Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
25.února 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Diskuse

Společnost Politika Kultura Filosofie Vědy Historie Náboženství Osobnosti Knihy Úvahy Volné

Na čečenské frontě klid?

Diskuse k textu  |  2 příspěvky (1 - 2)

"Domnívám se, že můžeme hovořit o konci protiteroristické operace... dnes jsou na Severním Kavkaze jiné oblasti, kde je situace hrozivější než v Čečensku," prohlásil ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci 31. ledna 2006. Bez ohledu na zpravodajství o pokračujících střetech, klasifikaci Uppsala Conflict Data Program, podle níž Čečensko zůstává jediným otevřeným konfliktem na evropském kontinentu a neschopnost státních institucí zajišťovat v republice základní politickou, ekonomickou a společenskou bezpečnost. Tvrzení ruského prezidenta stojí nicméně za pozornost ještě v jedné věci, neboť doznává zhoršující se bezpečnostní situaci na Severním Kavkaze - s ohledem na beslanskou tragédii v září 2004, bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu či vlnu násilností v metropoli Kabardino-balkarské republiky Nalčiku v roce 2005 a sabotáže produktovodů do Gruzie v lednu 2006 by každé jiné tvrzení ostatně znělo ještě nevěrohodněji než deklarovaná normalizace situace v Čečensku. Právě s čečenským bojem proti ruské nadvládě však současné šíření nestability na Severním Kavkaze úzce souvisí.


Číst celý text


 bez náhledu 
Konflikt ano, etnopolitický ne.
Ondřej Ditrych Pošta (18.4.2006 16:27:03)
Souhlasím s Vámi, že paušální zařazení podněsterského konfliktu do skupiny postsovětských etnopolitických konfliktů není nejvhodnější. Přes neexistenci podněsterské národnosti však Podněstří požívalo – podobně jako ostatní v článku zmíněné etnopolitické konflikty – autonomní statut, což z něj v sovětském etnofederalismu činilo výjimku, avšak zdaleka ne výjimku jedinou (Náhorní Karabach a Nachičevan byly autonomními oblastmi / republikami pro titulární národnost, která již požívala politické autonomie jinde – v Arménii / Ázerbajdžánu; podobně Osetinci byli titulární národností v Severní i Jižní Osetii; Dagestán a – od roku 1937 – Horský Badachšán zase žádnou titulární národnost neměly). Mohlo tak v době okolo rozpadu SSSR využívat, podobně jako ostatní zmíněná separatistická území, existujícího institučního aparátu. Tím ale podobnosti nekončí. V Podněstří jde dnes – kromě geopolitiky – skutečně především o peníze a v tomto ohledu je příčinou podněsterského konfliktu ve srovnání s ostatními konflikty v postsovětském prostoru skutečně nejzřetelněji „hrabivost“ a nikoliv pociťované „křivdy“. Podobně však nelze o ostatních konfliktech, zejména na Jižním Kavkaze, říci, že by zde společenská mobilizace za účelem politické emancipace vznikaly jednak spontánně a jednak na základě zcela objektivních křivd a diskriminace ze strany vyšší politické jednotky nebo titulární národnosti (Severní Kavkaz je v tomto ohledu poněkud specifický, neboť mobilizace za účelem zbavení se ruského jha zde má staletou tradici). Naopak se zdá, že společenská mobilizace byla z velké části řízena elitami – vzděláním nezřídka historiky, jazykovědci nebo spisovateli – jež ji využívaly jako nástroje k uchopení politické moci, tedy rovněž k dosažení veskrze „materiálního“ cíle. I v této „instrumentálnosti“ si je proto Podněstří s ostatními konflikty podobno. Rovněž absence otevřeného násilí nečiní tento konflikt „neexistující“ – i v Náhorním Karabachu a Abcházii nebo Jižní Osetii – přes krátkodobé eskalace – je ozbrojené násilí na velmi nízké úrovni. Proto je myslím o všech těchto konfliktech – Čečensko je opět, jak vyplývá ze samotného článku, v tomto ohledu výjimečné – možno oprávněně říci, že existují v jakémsi strnulém stavu, „ani válka, ani mír“. Právě na trvání této situace má ostatně Rusko zájem. Závěrem bych řekl, že vynalézt pro konflikty v postsovětském prostoru nějakou universální nálepku, např. „etnopolitické konflikty“ je opravdu přespříliš zjednodušující a zkratkovité. Na druhou stranu nelze popřít, že u těchto konfliktů lze sledovat jisté opakující se strukturní jevy (ať už jde o jejich vznik, průběh či vnější zásahy), ač ne všechny všude a stejnou měrou, které jejich uvádění do vzájemné souvislosti ospravedlňují.
Reagovat
Proč Podněstří?
Petruška Šustrová (13.4.2006 08:22:44)
Myslím, že je omyl zařazovat separatistickou Podněsterskou moldavskou republiku mezi státy, jež vznikly na základě etnopolitického konfliktu. Podněstří má stejné složení obyvatel jako Moldavsko, nežije tam žádný "podněsterský" národ. Jde tam čistě a pouze o peníze. Prezident Smirnov si prostě chce udržet území, které je vlastně velkým bezcelním překladištěm a přes které se v obrovských rozměrech pašuje nejrůznější zboží. Ve chvíli, kdy by byly nějak stabilizovány hranice, by tato možnost zanikla, a o to pochopitelně obchodníci - z Ukrajiny, Ruska, Moldavska a dalších, například evropských států - nemají zájem. OBSE však konflikt z nepochopitelných důvodů vytrvale pokládá za etnický.
V Podněstří se mluví rusky a moldavsky, tak jako v celém Moldavsku, žijí tam pravoslavní a část bezvěrců, tak jako v celém Moldavsku. Ozbrojený konflikt se přes čtrnácti-patnácti lety vedl zbraněmi sovětské armády, po malém území hlídkují ruští "mírotvorci". Ostatně tam žádný konflikt neexistuje, nikdo tam nestřílí, neklade bomby ani nic podobného. Do Podněstří zcela běžně jezdí i lidé, kteří na začátku 90. let bojovali proti Smirnovovým silám a posléze se přestěhovali do Moldavska.
S problémy a konflikty na severním a jižním Kavkazu má Podněstří společného jen to, že na jeho vzniku měly nepochybně podíl ruské (či ještě sovětské) tajné služby, a že Rusko má zájem na podpoře podobných separatistů, protože má zájem na neuspořádanýách poměrech v bývalých sovětských republikách. Tedy tam, kde to jde, a v chudém Moldavsku to jde docela dobře, zvlášť při vskutku nepochopitelném postoji OBSE.
Reagovat