17.ledna 2021 |
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
|
|
"Domnívám se, že můžeme hovořit o konci protiteroristické operace... dnes jsou na Severním Kavkaze jiné oblasti, kde je situace hrozivější než v Čečensku," prohlásil ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci 31. ledna 2006. Bez ohledu na zpravodajství o pokračujících střetech, klasifikaci Uppsala Conflict Data Program, podle níž Čečensko zůstává jediným otevřeným konfliktem na evropském kontinentu a neschopnost státních institucí zajišťovat v republice základní politickou, ekonomickou a společenskou bezpečnost. Tvrzení ruského prezidenta stojí nicméně za pozornost ještě v jedné věci, neboť doznává zhoršující se bezpečnostní situaci na Severním Kavkaze - s ohledem na beslanskou tragédii v září 2004, bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu či vlnu násilností v metropoli Kabardino-balkarské republiky Nalčiku v roce 2005 a sabotáže produktovodů do Gruzie v lednu 2006 by každé jiné tvrzení ostatně znělo ještě nevěrohodněji než deklarovaná normalizace situace v Čečensku. Právě s čečenským bojem proti ruské nadvládě však současné šíření nestability na Severním Kavkaze úzce souvisí.
Konflikt ano, etnopolitický ne. Ondřej Ditrych ![]() |
Souhlasím s Vámi, že paušální zařazení podněsterského konfliktu do skupiny postsovětských etnopolitických konfliktů není nejvhodnější. Přes neexistenci podněsterské národnosti však Podněstří požívalo – podobně jako ostatní v článku zmíněné etnopolitické konflikty – autonomní statut, což z něj v sovětském etnofederalismu činilo výjimku, avšak zdaleka ne výjimku jedinou (Náhorní Karabach a Nachičevan byly autonomními oblastmi / republikami pro titulární národnost, která již požívala politické autonomie jinde – v Arménii / Ázerbajdžánu; podobně Osetinci byli titulární národností v Severní i Jižní Osetii; Dagestán a – od roku 1937 – Horský Badachšán zase žádnou titulární národnost neměly). Mohlo tak v době okolo rozpadu SSSR využívat, podobně jako ostatní zmíněná separatistická území, existujícího institučního aparátu. Tím ale podobnosti nekončí. V Podněstří jde dnes – kromě geopolitiky – skutečně především o peníze a v tomto ohledu je příčinou podněsterského konfliktu ve srovnání s ostatními konflikty v postsovětském prostoru skutečně nejzřetelněji „hrabivost“ a nikoliv pociťované „křivdy“. Podobně však nelze o ostatních konfliktech, zejména na Jižním Kavkaze, říci, že by zde společenská mobilizace za účelem politické emancipace vznikaly jednak spontánně a jednak na základě zcela objektivních křivd a diskriminace ze strany vyšší politické jednotky nebo titulární národnosti (Severní Kavkaz je v tomto ohledu poněkud specifický, neboť mobilizace za účelem zbavení se ruského jha zde má staletou tradici). Naopak se zdá, že společenská mobilizace byla z velké části řízena elitami – vzděláním nezřídka historiky, jazykovědci nebo spisovateli – jež ji využívaly jako nástroje k uchopení politické moci, tedy rovněž k dosažení veskrze „materiálního“ cíle. I v této „instrumentálnosti“ si je proto Podněstří s ostatními konflikty podobno. Rovněž absence otevřeného násilí nečiní tento konflikt „neexistující“ – i v Náhorním Karabachu a Abcházii nebo Jižní Osetii – přes krátkodobé eskalace – je ozbrojené násilí na velmi nízké úrovni. Proto je myslím o všech těchto konfliktech – Čečensko je opět, jak vyplývá ze samotného článku, v tomto ohledu výjimečné – možno oprávněně říci, že existují v jakémsi strnulém stavu, „ani válka, ani mír“. Právě na trvání této situace má ostatně Rusko zájem. Závěrem bych řekl, že vynalézt pro konflikty v postsovětském prostoru nějakou universální nálepku, např. „etnopolitické konflikty“ je opravdu přespříliš zjednodušující a zkratkovité. Na druhou stranu nelze popřít, že u těchto konfliktů lze sledovat jisté opakující se strukturní jevy (ať už jde o jejich vznik, průběh či vnější zásahy), ač ne všechny všude a stejnou měrou, které jejich uvádění do vzájemné souvislosti ospravedlňují. |
![]() |