Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.srpna 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Eurocentrismus a jeho avataři: Dilemata společenských věd - Immanuel Wallerstein

Publikován 8.května 2004, text čítá cca 7194 slova. 7177 přečtení  |  3 reakce

Obsah

Eurocentrismus ve společenských vědách
Kritika eurocentrismu
Verze pro tisk
Diskuse k textu

Společenské vědy jsou eurocentrické celé své institucionální období, tedy od té doby, co vznikly universitní katedry společenských věd. To není překvapující. Jsou totiž produktem moderního světového systému a eurocentrismus tvoří základ geokultury moderního světa. Společenské vědy jako institucionální struktura mají svůj původ především v Evropě. Budeme používat slovo "Evropa" spíše jako kulturní než kartografický pojem; a v tomto smyslu odkazujeme v debatě o posledních dvou stoletích hlavně k západní Evropě a severní Americe dohromady. Ve skutečnosti se totiž společenskovědní disciplíny převážnou měrou rozvíjely, přinejmenším do roku 1945, v pouhých pěti zemích – ve Francii, Velké Británii, Německu, Itálii a ve Spojených státech. I dnes jsou přes světovou rozšířenost společenských věd většina společenských vědců Evropané. Společenské vědy se objevily jako odpověď na evropské problémy, v určitém historickém momentu, kdy Evropa dominovala světovému systému. Bylo nevyhnutelné, že jejich volba tématu, vytváření teorií, metodologie a epistemologie reflektovaly omezení okolnostmi, za kterých vznikly.

Nicméně v období po roce 1945 byly svět vědění stejně jako politika světového systému ovlivněny africkou a asijskou dekolonizací a rychle se vyvíjejícím politickým vědomím neevropských národů. Jedna z velkých změn během posledních nejméně třiceti let je mimo jiné skutečnost, že "eurocentrismus" společenských věd je napadán z mnoha stran. Tento útok má samozřejmě své zásadní zdůvodnění a je bez diskuse, že pokud mají společenské vědy v 21.století pokročit, musí překonat toto eurocentrické dědictví, které zkresluje jejich analýzy a umenšuje kapacity k řešení současných problémů. Avšak pokud se nám to má povést, musíme se podrobně podívat na to, co konstituuje eurocentrismus, protože, jak ještě poznáme, je to hydra, která má mnoho hlav a mnoho proponentů. Nebude jednoduché zabít tohoto draka rychle. Ve skutečnosti hrozí nebezpečí, že pokud nebudeme opatrní, namísto abychom s ním bojovali, můžeme lehce sklouznout ke kritice eurocentrismu, která samotná stojí na eurocentrických premisách - a tím posílíme jeho vliv na komunitu učenců.

I

Existuje přinejmenším pět různých aspektů, které jsou na společenských vědách označovány jako eurocentrické. Tyto netvoří logicky ucelenou sadu kategorií, neboť se ne zrovna zřetelně překrývají. Přesto může být užitečné obhlédnout vznášená obvinění. Mezi pěti eurocentrickými aspekty společenských věd jsou uváděny

  • jejich historiografie
  • omezenost jejich universalismu
  • předpoklady o (západní) civilizaci
  • orientalismus
  • jejich snahy prosadit teorii pokroku.

Historiografie

Toto je výklad evropské nadvlády v moderním světě z povahy specificky evropského historického vývoje. Historiografie tvoří pravděpodobně základ všem dalším výkladům, ale je zároveň očividně nejnaivnější variantou, jejíž platnost je nejsnázeji zpochybnitelná. Evropané byli v posledních dvou stoletích bezpochyby v čele světa. Společně ovládali nejbohatší a vojensky nejsilnější země. Mohli se chlubit nejpokročilejší technologií a byli zároveň jejími hlavními tvůrci. Tyto skutečnosti se zdají zůstávat nepopřené - a jsou vůbec těžko popíratelné. Důležité je, co vysvětluje tento rozdíl v moci a blahobytu oproti zbytku světa. Jeden typ odpovědi zní, že Evropané vykonali něco úctyhodného, něco jiného, než ostatní lidé na Zemi. To je to, co je míněno učenci, kteří mluví o "evropském zázraku" (např. Jones 1981). Evropané nastartovali průmyslovou revoluci či udržitelný růst, nebo dali vzniknout modernitě, nebo kapitalismu, byrokratizaci, nebo individuální svobodě. Budeme muset tyto pojmy obezřetně definovat a podívat se, jestli to skutečně byli Evropané, kdo nastartoval cokoliv, co tyto novinky skutečně znamenaly, a pokud ano, tak kdy.

Ale i pokud se shodneme na definici a časování, tedy takříkajíc na skutečnosti jevu, vysvětlíme vlastně velmi málo. Protože pak musíme vysvětlit, proč to byli Evropané a ne jiní, kdo započal ten který fenomén, a proč tak učinili v určitém historickém bodě. Při hledání odpovědí na tyto otázky je většina učenců instinktivně puzena nahlédnout do historie, k předpokládaným předchůdcům. Pokud Evropané v osmnáctém či šestnáctém století vykonali "x", říká se, že to bylo pravděpodobně proto, že jejich předkové (a ti můžou být spíše kulturní než biologičtí) udělali nebo byli "y" v jedenáctém či patnáctém století před Kristem nebo ještě dříve.

Existuje předpoklad, který není sice skrytý, ale po dlouhou dobu zůstával netematizovaný; a to předpoklad, že ať už to je jakákoliv novota, za kterou se pokládá zodpovědná Evropa šestnáctého až devatenáctého století, tato novota je dobrá, je něčím, na co by Evropa měla být hrdá, co by jí měl závidět zbytek světa, nebo jí za to být alespoň vděčný. Tato novost je vnímána jako nějaký zisk, a mnoho názvů knih dosvědčuje tento postoj.

Zdá se mi nepopíratelné, že skutečná historiografie světových společenských věd vyjadřuje takové vnímání reality velkou měrou. Toto vnímání může být samozřejmě zpochybňováno různými způsoby a to se v posledních dekádách také děje. Lze se tázat na přesnost popisu toho, co se stalo v Evropě i v celém světě v šestnáctém až devatenáctém století. Lze zpochybnit, zda to, co se v tomto období událo, navazuje skutečně na ty a ty předpokládané kulturní předky. Lze implantovat příběh šestnáctého až devatenáctého století na období delší o několik století až desítky tisíc let. Pokud člověk toto učiní, dospěje k názoru, že evropské "výdobytky" se zdají méně pozoruhodné, nebo spíše cyklickou, opakující se variantou, nebo méně něčím, co lze primárně připsat Evropě. A nakonec lze také akceptovat, že tyto novosti byly skutečné, ale dokazovat, že byly krokem spíše negativním než pozitivním

Tento druh revisionistické historiografie je často přesvědčivý v detailu a tíhne ke kumulativnosti. V určitém bodě se váhy převáží a nastoupí protiteorie. To se například zdá být ten případ v případě historiografie francouzské revoluce, kde takzvaná sociální interpretace, která převažovala v literatuře přinejmenším století a půl, byla v posledních třiceti letech zpochybněna a "svržena". Pravděpodobně vstupujeme právě teď do takového období změny paradigmatu co se týče historiografie modernity.

Kdykoliv se taková změna děje, bychom se však měli zhluboka nadechnout, poodstoupit a zvážit, jsou-li alternativní hypotézy opravdu věrohodnější, a především jestli se skutečně odloučily od základních premis předchozí dominantní hypotézy. To je otázka, kterou bych chtěl položit v souvislosti s historiografií předpokládaných evropských výdobytků v moderním světě. Tento výklad je zpochybňován. Co je navrhováno jako náhrada? A jak odlišná je tato náhrada? Nicméně než se dotkneme této závažné otázky, musíme zmínit další způsoby kritiky eurocentrismu.

Universalismus

Universalismus je názor, že existují vědecké pravdy, které jsou platné napříč časem a prostorem. Evropské myšlení posledních několika století bylo z velké části universalistické. Byla to éra triumfu vědy jako poznávací aktivity. Věda nahradila místo filosofie jako prestižního modu vědění a arbitra sociálního diskursu. Věda, o které mluvíme, je Newton-Karteziánská věda. Stála na předpokladu, že svět je řízen zákony, projevujícími se v podobě lineárně rovnovážných procesů, a tím, že se tyto zákony zformulují jako universální vratné rovnice, potřebujeme už jen určitou znalost počátečních podmínek, abychom mohli předpovědět jejich stav v jakémkoliv bodě v budoucnosti či v historii.

Co toto znamenalo pro společenské vědění, se zdálo být jasné. Společenští vědci mohou objevit ony universální procesy, které vysvětlují lidské chování, a pokud své hypotézy mohou verifikovat, pak tyto jsou platné napříč časem i prostorem; měly by být vyřčeny takovým způsobem, aby byly platné vždy a všude. Postava učence byla irelevantní, jelikož učenci operovali jako neutrální analytici stojící mimo hodnotové soudy. Samotná empirická evidence mohla být ignorována za předpokladu, že data byla zpracována správným způsobem, neboť procesy byly považovány za konstantní. Důsledky však nebyly příliš odlišné v případě těch učenců, jejichž přístup byl více historický a idiografický, pokud tito předpokládali existenci nějakého základního modelu historického vývoje. Všechny etapové teorie (ať už Comtova, Spencerova či Marxova, abych jmenoval jen pár z dlouhého seznamu) byly primárně tím, co je nazýváno "whigovská interpretace historie", tedy předpokladem, že přítomnost je nejlepší možná doba a že minulost nevyhnutelně vedla k přítomnosti. Dokonce i ty nejempiričtější historické knihy, jakkoliv proklamovaly zdržení se teoretizování, tíhly přesto k podvědomé reflexi nějaké základní etapové teorie.

Ať už v ahistorické, časově zvratné formě nomothetických společenských vědců nebo v podobě diachronické etapové teorie historiků - evropské společenské vědy byly jednoznačně universalistické, když předpokládaly, že ať už to bylo cokoliv, co se stalo v Evropě mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím, představovalo to vzor aplikovatelný všude, buď protože to byl progresivní a nezvratný výdobytek lidstva, nebo protože se jednalo o naplnění základních potřeb humanity skrze odstranění umělých překážek k jejímu sebeuplatnění. Co jste viděli v Evropě, nebylo jen dobré, byl to odraz budoucnosti všude na světě.

Universální teorie byly vždy pod útokem vedeným na základě argumentů, že ta a ta situace v tom a tom časovém bodě nezapadá do daného modelu. Vždy také existovali učenci, kteří argumentovali tím, že universální generalizace jsou nemožné z jim inherentních důvodů. Ale v posledních třiceti letech se objevil třetí způsob útoku proti universálním teoriím moderních společenských věd. Podle něj tyto údajně universální teorie nejsou ve skutečnosti vůbec universální, ale spíše prezentují západní historický vzor, jakoby tento byl universální. Joseph Needham již před drahnou dobou nazval "fundamentální chybou eurocentrismu...onen základní postulát, že moderní věda a technologie, jež mají kořeny v renesanční Evropě, jsou univerzální, a z toho vyplývá, že univerzální je všechno evropské." (citováno v Abdel-Malek 1981, s.89).

Společenské vědy jsou tedy obviňovány z toho, že jsou eurocentrické do té míry, do jaké jsou zároveň partikularistické. A více než eurocentrické jsou nazývány vysoce omezenými. Toto je jistě velmi bolestné, neboť moderní společenské vědy chválily samy sebe hlavně jako ty, které se povznesly nad omezenost.

Civilizace

Civilizace odkazuje ke skupině společenských charakteristik, které kontrastují s primitivností nebo barbarismem. Moderní Evropa se považovala za více než pouhou jednu civilizaci mezi mnohými; považovala se za (výlučně nebo alespoň zvláštním způsobem) "civilizovanou". O tom, co charakterizuje stav "bytí civilizován",neexistuje jasný konsensus, dokonce ani mezi Evropany. Podle některých je civilizace obsažena v modernitě, tj. v pokročilé technologii, ve vzrůstu produktivity a v kulturní víře v existenci historického vývoje a pokroku. Podle jiných se vyznačuje zvýšenou autonomií jednotlivce vůči všem dalším sociálním aktérům - rodině, komunitě, státu, náboženským institucím. Pro jiné znamená civilizace nenásilné chování v každodenním životě, společenské mravy v nejširším slova smyslu. Pro další je spjata s mizením, respektive zúžením záběru legitimního násilí a rozšiřování definice krutosti. A pro mnohé je civilizace samozřejmě kombinací více těchto rysů dohromady.

Když francouzští kolonizátoři mluvili v devatenáctém století o la mision civilisatrice, mínili tím zavedení těch hodnot, které patřily k definici civilizace, do společností neevropských národů - ať už Francií nebo obecněji Evropou. Když v 90.letech 20.století různé skupiny v západních zemích mluvily o "právu zasáhnout" do politických situací v různých částech světa, ale téměř vždy mimo Evropu, nárokovaly si toto právo právě ve jménu takových civilizačních hodnot.

Tato sada hodnot, ať už upřednostňujeme je nazývat hodnotami civilizačními, sekulárně-humanistickými či moderními, prolíná celými společenskými vědami, jelikož tyto ědy jsou produktem stejného historického systému, který vyzvedl tyto hodnoty na vrchol hierarchie. Společenští vědci zahrnuli tyto hodnoty do svých definicí problémů (sociálních, intelektuálních), které považují za hodné zamyšlení. Vtělili tyto hodnoty do konceptů, které vynalezli k analýze těchto problémů, a do ukazatelů, které užívají k měření těchto konceptů. Společenští vědci bezpochyby trvají většinou na tom, že se snaží stát mimo hodnoty, být bezhodnotoví, a zároveň tvrdí, že nikdy záměrně nezkreslují a nedezinterpretují data kvůli svým společensko-politickým preferencím. Ale být bezhodnotový v tomto smyslu neznamená, že všechny hodnoty, ve smyslu rozhodnutí o historické důležitosti sledovaných jevů, chybí. To je samozřejmě hlavní argument Heinricha Rickerta (1913) ohledně logické zvláštnosti toho, co nazývá "kulturní vědy". Tyto nejsou schopny ignorovat "hodnoty" ve smyslu hodnocení společenské závažnosti.

Západní a společenskovědné předpoklady o "civilizaci" nebyly zcela nezasažené konceptem mnohosti civilizací. Kdykoliv někdo nastolil otázku původu civilizovaných hodnot, jak je možné, že se objevily původně v moderním západním světě (tak to bývalo podáváno), odpověď byla téměř nevyhnutelně taková, že tyto byly produktem dlouhotrvajících a jedinečných trendů v minulosti západního světa, jinak popisovaných též jako dědictví antiky a/nebo dědictví křesťanského středověku a hebrejského světa, nebo kombinované dědictví těchto dvou, přičemž to druhé se často označovalo jako židovsko-křesťanské dědictví.

Proti těmto po sobě jdoucím úvahám se dá vznést mnoho námitek. Znovu bylo (a je) zkoumáno, je-li moderní - nebo moderní evropský - svět civilizován přesně tím způsobem, jak je toto slovo užíváno v evropském diskursu. Za zmínku stojí poznámka Mahátmy Gándhího, který na otázku "Pane Gándhí, co si myslíte o západní civilizaci?" odvětil:
"Byla by to dobrá myšlenka."
Navíc předpoklad, že hodnoty antického Řecka nebo Říma či starého Izraele byly nápomocny při pokládání základů těchto takzvaných moderních hodnot více, než hodnoty jiných starobylých civilizací, je také zpochybňován. A konečně není samo o sobě evidentní, že moderní Evropa může vůbec věrohodně prohlašovat ať už antické Řecko a Řím nebo starý Izrael za svůj civilizační základ. Již dlouho se táhne debata mezi těmi, kdo považují buď Řecko, nebo Izrael za alternativního kulturního původce. Každá ze stran zpochybňuje svého oponenta. Tato debata sama pak vrhá stín na věrohodnost každé strany.

Kdo by se přel o to, zda Japonsko může považovat staroindickou civilizaci za svého původce na základě faktu, že tato byla místem vzniku buddhismu, jenž se později stal centrálním bodem japonské historie? Jsou současné Spojené státy antickému Řecku, Římu či Izraeli kulturně blíže než Japonsko indické civilizaci? Koneckonců lze argumentovat tím, že křesťanství znamenalo - mnohem více než kontinuitu - rozhodné odloučení od Řecka, Říma a Izraele. Křesťané sami až do renesance opravdu tento argument užívali. A není rozloučení s antikou do dneška částí doktríny křesťanských církví?

Nicméně dnes je oblastí, kde tyto otázky hodnot nejvíce vystoupily do popředí, politika. Malajský premiér Maháthí byl velmi konkrétní při diskusi o tom, že asijské země můžou a měly by se "modernizovat", aniž by však akceptovaly některé nebo všechny hodnoty evropské civilizace. Jeho postoje nacházejí odezvu u mnoha dalších asijských politických představitelů. Diskuse o hodnotách hraje ústřední roli také v evropských zemích samých, zvláště (ale ne výlučně) ve Spojených státech, jako diskuse o "multikulturalismu". Tato verze současné debaty má opravdu velký dopad na institucionalizované společenské vědy; na univerzitách rozkvétají skupiny učenců, kteří popírají premisu jedinečnosti něčeho jako "civilizace".

Orientalismus

Pojem "orientalismus" odkazuje ke stylizovaným a abstraktním výrokům o rysech nezápadních civilizací. Je opakem konceptu "civilizace" a stal se jedním z hlavních témat veřejné diskuse od uveřejnění knih Anouara Abdel-Maleka (1981 [1963]) a Edwarda Saida (1978). Ne tak dávno byl ještě orientalismus znakem cti (viz Smith 1956). Orientalismus je modus vědění, který odkazuje ke kořenům z evropského středověku, kdy si někteří křesťanští mniši stanovili úkol porozumět lépe ne-křesťanským náboženstvím tím, že se naučí jejich jazyky a pozorně si přečtou jejich posvátné texty. Tyto aktivity samozřejmě stály na předpokladu pravdy křesťanské víry a touze po konverzi pohanů, studované texty byly nicméně brány vážně jako výraz, jakkoliv perverzní, lidské kultury.

Když se orientalismus v devatenáctém století sekularizoval, forma se příliš nezměnila. Orientalisté se dále učili jazyky a dešifrovali texty. Stále spoléhali na binární vidění světa. Místo rozlišení "křesťanský/pohanský" dosadili "západní/orientální" nebo "moderní/nemoderní". Ve společenských vědách se následně vynořily další známé polarity: vojenské a průmyslové společnosti, Gemeinschaft a Gesellschaft (společenství/komunita a společnost, koncept Ferdinanda Tönniese - pozn.překl.), mechanická a organická solidarita, tradiční a racionálně-legální legitimace, statika a dynamika. Ačkoliv se tyto polarity obvykle nevztahovaly přímo k literatuře o orientalismu, neměli bychom zapomenout, že jedna z prvních takových dvojic byl Maineho status a kontrakt, které byly explicitně založeny na srovnání indického a anglického právního systému.

Orientalisté považovali sami sebe za učence, kteří usilovně vyjadřovali svou náklonnost nezápadním civilizacím tím, že věnovali svůj život erudovanému studiu textů, aby mohli pochopit kulturu. Kultura, které tímto způsobem porozuměli, byla samozřejmě konstrukt, sociální konstrukt někoho, kdo přišel z odlišné kultury. A právě platnost těchto konstruktů se dostala pod palbu - na třech různých úrovních: říká se, že koncepty nesouhlasí se skutečností; že jsou příliš abstraktní a tak eliminují empirickou mnohost; a že jsou extrapolacemi evropských předsudků.

Útok proti orientalismu byl však víc než útok na špatné učence. Byla to také kritika politických důsledků takových sociálních konceptů. Orientalismus měl podle kritiků legitimovat dominantní mocenskou pozici Evropy, dokonce měl hrát primární roli v ideologickém krunýři evropského imperialismu v konstrukci moderního světového systému. Útok na orientalismus se spojil s obecným útokem na reifikaci, kde spojil síly se snahami o dekonstrukci narativů společenských věd. (...)

Pokrok

Pokrok, jeho skutečnost a nevyhnutelnost byly základním tématem evropského osvícenství. Někteří by jej hledali napříč celou západní filosofií (Bury 1920, Nisbet 1980). V každém případě se stal konsensuálním výchozím bodem Evropy devatenáctého století (a zůstal jím též po většinu století dvacátého). Teorie pokroku byla hluboce vtištěna do společenských věd již v době jejich vzniku.

Pokrok se stal základním vysvětlením historie světa a nosným principem téměř všech etapových teorií. Nejen to, stal se dokonce motorem veškerých aplikovaných společenských věd. Bylo nám řečeno, že máme studovat společenské vědy, abychom lépe porozuměli sociálnímu světu, protože potom budeme moci moudřeji a jistěji urychlit všude pokrok (nebo alespoň pomoci odstranit překážky, které mu stojí v cestě). Metafory evoluce nebo vývoje nebyly pouhé snahy popisovat; byly to také podněty, jež měly být předepisovány. Společenské vědy se staly rádcem (holkou pro všechno, služkou?) politiků od Benthamova panoptikonu až k Verein für Sozialpolitik, k Beveridge Report a nekonečně mnoha dalším vládním komisím, k poválečným zprávám o rasismu od UNESCO, k výzkumům Jamese Colemana o školství v USA. "Vývoj zaostalých zemí" byla po druhé světové válce kolonka, která ospravedlňovala účast společenských vědců všech politických přesvědčení na společenské a politické reorganizaci mimozápadního světa.

Pokrok nebyl jen předpokládán nebo analyzován; byl také uplatňován, vynucován. Toto se možná neliší tolik od přístupů, o kterých jsme diskutovali pod nadpisem "civilizace". Co však musí být podtrženo zde, je skutečnost, že ve chvíli, kdy "civilizace" jako kategorie začala ztrácet svou nevinnost a vzbuzovat podezření (hlavně po roce 1945), "pokrok" jako kategorie přežil a byl více než s to "civilizaci" nahradit, ježto voněl lépe. Idea pokroku se zdála sloužit jako poslední výspa, poslední útočiště eurocentrismu.

Myšlenka pokroku měla samozřejmě vždy své konzervativní kritiky, ačkoliv jejich odpor dramaticky ustupoval v období 1850-1950. Ale přinejmenším od roku 1968 kritici ideje pokroku opět ožili, vynořili se s obnovenou silou mezi konzervativci a s nově objevenou vírou na levici. Existuje mnoho způsobů, jak lze napadnout ideu pokroku. Někdo by mohl navrhnout, že to, co se nazývá "pokrok", je falešný pokrok, ale že existuje pravý pokrok, přičemž evropská verze je klam, nebo pokus o něj. Někdo jiný může navrhnout, že neexistuje nic jako pokrok - kvůli "původnímu hříchu" nebo kvůli věčnému opakování vývoje. Lze také argumentovat, jak činí někteří mimozápadní kritici z ekologických hnutí, tím, že Evropa opravdu poznala pokrok, ale snaží se nyní schovat jeho plody před zbytkem světa.

Co je jasné, je skutečnost, že idea pokroku byla označena jako evropská idea, a tak se dostala pod palbu spolu s eurocentrismem. Tento útok je nicméně často naopak protikladný kvůli úsilí jiných mimozápadních o přiměřený pokrok pro část nezápadního světa nebo pro svět celý, kteří takto sice vytlačují Evropu ze scény, ne však pokrok jako takový.

  >> Následující: Kritika eurocentrismu >>
Bibliografie:
Abdel-Malek, Anouar (1981). La dialectique sociale. Paris: Seuil. [English: Civilisations and Social Theory, Volume I of Social Dialectics. London: Macmillan, 1981.]
Amin, Samir (1991). "The Ancient World-Systems versus the Modern Capitalist World-System," Review, XIV, 3, Summer, 349-385.
Bury, J. B. (1920). The Idea of Progress. London: Macmillan.
Chen, Xiaomei (1992). "Occidentalism as Counterdiscourse: 'He Shang' in Post-Mao China," Critical Inquiry, XVIII, 4, Summer, 686-712.
Hopkins, Terence K. & Wallerstein, Immanuel, coord. (1996). The Age of Transition: Trajectory of the World-System, 1945-2025. London & New Jersey: Zed Press.
Jones, E. L. (1981), The European Miracle: Environment, Economics, and Geopolitics in the History of Europe and Asia. Cambridge: Cambridge Univ. Press.
Needham, Joseph (1954- ). Science and Civilisation in China. Multiple volumes in progress. Cambridge: Cambridge Univ. Press.
Nisbet, Robert A. (1980). History of the Idea of Progress. New York: Basic Books.
Rickert, Heinrich (1913). Die Grenzen der naturwissenschaftlichen Begriffsbildung, 2. neu beart. aufl. Tubingen: J.C.B. Mohr. [English: The Limits of Concept Formation in the Physical Sciences. Cambridge: Cambridge Univ. Press, 1986.]
Said, Edward (1978). Orientalism. New York: Pantheon Books.
Sanderson, Stephen K., ed. (1995). Civilizations and World Systems: Studying World-Historical Change. Walnut Creek, CA: Altamira.
Smith, Adam (1937 [1776]). The Wealth of Nations. New York: Modern Library.
Smith, Wilfred Cantwell (1956). "The Place of Oriental Studies in a University," Diogenes, No. 16, 106-111.
Wallerstein, Immanuel (1992a). "The West, Capitalism, and the Modern World-System," Review, XV, 4, Fall, 561-619.
Wallerstein, Immanuel (1992b). "Capitalist Civilization," Wei Lun Lecture Series II, Chinese University Bulletin, No. 23 [reproduced in Historical Capitalism, with Capitalist Civilization (London: Verso, 1995)].
Wallerstein, Immanuel (1995). After Liberalism. New York: New Press.

Poznámka překladatele:

Wallersteinův text o eurocentrismu považuji za podnětný v několika bodech. Předně pojímá svět jako celistvý systém, kde se jednotlivé části navzájem ovlivňují, žádná z nich není samostatná a autarkní, z čehož vyplývá, že každý člen nese zodpovědnost (ať už menší či větší, což je však v tomto kontextu irelevantní) za fungování a povahu celého systému. Z této odpovědnosti se nelze žádným způsobem vyvázat, vytvořit ostrůvek (více než proklamované) neutrality či nezúčastněnosti je nemožné. Texty zabývající se podobnými tématy nastavují též zajímavým způsobem zrcadlo vývoji společenských a humanitních věd a strukturám vědění, převažujícím v okruhu euroatlantické civilizace. V této souvislosti se mi jako velmi inspirativní jeví Wallersteinovy poznámky (a nejen jeho) o společenských vědách jako o služce politiky, jako děvčeti pro všechno, které prodává své služby mocenskému aparátu. Tímto tématem se zcela jistě budeme chtít zabývat podrobněji.

Nelze ovšem nepoukázat také na určitou nekonzistenci Wallersteinova přístupu, která spočívá v rozporu mezi jeho kritikou ideje pokroku jako něčeho čistě evropského a vnucovaného ostatním, a návrhem na změnu současného kapitalistického uspořádání světového systému v "systém alternativní", spravedlivější a tudíž lepší. Wallerstein vyzývá k hledání "inteligentních a racionálních alternativ ke stávajícímu světovému systému", což je myšlenka, která v sobě skrývá nejen ideu pokroku, ale dokonce ideu pokroku racionálně naplánovaného.


Související texty na Glosách:
Edward Said: Orientalism
Okcidentalismus
Immanuel Wallerstein - O autorovi

Immanuel WallersteinImmanuel Wallerstein, spoluzakladatel Fernand Braudel Center, předseda Gulbenkianovy komise pro rekonstrukci společenských věd, v letech 1994-1998 předseda International Sociological Association, je jedním z hlavních současných představitelů marxistického přístupu k mezinárodním vztahům. Kořeny jeho prací je třeba hledat v modelu centrum-periferie a v na něj navazující teorii závislosti, která hledá zdůvodnění ekonomické zaostalosti některých zemí. Podle ní jsou příčinou zaostalosti vyspělejší a hegemonistické kapitalistické státy (centrum), které si podřizují ekonomiku periferního státu, vtahují ji do svého vlastního systému a činí ji na sobě ekonomicky i politicky závislou. Ekonomiky států centra mají k dispozici nejmodernější technologie, jejichž aplikace dále znásobuje zisky a zvyšuje jejich mocenský předstih, zatímco periferie je odsouzena do role dodavatelů surovin či výrobků s minimální přidanou hodnotou. Centrum má zájem na udržení tohoto stavu, takže brání periferii v přístupu k technologiím a také jinak zneužívá svou mocenskou převahu.

Wallerstein chápe současný stav mezinárodních vztahů jako jediný celistvý systém, který nazývá kapitalistickou světoekonomikou. Tento světový systém je však podle něj ve vleklé krizi, která bude nejpravděpodobněji vyřešena nástupem socialistické světovlády.
Další odkazy:
Curriculum Vitae
Další eseje

Jak citovat tento textWallerstein, Immanuel. Eurocentrismus a jeho avataři: Dilemata společenských věd [online]. Glosy.info, 8.květen 2004. [cit. 23.srpna 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/eurocentrismus-a-jeho-avatari-dilemata-spolecenskych-ved/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
eurocentrismus. pokrok. civilizace. orientalismus. společenské vědy. kolonialismus. Západ.

Diskuse k tématu

Autor popírá sám sebe. Nakonec se skutečně opět přihlásí k universalismu. Zkritizoval jej předtím, ale náhle bez udání důvodů např. nazývá kapitalismus jedem, apod.
Ondrej Capek (19.2.2006 21:51:34)
Diky. Myslim, ze to je shrnuti podstaty veci. Jakmile si totiz pozorneji text prectete asi jako ja zjistite, ze 1) zbytecne slozite napsan, 2) teka mezi hodnotovymi a bezhodnotovymi soudy.

Pokud totiz zlikvidujeme ideu pokroku, veskere evropske zkusenosti atd... jak muzeme odsoudit cosi jako "kapitalismus" jako neco APRIORI a NUTNE spatneho? (poctive by bylo uvest alespon jeden jediny priklad, pro je kapitalismus spatny). Jo mimochodem pojem POKROK mi prijde daleko bezrozpornejsi nez KAPITALISMUS.
Les
xy (22.12.2005 23:47:22)
Ladislav Ouda: Jen si dovolím připojit nedávno vyčtenou informaci: Prý mezi odborníky není jednotný názor, že všude se vyskytoval prapůvodně les /snad ur-les ?/. A teprve člověk jej mýtil.
Jedinečnost historických událostí
Ladislav Ouda (10.6.2004 13:40:11)
Velmi zajímavý text. Zkusím k němu přihodit několik krátkých poznámek z pohledu přírodovědce.

Vznik technické civilizace je jedinečná událost, z tohot pohledu je krajně obtížné testovat její zákonitost a pravděpodobnost. Teď schválně budu velmi vulgarozovat, ale řekněme, že by vznik technické civilizace měl v minulém tisíciletí 50% šanci, na kostce 1-3 ano, 4-6 ne, a 1-Evropa, 2-Čína, 3-Arabové, padla 1, pak mi sice nyní můžeme vytvářet kupu zajímavých úvah, které mají společný základ, že jsou jako celek netestovatelné. Kdybychom měli tisíc paralelních Zeměkoulí, nechali je běžet v období 1000-2000, mohli bychom třeba zjistit, že Čína měla v průměru větší šance, lépe určovat příčiny, atd. Pochopitelně historie tuto možnost nemá. Přesto je její součástí pokusit se formulovat nějaké procesy, které se mohly podílet na tom, že se stalo to či ono, nicméně neměla by zapomínat, že to je děláno a posteriori vzhledem k jedinečné události. Proto je trochu legrační slediovat úvahy některách politologů a historiků např. o nové éře, řeknemě průběhu studené války, kdy se vskutku domnívají, že něco se stalo právě tak a tak, jen proto, že se to tak skutečně stát muselo, anebo že se nutně neustále uskutečnují nejpravděpodobnější řešení. Jistě by pak pro ně bylo překvapivé, kdyby měli možnost výše zmíněného experimentu a zjistili např. že Západ vyhrál Studenou válku jen v 5%, zatímco SSSR ve 14% a v 81% došlo ke globální termonukleární válce, které oba bloky zničila (nejsme v podstatě naprosto schopni z jedinečného průběhu stanovit pravděpodobnost vzniku GTW za Studené války, protože nepředvídaných faktorů je tolik, že znemožnuje předpověd dokonce i tehdy, kdybychom hlavní mechanismy změn v historii znali, je to jako pohyb vody v turbulenci)

Pokud se přesto pokusíme hodnotit a pokoušet najít hlavní příčiny toho, co se stalo, třeba i obecně, i pak je ve hře řada ukazatelů. Konkrétně ohledně možností vzniku civilizačních okruhů obecně se o tohle snažil Jared Diamond v knize "Osudy lidských společností", nejde o to, že by tak kniha měla nutně ve většině věcí pravdu, ale je rozhodně zajímavé, že pojmenoval i mechanismy, o kterých se běžně v historii nehovoří (autor je původem fyziolog), např. nepřítomnost vhodných zvířat v Austrálii a Africe k domestikaci, vliv rozložení kontinentů (severojižní průběh Ameriky), atd.
Já bych k Evropě a technické civilizaci uvedl, kromě různě rozebírané vhodnosti a nevhodnosti jednotlivých myšlenkových směrů pro vznik vědy a kapitalismu (desakralizace přírody v monoteismu, atd., atd.) a rozbor historie vedoucí nejprve ke vzniku necentralizovaných států, rovnováže sil a nevzniku žádné říše ve středověké zípadní Evropě, také věc v podstatě náhodnou. Jedním z faktorů může být i to, že západní Evropa nebyla tisíc let před nástupem technické civilizace ovládnuta jiných kulturním okruhem. Proč? Jedna výhoda je, že je na okraji Eurasie, z jedné strany bylo váchodní křesťanstvo, které ěmlo hlavního púrotivníka opět dále na východ, bylo obráceno na něj a sloužilo západní Evropě jako štít a i kvůli tomu a prostě vzhledem ke štěstí nikdo nevyplenil v nevhodnou ranou dobu rozvíjecí centra yápadní Evropy. Kdo může dobře posoudit např., pokud by v r.1241 náhle nezemřel Ogedej a Batu s "hordami" neotočil (důvodů k návratu měl řeba i víc, nicméně to nemění na tom, že Itálii žádná relevantní vojenská síla nebránila) a následně spálil sever Itálie včetně až říma stejně důkladně jako Kyjev, Chorezm, Bucharu - čímž tohle provedl prívě číně, islámmskému okruhu i Rusku, případně se prošel až do Francie, že by tím nezastavil nástup renesance a nakonec by západní Evropu někdo "eurocentricky řečeno" nepředběhl. Šance této události je opět nestanovitelná.

Konečně k závěru článku. Autor popírá sám sebe. Nakonec se skutečně opět přihlásí k universalismu. Zkritizoval jej předtím, ale náhle bez udání důvodů např. nazývá kapitalismus jedem, apod. Proč? A jsem opět u metafyziky :o)
Dodám jen názor, že např. vývoj v Číně v letech 1650-1850 rozhodně nepředstavoval alternativu k záp.Evropě, protože sice dosáhl značné stabilizace a v podstatě populační exploze jako západ, ale za cenu stále se snižující životní úrovně rolníků, životní úroveň i technologie používané an veknu byli v 19.st horší než v 11.st, mimo jiné ve výsledku povstání Tchajpingů, dočasný pokles populace, dále už silný vliv kontaktu se Západem, nicméně bez něj by byl asi pravděpodobnější další dramatický průběh, pokles populace a v podstatě opakování spirály známé z historie včetně rozpadu číny zase na nějkou dobu, atd. Nejde mi ani o to, co se přesně stalo, nicméně se domnívám, že například společnost zemědělských komun v netechnické civilizaci v střednědobě stabilním systémů je dlouhodobě nestabilní, protože bobtnající populace nakonec způsobí krizi, která danou společnost katastroficky složí.
Ještě poznámka, už zemědělská revoluce a netechnická civilizace způsobila ekologickou devastaci světa konkrétně likvidací naprosté většiny lesů mírného pásu (spolu s raným nástupem technické, kdy se hodně používalo dřevo)

Přidat komentář