Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
23.května 2019
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Glosy.info

Charles Fourier - prorok s myopickou vizí - Viktor Janiš

Text byl publikován 25.července 2004, vytištěn pak 23.května 2019. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/charles-fourier-prorok-s-myopickou-vizi/>
"Kdysi jsem viděl, jak si několik filosofů dělá legraci ze 200 000 knih o teologii, shromážděných v hlavní galerii Bibliotheque de Paris. Žasli nad pošetilostí lidské mysli, která osmnáct set let plodila vize, jež jediný záblesk rozumu odsoudil k zapomnění. Tehdy se psal rok 1800 a teologie nebyla k ničemu. Řekl jsem těmto filosofům, jež tak pobavil neblahý osud těchto 200 000 svazků, že 400 000 pojednání lemujících zdi filosofické galerie potká brzo tentýž osud."
Charles Fourier, Oeuvres completes, sv. 10, str. 21
"Já samojediný jsem překonal dvacet století politické imbecility a jen mně budou tato i všechny příští generace zavázány za nezměrné štěstí. Přede mnou ztratilo lidstvo několik tisíc let, když slabomyslně bojovalo proti přírodě. Já jsem první, kdo se před ní sklonil, a sice studiem přitažlivosti, nástroje jejího řízení. Uráčila se usmát na jediného smrtelníka, jenž přinesl kadidlo do její svatyně, a vydala mi všechny své poklady. Přicházím s knihou Osudu rozptýlit politickou a morální temnotu a na troskách nejistých věd vystavět teorii všeobecné harmonie."
Charles Fourier, Teorie čtyř pohybů, str. 191
"Účelem ideálu je, aby udával směr, orientoval. Ideály jsou vždycky neuskutečnitelné."
Erazim Kohák

Úvod

Roku 1516 vyšlo pod názvem Knížka vpravdě zlatá a stejně užitečná jako zábavná o nejlepším státu a o novém ostrově Utopii dílko anglického humanisty a státníka Thomase Mora - později už bylo známo převážně pod názvem Utopie. V řečtině toto slovo označuje místo, které není - sám More pak dodává zprávě svého poutníka Hythlodaye zdání pravděpodobnost, zároveň však čtenáři naznačuje, že má co do činění s literární fikcí.

More sám měl desítky následovníků, mezi něž patří i dva francouzští utopičtí socialisté, Charles Fourier a Etienne Cabet, a jimž je zasvěcena i tato práce.

Proč právě těmto dvěma myslitelům, dnes přinejlepším polozapomenutým?

Odpověď se přímo nabízí - jako jediní ze čtveřice významných utopických socialistů přišli s ucelenou vizí utopické společnosti; jejich východiska i závěry se od sebe diametrálně liší, a proto skýtají výtečný materiál pro komparaci. A konečně, na rozdíl od mnoha jiných utopistů nepovažovali svá díla za čirou spekulativní fikci, věřili, že objevili zákony společenského vývoje a že na jejich základě mohou ještě za svého života přispět k dramatické proměně své společnosti a nápravě jejích zlořádů.

Netvrdím, že jde o myslitele par excellence - oba docházeli k poněkud zbrklým a zjednodušeným závěrům na základě dosti povrchního vyhodnocení dobových trendů, Fourier pak navíc vůbec neodhadl význam nastupující industrializace. Ovšem v ostatních ohledech a obzvláště co se politické analýzy týče se oba ukázali býti stejně zdatnými kritiky dobových poměrů jako později Proudhon, Marx a Engels, kteří byli přesvědčeni o své vědecké nadřazenosti. Ačkoli tito socialisté Fouriera s Cabetem častovali mnoha posměšky, sami jim za mnohé vděčí a i po zběžné komparaci musíme dojít k závěru, že pozdější teoretici asimilovali, a ne zavrhli ústřední myšlenky utopických socialistů.

Navíc by bylo chybou zkoumat pouze a jenom jejich myšlenky. Nejde mi jenom o to, zdali tito utopičtí socialisté měli pravdu, zdali jejich myšlenkový systém byl logický a koherentní, či zda jejich argumentaci lze nějak ověřit. Jde mi o platnost těchto idejí v dobovém referenčním rámci, už jen proto, že myšlenky se mnohdy stávají krédem masových hnutí ne snad pro nějakou úžasnou intelektuální pronikavost, ale proto, že rezonují s obecně sdílenými zájmy, přesvědčeními a animozitami jistých společenských vrstev a dalších skupin. Nikdo asi nebude popírat že z velké čtyřky předmarxovských socialistů byl Etienne Cabet tím nejméně originálním myslitelem - a přece si získal podporu sta až dvou set tisíc lidí. Charles Fourier nebyl žádný charismatický vůdce, za jeho života ho považovali spíše za neškodného podivína s bizarními, špatně nastylizovanými, ba někdy i nesrozumitelnými nápady - a přece se po jeho smrti jeho myšlenkami nechalo inspirovat kolem třiceti utopických komunit v Americe. "Nejdřív přišel Ježíš Kristus a pak Fourier," hlásali mnozí američtí osadníci.

Cílem této práce je vyložit co nejsrozumitelněji dva utopické socialistické systémy (neoddělitelně spjaté s životními osudy jejich tvůrců) a s přihlédnutím k dobovému kontextu (i koloritu) ověřit platnost jejich východisek.

Charles Fourier - prorok s myopickou vizí

"Velmi čestný mladík! Pro obchod však zcela bezcenný."
O Fourierovi v jeho sedmi letech

Charles Fourier rád říkával, že dějiny zatím poznaly čtyři slavná jablka. "Dvě z nich - Adamovo a Paridovo - vešla do obecného povědomí díky neštěstí, jež způsobila. Druhá dvě se proslavila službou lidstvu - to Newtonovo a moje." Fourier na své jablko narazil v jedné pařížské restauraci a jeho spolustolovníky stálo čtrnáct sou. Fourier tehdy přijel z kraje, kde se za stejnou sumu dalo nakoupit jablek sto, a tato diskrepance v ceně zasela v jeho mysli první vážné pochybnosti o zdravém chodu francouzského hospodářského systému. "Od toho okamžiku jsem neustal ve vědeckém bádání, jež po čtyřech letech přineslo své ovoce - teorii industriálních sérií a skupin, a poté i zákony univerzálního pohybu, jichž si Newton nepovšiml."1 Za několik let informoval Fourier v obskurních provinčních novinách celý svět o svém epochálním objevu. Newton podle něj objevil zákony přitažlivosti, ale zůstalo na Fourierovi, "vědeckém páriovi... takřka negramotném prodavači", aby ze spekulativní říše čiré zvědavosti (rovnováha hvězd) přešel k poznatkům, jež se mohou a mají ihned uplatnit - k "rovnováze vášní". Jeho zákon "vášnivé přitažlivosti" podle něj završil Newtonovu práci a předurčil lidstvo k hojnosti, rozkoším, jež potěší všechny smysly, a ke globální jednotě.

Jakkoliv tuto historku (ostatně jako i mnoho další) musíme brát s rezervou, dává nám nahlédnout záběr Fourierovy doktríny, svědčí o jeho absolutní sebejistotě a o jeho schopnosti shrnout všechny své zkušenosti do jediné obsáhlé utopické vize. Tato vize nabrala určitého tvaru roku 1799 a dalších osmatřicet let až do jeho smrti byla jediným smyslem Fourierova života. Fourier byl pevně přesvědčen, že všichni předchozí filosofové nehnuli ani prstem k vyřešení problému lidského štěstí, a tak je i s jejich "čtyřmi sty tisíci nesmyslnými knihami" zcela ignoroval. Spoléhal se jen a pouze na svou bohatou fantazii a povrchní vědeckou průpravu a celý svůj život rozváděl svou teorii "vášnivé přitažlivosti" a do posledního detailu popisoval uspokojující život, jenž má lidstvo vést v jeho Harmonii.

Víra v tuto doktrínu byla takřka neotřesitelná, o to více, že ani v nejmenším nenalézala oporu ve Fourierově vlastním životě. Osud mu uštědřil několik těžkých ran a jeho život byl podle Fourierových i naprosto objektivních měřítek šedý, jednotvárný a zcela prost jakýchkoliv epikurejských slastí, které tak neúnavně vymýšlel pro svůj báječný nový svět. Máme za to, že i při vší své monotónnosti nám náčrt jeho životopisu umožní trochu sympatičtější vhled do Fourierova myšlení. Nepůjde totiž o zaznamenaná fakta, ale o kontrast mezi těmito fakty a jeho aspiracemi

François Marie Charles Fourier se narodil 7. dubna 1772 v Besançonu. Jeho otec, bohatý obchodník se suknem, náležel k místní obchodní aristokracii a rovněž jeho matka pocházela z významné obchodnické rodiny. Charles Fourier starší zemřel roku 1871 a na Charlesovo dětství a dospívání tak měla největší vliv jeho matka. Stejně jako mnoho bohatých příslušníků buržoazie osmnáctého století se madam Fourierová takřka neuměla podepsat. Rovněž byla lakotná, panovačná, krajně prudérní a - jak taktně poznamenává Fourierův životopisec Pellarin - "ve své zbožnosti velmi úzkostlivá a neosvícená". Fourier později poznamenal, že ho v dětství tahala z jedné mše na druhou a že ho jedno kázání o jamách pekelných a kotlích plných vařící smoly vyděsilo natolik, že (ve věku sedmi let) se při zpovědi přiznal i ke smilstvu a svatokupectví, aby snad nezapomněl na nějaké hříchy a dosáhl vykoupení.

Jako jedináčkovi mu byla přirozeně předurčena obchodní kariéra. Nadaný, fantazií překypující a hloubavý Charles však k obchodu, v němž ho rodiče nutili lhát a klamat, pojal záhy značnou averzi; už když mu bylo sedm let, zapřísáhl se v přítomnosti otcových přátel, že bude "kupectví" věčně nenávidět. Svým záhy probuzeným sociálním cítěním způsobil rodině mnohé nepříjemnosti, otec se hrozil nad jeho nevděčností a spory se synem zřejmě uspíšily jeho smrt. V devíti letech Charles osiřel a zdědil značné jmění - 80 000 livrů, přičemž polovinu dědictví měl dostat ve dvaceti letech, ale s podmínkou, že se bude věnovat obchodu - k tomu měl ale podle všeho jen nevalné předpoklady. Byl to předčasně vyspělý, citlivý a trochu samotářský chlapec. Podle vzpomínek jeho sestry měl velký talent pro hudbu a kreslení, matematiku a zeměpis. Ze všeho nejradši se zavíral v pokoji, kde hrál na housle nebo bádal ve všemožných atlasech, které si koupil z kapesného. Jeho největší vášní ovšem byly květiny - měl je tak rád, že svůj pokoj proměnil v jeden velký skleník. Květináče a květiny byly pečlivě seřazeny podle barvy, velikosti a druhu v symetrických sestavách, do nichž mu nikdo nesměl sahat. Ani ve stáří neztratil vášeň pro pořádek a symetrii (v aranžování květin i ve všem ostatním) a hudební harmonie spolu s matematikou měly posloužit jako modely pro rozvedení jeho vizí společenské harmonie.

Vědci, kteří se snažili vystopovat zřetelné "intelektuální zdroje" Fourierovy utopie, žádné nenašli. Jako pravý samouk byl Fourier byl obdařen skvělou pamětí a bezmeznou zvědavostí, podle všeho si ovšem nikdy neosvojil důkladnější čtenářské návyky. Tlusté knihy a dlouhá pojednání o metafyzice ho "nudily"; rovněž se vychloubal, že se v životě nedostal za první stránku shrnutí názorů "toho hnidopicha" Condillaca. Formální vzdělání, jehož se mu dostalo od sekulárních kněží v besançonské koleji, ho jistě nadchnout nemohlo - šlo o banální a omezené klasické vzdělání, kde se důraz kladl na rétoriku, latinu a především na teologii. Probudilo ovšem Fourierův zájem o matematiku a fyziku do té míry, že usiloval o přijetí do elitní vojenské školy v Mezières - k přijetí by ovšem potřeboval šlechtický predikát, a ten jeho rodina neměla. Formální vzdělávání tedy ukončil ve věku šestnácti let a z krátkých studií si odnesl pouze důkladnou znalost katechismu, slušnou znalost latiny a omezený počet (nepřesných) citátů z Horatia, Vergilia a francouzských filosofů, jimiž prokládal své spisy. Ačkoli ho dlouhá díla nudila, můžeme v jeho spisech objevit hlavní myšlenky jeho současnosti, odraz diskusí a ideových sporů na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, neboť se aktivně podílel na intelektuálním životě své doby a všechny vlivy a doktríny, které se k němu dostaly nejrůznějšími "kanály" (například i četbou novin, kavárenskou konverzací atd.) jeho mysl absorbovala a přetvářela. Chybí v nich však jakákoliv filiace a napodobování.

Když v roce 1789 Charles dovršil sedmnáctý rok, usoudila jeho matka a poručník, že je na čase, aby se věnoval vážnějším záležitostem. Fourier vzdoroval dva roky, odmítl přijmout místo u lyonského bankéře Schérera i místo v jednom z rouenských velkoobchodů, nakonec však rodinnému nátlaku podlehl a roku 1791 nastoupil službu v Lyonu u jistého Francoise Antoina Bousqueta, velkoobchodníka se suknem. Tehdy začal jeho potulný život obchodního cestujícího, který ho zavedl nejen do velkých francouzských měst, ale i do Německa, Švýcarska, Nizozemí a dokonce do Ruska.

Mezitím nadešla doba splatnosti části jeho dědického podílu. Dvacetiletý Fourier opouští Besançon se 40 000 livrů a s hlavou plnou ctižádostivých plánů. První léta francouzské buržoazní revoluce byla příznivá pro spekulace všeho druhu i pro vznik velkých majetků a Fourier neodolal. Veškerý svůj kapitál vložil do nákupu rýže, bavlny, cukru a kávy v přístavu Marseille. Jeho zboží dorazilo do Lyonu naneštěstí v době, kdy ve městě zuřilo girondistické povstání proti Konventu. Lyon byl brzy obklíčen republikánskou armádou a povstalci poté zabavili bez náhrady veškeré suroviny, látky a potraviny. Sám Fourier byl násilím přinucen bojovat proti vojákům Konventu na barikádách. Po pádu Lyonu byl uvězněn a hrozilo mu popraviště, před nímž se spasil jen útěkem, když podplatil svého žalářníka. Ke ztrátě majetku se tak přiřadila i hrůza z revolučního násilí.

Revoluce Fouriera nenadchla ani na samém počátku, ale jeho prvotní nezájem a pasivita se měnily v zaujatost2 proti revoluční vládě v závislosti na tom, jak byl jakobínský režim nucen zostřovat svá opatření proti kontrarevolučním silám. Na vlastní oči viděl, jak revoluce prospěla pouze malé části obyvatelstva, zatímco lid, její hlavní hrdina, se stal i její obětí. Fourier snil o míru a spravedlnosti, toužil po "harmonii", skutečném humanismu a odmítal jakékoliv násilí v době, kdy se celá Francie ještě zmítala v křečích revolučních válek. Sám nebyl ještě zdaleka na konci svých útrap. Znovu byl zatčen v Besançonu a po propuštění odveden k jezdectvu. Dva roky strávené u Rýnské a moselské armády ještě více posílily jeho latentní antimilitarismus a pacifismus. Mezitím přišel i o zbytek svého jmění, který kdysi zapůjčil strýci, neboť dostal dluh zpět ve znehodnocených asignátech.

Po propuštění z armády roku 1796 byl Fourier opět nucen vydělávat si na živobytí jako obchodní cestující, střídaje mnoho zaměstnavatelů, kteří nejevili přílišné pochopení pro jeho podivínství. Rozhodující vliv na Fourierovo zrání a formování měla léta strávená v Lyonu. "Kdo vytvořil Fouriera?" táže se francouzský historik Michelet - a sám si odpovídá: "... sám Lyon byl Fourierovým předchůdcem." Po katastrofálních letech 1791-93 prožil Fourier v tomto městě i období let 1800 až 1809, roku 1811 v Lyonu verifikoval dodávky vojenských suken a v letech 1814-15 řídil statistický úřad při prefektuře. Lyon, zprvu jen jedna ze zastávek jeho obchodních cest, se stal nadlouho jeho bydlištěm. Fourier měl všechny předpoklady, aby se blíže seznámil s životem této obchodní a průmyslové metropole, obestřené na konci "starého režimu" a za Revoluce mystickou atmosférou zednářských lóží a různých tajných společností. Lyon byl však především městem neobyčejně výrazných majetkových a sociálních rozdílů; mezi obrovským bohatstvím kasty velkoobchodníků a bídou lidu, většinou drobných řemeslníků, tkalců hedvábí a sukna (canutů) zela hluboká propast. Po poklidném životě v Besançonu byly ustavičný a někdy i násilný boj tkalců o výši mezd pro Fouriera pořádným šokem. V Lyonu působil kvazisocialistický pamfletista a odpůrce soukromého majetku L' Ange (gilotinovaný roku 1793), jehož učení mohlo být jedním z prvních impulsů, které daly vzniknout Fourierově doktríně. Naopak je jisté, že sám Lyon se svou bídou a tradicí sociálních nepokojů na něj zapůsobil jako zjevení. Tady se poprvé začal zamýšlet nad tím, zdali ekonomické instituce civilizované společnosti nejsou pohromou "vynalezenou Bohem jako metla lidského rodu".

Lyonská zkušenost však nebyla zdaleka jediná. V letech 1797-1826 měl Fourier jako obchodní cestující či jako úředník možnost pozorovat a poznávat ekonomické a sociální poměry ve Francii, i změny, k nimž docházelo. V Marseille byl svědkem ničení zásob rýže, aby neklesla její cena.3 Roku 1808 vydělali na spekulaci obchodníci s bavlnou a o dvě léta později zbídačila naopak dobrá úroda vína a lichvářští překupníci vinaře.

Fourier se nakonec vymanil z nutnosti vydělávat si na své živobytí v obchodě, nikdy ale neměl dost, aby si dokončil formální vzdělání, a ani jeho život se nijak zvlášť nezměnil - ten nadále zůstával zcela solitární (nevíme o žádném delším Fourierově milostném vztahu), nepočítáme-li společnost koček a květin, kterými se obklopoval v pronajatých pokojích a ubytovnách. Až do smrti zůstal izolovaným a nedoceněným provinčním samoukem a spřádal plány na vylepšení světa, který o ně nejevil sebemenší zájem. Měl pár známých, kteří patřili k učeným společnostem a lyonským intelektuálním kruhům, ale nikdo z nich nebral jeho nápady příliš vážně. Pro nejznámějšího z nich, filosofa Pierre-Simona Balanche, byl Fourier prostě "skromný člověk se slušnými zeměpisnými znalostmi".4

Zneuznaný a uražený Fourier nakonec ze své slabiny udělal přednost - tváří v tvář intelektuálnímu establishmentu se chlubil svou neznámostí a okázale dával najevo, že on se nikdy žádného diplomu nedomohl. Co, ptal se Fourier, se dá vyčíst ze spisů Locka, Condillaca a celé té "filosofické kliky"? Příval jejich dobrých rad a elegantní prózy ani v nejmenším nepřispěl k vylepšení světa. Kdyby se snažil porozumět jejich polemikám, (píše Fourier) zradil by svůj přirozený talent a ochudil svět o své objevy.

Fourier dobře věděl, že jeho nadání je unikátní a naprosto cizí konvenční učenosti a tradiční filosofii jeho doby. Skutečně se od Condillaca či Locka neměl co naučit. V jeho tirádách proti "filosofům" i v přehnaném vychvalování vlastní nevědomosti a negramotnosti však přece jen zaznívá falešný tón. Fourier zoufale toužil po jejich uznání a naprosto nebyl s to porozumět, proč se mu ho nedostalo. Když jeho dílům nikdo nevěnoval pozornost nebo na ně vyšly sžíravé recenze, vyvodil si, že to všechno je dílem spiknutí - "filosofickou kliku" jeho knihy ohrožují, a proto se je snaží potlačit.

Roku 1803 zasílá Fourier rozsáhlý Dopis Nejvyššímu soudci,5 tj. ministru spravedlnosti, v němž kritizuje současný "chaos" civilizace, nastiňuje podstatu "teorie asociace" a podává resumé své "všeobecné harmonie". Za jediný problém sociální vědy považuje zde odhalení způsobu, jak vykořenit chudobu a bídu. Nalézá ho v "slušném minimu", které by mělo být zajištěno každému a zlikvidovalo by chudobu, "hlavní příčinu společenských zlořádů", neboť minimální mzda by uspokojila lidi a omezila "sociální zločiny" pramenící z bídy. Na rozdíl od Babeufa odmítá Fourier rovnostářský ideál a nekáže asketismus jako předchozí generace utopistů, nýbrž předpovídá lidstvu cestu k míru, jednotě a blahobytu, cestu k řádu. V témže roce publikoval svůj článek v Lyonském bulletinu. Zamýšlel se v něm nad politickým osudem Evropy a předložil v něm jasnou prognózu finálního střetnutí mezi Francií a Ruskem. Ministr spravedlnosti na jeho dopis neodpověděl a druhý literární pokus vynesl Fourierovi v době přísné kontroly veřejného mínění policejní dohled.

Během dalších pěti let se Fourier, "krámský otrok", špatně placený za nevalný výkon, věnoval promýšlení svých teorií o vášních, práci a "harmonii". Roku 1808 vychází pod názvem Teorie čtyř pohybů (Théorie des quatre mouvements et des destinées génerales) téměř pětisetstránkové dílo bez uvedení autora a s udáním nepravého místa vydání - Lipska. Byla to dosti záhadná a temná kniha. Jejím účelem podle Fouriera nebylo předestřít celou doktrínu (ta ještě nebyla na světě), ale spíše "ohlásit" její objev a připravit půdu pro vydání všeobjímajícího pojednání. Ovšem Fourierova představa o propagační brožurce byla víc než trochu výstřední - jde o všehochuť od "nástinů" tajemnějších aspektů jeho teorie, "výjevů" z gastromických a sexuálních radovánek Harmonie a kritických "důkazů metodické bezmyšlenkovitosti" tehdejší filosofie a politické ekonomie. Fourier zde zcela popustil uzdu své fantazii. V jeho "harmonické budoucnosti" nebylo místa pro vojáky a války, život se změnil ve stálý svátek, lidé se dožívali vysokého věku, žili v povětří i ve vodě, přetvářeli klima, rozpouštěli led pólů a zbavovali mořskou vodu soli, v jediném dni se mohli dostat z Paříže do Marseille a navazovali styky s obyvateli jiných planet.

Kompozice díla překvapuje svou bizarností a nemetodičností, znemožňující oddělit od sebe dostatečně jasně část kritickou a konstruktivní - kniha oplývá dlouhými a zcela bezdůvodnými poznámkami pod čarou a digresemi, jež se týkají všeho od úpadku tragédie na prknech francouzských divadel až po proroctví ohledně bezprostředního nebezpečí rozpuštění Mléčné dráhy. To vše je slátáno dohromady matoucí sérií preambulí a epilogů a kulminuje snůškou "poznámek" a "vynechaných kapitol" (jež obsahují nejdůležitější materiál), jakož i řadou naučení, jimiž by se podle Fouriera měl řídit zbytek civilizace.

Teorie čtyř pohybů na druhou stranu už poskytovala úplný výklad "falansteriánského systému", signalizovala a anticipovala obsah dalších Fourierových spisů, které už budou více méně pouhým rozvíjením a komentováním několika základních tezí. V Teorii volá už autor po náhradě stávajícího společenského zřízení "societárním řádem" a po organizování lidstva do harmonických společenství, v nichž by vládla volná hra vášní, tj. jejich svobodný a plný rozvoj ku prospěchu společnosti. Žádný z charakteristických rysů jeho učení - falanstéry, organizace do sérií a skupin podle vášní, "poutavá práce", odměňování podle práce, kapitálu a talentu aj. - není v knize opomenut. Stačí trochu poodhrnout bizarní háv Fourierových pošetilých ideálů a uvidíme jeho tvůrčí fantazii v novém světle: prokopává Panamskou a Suezskou šíji, vytváří "industriální armády" a zúrodňuje pouště i póly, urychluje dopravu, upravuje podnebí podle potřeb zemědělců, zavádí mezinárodní jazyk (vzhledem ke galské bezelstnosti jde samozřejmě o francouzštinu), sjednocuje míry a váhy, volá po ochraně životního prostředí.

Ještě před vydáním knihy ji Fourier označoval za "hádanku" a v pozdějších letech o ním mluvil jako o "parodii", "úmyslné travestii", která měla ošálit potenciální plagiátory, zmást censory a prozkoumat hloubky předsudku, na kterou by zcela odhalená teorie narazila.

Přes všechna halasná prohlášení o své naivitě a nevědomosti byl Fourier člověk velmi zchytralý. Je velmi pravděpodobné, že bizarní uspořádání Teorie i její fragmentární charakter je naprosto záměrný.6 Ale pokud byla kniha "hádankou", je jasné, že Fourier nebyl zcela připraven na "litanii posměšků", která se zvedla po vydání knihy. Pár publicistů rozpitvávalo jeho jednotlivá "podivínství" a veřejnost na knihu prostě nereagovala. Většina nákladu, vydaného vlastními prostředky, zůstala na skladě. Po tomto neúspěchu se Fourier nadlouho odmlčel a v letech 1809 - 1815 studia zcela zanechal. Rozhodl se (aspoň on sám o tom byl přesvědčen) uvalit na civilizaci "daň", tedy ponechat si své objevy jen pro sebe, dokud v napoleonských válkách nepadne milión mužů. Další knihu nakonec vydal až za dlouhých čtrnáct let.

Roku 1812 zemřela Fourierova matka a odkázala mu skrovnou rentu devíti set franků, která mu načas umožnila skromný život soukromníka - spisovatele. Pět let strávil v naprostém osamění na samotě poblíž Belley, městyse na východ od Lyonu. Tam se konečně mohl na okraji skutečného života věnovat sepisování obsáhlého teoretického pojednání, jehož vznik ohlásil už v Teorii čtyř pohybů. Oněch pět let v Belley bylo nejproduktivnějšími léty Fourierova života. Konečně měl čas a energii vycizelovat a systematizovat předchozí spekulace a zabrousit do oblastí, jež předtím pojednal pouze povrchně. Zvláštní pozornost věnoval analýze vášní a zdokonalení teorie lidské motivace, která se stala základem jeho systému. "Objev" z března roku 1817 mu umožnil vypracovat teorii skupinové dynamiky daleko subtilnější a propracovanější než tu, kterou uveřejnil v Teorii čtyř pohybů. Další rok strávil studiem problémů lásky a sexuality a ve čtyřech tlustých zápisnících nazvaných Le nouveau monde amoureaux sepsal teorii sexuální harmonie, která dodala jeho utopické vizi další dimenzi.7 Po třech letech vytrvalé intelektuální práce prakticky dokončil rukopis Grand Traité, jež mělo být publikováno v osmi svazcích. Těchto několik tisíc hustě popsaných stran bylo skutečnou summou nauky o vášnivé přitažlivosti.

Fourier svůj Grand Traité nikdy nevydal v původní podobě. Vzhledem k finančním těžkostem, částečně v důsledku nových objevů a hlavně ze strachu, že by pobouřil své čtenáře odhalením všech svých myšlenek, Fourier rozhodl, že nejdříve vydá zkrácenou a zcenzurovanou verzi ve dvou, a nikoliv osmi svazcích. Další dva roky pracoval na zkracování a škrtal pasáže, které by jeho čtenáře mohly urazit (včetně všech o lásce). Pak se na jaře 1821 vrátil do rodného Besançonu, kde si s pomocí přátel našel nakladatele. Následujícího roku mu vyšly dva sedmisetstránkové svazky pod charakteristicky skromným názvem Pojednání o domácích zemědělských družstvech (Traité de l' association domestique-agricole).

Na rozdíl od většiny tradičních utopií nebyla Fourierova vize společenské harmonie pojímána jako pouhý teoretický model - naopak, měla být uskutečněna v praxi. Stačilo jen založit jednu "zkušební" falangu a svět už se potom spontánně přidá. Potřeboval jen několik čtverečních kilometrů půdy a bohatého mecenáše nebo fondateura, který by se zařídil podle jeho pokynů. Za svých provinčních let se několikrát pokusil přilákat pozornost takového dobrodince. Jeho "Dopis Nejvyššímu soudci" z roku 1803 byl určen Napoleonovým očím, roku 1808 rozeslal výtisky Teorie čtyř pohybů knížatům, bankéřům, dokonce i spisovatelce Madame de Staël; roku 1816 mluvil o tom, že učinil nabídku ruskému caru, vévodovi z Bedfordu, Kongresu Spojených států amerických a milionářům v Bruselu a Milánu. Tehdy však ještě hlavně usiloval o to, aby upřesnil svou teorii do nejmenšího detailu. Jak napsal svému prvnímu žáku Justovi Muironovi: "Naléháte na založení prvního kantonu Harmonie, ale vaše netrpělivost je předčasná... Nejdřív je nutné dopsat celé pojednání, aby byly k dispozici všechny informace."8

Až po vydání Pojednání o všeobecné jednotě roku 1822 napřel Fourier všechny své síly k hledání mecenáše. Tehdy byl ve svých padesáti letech na vrcholu sil, ale jako sociální teoretik se už dál nevyvíjel. Po zbytek svého života už bude svou nauku jen zjednodušovat, předvádět ji ve stravitelné podobě, která by se mohla zalíbit publiku a získat mu finanční podporu. V dalších svých knihách se tedy omezil na základní teorémy a o lásce a dalších "transcendentních" výhoncích své teorie se nezmiňoval. Jeho pozdní díla (jako například spis Nový industriální a societární svět z roku 1829 a dva svazky Nepravé industrie z let 1835-1836) i pamflety obsahovaly jména potenciálních příznivců a Fourier si ve svém zápalu osvojil techniky moderního marketingu a reklamy: pádná hesla, tučné titulky vyvedené v nejrůznějších typech písma, sliby o refundaci ceny knihy, pokud čtenáře neuspokojí - zkrátka cokoli, co by jeho teorii "prodalo".

Když v Besançonu vyšlo koncem roku 1822 Pojednání, Fourier nechal celý náklad (1000 výtisků) poslat do Paříže, kam se zakrátko sám odebral, aby napomohl prodeji a vymohl si slyšení pro své myšlenky. Překypoval energií, rozesílal výtisky členům vlády, opozice, vlivným bankéřům, pairům, filantropům, vědcům, spisovatelům, akademikům, novinářům, zkrátka komukoliv, kdy by mohl financovat (nebo přesvědčit někoho jiného, aby financoval) zkušební komunitu. S každým výtiskem zasílal dopis - často krátké pojednání samo o sobě - , v němž upozorňoval na "zvláštní privilegia", jimiž by Harmonie obmyslela samotného zakladatele. Americkému velvyslanci v Paříži popisoval teorii jako "ideální prostředek k pacifikaci indiánů"; odpůrcům obchodu s otroky zaručoval jeho zrušení a ministru Villčlovi, který patřil k ultrakonzervativní roajalistické straně ultras, sliboval "emigrés billion". Rok herkulovské práce mu vynesl tři recenze v tisku9 (z toho dvě "zrádné") a několik desítek prodaných výtisků. Roku 1823 vydal Fourier brožurku, v níž odpovídal svým kritikům a shrnoval hlavní výhody svého systému - mimochodem například zrušení obchodu a likvidace francouzského státního sluhu. Ani to nedošlo sluchu.

Neúnavné úsilí, které Fourier od roku 1803 vyvíjel, aby rozvinul své ideje a seznámil s nimi veřejnost, mělo částečný úspěch. Připojili se k němu "žáci" z řad buržoazní či maloburžoazní inteligence. Roku 1816 se s Fourierem setkal úředník Just Muiron (1787-1881), který mu byl v mnohém blízký svou uzavřeností, bujnou fantazií a nadšením pro matematiku. Muiron poprvé narazil na výtisk Teorie čtyř pohybů roku 1814 a podle vlastních slov četba tohoto spisu pro něj byla stejným zjevením, jakého se dostalo svatému Pavlovi na cestě do Damašku. Po dvou letech trudného hledání se mu jeho autora podařilo najít a ti dva si poté dopisovali až do konce Fourierova života. Zámožný a vzdělaný Muiron věnoval Fourierovi většinu svého volného času i peníze na vydávání dalších knih, stal se Fourierovým horlivým stoupencem, rádcem a podněcovatelem a jejich blízký vztah byl jedinou výjimkou ve Fourierově jinak samotářském životě.

Ačkoli zůstal Fourier starým mládencem, věnoval značnou teoretickou pozornost otázce emancipace žen, jejímž stupněm mnohdy měřil vyspělost historických epoch, ostře napadal instituci manželství a vášnivě propagoval osvobození lásky od pout konvencí. Odmítání "posvátného svazku manželství"10 a hlásání "volné lásky" dalo jeho odpůrcům, vlivným lyonským měšťanům, příležitost k veřejnému napadání a zesměšnění "nemravného blázna".

Po dvou letech usilovné kampaně došly Fourierovi roku 1824 peníze. Nakrátko si pohrával s myšlenkou, že se zavede jako učitel zeměpisu. Dokonce napsal a vydal pamflet, učební pomůcku pro zapamatování zeměpisných jmen (ovšemže s krotkou propagandou vlastního systému). Ale z tohoto podniku nic nevzešlo. Roku 1825 se tedy Fourier musel vrátit do Lyonu, kde pracoval jako pokladník za plat 1200 franků ročně.

Roku 1826 opouští Fourier Lyon a odjíždí do Paříže. V letech 1826 až 1830 ho bylo možno potkat v Sentier, obchodně podnikatelském srdci Paříže, mezi drobnými obchodníky, příručími, účetními, směnárníky a burzovními agenty, pečlivě oděného do modrého redingotu, s bílou kravatou. Každý den vycházel v tutéž hodinu ze svého bytu v ulici Saint-Pierre de Montmartre a ubíral se ulicí Nôtre- Dame des Victories do ulice du Mail, kde byl zaměstnán za 1500 franků ročního platu jako korespondent newyorské firmy Curtis a Lamb. Vracíval se domů přesně v poledne11 a po chvíli zase odcházel. Když skončil jeho pracovní den, zacházel do kaváren poblíž Palais Royal, kde četl veškeré dostupné noviny. Na první pohled se ničím nelišil od anonymní masy pařížské maloburžoazie, jejíž obzor se omezoval do rozměrů vlastního krámku, na položky obchodních knih, kurs burzovních papírů a konvenční rozhovor v kavárně či na ulici. Vedl uvážlivý a spořádaný život starého mládence v pokoji přeplněném květináči, ve společnosti čadící svíce, brku a papíru, který neúnavně pokrýval svým drobným pravidelným písmem.

Když se ve dvacátých letech dozvěděl od sympatizující irské feministky o Owenových úspěších v New Lanarku a o růstu popularity Saint-Simonova učení, nabídl Owenovi i saint-simoniáncům svou pomoc. Načas doufal, že by Owen mohl svou komunitu v Motherwellu proměnit ve falangu, ale korespondenci rázně uťal, když zjistil, že tato irská owenistka se ho snaží obrátit na Owenovu víru. Fourier se vůči oběma směrům značně zatvrdil, obrátil proti nim svého zneuznaného génia a celý život je obviňoval ze šarlatánství a plagiátorství.

Po dva roky, které Fourier strávil u firmy Curtis a Lamb, věnoval všechen svůj volný čas hledání mecenáše a kompilaci další zkrácené verze své teorie. Ta vyšla roku 1829 pod Názvem Nový industriální a societární svět a byla tou nejjasnější a nejpregnantnější formulací ekonomických aspektů doktríny, jakou kdy Fourier napsal. Znovu se pokusil zorganizovat masivní propagační kampaň. Poslal výtisky této knihy Chateaubriandovi, Decazemu, lady Byronové a desítkám dalších. Roku 1830 vydal pamflet, v němž v kostce shrnul hlavní argumenty celé knihy. Pamflet neměl větší okamžitý účinek než pojednání z roku 1822.

Aby se Fourierovy teorie co nejvíce rozšířily, bylo je nutno zjednodušit a upravit. Proto Muiron financoval v letech 1824-1839 časopis L' Impartial a získal pro fourierismus rovněž mladého a výmluvného žáka Victora Considéranta (1808-1893). Z absolventa prestižní École Polytechnique se brzy stal Fourierův nejúspěšnější misionář.

Z malé Fouriererovy skupinky (roku 1830 čítala zhruba dvacet statkářů a rentiérů z okolí Besançonu) se stalo hnutí až po rozkolu mezi žáky Saint-Simona. Pod autoritativním vedením Prospera Enfantina se ze saint-simoniánského hnutí stala náboženská sekta, a když roku 1832 došlo ke schizmatu, někteří velmi talentovaní Enfantinovi stoupenci si našli nového proroka ve Fourierovi. Absolventi Polytechniky Jules Lechevalier a Abel Transon byli mezi prvními odpadlíky od saint-simoniánského náboženství, kteří "konvertovali" k fourierismu. Spolu s Fourierem a Considérantem pořádali přednášky a založili první časopis.

Roku 1832 začal vycházet první fourieristický týdeník La Réforme Industrielle, financovaný bohatými mecenáši, který se zabýval především otázkou nového výrobního řádu. Mezi Muironem a Considérantem docházelo však k častým neshodám, a když roku 1834 Considérantův vliv na Fouriera v souvislosti s podporou lyonských tkalců převážil, časopis upadá. Muiron, jenž ve fourieristickém hnutí utopil své jmění, a dokonce byl vězněn, stanul po Fourierově smrti v čele "konzervativních" fourieristů, kdežto Considérant dále rozvíjel jen "socialistickou" tendenci tohoto učení.

Za Fourierova života došlo k jedinému pokusu o založení falanstéry. Roku 1832 poslanec Baudet-Dulary a bratři Devayové dali fourieristůn k dispozici rozsáhlé pozemky (cca 500 hektarů) v Condé-sur-Vesgre poblíž Rambouilletského lesa, kde se Considérant pod Fourierovým dohledem pokusil vybudovat zemědělskou kolonii. Práce byly skutečně zahájeny: osadníci zorali část úhoru a postavili několik hospodářských budov. Fourier měl pochyby hned od začátku - netrvalo dlouho a začal svým žákům vyčítat, že si jeho doktrínu vykládají příliš volně; když pak architekt postavil prasečí chlívek s půl metru tlustými kamennými zdmi a bez vchodu, získal dojem, že je v žoldu saint-simoniánců. Dobrovolníci byli prostě příliš nezkušení a finanční zdroje nedostatečné. Záliby a "vášně" nevytvořily podle abstraktního schématu ze špatně připravených jednotlivců a rodin předpokládanou jednotu. První žně a sklizně přinesly značné ztráty, propukly spory. K nezdaru došlo ještě dříve, než mohla být falanstéra v praxi vyzkoušena, ale to už ji sám Mistr dávno odsuzoval jako parodii svých myšlenek. Ke konci života usoudil, že jeho učení by se dalo realizovat jen tak, že by se zkušební falanga skládala pouze z dětí, jež civilizace ještě nestačila zkazit.

Od počátku třicátých let se Fourier díky hmotné podpoře vznikající a rozrůstající se "školy" konečně mohl cele věnovat svému dílu. Jeho nedůvěřivost, nedůtklivost a příkrost ho však stále více přiváděly do izolace. Dál psal, ale žádné nové myšlenky už ke své teorii nepřidal - dvousvazkové dílo Nepravé industrie (La Fausse industrie) je dosti nesoudržnou "mozaikou" tirád proti jeho pomlouvačům a slibů, jež měly přilákat kýženého fondateura.

V posledních třech čtyřech letech jeho života si získal jakous takous proslulost, spíš díky snažení jeho žáků než svým knihám. V tisku našly jeho myšlenky relativně příznivý ohlas přičiněním takových tolerantních "nevěřících" jako George Sandová, Louis Reybaud, Xavier Marmier a další. Našli se i jiní, Fourierovi méně naklonění žurnalisté, kteří vybavili své čtenáři líčením Fourierových raných kosmogonických spekulací, vizí planetárního milování a antilvů12. Fourierovy "výstřednosti" si nakonec získaly takový ohlas, že na něj děti při pravidelné procházce do Tuilerií pokřikovaly: "Voila le fou: riez!"13

Ale ani kladné přijetí, ani posměšky už Fouriera nedokázaly vyvést z rovnováhy. Pellarin o jeho posledních letech píše: "V jeho očích ozářených stálým abstraktním ohněm pronikala skrze nános existenčních starostí na povrch beznaděj neznámého myslitele a pod orlím nosem silně uhýbajícím doleva dávaly jeho tenké, obvykle sevřené a v koutcích klesající rty... jeho fyziognomii určitý nádech vážnosti a hořkosti."

Stárnul osaměle obklopen tichem, květinami a hudbou - uzavřel se ve svém snu a důvěřoval pouze vlastnímu géniu. Od roku 1835 se zcela stáhl do sebe, intelektuálně i morálně, nepřijímal už žádné žáky ani přátele, a když onemocněl, odmítl jak vyšetření, tak léky. Roku 1836 Viktor Considérant začal tisknout nový časopis Falanga (La Phalange), Fourier ho ale kvůli stále horšímu zdraví nemohl ani komentovat. Od konce léta 1837 už neopouštěl lůžko, pouštěl k sobě jenom uklizečku a 10. října téhož roku zemřel. Do posledního okamžiku ale doufal, že první falanga bude založena a doloží tak celému světu pravdu teorií, jimž se mnozí buďto vysmívali nebo je (snad ještě nespravedlivěji) prostě ignorovali.

Po mistrově smrti došlo ještě k mnoha pokusům založit falangu, zvláště v Americe během čtyřicátých let, kde fourierismus dominoval tamějšímu socialistickému hnutí. Lví podíl na tom měl Alan Brisbane, který se s Fourierem seznámil roku 1833 a okamžitě se rozhodl exportovat jeho učení do Ameriky, a dále Horace Greeley, jehož k fourierismu přivedl Brisbane roku 1842. Existují záznamy o přinejmenším čtyřiceti amerických falangách ze čtyřicátých let, žádná ovšem nedosáhla překvapivého úspěchu, v nějž Fourier doufal, a všechny se brzy rozpadly.

Filosofická východiska pro Utopii

"Vášně, třebaže tak opovrhované, jsou přesto nejdokonalejším a nejvznešenějším božím dílem."
Charles Fourier, Velká metamorfóza, str. 25

Fourier byl filosof samouk, člověk velmi pyšný, který si žárlivě střežil svou nezávislost a odstup. Neochotně, ale přece jen připouštěl, že jeho vzdálení předchůdci jako Descartes předjímali (pravdaže nedokonale) jeho revoluční metody sociální analýzy: "absolutní pochybnost" a "absolutní odchylku". Ona "absolutní pochybnost" je konceptem stejně otřesně naivním a zavádějícím jako většina Fourierových myšlenek a spočívá toliko v tom, že se šmahem absolutně zpochybní všechny názory, dokonce i ty, jež jsou obecně přijímané. Absolutní pochybnost si především vyžadovala pochyby o samotné civilizaci - "zpochybňovat její nutnost, nádheru a trvalost". Druhá složka jeho metody, absolutní odchylka, zase vyžadovala, aby zavrhl doktríny, učení a pravidla morálky všech předchozích myslitelů a filosofů.

Fourier tak nebyl pouze kritikem své společnosti, ale jejím nepřítelem. Často velmi vehementně prohlašoval, že jeho útok na civilizaci je radikální, absolutní a nekompromisní. Z odpovědi jednomu kritikovi, který to s ním jistě myslel dobře, si můžeme udělat obrázek, jak daleko byl schopen ve svém odsudku zajít. M. de Jouy, stěžoval si Fourier, připustil, "že mám dobrý důvod naříkat na naši nedokonalou civilizaci. Nedokonalou!!! Vždyť jsem dokázal, že dohání lidi ke krajní bezcharakternosti, egoismu, ničemnosti a všem dalším nepravostem."14 Takový jazyk je těžko brát vážně a Fourier také obvykle nebyl brán vážně - "absolutní pochybnost" vypadá přinejlepším jako pouhá rétorická kudrlinka, jedna z mnoha roztomilých podivnůstek tohoto zneuznaného génia. Pokud si ovšem dáme tu práci a pročteme si jeho rané filipiky proti bezskrupulózním, parazitickým obchodníkům až po jeho zapálenou obhajobu homosexuality (v té době samozřejmě považované za zvrhlou úchylku) a popisy detailně vykonstruované společnosti, jež se měla postarat o všeobecné sexuální naplnění, začne nám být jasné, že Fourier bral svou metodu smrtelně vážně.

Tím jsme se oklikou dostali k nesmírně důležitému tématu: existuje-li klíč k Fourierovu myšlení (a tedy i k jeho složité osobnosti), pak jej nepochybně najdeme ve filosofii lidské touhy neboli "vášní", jak jim Fourier říkával. Na tyto vášně nahlížel jako na motivaci pro jakékoli chování. Fourier jich rozeznával celkem třináct a rozděloval je do tří kategorií. V první byly slasti pěti smyslů (chuť, hmat, zrak, sluch, čich). Za druhé tu byly čtyři afektivní vášně, po nichž hladoví lidská duše - přátelství, láska, ctižádost a rodinný cit. V třetí kategorii nalézáme distributivní vášně (společností označované za neřesti, leč podle Fouriera neobyčejně blahodárné): vášeň pro intriky (kabalista), vášeň pro změnu a kontrast (papillona) a vášeň pro uspokojení duše i těla zároveň (kompozita) - její základní funkcí je koordinace různých smyslových a afektivních vášní, o nichž jsme již mluvili dříve. K tomu Fourier dodával ještě třináctou, kolektivní vášeň: harmonismus neboli unitismus, sklon vztahovat své štěstí ke štěstí celku. Tento sklon vyvstává z kombinace afektivních a distributivních vášní; nebo ho můžeme nahlížet jako kmen stromu vášní, z nějž všechny ostatní vášně vyrážejí jako větve.

Fourier byl přesvědčen, že lidské štěstí je vždy závislé na uspokojení jedné vášně, případně jejich skupiny, a že naopak neštěstí pramení z vášní neuspokojených. Pak už se musí společnost jen uspořádat tak, aby vášně nebyly potlačovány a kroceny. Na první pohled to vypadá, jako by Fourier upřednostňoval společnost, v níž si každý jednotlivec sobecky hledí naplňování vlastních potřeb bez ohledu na ostatní. K tomu by také skutečně došlo, kdyby byl člověk čistě egoistická bytost. Jak jsme ale již nahlédli, Fourier věřil, že člověka ovládají rovněž čtyři afektivní vášně, a tak člověk neustále navazuje pozitivní vztahy k druhým. V těchto vztazích nikdy nechybí špetka smyslnosti (láska i přátelství mohou mít kupříkladu sexuální aspekt), ale to není dominantní faktor. Duše si žádá stejného uspokojení jako tělo, obě hrají svou roli v lidském štěstí a nároky obou musí být koordinovány (to je funkce tří distributivních neboli mechanizujících vášní). Inherentní společenský pud člověka je podle Fouriera umocněn tajemnou harmonickou vášní (třináctou ve Fourierově pořadí), vášní, již můžeme popsat jako jistý morální altruismus, protože díky ní člověk zohledňuje štěstí ostatních.

Vysvítá tedy, že Fourier měl poměrně optimistický náhled na lidskou povahu v tom smyslu, že člověku přisuzoval řadu instinktivních vášní - ty se dají správným způsobem využít a mohou vést ke všeobecnému štěstí. Jinými slovy, společnost musí být zformována a přizpůsobena tak, aby odpovídala lidské povaze.15 Fourier tuto hypotézu rozvádí za použití konceptu "přitažlivosti" (jde o analogii Newtonova principu, obohaceného ovšem o společenskou dimenzi16) - jakmile ho lidé pochopí a aplikují, nastane společenská harmonie.

Vášně, jež se projevují přirozenou přitažlivou silou, považoval Fourier za motivaci pro jakoukoli lidskou činnost. Skutečná morálka byla proto nahlížena jako jistá gravitační přitažlivá síla, jež člověka nutí dělat jisté věci a přizpůsobovat jeho chování božskému velkému plánu. Ve stávající společnosti člověk ovšem mnohdy nemůže podlehnout těmto přirozeným impulsům, neboť mu v tom brání společenské konvence, jež mají ve jménu "civilizace" nastolit alternativní, umělou morálku. Potlačování a dušení vášní představovalo pro Fouriera jednu z charakteristických dominant společnosti devatenáctého století a zapříčiňovalo podle něj celou řadu společenských ekonomických, politických, psychologických a sexuálních problémů. Fourier například pregnantně poukázal na úsilí, s nímž se filosofové snaží člověka přesvědčit, že je nemorální usilovat o uspokojení pěti smyslových vášní - chuti, hmatu, zraku, sluchu, čichu.

"Netvrdí už po dva tisíce let, že je třeba zkrotit a ovládnout pět smyslových vášní? Nesnažili se nás snad přesvědčit, že diamant je bezcenný kámen, že zlato je mrzký kov, že cukr a koření jsou zavrženíhodné, opovrženíhodné potraviny a že obyčejné chalupy s doškovými střechami jsou pro člověka vhodnější než královské paláce? A takto moralisté chtějí vymýtit veškeré smyslové vášně..."17

Nejen to, pokračuje Fourier, filosofové rovněž opovrhují čtyřmi afektivními vášněmi - přátelstvím, láskou, rodinným citem i ambicemi.:

"Jak často tupili ctižádost! Podle nich by si člověk měl přát pouze prostřední a nepříliš výnosné posty; pokud je s prací spojen roční výdělek sta tisíc livrů, měl by přijmout jen deset tisíc, aby uspokojil jejich morální nároky. Ještě směšnější názory zastávají moralisté o lásce: chtějí, aby se láska řídila stálostí a věrností, jež jsou neslučitelné se zámysly přírody a jsou oběma pohlavím tak únavné, že pokud se těší naprosté svobodě, žádný tvor není ve své náklonnosti stálý."18

O třech distributivních vášních (a veledůležité vášni třinácté, harmonismu) pak filosofové nemají podle Fouriera ani ponětí.

Ve Fourierových spisech posloužila teorie lidských vášní jako základ kritické analýzy neblahých jevů takzvané civilizované společnosti, mezi něž patřily chudoba (a to chudoba široce rozšířená), nemoci, negramotnost, vykořisťování dělníků19 a útlak, příšerné pracovní podmínky, porobení a degradaci žen, manželské konflikty a sexuální život plný úzkosti. Toto zlo podle Fouriera povstalo proto, že civilizace nikdy nedokáže uspokojit totalitu lidských vášní. A protože o existenci distributivních vášní a harmonismu ani nikdo neví, civilizace je založena na neznalosti základních lidských potřeb, a nemůže proto zajistit stav skutečného a univerzálního štěstí.

V analýze nedostatků tohoto světa se Fourier v řadě bodů shodne s Jeanem Jacquesem Rousseauem, Fourier je ovšem ve svých řešeních daleko radikálnější: zatímco Rousseau uznával, že člověk navždy přišel o svou původní svobodu a musí ji v nové podobě nalézt tím, že se oddá obecné vůli, Fourier trval na tom, že člověk skutečně může získat autonomii a dát volný průběh všem svým vášním. Nutným předpokladem k tomuto je likvidace stávajícího řádu, ekonomického, politického a hodnotového systému, což ve Fourierově případě znamenalo liberalismus. Z jeho pohledu šlo o velkou překážku na cestě ke skutečné svobodě, na druhou stranu si ale uvědomoval, že mnoho lidí se dá svést na scestí pokrokem, jejž liberalismus sliboval. A tak věnoval velkou pozornost kritice jeho nedostatků, a to dříve, než se je pokusil získat pro svou alternativní vizi svobodné společnosti.

Ekonomický liberalismus odsuzoval Fourier z řady důvodů. Mechanismy výroby, spotřeby, prodeje a výměny zohledňovaly podle něj jen zájmy malé menšiny (neproduktivní neboli parazitické třídy) a zakládaly se jen na chaotické anarchii. Výrobní systém prakticky zotročoval velké množství dělníků (včetně žen a dětí), kteří dřeli dvanáct až čtrnáct hodin denně v hrozném prostředí za směšnou mzdu. Spousta lidí navíc nemohla najít vůbec žádnou práci, a musela proto snášet tíživé podmínky zbytečné nezaměstnanosti.20 Rozdělení práce bylo rovněž nelogické a neefektivní - často bylo založeno na rodině ("té nejméně výkonné a nejvíce plýtvavé skupině vůbec: v rodinném systému musí sto pracovníků dělat to, co by v novém societárním řádu zvládl jediný člověk"21) a mnohdy nebralo ohledy na intelektuální a manuální schopnosti daného jednotlivce. Fouriera zvláště pobuřoval pohled na zdravé silné muže vykonávající práci, již by zvládly i čtyřleté děti - loupání hrášku, škrabání zeleniny, střihání papíru na obaly pro bonbóny...

Co se spotřeby týče, Fouriera si nemohl nepovšimnout, že v systému laissez-faire dostávají dělníci (kteří bohatství vytvářejí) tak malou mzdu, že si sami nemohou dovolit koupit takřka nic. Nejdůležitějšími spotřebiteli pak zůstává neproduktivní bohatá menšina, tedy bankéři, obchodníci a statkáři. Výrobci jsou naopak odsouzeni k tomu, aby nejlepší léta svého života dřeli a škudlili, aby ve stáří nezemřeli hlady.

Prodej je podle Fouriera založen na konkurenci, a ta nevyhnutelně znamená, že i bědné mzdy budou ještě více snižovány, neboť všechny podniky se snaží snižovat náklady. (Tímto tvrzením Fourier anticipoval Marxovu tezi o pauperizaci proletariátu).

Čtvrtým pilířem ekonomického liberalismu je obchod, systém distribuce či výměny zboží, jemuž kralují obchodníci. Fourier měl s obchodníky zkušenosti z první ruky, považoval je za nejopovrženíhodnější skupinu neproduktivní třídy a na jejich adresu nešetřil kritikou. "Tyto hordy obchodníků jsou vzhledem ke spravedlivému zřízení sociálními piráty, industriálními trubci, kteří aniž co vyrábějí, uchvacují lví podíl na zisku a olupují svým vydíráním výrobce, spotřebitele i vládu pod záminkou, že je zásobují."22 Obchodníci si podle Fouriera vykládají laissez-faire tak, že si mohou se svým zbožím dělat cokoliv bez ohledu na zájmy spotřebitelů. (Viz historka o házení rýže do moře, uvedená ve Fourierově životopisu.)

Když Fourier kritizoval politický liberalismus, pak kvůli tomu, že se liberální konstitucionalismus nedokázal vypořádat s žádným ekonomickým zlořádem spojovaným s moderní civilizací. "Co pro dělníka činí vaše civilizovaná osvěta, vaše liberální ideje?" ptá se sugestivně. "Poučují ho, že je svobodný, pcha! Vždyť je to svoboda umřít hladem. Že má prý nezadatelná práva; pcha!, jaká? Zajisté není mezi nimi právo požadovat práci a chléb. ... Jen zkuste dosadit poraženou stranu, liberály, na někdejší místa. Jakmile se usadí v palácích ministerstev a úřadů, uvidíte, že lid bude jako dřív odkázán na 10 sou příjmu za šestnáctihodinovou práci v továrně na zrcadla, a v tom případě nepřinese vítězství liberálů jinou výhodu než onu svobodu a la Polsko, kde páni vládnou sedlákům ve jménu svobody s bičem v ruce."23 Bratrství, důležitý politický cíl, se ve francouzské společnosti toho času také příliš nepěstovalo. Fourier na to odpovídá: "Jaké bratrství by mohlo existovat mezi kultivovanými požitkáři a hrubými, hladovými, zavšivenými sedláky, kteří chodí v hadrech a často jsou sužováni nakažlivými nemocemi jako tyfus, svrab a dalšími vymoženostmi civilizované bídy?"24 Fourier rovněž pohrdal takovými liberálními principy, jako je zodpovědnost ministrů či oddělení mocí, neboť podle něj postrádají jakýkoliv smysl. Měly omezovat moc politických elit, ale ve skutečnosti nic takového nečinily. Takzvaně odpovědné vlády si stejně uhájily své partikulární zájmy a na dobro valné většiny se nikdy neohlížely.

Fourier tedy považoval politický liberalismus za autoritářskou vládu nejsilnějších, kteří si zákony přizpůsobovali ku svému prospěchu. Jedním z projevů takového systému je podle Fouriera mlčky předpokládaná nadřazenost mužského pohlaví. Ženy byly všude považovány za občany druhého řádu a trpěly všemožnými formami útlaku, ať už v práci, školství, milostných vztazích, v rodině či státní správě. Tento útlak byl posvěcen právním řádem (všichni zákonodárci byli samozřejmě muži) a rovněž křesťanským učením. Tato otázka ležela Fourierovi natolik na srdci, že dokonce formuloval tuto tezi:

"Sociální pokrok a zlepšení, přechod z periody do periody, se děje jen do té míry, v jaké dochází k emancipaci žen, a úpadek sociálního řádu je naopak přímo úměrný omezování ženských svobod...
...Zkrátka: rozsah ženských svobod je obecným principem veškerého sociálního pokroku."25

Nejhůř byly podle Fouriera utlačovány ženy z dělnických rodin, protože ty se mohly zaopatřit jedině jako manželky nebo prostitutky - a ve skutečnosti mezi těmito dvěma stavy nebyl zas takový rozdíl, neboť pro většinu žen nebylo manželství nic víc než formou otroctví, jak ekonomického, tak sexuálního. Z tradiční rodinné struktury a instituce permanentního monogamního manželství neměl potěšení ani muž, ani žena, neboť obě pohlaví přirozeně inklinují k polygamii a nevázaným milostným vztahům. Navenek tedy musejí zachovávat konvenční morálku, potají pak vedou "nemorální" milostný život.26

A tak Fourier, jenž celý život zůstal svobodným mládencem, odsoudil "nepřirozený" rodinný systém, na němž byla společnost založena. Na rozdíl od Owena či Saint-Simona byl pevně přesvědčen, že nemá cenu domáhat se společenské transformace u vlády, a za jedinou realistickou strategii považoval položení základů nového světa na úrovni mezilidských a skupinových vztahů.

"Někteří čtenáři spustí křik, že jde o sen, o blouznění. Jen klid! Zakrátko je samé probudíme z příšerného snu, ze snu jménem civilizace. Zaslepení vědci, pohleďte na vaše města vydlážděná žebráky, na vaše občany bojující proti hladu, vaše bitevní pole a všechny zlořády. Budete po tom všem ještě věřit, že civilizace je údělem lidského rodu?"
Charles Fourier, Velká metamorfóza, str. 20

Jak se žije v Utopii

Stejně jako Owen i Fourier věřil, že společnost se dá reformovat založením řady malých družstev. Fourier jim říkal falangy a doporučoval, aby každou obývalo zhruba 1500 - 1600 lidí. Celá falanga by sídlila v jediné ohromné budově, zvané falanstéra neboli Palác Harmonie - šlo by v podstatě o miniaturní město obsahující nezbytné obytné místnosti, dílny, zasedací sály, rekreační objekty atd., spojené dohromady sítí krytých ochozů, jež by umožňovaly rychlé přesuny. V komunitách takovéto skromné velikosti pak může vzniknout rodinný duch, zakotvený v harmonii vášní. Fourier odsuzoval mnohé komunitární experimenty své doby, jež neměly rodinu coby základní jednotku své organizace a které se ji snažily nahradit větším a daleko volnějším společenským poutem (selhání Owenových plánů vysvětloval Fourier právě takovou elementární sociologickou chybou). Roku 1822, v Pojednání o domácích zemědělských družstvech (Traité de l' association domestique-agricole) popsal Fourier do nejmenšího detailu, jak by taková zkušební falanga mohla být založena. Úvod je věnován líčením toho, jaké výhody by skýtal patronát krále, bohatého aristokrata, obchodníka či mocné společnosti. Pak pokračuje:

"Pro asociaci o 1500 - 1600 osobách je třeba území tvořené alespoň čtvereční mílí, tj. rozlohou šesti miliónů čtverečních sáhů (nezapomeňme, že pro jednoduchou Harmonii postačí třetina této rozlohy).
Nechť je v této krajině krásný vodní tok, nechť je členěna kopci a vhodná pro pěstování různých plodin, zády ať se opírá o les a není příliš vzdálená od velkého města, ale zase ne tak blízko, aby byla vystavena dotěrné zvědavosti.
Shromáždí se v ní 1500 - 1600 osob s odstupňovanou nerovností majetku, věku i povah, teoretického vědění i praktických dovedností. Při tomto spojení je třeba obratně zařídit co možná největší rozmanitost, neboť čím větší bude různost vášní a schopností společníků, tím snazší bude uvést je v krátkém čase v soulad. V tomto zkušebním kantonu musí se nacházet všechna možná pěstitelská odvětví včetně skleníkového zahradnictví, pro zimní období a eventualitu deštivých dní je třeba připojit nejméně tři manufaktury a navíc různé vědecké laboratoře a umělecké ateliéry nezávislé na školách.
Falanga bude muset mít sedm osmin svých členů mezi zemědělci a dělníky, zbytek se bude skládat z kapitalistů, vědců a umělců, kteří však nebudou nutní v malém pokusu o jednoduchou Harmonii, omezeném na 80 či 100 rodin vesničanů a řemeslníků. Uvažujme však, jak dohodnuto, o modelu Harmonie složené, s 1500 - 1600 společníky, o modelu, který je třeba vysvětlit nejdříve, neboť jednoduchá Harmonie je pouze jeho redukcí.
Při přípravě plantáží a dílen zkušební falangy je třeba předvídat a předběžně odhadovat náležitou dávku přitažlivosti, jež má podněcovat každé odvětví industrie. Je například známo, že pěstování švestek přitahuje mnohem méně než ošetřování hrušní, proto bude položen důraz nikoli na vysazování švestek, nýbrž hrušní. Jediným pravidlem, jímž se bude řídit každé odvětví zemědělské i tovární industrie, bude náležitá dávka přitažlivosti.
Ekonomové uvažují odlišně; stanovili jako zásadu, že je třeba pěstovat to, co nejvíce vynáší, a největší pozornost věnovat nejproduktivnějším plodinám. Tohoto omylu se musí zkušební falanga vystříhat, musí vést odlišnou politiku. Tehdy, až všechny krajiny přejdou k Harmonii a budou organizovány kombinovaně, bude bezpochyby nutné přizpůsobit kultury s ohledem na prospěch a přitažlivost, leč ve zkušebním kantonu usilujeme o dosažení úplně jiného cíle: jde tu o to, přimět prostřednictvím čité přitažlivosti k práci přibližně 1500 - 1600 osob, a lze-li předvídat, že bodláčí a trní bude pro pěstování lákavější než ovocné sady a květiny, pak je třeba tyto opustit a dát ve zkušebním kantonu přednost trní a bodláčí...
...Kritici se budou divit, že pro zkušební kanton stanovím příliš mnoho květin, sadů, drobného zvířectva a velmi málo širšího pěstitelství. To proto, že pro ono širší pěstitelství se ještě nedostává určitých abstraktních motivů, které se objeví až ve stadiu obecné organizace a sousedské výpomoci, které se falanžanům v jejich práci dostane. Prví kanton, postrádající těchto prostředků, bude muset řídit svou taktiku podle okolností a vyřešit problém industriální přitažlivosti jakýmikoliv prostředky..."27

Falanga má splňovat dva zásadní rysy - byla by orientována na uspokojující práci a byla by "milující" (amoureaux) v tom smyslu, že by mezilidské vztahy ve falanze charakterizovala mimořádná emocionální intenzita. Členové falangy by milovali práci a milovali by se navzájem. V obou ohledech by primárním cílem takového společenství bylo uvést do praxe principy přitažlivosti. Práce měla být zorganizována v souladu se systémem "industriální přitažlivosti", kterýžto systém by podle Fouriera splňoval tyto náležitosti: pracovníci by nedostávali mzdu, ale dividendu z každoročního zisku falangy.28 Každému by přitom byla zaručena užitečná práce a "sociální minimum", tedy základní příjem postačující k pokrytí stávajících i budoucích potřeb. Každý pracovník by za den vystřídal nejméně osm zaměstnání za den, protože podle Fouriera nikdo nemůže s nadšením zastávat jakoukoli zemědělskou či tovární práci déle než dvě hodiny. Jak by v takovém případě vypadal typický pracovní den? Fourier nám dává dvě alternativy.

Pracovní den chudého a bohatého v Harmonii

Lukášův den v měsíci červnu (jde o jednoho z vesničanů najatých hned na počátku):
3.30 budíček, přípravy
4.00 pracovní činnost u skupiny v maštalích
5.00 pracovní činnost u skupiny zahradníků
7.00 snídaně
7.30 ve skupině sekáčů
9.30 u zelinářů pod stanem
11.00 činnost v sérii pracující ve stájích
13.00 oběd
14.00 činnost v sérii lesních prací
16.00 práce v dílnách
18.00 činnost v sérii zalévačů
20.00 burza práce
20.30 večeře29
21.00 účast na zábavních pořadech
22.00 spánek

Mondorův den v létě:
3.00 budíček, přípravy
4.00 ranní shromáždění, kronika nočních událostí
4.00 přesnídávka, první jídlo, po němž následuje industriální přehlídka
5.30 u skupiny lovecké
7.00 u skupiny rybářů
8.00 snídaně, četba novin
9.00 u skupiny kulturní pod stanem
10.00 mše
10.30 u skupiny v bažantnici
11.30 v knihovně
13.00 oběd
14.30 u skupiny ve sklenících
16.00 u skupiny pěstující exotické rostlinstvo
17.00 u skupiny pečující o sádky
18.00 svačina pod širým nebem
19.00 u skupiny chovající merinské ovce
20.00 na burze práce
21.00 večeře, 5. jídlo
21.30 kulturní vyžití; koncert, bál, divadelní představení, recepce
22.30 spánek

"Jak vidíme, připadá v této tabulce velmi málo času na spánek - Harmoňané budou spát velmi krátce. Rafinovaná hygiena ve spojení s rozmanitostí zaměstnání je uvyknou tomu, že se při práci neunaví. Tělo se přes den nevyčerpá, takže mu bude zapotřebí jen krátkého spánku. Bude tomu uvyklé už od mládí a navíc den nebude stačit množství zábav, které se budou člověku nabízet..."30

Práci budou vykonávat "série" - přátelské skupiny, jež bude k vyššímu pracovnímu výkonu motivovat vzájemná přátelská rivalita. Všichni budou pracovat v čistém a příjemném prostředí a díky střídavému rozdělení práce každý dostane práci odpovídající jeho schopnostem a kvalifikaci. V tomto ohledu se nebude rozlišovat mezi muži, ženami a dětmi. Každý zdravý člověk, muž či žena, mladý či starý, si najde užitečné a zároveň uspokojující zaměstnání. Rozvoj pracovních schopností je jedním z hlavních cílů falangistického vzdělávacího systému, a takto bude zaručeno, že se každému dostane práce vyhovující jeho mentálním i fyzickým schopnostem.

Aby byla povolání naprosto uspokojující, mínil Fourier, musí splňovat kritéria tří veledůležitých distributivních vášní. Kabalistická vášeň podněcuje chuť intrikovat, a proto je důležité, aby se i při práci naskytly příležitosti ke vzniku konkurence a rivality (byť v přátelském duchu) - dejme tomu touha vyhrát cenu nebo získat si obdiv jiného člena falangy. "Motýlčí" vášeň (papillona) zase člověka vede k tomu, aby vyhledával změnu a kontrast, pročež je nutné dát každému na vybranou z mnoha zaměstnání, než aby celý den prováděl jeden úkol, což by bylo nesmírně monotónní (Fourier věřil, že novými vzdělávacími metodami lze v dítěti vzbudit zájem až o čtyřicet povolání a vštípit mu nutné dovednosti). Kompozitní vášeň pak ve falanze dojde uspokojení, když se zrodí duch bratrství a společné identity (k potěše duše) a když budou Harmoňané odvádět skvělou řemeslnou práci (k potěše smyslů). Na základě takové představy o práci Fourier argumentoval, že vášnivá přitažlivost vůči této výrobní činnosti spojí celou řadu pracovníků do "vášnivých sérií". Taková série by se měla skládat přinejmenším z jednadvaceti osob, jež by se dále rozdělovaly do skupin (nejméně tři na sérii). Každá skupina by pak představovala jednu nuanci obecné vášně, jež sérii stimuluje. Skupina pěstitelů květin by se kupříkladu dělila do celé řady skupin, z nichž by se každá starala o jednu konkrétní odrůdu květiny. V tom případě by se obecná vášeň pro pěstování květin dala rozlišit do několika subtilních nuancí - vášeň pro tulipány, vášeň pro péči o narcisy atd. Fourier uvádí ještě jeden příklad:

Série pěstitelů hrušek

Rozdělení31Číselná posloupnostOdrůdy
1. Přední hlídka2 skupinyKdoule a abnormálně tvrdé odrůdy
2. Vzestupná špička křídla4 skupinyTvrdé hrušky na vaření
3. Vzestupné křídlo6 skupinChroupavé hrušky
4. Střed série8 skupinŠťavnaté hrušky
5. Sestupné křídlo6 skupinHutné hrušky
6. Sestupná špička křídla4 skupinyMoučnaté hrušky
7. Zadní hlídka2 skupinyMišpule a máslovky

Přátelská rivalita uvnitř série a mezi jednotlivými skupinami série nebude vůbec na škodu, naopak, vyústí v jemně odstupňovaný společenský pořádek, jenž bude z estetického hlediska stejně nádherný jako barevné spektrum nebo noty na stupnici. Motýlčí vášeň bude zcela uspokojena.

Skutečný kolektivní duch se ve falanze zrodí díky proplétání přinejmenším padesáti vášnivých industriálních sérií. Každý člen falangy bude po hodině či dvou přecházet ze skupiny do skupiny, ze série do série, a vystřídá tak za den několik zaměstnání, aniž by hrozilo, že se mu práce svou jednotvárností znechutí. Při organizaci zkušební falangy by se měla vzít v potaz tato kritéria:

  • Péče o zvířata je lepší než práce na zahradě, protože se sérii postará o práci i v zimě, období vynucené nečinnosti.
  • Pěstování květin a zeleniny je lepší než práce v manufaktuře, protože jde o práci z podstaty přitažlivější.
  • Na kuchyňské práce by se rovněž měl klást velký důraz, protože nepodléhají sezónním výkyvům. Rovněž slouží jako zasvěcení do světa industriální přitažlivosti. A protože je spojena jak s výrobou, tak se spotřebou, vůbec nejlépe se hodí ke kabalistickému duchu.
  • Přitažlivost tovární práce je mnohem důležitější než jakýkoliv zisk. Zakladatelé falang by měli zohledňovat křehkou rovnováhu mezi vášněmi a ne sázet na zisk, který by se jen těžko slučoval se societárním systémem. Zisky jsou k smíchu, když odvádějí od cíle, jímž je urychlené rozhýbání mechanismu industriální přitažlivosti.

O tom, že manufaktury neměly hrát v Harmonii větší roli, svědčí i následující citát:

"Societární zřízení spatřuje v manufakturách jen doplněk zemědělství, prostředek proti mrtvému klidu vášní, k němuž by docházelo během dlouhých zimních slavností a tropických dešťů. A proto budou mít všechny falangy na světě továrny, leč budou usilovat o to, aby v co nejvyšší míře zdokonalily tovární výrobky, aby jejich dlouhá trvanlivost co nejvíce omezila čas potřebný k jejich výrobě.

Předložme na toto téma princip, který je dosud kterémukoli ekonomovi naprosto neznámý.

Bůh přidělil pro tovární práci jen takovou dávku poutavosti, jež odpovídá čtvrtině času, který societární člověk práci věnuje. Ostatní tři čtvrtiny musí být využity v živočišné a rostlinné výrobě, v kuchyňské službě, v industriálních armádách, koneckonců při všech jiných než manufakturních pracích...

Právě podle tohoto principu budou manufaktury, namísto toho, aby byly jako dnes soustředěny do měst, kde se kupí mraveniště chudáků, rozsety po celém venkově a při všech falangách na světě, aby člověk, věnující se práci v továrně, nesešel nikdy z cesty přitažlivosti, která usiluje využít továren jen coby doplňku a varianty zemědělství a nikoliv v hlavní funkci, a to jak pro každý kanton, tak pro každého jednotlivce."32

V každém případě nebude tolika manufaktur ve falanze třeba z toho prostého důvodu, že kvalita a trvanlivost harmoňanských výrobků bude na mnohem vyšší úrovni než jinde, a proto například prádlo či nábytek vydrží velmi dlouho a nebude se muset nahrazovat tak často jako v civilizaci.

Fourier si ovšem ani zdaleka nepředstavoval, že by dokázal naprosto eliminovat neatraktivní práci. Problému dřiny ve falanze se zeširoka věnoval a uznával, že ani v podmínkách naprosté harmonie neodpadnou všechny protivné práce. Byl si ovšem jistý, že tyto těžkosti dokáže překonat. Dřinu pro něj představovala práce, kterou člověk vykonával sám: roznáška pošty, hlídání objektů, kočírování vozů. Ve falanze se utvoří zvláštní série "Dříčů", kteří budou odměňováni vysokými finančními odměnami a privilegii (jako například nejlepším jídlem) a jimž by se práce měla stát hrou. Navíc Fourier přichází s institucí "Malých hord" - dětí mezi čtyřmi až patnácti lety, které se zhostí těch nejodpornějších prací ve falanze, jako je čištění jatek či stok, lov hadů či úprava silnic. Fourier si totiž povšiml, že většina chlapců a dívek toho věku se ráda rochní v bahně a zbožňuje špinavé věci. A protože tyto děti rády dělají neplechu, Fourier si představoval, že se s velkou radostí zhostí úkolů, jež by dospělí považovali za skrznaskrz odporné.

Fourier rovněž uznával, že jisté manuální práce nebudou některé členy falangy přitahovat ne snad pro svou povahu, ale protože manuální práce je spojována s nižšími třídami, s muži a ženami, jejichž způsoby a chování si bohatší, vzdělanější a rafinovanější lidé ošklivili. Jednou z priorit školství v Harmonii tedy bude vymýtit "hrubost" prostých lidí a naučit všechny Harmoňany dobrému chování. Toho se nejsnáze dosáhne, když se všem dětem bez rozdílu dostane stejného vzdělání a rodičům bude zamezeno do výchovy nějak významně zasahovat. Pokud budou tyto podmínky splněny, každý si bude vybírat práci pouze na základě inherentní industriální přitažlivosti.

Není bez zajímavosti, jak Fourier hodlal organizačně zvládnout administrativně náročný úkol koordinace jednotlivých prací tak, aby všichni Harmoňané byli spokojeni. K tomuto účelu slouží ve falanze Burza. Fourier o tom píše:

"Burza se schází k jednání o soumraku, když se všichni vrací do falanstéry a v kuchyních a zahradách ustává jakákoliv činnost.

Zdejší burza kypí větším ruchem a pletichami než burzy v Londýně či Amsterdamu, protože jeden každý Harmoňan si tu plánuje práci i gastronomická a milostná potěšení na další den. Každý si musí zařídit přinejmenším dvacet schůzek, neboť si dělá definitivní plány na příští den a předběžné na den poté.

Za předpokladu, že je přítomno 1200 jedinců a každý z nich si má zařídit dvacet schůzek, se na takovémto jednání uzavře 24 000 transakcí. Každá z těchto transakcí může zahrnovat 20, 40 nebo sto lidí, kteří se navzájem musí dohodnout. Kdyby se postupovalo podle zmatených metod našich burz, bylo by nemožné rozplést tolik intrik a uzavřít tolik transakcí - s jejich přístupem by trvalo celý den naplánovat polovinu setkání, které Harmoňané musí naplánovat za půl hodiny. Nyní přikročím k popisu jejich výkonných metod.

Ve středu sálu stojí vyvýšená platforma, na níž sedí ředitel, ředitelka a jejich tajemníci. Po celém sálu jsou rozesety stoly 24 vyjednavačů, dvanácti mužů a dvanácti žen. Každý z nich má na starosti záležitosti určeného počtu sérií a zastupuje i několik sousedících falang. Každý ze čtyř tajemníků komunikuje se šesti ze 24 vyjednavačů pomocí ocelových drátů, jejichž pohyby vyjadřují žádosti i rozhodnutí.

Vyjednávání se odehrává mlčky, pomocí signálů. Každý vyjednavač zvedne štítek falang, jež zastupuje, a jistými předem dohodnutými signály ukazuje, kolik členů se mu zhruba povedlo zverbovat. Všichni ostatní obcházejí sálem. Při jedné obchůzce se může každý zúčastnit dvaceti transakcí, protože jemu stačí přijmout či odmítnout. Tak kupříkladu Dorimon navrhne, že se včelaři sejdou příštího dne v deset hodin. Vůdci této skupiny se ujmou iniciativy podle obvyklých postupů. Mají za úkol zjistit, zdali se většina včelařů chce sejít. V tomto případě se vyjádří kladně. Všichni členové si vezmou jeho kolíček ze včelařské nástěnky, která stojí před Dorimonovým stolem...

Na druhé straně sálu Araminte svolá schůzku pěstitelů růží, která by se také měla konat v deset hodin. Mnoho Aramintových pěstitelů růží je ovšem rovněž členy včelařské skupiny, a tak začnou protestovat a uvědomí Dorimona. Ten jejich zprávu předá vedení, a to nařídí Aramintovi, aby jednání zastavil. Pěstitelé růží si musí vybrat jinou dobu, neboť práce včelařů je důležitější než pěstování růží.

Jednání se často zkomplikují, neboť tři, čtyři, pět skupin, nebo dokonce celá série se octnou ve při. Všechno je ovšem urovnáno signály vyjednavačů. Jejich pomocníci si přivolávají vůdce různých konspirujících skupin ke stolu a radí se tam s nimi. Kdykoliv někdo přijde s intrikou (ať už chce zorganizovat schůzku nebo zamezit jiné), uspořádá venku před sálem poradu, aby nerušil ty, kdož krouží po sále a ještě se rozhodují...

Když je zasedání burzy u konce, každý si napíše seznam schůzek, jichž se má zúčastnit, a vyjednavači a ředitelé sepíšou shrnutí všech transakcí. Toto shrnutí jde okamžitě do tisku a pak koluje po sousedních komunitách za pomoci psa, který ho má přišpendlené k obojku..."33

Práce je ovšem ve falanze pouze jedním ze dvou životně důležitých zdrojů radosti a naplnění. Tím druhým je láska, jak fyzická, tak sentimentální. Podle Fouriera nemůže být nemilovaný člověk šťastný. Každý má jisté základní milostné potřeby, a tyto musejí být naplněny - "Bez lásky by život ztratil svůj půvab. Když láska odejde, člověk může jen vegetovat, hledat si rozptýlení a opájet se iluzemi, aby zakryl prázdnotu duše."34 Podle Fouriera má člověk sklon vstupovat do milostných vztahů s celou řadou partnerů. V civilizaci je nucen k monogamii, což znamená jen to, že si manželé předstírají věrnost a využívají každé příležitosti k mimomanželskému poměru. Podle převládající morálky by si nesezdaní neměli užívat vůbec. Naopak ve falanze bude polygamie považována za naprosto přijatelnou a zdravou záležitost - zdravou z hlediska jednotlivce, který má z takových vztahů požitek, a zdravou z hlediska komunity, již taková pouta stmelují.

Vycházeje z tvrzení, že sexuální potřeby muže i ženy mohou být stejně naléhavé jako hlad, Fourier postuloval právo na "sexuální minimum". Aby měli všichni členové falangy pravidelnou příležitost účastnit se milostných aktivit (mezi jinými orgií, jež měly uvolnit sexuální tenzi), scházel by se v ní pravidelně "Dvůr lásky". Ten by řídila složitá hierarchie kněží, biskupů, matrón, zpovědníků, víl, fakírů a džinů. Každý z těchto hodnostářů měl zastávat svou roli na zasedáních Dvora lásky, které se konalo večer, když byly děti a ctnostné vestálky uloženy do postele. Dvůr lásky byl soudním orgánem i rekreační institucí a jeho zasedání skýtala příležitost pro vznik milostných vztahů. Hodnostáři dvora pak připravovali dýchánky, slavnosti i orgie a byli rovněž zodpovědní za dozor nad dodržením detailního milostného zákoníku, který reguloval sexuální život členů komunity.

Milostný zákoník vypadá v tak libertariánské společnosti málem nepatřičně, ovšem sám o sobě není nijak přísný. Členství v jednotlivých skupinách je čistě dobrovolné - zákoník si vynucuje autenticitu a upřímnost a nijak nesvazuje sexuální život. Tak kupříkladu mladí muži a ženy mezi patnácti a jednadvaceti lety by se dělili na dvě význačné skupiny - Vestálky (ze dvou třetin ženy, z jedné třetiny muži) a Děvy (ze dvou třetin složené z chlapců, ač by tomu název opravdu nenaznačoval). Vestálky se skládají z osob, které si přejí zůstat ctnostné až do osmnácti či devatenácti let, Děvy zase budou ochotny přijít o panenství (či panictví) dříve, ovšemže s tím, že svým partnerům zůstanou věrní. Toto pravidlo se ovšem neuplatňovalo nijak přísně - Fourier nevěřil, že by si normální pár dokázal být věrný po celých pět let, a tak stanovil, že osoby budou z řad Děv vyloučeny až po sedmi nevěrách, nebo třech nevěrách a jedné "nestálosti". Ani to ovšem nebyla žádná tragédie, Dvůr lásky by ji prostě přeřadil do jiné skupiny (jako například k Bakchantkám), která by lépe vyhovovala jejím sklonům. Kdyby ovšem chtěla zůstat v řadách Děv, mohla si od Dvora lásky získat "odpustek", když prokáže svou ctnost (dá se k dispozici na den či dva postaršímu či potřebnému členu komunity). Nevěra nebyla v Harmonii žádným zločinem, pokrytectví ano. "Pokání" ukládaná Dvorem lásky měla zrazovat od klamu a znemožnit komukoli, aby se sebe dělal někoho jiného. Fourierův systém odpustků byl nejen chytrou parodií na to, jak se katolická církev vyrovnávala s hříchem, ale i promyšlenou filantropickou institucí.

Esencí života ve falanze bude pestrost a někteří jedinci budou mít milostné potřeby, jež nemohou být v dané komunitě uspokojeny. Fourier předpokládal, že v novém světovém uspořádání bude hodně lidí na cestách. Skupiny dobrodruhů, trubadúrů a potulných rytířů budou (někdy ve společnosti industriálních armád, někdy sami) cestovat po celém světě a hledat rozkoše i společníky, jež ve svých falangách nenacházeli. Lidé postižení velmi vzácnými mániemi (tj. "perverzemi") budou jezdit na mezinárodní shromáždění, jež pro ně budou stejně svatá, jako je pouť muslimů do Mekky.

Na hordy návštěvníků je ovšem Dvůr lásky připraven - v jeho řadách jsou hodnostáři, "zpovědníci", jejichž úkolem je vymámit od cizinců "zpovědi" ohledně minulých zkušeností a současných potřebách a na základě matematické operace35 a detailní psychologické klasifikace je vědecky spárovat. Pakliže má "zpověď" jasné náboženské konotace, to samé platí o "andělském páru", který má být zbožňován celou falangou. Tento pár, muž a žena výjimečné fyzické krásy, má vzbuzovat touhu a vášeň všech dospělých ve falanze - a muž i žena se pak v duchu milostné filantropie oddají zhruba dvaceti až třiceti vybraným jedincům, a svůj vztah fyzicky naplní až poté, co je všechny uspokojili (to by podle Fouriera nemělo trvat víc než dva tři měsíce). Fourier argumentuje, že spojení takových dvou dokonalých jedinců by v jejich partnerech vzbudilo nábožnou úctu a jejich milostná přízeň by byla "balzámem svatosti, důkazem milostné harmonie, náboženské jednoty a popření lidské žárlivosti v Božím duchu".36

Pokud se osvobozená práce a láska stanou dvěma pilíři Harmonie, jaký to bude mít dopad na strukturu a rozdělení moci v Harmonii? Tuto zásadní otázku Fourier takřka ignoroval (mimochodem dosti častý úkaz v utopické literatuře) a explicitně se jím zabýval jen velmi nesoustavně. Jak tedy bude vypadat mocenská rovnováha ve falanze?

Vnitřní politické uspořádání falangy charakterizuje podle Fouriera naprosto ospravedlnitelná a funkčně nutná hierarchie autority. Zpočátku bude nově založená falanga organizována a spravována podle zákona vášnivé přitažlivosti. Jistí jedinci za to převezmou odpovědnost a hned na začátku založí regentství nebo radu, která se bude skládat z těch akcionářů, kteří nejvíce přispěli kapitálem či vědeckou expertízou. Tato elita bude dohlížet na nesmírně důležitou první fázi vývoje falangy - zakládání průmyslových sérií a zajištění náležitých podmínek pro komunální život a lásku. Regentství bude zodpovědné za vydávání akcií falangy (podložených nemovitým majetkem jako budovy, půda, dále stády a dalšími aktivy) všem lidem, kteří do falangy investovali, nebo přispěli věcmi či materiálem. Regentství rovněž zabezpečí minimální příjem všem Harmoňanům a bude rozdělovat každoroční zisk falangy. Nutno zdůraznit, že taková úprava poměrů v žádném případě nezruší všechny majetkové rozdíly, ve falanze zůstanou lidé, kteří budou bohatší než jejich druzi (Fourier vždy považoval komunistickou absolutní rovnost za naprosto nepřijatelnou), a někteří lidé si budou vydělávat více než ostatní, protože společenství více přispěli kapitálem, prací či znalostmi. V každé falanze tedy nevyhnutelně dojde k jisté nerovnosti. Fourier věřil, že tato nerovnost bude přijatelná, a to z řady důvodů:

  • Nikdo nebude trpět bídou, neboť společenství na své náklady zajistí všem minimální životní úroveň.
  • Při každoročním rozdílení dividendy bude největší podíl (5/12) rozdělen za manuální práci.
  • Z úspěchu falangy každý něco hmatatelného vyzíská, a proto i mezi osobami na různých stupních společenského žebříčku zavládne duch spolupráce.

Fourier k tomu uvádí: "V Harmonii, kde jsou všechny zájmy kombinované a kde je každý společníkem vzhledem k podílu na celkovém zisku z práce, přeje si každý neustále prosperitu celého kantonu, neboť trpí škodami, které postihnou sebemenší část teritoria. Proto obecná laskavost diktovaná osobním zájmem vládne mezi societárními společníky už z toho prostého důvodu, že nejsou námezdními, leč spoluzainteresovanými pracovníky."37

Na organizaci práce bude dohlížet svrchovaná industriální rada, areopag, jež bude sestávat z jednoho předáka z každé industriální série. Areopag bude poradním sborem - vydávat bude jen nezávazná doporučení.

Fourier k tomu píše: "Názory a rozhodnutí areopagu jsou podřízeny hlediskům přitažlivosti, neboť každá série rozhoduje suverénně o svém podílu na industriálních pracích. Areopag nemůže nařídit žně ani senoseč, vyhlásí pouze, že ta či ona doba je podle meteorologických či agronomických pozorování příhodná - dále už každá série jedná podle své vůle, jež se ovšem neliší od vůle areopagu, o němž má veřejnost velmi vysoké mínění."38

Jakmile bude na poměrně rozlehlém území - třebas i na území celého státu - vybudována síť falang, bude podle Fouriera možné zorganizovat ohromné industriální armády čítající až půl miliónu dobrovolníků (mužů i žen), kteří by pracovali na velkých projektech. Zatímco v civilizaci se shromažďují armády k ničení, Harmonie nahradí válečníky industriálními atlety vyzbrojenými přístroji a vědeckými znalostmi. Vystrojování a řízení těchto armád bylo jedinou významnou pravomocí, již chtěl Fourier ponechat vládě na národní úrovni. Až to podmínky v Harmonii umožní, bude možné stavět i větší, mezinárodní armády o několika miliónech duších, které budou spolupracovat na grandiózních podnicích:

"Kombinovaný řád zahájí dobývání velké pouště Sahary; zaútočí na ni z různých stran 10 či 20 miliónů paží, bude-li to nutné. Stálým přenášením půdy, postupným vysazováním rostlin a zalesňováním se podaří zvlhčit zem, ustálit písek a nahradit tak pustinu úrodnými oblastmi. Tam, kde my nedokážeme vykopat ani zavodňovací strouhy, budou vybudovány kanály pro plavbu lodí, a velké koráby budou proplouvat nejen šíjemi, jako je Suezská a Panamská39, ale též v nitru kontinentů, jako například od moře Kaspického k Azovskému..., poplují i z Québeku k pěti velkým jezerům, a nakonec od moře ke všem velkým jezerům."40

Je tedy vidět, že ačkoliv chtěl Fourier zachovat malé falangy jako základní buňky společenské organizace, předpokládal také, že mezi těmito jednotkami bude kvést hospodářská výměna a spolupráce. Tato bude mít i svou milostnou dimenzi, ale o tom jsme již koneckonců pojednali.


Tento text je druhou částí diplomové práce. Část první se nachází zde:
Etienne Cabet - neúnavný propagandista


1 Oeuvres completes de Charles Fourier, Editions Anthropos, 1966-68, Paris, sv. 10, str. 17.
2 Podle Fouriera byla revoluce jen do očí bijícím důkazem namyšlenosti celé tradice racionalistické a "osvícenské" filosofie. Filosofové se vždy snažili vtěsnat lidské chování do racionální šablony, potlačit a udusit vášně. Museli selhat, protože si odmítli připustit, jaký člověk skutečně je. Instituce se podle Fouriera dají změnit, ale lidé ne. Vášně jsou Božím darem a má se jim dát prostor.
3 V českém výboru z Fourierových spisů Velká metamorfóza o tom na str. 60 píše: "Ach, což každodenně nevidíme, jak se v přístavech házejí do moře zásoby obilí, jež nechal obchodník shnít, protože příliš dlouho čekal na vzestup cen? Já sám jsem jako obchodní příručí prováděl tyto příšerné operace a jednoho dne jsem byl nucen do moře vyhodit dvacet tisíc centů rýže, kterou bylo možno před tím, než se zkazila, prodat s poctivým výdělkem, kdyby byl majitel méně prahl po zisku... Uznejte tedy, že právo obchodní svobody musí být omezeno podle potřeb sociálního tělesa, že člověk obdařený hojností poživatin, které ani neprodukuje, ani nekonzumuje, má být považován za podmíněného opatrovníka a ne za absolutního vlastníka. Uznejte, že obchodníci čili zprostředkovatelé směny musí být při svém konání podřízeni blahu mas a nesmějí brzdit obecné společenské vztahy těmi strašlivými pletichami, které tak obdivují naši ekonomové."
4 Jonathan Beecher: Utopian Vision of Charles Fourier, str. 11.
5 Citováno podle anglického překladu, antologie Fourierových textů The Utopian Vision of Charles Fourier uspořádané Jonathanem Beecherem, str. 83.
6 Viz např. komentář Franka Manuela v knize The Prophets of Paris, Cambridge, Massachusetts, 1962, na stranách 243-248.
7 Tyto zápisníky byly publikovány až v roce 1967 péčí Simone Debout-Oleskiewitzové a tvoří svazek VII Fourierových sebraných spisů. Je příznačné, že Petru Křivskému, editorovi a překladateli Fourierova díla v Čechách, kazily obrázek o Fourierovi coby jednoho z předchůdců Marxe, a proto se z nich v českém vydání Velké metamorfózy nic neobjevilo. I v následujících kapitolách z nich cituji v Beecherově překladu z jeho rozsáhlé antologie The Utopian Vision of Charles Fourier.
8 In Charles Pellarin: Charles Fourier, sa vie et sa théorie, str. 247. Citováno podle Beecherova překladu v antologii The Utopian Vision of Charles Fourier.
9 Jediná pochvalná recenze se objevila v Mercure de France du XIXe sičcle. Autor považuje Fourierovo dílo za poetické, výmluvné, ba přímo geniální, a dokonce ani fantastické prvky mu nevadí: "Ačkoli se nám může zdát, že autor je beznadějný snílek, musíme pochybovat o svém zdravém rozumu stejně jako o jeho - připomeňme si, že s Kolumbem zacházeli jako s jasnovidcem a Galilea odsoudili jako kacíře; a přece Amerika existovala a přece se Země točila kolem Slunce." In: Keith Taylor: The Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 104.
10 Viz Velká metamorfóza, kapitola "Postavení žen v civilizaci". Už jen názvy svědčí za vše - "Obžaloba manželství", "O cizoložství", "Žena se vyrovná muži"...
11 Ve svých dílech totiž slíbil, že potenciální fondateur se s ním může kdykoliv setkat přesně v poledne v jeho bytě.
12 Narážka na "slavnou" fantaskní pasáž z Teorie čtyř pohybů. "Hvězda, jež nám dala lva, poskytne nám jako jeho protiformu nádherného a poslušného čtvernožce, pružného přepravce - antilva - s takovými zastávkami, že že jeho jezdec, opouštějící ráno Calais či Brusel, bude moci obědvat v Paříži, večeřet v Lyonu a pozdní večeři si dát v Marseille a bude z tohoto dne méně unaven než kterýkoli z našich tryskem jedoucích kurýrů... Koní se bude užívat jen k tahu a na přehlídkách, budeme-li mít čeleď takových pružných přepravců - antilvů, antitygrů, antileopardů, kteří budou mít trojnásobně větší rozměry než nynější tvorové. Takový antilev překoná snadno přízemním skokem pokaždé čtyři sáhy a jezdec se na jeho zádech bude cítit tak pohodlně jako v dobře vypolstrované berlině. V takovém světě, kde budeme moci využívat podobných služebníků, bude radost žít."
Velká metamorfóza, str. 149
13 Hele, blázen, to je legrace! (V českém překladu ovšem zaniká zvukomalebná slovní hříčka na jméno Fourier.)
14 The Utopian Vision of Charles Fourier, str. 29.
15 Tím se Fourier mimochodem radikálně rozchází s dalším utopickým socialistou Owenem, podle nějž lidskou povahu naopak formuje společenské prostředí.
16 Koneckonců i Saint-Simon věřil, že společnost lze nahlížet prizmatem newtonovského konceptu všeobecné gravitace (viz jeho Studii všeobecné gravitace z roku 1813).
17 Teorie čtyř pohybů, str. 215, podle překladu Keitha Taylora v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists na str. 108.
18 Tamtéž, str. 215-216.
19 Uvědomme si, že cechy byly ve Francii zrušeny až na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a že konkurence byla pro Fouriera jevem zcela novým. Můžeme mu vyčítat, že nerozpoznal její výhody a viděl jen zbídačování dělníků v manufakturách, jejichž plat stěží vystačil na pouhou obživu?
20 Připomeňme si, že první systém podpor v nezaměstnanosti zavedl až Bismarck.
21 Tamtéž, str. 127-8.
22 Velká metamorfóza, str. 63.
23 Velká metamorfóza, str. 52.
24 Citát převzat z knihy Keitha Taylora The Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 112.
25 Velká metamorfóza, str. 76.
26 "Co to však znamená, řekne-li se ve Francii počestná žena? Je to dáma, která má obvykle tři muže současně, a sice: manžela, milence a některého z bývalých milenců, jenž čas od času užívá svých práv z titulu domácího přítele, nepočítaje v to ovšem chvilková dobrodružství. Když vedou takový život, pak mohou plným právem obdržet osvědčení počestných žen. Budiž ovšem řečeno, aniž to bavícím se dámám vytýkáme, že nikdy, jak před svatbou, tak po ní, nebudou mít tolik milenců jako jejich manželé milenek." Velká metamorfóza, str. 78.
27 Velká metamorfóza, str. 108-110.
28 A sice v poměru 5/12 za práci, 4/12 akcionářům, 3/12 kapacitám teoretického a praktického vědění. (Velká metamorfóza, str. 116).
29 Fourier k tomu dodává: "Předpokládal jsem zde den s pouhými třemi jídly, jak tomu bude na počátcích Harmonie, ale jakmile se plně rozvine, pak aktivní život a návyk na krátké a rozmanité pracovní činnosti vzbudí značnou chuť k jídlu. Bytosti narozené a vychované v Harmonii budou muset jídat pětkrát denně a ještě nebudou stačit zkonzumovat obrovské množství potravin, jež vyprodukuje nový řád, kde bohatí, kteří budou svoji činnost a funkce střídat častěji než chudí, budou mít větší apetit i sílu. Toť v každém případě opak civilizačního mechanismu." Velká metamorfóza, str. 122.
30 Velká metamorfóza, str. 123.
31 Jde v podstatě o rozdělení podle věku - zatímco v přední hlídce najdeme děti od čtyř let, v zadní už jen kmety.
32 Velká metamorfóza, str. 124.
33 The Utopian Vision of Charles Fourier, str. 253-4.
34 Nový milostný svět, str. 332. Citováno podle překladu Keitha Taylora v knize The Political Ideas of the Utopian socialists, str. 120.
35 Fourier je sice v Novém milostném světě uvádí, Beecher však jen lakonicky poznamenává, že nejsou přeložitelné...
36 Nový milostný svět, str. 377. Citováno podle překladu Keitha Taylora v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 127.
37 Velká metamorfóza, str. 107.
38 Velká metamorfóza, str. 118.
39 Fourier zemřel roku 1837. Suezský průplav, o němž tak prorocky hovoří, byl uveden do provozu roku 1869, Panamský průplav pak roku 1914...
40 Velká metamorfóza, str. 133.
Jak citovat tento textJaniš, Viktor. Charles Fourier - prorok s myopickou vizí [online]. Glosy.info, 25.červenec 2004. [cit. 23.května 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/charles-fourier-prorok-s-myopickou-vizi/>. ISSN 1214-8857.