Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
5.července 2020
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Glosy.info

Filosofie živé přírody - 1. část - Zdeněk Kratochvíl

Text byl publikován 2.října 2005, vytištěn pak 5.července 2020. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-1-cast/>

Filosofický pojem přírody - přirozenosti - fysis. Tradiční problematičnost přírodní filosofie. Zasutí a znovuodkrytí smyslu pro fysis.

Chceme filosoficky myslet přírodu a přirozenost. Myslet filosoficky, to znamená myslet kvůli moudrosti a ne pro dosažení nějaké vychytralosti. K evropskému pojetí filosofie navíc patří schopnost pojmové řeči. Jak může pojmová řeč přispět k moudrosti? Jedině postupným odkrýváním toho, co se ukazuje jako náležitě myslitelné. Takovému odkrytí myslitelností se v evropské filosofické tradici říká "pravda", původně řecky alétheia, tedy situace, kdy léthé (skrytí, zapomenutí) není vševládná, neboť poodstupuje mysli. Je však živá příroda a přirozenost tak zcela proniknutelná myšlenkou, alespoň v myšlení usilujícím o moudrost? Je zkušenost přírody a přirozená zkušenost převoditelná na pojmový systém pravdivých výpovědí? Dosah této otázky nám teprve bude postupně vyvstávat. Mnohdy budeme muset být skromnější a místo pravdy přírody a přirozenosti hledat a zkoumat spíše vztahy mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním. Jenže naše údajně "přirozená" zkušenost je vždy už nějak preformována nějakou myšlenkovou strukturou, díky níž ji určitým způsobem vnímáme a můžeme ji také vyslovovat. Je však pojmové odkrytí pravdy tou jedinou cestou, kterou se může ubírat rozumně uspořádaná řeč, když kvůli moudrosti vede svůj zápas o smysl?

V běžné řeči se nám zdá, že víme, co říkáme, když vyslovujeme taková slova jako "příroda" nebo "přirozenost". V naprosté všednosti významu je příroda to, kam se jezdí na výlet; to za městem, co je sice poškozené, ale místy ještě zelené. Přírodě škodí vše nepřirozené, tedy technologické, což škodí i nám (naší přirozenosti), přestože jsme ochotni v rámci oné technologie denně pracovat kvůli jejím výsledkům. Proto se občas říká, že jsme přírodě odcizeni. Znamená to, že jsme odcizeni i své přirozenosti? A jaké? Může nápravě naší přirozenosti pomoci správná hygiena (tedy jiná technologie), podobně jako ekologické aktivity (opět jiná technologie) poškozené přírodě?

O přírodě máme také celý soubor věd: od fyziky a astronomie přes geologii a chemii po biologii. Každá z těchto věd má rozsáhlé pojmové aparáty popisující velikou experimentální zkušenost o určitých vlastnostech něčeho v přírodě. Každá z nich popisuje jinou stránku přírody, hledá funkční model jiné třídy jevů. V tradiční symbióze (nebo jindy v zápase) s filosofií žijí zvláště fyzika (nejobecnější z nich), astronomie (nejcelostnější a nejstarší, "nejkosmičtější") a biologie, pronikající do toho "nejpřírodnějšího", do tajemství života. Není tedy příliš troufalé, když chceme filosofovat o něčem, o čem je tolik a tak dobře zavedených věd? Jsme příliš zvyklí na to, že filosofie je živa z nedostatku poznání. I na tom však něco je, neboť filosofie tradičně vyrůstá z úžasu, včetně úžasu před dosud nepoznaným. Přesto mívají rozumní filosofové respekt před přírodovědou a zdůrazňují, že oborem filosofie je bytí samo; že hlediskem filosofického zkoumání je jsoucnost sama a ne žádné hledisko partikulární. Takové je přece už tradiční určení "první filosofie" (u Aristotela), ontologie (o jsoucnu jakožto jsoucím). Zde je tajemství filosofie, nenarušené žádnou vědou o témže předmětu, už proto ne, že to, čím se zabývá není pouhý předmět. Neměl by se však filosof spíše zeptat fyzika, co ví o fysis; astronoma, co je to kosmos; chemika, co je to látka; biologa, co je to život, a pak to vše do nejvyšší míry zobecnit a tak vytvořit filosofii přírody? Pokusy podniknuté touto cestou považujeme za tak odstrašující, že by nebylo kolegiální je citovat.

Vědci toho vědí opravdu hodně, ale většinou vědí něco trochu jiného, než co zajímá laika, a o to spíše něco jiného, než kam míří filosofická otázka. Otázka po přirozenosti je otázkou filosofickou. Je dokonce jednou z nejstarších filosofických otázek, je nejméně tak stará, ne-li starší, jako samo slovo "filosofie". Řeckým mudrckým spisům ze 6. a 5. st. př. n. l., tedy dílům tzv. předsokratiků, bývá pozdně antickými autory připisován stejný titul: Peri fyseós, O přírodě, O přirozenosti. U těchto prvomyslitelů se postupně rodí předpoklady filosofie a zlomky jejich spisů často svědčí o velkém pokusu myslet přírodu (přirozenost), který lze označit jako protofilosofii nejhlubšího dosahu, v mnohém podstatnější než pozdější školní metafyzické systémy. Právě neopakovatelnost myslitelských pokusů Anaximandrových, Hérakleitových, Empedokleových a Anaxagorových nám zabránila přivlastnit si titul Peri fyseós, který jim byl připisován. Co se však stalo s přírodou a přirozeností po té, co jsme jí nejprve opovrhli jako něčím nízkým (ve středověku) a pak se ji pokusili postavit do svých služeb a přetvořit k obrazu našich potřeb?

Z orientačních důvodů je vhodné začít náš sestup zkoumáním významů slov. Etymologie sice sama není zdrojem filosofického poznání, protože odkazuje jenom na naše lidské jazykové tradice, ale může upozornit na některé souvislosti, jejichž relevanci pak bude třeba teprve zkoumat. Tak české slovo "příroda" je prý už staré a původně znamená "co se přirodilo, přírůstek" a pak i "co vzniká bez zásahu člověka". Přirozené je pak to, co náleží už k rození, co patří k "přírodě" a ne do oblasti vyrobeného nebo vymyšleného. Chceme-li opustit závislost jen na mateřském jazyce, můžeme si pomoci oklikou přes mateřský jazyk filosofie, přes řecké slovo fysis.

Fysis patří mezi stará slova řeckého jazyka. Nejstarší užití je už homérské , pokud je ovšem dotyčné místo pravé (Odysseia X, 303). Zdá se tedy, že jde o slovo předfilosofické. Je to postverbale od slovesa fyómai, které v tomto mediálním tvaru znamená "rodím se". Fysis je tedy "přirozenost". (Renesanční čeština překládala fysis ještě doslovněji: "přirození", dokud se toto staré české slovo nestalo eufemismem pro pohlaví. I tento významový posun však napovídá určitou významovou stránku fysis: znakem přirozenosti je plodnost, fysis odkazuje k intimitě, spontaneitě, moci časnosti.) V homérských eposech i jinde však běžněji potkáme slovesné tvary, vedle fyómai také aktivní tvar fyó: "rodím, rostu, kvetu." Slovo fysis pak ovšem nabývá i leckteré další významy (podobně jako později fyé, jiná odvozenina téhož slovesa): "vzrůst", "podoba", "tvářnost", "bytnost" nebo "bytost". Většinou tedy to, co na jedné straně souvisí s původem a zrodem a na druhé straně s rozpoznáním podle projevu. I pro antického Řeka je ovšem fysis kupodivu také opakem města a jeho obdělaného okolí, ale jinak než pro nás. Fysis je "divočina", drsná "panenská příroda", která budí děs i při své kráse. Je to hájemství bohyně Artemis, drsné panny, krásné živitelky a lovkyně všeho přírodního, neudělaného, neochočeného. Artemis je božská dimenze fysis.

Ještě hlouběji zpět mohou poukázat indoevropské jazykové souvislosti. Řeckému kořenu "fy-" odpovídá indoevropský kořen bhu-. V indoevropských jazycích pak tomuto kořeni často patří významy ve škále od bytí po rostlinu. Viz např. védské bhuti, "síla, zdar, bohatství"; české "býti"; řecké fyton (mykénsky snad puta), "rostlina". Jde o vztah k moci bytí, které je vnímáno vegetativně nebo generativně.

Pro dějiny myšlení byl významný také latinský překlad řeckého výrazu fysis latinským slovem natura, tedy "to, co patří k rození; co se zrodilo; co spěje ke zrodu". Toto slovo dlouho uchovávalo významovou škálu řeckého výrazu fysis. (Dokladem může být např. právě jeho starý český překlad jako "přirození". V českém hovorovém převzetí slova natura nám správně zní další význam jeho i řecké fysis: povaha, způsob ustavení, bytostná povaha.) Přesto je mezi latinským slovem natura a řeckým fysis jeden zásadní rozdíl, byť jen nepřímý. K latinskému adjektivu naturalis, "přirozený" má totiž pozdní latina jeho opositum: supernaturalis, "nadpřirozený". Tento pojem často užívali latinští křesťané, ale z důvodů nejen jazykových se lze domnívat, že jde spíše o výraz něčeho, co chybělo v latinském pojetí přirozenosti, než o základní záležitost křesťanské víry. Vždyť řecké křesťanství takovýto nadřízený doplněk k přirozenosti nezná. Protiklad přirozeného a nadpřirozeného budeme považovat za jedno ze specifik latinské kultury a přes jeho značný historický význam se mu zde nebudeme věnovat. Slova "přirozený" a "přirozenost" budeme užívat v jejich původním řeckém smyslu, který bez ohledu na náboženské vyznání nedovoluje užít u nich předponu "nad-", neboť fysis sama zde zahrnuje i sakrální dimenzi.

Filosofování o fysis je tedy pokusem myslet přirozenost, přírodu, vzrůst, bytostnou povahu, spontaneitu, vegetativní a generativní působnost bytí. Je to pokus o myšlení, které se týká všeho vznikajícího a zanikajícího, proměnlivého, tedy všeho toho, co právě svou neustálou proměnou uskutečňuje svoji bytostnou povahu a hledá sobě vlastní tvar. Je to pokus o myšlení vztahů mezi bytím a každým už vynořeným nebo vyrostlým jednotlivým jsoucnem (a též jeho nebytím), tedy řečeno s Martinem Heideggerem, pokus o myšlení "ontologické diference". Takové myšlení není žádnou novinkou a můžeme se vlastně divit, proč po dvaceti šesti stoletích nestačí pouze resumovat základní výtěžky myslitelské práce. Proč nestačí pouze zreferovat tradici "přírodní filosofie" a pokračovat v ní? Protože tato tradice má obrovské diskontinuity a hlavně proto, že "přírodní filosofie" upadla do špatné pověsti.

V archaické antice byla přírodní filosofie (byť je tento název anachronický, zavedený teprve později) téměř jediným myšlením směřujícím k filosofii, vedle eleatské školy. První zásadní zpochybnění tohoto myslitelského úsilí přinášejí (nepočítáme-li Parmenida) v osvícenské generaci rané řecké klasiky sofisté. Jejich myšlení se orientuje na věci lidské, na to, co se děje v domech a na náměstích, na soudech a na sněmu. To není doména fysis, ale doména zvyků, dohod, smluv a argumentů; všeho toho, čemu Řekové říkají nomó (dativ sg. od nomos). Lidská společnost se řídí a funguje díky tomu, co je nomó, tedy díky všemu, co plyne ze zvyku, smlouvy, zákona, co je takto dáno. Vše to lze jednoznačně vyjádřit, takže je o tom možná logická argumentace. Lze to spolehlivě vyjádřit a argumentovat proto, že z určitého hlediska to je v naší moci, a to jako nehybné. Zvyk, smlouva a zákon se sice mohou měnit, ale zvláště o smlouvě a zákonu lze mluvit tak, jako kdyby byly po dobu své platnosti nehybné. Tato možnost je založena samotnou formulací a procesem vzniku smlouvy nebo zákona. Tím je "řečový akt", nikoliv rození nebo vzrůst; byť z jiných než formálních hledisek může mít i zákon osud všeho přirozeného: být výrazem bytí, měnit se i pouhou interpretací, zanikat. Oblast toho, co je nomó, byla odkryta jako protikladná všemu, co je fysei, tedy tomu, co je "od přirozenosti", co roste, umírá a mění se, aniž na to sáhneme a mnohdy aniž o tom můžeme vědět. Oblast zákonů a smluv je zřetelná a lze ji tedy přesně myslet, popisovat a rozsuzovat, zatímco oblast přírody a přirozenosti se oproti ní jeví jako zcela nejistá a málo zajímavá. U sofistů tak máme první předlohu pozdějšího rozdělení myšlení (věd) na přírodní a společenské neboli humanitní, tehdy ovšem ve prospěch přednosti vědění o věcech lidských.

V podobném tónu zní i Xenofónova reference o Sókratovi, který prý kritizoval zkoumání přírody, kosmu a bohů jako nespolehlivé a proto dal přednost zkoumání otázek lidských. Např.: "Ti, kteří se zabývají člověkem, se domnívají, že to, co zjistí, mohou použít pro sebe i pro kohokoliv jiného; zdalipak zrovna tak ti, kteří hledají podstatu božského, věří, že až poznají, jakými zákony se řídí vznik jednotlivých jevů, dokáží, kdykoliv se jim zachce, vyvolat vítr, déšť, jaro nebo zimu... Sám však (Sókratés) vždy rozmlouval o tom, co se týkalo člověka, a zkoumal, co je zbožné a co bezbožné, co je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé".1

Sókratovi dědicové se sice na rozdíl od sofistů k otázkám přírody a přirozenosti vrátí, ale učiní tak v rámci metafyzické filosofie. Ta natolik vsadila na jasnot pravdy a jistotu identity, že vše pohyblivé vidí jako nutně nižší než nehybné. Tam lze ovšem fysis myslet jen obtížně. Ztrátu pochopení pro přírodní filosofii a naprosté přeznačení mnoha s ní spojených výrazů si lze ukázat třeba na tom, že ještě např. Aristotelovo označení fysiologoi, "fysiologové" pro předsokratiky, původně ve smyslu "zkoumatelé přírody" dnes označuje někoho úplně jiného. Kdybychom se věnovali historické dimenzi filosofie přírody, byl by teď na místě výklad Aristotelovy Fysiky a zvláště Fysiky Chrýsippovy, tedy přírodní filosofie řeckých stoiků. V latinské oblasti byl tento posun hlubší o to, že latiníci svým pragmatismem i formalismem v mnohém mimovolně navázali na řecké sofisty a latinští křesťané se pak zase věnují spíše záležitostem "nadpřirozeným". Malá vnímavost vůči fysis je ostatně společným rysem latinského předkřesťanského i křesťanského myšlení, snad s výjimkou Lucretia Cara.

Obnovu přírodní filosofie přinese spolu s obnovou všeho možného jiného až synkretismus pozdní antiky. Zvláště u myslitelů blízkých hermetismu (Poseidónios kolem r. 100 př. n . l) a pak ovšem v samotných spisech řeckého hermetického souboru. Tím se ovšem přírodní filosofie postupně dostává do sféry mysterijní zbožnosti, gnóse a okultních věd, např. alchymie (Zósimos). Stává se součástí spodního proudu, neseného pak mystikou, a to křesťanskou i heterodoxní. Potkáváme ji ve spisech některých řeckých církevních Otců, latinských mystiků a domnělých kacířů. Na Západě vynikají ve 12. st. škola v Chartres a ve 13. st. škola v Oxfordu. Tak se přírodní filosofie dočkala jako součást hermetických nauk renesance, nové epochy zájmu o vše staré a nově nahlédnutelné a o věci obskurní zvláště.

K nejfilosofičtějším plodům renesanční přírodní filosofie patří Ficinovy překlady hermetických spisů do latiny. Vedle toho žije přírodní filosofie jako součást alchymie a astrologie. I ta stránka renesančního myšlení, která jediná přežije do novověku a určí jej, totiž vznikající novodobá věda, je ve svém vzniku mnohdy přírodní filosofií inspirována. Většinou zde jde o inspiraci pýthagorejskou.

Pýthagorejská přírodní filosofie spolu s pýthagorejskou vědou v té době představovala už dva tisíce let dějin kontroverzí s ostatní filosofií i vědou. Zatímco ostatní stará přírodní filosofie si hledí svého a nehodlá radit všem vědám i obci, je pýthagorejské myšlení vždy na cestě k přímé inherenci filosofie do přírodovědy i do politiky. Tak např. pýthagorejský heliocentrismus je výsledkem mystické intuice a přírodně filosofické úvahy, nikoli výsledkem astronomických měření a výpočtů. Jako takový jej také odmítnou alexandrijští astronomové, z pozice vědy (Hipparchos), neboť se neshoduje s pozorovanými jevy. Pýthagorejská inspirace hledá v pozdní renesanci pracně svoji vědeckou podobu. Tam, kde se jí to nepodaří, bude nařčena z tmářství okultismu. Ostatně, na zvláštní výbojnost pýthagorejského myšlení si tvrdě stěžoval už archaický Hérakleitos.

Novověk, který plně startuje až po formulaci pojmu "přírodní zákon" (u Descarta a v jeho okolí) a po Descartově rozlišení na duši a tělesné věci i ztotožnění subjektu a ego, je pak přírodní filosofii naladěn nepřátelsky. Představuje podezřelý relikt, který není nikam pořádně zařaditelný, nanejvýš tak mezi šarlatánství. Vždyť i příroda je nyní pojednávána "zákonem"! O zásadní vzkříšení přírodní filosofie se ještě pokusí německá klasická filosofie (Schelling), Goetheho duchovní věda a filosoficky orientovaní romantičtí básníci v čele s Novalisem. Vše to ústí spíše do theosofie nebo antroposofie než do univerzitní filosofie nebo akademické vědy.

U nově zaváděné univerzitní přednášky filosofie přírody může takto nastíněná minulost přírodní filosofie působit značně podezřele. Vždyť ne náhodou se v německé jazykové oblasti o ledajakém líbivém výtvoru ducha s pohrdáním říká, že to je taková "Naturphilosophie" a myslí se tím cosi nespolehlivého, co není filosofie ani věda. Proto je také náš titul opatrnější. Můžeme se však opřít ještě o něco jiného z minulé tradice než o nesporné velikány, jakými byli Anaximandros, Anaximenés, Hérakleitos, Empedoklés a Anaxagorás?

Většina z těchto dávných myslitelů začala s přírodní filosofií v kontextu svých všemožných "zkoumání" (historia), zvláště zkoumání přírody. Nemůžeme si také dnes pomoci kontextem současných přírodovědných zkoumání? Nemůžeme využít zkušenost současných přírodních věd? Ne ani tak jejich výsledky (hlavně ne jejich zobecňováním), ale spíš jejich heuristiku i vnitřní obtíže, jejich meze i nová tušení? Nejspíš můžeme, ale takovou filosofii, ukazující filosofickou relevanci něčeho ve vědě, může dělat jedině ten, kdo má s vědou nějakou větší vnitřní zkušenost. Kromě toho máme ve 20. st. mohutně rozvinutou filosofii vědy v pojetí epistemologickém a kognitivním, ale tu se zatím nikomu nepodařilo uvést do nějaké souvislosti s čímkoliv zkušenostně přirozeným a přitom filosofickým; s přírodou ani s přirozeným myšlením.

Budeme se držet na půdě filosofie. Pomoc můžeme přijmout od těch filosofů, kteří ve 20. st. ukázali nedostatečnost novověkého pochopení přírody a přirozenosti: Husserlova fenomenologického kritika novověké vědy, Kuhnova strukturalistická kritika, Heideggerovo existenciální pojetí vědy. Za přímého předchůdce našich zkoumání považujeme Patočkův pokus hledání "přirozeného světa".

S naším evropským lidstvím se cosi stalo. Mimo jiné také to, že jsme si zakryli přirozenost, svoji i ostatní. Přirozený svět je pro nás už krajně obtížným filosofickým problémem. To, co se stalo, vidíme zřetelně na zdevastované vnější přírodě. Tam už to je vidět i pro ty, kdo vidět moc nechtějí nebo neumí. Považujeme to však jen za jednu stránku toho, co jsme udělali s přirozeností, každou přirozeností, třeba i s přirozeností svého myšlení. Naše myšlení je na tom stejně, o citu nemluvě. Naším hlavním cílem není ani tak hledat viníka, ať už by jím bylo latinské pochopení křesťanství, novověká věda, technika, politika nebo reklama. Tento etický problém nechť řeší jiní. Cílem těchto zkoumání je filosofická kritika tohoto stavu, tedy usuzující pochopení a ne souzení - a především pokus o filosofický příspěvek k nápravě, nikoliv metodický pokyn.

To, co jsme my Evropané (a pak všichni ostatní) provedli, nazval Z. Neubauer jednou výstižně "denaturace fysis". Tato slovní hříčka říká: zdánlivě nám to vše funguje; denaturované substance mají jen tu moc, kterou po nich chceme a práce s nimi je tudíž bezpečnější; ale příroda a přirozenost (natura) byl a zbavena sebe sama, svého vnitřního života a spontaneity. Doufejme, že alespoň s našim myšlením tomu tak není úplně a beze zbytku. Doufejme, že fysis sama je mocnější než každé denaturační činidlo.

Podobný náhled exponoval už mnohem dříve Novalis v sugestivním vyprávění, které je u nás známé prostřednictvím Emanuela Rádla, zakladatele katedry filosofie na Přírodovědecké fakultě UK:

V dobách prvních veřejných pitev se prý těla obstarávala od kata, který vybraného odsouzence šetrně utopil. Stalo se prý, že při jedné takové pitvě se příliš šetrně nedoutopený odsouzenec probudil a otevřel oči. Na náměstí vypuklo všeobecné zděšení. Tato hrůzná scéna je příměrem: my pitváme nejen odsouzence, ale téměř vše na světě. Pitváme svět, který jsme utopili tak šetrně, aby si toho nikdo nevšimnul. Jaká hrůza, až se ten špatně utopený svět probudí, co budeme číst z jeho tváře? A jaká to hrůza, pokud je ten svět utopený dobře!

Abychom se odpoutali od romantických silných gest, budeme raději než o utopení světa mluvit a zasutí smyslu pro fysis. To není o nic méně hrozné, je to jen přiléhavější: i z lidí lze udělat roboty poměrně snadno a sériově, např. základním školstvím, ideologií nebo módou; ze zvířat a rostlin lze učinit součástky zemědělského výrobního cyklu, a to novým typem domestikace, totiž k obrazu toho člověka, který už domestikoval sám sebe; z ostatního světa lze udělat zásobárnu materiálů a energií i odpadiště. Mluvit o zasutí smyslu pro fysis však nejen dává ještě jakousi naději, ale je v souladu s dávným obrazem fysis jako čehosi, co vyrůstá z propasti, do které žádný nástroj nedosáhne; z bezmezna, které žádný trik nevyčerpá.

Zasutí smyslu pro fysis nevypovídá ani tak o nějaké schválnosti. Smysl pro fysis se nám jaksi zasouvá tehdy, když příliš dlouho neděláme nic jiného, než že sledujeme své všední starosti a obstarávání. Řečeno s Platónem a Patočkou, když nepečujeme o duši. Řečeno s Heideggerem: když se nevystavujeme vzcházejícímu poli jsoucna jako existence. Občas ten smysl pro fysis sami na chvíli zasouváme z důvodů rozumných a počestných, totiž ze strachu před hlubinou její propasti, před její spontaneitou, před její konečností, která poukazuje ke smrti. Toho všeho se přece bojíme. Není přece rozumné si s těmito silami zahrávat. Zapomínáme však, že každé zasutí smyslu pro přirozenost učiněné ze strachu, nám zasouvá přirozenost celou a stále. Tím spíše, když se před nebezpečenstvími fysis utečeme do sterilní izolace bezpečné a pojištěné všednosti. Zasutá spontaneita se pak projeví nekontrolovaně a navzdory kalkulacím. Tak vykládá Patočka ničivou explozi nacionalismu a války dvacátého století. Tak snad lze jedině z přehlížení a ponížení hmoty vyložit nástup novověkého "materialismu", včetně obrovského entusiasmu, který s ním byl kupodivu spojen.

V dalších zkoumáních se tedy pokusíme o filosofické znovuodkrytí smyslu pro fysis. Čerpat budeme z vlastní přirozené zkušenosti; z nejstarší přírodní filosofie; z fenomenologických, strukturalistických a poststrukturalisticých analýz novověké přírodovědy v soudobé filosofii.

Co nebudeme dělat:

  • Nebudeme vytvářet vědecké hypotézy, jako to dělali pýthagorejci.
  • Nebudeme radit vědcům, jak mají dělat vědu, jak to činí někteří metodologové.
  • Nebudeme si snad plést kritiku vědy s očerňováním vědy, jak to činí někteří přírodní filosofové pozdního novověku.
  • Nebudeme ve filosofii spoléhat na vědu; vždyť jedině tak by to snad mohlo být filosofické myšlení přínosné i pro vědce.

Jednotlivá přirozenost. Fysis. Věc jako uchopení fysis. Podloží jevů a věcí. Konstituce věci. Věc ve světě. Věc a hmoty, prostor, čas. Poznání a redukce. Exemplární jsoucna.

Fysis je vše, co prochází rozením a umíráním, vznikem a zánikem. K přirozenosti patří i její vztahy, kontext. Přirozenost se skrývá ve svých vztazích s jinými přirozenostmi. Skrze tyto vztahy se vztahuje k celku, k souvislosti všeho - a právě tím je přirozenost přirozená. Na úrovni fysis platí, že "všechno souvisí se vším". Takováto věta je sice plná emočního náboje, který vyjadřuje vztah k bytí, ale nenese žádnou informaci, sama o sobě neznamená nic více než věta "nic nesouvisí s ničím", pokud bychom neuměli ukázat "jak" a snad i " kudy převážně" se děje ono "všechno souvisí se vším". Proto se před dalším zkoumáním pokusíme zpřesnit význam výrazu fysis odkazem na toho myslitele, který jej uvedl do myšlení jako jeden z prvních a hned způsobem mimořádným, odkazem na Hérakleita z Efesu. Pokusíme se pak onen Hérakleitův význam slova fysis stále držet, přestože to, co pokaždé označuje, se neustále proměňuje.

Hérakleitův zlomek B 1 je zarámován expozicí diference mezi naším lidským údělem nechápavosti a úkolem mudrce. Tato diference je určena ve vztahu k bytostné řeči a ve vztahu k fysis. Pro nás zde bude zajímavé ono druhé hledisko.

Náš všední lidský úděl nechápajících je přirovnán ke spánku: "...lidem však zůstává skryto, co činí, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí." Toto podobenství ze závěru zlomku dokresluje, kdo jsme nebo kdo jsou "lidé vždy nechápající" v úvodu zlomku. Slovo "nechápající" (axynetoi) Hérakleitos jinde vykládá hravou etymologií: jsou to ti "mimo společné" (a-xynon) a dále pak: ti "bez mysli", zcela doslovně ti "ne-s-myslí" (a-syn-noó), neúčastní na mysli, duchu, rozumu (nús, noos). Hérakleitova řeč je iniciací možnosti vědomí, možnosti probuzení mysli, iniciuje k zápasu o společné. "Nechápající" se neorientují vůči světu, nezakoušejí moc přirozenosti, nejsou "při tom", když přirozenosti působí (proto jsou pak ve zlomu B 34 "zde" pouze jakožto "nepřítomni", pareontas apeinai, pouze jakožto zdající se, dokonce i sobě samým - B 17). Právě o rozdílu mezi nechápajícím (nepřítomným) vztahem k fysis a úkolem vědomí mluví střední část zlomku B 1:

...podobají se nezkušeným,
když zakoušejí taková slova i díla,
jak je já vykládám;
když každé rozlišuji podle přirozenosti
a ukazuji, jak se to s nimi má.

Mudrc slova i díla zakouší a také vykládá. Ví o tom, že každé zakoušení je už výkladem: exegezí, interpretací. Být při tom, když zní slovo a když se děje dílo, to zakládá přímou zkušenost, to zakládá výklad, totiž porozumění slovu nebo dílu. Zakoušení, výklad i porozumění se děje rozlišováním: "Když každé rozlišuji podle přirozenosti." Nebo dokonce: "Když rozlišuji podle jejich jednotlivé přirozenosti". Tím - a jedině takto - moudrý člověk "ukazuje, jak se to s nimi má". Slova i díla se z vlastní moci zjevují; pochopení je prostředím, v němž se ukazují a v němž také na ně lze ukazovat.

Pochopení zařazuje do vztahů, díky nímž lze ukazovat; odkazovat na jedno skrze druhé, na souvislost jednoho s druhým. Chápající výklad rozlišuje to, co se mu a v něm ukazuje, ale rozlišuje to tím, že to spojuje do souvislostí, spojuje s dosavadními obsahy vědomí. Žádné nové slovo nebo dílo nemůžeme pochopit jen z dosavadního obsahu našeho vědomí. Právě tím je nové, je novým setkáním s nárokem ukazovat a vykládat, staví vědomí před nový úkol. Tím úkolem není nic menšího než ochota k proměně všech dosavadních obsahů našeho vědomí a jejich obvyklých vzájemných vztahů tak, aby nová zkušenost mohla být zakoušena, vyložena i pochopena náležitě, totiž "podle přirozenosti" a ne podle našich předběžných předsudků o ní. To předsudečné mínění, které chce vše podřídit tomu, o čem se domníváme, že to už víme, to je údělem "nechápajících", naší všednosti, nedostatku přítomnosti.

Qui bene distinguit, bene docet (kdo dobře rozlišuje, dobře učí), praví jedno úsloví scholastiků. V hérakleitovském kontextu myšlení fysis to stanoví veliký nárok. Tím "dobrým" rozlišováním není vždy takové, které už máme po ruce, které umožní bezrozporný výklad nebo nabídne jinou formální výhodu. Tím dobrým rozlišováním je pouze rozlišování podle fysis, podle každé jednotlivé přirozenosti. Když takovéto rozlišování umožní nekonfliktní výklad, pak to není díky důvtipnosti našeho rozumu, který možné konflikty umně vystěhoval mimo daný okruh tématu, ale jedině díky struktuře řeči a povaze světa. To je ovšem stálá sázka, kterou si nemáme chtít usnadňovat chytráckým předbíháním kýžené jasnosti. Pravda zde není soulad výpovědi s věcí, jako jím je v metafyzickém myšlení. O pravdě zatím není výslovně řeč. Tím původním étosem pravdy, totiž odkrýváním, je zde zakoušející a ukazující vztah ke každé jednotlivé přirozenosti. To je ovšem odkrývání něčeho jednotlivého, kousek po kousku, pokaždé jen rozhled do vztahů celku z nějakého určitého místa, nikoliv celkový přehled.

Často jsme v pokušení si pomoci k poznání i jinak, než jak nám to doporučil Hérakleitos. Např. něco pevně chytit, "fixovat", abychom to mohli pořádně zkoumat; zavřít do klece nebo vypreparovat. Nebo něco rozříznout, abychom viděli nitro a poznali strukturu. Přitom skutečně něco poznáváme, ale mylně to považujeme za skutečné přirozeně a samo o sobě. Poznáváme přece náš výtvor učiněný z nějaké přirozenosti. To, co považujeme za nitro, je nový povrch, který přirozenost ukázala při svém rozrušení naší akcí. Ta "vnitřní struktura" o něčem vypovídá, ale jinak, než jak vypovídá skutečná struktura vztahů mezi přirozenostmi v jejich ukazování. Užívání takovýchto pomůcek k poznání vede k pokušení, že povaha bytí (každá přirozenost a vztahy přirozeností) je taková, jako tyto naše akce, totiž na způsob něčeho mechanického, na způsob dělení a skládání. Můžeme tak mnoho zjistit, ne však povahu bytí, neodkryjeme přirozenost. Vzdálíme se jednotlivým přirozeným odkrytím a pokusíme se je nahradit přehledností obecné pravdy. Právě toto je ono zasutí přirozenosti.

Pokud bychom chtěli věrně sledovat Hérakleitovo pojetí fysis, pak bychom o přirozenosti nemohli mluvit ani jako o něčem stálém a dosud ukázanou relativnost (vztažnost) každé lokální pravdy bychom museli ještě relativizovat co do času. Tomu se však raději budeme věnovat ve zvláštním zkoumání času a synchronicity. Je vůbec možné uskutečňovat ono mudrcké rozlišování podle jednotlivé přirozenosti? Neznamenalo by to vzdát se všeho zasahování a veškerého aktivního postoje vůči světu? Jenže aktivita a zachování, to není v tomto pohledu totéž. Manipulovat nemáme, v tom máme být nezúčastněnými. Ale aktivní být máme, vždyť celé toto myšlení je neseno výzvou k životnímu zápasu. Je to podobný paradox, jaký skrývá i původní antické chápání toho, čím je teorie. Ta je svědectvím o viděném. Předpokládá tedy, abychom byli dobrými diváky. A dobrý divák je právě ten, který je jaksi aktivně nezúčastněný. Totiž ten, který nesleduje jiné zájmy, než to, co je k vidění, ale o svoji výhodnou diváckou pozici aktivně pečuje. U Hérakleita navíc jde nejen o zakoušení a ukazování slov, ale i činů. Vztah mezi nezasahující aktivitou mudrce a činem dobře ukazuje už nejstarší výskyt slova fysis (mimochodem, jediný před Hérakleitem). Je to verš z homérské Odysseie, pokud je pravý, který bývá tradičně citován právě jako předfilosofická ilustrace pojetí přirozenosti.

Když Odysseovi hrozí začarování od Kirké, přichází mu na pomoc sám Hermés a nabízí mu čarovný lék, který hned připravuje (Odysseia X, 302-303):

"Když domluvil, vytrhl (dosl.: vykořenil) ze země léčivou rostlinu
a ukázal mi její fysis."

Hermés je pán horizontu, je ten, který umí přecházet mezi zjevným a nezjevným. Rostlina je zjevná, ale jenom tomu, kdo ji rozpozná. Pro ostatní je jenom součástí zeleně, louky. Moudrý rozpozná, rozlišuje jednotlivou přirozenost. Bůh se však nezastavuje u teorie. Vytrhne rostlinu, vyrve její kořeny. Tím ji definitivně vydělí z pozadí, z louky, ze země. Tím odkryje i kořen, tedy to, co bylo původně zcela skryté. I přitom však respektuje meze přirozenosti, vytrhne kořen celý. Ani tím ale "ukázání její přirozenosti" nekončí. Přirozenost se ukáže v moci, v tomto případě v moci léčivé, Odysseovi druhové přestanou být v moci čarodějného zakletí do podoby prasat a navrací se ke své lidské přirozenosti.

K ukázání přirozenosti tedy patří schopnost odlišit od pozadí, schopnost vyčlenit náležitým způsobem, schopnost vydělit ze základu skrývajícího "kořeny" přirozenosti (vzrůstu), schopnost dát průchod moci oné přirozenost. Podobně se přirozenost luku ukáže teprve vystřelením šípu a přirozenost lyry teprve hrou. V těchto případech jde o věci umělé, ale přitom plné napětí a tudíž působivé.

Přirozenost je mocí, která vyrůstá ze skrytosti. "Přirozenost se ráda skrývá." Vyrůstá do jevu, takže ji lze zakoušet a ukazovat, ale přesto je spíše tím růstem, principem určitých jevů nebo vlastností. Moudrý umí skrze projev moci té které přirozenosti poukázat k její základní síle, povaze. Podobně jako ji umí rozpoznat už skrze vnější vzhled. To je obecný moudrostní princip vyjádřený už Solónem:2

"Na nezjevné poukazuj prostřednictvím zjevného."

Mudrc zakouší, vykládá a ukazuje jednotlivé přirozenosti. Hermés ukázal přirozenost rostliny hlavně tím, jak její moc navrátila Odysseovým druhům jejich lidskou přirozenost. Náš všední život, a to včetně vědeckého poznání, je však založen na uchopování přirozenosti jakožto věcí. Abychom přirozenost mohli pevně uchopit a užívat ji ke svým cílům, musíme ji zcela vydělit z jejího bytí, z jejích "kořenů"; musíme ji uchopit jako konečnou a stálou. Právě tím zasouváme smysl pro přirozenost a k úkolům filosofie patří i schopnost odkrýt i ve věci její přirozenou moc, obnovit vztah k věci jako k uchopené přirozenosti.

Přirozenost, to je jsoucno ve vztahu k bytí. Věc je jsoucno, které se pokoušíme chápat v jeho výskytovosti. Naše rozumění se většinou nevztahuje přímo k bytí, ale k rolím věci v jejím výskytu, k jejím vyslovitelným vlastnostem. Věc můžeme popisovat pojmovou řečí. Přirozenost se však vymyká plně pojmovému popisu, neustále odkazuje k bezmeznu ve svých kořenech a kontextech. Přirozenost má svůj příběh (mythos), který mudrc zařazuje do kontextu řeči (logos). Řeč se může věci zmocňovat konečnými výroky, které jsou zdánlivě bezkontextové; nebo výroky, jejichž kontext je zdánlivě přesně a jednoznačně určen, např. definicemi. Každá skutečná a ne pouze vymyšlená věc je sice vždy bohatší než každý její konečný popis. Nakolik je věcí, tedy nakolik je už uchopena, natolik je vydělena z bezbřehých možností a neustálých proměn přirozenosti.

Řada myslitelů 20. st. v této souvislosti cituje Rilkeho verš o dětské hře:

"Věci mohou být čímkoliv,
ale musí se jim to říci."

V různých kontextech lze tento verš zakusit buď jako hlubokou výpověď přirozené zkušenosti nebo jako nonsens. V dětské hře může být vařečka prohlášena za princeznu, můžeme i najít zkušenost, pro kterou princeznou je. Protiargument, že je to stále jenom vařečka, se pokouší zrušit hru nebo zavést hru jinou. Hra zvěcňuje přirozenost svým způsobem, odlišným od zvěcnění užitkového. Právě jen z hlediska užitkového a zpřehledňujícího zvěcnění se může Rilkeho verš jevit jako absurdní. Není to užitkové a zpřehledňující zvěcnění vlastně také jednou z her? Není to zvláštní hra, ze které lze jen velmi obtížně vystoupit? Není to hra na globální přehlednost a vypočitatelnost všeho jsoucna? Není to užitkové zvěcnění jakousi "metahrou" obrácenou proti nevypočitatelnosti lokálních významů, které otevírá každá jiná hravost; tedy hrou na pozastavení významu všech ostatních her? A není filosofie spíše schopnost tlumočit mezi jednotlivými hrami, mezi jejich lokálními zřejmostmi (pravdami)?

Zvěcnění přirozenosti do podoby uchopitelné a globálně jasné je pro nás často tak samozřejmé, že běžně říkáme třeba slova: "neživá věc". Živé "věci" se nám přece jenom trochu vymykají, cítíme, že život nelze úplně zvěcnit bez jeho ztráty. Ještě více by nám vadilo, kdyby nás samotné někdo chápal jako věci a takto s námi zacházel. Kde se v nás bere ta samozřejmost, s jakou je pro nás představitelné, že s věcmi zacházíme hůře, to jest věcněji, než se sebou samotnými? Nepředstavujeme se "neživé věci" už předem na způsob našich umělých výtvorů nebo dokonce jako pouhý materiál pro naše výtvory; tedy jako něco méně cenného? Pokud ano, tak vlastně zacházíme i se sebou jako s věcí, totiž ve vztahu k nějakému užitkovému účelu.

Živost je výsostným projevem leckteré přirozenosti. Před svým zvěcněním je každá přirozenost v jistém smyslu živá, byť ne ve smyslu biologickém. První antičtí teoretici pojmu "věc" (to pragma), Empedoklés a Aristotelés, uváděli ne náhodou příklady věcí přirozených, nikoliv umělých. Příklady umělých věcí u nich mají roli jinou, jsou to příklady lidské záměrnosti. Když Platón v podobenství o jeskyni (Ústava VII, 514) exponuje něco propastně odlišného od přirozeného světa bohaté skutečnosti mimo jeskyni, tak ukazuje na stíny umělých věcí, mluví o pevně fixovaném pohledu zajatců na stíny vrhané uměle udělanými napodobeninami a umělými nástroji, uměle pohybovanými. Nemáme zde plynulou škálu od přirozenosti, přes přirozenou věc (živou i "neživou"), umělou věc a pak už jen její stín viděný z pevného a nesvobodného hlediska? Zvěcňujícího uchopení přirozenosti se dopouštíme z důvodů všedních a praktických. Neděláme to ale také pro iluzi pevného poznání? Nezaměňujeme úkol odkrývajícího ukázání přirozenosti, tedy úkol lokálního odkrytí, za pokus nahlédnout z jediného a předem daného hlediska celek jsoucna, což má vytvořit iluzi celkové pravdy o bytí?

Přirozenost působí, neboť je plná vnitřních napětí. Zvěcnit přirozenost, to znamená vyložit její napětí z jednoho hlediska. Plně se nám to daří u věcí umělých, které jsou tak schválně udělány, ať už jde o napětí luku nebo lyry z Hérakleitových příkladů harmonického spolupůsobení protikladů v jejich zápase (B 51) - nebo když jde třeba o teplotní spád v tepelných strojích. Podobně se už stará metafyzická filosofie pokusila vyložit všechno působení a proměnlivost z nějakých základních principů. Už Aristotelés takto vykládá předsokratické myšlení. Zvěcňující uchopení je možné díky redukci bohatství proměn a napětí například na živlové protiklady. Pak je možné pochopit každou proměnu jako změnu něčeho, co samo je stálé. To bude základní trik fyziky. Historicky prvním popisem tohoto druhu bylo Empedokleovo "míšení" živlů, pak Démokritovy věčné atomy a Aristotelovy prvky.

Takto zvěcněnou zkušenost jsme zvyklí popisovat jako "objektivní". Vše, co se do zvěcňujícího popisu nevejde, pak považujeme za "subjektivní". Tyto typicky novověké kategorie si budou vyžadovat ještě zvláštní zkoumání, se kterým je však nutno předběžně započít už kvůli samotné konstituci věci v přirozené zkušenosti.

Když Aristotelés vykládá starší myslitele, tak se ptá, v čem viděli princip (arché) všeho, tedy na co se alespoň v jeho očích pokoušeli redukovat bohatství zkušenosti. Ptá se také, co považovali za "základ" (to hypokeimenon), ze kterého všechny věci vyrůstají. Slovo hypokeimenon může sice znamenat všechno možné, třeba i prostěradlo, ale v daném kontextu je to "základ" nebo spíše "podloží". Aristotelés se ptá, co starší myslitelé "podestírají" pod všechny jednotlivosti, co "podkládají" všem věcem. Nachází odpovědi živlové (voda, vzduch ...), obecné (látka) i doslova neurčité (apeiron). Do latiny pak Cicero hypokeimenon přeloží zcela otrocky doslovně jako subiectum, stále ještě se všemi starými kontexty a významy. Současně bude ovšem subiectum i latinskou gramatickou kategorií, totiž podmětem ve větě. V této významové symbióze žije pojem subiectum po celý středověk. Ještě Descartovo řečení, že subiectum je ego stojí i v této tradici.

Proměny novověkého myšlení však proměnily chápání subjektu tak, že bychom asi zbytečně působili pojmový zmatek, kdybychom slovo "subjektivní" užívali v původním významu, totiž "takové, které se týká základů veškerenstva".

Uchopená nebo myšlená věc stále ještě tkví ve své subjektivitě, poukazuje na bytí. Subjektivita věci je zbytkem nebo projevem toho, že věc je uchopenou přirozeností. V hledisku svého uchopení je už věc něčím pevným, stálým a konečným, ale vztahem k subjektu (tedy ke svému základu, ne k lidským domněnkám a svévolnostem) je věc ještě otevřena bezmeznu, vztahuje se k bytí.

V latinské terminologii gramatické i logické patří ke každému subjektu také objekt. Tím tento formalismus předznamenává subjekt-objektové myšlení, plně realizované novověkou metafyzikou. V přirozeném jazyce je Obiectum "překážka", v gramatickém významu je to předmět ve větě. V latinsky koncipovaném filosofickém myšlení je objekt překážkou, ale ne v tom smyslu, že by vadil myšlení, naopak. Objekt je to, o co se zastaví náš rozhled, naše myšlenka; tedy to, co ční z otevřeného pole jsoucna a přitahuje pozornost. Opřít se přece můžu jenom o to, co by za jiných okolností mohlo být překážkou. Objekt sám o sobě je už pouhý "předmět" a vztah k bytí má pouze ve větě, která tento předmět myslí, totiž díky subjektu a díky přísudku, kterým je přece sloveso, tedy slovo pro děj nebo tvar slovesa "býti".

Tak jako můžeme uchopit přirozenost jakožto věc, tak můžeme i věc pochopit jakožto objekt, což je další krok, který ji odřezává od vazby k přirozenosti, dokončuje znicotnění vztahu přirozenosti k bytí. Uchopení věci nám umožňuje zacházet s věcí myšlenkou i rukama, a to technicky, nikoliv magicky. Technická manipulace se od magické odlišuje právě objektivitou věcí a jejich definovaných kontextů. Zpředmětnění věci nám umožňuje formalizovat práci s objekty, aby se alespoň zčásti děla jaksi sama: užití formálního jazyka logického kalkulu, aplikace kybernetiky, sériová výroba díky formálně koncipované technologii. Pravda o objektu je oddělitelná od původních kontextů věci, proto je reprodukovatelná jak ve smyslu opakovatelnosti experimentu, tak ve smyslu přesného zachycení významu jednoznačnou výpovědí. Objekt nemá příběh, je zbaven neformálních souvislostí, zvláště časových.

S objekty pracuje věda, zvláště její formální disciplíny. Mezi věcmi žijeme svůj každodenní život, byť mnohé z věcí vnímáme někdy jen na způsob pouhých ne dost přesně fixovaných objektů. S přirozeností se setkáváme v každé hlubší zkušenosti intimní, poetické, náboženské nebo filosofické, ale stále jsme v pokušení ji vnímat jen jako věc. V setkání s živou bytostí a zvláště s druhým člověkem můžeme nejspíš zakusit neredukovatelnost přirozenosti na věc a věci na objekt. Možná právě tento smysl mívala stará apollónská výzva gnóthi sauton, "poznej sebe sama", která se stala jednou z maxim řecké filosofie.3 Není to přece výzva ke šťourání ve vlastní "psychice", nýbrž výzva apelující na přímou vlastní zkušenost, která není redukovatelní na věc a tím spíše ne na objekt.

Z každodenní úrovně styku s věcmi můžeme sestupovat na úroveň manipulace s objekty, ať už kvůli určitému typu poznání nebo kvůli technologii. Zrovna tak můžeme naši každodennost naopak otevírat všemu přirozenému, bytí. Filosofie je možná právě uměním těchto přechodů, těchto možností, které nejsou zevnitř sebe samotných zahlédnutelné. Naše zkoumání můžeme začít od toho každodenního, běžného, od věcí.

Zdánlivě už všichni předem dobře víme, co je to "věc". Mohli bychom přece vyjmenovat spoustu příkladů - a nejen vyjmenovat, ale také hned ukázat ve svém bezprostředním okolí. Pro lidskou všednost je přece typické, že se obklopuje věcmi. Filosofická otázka však jako obvykle problematizuje. Co je věc? Díky čemu je věc věcí? Jak se to děje? Proč je právě takovouto věcí? Naše zdánlivá znalost toho, co je to věc, většinou plyne pouze z toho, že o věcech si výše zmíněné otázky většinou neklademe. Obvykle se přece ptáme spíše po určitých vlastnostech určitých věcí nebo nanejvýš po tom, co je ta a ta věc zač. Neptáme se "co je to věc". Není však právě toto konstitutivním momentem všednosti, každodennosti? Nečiní vlastně věc věcí právě to, že se ptáme až na její vlastnosti nebo na nějaké okolnosti s ní spojené? Není nevšední zahlédnutí moci nějaké věci nebo příběhu věci právě tou příležitostí, kdy věc zakoušíme jako uchopenou přirozenost, kdy na chvíli pomíjí zvěcňující moc každodennosti? Můžeme to zažít i u věci neživé, třeba oblázku z potoka - a dokonce i u věci uměle vyrobené, neboť i ta může mít svůj příběh, třeba dům nebo hrníček. Pokud však s věcí zacházíme "věcně", tak ten její příběh neotevíráme.

Ještě markantnější je to u takových "věcí", které jsou spíše "záležitostmi". Ne náhodou pokrývá latinské slovo causa velmi širokou významovou oblast. Vždyť i to, co všedně považujeme za ohraničenou hmotnou věc, div ne pouze předmět, se nám přece může nevšedně ukázat jako záležitost příběhu nebo záležitost významná. Věci jsou záležitostmi a některé jsou jen jimi. Tak třeba causa jakožto "případ". Případ je nějaký děj, který je nějak věcně popsatelný, zachytitelný. Causa v právním smyslu si žádá, aby ta záležitost byl vyložena a porovnána s normou; aby všechny možné příběhy, které se toho případu týkají (třeba svědecké výpovědi) byly náležitým způsobem redukovány na příběh jediný, jasně popsatelný a dokumentovatelný, který také umožní rozhodnutí o vině a trestu. To je také zvěcnění.

Prostředí věci je bezpečné, nepřekvapuje příliš často ani příliš zásadně. Odpovídá mu naše všední řeč, vyjadřující a usnadňující naše každodenní obstarávání. Je to řeč z valné části nástrojová, neboť je především nástrojem vyjádření a komunikace, ale tato instrumentálnost řeči sama zde většinou není reflektována a nebí ani nijak speciálně využívána. V tomto bezpečném všedním prostředí si však někdy také můžeme rozpomínat na původnější zkušenost přirozenosti a oživovat při tom řeč samu. Takto např. pečují básníci o schopnost řeči mluvit, neboť jim nejde o všednost popsatelnou řečí jakožto nástrojem. Poetická řeč ale mluví i jinak, dokonce především jinak než instrumentálně. Zrovna tak můžeme z bezpečného prostředí věcí podniknout jinou nebezpečnou výpravu, totiž k úplnému zvěcnění, k objektům a k čistě formální řeči, která jim odpovídá, vypovídá o nich jednoznačně. Filosofie se alespoň v určitém svém pojetí pokouší o obě tyto nevšední výpravy současně: o připomínání "původní" přirozenosti i o přesnou formulaci výpovědí.

Fenomenologové v čele s E. Husserlem podrobně analyzovali konstituci věci z hlediska intence vědomí, fenoménů a světa. Husserl analyzoval i pokus o redukci poznání věcí na poznání objektů, který podnikla novověká věda.4 V tom odkazujeme na uvedenou literaturu. Pro přírodní filosofii je podstatným výsledkem těchto zkoumání právě nesamozřejmost konstituce věci. Způsob uchopení přirozenosti závisí na stavu našeho vědomí, který lze charakterizovat výrazy jako: záměr, jazyk, režim řeči, horizont jevů, typ konstituovaného světa. Některé z těchto výrazů, např. "režim řeči" patří ovšem spíše do pojmového rejstříku poststrukturalistického.

Věc ustavujeme z jevů a z intence vědomí a ustavujeme ji ve světě, v určitém světě. Věc bez jevů není myslitelná. Věc nemyslitelná je opět nesmysl a ne věc. Věc bez kontextů světa také není myslitelná. Věc je vždy někdy, někde, vzala se tam odněkud, případně je k něčemu nebo alespoň s něčím souvisí. Kontexty světa (podobně jako subjektivní hlediska) zastupují u věci původní nevyčerpatelnou hlubinu přirozenosti.

Způsob konstituce věci a typ světa, ve kterém se tato věc potom vyskytuje, k sobě patří. Při konstituci věci už mlčky předpokládáme určitou povahu světa, určité typy vztahů, do kterých bude věc patřit. Typ světa vypovídá o tom, jak se naše vědomí vztahuje k bytí. V určitém typu světa mohou být jen určité typy věcí. Tak např. červeny trpaslíček s kapuckou se nemůže vyskytovat v tom typu světa, ve kterém vědomí tenduje ke globálnímu uplatnění objektivních hledisek, těžko může být sousedem aminokyselin. A naopak, ve světě určeném hlavně náboženskou nebo poetickou zkušeností se obvykle nevyskytují třeba elektrony nebo akcie, nebo alespoň nemají významnou roli při orientaci ve světě.

Můžeme si položit otázku, nakolik jsme my sami schopni aktivně rozhodovat o typu světa a řídit konstituci věcí. Zdá se, že nejsme, vždyť přece neúspěšný pokus o neobvyklou konstituci věci, ať už věci neobvyklé nebo obvyklé, hodnotíme většinou jako lež nebo podvod. Navíc přece náš vztah k bytí není žádná věc, nemůžeme mu poručit, nemůžeme s ním volně manipulovat. Přesto však máme zkušenost jakoby různých řádů světa, a tuto zkušenost vyslovují filosofové, básnící i archeologové. Jako kdyby ty různé řády světa, třeba "světy" různých dávných nebo odlehlých kultur, představovaly různé styly zvěcňování, jako kdyby odpovídaly různým schopnostem vědomí. Také představu "objektivního světa", která je naivním způsobem odvozena z novověké vědy, můžeme vidět jako jeden z těchto případů. S naším vztahem k bytí a tedy ani se světem nemůžeme sice manipulovat volně, ale bytí je vždy plnější než náš vztah k němu; možnosti vědomí vždy větší, než jaké zrovna dokážeme realizovat, a přirozenost vždy bohatší než každé její zvěcnění. Na tomto tušení se ve starých typech světa zakládala magie. Poté, co se věda pokusila odkrýt svět jako jednoznačný, se nám opět ukázala mnohovýznamnost zkušenosti i řeči a pluralita světa. Básník a teoretik řeči Emanuel Frynta o jednom literárním žánru říká:5 "je uměleckým výrazem zcela určité zkušenosti se světem. Je projevem, anebo řekněme podobenstvím toho poznání, které v plné intenzitě dolehlo na několik posledních generací: že totiž skutečnost nemá jeden přehledný a snadno zjistitelný plán, že je mnohovrstevnatá, že je polydimenzionální." Pokusem o filosofické zhodnocení této zkušenosti jsou např. díla Zdeňka Neubauera. Podobná zkušenost má i své politické souvislosti v teorii a praxi pluralitní společnosti. Taková zkušenost je i podhoubím postmoderního myšlení.

Filosofie přírody nechce znehodnotit vědu. Dokonce nechce znehodnotit ani výsledky objektivistického pojetí vědy. Chce jenom zařadit vědu, včetně jejího určitého typicky novověkého pojetí, do kontextu pluralitní povahy zkušenosti. Zařadit vědecké výpovědi do významových kontextů jiných modů řeči. Pro vědecký přístup ke zkušenosti je typická mnohem dalekosáhlejší a přesnější redukce, než je běžná všední redukce přirozenosti na věc. Tak třeba v běžném životě řekneme o něčem, že to je zelené. Vědecká výpověď to zpřesní tím, že to převede do jiného jazyka a jiného typu světa: má to maximum odrazivosti v okolí vlnové délky 0,52 mikronu. Za obojím stála přirozená zkušenost něčeho zeleného; zkušenost, kterou lze odkrýt jako zkušenost moci nějaké přirozenosti, té přirozenosti, pro kterou je zeleň projevem její moci. Problémům reduktivního poznání budeme muset věnovat další zkoumání. Zatím si však připomeňme, že každá redukce, ta všední i ta objektivně vědecká, se týká nejenom toho, co bezprostředně redukuje, tedy přirozenosti, věci nebo předmětu, ale celého světa.

Každá věc je vždy věcí na světě. O té věci i o tom světě můžeme vypovídat spoustu pojmů, kterými popisujeme nějaké vlastnosti. Zvláštní místo mezi nimi mají pojmy, které jsou neodmyslitelné v nám přístupných typech světa: hmota, prostor, čas. Můžeme sice rozumně zacházet i s něčím nehmotným, třeba s dokonalým trojúhelníkem jakožto s geometrickým útvarem nebo s číslem či logickým operátorem, ale jim odpovídajícím formálním "světům" geometrie, aritmetiky nebo logiky očividně něco chybí. Chybí jim časový vztah. Jejich přesnost i úchvatnost je placena záhadností jejich jsoucnosti. Hmotnost je zvláštní kategorie vypovídající o našem světě, jenže vypovídající jinak v prostředí všedního světa věcí a jinak v prostředí přesné vědy. Pojetí hmotnosti výrazně určuje pojetí světa a tím i věcí v něm myslitelných. Stejně je tomu s prostorem a tím spíše s časem, nejtajemnějším filosofématem. Látkový, prostorový a časový horizont jsou pro konstituci věci zcela podstatné.

Naše myšlení je mnohdy mimovolně určováno tím, co si při něm představujeme jako příklad jsoucna. Je tím předznamenána např. naše uchopující redukce, totiž co a na co chceme redukovat. Chceme přece opřít poznání o něco, co nějak základněji nebo "skutečněji" jest. Mimovolně myšlený příklad vzorového jsoucna zaměřuje naši pozornost na určité oblasti jevů. Je přece rozdíl, zda exemplárním jsoucnem je metabolující živočich, dokonale tuhé těleso nebo molekulární úroveň chemismu. Zrovna tak povede k odlišným závěrům, když za specificky lidskou schopnost budeme považovat střídavě rozum, intuici nebo cit. Každá kultura, epocha i oblast věd má svá oblíbená exemplární jsoucna a své oblíbené typické vlastnosti. Jakési příklady toho, co řádně "jest", a příklady toho, jak se to manifestuje. Jsou to přednostní typy redukcí, pomocí nichž se lidé dané oblasti orientují ve zkušenosti. Někdy jsou exemplární jsoucna hlasitě deklarována, jindy naopak tabuizována, zvláště jsou-li z oblasti sexuality nebo financí. Změna exemplárního jsoucna vypovídá o změně pojetí světa. Mnohdy dokonce nějaké výpovědi nerozumíme prostě proto, že ač zní obecně, předpokládá jakási nevyslovená a spolumíněná exempla, která ovšem v té chvíli nesdílíme.

Co bude exemplárním jsoucnem filosofie přírody? Vždyť filosofie přece takto postupovat nemůže, chce-li zůstat věrna tomu, že zkoumá jsoucno jakožto jsoucí. Příkladem jsoucnosti je jsoucnost sama, každá jsoucnost. A pro filosofii přírody? Přirozenost, fysis? Přirozenost sice působí a v tomto smyslu jest, ale předmětným jsoucnem se stává teprve po nějakém určitém uchopení. Je přece vztahem jsoucna a hlubin bytí. Nicméně, každá přirozená zkušenost může být příkladem něčeho základnějšího než všechny uchopující výklady. A zvláštním příkladem fysis může být naše vlastní přirozenost, totiž přirozená zkušenost vlastního bytí a nárok poznání sebe, gnóthi sauton, možnost orientace ve svých možnostech.

Kosmos. Svět jako pozadí jevů a kontext věcí. Svět jako sounáležitost horizontů. Část a celek. Svět a paradigma jevení a uchopování přirozeností jakožto věcí. Svět a řeč. Pluralita světa.

Zasutí smyslu pro přirozenost se projevuje poškozením světa. Běžně vidíme následky znečištění vnější přírody a devastace krajiny. Hůře už vidíme znečištění našeho vztahu k bytí a devastaci vlastního myšlení. Co všechno může obnášet "poškození světa"? Co je to svět? Jak jej lze poškodit a jak jej lze očistit?

Slovo "svět" běžně užíváme v různých významech, většinou tím myslíme jakýsi celek, veškerenstvo. Někdy tím slovem myslíme jen naši planetu, což je ovšem dostatečně velký "celek" pro většinu našich každodenních starostí. Pokud nám ovšem připadnou starosti nevšední, např. astronomické nebo zase náboženské, pak se naše planeta stává jen malým kousíčkem celku nesrovnatelně většího a bohatšího. Jindy zase stačí jen širší krajina, abychom už mluvili o "cestě do světa". Svět prostě musí být vždy natolik velký, aby vše, co se v něm právě děje nebo i jenom myslí, bylo ještě hodně před jeho "okrajem". Jindy zase slovem svět mluvíme o existenci: "Přišel na svět." Svět je pro nás prostorem existence, skutečnosti. Řecké slovo kosmos pro svět dnes užíváme jako přejaté spíše v kontextech astronomických nebo filosofických. Co toto řecké slovo původně znamená a jak se jeho význam ustavuje ve vznikající filosofii?

V nejstarší řečtině, v předfilosofickém užití, znamená kosmos vždy nějaké uspořádání. Ať už šikovnost nějakého uspořádání nebo jako jeho krásu. Iónští filosofové přenášejí tyto významy na řád přirozenosti i společnosti. Slovo kosmos tak získává význam řádu přirozenosti i řádu společenského, který je jeho obrazem. V původním iónském protofilosofickém pojetí není tento řád vtištěn přírodě zvenčí, ale je to její řád; je to koexistence protikladů v rámci společného celku. Výsostným výrazem tohoto přírodního řádu je pravidelný pohyb nebe, ale i tendence k vyrovnávání a znovuustavování diferencí typu horké-chladné nebo zase diference pohlavní. Mýtickým podobenstvím uspořádání kosmu je Orfeova hra, které naslouchají všechna zvířata, divoká i krotká, která by se jinak vzájemně požrala. Je to podobenství o protikladech v rámci kosmu: vlci a panteři ve společném izolovaném výběhu s beránky, zajíci, trávou a zelím by skončili zle, protože by zašli hladem; zatímco ve světě sice dravci také pronásledují ostatní, ale rovnováha se uchovává, svět běží dál a nevyčerpává se. Zde je asi představový základ pro slavný výrok Eurípidův "nestárnoucí kosmos nesmrtelné přirozenosti" (fr. 910), patrně parafrázující Anaxagoru. V takovém pojetí je středem kosmu nebe, jako tomu bylo už na slavném Achilleově štítě (Illias 18, 483). V takovém pojetí není místo pro něco nadkosmického a není k tomu ani důvod, podobně jako zde není nic "nadpřirozeného". Nebešťané jsou ještě páteří světa a svět je vnímán jako řád fysis, s aspekty krásy a spravedlnosti, což nijak nevylučuje drsné a kruté děje, jejichž cestou se rovnováha světaběhu uskutečňuje.

Pro první filosofy je svět také "tím společným" (Hérakleitovo to xynon), do kterého vstupujeme, když se probouzíme. V tomto smyslu je pak svět "jeden" (B 89):

"Probuzeným je svět jeden a společný,
avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu."

Neprobuzení lidé vnímají jen pořádek svého vlastnictví, třeba svého domu - nebo pořádek toho, o čem mají uspořádané vědění, třeba čísel. Vidí jednotlivá uspořádání některých věcí. Kdo se však probouzí do vztahu k bytí světa, ten zahlédá řád přirozenosti. Jeden společný svět se mu neobjevuje redukcí všeho na jeden princip, ani nějakým zobecněním všech jednotlivin, ale zakoušením jednoty protikladů uvnitř fysis. Ten svobodný řád (kosmos), který se takto otevírá, není převoditelný na nějaké jednoznačné globálně nahlédnutelné uspořádání (B 124):

"Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět."

Kosmos není opakem toho, že jednotlivé přirozenosti jsou svébytné. Je přece jejich vzájemným vztahem, prostředí vztahů a diferencí. Je opakem jednotlivých dílčích pořádků vynucených vnější silou pro nějaký účel. Z tohoto hlediska je novověká myšlenka o jednom objektivním světě spíše racionální extrapolací lokálních pořádků spících než odkrytím kosmu. V iónském filosofickém odkrytí je kosmos řádem přirozeným, je neudělaný, jako vše v oblasti fysis (B 30):

"Svět, stejný pro všechny,

neučinil žádný z bohů ani z lidí..."

To není výraz atheismu, který by popíral roli božství, nýbrž výraz zkušenosti fysis, která přece není udělána, lidmi ani bohy. Křesťané budou tomuto hledisku na svět říkat creatura, stvoření, nikoliv výrobky. Svět není výrobek ani projekt.

V naší každodenní všednosti svět nezakoušíme přímo, spíše jej mlčky předpokládáme. Jsme zaujati věcmi, ale každá ta věc je při hlubším pohledu věcí na světě. Odkrytí světa je však pro nás čímsi nevšedním: v harmonii přírody, v kráse nebe, kamenů i proudící vody, v rytmu života. Filosofické zkoumání, které provedli fenomenologové, může odkázat na svět jako na kontext a horizont každé věci.

Vidím květinu na zahradě. Mohu ji uchopit jako věc a třeba s ní manipulovat také jako s věcí. Mohu ji zvěcněně chápat jako součást inventáře zahrady nebo jako příležitost k dosažení něčeho, ať už peněz nebo "estetické hodnoty". Může ale také inspirovat k poetickému odrytí přirozenosti nebo být příležitostí prožitku přírodních rytmů. A může být také příležitostí k filosofickému odkrytí poukazů věci ke světu. Můžeme se ptát na vlastnosti té květiny a jmenovat různé jevy: tvar, barvu, vůni. Abychom se však takto mohli ptát, musí zde už ta květina být a musíme ji uvidět. Ta květina je zde právě díky tomu, že nabyla svého tvaru, barvy a vůně - a skrze tyto její jevy ji též vnímáme a rozpoznáváme. Nemusíme ji třeba ani umět pojmenovat, ale už to, že ji vnímáme a že o ní můžeme mluvit, znamená, že jsme ji rozlišili od pozadí; že jsme určité vnímané jevy spojili s něčím určitým, s touto květinou. K tomu nestačí jen schopnosti našich smyslů a našeho myšlení. K tomu musela ta květina sama dát příležitost tím, že zde vyrostla. Sama se odlišila od podloží země i od okolních rostlin, proto ji pak i my můžeme odlišit.

Můžeme si tutéž květinu představit jinde. Můžeme si na stejném místě představit květinu jinou. Obojí je myslitelné. Vždy to ale bude někde. To "někde" je poukaz ke světu. Vůbec to ještě nemusí znamenat, že svět je pouhá velká nádrž na věci, rozlehlost sama. To "někde" je především atributem existence a souvislostí. Každé "někde" má své "vedle", a to jak ve významu souvislosti, tak i ve významu podobnosti. Mohu se třeba na stejném místě představit jinou květinu, ale podobnou, v něčem "příbuznou". Mohu si také myslet jinou květinu téhož druhu. Jedna věc je přece rozpoznat druh a jiná věc je rozpoznat tuto určitou květinu. Ta květina sama ale nemůže být jinak než jako tato určitá a jako květina určitého druhu. Zde se ovšem dotýkáme ožehavé otázky druhových určení, jejichž oprávněnost budeme teprve muset zkoumat. Zatím nám stačí jen tolik, že naše myšlení má sklon zařazovat věci podle kategorie druhu - a že přirozenosti dávají tomuto sklonu naší mysli dostatek záminek.

Nemusíme třeba znát příběh té květiny. Nemusíme vědět, zda vyrostla "sama" jako plevel, nebo zda ji někdo zasadil, a to kdo, za jakých okolností a proč. Avšak ani když tento příběh neznáme, není myslitelné, že by žádný nebyl. Žádná věc není na světě jinak než někde a někdy, v nějakých okolnostech - a nemůže být bez svého příběhu. My pouze umíme ten příběh oddělit a přetlumočit do souvislostí našich lidských příběhů. Umíme však také uchopit věc věcně, dokonce jako předmět, to jest nedějově. Umíme redukovat dění. To je právě to zvěcňující uchopení přirozenosti a následné zpředmětnění věci. Dokonce i zpředmětněná věc s sebou stále nese stopy své přirozenosti, svého původu a situovanosti. Obrazně řečeno "má pupek", znak svého zrodu, stejně jako nese znaky své průběhovosti a pomíjivosti. Dnes už komickou analogií tohoto problému byl středověký spor o to, zda se Adam má zobrazovat s pupkem nebo bez pupku. Pro pupek mluvilo to, že byl přece stvořen a ne vyroben; proti pupku to, že v rámci mýtu Genese přece nebyl zrozen z ženy, a proto nese paměť svého původu jinak než v podobě pupku. Každá věc má vždy nějaký ten "pupek" nebo nějakou jeho analogii; něco, co odkazuje nejen ke zrodu ve smyslu generativního vzniku, ale i ke způsobu vydělení té věci z pozadí všeho a z kontextů světa; vždy vyjevuje nějakou konstitutivní diferenci vůči podloží nebo okolí.

Květina nás může některými svými vlastnostmi někdy i překvapit. Přesto však některé typy překvapení považujeme ve světě za vyloučené. Například předpokládáme, že květina má i zadní stranu, tedy tu stranu, kterou právě nevidíme. Předpokládáme, že bychom tu druhou stranu mohli uvidět z jiného úhlu pohledu a že mezi těmi úhly pohledu může být plynulý přechod. Tato zdánlivá samozřejmost, jejíž popření by bylo absurdní, je jednou ze základních výpovědí o světě. Zadní strany věcí někdy nepřekvapují, jindy překvapují, ale nikdy nepřekvapí svou neexistencí nebo naprostou nespojitostí. Podobnou výpovědí o světě je také zkušenost, že živá přirozenost brzy hyne, pokud je izolována od vnějších souvislostí, od okolí, od světa. Podobně také zkušenost, že vše živé i neživé lze sice dělit na části, ale obtížnější je postup opačný - a že živé věci to často nepřežijí. Poukazy věci ke světu nám umožňují vždy už něco předpokládat i o zcela neznámé věci, například tu zadní stranu. Současně nám ale komplikují všechny pokusy o přesné a jednoznačné výpovědi.

Ty základní poukazy věci ke světu, které jsme si ukazovali na květině, platí i o věci neživé, dokonce i o věci umělé. Třeba hrníček nevyrostl a nenaplňuje tvar svého druhového určení v biologickém smyslu slova. Nicméně by bylo absurdní myslet si hrníček, který nikdo nevyrobil, nebo který nemá žádnou spojitost s naší představou tvaru, vlastností a funkce hrníčku. I hrníček má vždy svou zadní stranu, dokonce i kdyby ji nějaký recesista udělal takovou, aby se co možná vymykala našemu běžnému očekávání. Ani hrníček nemůže být jinak než někde a nějak a může mít také svůj příběh. Hrníček taky můžeme dělit na části, třeba při studiu vlastností materiálu, ale z těch částí dáme už zpátky dohromady jen více nebo méně funkční nápodobu původního hrníčku, už to nebude ono.

Každý jev se jeví vůči nějakému pozadí, je kontrastem i souvislostí, ukazuje se díky diferenci tenzí přirozenosti a jazykové diference umožňují řeč o něm. Každá část pozadí - kontextu jevu - je na tom stejně vůči nějakému širšímu pozadí, i když to "širší" nemusí být vždy širší jen ve významu prostorovém. Svět není součet všech věcí, vždyť už sám počet věcí, i kdyby byl nekonečný, závisí na hledisku jejich zvěcnění a zpředmětnění. Svět není suma všeho, ale spíše kontextovost. Svět je spíše to, že věc má své okolí a souvislosti. Svět je vzájemnost. Svět je celostnost, ale ne tak, že si lze myslet nějaký maximální celek, nýbrž tak, že každá jednotlivost nějak odkazuje k celku jako ke hledisku vzájemných vztahů.

Sám pojem celku je vnitřně paradoxní. V běžných situacích sice umíme u věcí rozlišit části a celek, a proto si myslíme, že celek je součet částí, nebo aspoň, že celek je vždy větší než část. Tyto samozřejmosti historicky patří k základní výbavě aristotelského myšlení a eukleidovské geometrie, ale samozřejmými se stávají až při určitém způsobu zvěcňování a racionalizace; jejich naprostá platnost je rozhodnutím se pro určitý typ chápání a vnímání. Přirozenost se od věci liší právě tím, že není vždy už rozhodnuto, co je částí, odkud pokud a v jakém smyslu, ani to, jak se k sobě ony hypotetické části navzájem mají a zda nejsou částmi také ještě něčeho jiného. Problematičnost celku a jeho částí, pokud jsou všechny opravdu jenom "jeho" a jenom částmi, je teď třeba prozkoumat podrobněji. Zvláště pak to, zda "celek" je vůbec opravdu celkem.

Občas potkáváme takové části, které jasně inzerují, že jsou částmi, i když je máme v ruce celé. Třeba střep hrníčku na podlaze. Jasně vidíme a víme, že kdybychom ty střepy měli všechny, mohli bychom z nich ten hrníček složit a otázkou by bylo pouze to, zda je to reálně možné a zda by ten hrníček potom byl plnohodnotný. Díky zkušenostem celých hrníčků rozpoznáváme střep zcela samozřejmě jako část, dokonce je to doprovázeno lítostí nad touto fragmentárností, jindy možná intelektuální radostí archeologa, že i z fragmentu dokážeme poznat, o jaký hrníček asi šlo. Děsivěji by působilo setkání s utrženou rukou v silničním příkopu, neboť ta manifestuje svou necelost drastičtěji a připomíná nám naši vlastní fragmentovatelnost důvěrněji než střep hrníčku. Naopak list stromu na parkové cestě sice probouzí nostalgii, ale ukazuje spíše běžný spád koloběhu přirozeností. Nejen vědecké poznání, ale o to více celé naše všední obstarávání i technologie stojí na fragmentarizaci, na vykousnutí, uříznutí, rozemletí, rozložení; často proto, abychom s tím pak mohli dělat něco dalšího, proměňovat vztahy částí a celků. Cementárna nalámaný kámen nejprve rozemele, pak teprve vypálí v cementový prášek, z něhož se umíchá beton, který má někde ztuhnout v nový celek. Uřízneme, nakrájíme, uvaříme, sníme... Metabolismus je tajemstvím částí a celku, což se patrně týká i metabolismu myšlení. Člověk nebo koza je v tomto příkladu celkem, také proto, že jasně rozpoznáme nejen člověka od kozy, ale i různé jedince každého z těchto druhů. Jak je to však třeba s trávou? Co je jedincem, celkem? U většiny rostlin nedávají takové otázky mnoho smyslu a rozumný botanik se bude raději zabývat počtem druhů nebo celkovou biomasou na dané ploše. Vždyť porost puškvorce na rybníku je často vlastně jeden organismus, jedna rostlina. A co teprve houby, s jejich skrytým, vláknitým a neuvěřitelně propleteným podhoubím! A co teprve naše myšlenky, někdy hrdě autonomní jako koza na skále, jindy ještě plíživěji propletené do neznáma než podhoubí v kořenech lesních stromů! Možná lze mít v ruce celé jenom střepy nějakého zvěcnění, alespoň když jde o fysis.

Část jsme většinou schopni rozpoznat jako část, stačí trocha soudnosti, abychom ji nezaměnili za celek. Části můžeme mezi sebou porovnávat, jak co do velikosti, tak co do jejich umístění v celku i co do vzájemných vztahů a rolí v celku. Když ukazujeme na část, tak je jasné, na co ukazujeme a o čem mluvíme. S celkem je tomu jinak. Třeba namaluji na tabuli ovál, ukážu na něj a řeknu: "Tato část." Namaluji druhý a řeknu: "Jiná část." Pro ilustraci je dám do společné ohrádky a každý vidí, že to jsou dvě různé části, formálně řečeno dvě podmnožiny, dokonce jednoduše prostorově distribuované, ještě ke všemu jenom dvoudimenzionálně. Jsme v pokušení ukázat na tu společnou ohrádku a říci: "Celek!" Jenže celkem je ta ohrádka jenom pro ty dvě části, i když možná ještě pro mnoho dalších zatím neznámých, třeba i z jiných hledisek, ale určitě ne pro nějaký třetí ovál mimo ni. Být "celkem" pro nějaké určité části, to je určitě možné, to dává rozum. Ale je to opravdu celek? Vždyť celek je pojem vnitřně paradoxní, pokud nedodáme, že máme na mysli celek pro to a to, ale pak už to zase není tak úplně celistvý celek, protože z jiných hledisek je částečný, dokonce ho často můžu ukázat jako část nějakého většího celku, tedy opět jenom větší části čehosi dál. A nejde přitom jenom o prostorovou velikost, nýbrž také o další možné typy vztahů. I když se spokojím se znázorňováním bohatších typů vztahů na pouhé 2D distribuce na tabuli, tak časem narazím na meze tabule. Ta v tomto zobrazování reprezentuje svět a její okraje reprezentují horizont v určitém pohledu na svět. Svět není omezený nějakou velikostí, mohu si myslet větší tabuli, mohu přidat další dimenze, ale kde bude skutečný celek? Vesmír? Každá část má své okolí a leckterá část je celkem pro své části.

Opravdový celek, vesmír nebo svět, jak je komu libo, jsou vždy takovým okolím každé části, které překračuje každý určitý horizont jevení i myšlení. Archaičtí myslitelé to nazývali "zahrnující, objímající"6 a považovali za cosi božského.

Pozadí (kontext) je horizontem jevů. Okolí každé věci je horizontem té věci - a nemusí vždy jít o pouze prostorové okolí, nýbrž také o sítě vztahů poměrně málo závislé na prostorové nebo dokonce i časové lokalizaci. Každá věc je vnímatelná i myslitelná jen vůči nějakému pozadí a před nějakým horizontem. To patří k základní struktuře světa. Když zkoumám věc, tak nevnímám horizont a zkoumám nanejvýš některé její vztahy s okolím. Přesto však mohu kdykoliv pomyslet nebo i pohlédnout na něco v tom okolí nebo směrem k horizontu. Horizont je sice nějak zahlédnutelný, ale sám není žádná věc. Je pouze aspektem věcí na světě, viděných nebo myšlených z určitého hlediska. Se změnou hlediska se mění i horizont věci. Tatáž věc se někdy může v jiných souvislostech ukázat jinak. Také krajina, kterou procházíme na výletě, má svůj horizont. Přesněji: vůči nějakému horizontu vnímáme všechno, co v té krajině dokážeme vidět nebo myslet z jednoho hlediska. Při chůzi nebo proměně způsobu myšlení se ten horizont mění. Někdy téměř plynule nebo jsou velmi podobné těm minulým, ale některé nové dosud netušené horizonty mohou být až překvapivě jiné - v jejich rámci zahlédáme nečekané věci nebo nečekané souvislosti věcí odjinud známých. To je opět základní výpověď o světě.

O světě můžeme mluvit jako o jakémsi "horizontu horizontů", jako o kontextu kontextů, souvislosti souvislostí. To však asi není zcela přesné. Už proto ne, že to navozuje pokušení pomoci si ještě další iterací (typu: horizont horizontu horizontů, což je nejspíš nesmysl). Přesnější je asi mluvit o světě spíše jako o vzájemnosti horizontů, které přes svou různost a občas i překvapivou jinost mají cosi společného, co zakládá spojitost světa. To není společný jmenovatel věcí ani jejich horizontů, ale jakási sounáležitost všech těchto vztahů.

Svět nás dokáže překvapovat. Přesto ale můžeme o světě cosi dost důvodně předpokládat. Nejspíš právě všechno to, co nějak odkazuje na vzájemné souvislosti věcí. Tak třeba je řada věcí a událostí, které celkem správně považujeme za nemožné, aniž bychom o nich něco věděli. Leccos by prostě natolik narušovalo běh světa, že by to už ani nebyl svět. Na světě se děje mnoho podivného i podivuhodného, ale nedějí se na něm "zázraky" (uvozovky naznačují, že vyloučeno je běžné mínění o zázracích, nikoliv zázraky samy - vždyť svět sám je prostředí zázraků, fysis). Nevěříme zloději, který tvrdí, že mu peníze samy skočily do kapsy, ať už proto, že oživly a šly domů, nebo následkem málo pravděpodobné ale ne úplně vyloučené shody směrů Brownova pohybu jejich částeček. Stůl v jídelně se obvykle nevznese a obvykle nemusím dávat pozor na to, abych neupadl nahoru na oblohu. Baron Prášil se nevejde do našeho světa. V našem světě voda teče seshora dolů a spíše vidíme, jak kočka honí myš, než myš jak honí kočku. Právě o tento obvyklý spád věcí se opírá pojem "přírodní zákon", vytvořený v raném novověku. Tato míra přírodní "zákonitosti" byla vystižena už stoickým termínem "zvyku přirozenosti", zatímco novověký pojem "přírodního zákona" má na mysli také určitou přesnou formální objektivaci určitého popsaného děje. Díky základní škole a díky roli techniky je naše zkušenost světa v mnohém ohledu formována nejen tím obvyklým během věcí, nýbrž dokonce určitým výkladem některých "přírodních zákonů". Proto naše zkušenost světa špatně snáší různé variace možných myslitelných a představitelných stylů světa a často je šmahem přiřazuje k parodickému světu příběhů barona Prášila.

Náš všední svět je ovlivněn pokusem o globální přehlédnutí pravdy v "objektivitě", předmětnosti. Je poškozen mnoha následky vědecko-technického přístupu ke skutečnosti. Toto však není jediné a patrně ani ne základní poškození světa. Náš všední svět je přece už vždycky rámcem nějakého zvěcňování. Je rámcem pouze určitých souvislostí. Uchopující zvěcnění vždy redukuje přirozenost - a tomu odpovídá redukovaná podoba vzájemných vztahů poukazujících ke světu. Náš svět je neúplný, úměrně tomu jak zachycená věc nikdy nepředstavuje celou přirozenost v hlubině její plnosti.

Náš svět je také v mnoha svých rysech umělý. Mnohdy totiž uchopujeme věc už podle určitého mínění o jejích vztazích, podle už určité, třeba i jen vyslovené teze o světě. Takto neautenticky uchopená věc pak místo svých vztahů k bytí ukazuje projekce naší předchozí teze o světě. Mnohdy věc při jejím zpředmětňování nejen příliš vydělujeme z kontextů světa, ale nadto ji i zasazujeme do kontextů pro ni nenáležitých. Vytváříme účelové vztahy, někdy pro takzvaný užitek, jindy z čisté svévole nebo nevědomosti. Svět se nám pak ukazuje jako artefakt našeho uchopování věcí a styl tohoto světa, tedy způsob vztahů v něm a rozvrh jeho možností, je vlastně spíše výrazem našeho způsobu uchopování. Tento svět odpovídá paradigmatickému stavu našeho vědomí. Paradigma, čili náš vzor jsoucnosti a poznatelnosti pak určuje nejen způsob uchopování věcí a povahu, světa, ale i typ a okruh jevů, se kterými se naše zkušenost vůbec může setkat.

Částečnost a umělost našeho světa vyvstane zvláště při konfrontaci se "světy" jinými, s jinými částečnými a možná také i zčásti umělými režimy jevení a uchopování. Teď nejde o barona Prášila, jehož příběhy odkazují spíše na nesamozřejmost světa jako rámce každého příběhu než na skutečně jinak zakoušený svět. Příkladem alternativní struktury horizontů zkušenosti může být kterákoliv dostatečně vzdálená kultura: časově, prostorově, nábožensky, rasově, jazykově. Celkem oprávněně mluvíme např. o "světě starého Egypta". Věci se v něm uchopují z trochu jiné stránky, takže se někdy ukazují i jiné věci jako důležité a jiné se zase neukazují vůbec. Struktura vzájemných souvislostí jevů je jiná a jiné jsou i prostředky k orientaci v tom světě a prostředky k poznávání věcí v něm. I nám relativně blízký svět řecké archaické kultury má překvapivě jinou strukturu než svět klasický nebo dokonce novodobý. Pozorná četba starých básnických textů nám ukazuje lidi jen nepatrně odlišné od nás, ale situované v jinak ustavených souvislostech světa. Poznání jiné kultury má své kouzlo ne v poznání pouze jiných věcí, ale v odkrytí jiných typů vztahů mezi věcmi a jevy. Možná by se dalo říci: "V kolika typech světa dokážeš vnímat, myslet a jednat, tolikrát jsi člověkem."

Jak to je se "skutečností" těchto mnoha různých světů? Je ten náš ten pravý nebo alespoň nejbližší pravému? Nebo jsou nějak skutečné všechny? Je vůbec nějaký "pravý" a "skutečný" svět? Co by tato slova, určená k výpovědím o věcech a o poznání věcí, mohla znamenat vůči světu? Každý svět je samozřejmou strukturou vztahů jevů k jejich pozadím, strukturou diferencí, vztahů věcí k souvislostem a horizontům vnímání a uchopování. Ke světu patří i způsob vzájemné souvislosti takových horizontů. Při tom všem hraje roli každá jednotlivá přirozenost, naše fysis, struktura našeho vědomí, vypovídající o tom, jak se vynořuje nevědomí, i jazyk, kterým se nejen dorozumíváme, ale v němž jedině také myslíme a vnímáme.

Řeč a svět si navzájem odpovídají. Řeč ukazuje souvislosti. Slovo v řeči a věc na světě si navzájem odpovídají, ale v každé situaci a v každém jazyce trochu jinak, v jiné síti diferencí. Svět je horizontem věci a řeč horizontem slova. Přirozenost můžeme věcně uchopovat z různých hledisek, podobně jako slovo může v různých kontextech proměňovat své zachytitelné významy a zrovna tak i proměňovat významové vztahy svého okolí, třeba určité věty. Každý jazyk (třeba český nebo řecký) je dlouhodobým vývojem sladěn s typem světa své kultury. Ta kultura se vyjadřuje svým jazykem a naopak zase její jazyk je jedním z hledisek uchopování přirozeností a vnímání jevů. Škála slov je sladěna s obvyklým zvěcňováním přirozeností. Gramatika a větná stavba jsou sladěny s typy vztahů, které daná kultura mezi věcmi nejvýrazněji zakouší. V rámci každého jazyka lze utvořit určité speciální substruktury pro zvláštní účely, v krajním případě může být takovou substrukturou dokonce i umělý čistě extenzivní jazyk, třeba kalkul formální logiky nebo programovací "jazyk". Každá taková substruktura obohacuje jazyk o nové možnosti, ale sama o sobě je vždy chudší než onen původní jazyk a než řeč jako celek. Každá taková substruktura vypovídá o určitém "řezu" světem dané kultury, který obohacuje zkušenost světa, ale sám je chudší a z valné části umělý.

K iluzím novověké evropské kultury patří také iluze o nějakém jednom základním jazyku světa, tedy iluze o jednotě světa ve smyslu jeho globální přehlédnutelnosti a vyslovitelnosti. Touto iluzí "univerzálního jazyka" nemáme na mysli kterýkoliv světový jazyk, tím méně třeba esperanto. Tam dominuje komunikativní role jazyka, která utváří povahu světa až druhotně. Oním univerzálním jazykem, který vyhlížejí už středověcí scholastici, má být logika nebo matematika. Může však kterákoliv substruktura "přirozených" jazyků vypovídat o něčem jiném než opět o substruktuře jejich kulturního světa? Není takovéto odkrývání "jediného světa", nějak privilegovaného, odkrývání "univerza", pouze odkrýváním jednoho řezu naším všedním světem? To bude třeba dále zkoumat, neboť právě takovéto účinně vedené řezy naším světem jsou pro naši celkovou zkušenost světa velmi podstatné.

Vraťme se však k otázce, zda je opravdu více světů, nebo zda je jeden svět, který je opravdový. To slůvko "opravdu" se ukázalo jako zavádějící, neboť nám podsouvá, že svět je něco na způsob věci, něco, na co se můžeme podívat. Zeptáme se tedy lépe: Je zkušenost přirozeností zařaditelná do vícera navzájem různých sítí poukazů nebo je jedna síť vztahů základní? Samotné určení přirozenosti si říká o tu první možnost. Teprve z různých zpředmětňujících hledisek se může určitá síť vztahů nebo typ horizontů ukázat jako "základní", totiž jako základní pro určitou možnost zpředmětnění. Jenže ty různé světy, různé styly horizontů přirozenosti, nejsou mezi sebou zcela nespojité. Už tím, že to jsou světy. Nebo tím, že tam přece jenom je něco navzájem podobného. A hlavně tím, že mezi nimi je možné tlumočit, jako je ostatně možné i tlumočení mezi jazyky vzdálených kultur - byť je to výkon mnohem zásadnější povahy než výkon pouze jazykový.

Každý ze "světů" má svoji "světovost", je strukturou horizontů jevení. Mohli bychom tedy mluvit o pluralitě světů. Zrovna tak bychom ale mohli rezervovat slovo "svět" pro "světovost" těchto různých světů vztahů. S tím souvisí i možnost říkat "svět" oné možnosti tlumočení, možnosti přecházet mezi různými způsoby orientace ve zkušenosti, mezi různými hledisky uchopujícího zvěcňování přirozeností. Toto rozhodnutí se také zdá být v dobrém souladu s většinou nejstarší filosofické tradice, zvláště s Hérakleitovým užitím výrazu kosmos - tedy se stylem myšlení, ze kterého jsme čerpali pojetí fysis, přirozenosti. Občasnou řeč o pluralitě světů (už i v antice výroky, ve kterých jsou kosmoi v plurálu) pak lze chápat ne jako výroky o více "vesmírech" jakožto o objektech, ale jako korekce zúženého významu výrazu kosmos. Jako korekce stavu, kdy "jedno" v řádu světa je vyloženo hierarchicky, kdy řád běhu světa je redukován na určitý řád. V takové situaci ukazuje řeč o pluralitě světů na bohatství horizontů zkušenosti a jejich vztahů, na jejich vzájemnou neredukovatelnost, na nemožnost vyložit svět beze zbytku v jednom jazyce.

Takto se nám svět ukazuje jako základ možnosti tlumočení. Jako základ možnosti chápat přirozenost i jako základ možnosti chápat také leckteré cizí vyjádření nějakého jiného uchopení přirozenosti. Takovýto svět není ničím, na co by se dalo ukázat, ani není žádnou samozřejmostí. Musí být neustále otevírán zápasem o zakoušení a o pochopení. Poznání světa pak není převoditelné na odkrytí nějakého objektivního řádu, ale děje se v každém jednotlivém aktu zkušenosti, chápání a zvláště tlumočení. Pravda není odkrytím celku ve významu úplného odkrytí všech věcí. Odkrývá vždy nějaký nový okruh souvislostí: vztahů nebo působení přirozenosti, významů slova. Pravda není společným vlastnictvím obecného mínění a nepřebývá v předmětném výroku. Přebývá v jevení, působení a tlumočení. Je v každém takovém otevírání se celku, které respektuje pluralitu bytí, mnohovýznamovost každé jednotlivé přirozenosti. Hlubina každé přirozenosti je skrývajícím se základem pravdy, základem plurality významů, náhledů i výpovědí.


1 Xenofón: Vzpomínky na Sókrata I, 1; př. V. Bahník, Praha 1972, Antická knihovna.
2 Démétrios Falérský in: Stobaios III, 1, 172.
3 Plútarchos, De E 17, p. 391f.
4 Edmund Husserl: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.
5 Emanuel Frynta, Zastřená tvář poezie, Praha 1993, s. 110.
6 to periechon, periechein, viz například Anaximenés B 2.

Další části Filosofie živé přírody

2. část

3. část

4. část
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 1. část [online]. Glosy.info, 2.říjen 2005. [cit. 5.července 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-1-cast/>. ISSN 1214-8857.