Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Adolf Hitler - produkt doby nebo hybatel událostí? - Ondřej Kučera

Publikován 16.května 2005, text čítá cca 3131 slovo. 9703 přečtení  |  66 reakcí

Byla osobnost Adolfa Hitlera pouze produktem určitého historického období, ve kterém Hitler sehrál úlohu vykonavatele společenské poptávky, nebo byla jeho silná osobnost tahounem a hlavním hybatelem? Tyto otázky zaměstnávají řadu nejen německých historiků již dlouhou dobu a spor, vedený mezi tzv. "intencionalisty" a "funkcionalisty", se stále nezdá být ukončen. Intencionalisté považují Hitlerovy záměry za první a poslední hybatele nacistické politiky, kdežto funkcionalisté prosazují tezi, že Hitlerova politika byla odvozena od funkčních mechanismů samotného nacistického režimu, na osobě vůdce více či méně nezávislých.

Německý nacionální socialismus nepřišel do Německa s Adolfem Hitlerem, Hitlerovo charismatické vůdcovství však toto masové hnutí a zemi vůbec dovedlo do extrémního radikalismu a nakonec i totální destrukce. To je hlavní teze německého historika Hanse-Ulricha Wehlera. Zástupce intencionálního přístupu Wehler přibližuje nástup Hitlera k moci a snaží se detailně popsat, do jakých podmínek vstupuje, jak je využívá a jak velký manévrovací prostor se mu naskytnul.

Již od devatenáctého století začínají v roztříštěném a později i sjednoceném Německu vzrůstat dvě ideologické koncepce - socialismus a nacionalismus. Koncem století tyto dvě ideologie přebírají otěže politického diskurzu. Jejich splynutí, nacionální socialismus, se zdál být ideálním konceptem, který bude vedoucí silou dvacátého století. To, co se nám dnes zdá jako tragicky zločinná anomálie, která uvrhla Evropu do víru ničivé války, bylo na počátku století vnímáno jako směr budoucnosti ne zdivočelými složkami společnosti, ale napříč celou německou společností. O nacionálním socialismu se z různých ideových pozic pochvalně vyjadřovaly takové veličiny jako Walter Rathenau, Othmar Spengler či sám liberální guru Friedrich Naumann. Nacionální socialismus dokázal v příštích letech dokonale zmobilizovat velké masy lidí.

Nacionalismus vznikl na konci osmnáctého století a vzrůst jeho významu v pozdějších letech je od té doby předmětem zkoumání mnoha myslitelů. Na otázku proč se stala tato iracionální ideologie tak populární, se snažil najít odpověď Ernest Gellner. Gellner vysvětluje nezvyklou ochotu lidí podřídit se a často i položit život za národ, který ještě generace dědů neznala, vznikem moderní industriální společnosti.

Industrializovaná společnost byla podle Gellnera vytržena z tradičního venkovského prostředí. Lidé sestěhovaní do průmyslových center se najednou setkávali s příslušníky odlišných kultur a zároveň ztratili jistotu tradičních vazeb, kterou měli ve svém domovském prostředí. Mobilita pracovních sil způsobila oslabení vlivu tradičních kulturních institucí jako byla rodina, obec či církev, přičemž tento nedostatek byl ve střední Evropě kompenzován vytvořením centralizovaného a homogenizovaného státu, jehož instituce byly světské, odosobněné a standardizované bez jakýchkoliv doktrín. Lidé začali utíkat k jistotám, které by jim nahradily pocit komunity, se kterou se identifikují, a takovou jistotu jim nabídl právě nacionalismus.

Nacionalismus nabídl vykořeněným masám návrat k minulosti a jejím hodnotám a odmítnutí bezkrevného kosmopolitismu. Tento návrat ke státu, založenému nikoliv na odosobněném centrálním aparátu, nýbrž na kulturních základech, vedl ve střední Evropě k soupeření různých kultur o dominanci uvnitř jednotlivých státních celků (na rozdíl od západní Evropy, kde kultura a státní forma byly v souladu).

Socialismus je oproti nacionalismu jasným politickým programem, který má za úkol odstranit nerovnosti v distribuci bohatství. Vznikl spolu s rostoucí silou dělnického obyvatelstva, jež pro sebe požadovalo zlepšení pracovních a životních podmínek. Cílem socialismu bylo docílit společnosti bez třídních a majetkových rozdílů a to buď cestou pozvolné změny, nebo radikálním skokem - revolucí a třídním bojem.

Ke spojení nacionalismu a socialismu došlo za předpokladu, kdy nacionalismus viděl svůj cíl ve zrovnoprávnění všech členů národa bez ohledu na třídní rozdíly. Spory však nastaly v těch případech, kdy proklamovaný internacionalismus marxistického socialismu oslaboval loajalitu vůči národnímu společenství. Internacionalismus byl od samého počátku s nacionální ideologií v přímém rozporu.

Už od doby, kdy se nacionalismus v Německu objevil, se jeho důležitým ideovým zdrojem stal sociální darwinismus. Sjednocený stát, který byl poprvé v německých dějinách ústavně založen na základě vůle národa, měl být v budoucnu podle této teorie jedním ze subjektů boje o přežití, ve kterém vyhraje pouze ten nejsilnější. Tato rasově-biologická interpretace také později vedla ke stigmatizaci německých Židů a institucionálně zakotvenému pseudovědeckému antisemitismu.

Po první světové válce nacionalismus v Německu prudce posiluje. Právě skončené válečné drama a mizérie prvních poválečných let jako by potvrzovaly teorii o nesmiřitelném boji národů o přežití. Versailleský "hanebný mír", ztráty území odříznuvší početné menšiny do cizích národních států a další pohromy se zdály být logickým pokračováním boje nepřátel německého národa.

Socialistické ideje však nebyly přes totální diskreditaci internacionalismu úplně mrtvé, nýbrž přežily v koncepci tzv. "národního společenství" (Volksgemeinschaft), s nímž přišli národní socialisté a pomocí kterého chtěli docílit znovuzrození silného a hrdého národa.

V poválečné krizi dvacátých let minulého století se zdálo, že německá společnost nemá k dispozici mnoho prostředků jak se z nastalého marasmu dostat. Tradiční ideologie konzervatismu a liberalismu se zdály být vyčerpané a pro nové poměry zastaralé a Achillova pata marxismu-komunismu spočívala, jak jsme již uvedli, v nepopulárním internacionalismu.

Ve srovnání s nimi se jevil německý nacionalismus jako nejkompetentnější síla, která dokáže vyřešit konflikty uvnitř společnosti a zároveň uspět v domnělých konfliktech a krizích nadcházející éry nekončící rivality národních států, jelikož jim nejlépe rozumí. Většina společnosti požadovala návrat někdejšího lesku a slávy německého císařství a se vzrušením očekávala příchod politického mesiáše, jakéhosi "Bismarcka číslo 2".

Národní socialisté nenechávali nikoho na pochybách, že se při svém eventuálním vítězství se stávajícím stavem věcí rozhodně nespokojí, naopak, v takovém případě oznamovali změnu jak státního tak společenského zřízení, nutnou pro osvobození národního společenství v rámci hegemoniální Velkoříše. Pokud bychom měli shrnout hlavní konstanty národně socialistického světového názoru, byly by jimi kromě nacionalismu také imperiální plány, revize směřující k nové velké říši, antimarxismus, antiliberalismus, antisemitismus a antiparlamentarismus.

Do situace závažného poválečného společenského rozvratu přichází Adolf Hitler, který na sebe v nacistickém hnutí strhává v krátké době veškerou pozornost. Pomocí svého charismatického vůdcovství postupně ovládá stranu a později i veřejný prostor a celý stát. Podle Richarda M. Hunta z Harvardské univerzity byl Hitler výjimkou Newtonova pojetí, že žádný účinek nemůže být větší než jeho příčina. Vyrostl sice z nacistického hnutí a z poválečné situace v Německu, avšak to ani v nejmenším neznamená, že by jeho politické směřování bylo požadavky veřejnosti či jeho strany jakkoliv omezováno. Naopak dokázal svou charismatickou osobností a destruktivní silou dotáhnout Německo až k totální porážce na konci druhé světové války. Je bez pochyby, že Hitler nalezl u německé společnosti rezonanci, souhlas a poslušnost. Avšak, jak tvrdí Wehler, bez Hitlera by nacistické hnutí zůstalo se vší pravděpodobností obyčejnou autoritářsko-nacionalistickou stranou s rozdílnými cíly, tak, jak tomu bylo v Itálii, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a dalších evropských zemích.


Klasickou definici charismatického vůdcovství předložil Max Weber. Podle Webera se charismatická osobnost vyznačuje nevšedním nadáním, ať už politickým, náboženským nebo rétorickým. Takový člověk je označen za "vůdce" a společnost je připravena se jím bez jakýchkoliv předběžných podmínek nechat vést. Weber zmiňuje šest zásadních znaků charismatického vůdcovství:

  1. Základem vzestupu charismatického vůdce je existenciální krize.
  2. Společnost musí jeho výkonům a schopnostem věřit.
  3. Uvnitř společnosti existuje silná víra v úlohu "velkého muže" v dějinách.
  4. Charismatické panství se rozprostírá skrz celou společnost, složenou z oddaných příznivců.
  5. Ekonomická báze charismatického panství nestojí na řádných finančních příjmech, je pro ni specifická nevyrovnanost a tendence ke krizím.
  6. Charisma je nepřenositelný osobní talent - ve chvíli kdy talent mizí, stává se charismatická osobnost běžným politikem.

Po první světové válce byla německá společnost těžce dezintegrována a toho využívaly různé skupiny obyvatelstva, které se snažily násilím převzít moc v situaci, kdy byla výrazně oslabena jednotící autorita státu. Adolf Hitler se zdál být jediným člověkem, který dokáže prosadit harmonickou koncepci "národního společenství". Jeho charisma překlenovalo spory roztříštěných loajalit a nabízelo instalaci státu, který bude vycházet z "národa" a odstraní nenáviděnou republiku. Svou koncepci měl možnost prosadit se vší posedlostí bez větších překážek.

Hitlerovy představy o novém světovém řádu se okamžitě stávaly politickým programem nacionálně-socialistického hnutí, základy směřování režimu vytyčoval vůdce (nejdříve stranický a později i národní) a jeho názory. Jediným programovým dokumentem nacistů byly stručné teze, sepsané samotným Hitlerem na počátku dvacátých let, a do konce druhé světové války nebyly nijak aktualizovány. Za důležitější psaný programový dokument lze považovat Hitlerův "Mein Kampf", který se po uchopení moci nacisty tisknul v milionových nákladech a distribuoval povinně do každé domácnosti. Hitler sám, aby zaručil pevnost svého panství, vytvořil státní a stranické struktury tak nepřehledné a vzájemně si konkurující, že jejich stálý boj mezi sebou samými vedl k neustálé potřebě vůdcova zprostředkování.

Základními koordinantami Hitlerovy politiky bylo podle Wehlera několik zásadních bodů. Předně byl Hitler samozřejmě zastáncem již zmíněného sociálně-darwinistického boje, ve kterém vítězí právo silnějšího, válku glorifikoval jako "otce všech věcí".1 V tomto boji má německý národ díky svým rasovým kvalitám převahu, a proto podle Hitlera "musí a bude tomuto rasovému jádru jednou patřit svět", přičemž v nové Velkoněmecké říši bude samozřejmě platit vůdcovský princip. Národ je tou nejvyšší hodnotou, je zorganizován v národně-socialistickém režimu (národní společenství) a jeho úkolem je splnit svou historickou úlohu. Koncepce národního společenství přispěje k definitivnímu překonání marxismu, stejně tak jako musí být odstraněny republikánství a parlamentarismus. Posledním a nejdůležitějším cílem německého národa mělo být odstranění Židů a dobytí životního prostoru na východě, což mělo být nutné pro světovou nadvládu Árijců a jejich "Velkogermánské říše národa německého".

Wehler však upozorňuje, že zvláště vyhlazení Židů a dobytí východních území byly pouze Hitlerovy cíle a v nacistickém programu o nich nebylo ani slovo. Ve straně ani v Německu samotném se však nenašla žádná překážka, která by jejich realizaci zabránila.

Na absenci jakéhokoliv smysluplného programu NSDAP upozorňují i funkcionalisté. Podle nich však Hitlerův vliv nespočíval ani tak v jeho posedlosti prosazovat vlastní světonázor, nýbrž v nekonečně velké touze po moci a v připravenosti udělat pro její udržení a rozšíření cokoliv. Hitlerovy dva základní cíle, tedy vyhlazení Židů a dobytí území na východě, považuje funkcionalista Martin Broszat za momentální führerovu potřebu nutnou pro utužení svého režimu. Jestli byl Hitler rozhodujícím činitelem vyhlazování Židů nebo jestli tento proces probíhal na jeho osobě nezávisle, zůstává podle něj sporné i když podle něj a dalších zastánců funkcionalismu nelze přijmout některá kontroverzní prohlášení britského historika Davida Irvinga o tom, že Hitler o holocaustu nevěděl.

Podle Broszata se Hitlerova politika řídila improvizací a experimentem a jeho rozhodování mělo ráz krátkodobého užitku potřebného v daném okamžiku. Likvidace Židů měla být podle tohoto výkladu improvizovaná akce, která nebyla dlouhodobě plánována, ale byla spíše východiskem ze slepé uličky, do které se režim sám vmanévroval.

Funkcionalisté tvrdí, že politika nacistů byla od samého počátku směřována k vyhlazení Židů, přičemž sám Adolf Hitler byl pouze nepříliš vlivným diktátorem, který většinou přebíral podněty pocházející od spodních pater hnutí či od společnosti samotné. Jeho nadvláda nad společností byla ve skutečnosti mnohem slabší, než se na první pohled zdálo, a projevovala se hlavně v bombastických nárazových a improvizovaných nařízeních shora dolů, jež měla často neplánované a nečekané společenské důsledky.

Proti Wehlerově teorii o převažujícím vlivu Adolfa Hitlera na politiku nacionálního socialismu a nakonec i samotné Německé říše se staví i americký historik Daniel Johan Goldhagen, který jde v marginalizaci role Hitlera na nacistickou politiku ještě dále.

Goldhagen se ve své knize "Hitlerovi ochotní katani: obyčejní Němci a holocaust" zabývá příčinami vyhlazování Židů za druhé světové války a proč se tato událost stala právě v Německu a na Německem dobytých územích. Podle jeho názoru byla drtivá většina německého národa motivována unikátní německou antisemitskou ideologií, prosazovanou německými prostředky - holocaustem. Vyvražďování Židů se všichni Němci (ač Goldhagen například v předmluvě k německému vydání knihy odmítá princip kolektivní viny), kteří měli tu možnost, s radostí a entuziasmem účastnili.

Němci byli podle Goldhagena stravováni nekontrolovatelným antisemitismem, nenávist k Židům konstituovala základnu univerzálně akceptovaného světonázoru německého národa a Hitlerova politika hrála pouze druhořadou roli. Goldhagen tvrdí, že termíny jako "nacisté" či "SS-mani" jsou nepříslušná označení obyčejných vrahů. Podle jeho názoru Třetí říše se svým programem vyhlazení všech Židů pouze dovolila Němcům jednat bez obav z trestu jako Němci v rámci německého přesvědčení. Proto je také třeba pro Němce, kteří se na holocaustu podíleli, používat označení "Němci" a nikoliv "nacisté". Němci jednali ve jménu Německa a svého vysoce populárního vůdce, Adolfa Hitlera.

Spor o důležitost Hitlerovy role při prosazování nacistických záměrů je stále předmětem dohadů nejen německé odborné veřejnosti. Plánování holocaustu či dobyvačné války bylo řízeno institucemi s nejasnými a navzájem se překrývajícími pravomocemi a písemné důkazy o samotných Hitlerových příkazech nejsou často k dispozici, což analýzy do značné míry ztěžuje. Označit politického vůdce, který svedl celý národ na dlouhou dobu na scestí, za šílence se na druhé straně jeví jako zjednodušené a neuspokojivé.

V celém sporu se projevuje zásadní údiv nad Hitlerovou osobností - jak mohl jeden člověk (či hnutí, které reprezentoval) spáchat takové zločiny, že na ně nelze zapomenout ani šedesát let po jejich skončení? Diskuse bude pravděpodobně pokračovat i v budoucnosti a Hitlerovy pravé motivy budou zřejmě navždy záhadou.

 
1 "Vater aller Dinge" - v němčině je válka mužského rodu.

Literatura

Wehler Hans-Ulrich: Deutsche Gesellschaftsgeschichte, C. H. Beck, Mnichov 2003
Zitelmann Rainer: Hitler-Bild im Wandel, Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 1992
Gellner Ernest: Nacionalismus, CDK, Praha 2002
Goldhagen Daniel Jonah: Hitlerovi ochotní katani : Obyčejní Němci a holocaust, Praha, Lidové noviny, 1997
Goldhagen Daniel Jonah: Hitlers willige Vollstrecker : ganz gewöhnliche Deutsche und der Holocaust, Siedler, Berlín 1996
Ruck Michael: Führerabsolutismus und polykratisches Herrschaftsgefüge - Verfassungstrukturen des NS-Staates, Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 1992
Oxfordský slovník světové politiky, Ottovo nakladatelství, Praha 2000
Internetové stránky Normana G. Finkelsteina
Ondřej Kučera - O autorovi Autor je posluchačem německých a rakouských studií na FSV UK.
Jak citovat tento textKučera, Ondřej. Adolf Hitler - produkt doby nebo hybatel událostí? [online]. Glosy.info, 16.květen 2005. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/adolf-hitler-produkt-doby-nebo-hybatel-udalosti/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Hitler Adolf. nacionální socialismus. nacismus. druhá světová válka. Goldhagen Daniel. Wehler Hans-Ulrich. charismatické panství. Weber Max. Gellner Ernest. holocaust. šoa. Židé.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Každému co jeho jest...
Vojtěch Závodný Pošta (4.3.2010 04:33:07)
Byl to vlastenec v době totální inflace. Chtěl být výtvarníkem. Neuspěl. To mu úspěšní liberálové neumožnili. Doba si ho vybrala a vlekla ho tam, kam tehdá intuitivně a zoufale směřoval jeho národ. Národ, který si nechtěl uvědomit svou prohru a poválečné krizové (ekonomické) důsledky.
Upravil/-a Vojtěch Závodný 4.3.2010 04:36:12.
Důvod: Překlep
meso (15.3.2009 12:45:33)
Rdaka Malipetrová: si hlupa?milovali ho proto protože jim dal co chtěly a to byla práce.v období svetove hospodarske krize v roce 1929 by nikoho nenapadlo ze by mel kazdy cistokrevny nemec praci a nejen cistokrevny nemec meli se dobre vsichni.jeblo mu v hlave a zacal zbrojit ale lidi aspon meli co žrát
DEBILE!
STANDA Z BRNA (17.8.2008 09:51:52)
vitásek: SEŠ MAGOR VOLE!ZOPAKUJ SI DĚJEPIS.V 1933 V RUSKU UŽ DÁVNO U MOCI BYL STALIN A HOSPODÁŘSKÁ KRIZE ZAČALA ČERNÝM PÁTKEM NA BURZE 24.10.1929.TAK TADY NETLAČ SVOJE PIČOVINY ČURÁKU!
DEBILE!
STANDA Z BRNA (17.8.2008 09:46:05)
Nay: JSI NACISTICKÁ PIČA A DEBIL NIC VÍC.MÁŠ ASI MOZEK VYPAPLANEJ ŽE DEBILE ?

Přidat komentář