"Kdysi jsem viděl, jak si několik filosofů dělá legraci ze 200 000 knih o teologii, shromážděných v hlavní galerii Bibliotheque de Paris. Žasli nad pošetilostí lidské mysli, která osmnáct set let plodila vize, jež jediný záblesk rozumu odsoudil k zapomnění. Tehdy se psal rok 1800 a teologie nebyla k ničemu. Řekl jsem těmto filosofům, jež tak pobavil neblahý osud těchto 200 000 svazků, že 400 000 pojednání lemujících zdi filosofické galerie potká brzo tentýž osud."

"Já samojediný jsem překonal dvacet století politické imbecility a jen mně budou tato i všechny příští generace zavázány za nezměrné štěstí. Přede mnou ztratilo lidstvo několik tisíc let, když slabomyslně bojovalo proti přírodě. Já jsem první, kdo se před ní sklonil, a sice studiem přitažlivosti, nástroje jejího řízení. Uráčila se usmát na jediného smrtelníka, jenž přinesl kadidlo do její svatyně, a vydala mi všechny své poklady. Přicházím s knihou Osudu rozptýlit politickou a morální temnotu a na troskách nejistých věd vystavět teorii všeobecné harmonie."

"Účelem ideálu je, aby udával směr, orientoval. Ideály jsou vždycky neuskutečnitelné."

Úvod

Roku 1516 vyšlo pod názvem Knížka vpravdě zlatá a stejně užitečná jako zábavná o nejlepším státu a o novém ostrově Utopii dílko anglického humanisty a státníka Thomase Mora - později už bylo známo převážně pod názvem Utopie. V řečtině toto slovo označuje místo, které není - sám More pak dodává zprávě svého poutníka Hythlodaye zdání pravděpodobnost, zároveň však čtenáři naznačuje, že má co do činění s literární fikcí.

More sám měl desítky následovníků, mezi něž patří i dva francouzští utopičtí socialisté, Charles Fourier a Etienne Cabet, a jimž je zasvěcena i tato práce.

Proč právě těmto dvěma myslitelům, dnes přinejlepším polozapomenutým?

Odpověď se přímo nabízí - jako jediní ze čtveřice významných utopických socialistů přišli s ucelenou vizí utopické společnosti; jejich východiska i závěry se od sebe diametrálně liší, a proto skýtají výtečný materiál pro komparaci. A konečně, na rozdíl od mnoha jiných utopistů nepovažovali svá díla za čirou spekulativní fikci, věřili, že objevili zákony společenského vývoje a že na jejich základě mohou ještě za svého života přispět k dramatické proměně své společnosti a nápravě jejích zlořádů.

Netvrdím, že jde o myslitele par excellence - oba docházeli k poněkud zbrklým a zjednodušeným závěrům na základě dosti povrchního vyhodnocení dobových trendů, Fourier pak navíc vůbec neodhadl význam nastupující industrializace. Ovšem v ostatních ohledech a obzvláště co se politické analýzy týče se oba ukázali býti stejně zdatnými kritiky dobových poměrů jako později Proudhon, Marx a Engels, kteří byli přesvědčeni o své vědecké nadřazenosti. Ačkoli tito socialisté Fouriera s Cabetem častovali mnoha posměšky, sami jim za mnohé vděčí a i po zběžné komparaci musíme dojít k závěru, že pozdější teoretici asimilovali, a ne zavrhli ústřední myšlenky utopických socialistů.

Navíc by bylo chybou zkoumat pouze a jenom jejich myšlenky. Nejde mi jenom o to, zdali tito utopičtí socialisté měli pravdu, zdali jejich myšlenkový systém byl logický a koherentní, či zda jejich argumentaci lze nějak ověřit. Jde mi o platnost těchto idejí v dobovém referenčním rámci, už jen proto, že myšlenky se mnohdy stávají krédem masových hnutí ne snad pro nějakou úžasnou intelektuální pronikavost, ale proto, že rezonují s obecně sdílenými zájmy, přesvědčeními a animozitami jistých společenských vrstev a dalších skupin. Nikdo asi nebude popírat že z velké čtyřky předmarxovských socialistů byl Etienne Cabet tím nejméně originálním myslitelem - a přece si získal podporu sta až dvou set tisíc lidí. Charles Fourier nebyl žádný charismatický vůdce, za jeho života ho považovali spíše za neškodného podivína s bizarními, špatně nastylizovanými, ba někdy i nesrozumitelnými nápady - a přece se po jeho smrti jeho myšlenkami nechalo inspirovat kolem třiceti utopických komunit v Americe. "Nejdřív přišel Ježíš Kristus a pak Fourier," hlásali mnozí američtí osadníci.

Cílem této práce je vyložit co nejsrozumitelněji dva utopické socialistické systémy (neoddělitelně spjaté s životními osudy jejich tvůrců) a s přihlédnutím k dobovému kontextu (i koloritu) ověřit platnost jejich východisek.

Charles Fourier - prorok s myopickou vizí

"Velmi čestný mladík! Pro obchod však zcela bezcenný."
O Fourierovi v jeho sedmi letech

Charles Fourier rád říkával, že dějiny zatím poznaly čtyři slavná jablka. "Dvě z nich - Adamovo a Paridovo - vešla do obecného povědomí díky neštěstí, jež způsobila. Druhá dvě se proslavila službou lidstvu - to Newtonovo a moje." Fourier na své jablko narazil v jedné pařížské restauraci a jeho spolustolovníky stálo čtrnáct sou. Fourier tehdy přijel z kraje, kde se za stejnou sumu dalo nakoupit jablek sto, a tato diskrepance v ceně zasela v jeho mysli první vážné pochybnosti o zdravém chodu francouzského hospodářského systému. "Od toho okamžiku jsem neustal ve vědeckém bádání, jež po čtyřech letech přineslo své ovoce - teorii industriálních sérií a skupin, a poté i zákony univerzálního pohybu, jichž si Newton nepovšiml."1 Za několik let informoval Fourier v obskurních provinčních novinách celý svět o svém epochálním objevu. Newton podle něj objevil zákony přitažlivosti, ale zůstalo na Fourierovi, "vědeckém páriovi... takřka negramotném prodavači", aby ze spekulativní říše čiré zvědavosti (rovnováha hvězd) přešel k poznatkům, jež se mohou a mají ihned uplatnit - k "rovnováze vášní". Jeho zákon "vášnivé přitažlivosti" podle něj završil Newtonovu práci a předurčil lidstvo k hojnosti, rozkoším, jež potěší všechny smysly, a ke globální jednotě.

Jakkoliv tuto historku (ostatně jako i mnoho další) musíme brát s rezervou, dává nám nahlédnout záběr Fourierovy doktríny, svědčí o jeho absolutní sebejistotě a o jeho schopnosti shrnout všechny své zkušenosti do jediné obsáhlé utopické vize. Tato vize nabrala určitého tvaru roku 1799 a dalších osmatřicet let až do jeho smrti byla jediným smyslem Fourierova života. Fourier byl pevně přesvědčen, že všichni předchozí filosofové nehnuli ani prstem k vyřešení problému lidského štěstí, a tak je i s jejich "čtyřmi sty tisíci nesmyslnými knihami" zcela ignoroval. Spoléhal se jen a pouze na svou bohatou fantazii a povrchní vědeckou průpravu a celý svůj život rozváděl svou teorii "vášnivé přitažlivosti" a do posledního detailu popisoval uspokojující život, jenž má lidstvo vést v jeho Harmonii.

Víra v tuto doktrínu byla takřka neotřesitelná, o to více, že ani v nejmenším nenalézala oporu ve Fourierově vlastním životě. Osud mu uštědřil několik těžkých ran a jeho život byl podle Fourierových i naprosto objektivních měřítek šedý, jednotvárný a zcela prost jakýchkoliv epikurejských slastí, které tak neúnavně vymýšlel pro svůj báječný nový svět. Máme za to, že i při vší své monotónnosti nám náčrt jeho životopisu umožní trochu sympatičtější vhled do Fourierova myšlení. Nepůjde totiž o zaznamenaná fakta, ale o kontrast mezi těmito fakty a jeho aspiracemi

François Marie Charles Fourier se narodil 7. dubna 1772 v Besançonu. Jeho otec, bohatý obchodník se suknem, náležel k místní obchodní aristokracii a rovněž jeho matka pocházela z významné obchodnické rodiny. Charles Fourier starší zemřel roku 1871 a na Charlesovo dětství a dospívání tak měla největší vliv jeho matka. Stejně jako mnoho bohatých příslušníků buržoazie osmnáctého století se madam Fourierová takřka neuměla podepsat. Rovněž byla lakotná, panovačná, krajně prudérní a - jak taktně poznamenává Fourierův životopisec Pellarin - "ve své zbožnosti velmi úzkostlivá a neosvícená". Fourier později poznamenal, že ho v dětství tahala z jedné mše na druhou a že ho jedno kázání o jamách pekelných a kotlích plných vařící smoly vyděsilo natolik, že (ve věku sedmi let) se při zpovědi přiznal i ke smilstvu a svatokupectví, aby snad nezapomněl na nějaké hříchy a dosáhl vykoupení.

Jako jedináčkovi mu byla přirozeně předurčena obchodní kariéra. Nadaný, fantazií překypující a hloubavý Charles však k obchodu, v němž ho rodiče nutili lhát a klamat, pojal záhy značnou averzi; už když mu bylo sedm let, zapřísáhl se v přítomnosti otcových přátel, že bude "kupectví" věčně nenávidět. Svým záhy probuzeným sociálním cítěním způsobil rodině mnohé nepříjemnosti, otec se hrozil nad jeho nevděčností a spory se synem zřejmě uspíšily jeho smrt. V devíti letech Charles osiřel a zdědil značné jmění - 80 000 livrů, přičemž polovinu dědictví měl dostat ve dvaceti letech, ale s podmínkou, že se bude věnovat obchodu - k tomu měl ale podle všeho jen nevalné předpoklady. Byl to předčasně vyspělý, citlivý a trochu samotářský chlapec. Podle vzpomínek jeho sestry měl velký talent pro hudbu a kreslení, matematiku a zeměpis. Ze všeho nejradši se zavíral v pokoji, kde hrál na housle nebo bádal ve všemožných atlasech, které si koupil z kapesného. Jeho největší vášní ovšem byly květiny - měl je tak rád, že svůj pokoj proměnil v jeden velký skleník. Květináče a květiny byly pečlivě seřazeny podle barvy, velikosti a druhu v symetrických sestavách, do nichž mu nikdo nesměl sahat. Ani ve stáří neztratil vášeň pro pořádek a symetrii (v aranžování květin i ve všem ostatním) a hudební harmonie spolu s matematikou měly posloužit jako modely pro rozvedení jeho vizí společenské harmonie.

Vědci, kteří se snažili vystopovat zřetelné "intelektuální zdroje" Fourierovy utopie, žádné nenašli. Jako pravý samouk byl Fourier byl obdařen skvělou pamětí a bezmeznou zvědavostí, podle všeho si ovšem nikdy neosvojil důkladnější čtenářské návyky. Tlusté knihy a dlouhá pojednání o metafyzice ho "nudily"; rovněž se vychloubal, že se v životě nedostal za první stránku shrnutí názorů "toho hnidopicha" Condillaca. Formální vzdělání, jehož se mu dostalo od sekulárních kněží v besançonské koleji, ho jistě nadchnout nemohlo - šlo o banální a omezené klasické vzdělání, kde se důraz kladl na rétoriku, latinu a především na teologii. Probudilo ovšem Fourierův zájem o matematiku a fyziku do té míry, že usiloval o přijetí do elitní vojenské školy v Mezières - k přijetí by ovšem potřeboval šlechtický predikát, a ten jeho rodina neměla. Formální vzdělávání tedy ukončil ve věku šestnácti let a z krátkých studií si odnesl pouze důkladnou znalost katechismu, slušnou znalost latiny a omezený počet (nepřesných) citátů z Horatia, Vergilia a francouzských filosofů, jimiž prokládal své spisy. Ačkoli ho dlouhá díla nudila, můžeme v jeho spisech objevit hlavní myšlenky jeho současnosti, odraz diskusí a ideových sporů na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, neboť se aktivně podílel na intelektuálním životě své doby a všechny vlivy a doktríny, které se k němu dostaly nejrůznějšími "kanály" (například i četbou novin, kavárenskou konverzací atd.) jeho mysl absorbovala a přetvářela. Chybí v nich však jakákoliv filiace a napodobování.

Když v roce 1789 Charles dovršil sedmnáctý rok, usoudila jeho matka a poručník, že je na čase, aby se věnoval vážnějším záležitostem. Fourier vzdoroval dva roky, odmítl přijmout místo u lyonského bankéře Schérera i místo v jednom z rouenských velkoobchodů, nakonec však rodinnému nátlaku podlehl a roku 1791 nastoupil službu v Lyonu u jistého Francoise Antoina Bousqueta, velkoobchodníka se suknem. Tehdy začal jeho potulný život obchodního cestujícího, který ho zavedl nejen do velkých francouzských měst, ale i do Německa, Švýcarska, Nizozemí a dokonce do Ruska.

Mezitím nadešla doba splatnosti části jeho dědického podílu. Dvacetiletý Fourier opouští Besançon se 40 000 livrů a s hlavou plnou ctižádostivých plánů. První léta francouzské buržoazní revoluce byla příznivá pro spekulace všeho druhu i pro vznik velkých majetků a Fourier neodolal. Veškerý svůj kapitál vložil do nákupu rýže, bavlny, cukru a kávy v přístavu Marseille. Jeho zboží dorazilo do Lyonu naneštěstí v době, kdy ve městě zuřilo girondistické povstání proti Konventu. Lyon byl brzy obklíčen republikánskou armádou a povstalci poté zabavili bez náhrady veškeré suroviny, látky a potraviny. Sám Fourier byl násilím přinucen bojovat proti vojákům Konventu na barikádách. Po pádu Lyonu byl uvězněn a hrozilo mu popraviště, před nímž se spasil jen útěkem, když podplatil svého žalářníka. Ke ztrátě majetku se tak přiřadila i hrůza z revolučního násilí.

Revoluce Fouriera nenadchla ani na samém počátku, ale jeho prvotní nezájem a pasivita se měnily v zaujatost2 proti revoluční vládě v závislosti na tom, jak byl jakobínský režim nucen zostřovat svá opatření proti kontrarevolučním silám. Na vlastní oči viděl, jak revoluce prospěla pouze malé části obyvatelstva, zatímco lid, její hlavní hrdina, se stal i její obětí. Fourier snil o míru a spravedlnosti, toužil po "harmonii", skutečném humanismu a odmítal jakékoliv násilí v době, kdy se celá Francie ještě zmítala v křečích revolučních válek. Sám nebyl ještě zdaleka na konci svých útrap. Znovu byl zatčen v Besançonu a po propuštění odveden k jezdectvu. Dva roky strávené u Rýnské a moselské armády ještě více posílily jeho latentní antimilitarismus a pacifismus. Mezitím přišel i o zbytek svého jmění, který kdysi zapůjčil strýci, neboť dostal dluh zpět ve znehodnocených asignátech.

Po propuštění z armády roku 1796 byl Fourier opět nucen vydělávat si na živobytí jako obchodní cestující, střídaje mnoho zaměstnavatelů, kteří nejevili přílišné pochopení pro jeho podivínství. Rozhodující vliv na Fourierovo zrání a formování měla léta strávená v Lyonu. "Kdo vytvořil Fouriera?" táže se francouzský historik Michelet - a sám si odpovídá: "... sám Lyon byl Fourierovým předchůdcem." Po katastrofálních letech 1791-93 prožil Fourier v tomto městě i období let 1800 až 1809, roku 1811 v Lyonu verifikoval dodávky vojenských suken a v letech 1814-15 řídil statistický úřad při prefektuře. Lyon, zprvu jen jedna ze zastávek jeho obchodních cest, se stal nadlouho jeho bydlištěm. Fourier měl všechny předpoklady, aby se blíže seznámil s životem této obchodní a průmyslové metropole, obestřené na konci "starého režimu" a za Revoluce mystickou atmosférou zednářských lóží a různých tajných společností. Lyon byl však především městem neobyčejně výrazných majetkových a sociálních rozdílů; mezi obrovským bohatstvím kasty velkoobchodníků a bídou lidu, většinou drobných řemeslníků, tkalců hedvábí a sukna (canutů) zela hluboká propast. Po poklidném životě v Besançonu byly ustavičný a někdy i násilný boj tkalců o výši mezd pro Fouriera pořádným šokem. V Lyonu působil kvazisocialistický pamfletista a odpůrce soukromého majetku L' Ange (gilotinovaný roku 1793), jehož učení mohlo být jedním z prvních impulsů, které daly vzniknout Fourierově doktríně. Naopak je jisté, že sám Lyon se svou bídou a tradicí sociálních nepokojů na něj zapůsobil jako zjevení. Tady se poprvé začal zamýšlet nad tím, zdali ekonomické instituce civilizované společnosti nejsou pohromou "vynalezenou Bohem jako metla lidského rodu".

Lyonská zkušenost však nebyla zdaleka jediná. V letech 1797-1826 měl Fourier jako obchodní cestující či jako úředník možnost pozorovat a poznávat ekonomické a sociální poměry ve Francii, i změny, k nimž docházelo. V Marseille byl svědkem ničení zásob rýže, aby neklesla její cena.3 Roku 1808 vydělali na spekulaci obchodníci s bavlnou a o dvě léta později zbídačila naopak dobrá úroda vína a lichvářští překupníci vinaře.

Fourier se nakonec vymanil z nutnosti vydělávat si na své živobytí v obchodě, nikdy ale neměl dost, aby si dokončil formální vzdělání, a ani jeho život se nijak zvlášť nezměnil - ten nadále zůstával zcela solitární (nevíme o žádném delším Fourierově milostném vztahu), nepočítáme-li společnost koček a květin, kterými se obklopoval v pronajatých pokojích a ubytovnách. Až do smrti zůstal izolovaným a nedoceněným provinčním samoukem a spřádal plány na vylepšení světa, který o ně nejevil sebemenší zájem. Měl pár známých, kteří patřili k učeným společnostem a lyonským intelektuálním kruhům, ale nikdo z nich nebral jeho nápady příliš vážně. Pro nejznámějšího z nich, filosofa Pierre-Simona Balanche, byl Fourier prostě "skromný člověk se slušnými zeměpisnými znalostmi".4