Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Etienne Cabet - neúnavný propagandista - Viktor Janiš

Publikován 4.srpna 2004, text čítá cca 14060 slov. 8757 přečtení  |  Přidejte komentář
"Tihle socialisté," řekl Bouvard, "věčně chtějí tyranii."
"Ale ne!"
"Přečti si to sám! Dávají nám za příklad essenské, Moravské bratry, paraguayské jezuity, ba dokonce vězeňský řád. U Ikariánů se oběd odbude za dvacet minut, ženy rodí v nemocnici, a pokud jde o knihy, je zakázáno tisknout je bez svolení republiky."
"Ale Cabet je blbec."
Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet, str. 195

Etienne Cabet - neúnavný propagandista

Etienne Cabet se narodil v Dijonu prvního ledna 1778. Jeho otec Claude byl mistr bednář, který doufal, že se všichni jeho čtyři synové (Etienne z nich byl nejmladší) rovněž dají na řemeslo. Ovšem Etienne byl od narození krátkozraký, a tak se této práci nemohl věnovat. Krom toho bylo z jeho školních výsledků evidentně jasné, že má všechny předpoklady pro studium na univerzitě. (V jeho patnácti letech mu ředitel školy svěřil odpovědnost za výuku matematiky, astronomie a kreslení třídě o šedesáti žácích.)

Za revoluce se Dijon stal důležitým jakobínským centrem, a to mělo na mladého Cabeta velký vliv. Dochovaly se nám důkazy o jeho tendenci k politickému radikalismu (v něm ho nejspíš podporoval jeho ředitel) a o racionalistickém přístupu ke křesťanství. Už v dětství se seznámil s komunistickými ideály četbou Fénelonova Télemacha, knihy, která na něj zjevně udělala velký dojem.

Cabet si zpočátku vybral medicínu, ale dlouhé a nákladné studium ho odradilo, a tak se rozhodl pro práva. Po absolutoriu roku 1812 brzy zjistil, že do jeho povolání se mu nevyhnutelně promítá jeho politické přesvědčení. Restaurace bourbonské monarchie urazila jeho hluboce zakořeněné demokratické cítění a pro Cabeta byla jasným krokem zpátky. Podporoval Napoleona po jeho návratu z Elby a i po jeho porážce u Waterloo mu zachoval věrnost, když hájil řadu bonapartistických úředníků v bourbonských politických procesech. V liberálních kruzích se proto těšil stále větší popularitě, naopak u režimu byl velmi špatně zapsán, a tak po zavraždění vévody z Berry sám stanul před soudem v roli obžalovaného, za profesní pochybení. Ve vykonstruovaném případu byl shledán vinným a dostal zákaz výkonu povolání na jeden rok.

Tato zkušenost Cabeta jenom zatvrdila v zášti vůči Bourbonům, a tak se přestěhoval do Paříže a přidal se ke karbonářům. Poprvé ve svém životě tu formuloval revoluční strategii ve spisku Proč je revoluce ve Francii nutná (Exposé d' une revolution nécessaire dans le gouvernement de France). Toto pojednání obhajuje republiku, ale opatrně dodává, že pro stabilitu Francie je nutná konstituční monarchie. Když roku 1830 skutečně došlo k revoluci, jež nastolila vévodu Orleánského na trůn, mohl být Cabet spokojen. Nový režim ho dokonce ustanovil hlavním soudním úředníkem na Korsice.

Cabet doufal, že červencová monarchie zavede liberální reformy a podnikne kroky ke zlepšení situace chudých. O své iluze ale brzy přišel a roku 1831 v Dijonu, ve svém rodném městě, kandidoval do poslanecké sněmovny za opoziční stranu. Volby vyhrál a okamžitě začal organizovat podporu pro nové a jednotné republikánské hnutí. Ve sněmovně nikdy větší úspěch nesklidil1, ale mimo ni si pomalu získával čím dál větší uznání, zvláště pak po vydání své první knihy Revoluce roku 1830 (La Révolution de 1830). Roku 1833 se stal generálním tajemníkem Svobodného spolku pro vzdělávání lidu (Association libre pour l' éducation du peuple), dobrovolnické organizace, jež zdarma zajišťovala výuku pro chudé pařížské dělníky. Redigoval noviny Le Fondateur a rovněž roku 1833 založil nové týdenní noviny Le Populaire, které se brzy staly bezkonkurenčně nejpopulárnějšími republikánskou tiskovinou své doby.2

Vláda ovšem Spolek i Le Populaire bedlivě sledovala. Cabetovy stále radikálnější názory, jeho rostoucí zájem o neojakobínské doktríny (jež kupříkladu hlásala Společnost pro lidská práva - Societé des droits de l' homme), propagace revoluce (i násilné revoluce, bude-li to třeba), pokusy školit dělníky v politických otázkách - to vše bylo úřadům trnem v očích, neboť v tom spatřovaly ohrožení veřejného pořádku. Následovala žaloba a krátký proces, v němž byl Cabet shledán vinným. Místo dvou let vězení a čtyř let ztráty občanských práv si Cabet vybral pět let vyhnanství. Nejdřív zamířil do Bruselu, ale odtud ho belgická vláda vyhostila, a tak se rozhodl odjet do Anglie.

Pro Cabetův intelektuální vývoj se léta strávená v anglickém vyhnanství (1834-39) ukázala jako klíčová, protože zde se vzdal radikálního republikanismu a přešel k nekompromisnímu komunismu. Historické bádání v Britském muzeu ho přesvědčilo, že stávající politická nadvláda buržoazie je založena na soukromém vlastnictví, a že tedy jakýkoli pokus o zásadní změnu životní úrovně proletariátu je nemyslitelný bez zavedení systému společného vlastnictví. V Anglii se Cabet rovněž seznámil s mnoha dalšími vyhoštěnými francouzskými radikály, z nichž mnozí tíhli ke komunismu, i s Robertem Owenem a jeho stoupenci. Tyto osobní kontakty nepochybně přispěly k jeho konverzi ke komunismu. Inspirující pro něj byla i četba Morovy Utopie a netrvalo dlouho a Cabet začal pracovat na popisu vlastní imaginární utopie - Cestě do Ikarie (Voyage en Icarie), již dokončil roku 1838, ale vydal až o dva roky později, po své čtyřsvazkové knize Popularizované dějiny francouzské revoluce, 1789 - 1830 (Historie populaire de la Revolution française, de 1789 a 1830).

Cabet se vrátil do Francie roku 1839 a okamžitě začal organizovat ikarijské hnutí, jehož strategie byla založena principech pacifistického komunismu popsaném v Cestě do Ikarie. Cabet byl skutečně zdatný propagandista a za relativně krátké období kolem sebe vytvořil zdaleka největší utopicko-socialistické hnutí, které se v polovině čtyřicátých let mohlo chlubit zhruba sto až dvěma sty tisíci přívrženci převážně dělnického původu. Na rozdíl od francouzských komunistů v neobabeufistickém hávu, kteří počítali s násilným svržením režimu, se Ikarijci vyznačovali pacifismem a důrazem na legalitu. Cabet nevedl další ilegální organizaci, naopak, řídil hnutí zcela otevřeně z Paříže prostřednictvím vzkříšeného týdeníku Le Populaire, jenž začal znovu vycházet v březnu 1841. V průběhu čtyřicátých let začal propagovat komunismus coby nové křesťanství a toto téma se stalo i předmětem jeho další knihy Opravdové křesťanství podle Ježíše Krista (Le Vrai Christianisme suivant Jésus-Christ, 1846). Tvrzení to jistě nebylo nové, ale ještě posílilo důvěryhodnost hnutí.

Ačkoliv během čtyřicátých let hnutí neustále nabíralo přívržence, Cabet čím dál více pochyboval o tom, že bude ve Francii možné nastolit komunistický režim legálními a pacifistickými prostředky. Vládnoucí buržoazie nejenže ignorovala všechny dělnické nabídky ke spolupráci, ale ještě podporovala vládu v perzekuci socialistů a komunistů. Po zhoršení hospodářských podmínek (zvláště během zimy 1846-47) se dělníci začali dožadovat násilného svržení režimu, což ohrozilo jednotu ikarijského hnutí - Cabetova strategie pokojné a nenásilné změny se stala předmětem všeobecné kritiky. Za těchto okolností se Cabet směle rozhodl opustit Francii a pokusit se s deseti až dvaceti tisíci stoupenci založit první ikarijskou společnost v Americe. Toto rozhodnutí, ohlášené v květnovém čísle Le Populaire roku 1847, bylo v několika ohledech velmi překvapivé - Cabet totiž předtím několikrát myšlenku experimentální komunity ostře napadl. Proto se také velmi snažil odlišit svůj plán na nový komunistický stát od daleko skrovnějších záměrů fourierovců - v první vlně počítal s 20 000 osadníky. Své rozhodnutí rovněž obhajoval poukazem na Ježíšova slova: "Jsi-liž pronásledován v jednom městě, odejdi do druhého."3

Rozhodnutí emigrovat stálo Cabeta velké množství věrných stoupenců, a ačkoliv si jím na druhou stranu další získal (je ironické, že mezi nimi bylo i několik fourieristů), výsledkem byl soumrak ikarijského dělnického hnutí ve Francii.

Mnoha Ikarijcům připravil deziluzi článek, který vyšel v Le Populaire 19. září 1847 - "Contrat social ou acte de societé pour la communauté d' Icarie: Explication préliminaire"4 - a v němž jednoduše navrhoval diktaturu "génerant-directeura" Etienna Cabeta. "Pro zachování jednoty, svornosti a akceschopnosti je vedení jedním člověkem naprosto nezbytné; tento člověk se o obec zaslouží i tím, že bude nést veškerou morální zodpovědnost." Tato diktatura bude trvat deset let, diktátor pak může být odstaven, pokud ztratí důvěru lidu, ovšem žádný mechanismus vyjádření nedůvěry navržen není. Diktátor bude v kolonii rozhodovat o všem a schvalovat každého uchazeče o členství. Cabet se rovněž zmiňuje o volbách, nenaznačuje ale, čeho by se měly týkat. "Dodržování ústavy bude volbou." Pokud ji nikdo neschválí, zůstane neplatná, pokud ji ale schválí všichni nebo většina, diktatura bude svobodně zavedena. Tato společenská smlouva je pojata jako dohoda o utvoření veřejné obchodní společnosti (societé en nom collectif), a tedy pod ochranou francouzského práva. (Poněkud kuriózní forma uspořádání futuristické společnosti...) V takové společnosti se uložené peníze již nemohou zpátky vybrat, byť se Cabet zmínil o "výpomoci" poskytované těm, kteří by se ze zdravotních či jiných důvodů museli vrátit do Francie. Ve velmi krátkém závěru (čl. 16) se Cabet zmiňuje o právech občanů: "všichni jsou voliči" - ale koho nebo čeho? Jak by se volby organizovaly? V Ikarii mělo být zavedeno všeobecné volební právo, ale to bylo stejně bezpředmětné jako stejné právo udělené Francouzům za druhého císařství.5

Cabet se ovšem nevalným nadšením pro emigraci nedal odradit a v létě roku 1847 se spojil s Owenem, jenž mu měl poradit vhodné místo pro založení Ikarie ve Spojených státech. Nakonec byl vytipován velký panenský kraj kolem Červené řeky a okamžitě byly zahájeny přípravy na vyslání malého předvoje. Třetího února 1848 se devětašedesát6 ikarijských pionýrů nalodilo na palubu lodi Rome a vyplulo k New Orleansu. Cabet zatím zůstal ve Francii, ale byl přesvědčený, že se k osadníkům brzy přidá. Nepočítal ovšem s tím, že dvaadvacátého února 1848 dojde ve Francii k revoluci. O dva dny později byla formálně vyhlášena Druhá republika.

Události z dvaadvacátého února postavily Cabeta před těžké dilema. Násilné převraty sice neschvaloval, na druhou stranu si ale uvědomoval, že ustanovení demokratické republiky musí uvítat jako první krok k radikální transformaci francouzské společnosti. Den po vyhlášení druhé republiky proto ve zvláštním vydání Le Populaire vydal komunistický manifest. Ten Ikarijce vyzýval, aby podpořili prozatímní republikánskou vládu, a obsahoval i výčet důležitých komunistických požadavků, "zvláště pak záruku všech práv a všech zájmů pracujících, formální uznání práva na práci... odborů a záruku slušné mzdy za práci."7 V manifestu se naopak neobjevila ani jediná narážka na to, že by soukromé vlastnictví mělo být zrušeno. A ani jedna zmínka o emigraci do Ameriky. Cabet nyní došel k názoru, že bude třeba podporovat umírněnější program socialistických reforem. Faktem zůstávalo, že Cabet v posledku usiloval o vytvoření beztřídní komunistické společnosti, a to pro neextrémistické republikány a konzervativce znamenalo jen jedno - násilí a represe. Tito s hrůzou poukazovali na úzkou spolupráci mezi Cabetem a Augustem Blanquim, vůdcem spiklenců, a děsili se Cabetova požadavku na vyzbrojení dělníků, kteří by podle něj měli být přijati do řad Národní gardy. Opoziční síly neváhaly tak skvělé munice využít a během března a dubna v době před volbami rozpoutaly zuřivou antikomunistickou kampaň. Ta byla úspěšná a třiadvacátého dubna skončily volby drtivou volební porážkou radikálních a socialistických skupin.

Volební porážka i nezdařené dělnické povstání z června 1848 Cabeta znovu přiměly zvažovat otázku ikarismu v Americe. Průzkumná skupina přistála 27. března v New Orleansu, kde slavné zástupce nové francouzské republiky přivítaly pozdravné salvy z děl. Cabet jim říkal, že z New Orleansu dorazí na místo budoucí Ikarie do dvou týdnů. Cesta byla ovšem tak náročná a nebezpečná a Texas tak daleko, že na místo dojeli až druhého června. Zklamání na sebe nedalo dlouho čekat. Doufali, že dostanou přiděleno jeden milión akrů, ovšem předpisy pro přidělování půdy omezovaly maximální výměru na 320 akrů na manželský pár a 160 akrů na svobodného člověka. A co víc, jednotlivé pozemky k sobě nebyly ani přilehlé,8 což nesmírně ztěžovalo založení jakékoli životaschopné komunity. Sice vytrvali další dva měsíce, ale v polovině srpna je cizost jejich nového prostředí a naprosto odlišný způsob života udolaly. To už sedm lidí podlehlo horečce, jednoho člověka zabil blesk a čtyři utekli. Osadníci si odhlasovali ústup z Ikarie a přípravy na odjezd již byly v pokročilém stadiu, když do osady dorazila druhá průzkumná skupina. V období mezi srpnem listopadem a do Texasu odjelo z Francie dalších sedm skupin, z nichž většina netušila, na jaké problémy první osadníci narazili. Cabet sám přibyl do New Yorku posledního dne roku 1848 a vydal se do New Orleansu. Byl přesvědčen, že může být mnohem víc nápomoc svým rozčarovaným stoupencům v Americe než zbytkům svého hnutí, a po příjezdu zorganizoval shromáždění Ikarijců, na němž se mělo rozhodnout o další budoucnosti kolonie. Ti, kdož se chtěli vrátit, dostali peníze na cestu. Ale většina (celkem 280 lidí) se rozhodla pokračovat v cestě na nové místo. Prvního března se vydali z New Orleansu do Nauvoo v Illinois, města na Mississippi, jejž nedávno opustili mormoni.

Tentokrát byla Ikarijská obec (oficiální název) založena bez větších potíží. Přednost mělo zajištění obydlí pro všechny, organizace práce, školství a rekreace - teprve pak se seriózně věnovali politice. V únoru 1851 parlament státu Illinois schválil status Ikarijské obce coby akciové společnosti se základním jměním 100 000 dolarů rozděleným do akcií po 100 dolarech. Nikdo ale nesměl vlastnit více než jednu akcii, čímž bylo učiněno zadost principu rovnosti. Společnost měla mít šest ředitelů (volených na jeden rok), kteří si ze svého středu zvolí prezidenta. Ústava obce (přijatá v únoru 1850) byla novelizována v květnu 1851 v souladu s "Act of Incorporation". Podle ústavy měla být exekutiva (prezident a pět ředitelů) podřízena legislativě (Sněmu, jenž sestával ze všech mužů v obci starších devatenácti let; ženy měly mít pouze poradní hlas9). Ve skutečnosti ovšem moc výkonná s Cabetem, prezidentem v letech 1850-1855, brzy zcela ovládla pole, což mnoho Ikarijců znechutilo a v posledku vedlo k rozpadu komunity.

V zájmu přesnosti musíme ale dodat, že Cabet přišel o své dominantní postavení na čtrnáct měsíců (od května 1851 do července 1852), protože proti němu v Paříži francouzské úřady vznesly obžalobu - podle nich nebyl jeho kolonizační plán nic jiného než pokus zdefraudovat peníze lidí pod záminkou, že je dovede do nového domova v Texasu. Toto obvinění (jistě podložené výpověďmi rozčarovaných Ikarijců, kteří se vrátili do Francie po prvním katastrofálním pokusu o založení obce v roce 1848) nemělo žádné reálné opodstatnění - to ovšem soudu nebránilo v tom, aby ho shledal vinným a v nepřítomnosti odsoudil ke dvěma letům nepodmíněně a ztrátě občanských práv. Devatenáctého července 1851 Cabet konečně mohl vystoupit před odvolacím soudem a po předložení nezpochybnitelných dokumentů, že skutečně získal texaskou půdu za účelem založení kolonie, byl obvinění zproštěn. Za přítomnosti v Paříži se pokusil oživit své styky s francouzským socialistickým hnutím a spolu s Louisem Blancem a Pierrem Lerouxem hodlal založit noviny. Z této iniciativy nic nevzešlo, na druhou stranu v říjnu a listopadu začal Cabet vydávat Le Rébublicain populaire et social - v podstatě nástupce Le Populaire. Po převratu Ludvíka Napoleona z druhého prosince však musel s vydáváním přestat. V lednu ho nový režim zatkl za politickou agitaci a Cabet byl po několika dnech ve vězení deportován do Londýna. Myšlenka založit ikarijskou obci přímo v Anglii ho velmi lákala, ale pak v něm převážil pocit, že se musí co nejdříve vrátit do Nauvoo. Dorazil tam 23. července.

Cabet znovu zaujal vůdcovskou pozici, ale brzy bylo jasné, že opozice vůči jeho autoritářskému chování je čím dál silnější. Lidem se obzvláště zajídala podrobná pravidla, která podvazovala všechny oblasti života v obci. Na konci roku 1853 se už museli Ikarijci řídit osmačtyřiceti pravidly. Všichni Ikarijci museli být dobře obeznámeni s relevantními ikarijskými texty, zcela se přizpůsobit ikarijskému způsobu života a vzít si za své základní komunistické principy; milovat pořádek, organizaci a disciplínu, zdržet se kouření a pití tvrdého alkoholu, vdát se (oženit se), stát se Opravdovým křesťanem, svěřit obci výchovu svých dětí, a tak dále. V prosinci roku 1855 si Cabet uvědomil, že otázka jeho moci vyvolává v obci takový rozkol, že nemá jinou možnost než předložit obci ultimatum: musí si vybrat mezi ním a jeho kritiky. Žádný kompromis nebyl možný. Usoudil, že vůbec nejlepším řešením krize bude předložit Sněmu řadu ústavních dodatků, jejichž schválení by výrazně posílilo moc prezidenta.

Navrhoval kupříkladu, aby se prezidentovo funkční období prodloužilo na čtyři roky a aby on sám byl zodpovědný za správu obecních věcí a dodržování jejích zákonů. Tato strategie byla zbytečně troufalá a jenom stmelila opozici jako nikdy předtím. Cabet couvl a začal uvažovat o kompromisu. Nejdřív pozměnil návrhy ústavních dodatků a pak navrhl, že by se projednávání této záležitosti mělo odložit o rok, dokud se situace neuklidní. Pátého února byl Cabet znovu zvolen prezidentem.

Mnoho Ikarijců ovšem život v obci nadále neuspokojoval a velká řada jich docházela k závěru, že by měli odejít. Sedmnáctého února obec opustilo sedmapadesát mužů, žen a dětí. Cabet dospěl k přesvědčení, že osud ikarijského komunismu je v sázce, a navrhl jiné řešení - obec by se měla rozdělit na dvě části, z nichž jedna by zůstala v Nauvoo a druhá by se přestěhovala do Adams County v jihozápadní Iowě, kde se roku 1853 začalo pracovat na druhé ikarijské základně a kde už několik Ikarijců žilo. Tento návrh si ovšem nezískal dostatečnou podporu a opozice zvolila jiný přístup. Podařilo se jí prosadit jmenování komise, která by prozkoumala Cabetovo hospodaření s obecními penězi - a to vedlo k uzavření ikarijských kanceláří v Paříži, neboť jejich účty nebyly v pořádku. Opozice teď odmítala mít s Cabetem a jeho stoupenci cokoli společného, což ve svém důsledku vedlo k fyzické segregaci obou skupin. Situace se vyostřila natolik, že Cabet 12. srpna odvedl houfec svých přívrženců na nové místo nedaleko Ikarijské obce, jemuž se brzy začalo přezdívat "Malá Ikarie". Za dva měsíce se přestěhovali do Saint Louis. Jen několik dní po nastěhování utrpěl Cabet vážné krvácení do mozku a osmého listopadu v pět hodin ráno zemřel.

Ikarijci, kteří zůstali v Saint Louis, čítali na počátku roku 1857 sto šedesát pět duší. Sice se pokoušeli založit novou kolonii, ale jejich tři domy byly od sebe na kilometr daleko a každý rovněž pracoval jinde. Za takových okolností bylo takřka nemožné uchovat nějak ducha společenství. V květnu 1858 se tedy Ikarijci přestěhovali do Cheltenhamu, zhruba šest mil od centra Saint Louis, ale netrvalo dlouho a po dalším sporu o ústavní záležitosti odešlo z Cheltenhamu čtyřiačtyřicet lidí, tedy čtvrtina jeho obyvatel. Zbytek Ikarijců musel čelit rostoucím problémům v důsledku hospodářského a politického chaosu způsobeného občanskou válkou. Na začátku roku 1864 tu zbývalo už jen dvacet lidí, a i ti se v dubnu rozhodli odejít.

Po rozkolu ze srpna 1856 Ikarijská obec v Nauvoo (k 1. lednu 1857 čítala 219 lidí) zhodnotila situaci a rozhodla se přestěhovat na novou základnu, která byla připravena v Iowě. Koncem roku 1860 byl přesun z Ikarie do Corningu konečně hotov. Nová ikarijská obec přestála všechny těžkosti šedesátých let, a ačkoliv počet obyvatel spadl pod stovku - v srpnu roku 1866 to bylo pouhých třiatřicet lidí, ale roku 1871 už zase sedmdesát. Vážné problémy se objevily až v sedmdesátých letech, kdy mladá opoziční skupina ("Mladá Ikarie") přišla se skutečně libertariánskou alternativou k zavedenému ikarijskému systému (tedy jakousi třetí cestou mezi centralisticky organizovaným komunismem a anarchismem. Konfrontace mezi oběma stranami znovu vedla k rozdělení komunity - roku 1879 jak staroikarijci, tak mladoikarijci dostali přidělenu půdu v kolonii Corning a mohli si uspořádat své záležitosti nezávisle na druhých. Mladá Ikarie přežila do roku 1886, kdy začalo být jasné, že ji nelze ani ekonomicky, ani politicky udržet. Rozhodnutí přestěhovat obec do Kalifornie, dvacet kilometrů od San Francisca, skýtalo jakous takous naději, a tak byla roku 1883 podepsána charta nové komuny Ikaria Speranza, ale ani tam se kolonii příliš nedařilo. My můžeme ironicky poznamenat, že ikarijské společenství nezašlo na bídu, ale na bohatství. Půda Ikarie Speranzy totiž získala velkou hodnotu, a tak se ji členové komunity rozhodli rozdělit mezi sebe a využít skutečně individualistickým způsobem. Staroikarijcům se takřka podařilo vejít se svou utopií do dvacátého století, ale finanční těžkosti a klesající počet obyvatel si v říjnu roku 1898 vynutily její rozpuštění.

"Zeptají-li se vás: Jakou vědu vyznáváte? - Odpovídáme: Bratrství. Jaký princip zastáváte? - Bratrství. Jaké doktríny se držíte? - Bratrství. Jakou teorii hlásáte? - Bratrství. Jaký systém kážete? - Bratrství. Ano, máme za to, že bratrství je vše..."
Etienne Cabet: Voyage en Icarie, str. 567
  >> Následující: Filosofická východiska >>

Tento text je druhou částí diplomové práce. Část první se nachází zde:
Charles Fourier: Prorok s myopickou vizí



1 Jeho životopisec Christopher H. Johnson k tomu poznamenává: "Když si brával slovo, vypadal velmi nervózně, ba vystrašeně a k tomu se zalykal. Jako řečník byl naprosto neschopný a jako zákonodárce nepříliš nápaditý." (Utopian Communism in France. Cabet and Icareans 1839- 1851, Ithaca, New York, 1974, str. 31).
2 Už sedmé číslo dosáhlo nákladu 12 000 výtisků. (A navíc se odhaduje, že každé číslo si přečetlo až dvacet dělníků, kteří se na noviny skládali.)
3 Utopian Communism in France, str. 238.
4 Utopian Communism in France, str. 252.
5 Na Cabetovu společenskou smlouvu tehdy zareagoval předchozí přívrženec ikarismu, právník Jean- Baptiste Milliere. "Vaše Ikarie by byla zdegenerovanou dcerou staré společnosti, absolutní monarchií," psal Cabetovi a připodobňoval ho k Ludvíku XVI. Na toto obvinění reagoval Cabet odseknutím, "že on by svá rozhodnutí přece zakládal na vůli lidu". (Tu by si ovšem vykládal podle svého jako každý totalitární demagog.) Milliere rovněž Cabeta vyzval, aby vypsal volby na post vůdce. Všichni sice vědí, kdo by vyhrál, ale kdyby k volbám nedošlo, "založil by se tím precedent, který by mohl mít fatální vliv na pozdější rozhodnutí." Na tuto demokratickou výzvu Cabet odpověděl: "Když je výsledek voleb už předem jasný, proč se s nimi obtěžovat?" Milliere mu na to mohl vmést do tváře jeho vlastní slova: "Je ikarijskou zásadou překládat zemskou ústavu lidu k diskusi a připomínkám." (Utopian Communism in France, str. 253).
6 To skutečně není mnoho, ani na předvoj ne - v Americe mohli Cabetovi stoupenci získat tolik půdy, kolik jich jen bylo. Důvod pro tak malé nadšení byl značně prozaický - Cabet požadoval od každého kolonisty 600 franků na předběžné výdaje. To bylo pro chudého dělníka opravdu příliš a mnoho si jich Cabetovi také stěžovalo - ten si to však nikdy nerozmyslel, byť přirozeně povoloval bohatším osadníků přispívat na ty chudší.
7 Tamtéž, str. 264.
8 Peters, údajně nadšený socialista a agent pozemkové společnosti, se Cabetovi nezmínil o jedné veledůležité maličkosti - půdu dostanou zadarmo, ale v podobě šachovnicových políček o straně jedné míle rozesetých po celém území. Zbytek půdy vlastnil stát Texas; Petersova společnost hodlala rovněž rozdat osadníkům jen polovinu území a stejně jako stát hodlala později zbytek prodat.
9 Plnou verzi ústavy a širší pojednání o dějinách obce viz Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975.
10 Etienne Cabet: Le Vrai Christianisme suivant Jésus-Christ, Paris 1846, str. 635. Citováno podle Taylorova překladu v knize Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 171. Citát rovněž vypovídá i o Cabetových metodách ve funkci šéfredaktora a vydavatele Le Populaire. Podle Johnsona radil Cabet jiným socialistům, jak zaujmout dělnické čtenáře - v článku nesmějí být cizí slova, neměly by být delší než jeden a půl sloupce, měly by být ze života a obsahovat hodně vykřičníků...
11 České vydání (a koneckonců i anglické) je značně okleštěné - z plných šesti set stran přeložila Berta Štruncová pouhých 270. Chybí tu tedy celá zápletka (ostatně trochu mechanicky přejatá z Nové Héloisy) i řada obskurnějších, pro pravé marxisty irelevantních pasáží.
12 Citováno podle Taylorova překladu v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists.
13 Cabet k tomu dodává: "Vzhled je pouze funkcí prostředí, a pokud se náhodou vyskytnou lidé mohutnějšího intelektu, pak jsou řídkou výjimkou. Hlavním problémem je, že lidé nemají rovný přístup ke vzdělání." Cabet mimochodem svou pozici revidoval - v Le Populaire přiznává, že lidé si nejsou rovni svým intelektem, krásou, schopnostmi, silou, atd. Pak ovšem pokračuje: "Mají ti, kteréž příroda štědřeji obdařila, právo dostávat větší odměnu než druzí? Že má někdo talent větší než někdo jiný, to je přece jen hříčka přírody - ten druhý přece nemůže za to, že se narodil, jak se narodil. Měl by tedy být trestán za něco, co je zjevně není v jeho moci?" Le Populaire, 18. dubna 1847. (In Johnson, Utopian Communism in France).
14 Cesta do Ikarie, str. 67.
15 Tamtéž, str. 45.
16 Tamtéž, str. 47.
17 Tamtéž, str. 85.
18 Tamtéž, str. 85.
19 Sám Cabet na str. 55 výslovně píše: "Všechny procházky dětí jsou takřka vojenskými pochody."
20 Jak vidno, náročný problém pracovního zařazení se Cabetovi adekvátně zvládnout nepodařilo...
21 Cabet toto považuje za nejvyšší formu demokracie, my se ovšem nedokážeme zbavit podezření, že ve skutečnosti by takový systém vedl jen k vzájemnému podezřívání a rozmachu udavačství. To se ostatně prokázalo i během ikarijského experimentu v Americe.
22 Na rozdíl od našeho (desetinásobně menšího) parlamentu nemají v Ikarii problémy s docházkou. Opozdilci musejí projít speciálními dveřmi ověšenými zvonečky, čímž na sebe strhnou pozornost i nevraživost příchozích... (Cesta do Ikarie, str. 98).
23 Cesta do Ikarie, str. 73-74.
24 Tamtéž, str. 76.
25 Viz kupříkladu citát ze str. 86: "Román ...byl nejrozkošnějším pojednáním o mravní výchově k manželství pro mladé lidi, snoubence a pro otce i matky."
26 Tamtéž, str. 110.
27 Cesta do Ikarie, str. 117.
28 "V době nevědomosti a barbarství mohla být Bible k užitku, protože všechny ostatní knihy byly ještě horší, ale dnes v sobě již nemá jiné dobro než několik mravních předpisů, které je z ní možno vypsat, a ostatek se ukázal chybným, nesmyslným, ba neslušným, nemorálním, zbytečným a škodlivým. Učí například, že se slunce otáčí kolem Země, zatímco již bylo objeveno a dokázáno, že Země se otáčí kolem slunce!" Cesta do Ikarie, str. 119.
29 "Tvoji kněží jsou toliko kněží rozumu," odpověděl Vilém.
"Jsou o to jen více rozumní," odvětil Valmor. Cesta do Ikarie, str. 121.

Použitá literatura

Primární literatura

Etienne Cabet: Cesta do Ikarie, Praha, 1950
Etienne Cabet: Voyage en Icarie, Paris, 1948
Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975
Charles Fourier: Oeuvres completes de Charles Fourier, Editions Anthropos, Paris, 1966-68
Charles Fourier: Velká metamorfóza, Praha, 1983
Jonathan Beecher: The Utopian Vision of Charles Fourier, Boston, 1971

Sekundární literatura

Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet, Praha, 1960
J. O. Hertzler: History of Utopian Thought, New York, 1926
Christopher H. Johnson: Utopian communism in France: Cabet and the Icarians 1839- 1851, Cornell, 1974
George Kateb: Utopia and its Enemies, London, 1963
Ruth Levitas: The Concept of Utopia, Cambridge, Massachusetts, 1990
Frank Manuel: The Prophets of Paris, Cambridge, Massachusetts, 1962
Keith Taylor: Political Ideas of the Utopian Socialists, London, 1982

Viktor Janiš - O autorovi Autor je překladatel. Vystudoval politologii na FSV UK a studoval překladatelství na FF UK.
Jak citovat tento textJaniš, Viktor. Etienne Cabet - neúnavný propagandista [online]. Glosy.info, 4.srpen 2004. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/etienne-cabet-neunavny-propagandista/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Cabet Etienne. utopie. utopický socialismus. Ikarie. komunitarismus.

Diskuse k tématu


Přidat komentář