Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
15.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Charles Fourier - prorok s myopickou vizí - Viktor Janiš

Publikován 25.července 2004, text čítá cca 17459 slov. 12040 přečtení  |  1 reakce

Filosofická východiska pro Utopii

"Vášně, třebaže tak opovrhované, jsou přesto nejdokonalejším a nejvznešenějším božím dílem."
Charles Fourier, Velká metamorfóza, str. 25

Fourier byl filosof samouk, člověk velmi pyšný, který si žárlivě střežil svou nezávislost a odstup. Neochotně, ale přece jen připouštěl, že jeho vzdálení předchůdci jako Descartes předjímali (pravdaže nedokonale) jeho revoluční metody sociální analýzy: "absolutní pochybnost" a "absolutní odchylku". Ona "absolutní pochybnost" je konceptem stejně otřesně naivním a zavádějícím jako většina Fourierových myšlenek a spočívá toliko v tom, že se šmahem absolutně zpochybní všechny názory, dokonce i ty, jež jsou obecně přijímané. Absolutní pochybnost si především vyžadovala pochyby o samotné civilizaci - "zpochybňovat její nutnost, nádheru a trvalost". Druhá složka jeho metody, absolutní odchylka, zase vyžadovala, aby zavrhl doktríny, učení a pravidla morálky všech předchozích myslitelů a filosofů.

Fourier tak nebyl pouze kritikem své společnosti, ale jejím nepřítelem. Často velmi vehementně prohlašoval, že jeho útok na civilizaci je radikální, absolutní a nekompromisní. Z odpovědi jednomu kritikovi, který to s ním jistě myslel dobře, si můžeme udělat obrázek, jak daleko byl schopen ve svém odsudku zajít. M. de Jouy, stěžoval si Fourier, připustil, "že mám dobrý důvod naříkat na naši nedokonalou civilizaci. Nedokonalou!!! Vždyť jsem dokázal, že dohání lidi ke krajní bezcharakternosti, egoismu, ničemnosti a všem dalším nepravostem."14 Takový jazyk je těžko brát vážně a Fourier také obvykle nebyl brán vážně - "absolutní pochybnost" vypadá přinejlepším jako pouhá rétorická kudrlinka, jedna z mnoha roztomilých podivnůstek tohoto zneuznaného génia. Pokud si ovšem dáme tu práci a pročteme si jeho rané filipiky proti bezskrupulózním, parazitickým obchodníkům až po jeho zapálenou obhajobu homosexuality (v té době samozřejmě považované za zvrhlou úchylku) a popisy detailně vykonstruované společnosti, jež se měla postarat o všeobecné sexuální naplnění, začne nám být jasné, že Fourier bral svou metodu smrtelně vážně.

Tím jsme se oklikou dostali k nesmírně důležitému tématu: existuje-li klíč k Fourierovu myšlení (a tedy i k jeho složité osobnosti), pak jej nepochybně najdeme ve filosofii lidské touhy neboli "vášní", jak jim Fourier říkával. Na tyto vášně nahlížel jako na motivaci pro jakékoli chování. Fourier jich rozeznával celkem třináct a rozděloval je do tří kategorií. V první byly slasti pěti smyslů (chuť, hmat, zrak, sluch, čich). Za druhé tu byly čtyři afektivní vášně, po nichž hladoví lidská duše - přátelství, láska, ctižádost a rodinný cit. V třetí kategorii nalézáme distributivní vášně (společností označované za neřesti, leč podle Fouriera neobyčejně blahodárné): vášeň pro intriky (kabalista), vášeň pro změnu a kontrast (papillona) a vášeň pro uspokojení duše i těla zároveň (kompozita) - její základní funkcí je koordinace různých smyslových a afektivních vášní, o nichž jsme již mluvili dříve. K tomu Fourier dodával ještě třináctou, kolektivní vášeň: harmonismus neboli unitismus, sklon vztahovat své štěstí ke štěstí celku. Tento sklon vyvstává z kombinace afektivních a distributivních vášní; nebo ho můžeme nahlížet jako kmen stromu vášní, z nějž všechny ostatní vášně vyrážejí jako větve.

Fourier byl přesvědčen, že lidské štěstí je vždy závislé na uspokojení jedné vášně, případně jejich skupiny, a že naopak neštěstí pramení z vášní neuspokojených. Pak už se musí společnost jen uspořádat tak, aby vášně nebyly potlačovány a kroceny. Na první pohled to vypadá, jako by Fourier upřednostňoval společnost, v níž si každý jednotlivec sobecky hledí naplňování vlastních potřeb bez ohledu na ostatní. K tomu by také skutečně došlo, kdyby byl člověk čistě egoistická bytost. Jak jsme ale již nahlédli, Fourier věřil, že člověka ovládají rovněž čtyři afektivní vášně, a tak člověk neustále navazuje pozitivní vztahy k druhým. V těchto vztazích nikdy nechybí špetka smyslnosti (láska i přátelství mohou mít kupříkladu sexuální aspekt), ale to není dominantní faktor. Duše si žádá stejného uspokojení jako tělo, obě hrají svou roli v lidském štěstí a nároky obou musí být koordinovány (to je funkce tří distributivních neboli mechanizujících vášní). Inherentní společenský pud člověka je podle Fouriera umocněn tajemnou harmonickou vášní (třináctou ve Fourierově pořadí), vášní, již můžeme popsat jako jistý morální altruismus, protože díky ní člověk zohledňuje štěstí ostatních.

Vysvítá tedy, že Fourier měl poměrně optimistický náhled na lidskou povahu v tom smyslu, že člověku přisuzoval řadu instinktivních vášní - ty se dají správným způsobem využít a mohou vést ke všeobecnému štěstí. Jinými slovy, společnost musí být zformována a přizpůsobena tak, aby odpovídala lidské povaze.15 Fourier tuto hypotézu rozvádí za použití konceptu "přitažlivosti" (jde o analogii Newtonova principu, obohaceného ovšem o společenskou dimenzi16) - jakmile ho lidé pochopí a aplikují, nastane společenská harmonie.

Vášně, jež se projevují přirozenou přitažlivou silou, považoval Fourier za motivaci pro jakoukoli lidskou činnost. Skutečná morálka byla proto nahlížena jako jistá gravitační přitažlivá síla, jež člověka nutí dělat jisté věci a přizpůsobovat jeho chování božskému velkému plánu. Ve stávající společnosti člověk ovšem mnohdy nemůže podlehnout těmto přirozeným impulsům, neboť mu v tom brání společenské konvence, jež mají ve jménu "civilizace" nastolit alternativní, umělou morálku. Potlačování a dušení vášní představovalo pro Fouriera jednu z charakteristických dominant společnosti devatenáctého století a zapříčiňovalo podle něj celou řadu společenských ekonomických, politických, psychologických a sexuálních problémů. Fourier například pregnantně poukázal na úsilí, s nímž se filosofové snaží člověka přesvědčit, že je nemorální usilovat o uspokojení pěti smyslových vášní - chuti, hmatu, zraku, sluchu, čichu.

"Netvrdí už po dva tisíce let, že je třeba zkrotit a ovládnout pět smyslových vášní? Nesnažili se nás snad přesvědčit, že diamant je bezcenný kámen, že zlato je mrzký kov, že cukr a koření jsou zavrženíhodné, opovrženíhodné potraviny a že obyčejné chalupy s doškovými střechami jsou pro člověka vhodnější než královské paláce? A takto moralisté chtějí vymýtit veškeré smyslové vášně..."17

Nejen to, pokračuje Fourier, filosofové rovněž opovrhují čtyřmi afektivními vášněmi - přátelstvím, láskou, rodinným citem i ambicemi.:

"Jak často tupili ctižádost! Podle nich by si člověk měl přát pouze prostřední a nepříliš výnosné posty; pokud je s prací spojen roční výdělek sta tisíc livrů, měl by přijmout jen deset tisíc, aby uspokojil jejich morální nároky. Ještě směšnější názory zastávají moralisté o lásce: chtějí, aby se láska řídila stálostí a věrností, jež jsou neslučitelné se zámysly přírody a jsou oběma pohlavím tak únavné, že pokud se těší naprosté svobodě, žádný tvor není ve své náklonnosti stálý."18

O třech distributivních vášních (a veledůležité vášni třinácté, harmonismu) pak filosofové nemají podle Fouriera ani ponětí.

Ve Fourierových spisech posloužila teorie lidských vášní jako základ kritické analýzy neblahých jevů takzvané civilizované společnosti, mezi něž patřily chudoba (a to chudoba široce rozšířená), nemoci, negramotnost, vykořisťování dělníků19 a útlak, příšerné pracovní podmínky, porobení a degradaci žen, manželské konflikty a sexuální život plný úzkosti. Toto zlo podle Fouriera povstalo proto, že civilizace nikdy nedokáže uspokojit totalitu lidských vášní. A protože o existenci distributivních vášní a harmonismu ani nikdo neví, civilizace je založena na neznalosti základních lidských potřeb, a nemůže proto zajistit stav skutečného a univerzálního štěstí.

V analýze nedostatků tohoto světa se Fourier v řadě bodů shodne s Jeanem Jacquesem Rousseauem, Fourier je ovšem ve svých řešeních daleko radikálnější: zatímco Rousseau uznával, že člověk navždy přišel o svou původní svobodu a musí ji v nové podobě nalézt tím, že se oddá obecné vůli, Fourier trval na tom, že člověk skutečně může získat autonomii a dát volný průběh všem svým vášním. Nutným předpokladem k tomuto je likvidace stávajícího řádu, ekonomického, politického a hodnotového systému, což ve Fourierově případě znamenalo liberalismus. Z jeho pohledu šlo o velkou překážku na cestě ke skutečné svobodě, na druhou stranu si ale uvědomoval, že mnoho lidí se dá svést na scestí pokrokem, jejž liberalismus sliboval. A tak věnoval velkou pozornost kritice jeho nedostatků, a to dříve, než se je pokusil získat pro svou alternativní vizi svobodné společnosti.

Ekonomický liberalismus odsuzoval Fourier z řady důvodů. Mechanismy výroby, spotřeby, prodeje a výměny zohledňovaly podle něj jen zájmy malé menšiny (neproduktivní neboli parazitické třídy) a zakládaly se jen na chaotické anarchii. Výrobní systém prakticky zotročoval velké množství dělníků (včetně žen a dětí), kteří dřeli dvanáct až čtrnáct hodin denně v hrozném prostředí za směšnou mzdu. Spousta lidí navíc nemohla najít vůbec žádnou práci, a musela proto snášet tíživé podmínky zbytečné nezaměstnanosti.20 Rozdělení práce bylo rovněž nelogické a neefektivní - často bylo založeno na rodině ("té nejméně výkonné a nejvíce plýtvavé skupině vůbec: v rodinném systému musí sto pracovníků dělat to, co by v novém societárním řádu zvládl jediný člověk"21) a mnohdy nebralo ohledy na intelektuální a manuální schopnosti daného jednotlivce. Fouriera zvláště pobuřoval pohled na zdravé silné muže vykonávající práci, již by zvládly i čtyřleté děti - loupání hrášku, škrabání zeleniny, střihání papíru na obaly pro bonbóny...

Co se spotřeby týče, Fouriera si nemohl nepovšimnout, že v systému laissez-faire dostávají dělníci (kteří bohatství vytvářejí) tak malou mzdu, že si sami nemohou dovolit koupit takřka nic. Nejdůležitějšími spotřebiteli pak zůstává neproduktivní bohatá menšina, tedy bankéři, obchodníci a statkáři. Výrobci jsou naopak odsouzeni k tomu, aby nejlepší léta svého života dřeli a škudlili, aby ve stáří nezemřeli hlady.

Prodej je podle Fouriera založen na konkurenci, a ta nevyhnutelně znamená, že i bědné mzdy budou ještě více snižovány, neboť všechny podniky se snaží snižovat náklady. (Tímto tvrzením Fourier anticipoval Marxovu tezi o pauperizaci proletariátu).

Čtvrtým pilířem ekonomického liberalismu je obchod, systém distribuce či výměny zboží, jemuž kralují obchodníci. Fourier měl s obchodníky zkušenosti z první ruky, považoval je za nejopovrženíhodnější skupinu neproduktivní třídy a na jejich adresu nešetřil kritikou. "Tyto hordy obchodníků jsou vzhledem ke spravedlivému zřízení sociálními piráty, industriálními trubci, kteří aniž co vyrábějí, uchvacují lví podíl na zisku a olupují svým vydíráním výrobce, spotřebitele i vládu pod záminkou, že je zásobují."22 Obchodníci si podle Fouriera vykládají laissez-faire tak, že si mohou se svým zbožím dělat cokoliv bez ohledu na zájmy spotřebitelů. (Viz historka o házení rýže do moře, uvedená ve Fourierově životopisu.)

Když Fourier kritizoval politický liberalismus, pak kvůli tomu, že se liberální konstitucionalismus nedokázal vypořádat s žádným ekonomickým zlořádem spojovaným s moderní civilizací. "Co pro dělníka činí vaše civilizovaná osvěta, vaše liberální ideje?" ptá se sugestivně. "Poučují ho, že je svobodný, pcha! Vždyť je to svoboda umřít hladem. Že má prý nezadatelná práva; pcha!, jaká? Zajisté není mezi nimi právo požadovat práci a chléb. ... Jen zkuste dosadit poraženou stranu, liberály, na někdejší místa. Jakmile se usadí v palácích ministerstev a úřadů, uvidíte, že lid bude jako dřív odkázán na 10 sou příjmu za šestnáctihodinovou práci v továrně na zrcadla, a v tom případě nepřinese vítězství liberálů jinou výhodu než onu svobodu a la Polsko, kde páni vládnou sedlákům ve jménu svobody s bičem v ruce."23 Bratrství, důležitý politický cíl, se ve francouzské společnosti toho času také příliš nepěstovalo. Fourier na to odpovídá: "Jaké bratrství by mohlo existovat mezi kultivovanými požitkáři a hrubými, hladovými, zavšivenými sedláky, kteří chodí v hadrech a často jsou sužováni nakažlivými nemocemi jako tyfus, svrab a dalšími vymoženostmi civilizované bídy?"24 Fourier rovněž pohrdal takovými liberálními principy, jako je zodpovědnost ministrů či oddělení mocí, neboť podle něj postrádají jakýkoliv smysl. Měly omezovat moc politických elit, ale ve skutečnosti nic takového nečinily. Takzvaně odpovědné vlády si stejně uhájily své partikulární zájmy a na dobro valné většiny se nikdy neohlížely.

Fourier tedy považoval politický liberalismus za autoritářskou vládu nejsilnějších, kteří si zákony přizpůsobovali ku svému prospěchu. Jedním z projevů takového systému je podle Fouriera mlčky předpokládaná nadřazenost mužského pohlaví. Ženy byly všude považovány za občany druhého řádu a trpěly všemožnými formami útlaku, ať už v práci, školství, milostných vztazích, v rodině či státní správě. Tento útlak byl posvěcen právním řádem (všichni zákonodárci byli samozřejmě muži) a rovněž křesťanským učením. Tato otázka ležela Fourierovi natolik na srdci, že dokonce formuloval tuto tezi:

"Sociální pokrok a zlepšení, přechod z periody do periody, se děje jen do té míry, v jaké dochází k emancipaci žen, a úpadek sociálního řádu je naopak přímo úměrný omezování ženských svobod...
...Zkrátka: rozsah ženských svobod je obecným principem veškerého sociálního pokroku."25

Nejhůř byly podle Fouriera utlačovány ženy z dělnických rodin, protože ty se mohly zaopatřit jedině jako manželky nebo prostitutky - a ve skutečnosti mezi těmito dvěma stavy nebyl zas takový rozdíl, neboť pro většinu žen nebylo manželství nic víc než formou otroctví, jak ekonomického, tak sexuálního. Z tradiční rodinné struktury a instituce permanentního monogamního manželství neměl potěšení ani muž, ani žena, neboť obě pohlaví přirozeně inklinují k polygamii a nevázaným milostným vztahům. Navenek tedy musejí zachovávat konvenční morálku, potají pak vedou "nemorální" milostný život.26

A tak Fourier, jenž celý život zůstal svobodným mládencem, odsoudil "nepřirozený" rodinný systém, na němž byla společnost založena. Na rozdíl od Owena či Saint-Simona byl pevně přesvědčen, že nemá cenu domáhat se společenské transformace u vlády, a za jedinou realistickou strategii považoval položení základů nového světa na úrovni mezilidských a skupinových vztahů.

"Někteří čtenáři spustí křik, že jde o sen, o blouznění. Jen klid! Zakrátko je samé probudíme z příšerného snu, ze snu jménem civilizace. Zaslepení vědci, pohleďte na vaše města vydlážděná žebráky, na vaše občany bojující proti hladu, vaše bitevní pole a všechny zlořády. Budete po tom všem ještě věřit, že civilizace je údělem lidského rodu?"
Charles Fourier, Velká metamorfóza, str. 20
 << Předchozí: Fourierovo dílo << >> Následující: Jak se žije v Utopii >>

Tento text je druhou částí diplomové práce. Část první se nachází zde:
Etienne Cabet - neúnavný propagandista


1 Oeuvres completes de Charles Fourier, Editions Anthropos, 1966-68, Paris, sv. 10, str. 17.
2 Podle Fouriera byla revoluce jen do očí bijícím důkazem namyšlenosti celé tradice racionalistické a "osvícenské" filosofie. Filosofové se vždy snažili vtěsnat lidské chování do racionální šablony, potlačit a udusit vášně. Museli selhat, protože si odmítli připustit, jaký člověk skutečně je. Instituce se podle Fouriera dají změnit, ale lidé ne. Vášně jsou Božím darem a má se jim dát prostor.
3 V českém výboru z Fourierových spisů Velká metamorfóza o tom na str. 60 píše: "Ach, což každodenně nevidíme, jak se v přístavech házejí do moře zásoby obilí, jež nechal obchodník shnít, protože příliš dlouho čekal na vzestup cen? Já sám jsem jako obchodní příručí prováděl tyto příšerné operace a jednoho dne jsem byl nucen do moře vyhodit dvacet tisíc centů rýže, kterou bylo možno před tím, než se zkazila, prodat s poctivým výdělkem, kdyby byl majitel méně prahl po zisku... Uznejte tedy, že právo obchodní svobody musí být omezeno podle potřeb sociálního tělesa, že člověk obdařený hojností poživatin, které ani neprodukuje, ani nekonzumuje, má být považován za podmíněného opatrovníka a ne za absolutního vlastníka. Uznejte, že obchodníci čili zprostředkovatelé směny musí být při svém konání podřízeni blahu mas a nesmějí brzdit obecné společenské vztahy těmi strašlivými pletichami, které tak obdivují naši ekonomové."
4 Jonathan Beecher: Utopian Vision of Charles Fourier, str. 11.
5 Citováno podle anglického překladu, antologie Fourierových textů The Utopian Vision of Charles Fourier uspořádané Jonathanem Beecherem, str. 83.
6 Viz např. komentář Franka Manuela v knize The Prophets of Paris, Cambridge, Massachusetts, 1962, na stranách 243-248.
7 Tyto zápisníky byly publikovány až v roce 1967 péčí Simone Debout-Oleskiewitzové a tvoří svazek VII Fourierových sebraných spisů. Je příznačné, že Petru Křivskému, editorovi a překladateli Fourierova díla v Čechách, kazily obrázek o Fourierovi coby jednoho z předchůdců Marxe, a proto se z nich v českém vydání Velké metamorfózy nic neobjevilo. I v následujících kapitolách z nich cituji v Beecherově překladu z jeho rozsáhlé antologie The Utopian Vision of Charles Fourier.
8 In Charles Pellarin: Charles Fourier, sa vie et sa théorie, str. 247. Citováno podle Beecherova překladu v antologii The Utopian Vision of Charles Fourier.
9 Jediná pochvalná recenze se objevila v Mercure de France du XIXe sičcle. Autor považuje Fourierovo dílo za poetické, výmluvné, ba přímo geniální, a dokonce ani fantastické prvky mu nevadí: "Ačkoli se nám může zdát, že autor je beznadějný snílek, musíme pochybovat o svém zdravém rozumu stejně jako o jeho - připomeňme si, že s Kolumbem zacházeli jako s jasnovidcem a Galilea odsoudili jako kacíře; a přece Amerika existovala a přece se Země točila kolem Slunce." In: Keith Taylor: The Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 104.
10 Viz Velká metamorfóza, kapitola "Postavení žen v civilizaci". Už jen názvy svědčí za vše - "Obžaloba manželství", "O cizoložství", "Žena se vyrovná muži"...
11 Ve svých dílech totiž slíbil, že potenciální fondateur se s ním může kdykoliv setkat přesně v poledne v jeho bytě.
12 Narážka na "slavnou" fantaskní pasáž z Teorie čtyř pohybů. "Hvězda, jež nám dala lva, poskytne nám jako jeho protiformu nádherného a poslušného čtvernožce, pružného přepravce - antilva - s takovými zastávkami, že že jeho jezdec, opouštějící ráno Calais či Brusel, bude moci obědvat v Paříži, večeřet v Lyonu a pozdní večeři si dát v Marseille a bude z tohoto dne méně unaven než kterýkoli z našich tryskem jedoucích kurýrů... Koní se bude užívat jen k tahu a na přehlídkách, budeme-li mít čeleď takových pružných přepravců - antilvů, antitygrů, antileopardů, kteří budou mít trojnásobně větší rozměry než nynější tvorové. Takový antilev překoná snadno přízemním skokem pokaždé čtyři sáhy a jezdec se na jeho zádech bude cítit tak pohodlně jako v dobře vypolstrované berlině. V takovém světě, kde budeme moci využívat podobných služebníků, bude radost žít."
Velká metamorfóza, str. 149
13 Hele, blázen, to je legrace! (V českém překladu ovšem zaniká zvukomalebná slovní hříčka na jméno Fourier.)
14 The Utopian Vision of Charles Fourier, str. 29.
15 Tím se Fourier mimochodem radikálně rozchází s dalším utopickým socialistou Owenem, podle nějž lidskou povahu naopak formuje společenské prostředí.
16 Koneckonců i Saint-Simon věřil, že společnost lze nahlížet prizmatem newtonovského konceptu všeobecné gravitace (viz jeho Studii všeobecné gravitace z roku 1813).
17 Teorie čtyř pohybů, str. 215, podle překladu Keitha Taylora v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists na str. 108.
18 Tamtéž, str. 215-216.
19 Uvědomme si, že cechy byly ve Francii zrušeny až na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a že konkurence byla pro Fouriera jevem zcela novým. Můžeme mu vyčítat, že nerozpoznal její výhody a viděl jen zbídačování dělníků v manufakturách, jejichž plat stěží vystačil na pouhou obživu?
20 Připomeňme si, že první systém podpor v nezaměstnanosti zavedl až Bismarck.
21 Tamtéž, str. 127-8.
22 Velká metamorfóza, str. 63.
23 Velká metamorfóza, str. 52.
24 Citát převzat z knihy Keitha Taylora The Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 112.
25 Velká metamorfóza, str. 76.
26 "Co to však znamená, řekne-li se ve Francii počestná žena? Je to dáma, která má obvykle tři muže současně, a sice: manžela, milence a některého z bývalých milenců, jenž čas od času užívá svých práv z titulu domácího přítele, nepočítaje v to ovšem chvilková dobrodružství. Když vedou takový život, pak mohou plným právem obdržet osvědčení počestných žen. Budiž ovšem řečeno, aniž to bavícím se dámám vytýkáme, že nikdy, jak před svatbou, tak po ní, nebudou mít tolik milenců jako jejich manželé milenek." Velká metamorfóza, str. 78.
27 Velká metamorfóza, str. 108-110.
28 A sice v poměru 5/12 za práci, 4/12 akcionářům, 3/12 kapacitám teoretického a praktického vědění. (Velká metamorfóza, str. 116).
29 Fourier k tomu dodává: "Předpokládal jsem zde den s pouhými třemi jídly, jak tomu bude na počátcích Harmonie, ale jakmile se plně rozvine, pak aktivní život a návyk na krátké a rozmanité pracovní činnosti vzbudí značnou chuť k jídlu. Bytosti narozené a vychované v Harmonii budou muset jídat pětkrát denně a ještě nebudou stačit zkonzumovat obrovské množství potravin, jež vyprodukuje nový řád, kde bohatí, kteří budou svoji činnost a funkce střídat častěji než chudí, budou mít větší apetit i sílu. Toť v každém případě opak civilizačního mechanismu." Velká metamorfóza, str. 122.
30 Velká metamorfóza, str. 123.
31 Jde v podstatě o rozdělení podle věku - zatímco v přední hlídce najdeme děti od čtyř let, v zadní už jen kmety.
32 Velká metamorfóza, str. 124.
33 The Utopian Vision of Charles Fourier, str. 253-4.
34 Nový milostný svět, str. 332. Citováno podle překladu Keitha Taylora v knize The Political Ideas of the Utopian socialists, str. 120.
35 Fourier je sice v Novém milostném světě uvádí, Beecher však jen lakonicky poznamenává, že nejsou přeložitelné...
36 Nový milostný svět, str. 377. Citováno podle překladu Keitha Taylora v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 127.
37 Velká metamorfóza, str. 107.
38 Velká metamorfóza, str. 118.
39 Fourier zemřel roku 1837. Suezský průplav, o němž tak prorocky hovoří, byl uveden do provozu roku 1869, Panamský průplav pak roku 1914...
40 Velká metamorfóza, str. 133.
Viktor Janiš - O autorovi Autor je překladatel. Vystudoval politologii na FSV UK a studoval překladatelství na FF UK.
Jak citovat tento textJaniš, Viktor. Charles Fourier - prorok s myopickou vizí [online]. Glosy.info, 25.červenec 2004. [cit. 14.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/charles-fourier-prorok-s-myopickou-vizi/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Fourier Charles. utopie. utopičtí socialisté. falanstéra. falanga. Owen Robert. komunitarismus.

Diskuse k tématu


Přidat komentář