnoucím národem. Po neúspěchu ve Slovinsku tuto představu opustil a a vystoupil s plánem Velkého Srbska ("Srbsko je všude, kde žijí Srbové!"), jenž měl být uskutečněn cestou ozbrojené konfrontace a etnických čistek v národnostně smíšených oblastech. Tato cesta si ovšem vyžádala bezpočet lidských obětí a vlny uprchlíků, čemuž světová veřejnost nehodlala přihlížet. Jednak bylo pro vyspělé země velice nákladné přijímat statisíce uprchlíků a starat se o ně, jednak se obávala, že pokud nechá násilí na Balkánu volný průchod, může posloužit jako příklad pro jiné a šířit se dál do dalších zemí světa.

Západní mocnosti zakročily a vynutily si zastavení bojů a krveprolití. Mocenské špičky zvláště v Srbsku byly tímto poněkud překvapeny. Dlouhá předcházející komunistická éra je do značné míry izolovala od hlavních proudů světového vývoje a ony žily do jisté míry v jiném čase, domnívaly se, že svět mávne nad jejich řáděním rukou a nechá je v klidu vyřídit si své účty. Političtí vůdcové se přepočítali a nyní jsou zabšklí a s nimi i jejich národy, zvláště národ srbský. Jde o to, aby se národy Balkánu zamyslely nad sebou zvážily své možnosti v současném světě.
Reagovat
Zlomaná země
Jose (30.10.2006 19:56:30)
Nemyslím, že by srby zlomilo bombardování jako takové. Spíše je zlomilo ono odsouzení do role za kterou nemohli, do role do které byli zčásti vmanipulováni a z jejihož utváření byli i zčásti nepravdivě nařčeni. Zlomila je zrada a lež celého civilizovaného světa kdy místo aby se zvláště Evropa zasadila za urovnání potenciálního lokálního konfliktu došlo k nadšenému rozdmýchávání národnostních třenic které vyvrcholilo válkou a rozbitím Jogoslávie. Tato událost snad bude jednou veřejně nazvána hanbou dvacátého století, stejně jako Mnichov a stejně jako události v Palestině.
Reagovat