20.ledna 2021 |
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
|
|
Zajímá-li se někdo o Mezoameriku, dřív nebo později se musí konfrontovat s problémem nejožehavějším: s faktem, že právě v těchto civilizacích vykrystalizovalo rituální násilí do děsivé podoby hekatomb lidských obětí, kterým byla zaživa vytrhávána srdce na obětním kameni. Lidská oběť a obecně bolestivé rituální mučení či sebepoškozování lidského těla jsou fakta, se kterými se musí vyrovnat kdokoli, kdo se pokouší nějak mezoamerickým civilizacím přiblížit - bez nich není obrázek těchto kultur úplný.
Nicméně stručnému přehledu vývoje a technik musí předcházet určité varování. V naší kultuře jsou úmyslně způsobovaná fyzická bolest a zejména smrt natolik problematický, odsuzovaný a tabuizovaný fenomén, že nahlédneme-li, byť jen špehýrkou, jinam, kde byly smrt a bolest ve své nejděsivější podobě každodenním chlebem, málokdo z nás se ubrání děsu.
Dobrou ilustrací toho, jak hluboce je zasuta vnímavost pro cokoliv přirozeného, je útok tzv. „vědeckého kreacionismu“ proti evolucionismu. Kolorit tohoto protievolučního útoku je založen prostředím amerických sekt fundamentalistické orientace spolu s tamním kultem vědy jako posledního rozhodčího veškeré pravdy, tedy konfliktem nekulturního náboženského fundamentalismu s nekulturním scientistickým fundamentalismem. Proti monopolu vědeckého fundamentalismu na veškerou pravdu staví monopol náboženského fundamentalismu na jednu pravdu a k tomuto podvodu patří, že i tento monopol se vydává za „vědecký“. Zatímco neodarwinismus ve své popularizaci předstírá, že nemá žádné problémy s výkladem čehokoliv na světě a že vše dosud nepoznané bude v jeho pojmovém rámci časem poznáno, musí „vědecký kreacionismus“ falšovat jevy a nepřiznaně zaměňovat diskursy.
Sofoklův Král Oidipús je apollónské drama o významu mýtu a úctě k bohům, o osudu a lidské individualitě. To je však samo o sobě ještě příliš obecné určení, které by zahrnovalo velkou část tragédií. V Králi Oidipovi jde o Apollónův nárok na lidskou individualitu, na vědomé rozpoznání a přijetí vlastního určení. Je to drama o tom, že skrze nás žijí síly, které se pouze domníváme znát, zatímco naší možností je apollónský nárok poznat sebe sama.
Zrození vědomí je bolestné. Člověk, který prohlédnul a probouzí se, už nemůže jednat tak, jako mohl jednat ve snu. Přijímá odpovědnost za sebe sama, včetně odpovědnosti za mnohé temné stránky, jejichž hlubiny nemá ve své vlastní moci. Oidipús je věštbou označen k strašné roli, jeho život se odehrává na křižovatce nejtěžších provinění a nejzásadnějšího prohlédnutí. Postupně poznává, že jeho utrpení je znakem naplňování zvláštních božích záměrů: "Vždyť kdyby mě nemělo čekat strašlivé utrpení, nikdy bych nebyl zachráněn před smrtí".
Rozpoznává a přijímá své individuální osudové určení a tak se stává skutečným člověkem, nikoliv jenom hříčkou slepých sil mýtického obrazu.
Často lze dnes v návaznosti na kritiku akčních filmů a jiných produktů amerikanizované popkultury (jako je obliba detektivních románů nebo hororů či černé kroniky, jež plní čím dál tím více stránky bulvárního tisku) slyšet, že jsme kulturou smrti. Na druhou stranu je smrt téměř tabuizovaná, lidé o ní odmítají byť jen hovořit. Paradoxní situace. Ráda bych ukázala, že označení "kultura smrti" je mnohem výstižnější, než se na první pohled může zdát – smrt v ní totiž obrovským způsobem determinuje chování a hodnoty jedince.
Je velmi zajímavé podívat se v tomto kontextu do dějin thanatologie na evropském kontinentu. Existuje všeobecně rozšířená lidová představa, že cílem náboženství je především vysvětlit smrt a tím zbavit člověka svíravého strachu z ní. Tato představa ovšem mnohem spíše vypovídá o naší kultuře než o jiných. Ne ve všech náboženstvích je totiž smrt tak krásně zahlazena jako v křesťanství. Ve starověkém Řecku byla smrt pojímána velmi negativně a u Homéra se lze dokonce dočíst, že by mrtvý byl mnohem raději nejposlednějším chudákem na světě nahoře, než králem v podsvětí. Mrtví byli chápáni jako stíny, které v lepším případě odešly vést chmurný a poloviční život do Hádu, v horším případě se mstily svým vrahům nebo těm, kdo zavinili jejich smrt, jako děsivé přízraky.