Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
17.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Ázerbajdžán: K revoluci, co nebyla - Ondřej Ditrych

Publikován 1.prosince 2005, text čítá cca 1394 slova. 3479 přečtení  |  Přidejte komentář

Západní veřejnost se pohodlně usadila do hlediště - k televizním obrazovkám - a vyslala své oči a uši - novináře - aby pro ni v přímém přenosu zprostředkovaly další díl z volné série Barevné revoluce v postsovětském prostoru. Po Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu, kde fraška v podobě zmanipulovaných parlamentních voleb všude způsobila masové protesty a změnu politického režimu, byl tentokrát na řadě Ázerbajdžán. Ke zklamání mnohých se tak nestalo. Znamená to ale opravdu porážku demokracie?

Revoluce v Gruzii (2003) a na Ukrajině (2004) je možné přes jistá úskalí považovat za úspěch. Poměrně jednotná opozice složená z bývalých vládních kádrů vsadila v politickém boji o moc na demokratickou kartu, získala silnou mezinárodní podporu - z pochopitelných důvodů zejména z USA - roznítila masové demonstrace, svrhla nepopulární a poměrně represivní režim a nastartovala reformy. Americká podpora nebyla přitom dána jen deklarovaným úsilím šířit demokracii ve světě, ani snahou o geopolitické pronikání do postsovětského prostoru - což je typicky moskevský pohled na věc - ale také ochranou amerických zájmů. Například v měsících před Revolucí růží začala bývalá gruzínská vláda v čele s Eduardem Ševarnadzem americké vládní činitele znepokojovat appeasementem vůči Rusku v citlivých tématech, jako byly konflikty v separatistických oblastech Abcházie a Jižní Osetie nebo ruská vojenská přítomnost na gruzínském území, a který vyvrcholil podpisem tajemné smlouvy, jíž ruské společnosti Gazprom a Spojené elektrické systémy získaly strategicky cennou kontrolu nad místní energetickou sítí. To vše v době, kdy byla v plném proudu stavba ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který bude od konce tohoto roku denně přepravovat 1 milion barelů kaspické ropy na západní trhy a je považován za geopolitické vítězství USA a jejich spojenců v regionu.

Letošní revoluce v Kyrgyzstánu je případem o poznání smutnějším. Spíše než revoluci připomínal vývoj, jímž se k moci dostaly síly v čele s dnešním prezidentem Kurmanbekem Bakijevem, palácovou revoltu, jejímž výsledkem nebylo nic jiného než vystřídání stráží. Žádná strukturní změna tak není ve Středoasijských Švýcarech, jak se zemi říkávalo - a která zmizela z mediálního jeviště tak rychle, jak se na něm objevila - na obzoru. Naopak, Kyrgyzstán se v současnosti otřásá nestabilitou doprovázenou politicky motivovanými vraždami a lokálními vzpourami. Pro běžné lidi přinesly nedávné události v malé horské středoasijské republice pramalou změnu k lepšímu - jak z hlediska politické participace, tak z hlediska pocitu bezpečí v každodenním životě.

Případ Ázerbajdžánu se od všech předchozích v několika ohledech zásadně liší: režim má poměrně pevnou pozici a podporu bezpečnostních složek, není zdaleka tolik neoblíbený, v posledních letech zajišťuje stabilní ekonomický růst a je za jistých okolností přístupný liberálním reformám. Naproti tomu opozice reprezentovaná zejména hnutím Azadliq (Svoboda) je značně nejednotná, kompromitovaná vazbami na korupční prostředí a před volbami patrně vsadila na jedinou kartu: zopakovat ukrajinský scénář. Zašla přitom tak daleko, že přejala na Ukrajině osvědčenou oranžovou symboliku. Americkou podporu tím nezískala - USA totiž ví, že s Ilhamem Alijevem jsou na tom lépe, zvlášť když se ázerbajdžánský prezident, vědom si možného ohrožení své pozice, rozhodl pod americkým tlakem politické prostředí v zemi částečně zliberalizovat. Poslední volby jsou dokladem, že liberální reforma v zemi není ještě u konce, ale přesto probíhá.

Nedávné ázerbajdžánské volby byly totiž patrně nejsvobodnější od samostatnosti země v roce 1991 a ve srování s posledními volbami (2000) znamenají olbřímí pokrok. Zásadní změnou je zavedení nezávisle prováděného exit poll, který poměrně účinně brání manipulaci s výsledky, neboť umožňuje porovnat volební komisí vyhlášené výsledky s anketou, v níž jsou voliči u východu z volební místnosti tázáni, komu odevzdali své hlasy (v tomto případě byl exit poll prováděn v přibližně polovině okrsků). V 90 % okrsků byl kromě toho použit volební inkoust, aby se zabránilo vícenásobnému odevzdávání hlasů. Ilham Alijev po volbách přiznal, že došlo k problémům, vyvodil z toho odpovědnost pro konkrétní osoby, v deseti volebních obvodech byly volební výsledky zrušeny a někde přepočítány. Do parlamentu teď na základě jednoho takového přepočtu zasedne vůdce opozice Ali Kerimli. Podle mínění odborníků je velmi pravděpodobné, že opoziční síly - po zjištění, že žádné pomeranče z ázerbajdžánského nebe nespadnou - uzavřely s režimem neformální dohodu. Poslední události - potlačená demonstrace v Baku 26. listopadu - přesto dokládají, že zatímco část opozice (reprezentovaná především Musavatem, starou národoveckou stranou v čele s Isou Gambarem) volá po umírněnosti a dialogu s mocí, radikální křídlo vedené Kerimlim se jakoby utrhlo ze řetězu a stále se zoufale snaží zopakovat ukrajinský scénář. Zásah policie při zmíněné úřady povolené demonstraci přišel až poté, co Kerimli vyzval shromážděný dav, aby postavil oranžové stanové městečko, přičemž zahrál na citlivou strunu národní a osobní cti s nepřímým odkazem na letitý neurovnaný spor o Náhorní Karabach, který se v současnosti nachází pod arménskou kontrolou: "Bojíte-li se policejních kordonů, jak chcete válčit?"

Nad nedostatky není možno přivírat oči. Zejména represivní opatření proti demonstrující opozici a manipulace s hlasy ve volebních místnostech jsou hlavní příčinou toho, že ázerbajdžánské volby se západnímu standardu na míle vzdalovaly. K tomu je však nutno dodat, že opozice několikrát úmyslně změnila místo konání demonstrací a snažila se tak patrně vyprovokovat konfrontaci a zajistit, že bude přenášena v západních médiích. Manipulace byly naproti tomu zřejmě prováděny převážně na místních úrovních, nikoliv na rozkaz shora - tedy nikoliv ve prospěch vládní strany Nový Azerbajdžán, ale konkrétních provládních kandidátů. Nezřídka se nejednalo o střet kandidáta režimu s kandidátem opozice, ale o vnitrorežimní střet více provládních kandidátů podporovaných rozličnými zájmovými skupinami.

Shrnuto a podtrženo: je nepochybné, že ázerbajdžánské parlamentní volby neodpovídaly západnímu pojetí otevřené politické soutěže. Paušální kritika režimu, zklamané komentáře o promarněné "zkoušce demokracie" a v zárodku zadušené demokratické revoluci však neberou ohled na pozitivní změny mířící k větší otevřenosti ázerbajdžánského politického systému. Zároveň samu liberální reformu ohrožují, neboť nezohledňují to, že rozšiřování občanských a politických svobod a budování otevřené společnosti prováděno shora režimem zajišťujícím stabilitu a ekonomickou prosperitu může být přinejmenším stejně úspěšné jako radikální revoluční změna. Možná je tato cesta k úspěchu dokonce daleko jistější.

 
Ondřej Ditrych - O autorovi Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd UK a studuje též anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK.
Jak citovat tento textDitrych, Ondřej. Ázerbajdžán: K revoluci, co nebyla [online]. Glosy.info, 1.prosince 2005. [cit. 17.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/azerbajdzan-k-revoluci-co-nebyla/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Ázerbajdžán. volby. demokratizace. revoluce. postsovětský prostor. Alijev Ilham. Kerimli Ali. Gambar Isa. Azadliq.

Diskuse k tématu


Přidat komentář