Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
27.června 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

(Ne)demokracie v Americe

Diskuse k textu  |  5 příspěvků (1 - 5)

"Měly někdy, předcházejíce naší době, tři miliony lidí plnou moc a rovnou příležitost utvořit a ustavit nejmoudřejší a nejšťastnější vládu, již může moudrost člověka vynalézt?" táže se v úvodu svých Úvah o vládě (1776) John Adams, jeden z architektů americké ústavnosti. Dokument, jenž vznikl ve philadelphském ústavním shromáždění, se bezpochyby stal pro mnohé pozdější generace vzorem zhmotnění liberálně demokratické tradice v konkrétní politické skutečnosti. Pojďme se podívat na napětí mezi participační demokracií a konstitučním liberalismem, jak se vyvíjelo v teoretické diskusi, která následovala Prohlášení nezávislosti (1776), abychom mohli poté ukázat, kde přesně se v americkém politickém systému překážky čisté demokracii nacházejí a naznačit, v jakém stavu se americká demokracie a konstituční liberalismus nacházejí dnes. Za užitečný bedekr nám poslouží kniha Fareeda Zakarii The Future of Freedom (2003).


Číst celý text


 bez náhledu 
Kritizování
Anonym Hrubá (27.3.2008 15:27:37)
To na co se ptají ostatní je hezký,ale já ti to zkritizuju ani jsem to nezačala číst a koukám je to moc dlouhý no tak to nazdar a na příští návštěvu to laskavě oprav ňoumo.S pozdravem Přítel radílek
Reagovat
Poznámky
Luděk Belán (5.1.2005 15:54:32)
Mám k textu pár drobných poznámek:
- Nejvyšší soud USA není tak zcela oddělen od moci zákonodárné - jednak jmenování člena Nejvyššího soudu prezidentem vyžaduje souhlas Senátu (ne úplně vždy udělovaný), jednak i tito soudci jako všichni státní úředníci mohou být odvoláni impeachmentem, jenž je v rukou Sněmovny reprezentantů a Senátu (i to se v historii dělo) a dále se již v historii použila změna počtu členů Nejvyššího soudu (který není dán ústavou, ale federálním zákonem) k rozšíření či naopak zakonzervování složení Nejvyššího soudu. Naopak vedle jmenování nadoživotí považuji za důležitou (i když zdánlivě přízemní) záruku nezávislosti ústavní zákaz snížení platu soudce po dobu, kdy je ve funkci.
- Rovné zastoupení územních celků (nebo alespoň neproporční) v horních komorách parlamentů není tak neobvyklé. Irská horní komora svým profesním složením taky zrovna nevyhovuje zásadě "co člověk, to jeden hlas". Je ale pravda, že americký Senát má daleko silnější postavení, nelze je přehlasovat jako mnohé jiné horní komory, a jen on (a ne "demokraticky" volená Sněmovna reprezentantů) schvaluje jmenování úředníků a dvoutřetinovou většinou ratifikuje mezinárodní smlouvy. Přesto bych to nepovažoval za porušení pravidel demokracie - to by bylo, kdyby šlo zákon přijmout proti vůli většiny členů Sněmovny reprezentatů volených zásadou "co člověk, to jeden hlas".
- Hodnocení kvality demokracie v USA by bylo na dlouhý článek - mě na ní fascinuje citlivé vyvážení složek moci, ale i pravomocí federace, států a obcí, samotná ústava, způsob její novelizace a debata při jejím přijímání - zásadu poštvávání jednotlivých mocí proti sobě zmiňovanou v slavných Listech federalistů považuji za zvláště u nás dodnes nedoceněnou.
Reagovat
Bez nadpisu
Ondřej Ditrych Pošta (24.11.2004 15:42:26)
Pouze na doplnění upozorňuji, že kniha "The Future of Freedom" právě vychází v českém překladu ("Budoucnost svobody"), vydává nakladatelství Academia, cena 195,- Kč.
Reagovat
odpověď autora.
Ondřej Ditrych Pošta (4.7.2004 00:32:42)
Nejprve bych měl, při reakci na výše uvedené poznámky, věnovat trochu pozornosti Zakariově knize, neboť je to nejprve ona, která se stává jejich předmětem. Podle svého čtení jsem dospěl k názoru, že Zakaria skutečně považuje americkou horní sněmovnu za instituci veskrze nedemokratickou, přinejmenším vzhledem k dému, neboť neplatí zásada one man, one vote vztažená na základní členstvo politické organizace (srov. dahlovská kritéria nedemokratičnosti ve volebním procesu: členové organizace volí, hlas každého má stejnou váhu, a vítězí nabídka s největší podporou). Je přirozeně možné říci, že účelem amerického horní komory je zajistit rovné zastoupení pro státy jako členy federace. Na tezi jako takové to ale nic nemění. Nedomnívám se též, že by Zakaria pojednával o Senátu jako instituce vytržené z kontextu, a doufám, že jsem se ve svém článku nedopustil takového pokřivení jeho tezí, které by něčemu takovému nasvědčovalo. Zakaria se přirozeně zaměřuje při zkoumání americké demokracie na volební proces, funkce instituce samotná (která rozhodně není malá, podobně jako u ústavního soudu) mu slouží spíše k potvrzení záměru, který s ní architekti americké ústavnosti měli. Pokud jde o citaci vztahující se k veřejnému mínění, sám ji chápu trochu metaforicky. Zakaria je kritikem (podobně jako třeba Giovanni Sartori) moderního modelu participační demokracie, kterou mimojiné výzkumy veřejného mínění, byť nepřímo, reprezentují. Pro mě samotného je představa přímé demokracie „bezdrátového referenda“ nikoli vidinou dokonalého politického uspořádání, v němž zájem každého je znám, ale spíše hrozbou nezřízené populistické despocie. K doplnění, a možná lepšímu nastínění Zakariova názoru na západní tradici konstituční demokracie ve vztahu k plebiscitu přikládám ještě jednu citaci: „západní model vlády nepředstavuje nejlépe masový plebiscit, ale nestranný soudce“ (20). Nyní bych ale měl přikročit k reakci na své vlastní závěry, prezentované v závěru článku. Pokud jde o narušení křehké rovnováhy, přiznávám, že je to spíše nadhozená, a snad trochu rétorická teze, která není zcela objasněna. Nepovažoval jsem to za nutné. Pokud jde o rovnováhu v americkém zřízení, tomu jsem se věnoval předtím (nejsem si jist, jestli jsem zde byl pochopen správně: problémem současného amerického zřízení není nedemokratičnost jeho institucí, ale spíše skutečnost, že jsou tyto instituce, sloužící jako stavidla nezřízené despocii většiny, demokratizovány; to je patrně základní zakariovská teze). Moje tvrzení mělo ale též obecnější rovinu, neboť západní společnosti, nevyjímaje tu naši, uzavřenou v české kotlině, jsou ohrožovány snahami státu o mobilizaci založenou na abstraktních principech, které nejsou podrobeny dostatečnému kritickému přezkoumání. Nejsem si osobně jist, jestli se některé návrhy provázející naši současnou vládní krizi o předložení takového programu, kterou (ideově naprosto polarizované) opoziční strany prostě nebudou moci odmítnout tak trochu nepřibližují pojetí politiky překonávající konflikt (v jakémsi abstraktním zájmu; srov. nepolitickou politiku). Na druhou stranu jsem skoro upřímně přesvědčen, že jsou spíše bezelstným prohlášením někoho, kdo žije na úplně jiné planetě, a prostě jenom nechápe soutěživé principy, na nichž liberální pojetí politiky stojí. K poslední citované větě: zde jsem se možná též dopustil trochu nepřiměřené obecnosti. Proto na vysvětlenou – nebezpečnými fundamentalisty jsem měl mínil světové teroristické sítě (pro pojmovou nečistotu nebudu říkat: islámské fundamentalisty, islamisty etc., byť jsou pod touto kolonkou často vedeny). Přirozeně, jejich relativně malé množství (hrstka) jim neupírá na nebezpečnosti. Snažil jsem se pouze poukázat na nebezpečí z jiné strany, které jejich aktivitu provází. Znovu je to spíše námět na další diskusi... Každopádně děkuji za reakci.
Reagovat
Pár poznámek
Martin Schlemmer Pošta (3.7.2004 11:16:41)
Velmi zajímavý text. Možná bych uvítal trochu kratší historický úvod - nebo delší hlavní část.
Několik poznámek: považuje Zakaria americký Senát za nedemokratickou instituci? Senát má ve federaci přece vyvažovat nestejnou sílu členů federace v dolní komoře, hodnotit jeho funkci izolovaně je dle mého názoru poněkud nesmyslné, neboť ta vystupuje až při pohledu na parlamentní systém jako celek, volební systém atd.
Lát, že standardní demokratické postupy nahrazují výzkumy veřejného mínění, je srovnání dvou nesouměrných veličin. Nejsem si jistý, že lze exaktně určit míru vlivu výzkumu veřejného mínění na decision-making procesy, a že tudíž lze vůbec vyslovit tvrzení "dochází k rapidnímu narušení řídících sil demokracie...nahradil je průzkum veřejného mínění." To zní spíš jako povzdech unaveného badatele - avšak na úrovni pouhého nepodloženého názoru.
Na závěr však autor textu velmi pospíchá, v posledním odstavci nadhazuje několik tezí, nedává si však tu práci, aby je, byť stručně, zdůvodnil.
Takže je opravdu "křehká rovnováha a pečlivě udržované napětí mezi nespoutanou silou demokracie a politickou svobodou jednotlivce dnes skutečně narušena ve prospěch toho prvého"? A z čeho to vyplývá? Z kritiky Senátu? Z "nedemokratické" delegace Ústavního soudu? Ale to přece nejsou žádné novinky! Kde je tedy patrný onen posun?
"Lidem ve všech západních společnostech je dnes třeba ostražitosti vzhledem k chování státu, jinak se hrstce nebezpečných fundamentalistů podaří základy těchto společností nenávratně porušit..." Kdo jsou ti nebezpeční fundamentalisté? Nějací macchiavelisté? Etatisté? Socialisté? Nebo snad nereformovaní stalinisté? Nebo jsou míněni náboženští extremisté?
Závěrečné větě prostě nerozumím.
Reagovat