Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Filosofie živé přírody - 1. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 2.října 2005, text čítá cca 18017 slov. 13186 přečtení  |  8 reakcí

Filosofický pojem přírody - přirozenosti - fysis. Tradiční problematičnost přírodní filosofie. Zasutí a znovuodkrytí smyslu pro fysis.

Chceme filosoficky myslet přírodu a přirozenost. Myslet filosoficky, to znamená myslet kvůli moudrosti a ne pro dosažení nějaké vychytralosti. K evropskému pojetí filosofie navíc patří schopnost pojmové řeči. Jak může pojmová řeč přispět k moudrosti? Jedině postupným odkrýváním toho, co se ukazuje jako náležitě myslitelné. Takovému odkrytí myslitelností se v evropské filosofické tradici říká "pravda", původně řecky alétheia, tedy situace, kdy léthé (skrytí, zapomenutí) není vševládná, neboť poodstupuje mysli. Je však živá příroda a přirozenost tak zcela proniknutelná myšlenkou, alespoň v myšlení usilujícím o moudrost? Je zkušenost přírody a přirozená zkušenost převoditelná na pojmový systém pravdivých výpovědí? Dosah této otázky nám teprve bude postupně vyvstávat. Mnohdy budeme muset být skromnější a místo pravdy přírody a přirozenosti hledat a zkoumat spíše vztahy mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním. Jenže naše údajně "přirozená" zkušenost je vždy už nějak preformována nějakou myšlenkovou strukturou, díky níž ji určitým způsobem vnímáme a můžeme ji také vyslovovat. Je však pojmové odkrytí pravdy tou jedinou cestou, kterou se může ubírat rozumně uspořádaná řeč, když kvůli moudrosti vede svůj zápas o smysl?

V běžné řeči se nám zdá, že víme, co říkáme, když vyslovujeme taková slova jako "příroda" nebo "přirozenost". V naprosté všednosti významu je příroda to, kam se jezdí na výlet; to za městem, co je sice poškozené, ale místy ještě zelené. Přírodě škodí vše nepřirozené, tedy technologické, což škodí i nám (naší přirozenosti), přestože jsme ochotni v rámci oné technologie denně pracovat kvůli jejím výsledkům. Proto se občas říká, že jsme přírodě odcizeni. Znamená to, že jsme odcizeni i své přirozenosti? A jaké? Může nápravě naší přirozenosti pomoci správná hygiena (tedy jiná technologie), podobně jako ekologické aktivity (opět jiná technologie) poškozené přírodě?

O přírodě máme také celý soubor věd: od fyziky a astronomie přes geologii a chemii po biologii. Každá z těchto věd má rozsáhlé pojmové aparáty popisující velikou experimentální zkušenost o určitých vlastnostech něčeho v přírodě. Každá z nich popisuje jinou stránku přírody, hledá funkční model jiné třídy jevů. V tradiční symbióze (nebo jindy v zápase) s filosofií žijí zvláště fyzika (nejobecnější z nich), astronomie (nejcelostnější a nejstarší, "nejkosmičtější") a biologie, pronikající do toho "nejpřírodnějšího", do tajemství života. Není tedy příliš troufalé, když chceme filosofovat o něčem, o čem je tolik a tak dobře zavedených věd? Jsme příliš zvyklí na to, že filosofie je živa z nedostatku poznání. I na tom však něco je, neboť filosofie tradičně vyrůstá z úžasu, včetně úžasu před dosud nepoznaným. Přesto mívají rozumní filosofové respekt před přírodovědou a zdůrazňují, že oborem filosofie je bytí samo; že hlediskem filosofického zkoumání je jsoucnost sama a ne žádné hledisko partikulární. Takové je přece už tradiční určení "první filosofie" (u Aristotela), ontologie (o jsoucnu jakožto jsoucím). Zde je tajemství filosofie, nenarušené žádnou vědou o témže předmětu, už proto ne, že to, čím se zabývá není pouhý předmět. Neměl by se však filosof spíše zeptat fyzika, co ví o fysis; astronoma, co je to kosmos; chemika, co je to látka; biologa, co je to život, a pak to vše do nejvyšší míry zobecnit a tak vytvořit filosofii přírody? Pokusy podniknuté touto cestou považujeme za tak odstrašující, že by nebylo kolegiální je citovat.

Vědci toho vědí opravdu hodně, ale většinou vědí něco trochu jiného, než co zajímá laika, a o to spíše něco jiného, než kam míří filosofická otázka. Otázka po přirozenosti je otázkou filosofickou. Je dokonce jednou z nejstarších filosofických otázek, je nejméně tak stará, ne-li starší, jako samo slovo "filosofie". Řeckým mudrckým spisům ze 6. a 5. st. př. n. l., tedy dílům tzv. předsokratiků, bývá pozdně antickými autory připisován stejný titul: Peri fyseós, O přírodě, O přirozenosti. U těchto prvomyslitelů se postupně rodí předpoklady filosofie a zlomky jejich spisů často svědčí o velkém pokusu myslet přírodu (přirozenost), který lze označit jako protofilosofii nejhlubšího dosahu, v mnohém podstatnější než pozdější školní metafyzické systémy. Právě neopakovatelnost myslitelských pokusů Anaximandrových, Hérakleitových, Empedokleových a Anaxagorových nám zabránila přivlastnit si titul Peri fyseós, který jim byl připisován. Co se však stalo s přírodou a přirozeností po té, co jsme jí nejprve opovrhli jako něčím nízkým (ve středověku) a pak se ji pokusili postavit do svých služeb a přetvořit k obrazu našich potřeb?

Z orientačních důvodů je vhodné začít náš sestup zkoumáním významů slov. Etymologie sice sama není zdrojem filosofického poznání, protože odkazuje jenom na naše lidské jazykové tradice, ale může upozornit na některé souvislosti, jejichž relevanci pak bude třeba teprve zkoumat. Tak české slovo "příroda" je prý už staré a původně znamená "co se přirodilo, přírůstek" a pak i "co vzniká bez zásahu člověka". Přirozené je pak to, co náleží už k rození, co patří k "přírodě" a ne do oblasti vyrobeného nebo vymyšleného. Chceme-li opustit závislost jen na mateřském jazyce, můžeme si pomoci oklikou přes mateřský jazyk filosofie, přes řecké slovo fysis.

Fysis patří mezi stará slova řeckého jazyka. Nejstarší užití je už homérské , pokud je ovšem dotyčné místo pravé (Odysseia X, 303). Zdá se tedy, že jde o slovo předfilosofické. Je to postverbale od slovesa fyómai, které v tomto mediálním tvaru znamená "rodím se". Fysis je tedy "přirozenost". (Renesanční čeština překládala fysis ještě doslovněji: "přirození", dokud se toto staré české slovo nestalo eufemismem pro pohlaví. I tento významový posun však napovídá určitou významovou stránku fysis: znakem přirozenosti je plodnost, fysis odkazuje k intimitě, spontaneitě, moci časnosti.) V homérských eposech i jinde však běžněji potkáme slovesné tvary, vedle fyómai také aktivní tvar fyó: "rodím, rostu, kvetu." Slovo fysis pak ovšem nabývá i leckteré další významy (podobně jako později fyé, jiná odvozenina téhož slovesa): "vzrůst", "podoba", "tvářnost", "bytnost" nebo "bytost". Většinou tedy to, co na jedné straně souvisí s původem a zrodem a na druhé straně s rozpoznáním podle projevu. I pro antického Řeka je ovšem fysis kupodivu také opakem města a jeho obdělaného okolí, ale jinak než pro nás. Fysis je "divočina", drsná "panenská příroda", která budí děs i při své kráse. Je to hájemství bohyně Artemis, drsné panny, krásné živitelky a lovkyně všeho přírodního, neudělaného, neochočeného. Artemis je božská dimenze fysis.

Ještě hlouběji zpět mohou poukázat indoevropské jazykové souvislosti. Řeckému kořenu "fy-" odpovídá indoevropský kořen bhu-. V indoevropských jazycích pak tomuto kořeni často patří významy ve škále od bytí po rostlinu. Viz např. védské bhuti, "síla, zdar, bohatství"; české "býti"; řecké fyton (mykénsky snad puta), "rostlina". Jde o vztah k moci bytí, které je vnímáno vegetativně nebo generativně.

Pro dějiny myšlení byl významný také latinský překlad řeckého výrazu fysis latinským slovem natura, tedy "to, co patří k rození; co se zrodilo; co spěje ke zrodu". Toto slovo dlouho uchovávalo významovou škálu řeckého výrazu fysis. (Dokladem může být např. právě jeho starý český překlad jako "přirození". V českém hovorovém převzetí slova natura nám správně zní další význam jeho i řecké fysis: povaha, způsob ustavení, bytostná povaha.) Přesto je mezi latinským slovem natura a řeckým fysis jeden zásadní rozdíl, byť jen nepřímý. K latinskému adjektivu naturalis, "přirozený" má totiž pozdní latina jeho opositum: supernaturalis, "nadpřirozený". Tento pojem často užívali latinští křesťané, ale z důvodů nejen jazykových se lze domnívat, že jde spíše o výraz něčeho, co chybělo v latinském pojetí přirozenosti, než o základní záležitost křesťanské víry. Vždyť řecké křesťanství takovýto nadřízený doplněk k přirozenosti nezná. Protiklad přirozeného a nadpřirozeného budeme považovat za jedno ze specifik latinské kultury a přes jeho značný historický význam se mu zde nebudeme věnovat. Slova "přirozený" a "přirozenost" budeme užívat v jejich původním řeckém smyslu, který bez ohledu na náboženské vyznání nedovoluje užít u nich předponu "nad-", neboť fysis sama zde zahrnuje i sakrální dimenzi.

Filosofování o fysis je tedy pokusem myslet přirozenost, přírodu, vzrůst, bytostnou povahu, spontaneitu, vegetativní a generativní působnost bytí. Je to pokus o myšlení, které se týká všeho vznikajícího a zanikajícího, proměnlivého, tedy všeho toho, co právě svou neustálou proměnou uskutečňuje svoji bytostnou povahu a hledá sobě vlastní tvar. Je to pokus o myšlení vztahů mezi bytím a každým už vynořeným nebo vyrostlým jednotlivým jsoucnem (a též jeho nebytím), tedy řečeno s Martinem Heideggerem, pokus o myšlení "ontologické diference". Takové myšlení není žádnou novinkou a můžeme se vlastně divit, proč po dvaceti šesti stoletích nestačí pouze resumovat základní výtěžky myslitelské práce. Proč nestačí pouze zreferovat tradici "přírodní filosofie" a pokračovat v ní? Protože tato tradice má obrovské diskontinuity a hlavně proto, že "přírodní filosofie" upadla do špatné pověsti.

V archaické antice byla přírodní filosofie (byť je tento název anachronický, zavedený teprve později) téměř jediným myšlením směřujícím k filosofii, vedle eleatské školy. První zásadní zpochybnění tohoto myslitelského úsilí přinášejí (nepočítáme-li Parmenida) v osvícenské generaci rané řecké klasiky sofisté. Jejich myšlení se orientuje na věci lidské, na to, co se děje v domech a na náměstích, na soudech a na sněmu. To není doména fysis, ale doména zvyků, dohod, smluv a argumentů; všeho toho, čemu Řekové říkají nomó (dativ sg. od nomos). Lidská společnost se řídí a funguje díky tomu, co je nomó, tedy díky všemu, co plyne ze zvyku, smlouvy, zákona, co je takto dáno. Vše to lze jednoznačně vyjádřit, takže je o tom možná logická argumentace. Lze to spolehlivě vyjádřit a argumentovat proto, že z určitého hlediska to je v naší moci, a to jako nehybné. Zvyk, smlouva a zákon se sice mohou měnit, ale zvláště o smlouvě a zákonu lze mluvit tak, jako kdyby byly po dobu své platnosti nehybné. Tato možnost je založena samotnou formulací a procesem vzniku smlouvy nebo zákona. Tím je "řečový akt", nikoliv rození nebo vzrůst; byť z jiných než formálních hledisek může mít i zákon osud všeho přirozeného: být výrazem bytí, měnit se i pouhou interpretací, zanikat. Oblast toho, co je nomó, byla odkryta jako protikladná všemu, co je fysei, tedy tomu, co je "od přirozenosti", co roste, umírá a mění se, aniž na to sáhneme a mnohdy aniž o tom můžeme vědět. Oblast zákonů a smluv je zřetelná a lze ji tedy přesně myslet, popisovat a rozsuzovat, zatímco oblast přírody a přirozenosti se oproti ní jeví jako zcela nejistá a málo zajímavá. U sofistů tak máme první předlohu pozdějšího rozdělení myšlení (věd) na přírodní a společenské neboli humanitní, tehdy ovšem ve prospěch přednosti vědění o věcech lidských.

V podobném tónu zní i Xenofónova reference o Sókratovi, který prý kritizoval zkoumání přírody, kosmu a bohů jako nespolehlivé a proto dal přednost zkoumání otázek lidských. Např.: "Ti, kteří se zabývají člověkem, se domnívají, že to, co zjistí, mohou použít pro sebe i pro kohokoliv jiného; zdalipak zrovna tak ti, kteří hledají podstatu božského, věří, že až poznají, jakými zákony se řídí vznik jednotlivých jevů, dokáží, kdykoliv se jim zachce, vyvolat vítr, déšť, jaro nebo zimu... Sám však (Sókratés) vždy rozmlouval o tom, co se týkalo člověka, a zkoumal, co je zbožné a co bezbožné, co je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé".1

Sókratovi dědicové se sice na rozdíl od sofistů k otázkám přírody a přirozenosti vrátí, ale učiní tak v rámci metafyzické filosofie. Ta natolik vsadila na jasnot pravdy a jistotu identity, že vše pohyblivé vidí jako nutně nižší než nehybné. Tam lze ovšem fysis myslet jen obtížně. Ztrátu pochopení pro přírodní filosofii a naprosté přeznačení mnoha s ní spojených výrazů si lze ukázat třeba na tom, že ještě např. Aristotelovo označení fysiologoi, "fysiologové" pro předsokratiky, původně ve smyslu "zkoumatelé přírody" dnes označuje někoho úplně jiného. Kdybychom se věnovali historické dimenzi filosofie přírody, byl by teď na místě výklad Aristotelovy Fysiky a zvláště Fysiky Chrýsippovy, tedy přírodní filosofie řeckých stoiků. V latinské oblasti byl tento posun hlubší o to, že latiníci svým pragmatismem i formalismem v mnohém mimovolně navázali na řecké sofisty a latinští křesťané se pak zase věnují spíše záležitostem "nadpřirozeným". Malá vnímavost vůči fysis je ostatně společným rysem latinského předkřesťanského i křesťanského myšlení, snad s výjimkou Lucretia Cara.

Obnovu přírodní filosofie přinese spolu s obnovou všeho možného jiného až synkretismus pozdní antiky. Zvláště u myslitelů blízkých hermetismu (Poseidónios kolem r. 100 př. n . l) a pak ovšem v samotných spisech řeckého hermetického souboru. Tím se ovšem přírodní filosofie postupně dostává do sféry mysterijní zbožnosti, gnóse a okultních věd, např. alchymie (Zósimos). Stává se součástí spodního proudu, neseného pak mystikou, a to křesťanskou i heterodoxní. Potkáváme ji ve spisech některých řeckých církevních Otců, latinských mystiků a domnělých kacířů. Na Západě vynikají ve 12. st. škola v Chartres a ve 13. st. škola v Oxfordu. Tak se přírodní filosofie dočkala jako součást hermetických nauk renesance, nové epochy zájmu o vše staré a nově nahlédnutelné a o věci obskurní zvláště.

K nejfilosofičtějším plodům renesanční přírodní filosofie patří Ficinovy překlady hermetických spisů do latiny. Vedle toho žije přírodní filosofie jako součást alchymie a astrologie. I ta stránka renesančního myšlení, která jediná přežije do novověku a určí jej, totiž vznikající novodobá věda, je ve svém vzniku mnohdy přírodní filosofií inspirována. Většinou zde jde o inspiraci pýthagorejskou.

Pýthagorejská přírodní filosofie spolu s pýthagorejskou vědou v té době představovala už dva tisíce let dějin kontroverzí s ostatní filosofií i vědou. Zatímco ostatní stará přírodní filosofie si hledí svého a nehodlá radit všem vědám i obci, je pýthagorejské myšlení vždy na cestě k přímé inherenci filosofie do přírodovědy i do politiky. Tak např. pýthagorejský heliocentrismus je výsledkem mystické intuice a přírodně filosofické úvahy, nikoli výsledkem astronomických měření a výpočtů. Jako takový jej také odmítnou alexandrijští astronomové, z pozice vědy (Hipparchos), neboť se neshoduje s pozorovanými jevy. Pýthagorejská inspirace hledá v pozdní renesanci pracně svoji vědeckou podobu. Tam, kde se jí to nepodaří, bude nařčena z tmářství okultismu. Ostatně, na zvláštní výbojnost pýthagorejského myšlení si tvrdě stěžoval už archaický Hérakleitos.

Novověk, který plně startuje až po formulaci pojmu "přírodní zákon" (u Descarta a v jeho okolí) a po Descartově rozlišení na duši a tělesné věci i ztotožnění subjektu a ego, je pak přírodní filosofii naladěn nepřátelsky. Představuje podezřelý relikt, který není nikam pořádně zařaditelný, nanejvýš tak mezi šarlatánství. Vždyť i příroda je nyní pojednávána "zákonem"! O zásadní vzkříšení přírodní filosofie se ještě pokusí německá klasická filosofie (Schelling), Goetheho duchovní věda a filosoficky orientovaní romantičtí básníci v čele s Novalisem. Vše to ústí spíše do theosofie nebo antroposofie než do univerzitní filosofie nebo akademické vědy.

U nově zaváděné univerzitní přednášky filosofie přírody může takto nastíněná minulost přírodní filosofie působit značně podezřele. Vždyť ne náhodou se v německé jazykové oblasti o ledajakém líbivém výtvoru ducha s pohrdáním říká, že to je taková "Naturphilosophie" a myslí se tím cosi nespolehlivého, co není filosofie ani věda. Proto je také náš titul opatrnější. Můžeme se však opřít ještě o něco jiného z minulé tradice než o nesporné velikány, jakými byli Anaximandros, Anaximenés, Hérakleitos, Empedoklés a Anaxagorás?

Většina z těchto dávných myslitelů začala s přírodní filosofií v kontextu svých všemožných "zkoumání" (historia), zvláště zkoumání přírody. Nemůžeme si také dnes pomoci kontextem současných přírodovědných zkoumání? Nemůžeme využít zkušenost současných přírodních věd? Ne ani tak jejich výsledky (hlavně ne jejich zobecňováním), ale spíš jejich heuristiku i vnitřní obtíže, jejich meze i nová tušení? Nejspíš můžeme, ale takovou filosofii, ukazující filosofickou relevanci něčeho ve vědě, může dělat jedině ten, kdo má s vědou nějakou větší vnitřní zkušenost. Kromě toho máme ve 20. st. mohutně rozvinutou filosofii vědy v pojetí epistemologickém a kognitivním, ale tu se zatím nikomu nepodařilo uvést do nějaké souvislosti s čímkoliv zkušenostně přirozeným a přitom filosofickým; s přírodou ani s přirozeným myšlením.

Budeme se držet na půdě filosofie. Pomoc můžeme přijmout od těch filosofů, kteří ve 20. st. ukázali nedostatečnost novověkého pochopení přírody a přirozenosti: Husserlova fenomenologického kritika novověké vědy, Kuhnova strukturalistická kritika, Heideggerovo existenciální pojetí vědy. Za přímého předchůdce našich zkoumání považujeme Patočkův pokus hledání "přirozeného světa".

S naším evropským lidstvím se cosi stalo. Mimo jiné také to, že jsme si zakryli přirozenost, svoji i ostatní. Přirozený svět je pro nás už krajně obtížným filosofickým problémem. To, co se stalo, vidíme zřetelně na zdevastované vnější přírodě. Tam už to je vidět i pro ty, kdo vidět moc nechtějí nebo neumí. Považujeme to však jen za jednu stránku toho, co jsme udělali s přirozeností, každou přirozeností, třeba i s přirozeností svého myšlení. Naše myšlení je na tom stejně, o citu nemluvě. Naším hlavním cílem není ani tak hledat viníka, ať už by jím bylo latinské pochopení křesťanství, novověká věda, technika, politika nebo reklama. Tento etický problém nechť řeší jiní. Cílem těchto zkoumání je filosofická kritika tohoto stavu, tedy usuzující pochopení a ne souzení - a především pokus o filosofický příspěvek k nápravě, nikoliv metodický pokyn.

To, co jsme my Evropané (a pak všichni ostatní) provedli, nazval Z. Neubauer jednou výstižně "denaturace fysis". Tato slovní hříčka říká: zdánlivě nám to vše funguje; denaturované substance mají jen tu moc, kterou po nich chceme a práce s nimi je tudíž bezpečnější; ale příroda a přirozenost (natura) byl a zbavena sebe sama, svého vnitřního života a spontaneity. Doufejme, že alespoň s našim myšlením tomu tak není úplně a beze zbytku. Doufejme, že fysis sama je mocnější než každé denaturační činidlo.

Podobný náhled exponoval už mnohem dříve Novalis v sugestivním vyprávění, které je u nás známé prostřednictvím Emanuela Rádla, zakladatele katedry filosofie na Přírodovědecké fakultě UK:

V dobách prvních veřejných pitev se prý těla obstarávala od kata, který vybraného odsouzence šetrně utopil. Stalo se prý, že při jedné takové pitvě se příliš šetrně nedoutopený odsouzenec probudil a otevřel oči. Na náměstí vypuklo všeobecné zděšení. Tato hrůzná scéna je příměrem: my pitváme nejen odsouzence, ale téměř vše na světě. Pitváme svět, který jsme utopili tak šetrně, aby si toho nikdo nevšimnul. Jaká hrůza, až se ten špatně utopený svět probudí, co budeme číst z jeho tváře? A jaká to hrůza, pokud je ten svět utopený dobře!

Abychom se odpoutali od romantických silných gest, budeme raději než o utopení světa mluvit a zasutí smyslu pro fysis. To není o nic méně hrozné, je to jen přiléhavější: i z lidí lze udělat roboty poměrně snadno a sériově, např. základním školstvím, ideologií nebo módou; ze zvířat a rostlin lze učinit součástky zemědělského výrobního cyklu, a to novým typem domestikace, totiž k obrazu toho člověka, který už domestikoval sám sebe; z ostatního světa lze udělat zásobárnu materiálů a energií i odpadiště. Mluvit o zasutí smyslu pro fysis však nejen dává ještě jakousi naději, ale je v souladu s dávným obrazem fysis jako čehosi, co vyrůstá z propasti, do které žádný nástroj nedosáhne; z bezmezna, které žádný trik nevyčerpá.

Zasutí smyslu pro fysis nevypovídá ani tak o nějaké schválnosti. Smysl pro fysis se nám jaksi zasouvá tehdy, když příliš dlouho neděláme nic jiného, než že sledujeme své všední starosti a obstarávání. Řečeno s Platónem a Patočkou, když nepečujeme o duši. Řečeno s Heideggerem: když se nevystavujeme vzcházejícímu poli jsoucna jako existence. Občas ten smysl pro fysis sami na chvíli zasouváme z důvodů rozumných a počestných, totiž ze strachu před hlubinou její propasti, před její spontaneitou, před její konečností, která poukazuje ke smrti. Toho všeho se přece bojíme. Není přece rozumné si s těmito silami zahrávat. Zapomínáme však, že každé zasutí smyslu pro přirozenost učiněné ze strachu, nám zasouvá přirozenost celou a stále. Tím spíše, když se před nebezpečenstvími fysis utečeme do sterilní izolace bezpečné a pojištěné všednosti. Zasutá spontaneita se pak projeví nekontrolovaně a navzdory kalkulacím. Tak vykládá Patočka ničivou explozi nacionalismu a války dvacátého století. Tak snad lze jedině z přehlížení a ponížení hmoty vyložit nástup novověkého "materialismu", včetně obrovského entusiasmu, který s ním byl kupodivu spojen.

V dalších zkoumáních se tedy pokusíme o filosofické znovuodkrytí smyslu pro fysis. Čerpat budeme z vlastní přirozené zkušenosti; z nejstarší přírodní filosofie; z fenomenologických, strukturalistických a poststrukturalisticých analýz novověké přírodovědy v soudobé filosofii.

Co nebudeme dělat:

  • Nebudeme vytvářet vědecké hypotézy, jako to dělali pýthagorejci.
  • Nebudeme radit vědcům, jak mají dělat vědu, jak to činí někteří metodologové.
  • Nebudeme si snad plést kritiku vědy s očerňováním vědy, jak to činí někteří přírodní filosofové pozdního novověku.
  • Nebudeme ve filosofii spoléhat na vědu; vždyť jedině tak by to snad mohlo být filosofické myšlení přínosné i pro vědce.
  >> Následující: Jednotlivá přirozenost. Věc ve světě >>
1 Xenofón: Vzpomínky na Sókrata I, 1; př. V. Bahník, Praha 1972, Antická knihovna.
2 Démétrios Falérský in: Stobaios III, 1, 172.
3 Plútarchos, De E 17, p. 391f.
4 Edmund Husserl: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.
5 Emanuel Frynta, Zastřená tvář poezie, Praha 1993, s. 110.
6 to periechon, periechein, viz například Anaximenés B 2.

Další části Filosofie živé přírody

2. část

3. část

4. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 1. část [online]. Glosy.info, 2.říjen 2005. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-1-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
filosofie. přirozenost. příroda. fysis. natura. přírodní zákony. přírodní filosofie. filosofie přírody. předsókratikové. kosmos.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
chapu
Pamela Sarkozi (9.5.2008 11:19:10)
je mi teprve 15 let .některe divky v mem věku by dnes do vyhledavače jen tak nezadali fauna nebo flora chapu co je to filosofickě myšlení a znam mnohe lidi kteří o tom nemají ani zdaní.CHRANIT PŘÍRODU?????????ti kteří to dnes vykonavají těch je velice malo.ahoj
Anonym (4.10.2007 12:07:37)
rosnička: Přírodě je potřeba rozumět, (teda vlastne aj filozofovať...)
Přírodní filosofie........
Tom Rudolf Pošta (10.8.2007 20:04:46)
Myslim si, ze zabyvani se filosofii prirody je pro nas prinosem jako ostatni filosoficke okruhy. Uz jen to,ze kazdy clovek nahlizi na jednu vec jinak a snazi se podelit o svuj pohled i ostatni.Clovek je nedokonalou casti spolecnosti,ktera se bez nej samozrejme neobejde a k jeho dokonalosti potrebuje vice nazorovych pohledu,ktere utvori celistvy obraz.Spolecnost je silnou strankou v ktere clovek nasel jakousi drogu a utvoril si na ni zavislost.Pokud se ptame co je a co na druhou stranku neni prirozene, musime se podivat i do naseho zpusobu zivota, jake hodnoty jsme si vytvorili od dob antickych a na jakych korenech jsme vyrustali. Vychodni filosofie napriklad v Cinske medicine jdou ruka v ruce, kdezto v Evrope se filosofie od novodobeho lekarstvi natolik odcizila,ze nasledne spojeni se nam dnes zda velmi nepravdepodobne.
Jak na vychode tak i v Evrope mame svuj pohled, svuj idealni pohled, ktery pomoci spolecnosti a jednotnosti prosazujeme(bojujeme za svou ideologii), stejne jako kazdy zivy tvor na nasi planete,ktery se snazi za svou ideou jit nezavisle na ostatni a nezavisle na tom jak si sve okoli zmeni. Pokud se tedy koukneme do prirody(jako neco idealniho) co je prirozene uvidime ze to co vytvarime my delaji i ve volne prirode zvirata i rostliny jen s tim rozdilem ze jsou mensiho rozmeru a tedy v mensim meritku.
Z jedne prednasky "Romana Virta" mi utkvelo v pameti: "Kazdy zivy tvor,ktery obyva nasi planetu hleda stesti.Nezalezi jestli je to clovek,ktery zabije kvuli penezum a nebo jestli je to zvire,ktere pomaha celkove vegetaci(Ale ruzny pohled ma i jine cile).Napriklad tvor ktery ma hlad,tak zabije zvire,ktere napomaha vegetaci(v naplnenem zaludku ,vidi uspokojeni) a ten clovek zas vidi,ze by mohl s penezmi zit daleko lepe(a zit bezstarostny zivot)".
Kazdy ma svuj ideal a tudiz i jine prostredky k jeho naplneni.
Clovek si vytvari svuj ideal ziti, ktery vidi ve spolecnosti a dominantnosti ve svete.To co ho omezuje a smeruje jsou opet prekazky ktere si nastolil sam a to etiketa,moralka apod.
Technologie ktere pouziva, vysly z evolucniho vyvoje jako technika generacniho preziti mezi zviraty.
Nikdo neutece okolnimu svetu, protoze i ve sterilizovane izolaci na nas budou pusobit prirodni zakony,kterym se budeme muset postavit.Jsme soucasti sveta,ktery zname a dokonce i kdyby jsme ho neznali byly by jsme dale jeho soucasti.Je dobre vedet,nez slepe prezirat svet ve kterem jsme,protoze az jednou dojdeme na konec cesty zivota, budeme vedet co nas ceka.....
O přírodě filosofovat?
rosnička (5.4.2006 23:09:50)
GeoN:
O přírodě není třeba "filosofovat". Příroda to nepotřebuje a ani to na ni nebude mít vliv. Přírodě je potřeba rozumět, pomáhat jí a umět v ní žít s minimalizací negativních vlivů lidské existence na na přírodu. Pak snad udržíme přírodu v takovém stavu, aby nedošlo k jejímu zhroucení, ke zničení života na zemi.

Přidat komentář