Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.srpna 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Edward Said: Orientalismus - Martin Schlemmer

Publikován 8.května 2004, text čítá cca 2295 slov. 5965 přečtení  |  2 reakce

Žádná kultura není uzavřená a homogenní, nýbrž je hybridní a heterogenní, absorbuje a transformuje cizí vlivy a naopak ovlivňuje své okolí. Sousedící kultury na sebe navzájem působí, dokonce jsou na sobě vzájemně závislé. Pro každou společnost je totiž velmi důležité (kromě pozitivního sebevymezení) její vymezení vůči cizímu, druhému. Dvě sousedící kultury si tedy nejen vyměňují impulsy, nýbrž jejich povaha - hodnoty, instituce a struktura - je zásadním způsobem závislá na povaze (a vůbec existenci) druhého.

A stejně tak ani západní země (jakkoliv je to vágní pojem, podobně jako "euroatlantická civilizace," označuji jimi v tomto textu země, národy a kultury, které se vyvíjely v dosahu křesťanských myšlenek a zároveň prodělaly podobný vývoj - byly zasaženy církevní reformací a zažily postupný rozmach individualismu a sekularizaci, ústící v modernismus v umění, liberální demokracii v politice a ve skepsi v náboženství) se samozřejmě nevyvíjely ve vakuu, nýbrž se setkávaly, střetávaly i mísily s okolními společnostmi.

Asi nejsilněji se myšlení evropských zemí vymezovalo vůči islámu. Zájem o tohoto souseda pramenil ne ani tak ze zvědavosti a zvídavosti, jako spíše ze strachu z monoteistického, kulturně a vojensky silného vyzyvatele křesťanství, což působilo při zkoumání jako deformující prvek. Pozornost Západu se samozřejmě upírala i k myšlenkově i geograficky vzdálenějším myšlenkovým systémům a náboženstvím, ale pokud tyto nějakým způsobem ovlivňovaly konkrétní tvůrčí procesy a životní postoje, bylo to vždy spíše marginálně a rozhodně ne v celospolečenském měřítku. To, co bych nazval "prožívaný orientalismus", tedy nebývale rozšířený individuální zájem o vzdálená náboženství, se objevilo až asi v posledních dvou stoletích.

V roce 1979 vyšla ve Spojených státech kniha literárního a kulturního kritika a univerzitního profesora Edwarda W.Saida s názvem Orientalism, která vzbudila velký ohlas nejen mezi odbornou veřejností. Said v ní kriticky analyzuje jeden z aspektů vztahu naší civilizace a jeho islámského souseda, politicko-akademický myšlenkový proud zvaný "orientalismus".

Co je Orient a orientalismus?

Pod pojem "orientalismus" Said, vycházeje z běžného úzu, zahrnuje veškeré společenskovědní (tj.etnologické, historické, filologické, sociologické, politologické aj.) zkoumání Orientu a výsledky tohoto zkoumání.
Již zde se také nalézá první úskalí. Co vlastně všechno spadá pod "Orient"? Vše, co leží východně od Řecka? Všechny asijské nekřesťanské kultury? Nebo pouze islámské? Celá Asie? Proč se v Americe též používá označení Blízký/Střední/Dálný Východ pro země, které leží blíže západním směrem? Banální otázky, které ovšem přináší závažné odpovědi.

Do 18.století označoval "Orient" sousední islámskou kulturu. Problém spočíval ve falešné generalizaci a stereotypizaci, která se pod tímto pojmem skrývala. "Orient" i "orientální" s sebou totiž nesly kromě geografického a myšlenkového vymezení též emocionální konotace. Obě slova vyvolávala i asociace "nevyvinutý, inferiorní, impulsivní, iracionální".

"Kdokoliv v Evropě mohl běžně mluvit o orientální osobnosti, orientálním vyprávění, orientálním despotismu či orientálním způsobu výroby a byl pochopen."

Od 18.století se pole působnosti orientalismu značně zvětšil - zahrnul i neislámské země dále na Středním a Dálném Východě. Důvody byly čtyři. Zaprvé denotační pole samotného pojmu Orient se rozšířilo i mimo islámské země. Zadruhé historikové zaujali věcnější postoj k cizím dějinám a začali srovnávat evropskou zkušenost s jinými, leckdy staršími civilizacemi. Proto mohli začít psát o Muhammadovi jako historické osobnosti a ne jako o ďábelském rouhavém stvoření, pohybujícím se někde mezi magií a falešným spasitelem, jako dosud. Zatřetí se ve filosofii objevila idea historicismu, podle níž jsou všechny kultury organicky a vnitřně soudržné a to především díky jakémusi duchu, klimatu či národní ideji, do kterých může pozorovatel, stojící vně, proniknout jen aktem historického vcítění.

"Proto jsou Herderovy Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit širokou ukázkou kultur, (...) každá přístupná pouze pozorovateli, který obětuje své předsudky "Einfühlung" - vcítění."
Čtvrtým prvkem, který připravil cestu pro moderní orientalismus a jeho struktury, byla (vědecká) tendence klasifikovat přírodu a člověka do typů.
"Rasa, barva, původ, temperament, charakter a typy překonaly [dosavadní] rozlišování mezi křesťany a všemi ostatními."

Všechny čtyři impulsy - expanze, historická konfrontace, vcítění a klasifikace - sehrály důležitou roli při přeměně vztahu Okcidentu k Orientu směrem k větší systematičnosti a hloubce náhledu. Tento proces se dá také interpretovat jako důsledek sekularizačních prvků ve společnosti 18.století.
"Orient", ačkoliv se rozšířil jeho význam, zůstal ovšem stejně mlhavý a emotivně stereotypní jako dříve. S příchodem elektronických médií se tento stereotyp upevnil. Audiovizuální kultura, televize a film vnucují ještě standardizovanější informace.

"Ve zprávách a novinách je Arab vždy ukazován jen ve velkém počtu. Žádná individualita, žádné osobní charakteristiky či zážitky. Většina obrázků ukazuje davovou zuřivost. Za vším tím se plíží hrozba džihádu. Důsledky: strach, že muslimové (nebo Arabové) převezmou vládu nad světem."
Nadále přetrvává skutečnost, že už v samotném označení něčeho za "orientální" je skrytý inherentní hodnotící soud.

Orientalismus - mocenský nástroj

Said, a to je pro něj nejdůležitější, poukazuje na fakt, že orientalismus nebyl nikdy čistou akademickou disciplínou, ale vždy sloužil mocenským, politickým a koloniálním zájmům velmocí (do druhé světové války hlavně Francii a Británii, po roce 1945 Spojeným státům americkým). Závěry a návrhy orientalistů byly převáděny do praxe politickým aparátem, takže časem vyrostly stálé orientalistické akademicko-politické instituce, orientalisté byli pravidelně žádáni o radu a analýzu, až se stali pevnou součástí celého rozhodovacího procesu. Jenže vliv byl oboustranný. Nejen orientalisté ovlivňovali politickou situaci, ale politický vývoj více a více determinoval orientalismus - aniž by to zástupci této disciplíny reflektovali, začali pracovat na zakázku. A zakázka neurčovala jen jejich cíle, ale i metody. Tak orientalismus, sám sebe označující za vědeckou (a tudíž objektivní) disciplínu, zapojením se do politického systému ztratil svou objektivitu.

Ba co víc, orientalista neskrývá antipatie k předmětu svého studia. Orient je totiž méně vyvinutý, ztuhlý a jeho obyvatel snadno podléhá chtíči a jedná impulsivně; to je jádro latentního orientalismu, podvědomé a kolektivní, společenskými institucemi předávané, a proto jen těžko změnitelné, jistoty o tom, co je Orient. Latentní orientalismus je předáván z generace na generaci jako součást západní kultury, je to "jazyk o části reality stejně jako geometrie nebo fyzika."

"V práci každého z jeho [Middle East Institute] eminentních orientalistů lze najít vysoce tendenční - a ve čtyřech případech z pěti dokonce nepřátelský - výklad islámu, jako kdyby každý viděl islám jako odraz dle své libovůle zvolených slabostí. (...) Manifestní rozdíly v jejich metodách se nezdají tak důležité jako jejich orientalistický konsensus o islámu: latentní zaostalost."

V poválečném období se orientalismus v USA rozštěpil na tzv.hard school, reprezentovanou dosavadními orientalisty, kteří stále preferovali pohled na islám jako monolitickou, neměnnou a rigidní kulturu, již je možno popisovat staticky - s platností do budoucna, i retroaktivně, a soft school, nový proud společenských věd, které po druhé světové válce zažily velký rozkvět, zastoupený zde hlavně teritoriálními studii, nárokujicími si nehodnotové zkoumání.

Konstrukce "toho druhého", intelektuální kolonizace

Základním předpokladem orientalismu je existence "Orientu"- objektu zkoumání. Jenže poté, co jsem poukázal na problematické momenty celé disciplíny, si musíme položit otázku ne "Co je Orient?", ale "Je Orient?".

Orient - Východní svět - je asi tak skutečný jako Okcident - Západní svět, tedy vůbec. Orient je totiž myšlenkový konstrukt, hrubý, nepřesný a generalizující, sloužící pouze k sebevymezení Západu. Dotud je jeho role potřebná, ale činit jej předmětem vědeckého zájmu je omyl.

Druhým předpokladem je přesvědčení, že Východ se nemůže sám zastupovat, neboť stále dlí v prenewtoniánské nevědecké éře, narozdíl od Západu, který je pozitivistický a tedy objektivní (z řeči Henryho Kissingera) - natolik, že může zastupovat Východ.

Z toho tedy vyplývá, že orientalista nejen zkoumá svůj předmět zájmu, on jej zároveň i zastupuje, konstruuje, a přitom je navíc vždy jasné, že stojí mimo něj. Tuto konstrukci nazývá Said konstrukcí "toho druhého" (the Other), a ona představuje hlavní epistemologický argument proti objektivitě orientalismu.

"(...) Implicitní a mocný rozdíl, předjímaný orientalistou vůči obyvateli Orientu, je ten, že zatímco první píše o někom, o druhém je psáno. Předpokládaná role pro druhého je pasivita, pro prvního možnost a schopnost sledovat, studovat atd."
"Exteriorita reprezentace [Orientu] je vždy řízená tou či onou obměnou truismu, že kdyby se Orient mohl reprezentovat, dělal by to; protože nemůže, stačí, že Západ to učiní (...) za nebohý Východ."

Jak jsem již poznamenal v úvodu, každá společenská entita se vymezuje vůči okolí. Z tohoto hlediska je západní konstrukce "toho druhého" - Orientu - zcela pochopitelná. Nicméně je více než sporné tuto konstrukci tematizovat a učinit předmětem vědeckého zkoumání (jež navíc aspiruje na objektivitu a obecnou platnost).

Jaká jsou tedy východiska z takové situace? Said navrhuje klást si znovu a znovu otázku, zdali není pro pochopení současné politiky užitečnější zkoumat raději specifické podmínky a motivace konkrétních skupin (a jedinců), než se soustředit na etnický původ a náboženství, i když na druhou stranu hned dodává, že si je vědom důležitosti nábožensko-etnických i společensko-ekonomických motivací. Vědec by si měl osvojit spíše metodu narace, než vize, tj.nesnažit se obsáhnout povrchně (a zákonitě nepřesně) velkou oblast, nýbrž soustředit se na komplexní výklad historického typu a tak si ponechat prostor pro lidskou zkušenost. Odmítnout orientalistické myšlení podle Saida neznamená popřít rozdíly mezi "Západem" a "Orientem", spíše tyto rozdíly popsat kritičtějším a objektivnějším způsobem.

Kniha Orientalism otevřela diskusi o možnosti poznávat a chápat cizí kultury. Od jejího vydání se objevily dva proudy, které se snaží každý svým způsobem vypořádat se Saidovou (ale nejen jeho) kritikou.

Multikulturalismus se vydal cestou decentralizace západního kulturního diskursu a tvrdí, že mimozápadní kultury a jejich diskursy - umění, literatura, myšlenkové a normativní systémy atd... - nejsou marginální, nýbrž stejně hodnotné jako západní. Dle multikulturalistů jsou si všechny kultury rovny. Tento názor dobře zapadá do současného převládajícího postmoderního relativismu a upřednostňuje podobnosti před rozdíly, společné před specifickým.

Někteří kritici se přiklání k "esencialismu" a tvrdí, že každá kultura je natolik unikátní entita, že nemůže být popsána pojmoslovím a metodami, obvyklými v jiných kulturách. Mimozápadní kultury nelze popsat racionálními a pozitivistickými strukturami Západu. Tento argument vylučuje jakýkoliv smysluplný dialog mezi kulturami, ale zapadá do rozkvětu gnoseologického nihilismu ve filosofii 19. a 20.století.

 
Said Edward W.: Orientalism. Vintage Books Edition, New York 1994.

Edward W.SaidEdward W.Said vrhá kameny na izraelské vojákyEdward W.Said zemřel v roce 2003 na leukémii. Nebyl jen akademikem, zapojoval se aktivně do politiky na Blízkém Východě a jelikož byl sám Palestinec (ač z křesťanské rodiny), angažoval se osobně v boji Palestinců. Velmi známá je fotografie z palestinsko-izraelské hranice, kde Said vrhá kameny na izraelské vojáky. S izraelským klavíristou Danielem Barenboimem iniciovali v roce 1999 každoroční hudební workshopy West-Eastern Divan Orchestra Workshop pro mladé Araby a Izraelce; tyto se konaly v Chicagu a ve Výmaru, nyní pokračují ve španělském Pilas.
Mezi jeho další knihy patří například The Question of Palestine (1979), The World, the Text and the Critic (1983), Culture and Imperialism (1993), a také kniha poslední - Freud and the Non-European (2003).


Další odkazy:
www.edwardsaid.org

Související texty na Glosách:
Eurocentrismus a jeho avataři: Dilemata společenských věd
Okcidentalismus
Martin Schlemmer - O autorovi Šéfredaktor Glos.
Jak citovat tento textSchlemmer, Martin. Edward Said: Orientalismus [online]. Glosy.info, 8.květen 2004. [cit. 24.srpna 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/edward-said-orientalismus/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Said Edward. Orient. orientalismus. emancipace. kolonialismus. Ten druhý. generalizace. Západ. stereotypy.

Diskuse k tématu

kde je debta?
Drobný (13.3.2006 09:29:42)
Said mluví o literární nebo akademickém orientalismu, co je však podle mě zajímavější a relevantnější situaci v Čechách, je orientalismus veřejných diskurzů, popularní kultury a podobně. Vzhledem k tomu, že nám chybí zkušenost kolonialismu, alespon exotizujeme - všechno východní je tajemné a neracionální - ovšem obvykle nikoli v akademických debatách. Kromě exotizace pak je u nás častý problém prostá nekompetence - o vietnamcích v Česku píše například etnograf, který s nimi dělá rozhovory přes tlumočníka:-) a má na to granty! Porozumění jazyku je podle mě klíčové k pochopení kultury i indentit jejích členů...
Což je samo o sobě zajímavé téma - třeba vztah multikulturalismu a orientalismu - osobně si myslím, že například film "Dogora" je vrchol exotismu, orientalismu, dílo, které druhému upírá subjektivitu tím, že ho vidí pouze jako estetický objekt. Orientalista, exotista a turista hledí na druhého nebo na jeho kulturu jako na estetické - když nerozumí jazyku, uchyluje se k viděnému - domorodci a druzí jsou němí - zbývají z nich jen obrazy - geisha, mnich, otrhanec na skládce - se pohybují do rytmu našeho uvažování, jsou součástí našeho světa...o tom, že mají taky svět svůj nevíme nic, protože ten je z velké části světem jazykovým.
Jak se ke světu druhých dostat? Přes tlumočníka? Přes anglicky psaného průvodce pro krásách země? Myslím, že orientalismus a exotismu jsou jen konkrétní případy obecného problému intersubjektivity - je možné pochopit druhého?


Přidat komentář