Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.srpna 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Civilizace hrozeb a nebezpečí - Břetislav Horyna

Publikován 5.prosince 2005, text čítá cca 3898 slov. 5074 přečtení  |  Přidejte komentář

Přebal knihy Ulricha Becka - Riziková společnostJsme stále bohatší, a tím také stále ohroženější: to je heslo, které by si mohla nechat s krajkovými ozdobami vyšít na prapor euroamerická civilizace nepřetržitého pokroku, trvalého růstu Růstu, příkladné zastupitelské demokracie a nejhlubších politických svobod. Mohla by, ale samozřejmě to neudělá. Proč by měla vystavovat na oči všem, co sice už mnohým začíná být zřejmé, co však lze stále ještě docela dobře kamuflovat obmyslnými vladařskými (pardon, státnickými) projevy o prosperitě, blahobytu, suverenitě a rovnoprávnosti. Proč by měla začít vážně pracovat s myšlenkou, že to, oč se dnes hraje na našem globálním pískovišti, je zbídačení - a to nikoli těch, u nichž nás to příliš nebolí, obyvatel rozvojových zemí, z nichž se zásluhou mezinárodního kapitálu staly ekonomické ruiny, ale naše zbídačení. Rozvojové země si pomohou snadno; stačí, jak jsem nedávno slyšel ve zpravodajství z úst hlavy státu, aby mezinárodní trh nebyl spravedlivý, ale byl svobodný. A naše zbídačení? Nás, kteří statečně neseme břemeno všestranného pokroku za celý svět? To zase nejspíš pronáší nějaký levicový intelektuál jakási falešná slovíčka, celý zakomplexovaný z toho, že si neudělal aspoň malý doktorát u von Hayeka. Rozhodně by si ale měl přečíst alespoň Rok druhý - projevy, články, eseje, kde najde jasně formulované odpovědi na své nedomrlé otázky.

V rozhovoru, který poskytl časopisu Aluze (2/2002, s. 53- 64), uvedl U. Beck několik základních tezí, které tvoří vodítko k interpretaci jeho knihy Riziková společnost a několika dalších prací, v nichž je dál rozvíjí. Lze je sumarizovat takto: ohrožení, jimž je naše civilizace vystavena, jsou zcela demokratická - neuteče před nimi bohatý, ani chudý, pán, ani kmán, dokonce ani parlamentní zastupitel. Všichni se stáváme členy jediné světové obce ohrožených - nemůžeme se spoléhat na svou vnitřní ochranářskou politiku vlastní suverenity a národní svéprávnosti, ba ani tehdy ne, sepisuje-li náš il principe nová desatera národního obrození. Šanci naopak tvoří spíše "vnitřní světová politika" (situace, kdy s mizením účinné působnosti národních států začíná splývat domácí a zahraniční politika v jednu vnitřní globální politiku). Tento teorém je rozvinut především v díle Macht und Gegenmacht im globalen Zeitalter. Neue weltpolitische Ökonome (Moc a opak moci v globálním věku. Nová světově politická ekonomie, 2002), které následuje po Rizikové společnosti a které nakladatelství SLON rovněž připravuje k vydání. Životní pocit je ovládán strachem a hodnota rovnosti je vytlačována hodnotou jistoty před nebezpečím, a to i za cenu omezování lidských práv, za cenu souhlasu s "totalitarismem obrany před nebezpečím". Za pozornost jistě stojí, jak jsou bázeň a strach pečlivě pěstovány: zajištěné zprávy bezpečnostních služeb, že "udeří teroristé", aniž by se však podařilo "specifikovat místo a dobu úderu", vyhlašování oranžových nebo jinak barevných stupňů ohrožení, občasné zrušení nějakého leteckého spoje, protože právě zde "bylo důvodné podezření", to vše jsou prvky trvalého udržování napětí, pocitu ohrožení, paniky, iracionálních stavů, v nichž lidé bez rozmýšlení přijmou i značně brutální omezení svého individuálního rozumového rozhodování, a to i v podobě nových zákonných norem. Na tomto celospolečenském stavu, říká pak závěrem Beck, vyroste "hospodářství strachu", jež se bude obohacovat na obecném nervovém zhroucení - ještě budeme vděční za to, že se ocitáme "v zájmu své bezpečnosti" občas v postavení potenciálních zločinců (snímání otisků, skenování očních zorniček, shromažďování dalších biometrických dat, výslechy, odposlechy), a rádi budeme platit za svou bezpečnost, jako dnes platíme za vodu, elektřinu či plyn.

Ačkoli do tehdejšího rozhovoru pronikala stísněná nálada po 11. září 2001, přesto byly zmiňované teze vesměs uvedeny, systematizovány a argumentačně doloženy již v knize Riziková společnost, která předběhla dobu, v níž se její obsah stal žitou realitou, o patnáct roků. Stala se jednou z prvních, relativně velmi důsledných prací o rizicích moderní společnosti, která v sobě nese nejen analyticko-kritickou rovinu, ale v základní podobě načrtává rovněž novou perspektivu - perspektivu pro teoretickou sociologii, pro politiku, ekonomiku, pro občanská a nevládní hnutí, v zásadě pro všechny podílníky na současné situaci, pokud ovšem novou perspektivu hledají. Kulturně-kritických, odmítavých prací nalezneme v tradici evropské sociální a politické filozofie dost. Avšak fundovaných analýz, které se jednotlivé jevy snaží nahlížet vždy z několika zorných úhlů, aby zabránily jednostrannostem a ukvapeným soudům, a nadto se ještě pokoušejí formulovat zásady takového typu politické a ekonomické racionality, jež by mohly, získají-li podporu a ověří-li se jako nosné, největší rizika současnosti alespoň omezit, když už ne plně eliminovat, takových analýz není mnoho. Beck takové dlouhodobě předkládá, a i to je jeden z důvodů jeho obrovského renomé, které si získal v dnešní sociologii a sociální filozofii, ale také v politických kruzích, které ještě žijí také myšlenkami, a ne již pouze více či méně trapnými mocenskými zájmy koncentrovanými do míšku na zlaťáčky.

Patrně první větší prací, která mu vynesla postavení jednoho z nejdiskutovanějších soudobých sociologů, je právě Riziková společnost z roku 1986, kterou na sklonku minulého roku vydalo v českém překladu nakladatelství SLON. Při výběru titulu prokázalo šťastnou ruku - Rizikovou společností začíná celá koncepce druhé moderny (či reflexivní modernizace), jak se od roku 1997 oficiálně nazývá celý tento projekt, na němž se vedle Becka podílejí mnohé další přední osobnosti sociologie, ekonomie a politologie, které si před sebe postavily sjednocující a vůdčí otázku teorie druhé moderny: Jak lze překonat stávající rizikové, příp. krizové faktory dnešní, "první" moderny, jestliže základní prostředek, který k tomu máme, tvoří ryze modernistický perspektivismus sociálního kriticismu?

Beckova odpověď se vyznačuje až zarážející jednoduchostí - musíme, chceme-li omezit svá životní rizika, otevřít cesty k jiným modernám. Obojí je v plurálu, jak cesty, tak moderny. Beck, možná proto, že není a asi ani nikdy nebude prezident, nezná jednu určitou správnou cestu a jednu určitou správnou podobu moderny. I tak ale jeho formulace nutně narážejí na překážky, s nimiž se vyrovnává počínaje Rizikovou společností a konče Kosmopolitní Evropou, prozatím posledním svazkem projektu druhé moderny z roku 2004. Rizikovou společnost proto nelze číst jako hotové, uzavřené dílo, ale spíš jako dílčí vstup do tématu, které je postupně zpracováváno v mnoha rovinách, protkáno mnoha souvislostmi, prosycené diagnózami, nadějnými návrhy, ale také jejich odvoláními, zjištěním nedostatků v teorii, vynucenými korekturami, ústupky, a pak zase novými impulzy a zkouškami. Projekt reflexivní modernizace není formulován jako doktrína, která by byla pouze doplňována dalšími a dalšími potřebnými náležitostmi osové a neměnné ideje. Má naopak ráz návrhů, zkoušení, ověřování, nalézání a opouštění; tento výrazně procesuální charakter teorie druhé moderny klade také své nároky na čtenáře, po němž se žádá nikoli jen to, aby přečetl a souhlasil, nebo odmítl, ale především, aby se vlastním myšlením a jednáním podílel. Na rozdíl od některých bombastických pojednání o současnosti tohoto světa (Fukuyama, Huntington, o české sociologické a sociálně-filozofické produkci raději ani nemluvě), jež by se dala s úspěchem používat místo Rohypnolu, Beckovy práce skutečně k přemýšlení dokážou donutit, a není to jejich vcelku stereotypní formou vyjadřování, nýbrž jejich nesnadno oddiskutovatelným obsahem.

Přes zjištění, k nimž Beck dospívá, a otázky, které na jejich základě klade, se snadno nepřeneseme. Autor nám k tomu záměrně a promyšleně nedává šanci. Řečeno metaforicky, Riziková společnost je koncipována jakoby podle úsloví "hic Rhodus, hic salta": tady se člověk musí vyjádřit a musí ukázat, co v něm je, zejména chce-li být považován za odborníka v sociologii a dalších oborech, jichž se teorie reflexivní modernizace týká. Neumí-li to, přejme mu hodně úspěchů ve velikých jazykových lalulá v televizních debatních klubech pro nemyslící.

Podle Becka potřebuje druhá, reflexivní moderna teoretické zázemí, které tvoří analýza všech nosných modelů sociálního řádu, tzn. rozbor srovnatelných sfér sociálna. Analýza ústrojných modelů sociálna v první moderně teprve dává možnost diagnózy doby, jejíž součástí (sice nedílnou, ale stále jen součástí bez zvláštních priorit) může být například problém ekologické krize. Nezbytně sem s toutéž platností patří i další odvozené problémy moderní společnosti (rozpad klasické rodiny, hospodářské zvraty, finanční krize, krize tradičních sociálních rolí atd.). V jejich popředí stojí problém, který se dotýká velmi citlivé oblasti fungování moderního státu, bezpečnost občana. Současnost je charakteristická tím, že se masivně projevují nové nejistoty a ztráta bezpečí: Beck dokonce považuje za nutné mezi dnešními nejistotami stratifikovat, a rozlišuje tak sociální nejistoty (tj. nejistoty, které plynou z defektního hospodářského a sociálněstátního fungování moderních společností, zejména masová nezaměstnanost), přímé ohrožení zdraví a života (tj. nejistota ohledně vlastního zdraví, způsobená přítomností nebezpečných látek v ovzduší, půdě a potravinách, příp. ohrožení individuální bezpečnosti kriminalitou a násilím ve společnosti), ztrátu víry v pokrok, přesněji řečeno jistoty, kterou víra v pokrok, ve vědu a v expertní vědění dávala (tj. rozklad víry v základní modernistické civilizační hodnoty). Výsledkem působení těchto faktorů, které se ve svých účincích vzájemně kombinují a pronikají tak, že je nesnadné odlišit formy a důsledky jejich vlivu, je, řečeno obrazně, jakási nová křehkost moderního státu. Zdánlivě pevný, nezničitelný a nezlomný stát vybavený řadou mocenských a jiných prostředků k prosazení vlastní autority začíná za fasádou sociálního blahobytu selhávat právě při konfrontaci s těmito stále komplexnějšími projevy moderní nejistoty. Teoretický problém, který s nejistotami souvisí, spočívá v tom, že není zřejmé, jakým způsobem jim rozumět, jak je interpretovat a jak je zkoumat.

Dalším významným prvkem je rychlý rozklad sociálních identit, které se vytvářely během průmyslově založené moderny. Zjevné je to, že se rozkládá stavovská třídní struktura společnosti a mizí rozdíl mezi mužským světem práce a ženským světem rodiny. Za těmito a dalšími procesy ale stojí otazník: objevují se skutečně v souvislosti s prudkou individualizací moderních společností, nebo naopak v důsledku globalizačních tendencí druhé poloviny 20. století? Faktem je, že se vytváří určitý posttradicionální řád v moderních společnostech, který začíná mít kosmopolitní, globální rozměr.

Dalším z důležitých momentů spojených s obtížemi první, jednoduché moderny je celkový rozklad evropského projektu demokratického industrialismu. Tento projekt neunesl celkovou změnu kontextu, v němž působí: z kontextu stability, který se vytvořil po druhé světové válce a kulminoval v sedmdesátých a osmdesátých letech, se po konci studené války, tzn. od počátku devadesátých let, vytvořil kontext celkové společenské nejistoty, který změnil i úhel pohledu. Ústřední perspektivou současnosti je podle Becka restrukturalizace moderny. Právě s tou ale souvisejí největší teoretické obtíže, kvůli nimž vlastně vznikl i projekt druhé moderny. Základní teoretický problém úvah o restrukturalizaci moderny tkví v tom, že pokud se vůbec pátrá po možnostech tvorby nových sociálních struktur, pak prostřednictvím kategorií, termínů a způsobů myšlení, které jsou plně zavázány první moderně.

Beck ale neusiluje o rozbití, rozvrácení moderny, naopak varuje před očekávatelným regresem k antimodernismu a k premoderním formám individuální i skupinové (např. náboženské) identifikace. Možnost zvládnutí a případného překonání rizik dnešního světa dle něj souvisí s možností znovu obnovit modernu. Nechce ji ale obnovovat prostřednictvím vnějších vkladů nebo impulzů, které by přicházely buď z premoderny (z tradicionálních nebo konzervativních impulzů), nebo z teorií o postmoderně. Jeho vlastním cílem je obnovit modernu z těch kořenů a zdrojů, které jsou moderně vlastní, a vést tuto obnovu s takovými nároky, které moderna vznášela hned prvopočátečně. Původní kořeny, zdroje a nároky moderny můžeme shrnout slovy modernizace, racionalizace, transformace.

Beck rovněž postrádá prostor pro reformu moderny, který chce vytvořit v projektu reflexivní modernizace, v němž jde především o prostor pro politickou a hospodářskou reformu. Takový prostor chybí, protože jsme se v moderně naučili chápat dva pojmy jako trvale soupatřičné, jako nedělitelné a plně k sobě náležité. Těmito pojmy jsou demokracie a kapitalismus: oba společně zaplňují prostor pro jakoukoli politickou reformu, neboť se domníváme, že jejich symbióza je věčná. Podle Becka je to ale neodůvodněný fatalismus, který žije v sevření myšlení první, jednoduché moderny a pro současnost je plně antikvovaný. Musíme se naučit, říká Beck, že předpokladem reflexivní modernizace a vymanění se z problémů moderny je změna myšlení právě o takových antikvovaných hodnotách a souvislostech. Kapitalismus není nedotknutelný proto, že se dvě století pojí s politickou demokracií. Právě tak není dnešní model politické demokracie nedotknutelný pouze proto, že vyhovuje kapitalistickým výrobním a společenským vztahům.

Oč tedy usiluje projekt druhé moderny, podnícený již nevyhnutelným vědomím rizik a bezprostředních ohrožení? Vyhroceně řečeno, spočívá rozdíl mezi první a druhou modernou v tom, že zatímco první, jednoduchá moderna usilovala o racionalizaci tradice, jde ve druhé moderně (reflexivní modernizaci) o racionalizaci racionalizace; což není nic jiného než racionalizace moderny. Z obsahového, předmětného hlediska znamená reflexivní modernizace sebetransformaci průmyslové společnosti, a to samozřejmě není identické se sebereflexí této sebetransformace. Transformovat se v duchu racionalizace moderní racionalizace mají hlavní struktury a významy průmyslových společností, které mají dnešní podobu národních států. Transformace, přesuny, proměny a přepracování těchto struktur a významů ale nejsou nezbytně vědomé, chtěné a reflektované. Paradoxní, ale přitom značně výstižné na projektu druhé moderny je to, že změny vedoucí k transformaci moderní racionality jsou spíše nereflektované, nevědomé, nechtěné. Dnešní společnosti, zejména ve svých politických a mocenských špičkách, se proti nim brání, odmítají je a popírají jejich nejen nutnost, ale vůbec možnost. Zdrojem těchto transformací a přesunů významů je síla a vliv mnohdy nezřetelných a zastřených (nebo intenzivně zastíraných) vedlejších důsledků moderny. Teorie druhé moderny je úzce spjata s myšlenkou vedlejších důsledků, z nichž nejobecnější a pro celou teorii reflexivní modernizace je rozhodující tento: Stejný výrobní způsob, stejný politický systém a stejná dynamika modernizace, které tvoří jádro moderny od jejích počátků, produkují dnes úplně jiný ráz a charakter společnosti. To je vedlejší, zcela jistě nezamýšlený, nechtěný a v mnoha ohledech dosud stále nereflektovaný důsledek moderny, který v sobě nese další vedlejší důsledky. Tyto vedlejší důsledky vedlejších důsledků už umíme lépe pojmenovat, protože jsou zjevnější, a také je lépe známe, protože jsou bezprostřednější a týkají se naší individuální zkušenosti se světem moderny. Ulrich Beck je zobecnil do tří hlavních skupin: nejistota, politizace a vymezení nových hranic ve společnosti.

Z nich, z jejich společných vlivů, může vzejít mimo jiné - kromě mnoha nežádoucích, ale nesnadno ovlivnitelných tendencí, např. k novému nacionalismu, k tradicionalismu, xenofobii a neuznávání druhých atd. - také nová politická kultura, opřená o dobrovolnou mimoparlamentní a bezprostřední politickou aktivitu občanů. Její předpoklad ale tvoří skutečná politická svoboda občanů, která je ovšem právě dnes stále intenzivněji omezována konstrukcemi tzv. objektivních tlaků. Politická svoboda je stále nejednoznačnější termín a dostává se do hlubokých aporií. Pokusy o jejich řešení jsou různé: Nejčastěji můžeme pozorovat, jak je vyvíjen obrovský tlak na to, aby lidé, kteří jsou vedeni k jednání určitým směrem, zároveň uvažovali tak, jako by se pro tento směr rozhodli z vlastní vůle a dobrovolně. Lidé jsou vedeni k interiorizaci určitých hodnot, k převzetí určitých postojů, k osvojení si určitých hledisek, a to všechno dělají s domněním, že se svobodně a spontánně rozhodli, že ze své svobodné vůle zvolili, a nyní mohou jednat v zájmu vlastní seberealizace a ku prospěchu všech. Nedávné prezidentské volby v USA jsou poměrně drastickým dokladem funkčnosti a úspěšnosti této praxe. Ať je ale zvolena jakákoli forma působení na člověka, vždy je v pozadí jeden určující prvek: strach ze svobody lidí.

Podstatu takového strachu vyjádřil Beck aforisticky: Říká, že svoboda zdola produkuje nezaměstnanost nahoře. Jinak řečeno, svobodní a svobodně jednající lidé nepotřebují vůdce, poručníky, faráře, politiky, kazatele, poslance a předsedy vlád. V důsledku z toho vyplývá, že by se v případě skutečné politické svobody lidí dalo hodně ušetřit. A současně na druhou stranu platí: Politický život opravdu vzniká teprve tam, kde nejsou možnosti občanů ke vzájemnému jednání stanoveny výčtem, kde nejsou předem omezeny. Politická svoboda tudíž zakládá možnost společenství, z nějž vzniká společnost, která zase zakládá politickou svobodu a společenství, a tak znovu a znovu. Právě tento řetězec představuje, jak se Beck domnívá, umění svobodné asociace, které by se mohlo stát zdrojem nových závazností a odpovědností v druhé moderně. Protože svobodná asociace se rozvíjí extenzivně, vzniká podle Becka to, co nazývá logikou růstu politických svobod: politické svobody "přibývají", zmnožují se. Princip růstu politických svobod by mohl v éře reflexivní modernizace nahradit princip hospodářského růstu, kolem nějž se dosud utvářely moderní společnosti. V dnešní společnosti ale platí, že si politickou svobodu nevybojovali občané, nýbrž státy, které mají nad individuem a individualitou tak nesmírnou převahu, že jsou s to nakládat se základními právy občanů velmi libovolně. Svoboda státu ve vztahu k občanovi je faktická, zatímco svoboda občana ve vztahu k státu je hypotetická.

Jako motto své knihy Macht und Gegenmacht... si zvolil Beck nápis, který prý viděl u jednoho demonstrujícího antiglobalisty: Ti, které jsme zvolili, moc nemají. A ty, kteří moc mají, jsme nevolili. Skoro by se zdálo, že tento slogan (který z jistého hlediska vydá za spisy) by mohl provázet všechny Beckovy práce, Rizikovou společnost nevyjímaje. Chodíme-li volit, hrajeme tím někomu do karet. Nechodíme-li, právě tak. Chyba není ve zhnusených občanech, chyba je někde v principech, v základech, které ale nejsou nezměnitelné. Možná je tento odkaz na možnost změny tím nejdůležitějším poselstvím Beckovy Rizikové společnosti - a do změn se může člověk pustit bez ohledu na to, zda mu už bylo třicet, či nikoli, i když si stařičcí (nebo stařečtí?) mocnářové, zdá se, rádi myslívají něco jiného.

 

Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Přeložil Otakar Vochoč. Praha, SLON 2004.
Knihu si můžete objednat u nakladatelství SLON.

Recenze vyšla v rámci spolupráce s časopisem Aluze.

Břetislav Horyna - O autorovi Prof. PhDr. Břetislav Horyna, Ph.D. působí na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho hlavní pole působnosti jsou filosofie, religionistika a antropologie.
Působí v redakci časopisů Religio a Aluze.
Jak citovat tento textHoryna, Břetislav. Civilizace hrozeb a nebezpečí [online]. Glosy.info, 5.prosince 2005. [cit. 24.srpna 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/civilizace-hrozeb-a-nebezpeci/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Beck Ulrich. ohrožení. euroatlantická civilizace. pokrok. reflexivní modernizace. druhá moderna. politická svoboda.

Diskuse k tématu


Přidat komentář