Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
23.října 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Trendy českého parlamentarismu

Diskuse k textu  |  14 příspěvků (1 - 14)

GrafParlamentní volby v roce 2006 ukázaly několik dlouhodobějších trendů a jevů, které stojí za pozornost. Mohou totiž naznačovat povahu českého politického systému a směr jeho dalšího vývoje. Nejdůležitějším trendem je postupující konsolidace českého parlamentarismu. Probíhá snižování míry stranické roztříštěnosti, posilování dvou největších stran, tj. posilování významu základního levopravého štěpení. Znatelně se snížil počet ztracených hlasů - tj. ubylo hlasů, které voliči dají stranám, jež se nedostanou do parlamentu - v absolutních i poměrných číslech. Tato změna chování znamená především to, že voliči vyjadřují své preference hlasováním pro etablované strany, které dostatečně reprezentují jejich zájmy. Zmenšuje se také množství neplatných hlasů.


Číst celý text


 bez náhledu 
Jak by se mi nejraději volilo?
Filip Krška Pošta (20.7.2006 12:11:31)
Osobně nepovažuji trend posílení dvou majoritních stran (možná je to pouze nesympatií k těmto konkrétním dvěma stranám) za pozitivní.
Sám na svém volebním příběhu totiž dokládám, co k němu vede. Stal jsem se totiž učebnicovou obětí mediální kampaně, kterou ony dvě strany proti sobě vedly. Volil jsem (a to díky volebnímu systému, který je tak špatný, že nenese výhody ani většinového ani poměrného volebního systému) ze strachu z koalice stále zločinné a nereformované (to by se musela nejdříve přejmenovat) komunistické straně a stále více se jí přibližující a čím dál více autoritářské ČSSD onu stranu na mně bližším břehu, která jediná je mohla přečíslit (a dostat se do parlamentu).
Nicméně v příštích volbách bych rád volil radostně a svobodně, nikoli na základě strachu, ale z přesvědčení, ža mnou zvolená strana je mi ideově nejblíž, má nezkompromitované vedení a nebál se, že kvůli volebnímu systému bude můj hlas zahozen.

Tomu odpovídá buď důsledně poměrný volební systém s mnohem nižšími limity a přepočtem, kde bude zastoupení v parlamentu procentuálně odpovídat volebnímu výsledku, nebo dvoukolový většinový systém s nízkým limitem pro vstup do druhého kola (tam může být radost svobodně volit aspoň v prvním kole).

Výsledkem druhého pak může být též stabilnější politická scéna, ale nikoli na základě manipulace, ale na základě věrohodného výxkumu preferencí v prvním kole a určitě zajímavého vybarvovacího taktického boje (odstupování stran, uzavírání "koalic" předem,...) mezi prvním a druhým kolem.
Reagovat
Dvě poznámky
Roman Kanda (7.7.2006 21:39:35)
Gros článku lze shrnout následovně: česká politická scéna se stabilizuje, což se mimo jiné projevuje redukcí politických subjektů zastoupených v parlamentu a posílením dvou nejsilnějších hráčů - ČSSD a ODS. S takovýmto závěrem lze jistě souhlasit, ale je nutno přidat dvě dílčí upřesnění.
1) Zajímavý je postřeh o tzv. opoziční smlouvě, která podle autora měla "uměle" urychlit změnu systému, ovšem ve skutečnosti tuto změnu naopak zpomalila, ba - při zpětném pohledu - takříkajíc pracovala proti ní. Je ovšem otázkou, nakolik lze posoudit míru nakolik byla snaha o zrychlení změny "umělá", či ne. Obavám se, že přívlastek "umělá" není adekvátní, protože v lidské společnosti, a v politice zvláště, není nic "přirozeného", vše je do jisté míry "umělým" konstruktem. Spíše ted než o "umělém" urychlení změny volebního systému bych hovořil hovořil o jeho nekonsenzuálním charakteru. Ona změna se prostě nebyla výsledkem všestranného politického konsenzu, z čehož těžila zpočátku čtyřkoalice, posléze - u levicových voličů - KSČM . Ale ani letošní polarizace politické scény se neodehrála mimo rámec volebního systému. V tomto smyslu mi v článku chybí zmínka o změně volebního zákona, která stojí na principu posílení většinových prvků. Tentokrát ale šlo o změnu konsenzuální, třebaže zase samozřejmě "umělou".
2) Zmíněná polarizace politické scény přinesla i jeden sociologicky relevantní údaj. Stávající parlamentní strany opět nedokázaly v úplnosti "vykrýt" voličskou poptávku, a proto zaznamenala relativní úspěch Strana zelených. Zdůrazňuji relativní (její volební výsledek je nejmenším volebním výsledkem, kterého česká politická strana v dějinách ČR vůbec kdy dosáhla). Ukazuje se, že jde o voliče liberálního ladění, kteří nesympatizují s žádnou ze zavedených stran. Zůstává otázkou, zda jde v případě Zelených o voliče středového, levicového či dokonce pravicového. Osobně bych pro tyto voliče vyhrazoval mírně ironické označení "voliči s nejasnou politickou identitou".
Reagovat
S USA na věčné časy a nikdy jinak?
Jaromír A. Máša (2.7.2006 09:33:02)
Nejsem politolog ani politik, jsem jen jejich pokusným králíkem, materiálem jejich kalkulací, respektive, lidsky řečeno, jejich obětí. Že by někdo někdy z nich vyjadřoval, zastupoval, hájil, nebo vůbec bral na vědomí mou existenci jakožto jakéhosi subjektu, o mých zájmech vůbec nemluvě, to jsem ještě nezažil. Mám mezi nimi hodně bývalých spolužáků, spolupracovníků, známých z kostela i hospody, že by si na mne vzpomněli (s jedinou výjimkou: hádejte kdo to je!), s tím ani nepočítám. Spíše si všímám, jak postupně přestávají být lidmi, stávají se jakýmisi supermany, neboli (ještě po nacisticku) nadlimi. Možná, že je to (můj) předsudek, odstranit ho ale nelze, protože je to současně zkušenost nabytá za celý život.
Že je toto emotivní hodnocení, s tím se asi rovněž nedá nic dělat, odečteme-li od člověka emoce, zbude z něj robot. (To, co vídáme v TV jsou jen sexuální roboti.) Kdo, co a proč stojí za tím, že se z emoce (= cit) dělá něco negativního - stává se to dokonce jakousi nadávkou - to by mě zajímalo. Podobně je tomu u těch politik, které se snaží (skutečně?) vyhovovat přáním, touhám, potřebám svých voličů, tam je nadávkou zase populizmus. Jsou mi podezřelé podobné jazykové novotvary a patvary, koneckonců v politické formaci i formulaci Senatus POPULUSQUE romanus má zřejmě ten pípl svůj význam a platnost.
Nelíbí se mi pravolevé "štěpení", je totiž přímo úměrné pokládání zlatého telete za nejvyšší hodnotu. Není to nic jiného než materializmus tak vydestilovaný , že už nemá ani matérii, ale jen potištěný papír, kerému se přikládá zcela neopodstatněná hodnota. Pokuste se prosím to pochopit z hlediska ufonů. Je to lineární myšlení, můžeš jen dopředu nebo dozadu, tvá dráha je fixována tratí a šlus. Prakticky: hlavička novinového článku "Kdo nevládne s námi jde proti nám" je jen reminiscencí budovatelské písně "Kdo nejde s námi, je proti nám". Koneckonců za komunizmu bylo také volitelné štěpení komunista - reakcionář, jenže miliony měly v kalhotech, daly se přesvědčit, musely, protože by jim to překáželo v odborné kariéře (tak rovněž v dnešním tisku omlouváno). Já vidím v této blahodárné bifurkaci opět zbytečné přinucování. Konečně, co to byl za systém ten výše uvedený? Jedenapůltý, jedenačtvrtinný, jedenasetinný? Proč by se ta matematizace měla zastavovat u dvojky? Je-li ta lepší než trojka, pak je jednička lepší než dvojka, jinými slovy ideálem je totalita a superideálem ale je nulita.
Vy si opravdu myslíte, že jedna velká partaj bude hlídat druhou? Pročpak jsme potom vyhodili r. 1945 Němce a nedávno se rozloučili se Slováky? Se svou akribií to byli báječní hlídači, každý český žurnalista si nejméně dvakrát přečtl, zda nenasekal nějaké hlouposti, protože by ho jinak Němci měli ihned na valše. Dnes už nemusí umět ani skloňovat. Má to "od Schwarzkopf". V české karikatuře britské politické kultury nás v tomto systému nejspíše bude očekávat jen od-pankejtu-k-pankejtizmus. A co když ta bifurkace je tu jen kvůli reklamě.
Obávám se, že stejně jako v proměně sociálních ideálů v socialistickou politiku už nejde o to čí zájmy zastupovat, ale o to komu vládnout čistě ve svům prospěch. A dvojkolejnost je vynucená jen okolnostmi a reklamou. Ta je koneckonců také byznysem.
Všimněte si, prosím, v článku jedné věty, že v polypartijních systemech drobne strany musejí SPOLUPRACOVAT. To je něco špatného? Velké strany spolupracovat nemusejí? Ony prostě nespolupracují a šlus. Jak to vypadá, to vidíme. Je tu ještě otázka hodnot či hierarchie (stupnice svátostí). Spolupracovat znamená sloužit vyššímu celku. Politickému, historickému, hospodářskému, územnímu, kulturnímu, jazykovému, obyvatelskému, společnému, společenskému. (Schválně jsem se vyhnul slovu národnímu, protože národ je dnes rovněž nadávka. Ostatně byla i za totality, měli jsme přece být "proletářskými internacionály"!) Nespolupracovat znamená usurpovat roli nejvyššího celku sám. Je to vlastně časově omezená totalita, ovšem jen potencionálně omezená. Jelikož tzv. elity viditelné a propagované prostřednictvím medií mají platnost napodobovatelných vzorů, pak nespolupráce velkostran může působit všeobecnou nespolupráci. Není to (čirou náhodou) něco, v čem žijeme. Morální darwinizmus? Zastíraný pseudobojem za pseudolidskými pseudoprávy?
Na komunistické ideologii mě nejvíce rozčilovalo, že si někdo dovoloval kroutit mým svědomím, vytvářet je dle jeho představ, nutit mě k určitému myšlení a konání, summa summárum: rozhodovat za mne. Dělat ze mne prejt do jelita respektive jitrnice své politiky. Hlavní ideový důvod, který jsem uváděl, byl můj individualizmus. Používalo se a používá zde rovněž jakési přesmyčky: individualizmus ještě neznamená partikularizmus.Proto nevěřím, že etablované strany "dostatečně reprezentují" číkoliv zájmy, kromě zájmů svých špiček. Zájmy voličstva jsou jen takovou jakousi nepříjemnou bagáží. Řekl bych, že je tomu přesně naopak: že nutí voličstvo respektovat své partikulární zájmy. K čemu by pak byly stranické discipliny. Proč by pak stranu mělo zastupovat konkrétní množství zástupců, šlo by to i tak: 1 zástupce s proporčním počtem parlamentárních hlasů. Jde totiž o naprostou deindividualizaci členstva. Do značné míry se to podobá církevním řádům. V tomto smyslu církev je mnohem tolerantnější, snese v sobě různé eventuality, od "pravicových" řádů rytířských, až po františkánské bosáky.
Myslím, že už je mých poznámek dost, jsem pro velký počet stran a spolupráci a nikoliv pro barnumskou reklamu, kterou jsme právě teď zažili. A nejsem sám, kolikrát i v mediích je slyušet hlasy "obyčejných lidí", "by se konečně ti politikové dohodli a začali něo dělat pro blaho obecné" a nikoliv své vlastní. Konečně, připouští se, že ten polypartijní systém v Holandsku docela dobře funguje.
Reagovat
Poznámka pro Martina Schlemmera k srovnání trhu a politiky
Petr (8.6.2006 12:21:38)
Nad vaší argumentací se musím trochu pousmát, když uvádíte:
"Podniky... sledují odlišnou logiku - mohou se sice spojovat, ale pouze tehdy, pokud je to pro ně výhodné."

Jaký je tedy rozdíl oproti chování stran?
I strany se spojují, či dohodnou, jen, když je to pro ně nějak výhodné. Jinak by to přece nedělaly.
A pokud nechtějí spolupracovat, tak je to pro ně asi také nějak výhodné nebo to prostě vedou špatně a příště neuspějí. Stejně jako podniky. Příkladů i z naší politiky a podnikání bychom našli dost.

Dále uvádíte:
"Politické strany v multipartistických systémech naopak spolupracovat musejí, což má vliv na jejich před- i povolební strategii. Proto i vaše emotivní srovnání velké strany a hospodářského monopolu není na místě."

Inu ani strany, ani podniky spolupracovat nemusejí (nebo to tak alespoň vyhlašují na veřejnost). Ale zdání klame a to mnohdy i u těch, kteří spolu veřejně spolupracují, zuří zákulisní boj. Chování KDU-ČSL je toho krásným příkladem.

Změny podílů na "trhu" vždy ovlivní chování hráčů i jejich strategie. Kdo nezareaguje "dobře", skončí či je pohlcen.

Spojování do skupin (např ČSA a další letecké společnosti) či skupování podniků je dnes také běžné. Mnohdy skupiny fiktivně udržují zdání konkurence (více značek pod jedním vlastníkem) a nesmiřitelného boje, ale to je jen na venek.

Politickým příkladem nesmiřitelné nespolupráce, tolikrát vyhlašované před volbami je Opoziční smlouva. Je to vlasně kartelová dohoda. Mezi podniky by to veřejně neprošlo, jen kvůli regulaci trhu. Ale banky a bezinky to přece veřejně nevyhlásí. Obdobně jako méně viditelná, ale fungující sdružení (shoda při hlasování) ODS a KSČM v parlamentu, než ČSSD přetáhlo KSČM k sobě (období pana Paroubka).

Je mnoho dalších příkladů. V čem je tedy rozdíl?

Reagovat
Kultura a stabilita
Petr (8.6.2006 11:18:54)
I když má politika své speciality, její srovnání s podnikáním má velmi mnoho společného a to asi hlavně proto, že je (z analytického pohledu) jeho podmnožinou. Chování lidí a jimi vytvářených systémů je (jak je vypozorováno po tisíce let) řízeno stále stejnými základními pravidly a vzorci.

Pokud budeme klást důraz především na stabilitu, pak lze říci, že diktatura je nejstabilnější politický systém.
Pokud jsou dvě hlavní skupiny na trhu a ví, že jedna bez druhé nezíská nic, nebo méně, pak to obvykle vede buď k totálnímu ničení (v politice občanská vákla ap.) nebo v rozumějším případě k dohodě (i tiché) či příměří (občas ho porušovat je normální). Vzniká tím určitá stabilita. Jen je otázkou, jak je prospěšná.

Pokud bychom vzali modelový příklad, že o trh bojují dvě silné skupiny vrahů, zlodějů a podvodníků, tak jejich dohodou sice vznikne stabilita, ale ta bude prospěšná především jim a o zvýšení kulturnosti či prospěšnosti takového stavu pro společnost a státu, asi nelze příliš hovořit.

Prostě a jednoduše, systém dvou velkých stran vede buď k totální destrukci nebo častěji k pseudostabilitě, likvidaci konkurence a tím k snižování kulturnosti, efektivity i odborné úrovně řízení věcí obecných. Příklad z byznysu je třeba IBM, která díky totální dominaci na trhu, tak zdegenerovala, že to vedlo skoro k jejímu zániku. Další příklad Microsoft a jeho chování tu asi není třeba popisovat.

Opačný extrém je anarchie a totální roztříštěnost, ale ta u nás zjevně nehrozí.
Pokud by se začala projevovat destruktivně, lidé by se přiklonili k silnějším stranám, to je přirozená reakce. Silně by se ale zvýšila konkurence a tím možná i kvalita. Stávajícím stavem se kvalita politiky a tím i státu jen snižuje (mizi věcnost a slušnost, rostou podvody, arogance, populismus, ...) .

Pokud by tu nebyla diskriminace malých stran, bylo by reálně v parlamentu tak 6-10 subjektů (odvozeno ze zisku hlasů na jeden mandát bez uzavíracích klauzulí). Vzniklo by více kombinací a tím i možností dohody.

Vliv většinových prvků volebního systému vede k současné nestabilitě. Pokud by momentálně zvolené strany měly mandáty odpovídající počtu hlasů ODS by lehce sestavila koalici. Vůdci ODS se nyní se musí tlouci do hlavy za účelovou deformaci volebního systému vyhovující velkým, kterou spolu s ČSSD provedli před volbami 2002.

Dříve spolu u nás bojovaly dve tři frakce jedné dominantní strany (KSČ) a dnes mnohdy titíž lidé (či lidé obdobných kvalit) spolu bojují v rámci samostatných dominantních stran (ODS, ČSSD, KSČM). Nu, je to alespoň trochu přehlednější, ale ideální to není.

Rozhodně to není to, co bychom si jako ideální měli představovat.

Pěkný den
Reagovat
Stabilita velké koalice
Martin Schlemmer Pošta (7.6.2006 13:25:55)
Lenka: Ze statistického hlediska jsou podle výzkumu R. Axelroda nejstabilnější koalice s co nejnižším počtem ideologicky sousedících stran. Velké (grand) coalition jsou jen o něco málo stabilnější než koalice menšinové (tedy málo) - především kvůli nízké programové shodě. Úřednická vláda má svůj smysl jen tehdy, pokud má překlenout určité období a dovést zemi k příštím volbám; trvá několik týdnů až měsíců.
Reagovat
NE velkym stranam
Tomas (7.6.2006 13:19:58)
To, co autor nazývá konsolidací českého parlamentarizmu a snižování míry stranické roztříštěnosti, já nazývám degradací politické plurality a manipulativní upevňování moci největšími politickými hráči skrze média. Je sice pěkné se šířit o tom, že čím míň stran, tím větší stabilita vlády a potažmo politického systému země, ale to je v nejlepším případě naivní teorie. V praxi je to jasně vidět, velké strany dělají ramena, hrají před veřejností divadýlko postavené na nesmiřitelných ideových postojích, ale věcnost v argumentaci se často vytrácí. Snaží se vyvolat dojem, že jako velké strany mají široký a univerzální program a tím pádem malé strany nepřináší nic nového a jsou tudíž zbytečné.

To je pochopitelně iluze, na kterou ovšem značná část veřejnosti ve své nevědomosti přistupuje. Když se k tomu přidá náš poněkud defektní systém přepočítávání hlasů na mandáty, kde třeba zrovna Zelení uspěli ve více krajích než Lidovci a přesto získali o polovinu mandátů méně, nebo značné množství politicko-ekonomických afér a korupčních skandálů, které se nejčastěji váží na představitele největších stran, tak si nemohu než myslet, že gravitační efekt velkých stran v parlamentní demokracii není naprosto nic pozitivního...
Reagovat
Martin Schlemmer Pošta (7.6.2006 13:11:35)
Petr: Srovnání volného trhu a politiky je chybné. Podniky, soutěžící na trhu, totiž nemusejí v určitých intervalech sestavovat vládu; sledují odlišnou logiku - mohou se sice spojovat, ale pouze tehdy, pokud je to pro ně výhodné. Politické strany v multipartistických systémech naopak spolupracovat musejí, což má vliv na jejich před- i povolební strategii. Proto i vaše emotivní srovnání velké strany a hospodářského monopolu není na místě.
Naopak lze argumentovat tím, že nižší počet stran (nejméně však dvě) lépe zaručuje:
1. Vyšší akceschopnost vlády. Čím méně stran je nuceno hledat koaliční kompromis, tím rychleji se tento nalezne. Čím méně stran ve vládě, tím rychleji lze přijímat rozhodnutí.
2. Jasnou zodpovědnost. Jsme často svědky toho, že koaliční partneři od vládního rozhodnutí dávají ruce pryč s poukazem na to, že jej prosadil "ten druhý". Koalice vedou k zastření zodpovědnosti za jednotlivá rozhodnutí, což ztěžuje voličům vystavování závěrečného účtu při volbách.

Trend konsolidace a defragmentace českého stranického systému hodnotím proto jako pozitivní. Poslední volby nicméně ukázaly, že ačkoliv trend může být pozitivní, konkrétní výsledek a povolební rozložení sil naopak mohou vést k opačným důsledkům. Nicméně i to může být k něčemu dobré - otázka volebního systému se opět otevřela.
Reagovat
Jak zajistit konkurenci?
Petr (7.6.2006 10:11:00)
Jak zajistit konkurenci? Názor autora na posilování kvality prostředí vznikem dominantních stran považuji za zcela naivní, či za školní teorii ideálního stavu vycházející z nedostatečného rozhledu.

Rozhodování většiny voličů vychází hlavně z dojmů z masmédií (kontrolovaných monopolními hráči) a nikoli z pochopení pojmů (volebních programů atd.)

Z běžného chování monopolních či dominantních hráčů na jakémkoli trhu ( i politickém) je jasné, že se většinou dohodnou (samozřejmě tajně) či nepodnikají proti konkurentovi nic, co by je stálo příliš a ohrozilo jejich dominantní pozici. Pokud proti někomu bojují, tak především proti pronikání dalších konkurentů na trh.

Je to logické a přirozené (nemolu-li konkurenta zničit, snažím se udržet a neohrozit své pozice), ale kvalitě prostředí a výsledného produktu to nesvědčí.

Pokud by to tak nebylo, nebylo by třeba žádně regulace trhu a monopolů. Bohužel vetšinové prvky v našem systému a mediální diskriminace malých stran v podstatě blokují přirozenou konkurenci.

V politice také jistě hraje roli, množství informací, které na sebe strany ví o rozmanité trestné či neetické činnosti.
Takže tvrdý politický boj je tím mnohdy velmi mírněn, protože máslo na hlavě mají všichni (je to jako politika jaderného odstrašování).

Kam dospěl náš politický systém po druhé světové válce i díky vytvoření Národní fronty (uzavřený klub stran a potlačení možné konkurence) a dominantnímu postavení jedné strany (KSČ) po volbách 1946, si jistě vzpomenou mnozí. A riziko obdobného vývoje (k diktatuře) není zažehnáno nikdy (každá strana může mít své diktátory).

Ani Hitler nezískal hned většinu (jen asi 40%), zbytek už získal jen díky politické hře a ovládnutí policie (represí konkurence).

Vetšinový systém je zcela jasně náchylnější k diktatuře, zvláště tam, kde je demokracie nedospělá, či ji vedou populisté a podvodníci.

Typických příkladů i v dnešním světě je víc než dost.

Za případné překlepy se omlouvám.

Všem pěkný den.
Upravil/-a Martin Schlemmer 7.6.2006 11:22:12.
Důvod: Celý text tučným písmem
Reagovat
K formátování tabulek
Jan Vaněk jr. (6.6.2006 14:36:04)
Mezery před tisícovkami (a align=right) jsou náš přítel!
Reagovat
Lenka (6.6.2006 09:10:23)
Martin Schlemmer:
Měla bych jednu otázku, možná takovou hloupou, ale vy se v tom víc vyznáte.
Pokud by došlo k velké koalici ODS a ČSSD, došlo by tedy k nestabilitě vlády po určité době? A proč? A jak by to bylo tedy s úřednickou vládou?
Tak to už je víc otázek.
Reagovat
Myslim tim, ze obe uz dokazaly, ze to nedokazou.
David (5.6.2006 20:42:58)
Obe dve tyto strany jsou plne mafianu a obe dve uz ukradli na hlavu(poslance) vic nez miliardu. Tomu rikam marasmus, ze politici nedelaji nic pro stat hrabou pro sebe.
Pokud najdete zemi, kde jsou dve velke strany, ktere si vzajemne nekryji nejvetsi prusvihy, bude to nejaka mala, kde bezi prvni volebni obdobi. Nejzarnejsim prikladem jsou USA, obe strany mely tolik skandalu, ktere se tykaly celych stran, ze by je nikdo normalni nevolil, ale protoze to vzdy odnesl nejaky obetni beranek, lide je voli dal.
Za stavajici situace neverim, ze by nespolupracovaly. Po precteni Kubiceho zpravy a navaznych textu je zrejme, ze ODS si obednala grosikovu vrazdu u Mrazka, jenze grosik je vetsi mafian, takze sundal Mrazka. To je jedna z nejjednoznacnejsich veci, spousta dalsich je mene prukazna. To znamena, vetsina leaderu techto dvou stran ma byt ve vezeni a pritom jim volici prisoudili poslaneckou imunitu.
Reagovat
Martin Schlemmer Pošta (5.6.2006 20:19:46)
Co míníte přesně tím "opakovat tentýž marasmus" a jak to souvisí s daným článkem? Pokud tím myslíte posilování dvou stran, snad jste četl článek dost pozorně, abyste si všiml závěrů - soutěžení ODS a ČSSD (lapidárně řečeno) posiluje demokracii, jejich spolupráce škodí i jim samým.
Reagovat
Ubohost naroda
David (5.6.2006 19:24:46)
No, tohle pekne dokumentuje jak jsou Cesi ubozi, porad zehraji na to, ze se jim neco nelibi, ale kdyz prijde na lamani chleba, stale vic jich chce opakovat tentyz marasmus.
Dve uskupeni u moci se navzajem nehlidaji, ale kryji. Vedi toho na sebe vzajemne tolik, ze nemohou prijit s necim opravdu ohavnym, znicily by se v tu chvili navzajem. To je i stav nasi politiky po zverejneni Kubiceho zpravy, je v ni tolik indiciji, ze je jasne, ze obe strany jsou prorostle mafii od pudy po sklep.
Reagovat