Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.srpna 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Náboženství jako klasifikace

Diskuse k textu  |  9 příspěvků (1 - 9)
José de Ribera - La Trinidad

Co je to náboženství? Je velmi příznačné, že si tuto otázku začaly kulturní elity pokládat teprve před několika sty lety. Přitom náboženství existuje, pokud víme, odnepaměti. Jediná kultura bez náboženství, řekl by současný sociolog, je ta naše, západní, sekularizovaná.

Snaha vysvětlit, nebo lépe "odvysvětlit" (angličtina pro to má krásný výraz "explain away", který by se dal pro naše potřeby přeložit jako "vysvětlit (problém) a tím ho smést ze stolu") náboženství se zpočátku pokoušela přijít na kloub jeho vzniku. Vědci se domnívali, že porozumí-li motivaci, která vedla člověka k "vynalezení" tohoto fenoménu, porozumí jevu samému a "odvysvětlí ho", to znamená, že už nadále nebudou muset přikládat váhu zjevně nesmyslným otázkám po existenci Boha, bohů či nadpřirozených bytostí.

Takto pojatému náboženství předcházel významný zlom, jenž proběhl v elitních myslitelských kruzích během novověku a jenž poznenáhlu pronikl do lidové kultury. Zatímco první průkopníci nově pojaté vědy nezávislé na náboženství, jako byl Bacon nebo Galileo, prováděli své pokusy a psali své spisy, zejména venkovské obyvatelstvo západní Evropy vzývalo světce, uctívalo relikvie a pořádalo masopusty, obracelo se na čarodějnice s drobnými problémy týkajícími se zdraví, dobytka a ochrany před zlými silami a nosilo amulety a škapulíře. Lokální rozdíly nehrály významnou roli: Slovanský rolník se obával rusalek nebo upírů, vyprávěl svým dětem příběhy o divoženkách a na Štědrý večer posílal své dcery nahlížet do děr v ledu. Španělský rolník skládal sliby věrnosti světcům, pokud ho ochrání před nálety kobylek, suchem nebo neúrodou. Oba nicméně pevně věřili v nadpřirozené síly, jimiž byli nadáni světci, démoni, víly nebo hejkalové.


Číst celý text


 bez náhledu 
Anonym (27.12.2007 11:54:41)
Jirka Prochazka: Dovolím si připomenout, že zlaté pravidlo najdeme v kanonických spisech všech náboženství, je opravdu univerzální, ale to se nevylučuje s tím, co říká Jirka Procházka, je to jen doplnění...

Připomínku mám ke druhému odstavci. Opravdu jsem přesvědčen, že nepotřebujeme žádný "objekt víry". Co je objekt neboli předmět? Je snad Bůh něco, co je "vmeteno přede" mne? Je to nějaká překážka, jíž mám překonat? Víra v Boha může mít protějšek, partnera. Je totiž vztahem. Myslím, když J. P. má někoho osobně rád, třeba svou partnerku, že o ní neřekne, že je "předmětem" jeho důvěry nebo lásky.

Není každá víra založena na "agnosticismu"? Je-li Bůh opravdu transcendentní, není prostě dostupný. Nevíme o něm. Jen věříme. Jsme agnostiky (nejsme gnostiky), ale věříme o něm, že je a že je takový a onaký a věříme v něj, tj. důvěřujeme mu a spoléháme na něj.

Je křesťanství opravdu založeno na historické události? Obávám se, že to vychází z lidového pojetí historie, podle něhož historií je vše, co se odehrálo v minulosti. V skutečnosti je historií jen to, co je o minulosti zaznamenáno. Historickým dokumentem je soudobý nepředpojatý záznam. Nic takového o Ježíši Kristu nemáme. První převyprávění běhu jeho života a jeho slov je z doby tak kolem 30 let po jeho (pozemském) životě, je to Markovo evangelium, které není od očitého svědka a ještě navíc jeho autor vyznává evangeliem svou víru. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, musíme se smířit, že Ježíšův život není historický. Víra se opírá o zvěstování, o svědectví, ne o historickou událost.

Obávám se, že je martné se dovolávat Štěpána, a pokud přece, musel bych se naléhavě ptát Jirky Procházky: Vidíte nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží? Klid svědomí určitě všichni potřebujeme, věřit můžeme a věříme, ale neměli bychom si o své víře namlouvat kdoví co.
Reagovat
Soli Deo Gloria
Jirka Prochazka (27.4.2006 00:22:28)
Reakce na Martinův příspěvek: odkud se vzalo pravidlo ktere nazýváte "reciproční altruismus"? Toto "zlaté pravidlo" se dostalo do naší evropské kultury z Bible - v kontextu Kázání na hoře (Matouš 5-7) řekl Kristus: "Jak byste chtìli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci." Tam se "Vyskytuje ve výše načrtnutých konceptech Bůh"; Zákon o kterém Ježíš mluvil je zákon daný Izraelitům na hoře Sinai a zapsaný v prvních pěti knihách Bible, Proroci jsou třetí třetina Starého zákona (Izajáš až Malachiáš). At chceme nebo nechceme, naše kultura je skrz naskrz prosycená křestanstvím.

Jenom malé zamyšlení k obecnému tématu víry: pokud tomu dobře rozumím, Zuzanina hlavní myšlenka je v tom, že víra je možná i v postmoderní době, i když nepotřebujeme žádný objekt víry (hejkaly, kvězdy, Boha). Stojí takový agnosticizmus za to? Křestanství je víra založená na historické události, lidé po staletí umírali a stále umírají za to, že věří v Boha který chodil mezi námi, jedl náš chleba a trpěl za naše hříchy. Když kamenovali Štěpána, neříkal "mám vysoce emotivní pocit souznění s nadpřirozenem". On volal "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží". Víra založená na historické pravdě smrti a zmrtvýchvstání Krista dávala a dává smysl lidem po celém světě už po dva tisíce let. Opravdu jsme se vnitřně tak změnili že nepotřebujeme odpuštění a klid svědomí, nebo se potýkáme se stejnými životními problémz jako lidé na začátku prvního tisíciletí?
Reagovat
Martin Schlemmer Pošta (7.12.2005 21:06:45)
Dobrý den, Pavle,
díky za reakci. Pojem "západní společnost" je velmi vágní. Mluvíte o dnešní společnosti nebo o společnosti celého 20.století? O městské francouzské vrstvě? O původním frankofonním obyvatelstvu nebo o imigrantech? O venkovské britské vrstvě? O konzervativní aristokracii nebo malých farmářích? O střední vrstvě v USA? Na východě nebo na jihu? Atd. Takže s vámi souhlasím - žádný rozumný sociolog by netvrdil o západní společnosti, že je sekularizovaná - žádný rozumný sociolog by totiž nemluvil o "západní společnosti".
Podle čeho definujeme sekularizovanou společnost? Je jasné, že se nejedná o binární stav, nýbrž o spojitou veličinu. Zkusme si položit otázky: Čím legitimuje stát svou existenci? Čím legitimují vládnoucí elity svou moc? Zajisté tušíte, kam mířím - stát legitimuje svou existenci z historicko-jazykově-nacionálního komplexu, nikoliv od Boha. Vládnoucí elita odvozuje legitimitu své (časově omezené) moci z lidu, který ji zvolil.
Z čeho odvozují lidé své hodnoty? Třeba to, čemu říkáme "slušné chování"? Své chování v krizových situacích? Dobročinnost? Nechci příliš generalizovat, ale tuším, že "slušné chování" lze označit za spontánní, společností vynucovanou konvenci; dobročinnost lze zase z velké části vztáhnout k něčemu, čemu říkám "reciproční altruismus" - aneb "chovám se tak, jak bych chtěl, aby se ke mně chovali druzí".
Z čeho lidé odvozují své nadání a vlohy? Pravděpodobně by většina z nás řekla, že se jedná o kombinaci vhodné genetické dispozice a podnětného vlivu okolí.
Atd.
Vyskytuje se ve výše načrtnutých konceptech Bůh? Já ho tam nikde nevidím. Celý život, všechny hodnoty dnešní člověk může prožít bez Boha a bez víry, vše "lze" legitimovat racionálně. Takže proč je tvrzení o sekulárnosti dnešní společnosti podle vás tak mimo?
Třeba to vidím chybně. Budu rád, když mne seznámíte s dnešními sociologickými koncepty (ne, Durkheim ani Weber se tam nepočítají ;-).

P.S.: Drzý tón, jak jej předvádíte, je vítán. :)
Reagovat
PaVlk
Anonym (6.12.2005 16:59:24)
Největší chybou je soudit obal a ne to co je uvnitř, nicméně zde je možné udělat výjimku. Již první odstavec textu velice zaráží a oslabuje motivaci pokračovat dále ve čtení. Totiž: Podle mého názoru žádný současný sociolog, který je aspoň trochu rozumný, nebude tvrdit o západní společnosti, že je sekularizovaná. Dobře si totiž uvědomuje, že podoby posvátného jsou v různém čase a prostoru velice rozmanité mají podoby často latentní a skryté, přecházejí v jiné formy posvátného. Sekularizovaná společnost západu je vystavena v dnešní sociologii značné vzrůstající kritice. Pro mnohé je stejnou utopií jako společnost beztřídní.
Dále mne můžete obvinit že znovu vytrhávám slova z kontextu - jedná se o první větu v poslední reakci na panu Mášu. Píšete, že víra je jenom jedna z podob náboženství což ve mně vyvolává pocit, že píšete aniž by jste reflektovala(neříkám, že neznala!) klasiky zabívající se tímto tématem. Významný myslitel společenských věd Emil Durkheim se ve svých ,,Elementárních formách náboženského života,, zabývá problematikou definice náboženství. Dochází k závěru, že jedním z kritérií rozlišení náboženství jsou pojmy posvátného a profánního(tohoto rozlišení jste si určitě vědoma - neboť používáte pojem sekularizace) - univerzálních protikladů věcí a jevů, které prostupují lidské vědomí. A je to právě víra, která určuje co je posvátné a co profánní. Víra je pak nezbytnou součástí náboženství, neboť odděluje posvátné od profánního, umožňuje náboženské chování.
Dále rozlišujete víru a vědění, což je správný krok pokud uvažujete o definici náboženství jako o víře v nadpřirozeno.(což je nedostatečné) Máte pravdu v tom, že Germáni věděli a pozdní křesťané zřejmě věřili - ano tento paradox zanesly až přírodní vědy, které definovaly přirozený řád a striktní determinismus, aby následně vydělily to nadpřirozené, které se přirozenému řádu vědy vzpírá - jestli v této části uvažujete stejně nezbývá než souhlasit. Snad se jeden z nás mýlí - slibuji, že po přednášce, která mne nyní čeká si text přečtu již celý. Teď už musím běžet :D
Omluvte můj poněkud drzý tón - patřím kté generaci :D
Student FSV UK
Reagovat
Reakce e-mailem na reakci e-mailem
Zuzana Marie Kostićová Pošta (4.3.2005 08:12:24)
Vážený pane Mášo,

Myslím, že se Vám krásně povedlo vystihnout velice důležitou věc, totiž že náboženství nelze vykládat tím obvyklým "věřit v něco" – víra je jenom jedna z podob náboženství. A troufám si tvrdit, že právě tato podoba předznamenává samu ztrátu víry a náboženskou změnu, jelikož náboženství v tomto pojetí se vyděluje ze samozřejmého rámce světa a stává se dobrovolným aktem, vztahem, který je potřeba neustále vědomě udržovat. S touhle nepřetržitou praxí pak svým způsobem náboženství stojí a padá.

Zmiňoval jste protestantské rozlišení "náboženství" a "víry", přičemž první je katolické křesťanství, druhé vlastní evangelická tradice. Vlastností, která z náboženství dělá náboženství, je v mé optice právě samozřejmost, automatičnost, která je vlastní ještě "starému" předkoncilnímu katolicismu (a která je dosud citelná v tradičně katolických zemích, jako je Španělsko nebo Itálie), v protestantismu se posléze ovšem poněkud vytrácí. Pojetí náboženství jako víry (nesamozřejmého volního aktu a dobrovolného vztahu nesmírně závislého na člověku) dle mého umožňuje blížící se zřícení křesťanské babylonské věže v atheismu a sekularitě, protože, jak jste sám poznamenal, příliš bazíruje na zkušenosti a je nesmírně zranitelné, jelikož bez pocitu opětování hrozí postupné vymizení víry (u méně nábožensky založených lidí). Víra jakožto relace je velmi abstraktní a málo odpovídá na každodenní potřeby obyčejného člověka, příliš zaměřuje ohnisko cítění na osobní povahu vztahu a vede pak k výkladům typu "když existuje Bůh, tak jak to, že dopustil Osvětim", protože předpokládá dvousměrnou personální relaci člověk- Bůh, která je v nebezpečí snadného zhroucení v okamžiku, který Jan od Kříže nazývá "temnou nocí Božího mlčení". Moment úkonu, který v sobě víra obsahuje, z ní dělá něco ne-všeobecného, téměř elitního, navíc striktní předurčení v lutherském a zvláště kalvinském pojetí křesťanství tuto elitizaci jen posiluje.

Víru tedy nelze strkat do jednoho pytle s náboženstvím tak snadno, jak se děje. "Věřit v něco" už je pozdní formulace, která umožňuje opačnou variantu "nevěřit", alternativu, která se nevyskytuje v původnější formě, kterou je "vědět o něčem" (tedy, křesťan "věří", pohanští Germáni "věděli"). Kontrast mezi "vírou" v Boha a "znalostí" např. přírodních zákonů (či hominizace, evoluce, geologických období, velkého třesku...) naznačuje přítomnost pouhé pravděpodobnosti, existenci druhé varianty, která je radikálním zpochybněním. Už Tertullianovo "credo quia absurdum est" je předznamenáním této situace, ale toto "absurdum" dokázalo přežít tisíciletí proto, že se stalo samozřejmostí – rezignovalo na vlastní absurditu (v lidové kultuře) nebo právě v ní ukotvilo svou mystickou povahu (u světců a mystiků). V okamžiku plošného předefinování víry na individuální relaci, která nicméně v novověkém pojetí vztahů a zákonů musí sama sebe nějakým způsobem prokázat, jak jsem už zmiňovala, tedy musí být především obousměrná, se posléze vrací "absurdum"; leč už ne jako projev posvátného, ale jako znak nemožného podle pravidel novověké logiky: Co je absurdní, nemůže existovat.

Víra je tím pádem jenom jednou z tisíce tváří náboženství, která charakteristicky vyžaduje maximální aktivitu ze strany člověka a může být "zkoušena" – náboženství obecně "zkoušet" nelze, jelikož jeho hlavní vlastností je jistota (tady vědomě poněkud zjednodušuji). Lze to snadno spatřit v dnešní kultuře, jak těžko lze "zkoušet" nevíru, která se navíc dnes mění poznenáhlu v jistotu. V nejlepším případě dostaneme odpověď "no možná něco existuje, těžko říct". Sám Tomáš Akvinský uznal, že skutečného nevěřícího nelze přesvědčit.

Zmiňoval jste Bubera – u kořene atheismu může být i nefunkčnost intersubjektivity tohoto vztahu. Tedy nejen to, že člověk redukuje Boha na "ono", ale snad i to, že sám cítí sebe jako redukovaného na "ono" ve vztahu ke Stvořiteli – na objekt, kterým se pohybuje na šachovnici světa, ale k němuž se nemluví, natož aby se vedl dialog. Tuto "temnou noc dějin", o níž mluví např. Tomáš Halík, může jedinec přestát trváním na dočasné povaze Božího mlčení, tedy tak, že drží nadále víru jako vztah, přesto že se v ní jaksi zdá chybět protějšek; nebo lze nietzschovsky usoudit, že adresát "zemřel" a zůstali jsme na světě zcela sami. Část jedinců zvolila první cestu, evropská kultura jako celek se však zřejmě rozhodla vydat se druhou, která v mé perspektivě směřuje k hledání nové samozřejmosti, nového náboženství. Infiltrace východních kultů a novopohanství se svou astrologií a magií a dalšími rysy jsou projevem právě tohoto myšlenkového pohybu, jak ostatně zmiňuji i ve svém článku. Že se jedná o velmi volné a lidové pojetí je pravda, jenže není to Východ, který nám vštěpuje svou nauku v originální podobě, ale jsme to my, kdo jí přijímá a uzpůsobuje si ji, tedy ji nutně zkreslujeme a zjednodušujeme.

S pozdravem

Z. M. Kostićová
Reagovat
Reakce e-mailem
PhDr.Jaromír Máša (3.3.2005 23:03:56)
...
Vím, že to patří ke stálé diskusi na levém okraji internetových novin, jenže nevím proč vlastně. Odhadoval bych, že čeští "občas ve všelicos věřící či nevěřící" se baví o tom, kolik mají dostat "černoprdelníci" měsíčně a zda vůbec. Kdo má platit opravy kostelů, do nichž skoro nikdo nechodí, které jsou ale pořád krajinnými dominantami a bez nichž "by to vypadalo opravdu blbě". Církev katolická se také zvláště vytáhla, ne že by mnoho kostelů za německé peníze neopravila, ale nedovedla schudnout, produchovnět, nebo jak bych to nazval, a vrátila se víceméně ke staré rakouskouherské jaksi státoprávní praxi. Je to ještě náboženství, nebo je to příslušnost k církvi, či něco jako příslušnost k politické straně nebo fotbalovému klubu?
Bohoslovci, zvláště protestantští, například Lochmann, rozlišují náboženství a víru, katolíky strkají do šuplíku "náboženství", sami si pro sebe vyhrazují
víru. V katolictví je jistě hodně hinduizmu (svatí versus všelijací gandharvové, ašvinové a jiné blahé nadpozemské bytosti nebo i bytosti pozemské ale zasloužilé, čerti versus nejrůznější druhy rákšasů, jakšů a jiných spratků, ba dokonce i křest dětí lze srovnat s jedinou možnou cestou, jak se stát hinduistou, totiž "vrodit" se do hinuistické společnosti), ale troufl bych si oponovat, že v něm není žádná víra.
Totiž ten transparent "náboženství" se skoro ihned rozpadá na desetitisíce miniaturních fenomenů. Nevím, jedním z takových obecných "šlágrů" je definice víry (náboženství ... mně se to slovo vůbec nelíbí, cítím v něm tu vazbu "věřit "na" něco", což je podle mého tedy hodně pokleslá forma a nejspíše i náplň víry, nelíbí se mi dokonce ani vazba "věřit "v" něco", cítím za tím kalk z hebrejštiny ... mohu věřit něčemu nebo někomu anebo někomu něco) jakožto zkušenosti (náboženské zkušenosti, zkušenosti s Bohem) nebo jakožto očekávání této zkušenosti. Vypadá to krásně, ale tím to vtahujeme příliš do psychologie, zkušenost totiž může hodně reflekotvat naše očekávání, naše potřeby respektive splnění našich potřeb, a nezakusíme-li alespo náznak "splnění svých přání", upadneme do schematu "Bůh není protože svět je hnusný".
Když jsme u té zkušenosti, moje zkušenost je následující:
Jako kluk jsem četl Weinfurtera, například Ohnivý keř, a bral jsem to jako popis konkrétní skutečnosti, která se mi nijak nevymykala z rámce skutečné skutečnosti za oknem, byla jaksi v nedohlednu, chodil jsem občas do kostela, ministroval jsem, byla to poněkud svátečnější položka v mém rozvrhu, na hodinách římskokatolického náboženství jsem způsoboval učitelkám dosti velké potíže, protože jsem tehdy četl Augustovy Divy prasvěta, ty všelijaké sauroidní potvory se mi strašně líbily a pan profesor byl takový krásný bojovník za paleontologickou pravdu, zvláštyě pokud jde o opice, lidoopi a lidi, že mě to strhávalo. Nad tím vším se vznášel Lenin, Stalin, Marx, Engels a Gottwald, kteří mi ale všichni mohli být zcela ukradení. Nebylo to v centru mého zájmu: já jsem chtěl být přírodovědcem a později muzikantem. Něco z toho Weinfurterova panteismu ve mně jistě zůstalo, a proto po povinné latině (6 hodin týdně včetně soboty) jsem si střihnul ještě řečtinu, kterou jsem si platil ze svého. Na těch jazycích mě nejvíce fascinoval jejich systém. Když tehdy vyšla učebnice bengálštiny, koupil jsem si ji, a tak jsem se dostal k Indii. Katolictví mi toho tolik neříkalo, byl to jakýsi náboženský mechanizmus, který prostě běžel a nepřipouštěl jinou, než kolečkovou existenci. Navíc nebyla žádná katolická propaganda. Myslím tím na osobnosti, kterým o něco šlo a kteří by mi mohli být "modelem" (podobně topmu bylo na fildě, nesetkal jsem tam se tam skoro se žádnou osobností a bojím se, že je tomu tam tak až dosud). Smrtí bylo sice v příbuzenstvu dost, ale byli to vzdálení příbuzní, takže se jaksi slušelo, aby umírali. Byl to podobný mechanizmus jako kostel. Nevím, zda jsem vlastně nebyl "náboženský idiot". Indie mi samozřejmě aktualizovala a oživila tuto tématiku. Skýtala perspektivu a výsledky nějakému úsilí. Proti Evropě slibovala jakési proniknutí do nadpřirozena. Z mého dnešního hlediska ale je evropský přístup k indickým náboženstvím vlastně velice virtuální. To co tu kolem sebe v Evropě vidím, je hromada papundeklu. V Indii jsem nebyl. Moje nadšní zchladil kupodivu C. G. Jung. Byl jsem snad jedním z prvních, kteří ho tu měli a četli. Z Junga jsem vycítil, že všechno to, co se tu slibuje, je ve skutečnosti průmět psychologie a žádná metafyzika. Je to vidět s určitou vulgarizací například na Standu Grofovi, který v sobě nosí jakési kulturněhistorické sběrné suroviny a skoro s nimi také tak jedná. Nedokázal jsem to dočíst do konce. Mnohem zajímavější je Pavel Grof ... měla by se přeložit jeho hovory s umírajícími, této literatury moc nemáme.
Moje zkušenost víry, chcete-li to tak nazvat, se blíží pojetí Buberovu, třebaže mám mnoho dětí s jednou ženou zažil jsem momenty takového propadu všeho, hrůz z každé příští minuty a takové uvrženosti do samoty a zapomenutosti, že Bůh se stal pro mne jediným skutečným brácho-mámo-ségro-tátou, jediným někým, kdo se mnou drží basu.

S pozdravem

Máša

Ano, ještě něco. Nejde jen o víru jako řekněme intelektuálně emocionálně životasmyslový úkon, nebo púrostě takový úkon, jak si ho nadefinujeme, ale jde také o její působení na naše jednání a chování. Říkávalo se "noblesse oblige", na svém otci jsem mohl pozorovat jak také "vzdělání oblige" (vždycky se chytal za hlavu a divil, "jak tohle může udělat někdo, kdo má akademické vzdělání", no to bych se divil, kdyby neměla člověka zavazovat k určitému jednání také víra. Nemyslím tím žádné morální řeznictví nebo koncetrák, ale samozřejmý souběh, něco samozřejmého, jako pouhopouhá slušnost u Alberta Camuse.
Reagovat
Náboženství jako podklad umožňující klasifikaci
Zuzana Marie Kostićová Pošta (20.2.2005 23:58:30)
Vážený pane Erbáku, děkuji za Vaši reakci na můj článek. Ráda bych odpověděla na Vaši poznámku, že charakteristika náboženství je podkladem umožňujícím klasifikaci. Snad to nebylo v mém článku dost jasně řečeno, ale náboženství není a nemůže být podkladem, jenž klasifikaci teprve umožňuje. Pak bych odporovala sama sobě, protože přisuzuji klasifikaci (více či méně strukturované vidění světa) i těm nejnižším formám vědomého života živočichů (už proto, že je nutná pro jejich orientaci ve světě), přestože o náboženství zde jasně nemůže být ani řeči. Podkladem pro vznik a existenci klasifikace je to, co v článku nazývam slovem "substruktura" - totiž biologické předpoklady, které člověku umožňují vůbec struktury vytvářet. Náboženství je naproti tomu prvotní strukturou, nejzákladnější ze struktur, která má především obrovský hodnotový význam - určuje co je správně, co je špatně, co je žádoucí, co odpudivé, atd. Na ní pak vzniká velká a široká nástavba dalších podrobnějších klasifikací a do jaké míry je ztotožňována se základem, který představuje náboženství, je už individuální v té které konkrétní kultuře. Náboženství je základ, ale nikoli schopnost.
Reagovat
poznámka ke zvířatům, instinktům a genetice
Tomáš Erbák (20.2.2005 23:29:59)
Ze čtení populárních knížek a doslechu se ke mně dostalo, že i u zvířat je velká část vzorů chování přenášena kulturně. Například melodie u pěvců. Lov termitů na stéble u šimpanzů je myslím taky naučený. Na druhou stranu je samotný proces učení instiktivní. Zajímavou otázkou pak je, jak velká část chování je založena na instinktech u člověka. Poté, co došlo k osekvenování lidského genomu je prý jen otázkou času (např. 50let), než se to zjistí.

Reagovat
Bez nadpisu
Tomáš Erbák (20.2.2005 23:12:04)
Moc se mi líbí označení "nový helénismus". Sám vidím důvod jeho příchodu v tom, že věda na cestě vysvětlování světa došla tak daleko, že její nabobtnané ústrojí se do mysli jednoho člověka nevejde. Stručné odpovědi na věčné otázky jsou vědecky nekorektní, ale pro každodenní život potřebné.

Mám ale pocit, že charakteristika náboženství jako podkladu umožňujícího klasifikaci jako takovou je neprakticky široká. Je to skoro jako dát rovnítko mezi náboženství a vnímání světa se schopností abstrakce.
Reagovat