Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
30.března 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filosofie živé přírody - 1. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 2.října 2005, text čítá cca 18017 slov. 13186 přečtení  |  8 reakcí

Jednotlivá přirozenost. Fysis. Věc jako uchopení fysis. Podloží jevů a věcí. Konstituce věci. Věc ve světě. Věc a hmoty, prostor, čas. Poznání a redukce. Exemplární jsoucna.

Fysis je vše, co prochází rozením a umíráním, vznikem a zánikem. K přirozenosti patří i její vztahy, kontext. Přirozenost se skrývá ve svých vztazích s jinými přirozenostmi. Skrze tyto vztahy se vztahuje k celku, k souvislosti všeho - a právě tím je přirozenost přirozená. Na úrovni fysis platí, že "všechno souvisí se vším". Takováto věta je sice plná emočního náboje, který vyjadřuje vztah k bytí, ale nenese žádnou informaci, sama o sobě neznamená nic více než věta "nic nesouvisí s ničím", pokud bychom neuměli ukázat "jak" a snad i " kudy převážně" se děje ono "všechno souvisí se vším". Proto se před dalším zkoumáním pokusíme zpřesnit význam výrazu fysis odkazem na toho myslitele, který jej uvedl do myšlení jako jeden z prvních a hned způsobem mimořádným, odkazem na Hérakleita z Efesu. Pokusíme se pak onen Hérakleitův význam slova fysis stále držet, přestože to, co pokaždé označuje, se neustále proměňuje.

Hérakleitův zlomek B 1 je zarámován expozicí diference mezi naším lidským údělem nechápavosti a úkolem mudrce. Tato diference je určena ve vztahu k bytostné řeči a ve vztahu k fysis. Pro nás zde bude zajímavé ono druhé hledisko.

Náš všední lidský úděl nechápajících je přirovnán ke spánku: "...lidem však zůstává skryto, co činí, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí." Toto podobenství ze závěru zlomku dokresluje, kdo jsme nebo kdo jsou "lidé vždy nechápající" v úvodu zlomku. Slovo "nechápající" (axynetoi) Hérakleitos jinde vykládá hravou etymologií: jsou to ti "mimo společné" (a-xynon) a dále pak: ti "bez mysli", zcela doslovně ti "ne-s-myslí" (a-syn-noó), neúčastní na mysli, duchu, rozumu (nús, noos). Hérakleitova řeč je iniciací možnosti vědomí, možnosti probuzení mysli, iniciuje k zápasu o společné. "Nechápající" se neorientují vůči světu, nezakoušejí moc přirozenosti, nejsou "při tom", když přirozenosti působí (proto jsou pak ve zlomu B 34 "zde" pouze jakožto "nepřítomni", pareontas apeinai, pouze jakožto zdající se, dokonce i sobě samým - B 17). Právě o rozdílu mezi nechápajícím (nepřítomným) vztahem k fysis a úkolem vědomí mluví střední část zlomku B 1:

...podobají se nezkušeným,
když zakoušejí taková slova i díla,
jak je já vykládám;
když každé rozlišuji podle přirozenosti
a ukazuji, jak se to s nimi má.

Mudrc slova i díla zakouší a také vykládá. Ví o tom, že každé zakoušení je už výkladem: exegezí, interpretací. Být při tom, když zní slovo a když se děje dílo, to zakládá přímou zkušenost, to zakládá výklad, totiž porozumění slovu nebo dílu. Zakoušení, výklad i porozumění se děje rozlišováním: "Když každé rozlišuji podle přirozenosti." Nebo dokonce: "Když rozlišuji podle jejich jednotlivé přirozenosti". Tím - a jedině takto - moudrý člověk "ukazuje, jak se to s nimi má". Slova i díla se z vlastní moci zjevují; pochopení je prostředím, v němž se ukazují a v němž také na ně lze ukazovat.

Pochopení zařazuje do vztahů, díky nímž lze ukazovat; odkazovat na jedno skrze druhé, na souvislost jednoho s druhým. Chápající výklad rozlišuje to, co se mu a v něm ukazuje, ale rozlišuje to tím, že to spojuje do souvislostí, spojuje s dosavadními obsahy vědomí. Žádné nové slovo nebo dílo nemůžeme pochopit jen z dosavadního obsahu našeho vědomí. Právě tím je nové, je novým setkáním s nárokem ukazovat a vykládat, staví vědomí před nový úkol. Tím úkolem není nic menšího než ochota k proměně všech dosavadních obsahů našeho vědomí a jejich obvyklých vzájemných vztahů tak, aby nová zkušenost mohla být zakoušena, vyložena i pochopena náležitě, totiž "podle přirozenosti" a ne podle našich předběžných předsudků o ní. To předsudečné mínění, které chce vše podřídit tomu, o čem se domníváme, že to už víme, to je údělem "nechápajících", naší všednosti, nedostatku přítomnosti.

Qui bene distinguit, bene docet (kdo dobře rozlišuje, dobře učí), praví jedno úsloví scholastiků. V hérakleitovském kontextu myšlení fysis to stanoví veliký nárok. Tím "dobrým" rozlišováním není vždy takové, které už máme po ruce, které umožní bezrozporný výklad nebo nabídne jinou formální výhodu. Tím dobrým rozlišováním je pouze rozlišování podle fysis, podle každé jednotlivé přirozenosti. Když takovéto rozlišování umožní nekonfliktní výklad, pak to není díky důvtipnosti našeho rozumu, který možné konflikty umně vystěhoval mimo daný okruh tématu, ale jedině díky struktuře řeči a povaze světa. To je ovšem stálá sázka, kterou si nemáme chtít usnadňovat chytráckým předbíháním kýžené jasnosti. Pravda zde není soulad výpovědi s věcí, jako jím je v metafyzickém myšlení. O pravdě zatím není výslovně řeč. Tím původním étosem pravdy, totiž odkrýváním, je zde zakoušející a ukazující vztah ke každé jednotlivé přirozenosti. To je ovšem odkrývání něčeho jednotlivého, kousek po kousku, pokaždé jen rozhled do vztahů celku z nějakého určitého místa, nikoliv celkový přehled.

Často jsme v pokušení si pomoci k poznání i jinak, než jak nám to doporučil Hérakleitos. Např. něco pevně chytit, "fixovat", abychom to mohli pořádně zkoumat; zavřít do klece nebo vypreparovat. Nebo něco rozříznout, abychom viděli nitro a poznali strukturu. Přitom skutečně něco poznáváme, ale mylně to považujeme za skutečné přirozeně a samo o sobě. Poznáváme přece náš výtvor učiněný z nějaké přirozenosti. To, co považujeme za nitro, je nový povrch, který přirozenost ukázala při svém rozrušení naší akcí. Ta "vnitřní struktura" o něčem vypovídá, ale jinak, než jak vypovídá skutečná struktura vztahů mezi přirozenostmi v jejich ukazování. Užívání takovýchto pomůcek k poznání vede k pokušení, že povaha bytí (každá přirozenost a vztahy přirozeností) je taková, jako tyto naše akce, totiž na způsob něčeho mechanického, na způsob dělení a skládání. Můžeme tak mnoho zjistit, ne však povahu bytí, neodkryjeme přirozenost. Vzdálíme se jednotlivým přirozeným odkrytím a pokusíme se je nahradit přehledností obecné pravdy. Právě toto je ono zasutí přirozenosti.

Pokud bychom chtěli věrně sledovat Hérakleitovo pojetí fysis, pak bychom o přirozenosti nemohli mluvit ani jako o něčem stálém a dosud ukázanou relativnost (vztažnost) každé lokální pravdy bychom museli ještě relativizovat co do času. Tomu se však raději budeme věnovat ve zvláštním zkoumání času a synchronicity. Je vůbec možné uskutečňovat ono mudrcké rozlišování podle jednotlivé přirozenosti? Neznamenalo by to vzdát se všeho zasahování a veškerého aktivního postoje vůči světu? Jenže aktivita a zachování, to není v tomto pohledu totéž. Manipulovat nemáme, v tom máme být nezúčastněnými. Ale aktivní být máme, vždyť celé toto myšlení je neseno výzvou k životnímu zápasu. Je to podobný paradox, jaký skrývá i původní antické chápání toho, čím je teorie. Ta je svědectvím o viděném. Předpokládá tedy, abychom byli dobrými diváky. A dobrý divák je právě ten, který je jaksi aktivně nezúčastněný. Totiž ten, který nesleduje jiné zájmy, než to, co je k vidění, ale o svoji výhodnou diváckou pozici aktivně pečuje. U Hérakleita navíc jde nejen o zakoušení a ukazování slov, ale i činů. Vztah mezi nezasahující aktivitou mudrce a činem dobře ukazuje už nejstarší výskyt slova fysis (mimochodem, jediný před Hérakleitem). Je to verš z homérské Odysseie, pokud je pravý, který bývá tradičně citován právě jako předfilosofická ilustrace pojetí přirozenosti.

Když Odysseovi hrozí začarování od Kirké, přichází mu na pomoc sám Hermés a nabízí mu čarovný lék, který hned připravuje (Odysseia X, 302-303):

"Když domluvil, vytrhl (dosl.: vykořenil) ze země léčivou rostlinu
a ukázal mi její fysis."

Hermés je pán horizontu, je ten, který umí přecházet mezi zjevným a nezjevným. Rostlina je zjevná, ale jenom tomu, kdo ji rozpozná. Pro ostatní je jenom součástí zeleně, louky. Moudrý rozpozná, rozlišuje jednotlivou přirozenost. Bůh se však nezastavuje u teorie. Vytrhne rostlinu, vyrve její kořeny. Tím ji definitivně vydělí z pozadí, z louky, ze země. Tím odkryje i kořen, tedy to, co bylo původně zcela skryté. I přitom však respektuje meze přirozenosti, vytrhne kořen celý. Ani tím ale "ukázání její přirozenosti" nekončí. Přirozenost se ukáže v moci, v tomto případě v moci léčivé, Odysseovi druhové přestanou být v moci čarodějného zakletí do podoby prasat a navrací se ke své lidské přirozenosti.

K ukázání přirozenosti tedy patří schopnost odlišit od pozadí, schopnost vyčlenit náležitým způsobem, schopnost vydělit ze základu skrývajícího "kořeny" přirozenosti (vzrůstu), schopnost dát průchod moci oné přirozenost. Podobně se přirozenost luku ukáže teprve vystřelením šípu a přirozenost lyry teprve hrou. V těchto případech jde o věci umělé, ale přitom plné napětí a tudíž působivé.

Přirozenost je mocí, která vyrůstá ze skrytosti. "Přirozenost se ráda skrývá." Vyrůstá do jevu, takže ji lze zakoušet a ukazovat, ale přesto je spíše tím růstem, principem určitých jevů nebo vlastností. Moudrý umí skrze projev moci té které přirozenosti poukázat k její základní síle, povaze. Podobně jako ji umí rozpoznat už skrze vnější vzhled. To je obecný moudrostní princip vyjádřený už Solónem:2

"Na nezjevné poukazuj prostřednictvím zjevného."

Mudrc zakouší, vykládá a ukazuje jednotlivé přirozenosti. Hermés ukázal přirozenost rostliny hlavně tím, jak její moc navrátila Odysseovým druhům jejich lidskou přirozenost. Náš všední život, a to včetně vědeckého poznání, je však založen na uchopování přirozenosti jakožto věcí. Abychom přirozenost mohli pevně uchopit a užívat ji ke svým cílům, musíme ji zcela vydělit z jejího bytí, z jejích "kořenů"; musíme ji uchopit jako konečnou a stálou. Právě tím zasouváme smysl pro přirozenost a k úkolům filosofie patří i schopnost odkrýt i ve věci její přirozenou moc, obnovit vztah k věci jako k uchopené přirozenosti.

Přirozenost, to je jsoucno ve vztahu k bytí. Věc je jsoucno, které se pokoušíme chápat v jeho výskytovosti. Naše rozumění se většinou nevztahuje přímo k bytí, ale k rolím věci v jejím výskytu, k jejím vyslovitelným vlastnostem. Věc můžeme popisovat pojmovou řečí. Přirozenost se však vymyká plně pojmovému popisu, neustále odkazuje k bezmeznu ve svých kořenech a kontextech. Přirozenost má svůj příběh (mythos), který mudrc zařazuje do kontextu řeči (logos). Řeč se může věci zmocňovat konečnými výroky, které jsou zdánlivě bezkontextové; nebo výroky, jejichž kontext je zdánlivě přesně a jednoznačně určen, např. definicemi. Každá skutečná a ne pouze vymyšlená věc je sice vždy bohatší než každý její konečný popis. Nakolik je věcí, tedy nakolik je už uchopena, natolik je vydělena z bezbřehých možností a neustálých proměn přirozenosti.

Řada myslitelů 20. st. v této souvislosti cituje Rilkeho verš o dětské hře:

"Věci mohou být čímkoliv,
ale musí se jim to říci."

V různých kontextech lze tento verš zakusit buď jako hlubokou výpověď přirozené zkušenosti nebo jako nonsens. V dětské hře může být vařečka prohlášena za princeznu, můžeme i najít zkušenost, pro kterou princeznou je. Protiargument, že je to stále jenom vařečka, se pokouší zrušit hru nebo zavést hru jinou. Hra zvěcňuje přirozenost svým způsobem, odlišným od zvěcnění užitkového. Právě jen z hlediska užitkového a zpřehledňujícího zvěcnění se může Rilkeho verš jevit jako absurdní. Není to užitkové a zpřehledňující zvěcnění vlastně také jednou z her? Není to zvláštní hra, ze které lze jen velmi obtížně vystoupit? Není to hra na globální přehlednost a vypočitatelnost všeho jsoucna? Není to užitkové zvěcnění jakousi "metahrou" obrácenou proti nevypočitatelnosti lokálních významů, které otevírá každá jiná hravost; tedy hrou na pozastavení významu všech ostatních her? A není filosofie spíše schopnost tlumočit mezi jednotlivými hrami, mezi jejich lokálními zřejmostmi (pravdami)?

Zvěcnění přirozenosti do podoby uchopitelné a globálně jasné je pro nás často tak samozřejmé, že běžně říkáme třeba slova: "neživá věc". Živé "věci" se nám přece jenom trochu vymykají, cítíme, že život nelze úplně zvěcnit bez jeho ztráty. Ještě více by nám vadilo, kdyby nás samotné někdo chápal jako věci a takto s námi zacházel. Kde se v nás bere ta samozřejmost, s jakou je pro nás představitelné, že s věcmi zacházíme hůře, to jest věcněji, než se sebou samotnými? Nepředstavujeme se "neživé věci" už předem na způsob našich umělých výtvorů nebo dokonce jako pouhý materiál pro naše výtvory; tedy jako něco méně cenného? Pokud ano, tak vlastně zacházíme i se sebou jako s věcí, totiž ve vztahu k nějakému užitkovému účelu.

Živost je výsostným projevem leckteré přirozenosti. Před svým zvěcněním je každá přirozenost v jistém smyslu živá, byť ne ve smyslu biologickém. První antičtí teoretici pojmu "věc" (to pragma), Empedoklés a Aristotelés, uváděli ne náhodou příklady věcí přirozených, nikoliv umělých. Příklady umělých věcí u nich mají roli jinou, jsou to příklady lidské záměrnosti. Když Platón v podobenství o jeskyni (Ústava VII, 514) exponuje něco propastně odlišného od přirozeného světa bohaté skutečnosti mimo jeskyni, tak ukazuje na stíny umělých věcí, mluví o pevně fixovaném pohledu zajatců na stíny vrhané uměle udělanými napodobeninami a umělými nástroji, uměle pohybovanými. Nemáme zde plynulou škálu od přirozenosti, přes přirozenou věc (živou i "neživou"), umělou věc a pak už jen její stín viděný z pevného a nesvobodného hlediska? Zvěcňujícího uchopení přirozenosti se dopouštíme z důvodů všedních a praktických. Neděláme to ale také pro iluzi pevného poznání? Nezaměňujeme úkol odkrývajícího ukázání přirozenosti, tedy úkol lokálního odkrytí, za pokus nahlédnout z jediného a předem daného hlediska celek jsoucna, což má vytvořit iluzi celkové pravdy o bytí?

Přirozenost působí, neboť je plná vnitřních napětí. Zvěcnit přirozenost, to znamená vyložit její napětí z jednoho hlediska. Plně se nám to daří u věcí umělých, které jsou tak schválně udělány, ať už jde o napětí luku nebo lyry z Hérakleitových příkladů harmonického spolupůsobení protikladů v jejich zápase (B 51) - nebo když jde třeba o teplotní spád v tepelných strojích. Podobně se už stará metafyzická filosofie pokusila vyložit všechno působení a proměnlivost z nějakých základních principů. Už Aristotelés takto vykládá předsokratické myšlení. Zvěcňující uchopení je možné díky redukci bohatství proměn a napětí například na živlové protiklady. Pak je možné pochopit každou proměnu jako změnu něčeho, co samo je stálé. To bude základní trik fyziky. Historicky prvním popisem tohoto druhu bylo Empedokleovo "míšení" živlů, pak Démokritovy věčné atomy a Aristotelovy prvky.

Takto zvěcněnou zkušenost jsme zvyklí popisovat jako "objektivní". Vše, co se do zvěcňujícího popisu nevejde, pak považujeme za "subjektivní". Tyto typicky novověké kategorie si budou vyžadovat ještě zvláštní zkoumání, se kterým je však nutno předběžně započít už kvůli samotné konstituci věci v přirozené zkušenosti.

Když Aristotelés vykládá starší myslitele, tak se ptá, v čem viděli princip (arché) všeho, tedy na co se alespoň v jeho očích pokoušeli redukovat bohatství zkušenosti. Ptá se také, co považovali za "základ" (to hypokeimenon), ze kterého všechny věci vyrůstají. Slovo hypokeimenon může sice znamenat všechno možné, třeba i prostěradlo, ale v daném kontextu je to "základ" nebo spíše "podloží". Aristotelés se ptá, co starší myslitelé "podestírají" pod všechny jednotlivosti, co "podkládají" všem věcem. Nachází odpovědi živlové (voda, vzduch ...), obecné (látka) i doslova neurčité (apeiron). Do latiny pak Cicero hypokeimenon přeloží zcela otrocky doslovně jako subiectum, stále ještě se všemi starými kontexty a významy. Současně bude ovšem subiectum i latinskou gramatickou kategorií, totiž podmětem ve větě. V této významové symbióze žije pojem subiectum po celý středověk. Ještě Descartovo řečení, že subiectum je ego stojí i v této tradici.

Proměny novověkého myšlení však proměnily chápání subjektu tak, že bychom asi zbytečně působili pojmový zmatek, kdybychom slovo "subjektivní" užívali v původním významu, totiž "takové, které se týká základů veškerenstva".

Uchopená nebo myšlená věc stále ještě tkví ve své subjektivitě, poukazuje na bytí. Subjektivita věci je zbytkem nebo projevem toho, že věc je uchopenou přirozeností. V hledisku svého uchopení je už věc něčím pevným, stálým a konečným, ale vztahem k subjektu (tedy ke svému základu, ne k lidským domněnkám a svévolnostem) je věc ještě otevřena bezmeznu, vztahuje se k bytí.

V latinské terminologii gramatické i logické patří ke každému subjektu také objekt. Tím tento formalismus předznamenává subjekt-objektové myšlení, plně realizované novověkou metafyzikou. V přirozeném jazyce je Obiectum "překážka", v gramatickém významu je to předmět ve větě. V latinsky koncipovaném filosofickém myšlení je objekt překážkou, ale ne v tom smyslu, že by vadil myšlení, naopak. Objekt je to, o co se zastaví náš rozhled, naše myšlenka; tedy to, co ční z otevřeného pole jsoucna a přitahuje pozornost. Opřít se přece můžu jenom o to, co by za jiných okolností mohlo být překážkou. Objekt sám o sobě je už pouhý "předmět" a vztah k bytí má pouze ve větě, která tento předmět myslí, totiž díky subjektu a díky přísudku, kterým je přece sloveso, tedy slovo pro děj nebo tvar slovesa "býti".

Tak jako můžeme uchopit přirozenost jakožto věc, tak můžeme i věc pochopit jakožto objekt, což je další krok, který ji odřezává od vazby k přirozenosti, dokončuje znicotnění vztahu přirozenosti k bytí. Uchopení věci nám umožňuje zacházet s věcí myšlenkou i rukama, a to technicky, nikoliv magicky. Technická manipulace se od magické odlišuje právě objektivitou věcí a jejich definovaných kontextů. Zpředmětnění věci nám umožňuje formalizovat práci s objekty, aby se alespoň zčásti děla jaksi sama: užití formálního jazyka logického kalkulu, aplikace kybernetiky, sériová výroba díky formálně koncipované technologii. Pravda o objektu je oddělitelná od původních kontextů věci, proto je reprodukovatelná jak ve smyslu opakovatelnosti experimentu, tak ve smyslu přesného zachycení významu jednoznačnou výpovědí. Objekt nemá příběh, je zbaven neformálních souvislostí, zvláště časových.

S objekty pracuje věda, zvláště její formální disciplíny. Mezi věcmi žijeme svůj každodenní život, byť mnohé z věcí vnímáme někdy jen na způsob pouhých ne dost přesně fixovaných objektů. S přirozeností se setkáváme v každé hlubší zkušenosti intimní, poetické, náboženské nebo filosofické, ale stále jsme v pokušení ji vnímat jen jako věc. V setkání s živou bytostí a zvláště s druhým člověkem můžeme nejspíš zakusit neredukovatelnost přirozenosti na věc a věci na objekt. Možná právě tento smysl mívala stará apollónská výzva gnóthi sauton, "poznej sebe sama", která se stala jednou z maxim řecké filosofie.3 Není to přece výzva ke šťourání ve vlastní "psychice", nýbrž výzva apelující na přímou vlastní zkušenost, která není redukovatelní na věc a tím spíše ne na objekt.

Z každodenní úrovně styku s věcmi můžeme sestupovat na úroveň manipulace s objekty, ať už kvůli určitému typu poznání nebo kvůli technologii. Zrovna tak můžeme naši každodennost naopak otevírat všemu přirozenému, bytí. Filosofie je možná právě uměním těchto přechodů, těchto možností, které nejsou zevnitř sebe samotných zahlédnutelné. Naše zkoumání můžeme začít od toho každodenního, běžného, od věcí.

Zdánlivě už všichni předem dobře víme, co je to "věc". Mohli bychom přece vyjmenovat spoustu příkladů - a nejen vyjmenovat, ale také hned ukázat ve svém bezprostředním okolí. Pro lidskou všednost je přece typické, že se obklopuje věcmi. Filosofická otázka však jako obvykle problematizuje. Co je věc? Díky čemu je věc věcí? Jak se to děje? Proč je právě takovouto věcí? Naše zdánlivá znalost toho, co je to věc, většinou plyne pouze z toho, že o věcech si výše zmíněné otázky většinou neklademe. Obvykle se přece ptáme spíše po určitých vlastnostech určitých věcí nebo nanejvýš po tom, co je ta a ta věc zač. Neptáme se "co je to věc". Není však právě toto konstitutivním momentem všednosti, každodennosti? Nečiní vlastně věc věcí právě to, že se ptáme až na její vlastnosti nebo na nějaké okolnosti s ní spojené? Není nevšední zahlédnutí moci nějaké věci nebo příběhu věci právě tou příležitostí, kdy věc zakoušíme jako uchopenou přirozenost, kdy na chvíli pomíjí zvěcňující moc každodennosti? Můžeme to zažít i u věci neživé, třeba oblázku z potoka - a dokonce i u věci uměle vyrobené, neboť i ta může mít svůj příběh, třeba dům nebo hrníček. Pokud však s věcí zacházíme "věcně", tak ten její příběh neotevíráme.

Ještě markantnější je to u takových "věcí", které jsou spíše "záležitostmi". Ne náhodou pokrývá latinské slovo causa velmi širokou významovou oblast. Vždyť i to, co všedně považujeme za ohraničenou hmotnou věc, div ne pouze předmět, se nám přece může nevšedně ukázat jako záležitost příběhu nebo záležitost významná. Věci jsou záležitostmi a některé jsou jen jimi. Tak třeba causa jakožto "případ". Případ je nějaký děj, který je nějak věcně popsatelný, zachytitelný. Causa v právním smyslu si žádá, aby ta záležitost byl vyložena a porovnána s normou; aby všechny možné příběhy, které se toho případu týkají (třeba svědecké výpovědi) byly náležitým způsobem redukovány na příběh jediný, jasně popsatelný a dokumentovatelný, který také umožní rozhodnutí o vině a trestu. To je také zvěcnění.

Prostředí věci je bezpečné, nepřekvapuje příliš často ani příliš zásadně. Odpovídá mu naše všední řeč, vyjadřující a usnadňující naše každodenní obstarávání. Je to řeč z valné části nástrojová, neboť je především nástrojem vyjádření a komunikace, ale tato instrumentálnost řeči sama zde většinou není reflektována a nebí ani nijak speciálně využívána. V tomto bezpečném všedním prostředí si však někdy také můžeme rozpomínat na původnější zkušenost přirozenosti a oživovat při tom řeč samu. Takto např. pečují básníci o schopnost řeči mluvit, neboť jim nejde o všednost popsatelnou řečí jakožto nástrojem. Poetická řeč ale mluví i jinak, dokonce především jinak než instrumentálně. Zrovna tak můžeme z bezpečného prostředí věcí podniknout jinou nebezpečnou výpravu, totiž k úplnému zvěcnění, k objektům a k čistě formální řeči, která jim odpovídá, vypovídá o nich jednoznačně. Filosofie se alespoň v určitém svém pojetí pokouší o obě tyto nevšední výpravy současně: o připomínání "původní" přirozenosti i o přesnou formulaci výpovědí.

Fenomenologové v čele s E. Husserlem podrobně analyzovali konstituci věci z hlediska intence vědomí, fenoménů a světa. Husserl analyzoval i pokus o redukci poznání věcí na poznání objektů, který podnikla novověká věda.4 V tom odkazujeme na uvedenou literaturu. Pro přírodní filosofii je podstatným výsledkem těchto zkoumání právě nesamozřejmost konstituce věci. Způsob uchopení přirozenosti závisí na stavu našeho vědomí, který lze charakterizovat výrazy jako: záměr, jazyk, režim řeči, horizont jevů, typ konstituovaného světa. Některé z těchto výrazů, např. "režim řeči" patří ovšem spíše do pojmového rejstříku poststrukturalistického.

Věc ustavujeme z jevů a z intence vědomí a ustavujeme ji ve světě, v určitém světě. Věc bez jevů není myslitelná. Věc nemyslitelná je opět nesmysl a ne věc. Věc bez kontextů světa také není myslitelná. Věc je vždy někdy, někde, vzala se tam odněkud, případně je k něčemu nebo alespoň s něčím souvisí. Kontexty světa (podobně jako subjektivní hlediska) zastupují u věci původní nevyčerpatelnou hlubinu přirozenosti.

Způsob konstituce věci a typ světa, ve kterém se tato věc potom vyskytuje, k sobě patří. Při konstituci věci už mlčky předpokládáme určitou povahu světa, určité typy vztahů, do kterých bude věc patřit. Typ světa vypovídá o tom, jak se naše vědomí vztahuje k bytí. V určitém typu světa mohou být jen určité typy věcí. Tak např. červeny trpaslíček s kapuckou se nemůže vyskytovat v tom typu světa, ve kterém vědomí tenduje ke globálnímu uplatnění objektivních hledisek, těžko může být sousedem aminokyselin. A naopak, ve světě určeném hlavně náboženskou nebo poetickou zkušeností se obvykle nevyskytují třeba elektrony nebo akcie, nebo alespoň nemají významnou roli při orientaci ve světě.

Můžeme si položit otázku, nakolik jsme my sami schopni aktivně rozhodovat o typu světa a řídit konstituci věcí. Zdá se, že nejsme, vždyť přece neúspěšný pokus o neobvyklou konstituci věci, ať už věci neobvyklé nebo obvyklé, hodnotíme většinou jako lež nebo podvod. Navíc přece náš vztah k bytí není žádná věc, nemůžeme mu poručit, nemůžeme s ním volně manipulovat. Přesto však máme zkušenost jakoby různých řádů světa, a tuto zkušenost vyslovují filosofové, básnící i archeologové. Jako kdyby ty různé řády světa, třeba "světy" různých dávných nebo odlehlých kultur, představovaly různé styly zvěcňování, jako kdyby odpovídaly různým schopnostem vědomí. Také představu "objektivního světa", která je naivním způsobem odvozena z novověké vědy, můžeme vidět jako jeden z těchto případů. S naším vztahem k bytí a tedy ani se světem nemůžeme sice manipulovat volně, ale bytí je vždy plnější než náš vztah k němu; možnosti vědomí vždy větší, než jaké zrovna dokážeme realizovat, a přirozenost vždy bohatší než každé její zvěcnění. Na tomto tušení se ve starých typech světa zakládala magie. Poté, co se věda pokusila odkrýt svět jako jednoznačný, se nám opět ukázala mnohovýznamnost zkušenosti i řeči a pluralita světa. Básník a teoretik řeči Emanuel Frynta o jednom literárním žánru říká:5 "je uměleckým výrazem zcela určité zkušenosti se světem. Je projevem, anebo řekněme podobenstvím toho poznání, které v plné intenzitě dolehlo na několik posledních generací: že totiž skutečnost nemá jeden přehledný a snadno zjistitelný plán, že je mnohovrstevnatá, že je polydimenzionální." Pokusem o filosofické zhodnocení této zkušenosti jsou např. díla Zdeňka Neubauera. Podobná zkušenost má i své politické souvislosti v teorii a praxi pluralitní společnosti. Taková zkušenost je i podhoubím postmoderního myšlení.

Filosofie přírody nechce znehodnotit vědu. Dokonce nechce znehodnotit ani výsledky objektivistického pojetí vědy. Chce jenom zařadit vědu, včetně jejího určitého typicky novověkého pojetí, do kontextu pluralitní povahy zkušenosti. Zařadit vědecké výpovědi do významových kontextů jiných modů řeči. Pro vědecký přístup ke zkušenosti je typická mnohem dalekosáhlejší a přesnější redukce, než je běžná všední redukce přirozenosti na věc. Tak třeba v běžném životě řekneme o něčem, že to je zelené. Vědecká výpověď to zpřesní tím, že to převede do jiného jazyka a jiného typu světa: má to maximum odrazivosti v okolí vlnové délky 0,52 mikronu. Za obojím stála přirozená zkušenost něčeho zeleného; zkušenost, kterou lze odkrýt jako zkušenost moci nějaké přirozenosti, té přirozenosti, pro kterou je zeleň projevem její moci. Problémům reduktivního poznání budeme muset věnovat další zkoumání. Zatím si však připomeňme, že každá redukce, ta všední i ta objektivně vědecká, se týká nejenom toho, co bezprostředně redukuje, tedy přirozenosti, věci nebo předmětu, ale celého světa.

Každá věc je vždy věcí na světě. O té věci i o tom světě můžeme vypovídat spoustu pojmů, kterými popisujeme nějaké vlastnosti. Zvláštní místo mezi nimi mají pojmy, které jsou neodmyslitelné v nám přístupných typech světa: hmota, prostor, čas. Můžeme sice rozumně zacházet i s něčím nehmotným, třeba s dokonalým trojúhelníkem jakožto s geometrickým útvarem nebo s číslem či logickým operátorem, ale jim odpovídajícím formálním "světům" geometrie, aritmetiky nebo logiky očividně něco chybí. Chybí jim časový vztah. Jejich přesnost i úchvatnost je placena záhadností jejich jsoucnosti. Hmotnost je zvláštní kategorie vypovídající o našem světě, jenže vypovídající jinak v prostředí všedního světa věcí a jinak v prostředí přesné vědy. Pojetí hmotnosti výrazně určuje pojetí světa a tím i věcí v něm myslitelných. Stejně je tomu s prostorem a tím spíše s časem, nejtajemnějším filosofématem. Látkový, prostorový a časový horizont jsou pro konstituci věci zcela podstatné.

Naše myšlení je mnohdy mimovolně určováno tím, co si při něm představujeme jako příklad jsoucna. Je tím předznamenána např. naše uchopující redukce, totiž co a na co chceme redukovat. Chceme přece opřít poznání o něco, co nějak základněji nebo "skutečněji" jest. Mimovolně myšlený příklad vzorového jsoucna zaměřuje naši pozornost na určité oblasti jevů. Je přece rozdíl, zda exemplárním jsoucnem je metabolující živočich, dokonale tuhé těleso nebo molekulární úroveň chemismu. Zrovna tak povede k odlišným závěrům, když za specificky lidskou schopnost budeme považovat střídavě rozum, intuici nebo cit. Každá kultura, epocha i oblast věd má svá oblíbená exemplární jsoucna a své oblíbené typické vlastnosti. Jakési příklady toho, co řádně "jest", a příklady toho, jak se to manifestuje. Jsou to přednostní typy redukcí, pomocí nichž se lidé dané oblasti orientují ve zkušenosti. Někdy jsou exemplární jsoucna hlasitě deklarována, jindy naopak tabuizována, zvláště jsou-li z oblasti sexuality nebo financí. Změna exemplárního jsoucna vypovídá o změně pojetí světa. Mnohdy dokonce nějaké výpovědi nerozumíme prostě proto, že ač zní obecně, předpokládá jakási nevyslovená a spolumíněná exempla, která ovšem v té chvíli nesdílíme.

Co bude exemplárním jsoucnem filosofie přírody? Vždyť filosofie přece takto postupovat nemůže, chce-li zůstat věrna tomu, že zkoumá jsoucno jakožto jsoucí. Příkladem jsoucnosti je jsoucnost sama, každá jsoucnost. A pro filosofii přírody? Přirozenost, fysis? Přirozenost sice působí a v tomto smyslu jest, ale předmětným jsoucnem se stává teprve po nějakém určitém uchopení. Je přece vztahem jsoucna a hlubin bytí. Nicméně, každá přirozená zkušenost může být příkladem něčeho základnějšího než všechny uchopující výklady. A zvláštním příkladem fysis může být naše vlastní přirozenost, totiž přirozená zkušenost vlastního bytí a nárok poznání sebe, gnóthi sauton, možnost orientace ve svých možnostech.

 << Předchozí: Pojem přírody - přirozenosti - fysis << >> Následující: Kosmos, svět, část a celek >>
1 Xenofón: Vzpomínky na Sókrata I, 1; př. V. Bahník, Praha 1972, Antická knihovna.
2 Démétrios Falérský in: Stobaios III, 1, 172.
3 Plútarchos, De E 17, p. 391f.
4 Edmund Husserl: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.
5 Emanuel Frynta, Zastřená tvář poezie, Praha 1993, s. 110.
6 to periechon, periechein, viz například Anaximenés B 2.

Další části Filosofie živé přírody

2. část

3. část

4. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 1. část [online]. Glosy.info, 2.říjen 2005. [cit. 30.března 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-1-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
filosofie. přirozenost. příroda. fysis. natura. přírodní zákony. přírodní filosofie. filosofie přírody. předsókratikové. kosmos.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
chapu
Pamela Sarkozi (9.5.2008 11:19:10)
je mi teprve 15 let .některe divky v mem věku by dnes do vyhledavače jen tak nezadali fauna nebo flora chapu co je to filosofickě myšlení a znam mnohe lidi kteří o tom nemají ani zdaní.CHRANIT PŘÍRODU?????????ti kteří to dnes vykonavají těch je velice malo.ahoj
Anonym (4.10.2007 12:07:37)
rosnička: Přírodě je potřeba rozumět, (teda vlastne aj filozofovať...)
Přírodní filosofie........
Tom Rudolf Pošta (10.8.2007 20:04:46)
Myslim si, ze zabyvani se filosofii prirody je pro nas prinosem jako ostatni filosoficke okruhy. Uz jen to,ze kazdy clovek nahlizi na jednu vec jinak a snazi se podelit o svuj pohled i ostatni.Clovek je nedokonalou casti spolecnosti,ktera se bez nej samozrejme neobejde a k jeho dokonalosti potrebuje vice nazorovych pohledu,ktere utvori celistvy obraz.Spolecnost je silnou strankou v ktere clovek nasel jakousi drogu a utvoril si na ni zavislost.Pokud se ptame co je a co na druhou stranku neni prirozene, musime se podivat i do naseho zpusobu zivota, jake hodnoty jsme si vytvorili od dob antickych a na jakych korenech jsme vyrustali. Vychodni filosofie napriklad v Cinske medicine jdou ruka v ruce, kdezto v Evrope se filosofie od novodobeho lekarstvi natolik odcizila,ze nasledne spojeni se nam dnes zda velmi nepravdepodobne.
Jak na vychode tak i v Evrope mame svuj pohled, svuj idealni pohled, ktery pomoci spolecnosti a jednotnosti prosazujeme(bojujeme za svou ideologii), stejne jako kazdy zivy tvor na nasi planete,ktery se snazi za svou ideou jit nezavisle na ostatni a nezavisle na tom jak si sve okoli zmeni. Pokud se tedy koukneme do prirody(jako neco idealniho) co je prirozene uvidime ze to co vytvarime my delaji i ve volne prirode zvirata i rostliny jen s tim rozdilem ze jsou mensiho rozmeru a tedy v mensim meritku.
Z jedne prednasky "Romana Virta" mi utkvelo v pameti: "Kazdy zivy tvor,ktery obyva nasi planetu hleda stesti.Nezalezi jestli je to clovek,ktery zabije kvuli penezum a nebo jestli je to zvire,ktere pomaha celkove vegetaci(Ale ruzny pohled ma i jine cile).Napriklad tvor ktery ma hlad,tak zabije zvire,ktere napomaha vegetaci(v naplnenem zaludku ,vidi uspokojeni) a ten clovek zas vidi,ze by mohl s penezmi zit daleko lepe(a zit bezstarostny zivot)".
Kazdy ma svuj ideal a tudiz i jine prostredky k jeho naplneni.
Clovek si vytvari svuj ideal ziti, ktery vidi ve spolecnosti a dominantnosti ve svete.To co ho omezuje a smeruje jsou opet prekazky ktere si nastolil sam a to etiketa,moralka apod.
Technologie ktere pouziva, vysly z evolucniho vyvoje jako technika generacniho preziti mezi zviraty.
Nikdo neutece okolnimu svetu, protoze i ve sterilizovane izolaci na nas budou pusobit prirodni zakony,kterym se budeme muset postavit.Jsme soucasti sveta,ktery zname a dokonce i kdyby jsme ho neznali byly by jsme dale jeho soucasti.Je dobre vedet,nez slepe prezirat svet ve kterem jsme,protoze az jednou dojdeme na konec cesty zivota, budeme vedet co nas ceka.....
O přírodě filosofovat?
rosnička (5.4.2006 23:09:50)
GeoN:
O přírodě není třeba "filosofovat". Příroda to nepotřebuje a ani to na ni nebude mít vliv. Přírodě je potřeba rozumět, pomáhat jí a umět v ní žít s minimalizací negativních vlivů lidské existence na na přírodu. Pak snad udržíme přírodu v takovém stavu, aby nedošlo k jejímu zhroucení, ke zničení života na zemi.

Přidat komentář