Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
17.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Čas ze vzpomínek - Ivan M. Havel

Publikován 17.března 2005, text čítá cca 3156 slov. 4265 přečtení  |  3 reakce

Zkuste zavřít oči a soustředit se na nějakou konkrétní situaci, kterou jste prožili a která vám utkvěla v paměti. Může to být příběh z dětství, první láska, sjezd abiturientů, dobročinný večírek, včerejší hledání brýlí, zahradní slavnost, konec masopustu, cokoliv - jde mi jen o to, aby to byl váš osobní zážitek, který se jednou skutečně udál, či o němž si aspoň myslíte, že se jednou skutečně udál. Budeme mu říkat episoda - je to episoda vašeho života, a ta se vám právě teď zpřítomnila jako vzpomínka.

Každý si denně takto na něco vzpomínáme, je to natolik banální, že se asi divíte, proč o tom píšu. Jen se však zamyslete - je to opravdu tak banální? Opravdu se dovedeme přenést v čase kamsi nazpět a prožít si znovu něco dávno uplynulé, jako by to bylo teď? Člověk je snad jediný mezi pozemskými tvory, který něco takového dokáže. Jiní vyšší živočichové si jistě dovedou leccos zapamatovat, mohou se učit a cvičit, snad si i nějak uvědomují právě prožívanou situaci, - ale že by si dle libosti vybavovali a znovuprožívali své dřívější příhody? Kterési procesy v mozku takové vzpomínání umožňují; které a jak to dělají, to neurobiologové ještě dost dobře nevědí, mají však pro to aspoň jméno: episodická paměť (nazývaná tak k odlišení od paměti sémantické, jejímž obsahem jsou obecné znalosti).

Celý běh lidského života se nám z odstupu může jevit jako rozsáhlé panoráma rozličných životních episod (říkejme tomu tak: panoráma - slovo vypůjčené z názvu románu H. G. Adlera). Jednu z těchto episod prožíváme v přítomné, čili aktuální situaci, ostatní si jen lépe či hůře v rámci této aktuální situace zpřítomňujeme, vybavujeme z paměti (otázka empirické pravdivosti není rozhodující). Toto zpřítomňování dříve prožitých episod není vázáno nějakým pořádkem, záleží na nás, na co si právě teď chceme vzpomenout, na co dřív a na co později. Některé vzpomínky (což je důležité) přicházejí samy od sebe - jako by je nějaké nevědomé pochody vsouvaly do zorného pole našeho vědomí. Ale opět bez ohledu ke správnému (míním domněle správnému) časovému sledu.

Rád bych využil toho, že tak málo víme o podstatě episodické paměti, a odvázal se k nezávazným úvahám o tom, jak by to s oním pořádkem, s minulostí, či vůbec s naším pojetím času mohlo být, kdybychom vyšli především z toho, jak přítomnost a vzpomínané životní episody prožíváme my.

Začněme tím, jaké je to prožívat přítomnost. Různé analýzy psychologů (W. James), filosofů (Husserl, Bergson, Merleau-Ponty, nověji Gallagher a další) a "neurofenomenologů" (Varela, van Gelder) se shodují, že aktuální, uvědoměnou přítomnost (specious present u Jamese) nesmíme chápat jako nějaký časový bod (okamžité "teď"), ani jako změřitelný interval, ale spíše jako bezprostřední prožitek přidržení (retence) toho, co právě bylo, a očekávání (protence) toho, co právě bude, v obou směrech s neurčitým, na okolnostech závislým dosahem. Bergson píše, že "...to, co nazývám "mou přítomností", zasahuje jak do mé minulosti, tak i do mé budoucnosti. Nejdřív do mé minulosti, poněvadž "chvíle, kdy hovořím, je již daleko za mnou"; do mé budoucnosti pak proto, že se tento okamžik naklání k budoucnosti, protože k budoucnosti tíhnu, a kdybych mohl zachytit onu nedělitelnou přítomnost, onu nekonečně malou částečku časové křivky, ukazovala by směrem do budoucnosti."

Prožitek přítomnosti takto nemá nějaké trvání, extenzi, jediné, co o něm lze říci je, že je asymetrický, orientovaný v jednom směru a lze ho charakterizovat slovem "uplývání": svět jako by spojitě plynul skrze úžinu našeho vědomí z budoucna do minula. Toto plynutí je snad i zdrojem běžné intuitivní představy času jako souvislého a lineárně uspořádaného kontinua. K tomu se ještě vrátím.

V běžném životě neprožíváme přítomnost takto abstraktně, spíše ji tematizujeme - uvědomujeme si ji jako komplex mnoha dalších okolností: prostoru, věcí, událostí a dějů kolem nás, ale i o toho, co se právě odehrává v naší mysli, na co myslíme, co cítíme, jaké máme potřeby, tužby a strachy. Vždy jsme v nějaké situaci, ta již má své trvání a zaujímá či utváří nějaký prostor, je však ve svém trvání i rozprostraněnosti omezena, sevřena do svých horizontů. Speciálním případem je horizont dohledu či dostupnosti, tušit však můžeme horizonty v rozmanitých jiných modech zaujetí, zpravidla jako neurčité, třeba i blízké, avšak nedostižné hranice subjektivního poznání či vnímání (horizont paměti, poznatelnosti, rozlišitelnosti). Jako takové jsou tyto horizonty nerozlučně spojeny s tím, kdo situaci prožívá (z jeho osobitého stanoviště a s jeho schopnostmi, znalostmi a záměry).

Zkusme předběžně přijmout uvedenou intuitivní představu plynoucího času, avšak s omezením na jednu z možných situací, totiž právě na tu přítomnou, aktuální. Je to pak čas, v němž se odehrává žitá episoda sdružená s onou situací, čas jejího příběhu, vnitřní čas episody. To omezení je důležité. Hovoříme-li totiž z perspektivy aktuálně prožívané episody, nemůžeme o jiných a tedy neaktuálních episodách mluvit tak, jako by k oné naší těsně přiléhaly, navazovaly, byly jejím pokračováním či předehrou. Všechny jiné episody se v aktuální situaci mohou vyskytnout jen jako vzpomínky (máme-li je za minulé) nebo představy (vymýšlíme-li si je jako možné). Omezme se na prvé.

Znovu si připomeňte onu vzpomínku, k níž jsem vás vyzval v prvním odstavci. Čeho si lze všimnout? Že pojednou (dokonce najednou, jen v různém modu) prožíváte dvojí čas: čas episody, na níž vzpomínáte, a čas episody, v níž na ni vzpomínáte. Vzpomínanou episodu přitom prožíváte znovu, tentokrát jaksi virtuálně. A aby toho nebylo dost, je tu ještě třetí čas, tušený čas celku vašeho života, v němž jakoby všechny episody měly své předpokládané pevné místo a k němuž se též vztahují vaše obecné (nikoliv episodické) zkušenosti, znalosti a zájmy. Tento třetí čas nemůže být vnitřním časem nějaké již prožité episody (snad vyjma zážitku na hranici smrti). Většina teorií času považuje za nezpochybnitelný metafyzický předpoklad, že zmíněné tři modality času jedno jsou a jen následkem chabé naší paměti a malého objemu vědomí si nedovedeme všechny prožité episody promítat na jednu společnou časovou osu.

I moderní přírodověda vychází z představy jediného, všemu a všem společného objektivního fyzikálního času, kterému navíc přisuzuje povahu ideálního nekonečného a lineárně uspořádaného matematického kontinua, formálně totožného s kontinuem reálných čísel (neuvažuji nejnovější fyziku). Podobně i disciplíny hlásící se ke kognitivní vědě, jako psychologie a neurovědy, vztahují svá měření, pozorování a popisy zkoumaných jevů k tomuto fyzikálnímu času. Je to čas, v němž (mimo jiné) platí, že i pro libovolně blízké okamžiky má smysl říkat, že jeden je dřív a druhý později. Zde slovem "okamžik" je míněn bezrozměrný bod na časové ose - tedy ideální objekt - , zatímco, jak jsme viděli, zkušenostně známe jen retenčně-protenčně orientovanou přítomnost.

Předpoklad jediného kontinuálního časového proudu je jistě teoreticky i prakticky užitečný a není v rozporu s pozorováními v doméně makrosvěta, nemyslím však, že by nám to jakkoliv mělo bránit v spekulacích jiných. Známý americký fenomenolog Shaun Gallagher v knize s příznačným názvem "Nezřízenost času" píše: Zkušenost, místo toho, aby byla organizována v časovém proudu, spíše připomíná déšť dopadající na konečný povrch, kde se kapky zážitků sestřikují do kalužin smyslu, a ty jen občas vytvoří krátkodobý proud.

Vezmeme to vážně. Nejprve se však podíváme blíže na strukturu onoho mentálního aktu, kterému říkáme vzpomínka. Je to především intencionální akt v tom smyslu, že se něčeho týká - týká se nějaké minulé životní episody, která takto tvoří (intencionální) obsah vzpomínky. Kromě toho je tu ovšem i něco obtížně uchopitelného, co by se dalo nazvat smyslem oné episody - jak jsem ji prožíval (radostně, trapně, netečně,...) a co pro mne znamenala. Je to něco, co náleží vzpomínané episodě (a může být s ní i vzpomínáno), co se však také může proměňovat u každého nového aktu vzpomínání na tutéž episodu (na radostnou věc lze vzpomínat se smutkem a naopak). Něco však je pro vzpomínku příznačné a odlišuje ji od jejího obsahu: je to pocit minulého: že opravdu jde o vzpomínku (a nikoliv o aktuální prožitek, o fantazijní představu, nebo sice o minulou skutečnost, o níž jsme se však dověděli jinak než vybavením si jí z paměti). Existuje obsáhlá filosofická literatura (počínaje Humem) o tom, co odlišuje vzpomínky od jiných představ, co je zdrojem dotyčného pocitu a kde jsou vzpomínky v době, kdy nejsou vzpomínány. Uveďme si aspoň několik pozorování, která si můžete reflexivně ověřit na vlastním prožívání (vše za obvyklých okolností a vše v zájmu stručnosti velmi zjednodušuji):

(1) K episodě, která je obsahem vzpomínky, patří i prožívající já - nazývejme je tehdejší já - , které se formálně liší od vzpomínajícího, řekněme nynějšího já. Mezi tehdejším a nynějším já je vztah genidentity (identity přes a skrze časové proměny), tento vztah ovšem nynější já prožívá jako identitu.

(2) Nynější já prožívá vzpomínanou episodu jen virtuálně (v představách); autenticky přitom prožívá pouze samotný akt vzpomínání v nynější situaci (k níž náleží i případný nový smysl tehdejší episody).

(3) Nynější já prožívá tehdejší episodu při současném uvědomění si toho, že již uplynula (takže mimo jiné ví, aspoň částečně, "jak všechno dopadne"). Je obtížné, ne-li nemožné toto uvědomění ignorovat, takže empatie s tehdejším já nikdy není úplná. Speciálně je dotčen (tehdejší) pocit svobody jednání, který není dopřán nynějšímu já při virtuálním znovuprožívání tehdejšího svého jednání.

(4) Důležitější episody, které jsou typickým obsahem vzpomínek, mohou mít svá jména, čili poukazy na sebe (což mohou být libovolné identifikátory, charakteristické fragmenty episod, kalendářní data, zkratky apod.), pomocí nichž lze na ně vyvolávat vzpomínky. Díky jménům si můžeme episody připomínat i zkratkovitě, aniž bychom je znovu prožívali celé. (Jména se mohou navíc stát zástupnými nositeli smyslu, to však ponechme stranou).

Zkouším si představit panoráma všech episod, které se staly či mohly stát obsahem mých vzpomínek (tato představa i další úvahy se ponesou v poněkud imaginární rovině). Mezi vzájemně rozlišitelnými episodami tohoto panoramatu mohou existovat některé obecné vztahy, jako inkluze (jedna episoda je částí rozsáhlejší episody), prolínání (jedna episoda se překrývá s druhou), nebo disjunkce (episody, které jsou vzájemně tak či onak dostatečně "vzdálené", jsou oddělené).

V tradičním pohledu by se dalo předpokládat, že episody panoramatu lze lineárně uspořádat a spolu "slepovat" podél myšlené kontinuální časové osy - jinými slovy, že každou dvojici (disjunktních) episod lze propojit řetězcem sousedně navazujících či vzájemně se prolínajících episod. Z perspektivy prožívajícího subjektu tomu tak ovšem není, naše vzpomínky nemusí skýtat dostačující klíč k takovému uspořádání. Jen některá episoda se zjevně vztahuje k něčemu, co bylo dřív, jiná zas k tomu, co bylo později, jen někdy je lze propojit za pomoci nějakého kauzálního nebo logického vztahu (hledání brýlí - nalezení brýlí, začátek masopustu - konec masopustu) a jen některé jsou datovatelné (moje 60. narozeniny). Kde se však bere ona představa lineárního času? Že by to byla jen extrapolace z onoho výše zmíněného prožitku usměrněného plynutí přítomného času? Takovou extrapolací bychom však mohli dospět nanejvýš k pocitu, že náš prožívaný čas takto plynul často, nikoliv vždy. Zpravidla čím vzdálenější chvíle si vzpomínáme, tím větší mezery mezi nimi.

Nejvyšší čas hledat ztracený čas v Proustově "Hledání ztraceného času": Všechny ty vzpomínky přidané jedny k druhým tvořily již jen jediný kus, přesto se však mezi nimi daly rozeznat - mezi staršími a novějšími, vzniklými z vůně, pak mezi těmi, které byly jen vzpomínky někoho jiného, od něhož jsem je slyšel - ne-li trhliny a skutečné praskliny, aspoň žilkování a směsice barev, jaké na některých skalách, na některých mramorech prozrazují rozdíly původu, stáří nebo "vývoje".

Zkusme zcela potlačit navyklé chápání vlastní prožité minulosti jako "již jen jediného kusu" a uvědomit si, že paměť nám konec konců nenabízí víc než diskrétní, episodické klipy, oddělené "trhlinami a skutečnými prasklinami". Prožité episody mají své vlastní časy stejně jako své vlastní prostory - jsou to události nebo příběhy s mnoha vnitřními, "endemickými" dimenzemi. Trhliny a praskliny jsou pak spíše švy a svary - čili produkty našeho snažení zjednat si temporální kontinuitu sebe sama i okolního světa.

Ptejme se jinak: je něco mezi oněmi vzpomínanými episodami? Musí tam vůbec něco být? Proč tak často chceme aby tam něco bylo? Jistě, uplynul mezi nimi nějaký čas, změnilo se místo, zestárl svět a s ním i my. To vše je však ztraceno, nepatří to k žádné vzpomínce. Vymazáno z paměti, pokud to v ní vůbec kdy bylo. Říkám-li "uplynul mezi nimi čas", míním čas jiný, nikoliv čas příběhů a episod, nýbrž čas, který si představuji, domýšlím a vkládám ad hoc. Hleďme, tázání na ono "mezi" jakýsi smysl má, nemá však jednoznačnou odpověď. Teprve když se vzpomínky chystáme uspořádat, propojit v onen "jediný kus", vyvstane před námi ztracený čas jako problém.

Pokud se prožitky sestřikují do životního příběhu, nemůže za to episodická paměť, ta si je jen kdesi drží, hraje si s nimi, přeskupuje je. Vedle ní však je ještě jiná paměť, která je rozpouští a slévá z nich jakousi nepojmenovatelnou látku celku života, která je garantem smyslu každé přítomné chvíle.

Minulost - přemítá Josef, protagonista již zmíněného Adlerova románu - není v nejhlubším smyslu opravdová, všechny snahy jsou jen náhražky, meditativní pokusy; je to vyhmatávání, je to nejistota, všechno to už není pravda, ale nemá se to považovat za nepravdivé, protože to může být nebezpečné pro duši, člověk se musí obklopovat fikcemi, musí se dívat kolem sebe; to jsou obrazy ... člověk vidí tyto obrazy, ale nemůže k nim, nemůže do nich, je jenom svědkem těchto obrazů, je jenom svědkem sám sebe...

 
Tento text vyšel v létě 2004 v časopise Přítomnost.
Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Čas ze vzpomínek [online]. Glosy.info, 17.březen 2005. [cit. 17.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/cas-ze-vzpominek/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
čas. vzpomínky. episodická paměť. přítomnost. prožívání. paměť.

Diskuse k tématu

Postulát přítomnosti obsažené ve všem mimo tuto přítomnost
Šimek Vojtěch (9.8.2006 11:10:32)
Dovolil bych si doufat, že vlastně všechno dění a veškerá realita, jež je vlastně vždy předmětem všech vzpomínek i všech operací fantazie, paměti i intelektu se musí vztahovat k nějakému "bodu", tedy k nějakému času, ač to není čas takový jak si ho my lidé představujeme. Musí to být "něco" na základě a od čeho se dá mluvit o plynutí času a na základě čeho se všechno stává tím, čím je. Můžeme to nazvat bod, fundament, či jakkoliv jinak. A rozhodně to nemá statický charakter, spíše naopak. To mě napadlo k předchozím úvahám P. Havla.
Možná se pouze nemůžeme přesvědčit
Anonym (5.4.2006 23:23:47)
O schopnosti episodické paměti např. lidoopů nebo slonů bychom se mohli přesvědčit pouze pokusem. Nedomnívám se, že episodickou paměť má pouze člověk.
Vymazáno z paměti
Tommik (28.5.2005 11:47:54)
Čas od času mne překvapí vzpomínka, o níž jsem netušil, že ji mám. Říkám tomu, že "vyplavala ode dna". Není to tak, že celé kontinuum vzpomínek "leží na dně" (jen se k němu nelze jednoduše dostat) a není tedy "vymazáno z paměti", není tedy "ztraceným časem" ? Kdo ví?

Přidat komentář