Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
29.dubna 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filosofie živé přírody - 4. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 20.dubna 2006, text čítá cca 8678 slov. 3 reakce

Následující úvahy může leckdo označit jako "naivní realismus" nebo "naivní objektivismus". Vycházejí totiž z přesvědčení, že bez nás by svět sice vypadal, alespoň v okolí povrchu planety Země trochu jinak, ale nic jiného že by se nezměnilo. A beze mne samotného by toho na světě bylo jenom dost málo jinak. Těch pár rozdílů sice bytostně zajímá mně samotného a ještě pár lidí, zvířat i rostlin, ale svět by snad fungoval skoro úplně stejně, dokonce i drtivá většina lidské společnosti. Na jedné straně sice platí, že cokoliv udělám, má kromě zřetelných lokálních následků také následky globální a nějak ovlivňuje i celek světa - na druhé straně ovšem zrovna tak platí, že těch lokálních následků je spočítatelně a že globální následky představují jen limitně nicotné korekce, které by se jen za zcela zvláštních okolností mohly stát jakousi výhybkou jiného spádu událostí.

Číst celý text...

Filosofie živé přírody - 3. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 5.ledna 2006, text čítá cca 14064 slova. 1 reakce

Dobrou ilustrací toho, jak hluboce je zasuta vnímavost pro cokoliv přirozeného, je útok tzv. „vědeckého kreacionismu“ proti evolucionismu. Kolorit tohoto protievolučního útoku je založen prostředím amerických sekt fundamentalistické orientace spolu s tamním kultem vědy jako posledního rozhodčího veškeré pravdy, tedy konfliktem nekulturního náboženského fundamentalismu s nekulturním scientistickým fundamentalismem. Proti monopolu vědeckého fundamentalismu na veškerou pravdu staví monopol náboženského fundamentalismu na jednu pravdu a k tomuto podvodu patří, že i tento monopol se vydává za „vědecký“. Zatímco neodarwinismus ve své popularizaci předstírá, že nemá žádné problémy s výkladem čehokoliv na světě a že vše dosud nepoznané bude v jeho pojmovém rámci časem poznáno, musí „vědecký kreacionismus“ falšovat jevy a nepřiznaně zaměňovat diskursy.

Číst celý text...

Filosofie živé přírody - 2. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 25.října 2005, text čítá cca 25284 slova. Přidejte komentář

Dosavadní zkoumání naznačilo, co vše může znamenat svět. Náš svět je poškozen a určitou stránku tohoto poškození můžeme právem svést na techniku. Není však technika pouze prostředkem, díky němuž jsme schopni hmatatelně a všem viditelně realizovat nějaké základnější poškození světa, které máme na svědomí? Není svět vždy už nějak poškozený, stejně tak jako člověk, prostě už proto, že se ze světa vydělil, že je zvláštní přirozeností, která pochopila samu sebe tak, že z určitých hledisek stojí také nějak mimo ostatní přírodu? Většina starých mýtů odpovídá na takovou otázku kladně. Vypráví o buď o pádu člověka (např. Židé) nebo o zevšednění a zestárnutí světa (většina mýtů); o tom, že člověk i svět potřebují očištění a v křesťanském pojetí dokonce spásu. Máme se tedy očištěním navrátit k původnímu světu? Jelikož jsme však my lidé už zakusili i leccos jiného než mýtus, třeba filosofii nebo vědu, tak se hned ptáme: a který nebo aspoň jaký je nebo byl ten "původní svět"? Rádi sice nostalgicky zavzpomínáme na ráj nebo na zlatý věk, ale nebudeme snad vážně usilovat o pouhý návrat k "přírodnímu lidství", k nerozlišenosti vědomí a přirozenosti. Heslo "zpátky na stromy" není ani přitažlivé, ani prakticky uskutečnitelné.

Číst celý text...

Filosofie živé přírody - 1. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 2.října 2005, text čítá cca 18017 slov. 8 reakcí

O přírodě máme celý soubor věd: od fyziky a astronomie přes geologii a chemii po biologii. Každá z těchto věd má rozsáhlé pojmové aparáty popisující velikou experimentální zkušenost o určitých vlastnostech něčeho v přírodě. Každá z nich popisuje jinou stránku přírody, hledá funkční model jiné třídy jevů. Není tedy příliš troufalé, když chceme filosofovat o něčem, o čem je tolik a tak dobře zavedených věd? Jsme příliš zvyklí na to, že filosofie je živa z nedostatku poznání. I na tom však něco je, neboť filosofie tradičně vyrůstá z úžasu, včetně úžasu před dosud nepoznaným. Neměl by se však filosof spíše zeptat fyzika, co ví o fysis; astronoma, co je to kosmos; chemika, co je to látka; biologa, co je to život, a pak to vše do nejvyšší míry zobecnit a tak vytvořit filosofii přírody? Pokusy podniknuté touto cestou považujeme za tak odstrašující, že by nebylo kolegiální je citovat.

Vědci toho vědí opravdu hodně, ale většinou vědí něco trochu jiného, než co zajímá laika, a o to spíše něco jiného, než kam míří filosofická otázka. Otázka po přirozenosti je otázkou filosofickou. Je dokonce jednou z nejstarších filosofických otázek, je nejméně tak stará, ne-li starší, jako samo slovo "filosofie". Co se však stalo s přírodou a přirozeností poté, co jsme jí nejprve opovrhli jako něčím nízkým (ve středověku) a pak se ji pokusili postavit do svých služeb a přetvořit k obrazu našich potřeb?

Číst celý text...

Filozofie ve věku osvícenství - Daniel Špelda

Publikován 26.září 2005, text čítá cca 2797 slov. 2 reakce

Kniha Wolfganga Röda Novověká filosofie II: Od Newtona po Rousseaua je pokračováním práce Novověká filosofie I: Od Francise Bacona po Spinozu (Praha 2001) téhož autora a tvoří součást ambiciózní ediční řady nakladatelství OIKOYMENH, nesoucí název "Dějiny filosofie". Tato řada představuje nejlepší souhrn přehledové literatury k dějinám filozofie, jaký má v současnosti český čtenář k dispozici. Otázkou je, proč bychom se měli obtěžovat s četbou těchto tlustých svazků, které svou nezáživností ohrožují kreativní lidský potenciál. Zodpovězení této otázky do značné míry splývá s odpovědí na jinou otázku: Proč bychom se vůbec měli zabývat dějinami filozofie?

Recenze vyšla v Aluzi 1/05.

Číst celý text...

Král Oidipus - drama o probuzení - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 10.dubna 2005, text čítá cca 6312 slov. 16 reakcí

Král Oidipus si vyškrábal oči a nyní křičí zoufalstvím; fotografie z neidentifikovaného divadelního představeníSofoklův Král Oidipús je apollónské drama o významu mýtu a úctě k bohům, o osudu a lidské individualitě. To je však samo o sobě ještě příliš obecné určení, které by zahrnovalo velkou část tragédií. V Králi Oidipovi jde o Apollónův nárok na lidskou individualitu, na vědomé rozpoznání a přijetí vlastního určení. Je to drama o tom, že skrze nás žijí síly, které se pouze domníváme znát, zatímco naší možností je apollónský nárok poznat sebe sama.

Zrození vědomí je bolestné. Člověk, který prohlédnul a probouzí se, už nemůže jednat tak, jako mohl jednat ve snu. Přijímá odpovědnost za sebe sama, včetně odpovědnosti za mnohé temné stránky, jejichž hlubiny nemá ve své vlastní moci. Oidipús je věštbou označen k strašné roli, jeho život se odehrává na křižovatce nejtěžších provinění a nejzásadnějšího prohlédnutí. Postupně poznává, že jeho utrpení je znakem naplňování zvláštních božích záměrů: "Vždyť kdyby mě nemělo čekat strašlivé utrpení, nikdy bych nebyl zachráněn před smrtí".
Rozpoznává a přijímá své individuální osudové určení a tak se stává skutečným člověkem, nikoliv jenom hříčkou slepých sil mýtického obrazu.

Číst celý text...

Čas ze vzpomínek - Ivan M. Havel

Publikován 17.března 2005, text čítá cca 3156 slov. 3 reakce

Věžní hodiny zevnitřZkuste zavřít oči a soustředit se na nějakou konkrétní situaci, kterou jste prožili a která vám utkvěla v paměti. Může to být příběh z dětství, první láska, sjezd abiturientů, dobročinný večírek, včerejší hledání brýlí, zahradní slavnost, konec masopustu, cokoliv - jde mi jen o to, aby to byl váš osobní zážitek, který se jednou skutečně udál, či o němž si aspoň myslíte, že se jednou skutečně udál. Budeme mu říkat episoda - je to episoda vašeho života, a ta se vám právě teď zpřítomnila jako vzpomínka.

Každý si denně takto na něco vzpomínáme, je to natolik banální, že se asi divíte, proč o tom píšu. Jen se však zamyslete - je to opravdu tak banální? Opravdu se dovedeme přenést v čase kamsi nazpět a prožít si znovu něco dávno uplynulé, jako by to bylo teď? Člověk je snad jediný mezi pozemskými tvory, který něco takového dokáže. Jiní vyšší živočichové si jistě dovedou leccos zapamatovat, mohou se učit a cvičit, snad si i nějak uvědomují právě prožívanou situaci, - ale že by si dle libosti vybavovali a znovuprožívali své dřívější příhody? Kterési procesy v mozku takové vzpomínání umožňují; které a jak to dělají, to neurobiologové ještě dost dobře nevědí, mají však pro to aspoň jméno: episodická paměť (nazývaná tak k odlišení od paměti sémantické, jejímž obsahem jsou obecné znalosti).

Číst celý text...

Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém - Ivan M. Havel

Publikován 3.prosince 2004, text čítá cca 38133 slova. 8 reakcí

Blade RunnerMysl, duše, psychika, inteligence, intelekt, vědomí - to vše jsou slova, která v přirozené mluvě používáme zcela běžně, aniž by nám vadilo, jak neurčitý mají význam a jak silně tento význam závisí na kontextu, ve kterém se vyskytnou. Přitom si vzájemně docela dobře a neproblematicky rozumíme - pravda, jen potud, pokud se s těmito slovy nesetkáme v kontextu vědeckém, kde se mění v odborné termíny. Pak pojednou ti z nás, kdo jsou zvyklí na vědecký imperativ přesnosti a objektivnosti, začnou vyžadovat vymezení, co se těmito slovy vlastně míní. Odpověď buď nenajdeme, anebo nás neuspokojí, a ani nic nenasvědčuje tomu, že by se všechny ty disciplíny, které s tím mají co dělat, ve své odlišnosti vůbec kdy mohly na společné definici shodnout. Znamená to, že vědecká metoda principiálně selhává, má-li být užita pro oblast mentálních jevů? Nebo je to jen prozatímní nedostatek vědeckých poznatků?

Umělá inteligence má mezi zmíněnými případy své zvláštní postavení. Na jedné straně se v ní často užívá exaktních algoritmických a matematických postupů, na druhé straně má již v samém svém názvu slovo "inteligence", pojem, jehož obsah je věru neurčitý. Běžným úhybným řešením, dle něhož se užívání slova "inteligence" prostě omezí na jeho výskyt v názvu disciplíny a jinak se nebere příliš vážně, se však nelze vyhnout základní otázce, o co vlastně v v této disciplíně jde. Stejně nepomůže ani kvantitativní definování inteligence, jako by to byla nějaká měřitelná veličina (po vzoru IQ), protože to nic nevypovídá o podstatě věci. Ostatně to, co má být díky umělé inteligenci umělé, není přece nějaká veličina, nýbrž mentální výkon.

Nezbývá než s tímto i s jinými pojmy kognitivních věd zacházet jako s něčím, co se tvaruje až souběžně s naším poznáním. Přistupme proto k úvaze, jakými cestami se takové poznání může ubírat.

Číst celý text...

Mezi Hobbesem a Kantem: K diskusi o povaze mezinárodního řádu - Ondřej Ditrych

Publikován 23.září 2004, text čítá cca 5533 slova. 2 reakce

Před dvěma lety vyšel v časopise Policy Review článek amerického neokonzervativního teoretika a komentátora Washington Post Roberta Kagana Power and Weakness, jímž razantně vstoupil do diskuze o povaze současného mezinárodního uspořádání a budoucnosti transatlantického pouta (a nedorozumění mezi těmi, jimiž je tvořeno). Kagan shrnuje základ své teze takto: "Nastal čas skončit s předstíráním, že Evropané a Američané mají stejný názor na svět, dokonce i s představou, že žijí ve stejném světě... (Evropa)...směřuje k blaženému stavu míru a relativního blahobytu na konci dějin, k věčnému míru Immanuela Kanta. Spojené státy se však zatím nemohou vymanit z historie. Mocensky se prosazují v hobbesovském světě bezvládí, kde se nelze spolehnout na mezinárodní právo a dohody, a kde skutečná bezpečnost, ochrana i šíření řádu svobody stále závisí na vojenské síle a jejím použití." Rozlišení na hobbesovské a kantovské vnímání světa se, zcela v souladu se svou dichotomickou jednoduchostí, poměrně dobře zakořenilo. Záměrem tohoto eseje bude proniknout hlouběji pod povrch každého zmíněného náhledu převzatého z díla svého autora, za některá zažitá zjednodušující dogmata, a ukázat, že v dichotomii hobbesovského a kantovského náhledu na mezinárodní společenství se nepromítá (výsledkem jejich zjednodušené interpretace) nic jiného, než velmi prosté dělení na realistické a idealistické hledisko při realizaci zahraniční politiky. Zdali je taková projekce ospravedlnitelná či nikoli, to bude jedna ze základních otázek této práce. Druhá bude znít, zdali je z hobbesovského či kantovského konceptu skutečně možno něco získat pro uchopení naší současné mezinárodní situace.

Číst celý text...

Kant a internacionalismus - Erhard Schlund

Publikován 29.srpna 2004, text čítá cca 2389 slov. Přidejte komentář

Přirozeným stavem mezi národy je válka nebo možnost války; stavem občanské společnosti je ale mír, protože svoboda jednoho může existovat vedle svobody druhého. Tak to platí mezi jedinci; platí to ale také mezi státy. Jako má jednotlivec povinnost vstoupit s ostatními jedinci do konstitučního svazku, do povinnosti vůči státu, mají také státy analogickou povinnost. Proto je věčný mír, v němž vedle sebe může existovat svoboda států bez války, povinností.

Světoobčanské zřízení by se uskutečnilo v podobě světového svazu. Druhý definitivní článek ve Věčném míru požaduje: mezinárodní právo má být založeno na federalismu svobodných států. Mravné národy si musí pospíšit, aby co nejdříve unikly z tak zvráceného stavu drsnosti, nevybroušenosti a dobytčí nedůstojnosti lidstva. Místo mírových smluv, které jsou vlastně jen příměřími, musí být pomocí smlouvy vytvořen mírový svaz národů (foedus pacificum), jenž se bude snažit ukončit všechny války. Tento svaz by neměl dostat státní autoritu, nýbrž by měl za úkol jen zajistit svobodu sdružených národů, aniž by se tyto národy musely podřídit obecným zákonům nebo nějakému tlaku.

O nějakém celosvětovém státě nechce ale Kant nic slyšet, i když úplně neodsuzuje myšlenku jednoho federalizovaného státu pro Evropu. Celosvětový stát na celé zemi by pro něj byl rozpor sám o sobě. Všeobecný spolek národů nesmí mít suverénní moc, nýbrž musí být jen federalistickým spolkem států, který bude možno v každém momentě rozpustit.

Číst celý text...

Přehodnocení kulturního průmyslu - Theodor W. Adorno

Publikován 22.srpna 2004, text čítá cca 2774 slova. 2 reakce

BeatlesStalo se v poslední době mezi představiteli oficiální kultury a mezi sociology poměrně běžné varovat před podceňováním kulturního průmyslu a poukazovat na jeho důležitost pro rozvoj konzumentského vědomí. Kulturní průmysl je prý třeba brát vážně, bez kulturního snobismu. Nepříjemné otázky o jeho kvalitě, o pravdě a nepravdě a o estetické úrovni jeho emisí jsou kvůli jeho společenské roli potlačovány, nebo přinejmenším vypouštěny z takzvané sociologie komunikace.

Důležitost kulturního průmyslu pro duchovní ustrojení mas však neuděluje výjimku z nutnosti reflexe jeho objektivní legitimity a jeho podstaty - a už vůbec ne vědě, která se považuje za pragmatickou. Naopak: tato reflexe je nutná přesně z tohoto důvodu. Brát kulturní průmysl tak vážně, jak to jeho nesporná role vyžaduje, znamená brát jej vážně kriticky a nekrčit se tváří v tvář jeho monopolistickému charakteru. Mezi těmi intelektuály, již se usilovně chtějí vyrovnat s tímto fenoménem a dychtivě hledají, jak by vyjádřili své výhrady vůči němu a zároveň respekt k jeho moci, převažuje tón ironické tolerance. Vždyť přece, říkají, každý ví, co jsou kapesní romány, rodinné televizní show nastříhané do seriálů, hitparády, rady pro láskou zhrzené a horoskopy zač. Toto všechno je podle nich neškodné a dokonce demokratické, jelikož je to odpověď na poptávku, byť poptávku stimulovanou. Může to dokonce být i prospěšné, tvrdí, například díky šíření informací, rad a vzorců chování redukujících stres. Každá sociologická studie, sledující něco tak elementárního jako politickou informovanost publika, ale samozřejmě prokazuje, že takto předávané informace jsou chudé nebo nedůležité. Navíc rady, jež je možno získat z manifestací kulturního průmyslu, jsou prázdné, banální, nebo hůře - předávané vzorce chování jsou nestydatě konformistické.

Číst celý text...

Etienne Cabet - neúnavný propagandista - Viktor Janiš

Publikován 4.srpna 2004, text čítá cca 14060 slov. Přidejte komentář

Etienne Cabet se narodil v Dijonu prvního ledna 1778. Z jeho školních výsledků bylo evidentně jasné, že má všechny předpoklady pro studium na univerzitě. (V jeho patnácti letech mu ředitel školy svěřil odpovědnost za výuku matematiky, astronomie a kreslení třídě o šedesáti žácích.)

Pro Cabetův intelektuální vývoj byla klíčová léta strávená v anglickém vyhnanství (1834-39), protože zde se vzdal radikálního republikanismu a přešel k nekompromisnímu komunismu. Historické bádání v Britském muzeu ho přesvědčilo, že stávající politická nadvláda buržoazie je založena na soukromém vlastnictví, a že tedy jakýkoli pokus o zásadní změnu životní úrovně proletariátu je nemyslitelný bez zavedení systému společného vlastnictví.

Cabet se vrátil do Francie roku 1839 a okamžitě začal organizovat ikarijské hnutí, jehož strategie byla založena principech pacifistického komunismu popsaném v Cestě do Ikarie. Cabet byl skutečně zdatný propagandista a za relativně krátké období kolem sebe vytvořil zdaleka největší utopicko-socialistické hnutí, které se v polovině čtyřicátých let mohlo chlubit zhruba sto až dvěma sty tisíci přívrženci převážně dělnického původu. Na rozdíl od francouzských komunistů v neobabeufistickém hávu, kteří počítali s násilným svržením režimu, se Ikarijci vyznačovali pacifismem a důrazem na legalitu. Cabet nevedl další ilegální organizaci, naopak, řídil hnutí zcela otevřeně z Paříže prostřednictvím vzkříšeného týdeníku Le Populaire, jenž začal znovu vycházet v březnu 1841. V průběhu čtyřicátých let začal propagovat komunismus coby nové křesťanství. Tvrzení to jistě nebylo nové, ale ještě posílilo důvěryhodnost hnutí.

Číst celý text...

Charles Fourier - prorok s myopickou vizí - Viktor Janiš

Publikován 25.července 2004, text čítá cca 17459 slov. 1 reakce
Charles FourierCharles Fourier rád říkával, že dějiny zatím poznaly čtyři slavná jablka. "Dvě z nich - Adamovo a Paridovo - vešla do obecného povědomí díky neštěstí, jež způsobila. Druhá dvě se proslavila službou lidstvu - to Newtonovo a moje." Fourier na své jablko narazil v jedné pařížské restauraci a jeho spolustolovníky stálo čtrnáct sou. Fourier tehdy přijel z kraje, kde se za stejnou sumu dalo nakoupit jablek sto, a tato diskrepance v ceně zasela v jeho mysli první vážné pochybnosti o zdravém chodu francouzského hospodářského systému. "Od toho okamžiku jsem neustal ve vědeckém bádání, jež po čtyřech letech přineslo své ovoce - teorii industriálních sérií a skupin, a poté i zákony univerzálního pohybu, jichž si Newton nepovšiml." Za několik let informoval Fourier v obskurních provinčních novinách celý svět o svém epochálním objevu. Newton podle něj objevil zákony přitažlivosti, ale zůstalo na Fourierovi, "vědeckém páriovi... takřka negramotném prodavači", aby ze spekulativní říše čiré zvědavosti přešel k poznatkům, jež se mohou a mají ihned uplatnit - k "rovnováze vášní". Jeho zákon "vášnivé přitažlivosti" podle něj završil Newtonovu práci a předurčil lidstvo k hojnosti, rozkoším, jež potěší všechny smysly, a ke globální jednotě.
Číst celý text...

Jak se Roger Scruton stal konzervativcem - Martin Schlemmer

Publikován 27.června 2004, text čítá cca 3364 slova. 43 reakce
Roger Scruton

Roger Scruton je člověk všestranného humanitního nadání: je filosofem, politickým myslitelem, estetikem, spisovatelem a hudebníkem. Jeho jméno je velmi úzce spjato s Českou (eventuálně Československou) republikou, kde přednášel během komunistického režimu na setkáních podzemní univerzity. V květnu tohoto roku byl pozván u příležitosti svých 60.narozenin na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, jejímž čestným doktorátem se může pyšnit. Podívejme se na dosavadní Scrutonův plodný život. Jak vlastně vypadá tento dnes ohrožený druh - konzervativec intelektuál?

Číst celý text...

Herbert Spencer - Člověk versus stát - Ján Dobrovolský

Publikován 30.května 2004, text čítá cca 4169 slov. 1 reakce
Herbert Spencer

Když se řekne liberální filosof, každému z nás vyvstanou na mysli jména jako Locke, Mill, Hayek. Jméno Herberta Spencera rozhodně nebude patřit k těm nejčastěji uváděným. To ale neznamená, že by se jednalo o nějakého obskurního filosofa, který neovlivnil další směřování liberalismu. Naopak, jeho vliv na ostatní (a nejen) liberální filosofy je ohromný. Když čteme jeho dílo a srovnáme ho pak například s o několik generací mladším Hayekem, nemůžeme nevidět, jak blízko k sobě oba myslitelé mají.

Číst celý text...

Kontroverse Lippmann - Dewey - Ján Dobrovolský, Martin Schlemmer

Publikován 29.května 2004, text čítá cca 3004 slova. 3 reakce

Spor, ve kterém se utkali Walter Lippmann a John Dewey ve 20.letech 20.století o podstatu demokracie, zůstává aktuální i dnes. Zatímco Walter Lippmann navázal nepřímo na elitismus Vilfreda Pareta a Gaetana Moscy a tvrdil, že demokracie moderního typu je defektní a nefunkční systém, který by měl být nahrazen racionální technokracií, John Dewey sice uznával, že demokracie má své nedostatky, byl však v jejím hodnocení mnohem optimističtější. Neviděl totiž demokracii jako nějaký ideál, ke kterému se společnost snaží dospět, ale jako tendenci, která je hluboce zakořeněna v její struktuře. Společnost směřuje k demokracii, protože právě jejím prostřednictvím se nejlépe mohou uplatňovat názory jejích členů na to, kam by se měla ubírat.

Číst celý text...