Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
18.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Československo – sovětské vztahy od vzniku obou zemí až do uzavření spojenectví v roce 1935 - Ján Dobrovolský

Publikován 29.května 2004, text čítá cca 6441 slovo. 8309 přečtení  |  1 reakce

Vztahy mezi ČSR a SSSR od vzniku obou zemí do začátku třicátých let


Vztahy mezi oběma zeměmi se rodily v bojích. Československo ještě ani nevzniklo a už se jeho legionářské jednotky ocitly po Čeljabinském incidentu z května 1918 ve válce s nově se rodícím sovětským Ruskem1. Československým vojákům pak bylo souzeno, aby v zájmu úspěchu ve Versailles probíhajících jednání pokračovali v boji proti sovětským jednotkám až do podepsání příměří v únoru 1920.2

Jestliže proti sobě první dva roky stály oba státy se zbraní v ruce, nepodařilo se vztahy zemi ČSR a sovětským Ruskem normalizovat na přátelskou úroveň ani v ranných dvacátých letech, přestože mezi oběma zeměmi neexistoval teritoriální spor. Prahu k zaujetí nepřátelského postoje vůči Moskvě nutily jiné příčiny. První byl fakt, že hlavní československý spojenec Francie zaujímal zpočátku vůči zemi Sovětů, na rozdíl od podstatně více smířlivější Velké Británie, velmi nepřátelský postoj. Pokud si ho republika nechtěla znepřátelit, což mohlo být na začátku neklidných dvacátých let nebezpečné, nemohla si dovolit jednat v příkrém rozporu s jeho přístupem. Druhým důvodem, který československému ministerstvu zahraničí nedovoloval navázat s komunistickým Ruskem lepší vztahy, byl odpor klíčových jihovýchodních spojenců k normalizaci vztahů s Moskvou. Především Rumunsko pociťovalo strach z možných sovětských pokusů připravit jej o území Besarábie. Odpor Jugoslávie pak pramenil z příbuzenského propojení vládnoucí srbské královské dynastie s carskou rodinou a jejich ambicemi nahradit po meči vymřelé Romanovce na případně obnoveném ruském trůnu. Třetím důvodem, proč byla normalizace vztahů velmi složitá, byla skutečnost, že se SSSR celá dvacátá léta vyslovoval proti versailleskému systému, na kterém byla založena existence československého státu.3

Přesto se ve stejném období zároveň ukázalo, že spolu oba státy dovedou v určitých otázkách najít společnou řeč. Byl to především nepřátelský postoj k Polsku, na kterém se obě země dokázaly shodnout. Pro Prahu a Moskvu byla Varšava nebezpečný protivník. Poté co mezi Poláky a Rusy od dubna 1920 vzplanul válečný požár, byla Praha velmi neochotná se jakkoli angažovat na straně brzy těžce zkoušeného severovýchodního souseda a to přestože na její zapojení do konfliktu naléhala i Paříž.4 Jeden z důvodů, proč československé ministerstvo zahraničí bránilo tvrdošíjně svůj postoj, byl bezpochyby strach z ještě větší radikalizace proletariátu, která dosáhla v roce 1920 svého vrcholu a jejímž důsledkem byl vznik KSČ. Druhým pravděpodobně však závažnějším momentem byla snaha využít momentální slabosti Poláků k získání sporných území Těšínska.5 Rok 1920 a nepřímá pomoc, kterou Sověti Praze svým bojem s Polskem nechtěně poskytli, tak naznačil existenci otázek, na jejichž řešení měly obě země podobný názor a které mohly do budoucna hrát důležitou roli.

Přesto však ČSR i po roce 1920 pokračovala ve svém tradičním, k Sovětům nepřátelském přístupu. Způsobeno to bylo především tím, že v realitě dvacátých let pro sebe největší nebezpečí spatřovala ne ze strany Polska, ale Maďarska. Proti němu potřebovala asistenci rumunského a jihoslovanského království. V rámci posílení spolupráce mezi státy Malé dohody se proto ČSR v roce 1921 dokonce zavázala pomoci Bukurešti v případě jejího napadení ze strany SSSR.6 Podle vzoru Paříže se pak od roku 1920 navíc ještě účastnila hospodářské blokády sovětského Ruska.7

K určité normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi došlo po Janovské konferenci v roce 1922. Ministr zahraničí Beneš udělal kompromis mezi nutností respektovat mezinárodní realitu a zároveň udržet maximální možnou vstřícnost vůči důležitému Rumunsku a Jugoslávii. Text smlouvy o obchodních vztazích mezi Moskvou a Prahou byl podepsán v červnu 1922. Jejím obsahem nebyly jen hospodářské otázky, na kterých bylo zainteresováno Československo. Hovořilo se v ní i o vzájemné neutralitě. Dále v ní Edvard Beneš uznal sovětskou vládu za jedinou representantku Ruska. Obě strany se zavázaly přerušit oficiální kontakt s těmi organizacemi, které útočí na vládu druhého státu. Posledním bodem, na kterém se zástupci SSSR i ČSR dokázali dohodnout, byl slib o nevměšování se do vnitřních záležitostí smluvních stran. Dále ale československý ministr zahraničí nešel a uznání SSSR de iure striktně odmítl.8

Podpis obchodní smlouvy uzavírá první období 1918 - 1922 ve vztazích mezi sovětským Ruskem a ČSR, které se vyznačovalo jen pozvolna opadajícím nepřátelstvím. Při pohledu na jeho příčiny je zjevné, že nebylo založeno na skutečných sporech mezi Moskvou a Prahou. Důvodem k jeho vzniku byla především snaha ČSR uspokojit některé klíčové země, které byly SSSR nepřátelsky nakloněny. Když například legie bojovaly proti etablující se ruské moci po roce 1918, dělo se tak především proto, aby se pražské vládě povedlo udělat dojem na intervenci podporující dohodové státníky a vymoci si tak jejich větší porozumění při rýsování nových hranic ve Versailles. Ani později se situace nezměnila, ČSR muselo respektovat zásadní odpor Rumunska a Jugoslávie k sovětskému Rusku a chladné vztahy se SSSR proto pokračovaly.

Následující období trvající od roku 1922 do začátku třicátých let nepředstavovalo ve vztazích se SSSR zásadní obrat. Zahraničně politická pozice ČSR se zdála pevná, Německo spolupracovalo s Francií, neexistovala proto potřeba zlepšovat vztahy s Moskvou jako protiváhou proti německému expanzionismu. Protože bylo celá dvacátá léta považováno za největšího nepřítele státu Maďarsko, musela Praha i nadále respektovat postoj Bukurešti a Bělehradu a nenásledovala proto příklad Francie, která SSSR v roce 1924 uznala.9 Na začátku třicátých let tak ČSR zůstal jedním z posledních evropských států, který se SSSR nenavázal diplomatické styky.

Vztahy mezi ČSR a SSSR od začátku třicátých let do roku 1935


Jak už bylo napsáno v úvodní kapitole, změnila se začátkem třicátých let atmosféra v evropských vztazích. Jestliže se dalo od poloviny dvacátých let mluvit o poklidné době, která se vyznačovala hledáním kompromisů, znamenala nová dekáda zásadní změnu. Německo se vydalo na cestu bourání versailleského mírového systému, což nemohlo nechat československého ministra zahraničí klidným. Vzhledem k britské neochotě angažovat se při obraně zemí střední Evropy a prohlubující se slabosti Francie, se musel Edvard Beneš zabývat otázkou, jak v nové době zajistit nezávislost a územní celistvost své země.

Protože zásadně odmítal myšlenky některých agrárníků na uzavření modu vivendi s Německem, musel se pokusit upevnit stávající francouzský bezpečnostní systém ve střední Evropě. Prakticky jediná cesta k tomuto cíli vedla přes posílení protiněmecké fronty na východě. Možnosti k tomu byly jen dvě.

První mohl být pokus zlepšit vztahy s Polskem. Spojený polsko - československý blok by se mohl stát obávaným nepřítelem v zádech Německa, po alespoň volném přidružení dalších dvou států Malé Dohody by se takový svazek mohl přeměnit ve významnou evropskou veličinu rozprostírající se od Baltu až k Černému a Jaderskému moři. Vytvoření takového spojeneckého celku však v Praze muselo vyvolávat obavy, že by se jeho vůdcem stalo silnější a lidnatější Polsko a na ni by zbyla jen druhá pozice. Problémů bránicích případnému vytvoření spojeneckých vztahů s Varšavou, však bylo více. Jak bylo ukázáno výše, povedlo se ministru zahraničí Benešovi v roce 1920 získat větší a průmyslově zajímavější část Těšínska pro svůj stát. Tím ale mezi Prahu a Varšavu zasel trvalé nepřátelství, protože Poláci měli pocit, že oblasti vydali Čechoslovákům v době maximální nouze, kdy na ně drtivě doráželi Sověti. Případné pokusy o změnu vztahů by tak pokaždé zákonitě musely narazit na polské požadavky na změnu hranic, což by pro velkou část vnitropolitické reprezentace Československa znamenalo jen velmi těžce stravitelné sousto. Existovaly však ještě další problémy. Obě země vnímaly zcela odlišně Německo a SSSR. Zatímco byla pro Poláky Moskva úhlavním nepřítelem, Praha s ní osobně žádný problém neměla. V případě Německa to byla zase československá vláda, která měla z jeho politiky od třicátých let obavy, zatímco její polský protějšek nechávaly územní ambice Berlína relativně klidným. Nemalou brzdou potenciálního rozkvětu vzájemných vztahů byly i značné antipatie obou národů vůči sobě. Poláci nemohli Čechům odpustit jejich tradiční rusofilství, předčasný odchod legií z Ruska a tím zapříčiněné oslabení bělogvardějské otázky. V neposlední řadě se na nedorozumění podílel i fakt, že pražské vlády byly velmi liberální v zavádění některých vymožeností moderní doby jako byly například rozvody. V očích katolického Polska se tím dopouštěly smrtelného hříchu.10

Jestliže byla dohoda s Německem z Benešova pohledu vyloučená a zlepšení vztahů s Poláky se ukázalo bez zásadních územních ústupků nemožné, zbýval z reálných možností už jen SSSR. Pro uzavření spojenectví s touto zemí příznivě mluvil fakt, že mezi oběma státy neexistoval teritoriální spor. Sovětský svaz navíc sám od začátku třicátých let hledala možnost sblížení s Francií. Díky rapallské smlouvě měl sice velmi intimní vztahy s Německem, přesto museli Sověti začít být vůči Berlínu ostražití. I když bylo spojenectví obou států prodlouženo v letech 1926 a 1931, bylo založeno především na pocitu izolace obou partnerů ze strany mezinárodního společenství v letech bezprostředně po První světové válce. Čím více se zlepšovalo mezinárodní postavení Berlína a zanikal jeho status vyvrhele, tím méně se toto spojenectví pro Němce stalo jedinou možnou alternativou.11 Proto Sověti velmi ochotně reagovali na francouzské nabídky ze začátku třicátých let, aby mezi oběma zeměmi byl uzavřen pakt o neútočení.

Sblížení s Paříží Sovětskému svazu slibovalo hned několik výhod. Zaprvé mohlo vyvolat v Německu strach a případně Berlín donutit k určitým nabídkám lepších vztahů či úplnému návratu k politice Rapalla. Kdyby se tak nestalo, byla tu druhá možnost, že by se sblížení s Paříží změnilo v regulérní spojenectví. Takový vývoj událostí by taky nebyl pro SSSR nepříznivý. Zabraňoval by totiž sblížení mezi Francií a Německem a omezoval nebezpečí vzniku direktoria čtyř relevantních evropských mocností, které by Moskvu eliminovalo v možnosti ovlivňovat evropské dění.12 Kromě toho by Paříž díky nové spojenecké smlouvě vázala Německo na západě v době, kdy SSSR potřeboval bezpečnou evropskou hranici, protože na východě Asie začalo Japonsko expandovat do Číny.13 Zároveň si byli Sověti vědomi, že by případný konflikt mezi Německem a Francií s jejími spojenci přinášel možnost vstupu na území Polska a znovuzískání území ztracených po První světové válce.

Beneš přijímal oteplování vztahů mezi Paříží a Moskvou na začátku třicátých let s uspokojením. Počítal s tím, že zapojením SSSR do francouzského systému by významně posílila i pozice Československa. Sovětská armáda byla totiž v první polovině třicátých let vnímána jako silný válečný stroj, který v některých oblastech dosahoval světového prvenství.14 Protože si toho byl československý ministr zahraničí dobře vědom, zasazoval se sám aktivně o zlepšování franko - sovětských vztahů.

Jakékoli spojenectví, či participace ČSR na smlouvách mezi Francií a SSSR byly podmíněny jeho uznáním. Jak ale bylo ukázáno výše, nejednalo se při současné snaze udržovat dobré vztahy s Rumunskem a Jugoslávií o snadný úkol. Poté co byl navíc uzavřen Organizační status Malé Dohody v únoru 1933, zavázaly se všichni tři signatáři k povinnosti konzultovat a přijímat jednomyslná rozhodnutí v důležitých zahraničně politických záležitostech.15 V případě uznání SSSR de iure to tedy znamenalo, že bez získání souhlasu svých dvou spojenců se československé ministerstvo zahraničí nemohlo pohnout z místa dokud o nutnosti tohoto kroku své partnery nepřesvědčilo.

Docílit toho nebylo jednoduché. Na straně ČSR stálo do určité míry paradoxně Německo. Byl to totiž nárůst jeho útočnosti v kombinaci se současným úbytkem vůle západních velmocí jeho expanzivním plánům bránit, které dokázaly zapůsobit i na Bukurešť a přesvědčit ji o nezbytnosti uznání východní velmoci. Nejen československý ale i rumunský ministr zahraničí N. Titulescu16 byl znepokojen ochodem posledních spojeneckých okupačních jednotek z Porýní v roce 1930, snahou Berlína po vytvoření hospodářské unie s Rakouskem či krachem ženevských odzbrojovacích jednání a odchodem Hitlera ze Společnosti národů v roce 1933. I když tyto zprávy působily nejvíce deprimujícím způsobem na Černínský palác, naháněly jistým způsobem strach i Rumunsku. Jediná Jugoslávie, poté co důkladně zhodnotila své skutečné zájmy, neviděla důvod, proč by se měla nějak extrémně růstu síly Německa bát. Pro Bělehrad bylo naopak jen výhodné, když rostl vliv Němců ve střední Evropě, protože se tím dostávali do konfliktu s Italy, kteří pro ně představovali úhlavního nepřítele. Tím se už v první polovině třicátých let stává, že malodohodové spojenectví přes své formální zesílení začíná ochabovat.17 ČSR si stále více uvědomovala, že pro ni staré hrozby ze strany Maďarska přestávají hrát zásadní roli a většina pozornosti se začala soustřeďovat na Berlín. Tím postupně oslabovala i ochota brát ohled na Rumunsko a Jugoslávii při uznávání SSSR a začala se rodit myšlenka uznat Moskvu i bez nich.18

Zahraničně politické změny pomáhaly usnadňovat také situaci doma. České politické strany zastoupené ve vládě začaly reflektovat mezinárodní vývoj. Postupně pod dojmem vývoje událostí začaly měnit své zamítavé stanovisko k možnosti uznání SSSR. Důležitá byla především změna v táboře agrárníků, kteří dříve nechtěli o navázání diplomatických styků s Moskvou ani slyšet. Postupně tak z tábora odpůrců uznání mezi vládními stranami odpadli všichni až na národní demokraty.19 Protože zástupci vládních levicových stran spojených s Hradem myšlenku uznat SSSR přijímaly už od samého začátku 30.let,20 vytvořily se z hlediska vnitropolitického po roce 1933 pro tento krok příznivé podmínky.

První nadějí, kdy se zdálo, že by mohl být SSSR uznán, byl rok 1932. SSSR totiž podepsal pakt o neútočení s Polskem. Protože mezi Varšavou a Rumunskem existovala spojenecká smlouva z dvacátých let zaměřená na společný postup proti Sovětům, byl zde předpoklad, že se k paktu připojí i Bukurešť. Musela by však uznat SSSR. Ačkoli Rumuni s Moskvou skutečně jednali, pro otázku Besarábie se žádné dohody dosáhnout nepodařilo, a proto se sovětsko - polský pakt o neútočení na Rumunsko rozšířit nepodařilo.21 Tím byla v roce 1932 z hlediska Prahy promarněna nejnadějnější příležitost, při které mohla být Moskva uznána Bukureští a následně zbytkem Malé dohody.

Mezinárodní vývoj však šel neúprosně dál. Německo stále více porušovalo versailleský systém, čímž Edvarda Beneše nutilo, aby hledal nové cesty, jak by mohla celá Malá Dohoda Moskvu uznat. Do karet mu hrál příznivě fakt, že na Bukurešť a Bělehrad začala v této záležitosti naléhat i Paříž, která měla od roku 1932 s Moskvou podepsaný pakt o neútočení. Začátkem jara 1933 se československý ministr zahraničí snažil prosadit přijetí vlastního paktu o neútočení mezi státy Malé dohody a SSSR s následným uznáním de iure. Rumuni však opět zopakovali svůj starý požadavek, aby se SSSR zřekl Besarábie, a jugoslávský král Alexander pro své svazky s carskou rodinou podobný návrh odmítl přímo. Výsledkem celé snahy tak byl jen podpis úmluvy o určení pojmu útočníka, ke které se kromě Malé dohody a SSSR přidalo i Turecko.22

I když byl výsledek celého snažení poměrně hubený, měl Beneš v roce následujícím konečně slavit úspěch. Významně mu pomohl pakt o neútočení mezi Berlínem a Varšavou z ledna 1934. Tato dohoda, kterou od Hitlera vzhledem k dřívějším územním nárokům Výmarského Německa vůči Polsku čekal asi jen málokdo a kterou československé ministerstvo zahraničí vnímalo jako nepřátelský akt23, pomohla pohnout Malou dohodu k větší ochotě jednat o uznání SSSR. Na lednovém zasedání této organizace v Záhřebu bylo usneseno, že vztahy se SSSR budou ve vhodný moment normalizovány.24

Z Benešova pohledu byl nejvyšší čas, protože ve stejné době doznala francouzsko - sovětská spolupráce svého největšího rozkvětu. Nový ministr zahraničí Louis Barthou25 si uvědomoval, že po podepsání paktu o neútočení s Berlínem Polsko prakticky odpadlo od spojenectví s Francií, což znamenalo definitivní pohřbení ideje cordonu sanitaire,26 od kterého si Francie v raných dvacátých let slibovala obklíčení Německa koalicí mu nepřátelsky nakloněných států. Nový francouzský ministr proto začal od února 1934 horečně pracovat na vytvoření východního Locarna. V jeho pojetí měla tato smlouva představovat multilaterální pakt, který by garantoval neporušitelnost hranic mezi jeho signatáři. K účasti na něm mělo být přizváno i Německo s Polskem.27 Protože se jednalo o dohody jednoznačně namířené proti expanzi Berlína, měl o ně československý ministr zahraničí eminentní zájem. Základní podmínkou československé participace na nich bylo ale uznání SSSR.

Z kraje roku pomohla náhoda Benešově snaze hned dvakrát. Z hlediska vnitropolitického mu nahrál fakt, že vládu opustili národní demokraté.28 Tím z ní odpadli poslední skalní odpůrci bránící se uznání Sovětského svazu. Z hlediska zahraničně politického to zase bylo uznání SSSR Maďarskem. Rumunsko se tak v daný moment ocitlo v pozici jediného souseda Sovětského svazu, který s ním neměl navázány diplomatické styky, což na rumunské představitele zapůsobilo mocným dojmem.29

V polovině roku 1934, když byla jednání o východním paktu v plném proudu, se Edvard Beneš dostal do pozice, kdy byl ochoten uznat SSSR sám i za tu cenu, že by nenapravitelně poškodil jemné nitky vztahů s malodohodovými spojenci. Ještě před tím však vyvinul v květnu a červnu 1934 závěrečný drtivý tlak, aby své partnery přiměl ke společnému uznání SSSR. Úspěch však slavil jen částečný. K normalizaci vztahů s Moskvou se nakonec podvolilo jen Rumunsko a to přesto, že se mu nepovedlo vyjednat se SSSR zřeknutí se Besarábie. Jugoslávie prohlásila, že Sovětský Svaz diplomaticky neuzná, ale že svým malodohodovým partnerům v jejich snaze bránit nebude.30

Tvrdě vybojovaným uznáním SSSR de iure byla odstraněna zásadní překážka bránící Praze podílet se na plánovaném garančním paktu pro východní Evropu. Pár týdnů poté si však francouzský ministr zahraničí uvědomil, že pakt je pro odpor Německa a Polska neuskutečnitelný a začal se zabývat možností dvoustranného paktu se SSSR.31 Jeho podepsání se však nedožil. V říjnu 1934 byl totiž spolu s jugoslávským králem Alexandrem zastřelen v Marseille a na jeho místo nastoupil Pierre Laval. Jestliže byl jeho předchůdce přesvědčen o nutnosti uzavření spojenectví s Moskvou, nebyl Laval ve svých závěrech až tak jednoznačný, pro Francii viděl i jiné možnosti než jen spojenectví se východní velmocí.32 I on byl však nucen růstem německé síly k prohlubování spojenectví se SSSR. Od listopadu 1934 proto jednal se zástupci SSSR o protokolu slaďujícím jejich postup proti Německu. Dohoda byla podepsána v prosinci 1934 a obě země v ní slíbily, že nepovedou separátní jednání s Německem.33

Beneš, který v Barthouovi ztratil velkého spojence, se od počátku snažil Lavala přesvědčit o nutnosti podpisu spojenecké smlouvy s Moskvou. Sám do jednání nechtěl veřejně zasahovat. Jestliže se i agrárníci smířili s nutností uznat SSSR, neznamenalo to, že tím dávali zelenou podpisu spojenecké smlouvy. Teprve až by se se Sovětským svazem spojila Francie, mohlo by být případné spojenectví obhájeno i na vnitropolitické scéně. K tomu, aby v rámci jednání zůstal v pozadí a v přibližování se SSSR vždy o krok za Francií ho nutily i ohledy na Rumunsko a Jugoslávii. Uzavřít spojeneckou smlouvu s jedním z hlavních nepřátel Bukurešti dříve než by tak učinila Francie, by bylo pro jeho další osud velmi riskantní.34 Vyčkávací pozice byla doporučeníhodná i z toho důvodu, že uzavření spojenecké smlouvy se SSSR by Prahu muselo postavit do pozice neposlušného člena mezinárodního společenství, který se paktuje s komunistickým státem. ČSR by se pak stala velmi jednoduchým cílem pro německou propagandu. Pozice Francie byla v tomto směru přece jen silnější a její příklad poskytoval republice dostatečné krytí při odrážení propagandistických útoků.

Přestože byl v prosinci podepsán protokol o společném postupu, projevoval Laval nedostatek odhodlání řádnou smlouvu se SSSR podepsat. Místo toho se z kraje roku 1935 zaobíral myšlenkou získat proti Německu pomoc Itálie, díky které by mohl eliminovat nutnost spojit se Sovětským svazem35. Bylo to znovu Německo, které ho ale svým znovuzavedení všeobecné branné povinnosti v březnu 1935 donutilo jednat.36

Už koncem března, pár dní po zahájení výstavby wehrmachtu, Laval navrhl bilaterální pakt mezi SSSR, Francií a ČSR, jehož účinnost však byla omezena jeho vázaností na Společnost národů. I když se pak ještě v dubnu 1935 znovu zaobíral možností spolupráce s Itálií, nakonec podlehl naléhání SSSR i ministrů zahraničí Titulesca a Beneše a dokument 2.5 1935 podepsal. Rozhodně však odmítl návrhy Sovětů, aby jejich součástí byla vojenská dohoda na jejímž základě by mohly být zahájeny jednání generálních štábů.37

Od uznání Sovětského svazu Československem až do května 1935, kdy byla podepsána smlouva i mezi Prahou a Moskvou, se vztahy mezi oběma zeměmi zintensivnily. Beneš v zákulisí soustavně tlačil na Lavala, aby Francie konečně podepsala smlouvu s Moskvou. Sám pak s mírným zpožděním napodoboval každý krok Paříže ve směru utužování spolupráce se Sověty. Když byl v prosinci 1934 podepsán protokol o spolupráci, neuplynuly ani dva dny a Praha se k němu přidala také.38 Tím se jednoznačně přihlásila k nově se formujícímu bloku a nikoho tím nemohla nechat na pochybách, že se hodlá připojit k plánovanému oficiálnímu spojenectví mezi Francií a SSSR.

Jestliže bylo výše ukázáno, že až do konce 20. let lze označit vztahy mezi ČSR a SSSR jako velmi chladné, znamenala následující epocha zásadní změnu. Ve třicátých letech se bývalí nepřátelé měli stát spojenci. Tato proměna byla způsobena změnami v evropské politice, kde sílu začínala ztrácet Francie a ke slovu se začalo hlásit Německo. Československo tyto změny vnímalo jako ohrožení své bezpečnosti a proto začínalo usilovat o posílení svého spojeneckého systému. Cestou k tomu měla být i spolupráce se Sovětským svazem. Růstem moci Německa znejistělý SSSR měl rovněž zájem na uzavření smluv s Francií a jejími spojenci a tak navázání spojeneckých vztahů mezi SSSR a ČSR nestálo nic v cestě.

Povaha spojenecké smlouvy


Jak již bylo ukázáno výše, zapojila se ČSR velmi aktivně do nově se utvářejícího spojenectví mezi SSSR a Francií. Od prosince 1934 do května 1935 Praha tlačila na francouzského ministra zahraničí Lavala, aby dotáhl jednání se Sověty do konce a zároveň se snažila o zintenzivnění vlastních vztahů s východní velmocí. Proto s ní v březnu 1935 uzavřela novou obchodní smlouvu a podepsala dohodu a zavedení leteckého spojení mezi Prahou a Moskvou.39 16.5 1935, pouhých 14 dní po podepsání smlouvy mezi Lavalem a Litvinovem,40 pak Československo uzavřelo vlastní spojeneckou smlouvu s Moskvou, čímž se začlenilo do nově utvářené francouzsko - sovětské aliance.

Podpis smlouvy pro ČSR ve svém důsledku znamenal významné posílení její pozice. Na straně republiky teď už v případě ozbrojeného konfliktu nebyla z velmocí jen Francie, ale i Sovětský svaz. Z čistě vojenského hlediska to byla síla, která měla nad Berlínem po celou dobu 1935 - 1938 výraznou převahu a mohla ho kdykoli bez větších potíží na hlavu porazit.41 Zároveň bylo velmi důležité, že na rozdíl od Francie mohl SSSR přímo pomoci při obraně republiky. I když s ní neměl společnou hranici, byl příchod jeho vojsk na rozdíl od francouzských jednotek přece jen reálný. Použity k němu mohly být polský nebo rumunský koridor. Postupně na východ ustupující československá armáda se tak mohla se Sověty setkat někde na Moravě či Slovensku, odkud by pak spojenými silami mohl být proti německému wehrmachtu zahájen protiútok.

Na první pohled se spojenecká smlouva zdála být velkým úspěchem československé diplomacie. Při pozornějším zkoumání se však ukazovaly některé její závažné nedostatky. První z nich byl fakt, že si vzájemnou pomoc SSSR a ČSR v případě napadení ze strany třetího státu neposkytovaly automaticky, ale až poté, co oběti útoku (tedy s největší pravděpodobností ČSR) poskytla pomoc Francie. Protože ale samotná Francie potřebovala k zásahu ve prospěch Československa souhlas Rady Společnosti národů, závisela sovětská pomoc ještě na tom, zda se pro pomoc ČSR vysloví i Rada. Podle stanov se usnášela jednomyslně. Pro zásah se tak v praxi musela kromě Francie a SSSR vyslovit i Itálie a Velká Británie.42 Vázanost smlouvy s Moskvou na souhlas jiných subjektů z ní dělala velmi těžkopádný systém, který postrádal v krizových situacích tolik důležitou flexibilitu. Případný schvalovací proces v Radě Společnosti národů se mohl protáhnout na několik týdnů. K tomu bylo otázkou, zda by Veliká Británie a Itálie podpořily zásah francouzsko - sovětské aliance proti Německu.

Na takto formulovaném znění druhého odstavce přiloženého protokolu měly v době podpisu zájem všechny tři strany. Pro ČSR to znamenalo, že se nemohla ocitnout v boji jen s revolučním Sovětským svazem, který by po vstupu na její území nebyl omezován Francií v případné implementaci komunistického systému. Propojení smlouvy česko - sovětské se smlouvou mezi Francií a SSSR mělo navíc obměkčovat velmi odmítavý a negativní postoj Polska a Rumunska vůči ní a pomoci při případném povolení průchodu armády SSSR do ČSR. Beneš si od této formulace dále sliboval, že Francii postaví do pozice, kdy by musela převzít i morální odpovědnost za osud jeho státu. SSSR byl se zněním druhého odstavce rovněž spokojen, protože se mu uzavřením spojenectví otevřela možnost vstoupit na území střední Evropy, aniž by však byl nucen poskytnout pomoc ČSR sám. V případě napadení nemusel pro Prahu udělat nic, pokud tak neučinila Paříž. To bylo pro Stalina důležité, neboť tím odpadala možnost, že by se pomoc ČSR stala záminkou k napadení sovětského Ruska koalicí kapitalistických zemí. Francii pak připadla prestižní pozice velmoci, která svým uvážením rozhodovala o realizaci daných smluv.43

Kromě přílišné komplikovanosti spouštěcího mechanismu květnovou smlouvu znehodnocovaly i další nedostatky. Především jimi byla neexistence vojenských klauzulí, které by vytvořily základ pro jednání generálních štábů všech tří zemí. Naléhání SSSR na jejich podepsání rezolutně odmítl Laval.44 Podobně se k podpisu vojenských klauzulí stavěl i Beneš.45

Další závažnou skutečností, která nesměla být při pohledu na nové spojenectví opominuta a která ho významným způsobem znehodnocovala, byla neexistence společné hranice mezi SSSR a ČSR. Jak už bylo řečeno výše, byla to jedině Moskva, která mohla Praze poskytnou účinnou vojenskou pomoc. I v jejím případě však vyvstával problém, jak by mohla své vojáky na území Československa dopravit. I když k útoku na Německo měla k dispozici více možností,46 pro přímou pomoc Praze přicházely v úvahu jen dvě cesty. První podstatně kratší a díky existenci staré rakousko - uherské železniční sítě dopravně schůdnější vedla přes jižní Polsko. Vzhledem k nepřátelství, které mezi Varšavou a Moskvou panovalo, se však jednalo o prakticky neuskutečnitelné řešení. Druhá cesta vedoucí přes rumunskou Bukovinu se z politického hlediska zdála podstatně jednodušší, ač nebyla dopravně vůbec výhodná. Otázka, kudy by mohly sovětské jednotky přijít na pomoc bránícímu se ČSR, nebyla v době podpisu smlouvy vyřešena. Protože se však v květnu 1935 alespoň na straně reprezentantů ČSR předpokládalo, že se k nově utvořené alianci připojí za okamžik i Bukurešť, zdálo se, že se tuto otázku podaří zanedlouho uspokojivě zodpovědět.

Jak je tedy vidět, viselo za smlouvou už v době jejího podpisu několik otazníků. Trpěla totiž určitými technickými nedostatky, z nichž nejzávažnější byla její těžkopádnost, chybějící klausule a neexistence společných hranic se SSSR. Tyto chyby byly vážného charakteru, mohly však být velmi rychle odstraněny při dostatku politické vůle na všech stranách. Až čas měl rozhodnout, zda se tato vůle najde ve všech třech partnerských státech v dostatečné míře a udělá tak z aliance účinnou brzdu expanzivním snahám Německa, nebo zda ustrne na pouhém podepsání dokumentů a stane se tak bezcennou listinou.

 
1 Při průjezdu vlaku s německými a maďarskými válečnými zajatci Čeljabinskem vyhodil jeden z přepravovaných kus železa, které vážně zranilo jednoho z legionářů. Československá reakce na sebe nedala dlouho čekat, vlak byl dostižen a pravděpodobný viník usmrcen. Místní sovět na incident reagoval uvězněním provinilé skupiny československých vojáků. Legionáři na to odpověděli obsazením důležitých center ve městě, mimo jiné i místního sovětu. Po tomto kroku legionářů se věcí začala zabývat i sovětská vláda a přikázala, aby bylo československé vojsko odzbrojeno. Tím došlo k rozpoutání regulérního válečného konfliktu mezi sovětskou vládou a československými jednotkami.
Šeba, J.: Rusko a Malá Dohoda v politice světové. Praha 1936, str. 439
2 Po počáteční fázi bojů se československým legionářům povedlo ovládnout transsibiřskou magistrálu, čímž se pod jejich kontrolu dostala nejvýznamnější dopravní tepna Ruska. Jejím ovládnutím se z tohoto padesátitisícového vojska stal jeden z nejvýznamnějších činitelů v revolučním Rusku. Dohodoví státníci, kteří se už v roce 1918 zabývali možností intervence za účelem porážky komunistického režimu, měli zájem na tom, aby se českoslovenští vojáci zapojili do bojů se sovětskou mocí a napomohli tak vítězství protikomunistického odboje. Pro representanty nové československé republiky se tím otevřela významná příležitost, jak mohli tohoto faktu využít pro posílení své pozice na versailleské konferenci.
Klevanskij, A., Ch.: Leninské principy sovětské zahraniční politiky a sovětsko - československé vztahy (1917 - 1922), str. 33. In: Československo - sovětské vztahy jako faktor mezinárodní politiky (1917 - 1970). Praha 1975.
3 Klevanskij, A., Ch.: Leninské principy sovětské zahraniční politiky a sovětsko - československé vztahy (1917 - 1922), str. 28. In: Československo - sovětské vztahy jako faktor mezinárodní politiky (1917 - 1970). Praha 1975.
4 Váha Paříže Československo nakonec přiměla k tajné pomoci severnímu sousedu. ČSR však poskytovala pomoc liknavě velmi neochotně.
Klimek, A. - Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938 : kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1995, str. 39
5 Ministrovi zahraničí Benešovi se v létě 1920 povedlo získat zástupce Velké Británie a Francie pro svůj plán vyřešení sporu o oblast Těšínska, který se táhl od roku 1918. O holé přežití bojující polský stát si nemohl dovolit riskovat válku s ČSR v době, kdy mu hrozila drtivá porážka ze strany postupujících jednotek Rudé armády a proto rozhodnutí Nejvyšší rady, která přiřkla klíčové oblasti Praze, bez delších průtahů akceptoval. Cenu, kterou ale mělo Československo za svůj krátkodobý úspěch v budoucnu zaplatit byla vysoká. Poláci se s nedobrovolným odstoupením větší částí Těšínska nikdy nedokázali smířit a po celé meziválečné období prahli po jeho získání. Tím byl do polsko - československých vztahů zaset věčný svár, který oslaboval pozici obou zemí ve vztahu k sousedním velmocemi.
Klimek, A. - Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938 : kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1995, str. 40
6 Klimek, A. - Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938 : kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1995, str. 32
7 Klevanskij, A., Ch.: Leninské principy sovětské zahraniční politiky a sovětsko - československé vztahy (1917 - 1922), str. 34. In: Československo - sovětské vztahy jako faktor mezinárodní politiky (1917 - 1970). Praha 1975.
8 Klevanskij, A., Ch.: Leninské principy sovětské zahraniční politiky a sovětsko - československé vztahy (1917 - 1922), str. 37. In: Československo - sovětské vztahy jako faktor mezinárodní politiky (1917 - 1970). Praha 1975.
9 Moravcová, D. - Bělina, P.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, 2. vydání, Praha 1998, str. 98
10 John, M.: Září 1938 - role a postoje spojenců ČSR. Olomouc 2000, str. 18
11 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 105 - 108
12 Plány na vytvoření direktoria čtyř evropských mocností, kterými byla Velká Británie, Francie, Německo a Itálie, nebyly ve třicátých letech neobvyklé. První návrh na vytvoření takového direktoria předložila těsně po nástupu Adolfa Hitlera k moci Itálie, což Moskvu značně znervózňovalo, neboť tento plán sledoval cíl jejího úplného vyloučení z evropské dění.
Moravcová, D. - Bělina, P.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, 2. vydání, Praha 1998, str. 129
13 Šeba, J.: Rusko a Malá Dohoda v politice světové. Praha 1936, str. 555 - 57
14 Českoslovenští důstojníci vojenskou výkonnost Sovětského svazu uznávali. Například poté, co se generál Krejčí vrátit ze zářijových kyjevských manévrů v roce 1935, kde přihlížel i hromadnému seskoku paradesantní brigády, nešetřil na adresu Rudé armády v tisku chválou.
John, M.: Září 1938 - role a postoje spojenců ČSR. Olomouc 2000, str. 244
15 Zapletalová, M.: K 40. výročí právního uznání SSSR, str. 152. In: Historie a vojenství, 1974/3, str. 135 - 163
16 Nicolaie Titulescu, rumunský ministr zahraničí v letech 1927 - 1928 a 1932 - 1936, představitel profrancouzsky orientované části rumunské politické reprezentace.
17 Klimek, A. - Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938 : kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1995, str. 70
18 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 157
19 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 24
20 O poměrně vřelém postoji socialistických stran vůči SSSR svědčí i návštěva sekretáře Československé strany národně socialistické Jana Šeby do Sovětského svazu v srpnu roku 1931, kde jednal i s komisařem zahraničních věcí SSSR M.M. Livtvinovem.
Zapletalová, M.: K 40. výročí právního uznání SSSR, str. 149 - 150. In: Historie a vojenství, 1974/3, str. 135 - 163
21 Šeba, J.: Rusko a Malá Dohoda v politice světové. Praha 1936, str. 562
22 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 21 - 22
23 John, M.: Září 1938 - role a postoje spojenců ČSR. Olomouc 2000, str. 167
24 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 29
25 Louis Barthou, francouzský ministr zahraničí v roce 1934, představitel francouzských kruhů stojících na pozici nutnosti nedovolit expanzi Německa pomocí jeho obklíčení z východu i západu.
26 Pás prodohodově orientovaných zemí, které měly obklopovat Německo z východu a napomáhat tak jeho udržení v pozici poražené země.
27 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 37
28 Zapletalová, M.: K 40. výročí právního uznání SSSR, str. 158. In: Historie a vojenství, 1974/3, str. 135 - 163
29 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 30
30 Zapletalová, M.: K 40. výročí právního uznání SSSR, str. 159. In: Historie a vojenství, 1974/3, str. 135 - 163
31 Moravcová, D. - Bělina, P.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, 2. vydání, Praha 1998, str. 133
32 Názory na to, jak moc Pierre Laval stál o uzavření dohody s Německem se různí. Autoři vydávající své knihy před rokem 1989 jsou naprosto zajedno v tom, že se Laval okamžitě po svém nástupu rozhodl dosáhnout dohody s Německem, která pro něj představovala základní zahraničně politický cíl Francie. Například podle Václava Krále prohlásil Laval už na Barthouově pohřbu, že: "Ve sbližovací politice se SSSR není třeba nikterak spěchat, neboť nejdůležitější je hledat sblížení s Německem."
Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 42
Závěry autorů publikujících po roce 1989 nejsou podobně kategorické, ale i oni se spíše přiklánějí k tezi, že Lavalova politika sledovala dohodu s Německem. Dagmar Moravcová a Pavel Bělina soudí, že: "Laval pokračoval v jeho (rozuměj Barthouově) politice váhavě a platil za zastánce spíše proněmeckého kurzu."
Moravcová, D. - Bělina, P.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, 2. vydání, Praha 1998, str. 134
Podobně Antonín Klimek o Lavalovi píše, že po svém nástupu do funkce: "Odsunul Východní pakt do pozadí."
Klimek, A. - Hofman, P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 14., 1929-1938. Praha 2002, str. 295.
33 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 45
34 Lukeš, I.: Přál si Stalin válku v roce 1938? (Nový pohled na sovětské chování během květnové a zářijové krize), str. 46. In: Historie a vojenství, 1994/2, str. 45 - 69.
35 Klimek, A. - Hofman, P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 14., 1929-1938. Praha 2002, str. 295
36 Klimek, A. - Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938 : kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1995, str. 71
37 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 54 - 56
38 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 46
39 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 64
40 Komisař zahraničních věcí SSSR v letech 1930 - 1939
41 Ještě v roce 1935 to byla Francie samotná, kdo by neměl vážnější problémy Berlín v případném válečném konfliktu rozdrtit.
Moravcová, D. - Bělina, P.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, 2. vydání, Praha 1998, str. 132
42 Král, V.:Spojenectví českoslovenko - sovětské v evropské politice. Praha 1970, str. 68
43 Klimek, A. - Hofman, P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 14., 1929-1938. Praha 2002, str. 296
44 Lavalův přístup k vojenským klauzulím dosti výrazně potvrzuje domněnky o tom, že byl k podpisu spojenecké smlouvy se SSSR dohnán proti své vlastní vůli zahraničně - politickými kroky Německa, než svým vlastním zájmem. Podepsání klauzulí by příliš rozdělilo Evropu na dva bloky, což nemohlo jeho záměrům na urovnání poměrů s Berlínem prospět. O dvojakosti Lavalova přístupu svědčí i fakt, že se při návratu z Moskvy, kde právě podepsal smlouvu se SSSR, sešel na pohřbu maršála Pilsudského s Hermannem Göringem, aby s ním strávil několikahodinový rozhovor za mezi čtyřma očima, jehož přesný obsah je nejasný.
Klimek, A. - Hofman, P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 14., 1929-1938. Praha 2002, str. 295
45 Ani on pravděpodobně nechtěl, aby se ČSR jejich podpisem stala v očích Berlína vyvrhelem, který se spojil se Sovětským svazem i pomocí vojenských smluv. Není vyloučeno, že Beneš, podobně jako Laval, chtěl použít smlouvu především jako prostředek k jednání s Berlínem. Na rozdíl od Francouzů ho v jeho neochotě podepsat klausule utvrzovala i nutnost nepodnikat nic, co by bylo v rozporu s přístupem Francie, neboť ta pro něj znamenala nejvýznamnějšího spojence, se kterým se nikdy nesměly zhoršit vztahy.
46 Kromě průchodu přes Polsko nebo Rumunsko mohl SSSR na Německo zaútočit i výsadkovou operací přes Baltské moře, vyslat expediční sbor do Francie, tak jak se tomu stalo v dobách První světové války nebo porušit neutralitu Litvy a přes její území vstoupit na půdu Východního Pruska. První dvě varianty však byly z technického hlediska neproveditelné, třetí by ČSR nijak zvlášť nepomohla.
John, M.: Září 1938 - role a postoje spojenců ČSR. Olomouc 2000, str. 249 - 250
Jak citovat tento textDobrovolský, Ján. Československo – sovětské vztahy od vzniku obou zemí až do uzavření spojenectví v roce 1935 [online]. Glosy.info, 29.květen 2004. [cit. 18.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/ceskoslovensko-sovetske-vztahy-od-vzniku-obou-zemi-az-do-uzavreni-spojenectvi-v-roce-1935/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
ČSR. SSSR. Beneš Eduard. Stalin Josef. Daladier Édouard. Paul-Boncour Joseph. Hitler Adolf. Rumunsko. Jugoslávie. Malá dohoda. Polsko. rapallská smlouva. demilitarizované Porýní. Společnost národů. pakt o neútočení. Titulescu Nicolae. Litvinov Maxim. rumunský koridor. Bukovina.

Diskuse k tématu

Proc ne s Polskem?
Stanisław (19.2.2006 20:51:00)
Vazeny pane autore, cetl jsem uz v ceskych mediich hodne nesmyslu na tema Polska, ale ze prekazkou ke spojenectvi bylo liberalni rozvodove pravo v mezivalecne CSR? Kdyz v Polsku nekdo pise takove blbosti, tak mu davame zpravidla jednou radu - at bezi do lesa, tam at si najde ten nejvetsi buk nebo dub, a at do neho ze vsi sily prasti hlavou, mozna se mu v te palici aspon trochu rozsviti. A stare ceske prislovi zni - dobra rada nad zlato. Ja vam ji davam zdarma. Pozdrav z Polska. :-)))

Přidat komentář