Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
30.března 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filosofie živé přírody - 2. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 25.října 2005, text čítá cca 25284 slova. 15475 přečtení  |  Přidejte komentář

6. Strukturace prostoru. Prostor a svět. Tvar - eidos, morfé. Tvar a kategorie druhu (eidos = species). Tvar a poznatelnost. Tápání tvaru (druhu) při hledání sebe sama a utváření prostoru. Krajina a orientace. Mapa. Devastace prostoru.

Každou přirozenost poznáváme a uchopujeme skrze její charakteristický tvar. Každá přirozenost zápasí o svůj tvar, je příležitostí k vyvstávání určitých tvarů. Každá přirozenost zápasí o svůj prostor nejen tím, že zabírá nějaké místo, ale především tím, že strukturuje svůj vnitřní i okolní prostor. Žádnou přirozenost si nelze představit bez jejího prostoru, to jest bez určitým způsobem rozvržené struktury souvislostí a příležitostí. Každá přirozenost se vyhraňuje vůči okolí tím, jak uskutečňuje své možnosti - a každým takovým uskutečněním proměňuje i rozvrh příštích možností sebe samé i řady ostatních přirozeností. Každé vyhranění vůči okolí je současně rozhraním, prostřednictvím kterého přirozenost se svým okolím komunikuje: řídí se podle povahy svého okolí a také strukturu svého okolí ovlivňuje. Příkladem může být třeba krystalizace nebo růst stromu. Podobně je tomu i na úrovni myšlení a řeči: každé doplnění textu proměňuje možnosti budoucích doplnění a proměňuje i vnější souvislosti textu, třeba jeho vztah k jiným textům, vztah k určitým typům čtenářů i k určitým typům výkladů. Sám výklad textu nebo myšlenky se chová opět podobně, uchopuje určitý význam vykládaného, dotvořuje jej, mění vztahy k jiným výkladům i k jiným tématům výkladu. To platí nejen o výkladu textu, ale i o každém zvěcňujícím uchopení přirozenosti, které je vždy určitým výkladem, pochopením. Takovéto souvislosti patří k tomu, že bytí každé přirozenosti je bytím na světě.

Svět se nám otevírá jako prostor možností a prostor uskutečňování, jako prostor sdílení i prostor vyhraňování jednotlivin nebo jednotlivců. Každá přirozenost se vynořuje z neurčitosti skrze strukturu možností světa, do kterého tím vstupuje - a tímto svým uskutečněním každá přirozenost svět obohacuje nejen o nějakou novou věc k uchopení, ale zasahuje do celostní struktury světa jako prostoru souvislostí. Poměrně často dokonce o světě mluvíme jako o prostoru. Jde o možnost k vyvstání tvaru a možnost změn, možnost něčeho určitého i možnost proměn; jde o pole vztahů pevného a pohyblivého. V tomto smyslu mluvili staří o "harmonii světa", tedy o skloubení definitivnosti uchopeného a neurčitosti proměnlivého. Díky prostoru světa a jeho struktuře může vyvstat tvar, který můžeme uchopit. Můžeme však uchopit prostor sám? Nebude to pokus stejně bezbřehý jako pokus o uchopení hmoty, která před naším chápáním stále uniká do hlubiny vzdálené od vědomí? Nebo nám právě prostor nabídne některé zachytitelné struktury přirozeného světa?

Prostor je ve světě, prostor je možností světského bytí. Každé uchopení přirozenosti je také určitým výkladem prostoru, k němuž ta přirozenost patří - a tím je i součástí výkladu světa. Pokus světového názoru uchopit svět v celku je současně pokusem vyčerpat prostor jeho jedním výkladem. Nejrozšířenější takovou představou je patrně představa prostoru jako prázdné nádrže bez stěn, ve které se vyskytují věci jakožto předměty zaplňující část tohoto prostoru, aniž by ty předměty jakkoliv ovlivňovaly vlastnosti takového prostoru. Výskyt předmětů v takovém prostoru je omezen pouze jejich hmotnou stránkou, totiž neprostupností, neboť dva hmotné objekty nemohou v takto vyloženém světě zaujímat stejné místo, nevešly by se. V takovémto prostoru je místo čímsi apriorním a absolutním, je nezávislé na nějakém svém uskutečnění. Proto jsou všechna místa v prostoru rovnocenná. S tím souvisí i nárok takovéhoto prostoru na absolutní velikost, totiž aktuální nekonečnost - a nárok na rovnocennost všech směrů. Jinak by totiž vyvstávala nějaká privilegovaná místa, ať už hraniční nebo středová. Takto uchopený prostor má jednu vlastnost velmi užitečnou pro praxi: je lineární, každá vzdálenost je přenositelnou veličinou jednoduché povahy (skalární). Další prakticky užitečnou stránkou tohoto výkladu prostoru je, že může být pochopen jako prázdnota, která je tu a tam vyplňována hmotou, hmotnými objekty, které se v takovém prostoru vyskytují. Prostor je pak prázdná příležitost k výskytu a látka je výplní místa (výskytu objektu) a neovlivňuje prostor nijak jinak než zabráním místa. Takové pochopení prostoru je ideální pro snadnou konstruovatelnost mechanismů i pro mechanistický výklad světa. Není v něm však místo pro žádnou přirozenost, protože v něm není místo pro jinou změnu než změnu místa (polohy) a není v něm příležitost pro jiné vzájemné vztahy než pro vzájemné šťouchání sousedních objektů.

Mechanistické uchopení prostoru je ilustrativní tím, že tvar je pro ně pouze zabráním místa - i tím, jak navazuje na určitý výklad antického atomismu, pro který je prostor prázdnotou, čili tím nejsoucím, které také nějak jest, totiž právě jako prázdno. Tím skutečně jsoucím, které jest, je pak to, co se v takovémto prostoru vyskytuje, a to musí být povahy diskrétní a vnitřně jednotné a neměnné; musí to tedy být jakési kousíčky skutečnosti samotné, pohybující se v dokonalé prázdnotě bez vlastností. Na rozdíl od antického atomismu se však tyto kousíčky navíc také navzájem strkají. Uchopením prostoru jako prázdnoty je přirozenost redukována na mechanický pohyb nějaké základní skutečnosti, na pohyb dokonale tuhých těles nebo hmotných bodů v předem daném prostoru. Svět je redukován na stroj, který má také charakter výskytu.

Přirozený svět však nemá charakter výskytu a také nemůže být vyčerpán jedním uchopujícím výkladem. Svět přirozeností může být různým způsobem vnímán a i různými způsoby myšlen, ale vždy k němu patří prostor. Charakter prostoru světa souvisí se způsobem uchopování přirozeností. Bez prostoru bychom neměli co ani jak uchopovat, neboť bychom k tomu neměli příležitost. V určitém uchopení se rýsuje určitý typ prostoru jako struktura určitého výkladu světa. Tak lze patrně v našem kontextu vyložit Kantovo určení prostoru a času jako apriorních forem.

Matematik,16 fyzik nebo biolog17 nachází příležitosti k různým interpretacím prostoru světa přirozeností ve svém vlastním oboru. Dějiny filosofie nám nabízejí k výkladu nejstarší pokus o výklad vztahu prostoru a tvaru, který nacházíme v Platónově dialogu Tímaios. Problémem je, jak a kde ideje působí jakožto vnímatelné tvary; co je vedle idejí základem možnosti jevení a vnímání - tedy: co dává každé jednotlivé přirozenosti možnost vzrůstu a proměn. Je řeč o možnosti jevové existence, kterou lze chápat jako látku, a to zvláště s ohledem na tradiční živlové pojetí přirozenosti, ale kterou lze přirovnat i k paměti18 nebo zase vyložit jako možnost prostorovou.

V dialogu Tímaios je možnost jevové existence pojmenována také jako tithéné,19 tedy "navrhování" nebo "ustavování" (odvozeno od slovesa tithénai). O tomto navrhování nebo ustavování byla v dialogu krátce předtím řeč jako o "přemlouvání", peithein.20 Není to ledajaké přemlouvání, ale tvůrčí kosmogonické působení mysli (nús) na nutnost (ananké), díky němuž nutnost dovoluje vznik něčeho jevového, tedy jednotlivé přirozenosti. Mysl přemlouvá nutnost, aby ustoupila a dovolila vznik nebo změnu, a přemlouvá ji tím, že jí nabízí - "navrhuje" - ideu (názor, tvar), tedy něco, na co nutnost může přistoupit, ale co současně otevírá novou možnost. Toto přemlouvání a navrhování otevírá prostor, otevírá stupeň volnosti v jevovém světském bytí. Výsledkem oné "přemluvy" je nahlédnutelný tvar, který se může náznakově uskutečnit růstem určité jevové přirozenosti a který současně umožňuje tuto přirozenost uchopit, rozeznat a začlenit do řádu myšlení. Mysl nabízí nutnosti takové tvarové uspořádání, které nevede ke sporu, a to jak v oblasti čistě geometrické, tak třeba z hlediska prostorů logických, stavových i jiných. Tímto bezrozporným řešením vzniku přirozenosti je eidos (idea, tvar, druh). Názor nachází možný vhled a nutnost mu ustupuje. Oním ustoupením nutnosti se ustavuje určitý druh prostoru, který je určen právě tím, čemu nutnost ustoupila, pro co je v tomto ustaveném prostoru volnost a možnost. Taková možnost se nyní nabízí nejen pro onu jednu přirozenost vyjadřující tvar, který byl předmětem přemluvy, ale nabízí se nyní pro vše, co se může ukazovat v takto ustaveném prostoru; pro vše, co je v otevřených možnostech bezrozporné. Ani tato možnost nemusí být definitivní, přemlouvání nutnosti může pokračovat. Možnost jevení je "neviditelná a beztvárná, všechno přijímající, která však jakýmsi těžko vysvětlitelným způsobem náleží do světa rozumového a kterou lze velmi nesnadno pochopit". Takto se ustavuje chóra, tedy "sídlo" nebo "krajina" či "říše", prostě to, co je schopno něco pojmout, umístit. O tu možnost pojmout a umístit se stále hraje, podle Tímaia jakýmsi "natřásáním", které vyhledává možnosti. Jak pojmout něco nového, jak sladit dosavadní možnosti s tou novou, která se usiluje prosadit.

Každá jednotlivá přirozenost usiluje o sobě vlastní charakteristický tvar a toto úsilí se děje v zápase s ostatními přirozenostmi a s vazbami všech vztahů ve světě, tedy v zápase s nutností vnějších omezení. Ta vnější omezení jsou však nutná a neměnná jen v něčem a jen z určitého hlediska a v určitých souvislostech. Zápas přirozenosti o své místo na světě tedy není jenom šťouchání se sousedy o kousek místa, ale mnohem zásadněji je hledáním místa ve vztazích světa, v jistém smyslu dokonce alespoň zčásti tvorba takového vlastního místa na světě; hledání "niky" jejím tvořením. Jestliže pak přirozenost uchopíme jako něco jsoucího, ukáže se nám její nika (její role na světě) jen jako způsob výskytu daného jsoucna, jako jeho vnější souvislosti s ostatními jsoucny. Nika každé přirozenosti je však založena prostřednictvím vztahů mezi přirozenostmi ve světě, zatímco vnější uchopení téže niky je zrcadlovým obrazem druhového určení uchopené přirozenosti, její eidetické a tedy tvarové stránky.

Tvar utváří prostor. Teprve v takovém prostoru, který určitým způsobem uchopíme a vyložíme jako hotový, se nám tvar jeví jako vyskytující se v prostoru. Klasičtí filosofové nazývají tvar ve vztahu k látce morfé, latinsky pak forma. Jako prostorová možnost je však tvar u Platóna nazýván eidos, což je synonymum výrazu idea - "vhled, vzhled, názor, tvar". Současně je ale eidos, a to nejen u Platóna, pojmenováním pro "druh", latinsky species - a to jak ve významu logickém, jako doplněk k "rodu" (genos), tak ve významu třeba zoologickém. Druh je tedy pochopen nejen jako způsob kategorizace přirozeností skrze jejich tvar, ale také hlouběji skrze jejich niku, čili typ souvislostí, dokonce jako úsilí o určité vlastnosti prostoru, úsilí o upřednostnění určitých vztahů ve světě. Skrze tvar (nejen geometrický) a způsob souvislostí je druh rozpoznatelný vhledem, totiž odkrytím poukazů přirozených jevů k myslitelné idealitě. Díky tomu je alespoň nějaká stránka světa poznatelná.

Někdy můžeme druhové určení rozpoznat podle charakteristického tvaru, k němuž nějaká přirozenost ve svém projevu tíhne. Tak např. poznáme javor podle charakteristických dlaňovitých listů, přestože i na jednom javoru těžko najdeme byť jen dva listy úplně identické. Jindy rozpoznáváme druhové určení podle celkového habitu, který mnohdy souvisí se strategií růstu, čili se způsobem, jakým přirozenost vede zápas o své bytí na světě.21 Tak rozpoznáme javor od topolu už zdálky - a podobně vlastně laicky rozpoznáváme většinu přirozeností, které umíme přirozeně rozeznat a teprve v případě zájmu odborného si všímáme jednotlivých dílčích tvarových znaků. Podle celkového habitu rozpoznáváme v davu lidí své známé, aniž bychom si zřetelně uvědomovali jejich jednotlivé rozlišující znaky. Teprve tehdy, když má být přirozená známost jejich konstituce vystřídána objektivním popisem zvláštních znaků, třeba při policejním pátrání, zaměřujeme na takové znaky zpětně svoji pozornost. V přirozeném vztahu ale nepostupujeme jako počítač, který díky mimořádně složitému programu identifikuje snímaný obraz člověka podle analyzované fotografie uložené do paměti. V přirozeném vztahu ke každé přirozenosti totiž vnímáme nejen rozhraní mezi ní a okolím, tedy vnější tvar, ale také její vnitřní tvar: způsob konstituce, vztah mezi tou přirozeností a mnoha ostatními, vztah mezi tou přirozeností a sebou samými, způsob jejího vyvstávání v naší přirozené zkušenosti, její začlenění do vztahů světa. Vnímáme rozhraní mezi onou přirozeností a námi, což zdaleka není jen záležitost geometrická, neboť zahrnuje zkušenost mnoha různých vzájemných působení, zkušenost prostoru vzájemnosti. Vnímáme, jak se určitá přirozenost vyhraňuje vůči nám jako od nás odlišná, jak v ní živelnost bezmezna zápasí o tvary a zjevuje skrze ně významy.

Prostorem projevu každé přirozenosti jsou všechny souvislosti světa, ale základem této možnosti je tělesnost každé jednotlivé přirozenosti. Svou tělesnou ("fyzickou", tedy "přirozenou") stránkou je každá přirozenost přítomna ve světě, je účastna v jeho souvislostech. Tělesnost každé přirozenosti je základem jejího prostoru možností a je také základem jejích proměn. Každá přirozenost je proměnlivá právě svou tělesností, jakožto tělesné bytí ve světě. Pro živé bytosti je jejich tělesnost součástí jejich životních možností a současně i jakousi pamětí jejich fyzického bytí, neboť nese stopy všech jejich zápasů.

Každá přirozenost tíhne k tvaru, který je pro ni charakteristický, ale současně ten jakýsi "ideální" tvar uskutečňuje pouze v jakémsi náznaku. Navíc je její určitý dosažený tvar poznamenán všemi zápasy s okolím. Krystal kuchyňské soli má vždy kubickou strukturu, ale o tom, jak bude vypadat jeden určitý krystal soli, rozhoduje velmi mnoho okolností. Javor má dlaňovité listy a určitou architekturu větví, ale o tom, jak bude který list vypadat, kolik jich bude, kde bude která větev, o tom se rozhoduje při jeho růstu, v zápase o konkrétní tvar. Ten tvar, ke kterému každá přirozenosti tíhne, je "ideální" v tom smyslu, že jeho rozpoznáním určujeme druh oné přirozenosti, když ji uchopíme vědomím. Je však "ideální" i v tom smyslu, že proměny tvarů oné přirozenosti se jím řídí, aniž by ten přesný ideální tvar byl v dané přirozenosti tělesně přítomný, aniž by bylo předem rozhodnuto o všech detailech jeho přibližného uskutečnění. Tvar je tedy něco, co skrze určitou přirozenost vyvstává do jevu a může být rozpoznáno, ale skrze co se tato přirozenost stává sama sebou a současně se tím stává přirozeností svého druhu.

Zápas každé přirozenosti o své bytí je tak zápasem o něco, čeho definitivní identita není předem známa, co se rozhoduje teprve v onom zápase; ale současně je zápasem, který uskutečňuje jakýsi "úkol" nebo spíše pole možností. Proměny každé přirozenosti tápají v prostoru jejích možností po otevření možností nových i po optimalizaci možností už rozvržených. Je to tápání po něčem, "co býti má", aniž by ta podoba onoho "býti má" byla předem rozhodnutelná. To bude časová dimenze každé přirozenosti. Čas patří k proměnám prostoru možností.

Cokoliv vstupuje do světa, do pole možností a souvislostí, vstupuje do vztahu se vším, co je v tomto poli, účastní se zápasu o strukturu tohoto pole. Právě touto vzájemnou účastí je pole možností utvářeno. Bytí na světě je celostním vztahem, ale tento vztah se uskutečňuje prostřednictvím různých významných okolí. Průběhovost těchto vztahů zakládá přirozený čas.

Ustavování tvarů a zápas o možnosti určují strukturu prostoru. Prostor přirozené zkušenosti tedy není prázdná nádoba bez stěn s předem danými jednoduchými vlastnostmi (metrikou). Prostor není prázdnota, není jen oním "nejsoucím, které jest", jak tomu chtěli antičtí atomisté. Ne náhodou vedlo právě toto příliš jednoduché a umělé pojetí prostoru ke kolapsu antického atomismu. To nic mezi atomy by totiž nemohlo zabránit jejich dotyku a z antické definice atomu plyne, že každým dotykem atomy splynou a nemohou se rozdělit. Vždyť co by je rozlišilo, když u nich není rozlišitelný ani povrch a objem? Moderní atomismus se z této dávné logické pasti dostal díky pojmu pole, díky tomu, že prostor už není chápán jako pouhé "nic", ale jako složitě strukturované prostředí působení, jako složitě utvářené "něco". Podobně jako je už ve středověkém atomismu částice spíše ohniskem určité strukturace okolního prostoru, ohniskem vytváření určité povahy okolí nebo zase výsledkem struktury okolí.

Druh lze zahlédnout jako tíhnutí k určité struktuře pole možností. Podobně lze pochopit např. určitý jazyk jako tíhnutí sémantického pole k určité struktuře. Věc lze pochopit jako hledisko zaujaté vůči nějaké oblasti pole, jako aktuální interpretaci pole možností. Podobně je každé slovo jazyka aktuální interpretací sémantického pole, která se dotvořuje kontextem, totiž umístěním slova v toku řeči. Svět se ukazuje jako síť vzájemných interpretací, a proto může být poznatelný. Každé určité poznání však zohledňuje jen určitý typ vztahů uvnitř tkaniny světa - vždyť už sama tato metafora tkaniny privileguje určité způsoby propojení.

Přirozené tvary jsou běžnou tradiční geometrií jen výjimečně popsatelné bez většího násilí. Snad jen v případě přibližné tvarové aproximace jednoduchých krystalů. Jak však popsat třeba tvar pobřeží, mraku, tkáňové struktury nebo keře? Takové přirozené struktury se zřetelně prezentují jako struktury a tedy tvary, ale z hlediska tradičního geometrického popisu jsou téměř amorfní. I takováto tvarovost však může nalézt své pojmové uchopení, např. ve fraktální geometrii, kterou její tvůrce B. Mandelbrot charakterizuje jako "morfologii amorfního". Mnohé takovéto přirozené struktury lze charakterizovat jako "sobě-podobné", jako hierarchickou strukturu podobných tvarů na různých měřítkových úrovních. Jednoduchým a poněkud naivním příkladem může být třeba smrková větvička s jehličím, smrková větev s jehličkami a celý smrk, tentokrát s převráceným úhlem větvení nižších úrovní, tedy větví v doslovném významu. Přes dvě tisíciletí myslitelé žasli nad možností popisovat mnoho jevů světa geometrií jednoduchých tvarů a využívali této možnosti k zvěcňujícímu uchopování přirozeností i ke konstrukci strojů. Fraktální geometrie soběpodobných struktur není žádnou "přirozenou geometrií" ale opět jen matematickým aparátem k popisu. Umožňuje však popisovat přirozené tvary s menším násilím páchaným na jejich přirozenosti. Je bližší hmotným a tělesným tvarům a je nějak analogická intuici středověkých "albertistů", kteří mluvili o látce jako o "tíhnoucí k tvarům", nebo o látce "těhotné tvary" (materia inchoata).

Vraťme se však v našem zkoumání k základním zkušenostem prostoru. Prostor je příležitostí, stupněm volnosti; ale i vnější omezující podmínkou, neboť jde vždycky o příležitosti už nějak strukturované. Ke zkušenosti prostoru patří i zkušenost naší vlastní tělesnosti, která zkušenost prostoru spojuje se zkušeností hmoty, dokonce s vnitřní zkušeností hmotné přirozenosti. Ke zkušenosti prostoru patří i odlišení sebe sama od ostatních přirozeností, schopnost distance poznávací, ale i zrakové. Možná už proto je tolik našich pojmů pro poznání odvozeno z výrazů pro vidění. Ke zkušenosti prostoru patří i světlo, tedy opět něco pro zrak, ale i pro "světelnou metaforiku poznání", jak zaznívá např. ve výrazech "nahlédnout, objasnit, vysvětlit...". Ke zkušenosti prostoru patří jak možnost zabloudění, tak možnost orientovat se.

V chudé náhradě prostoru prázdnou nádobou bez stěn by byly i tyto zkušenosti chudé. Světlo se zde šíří přímočaře, to jest po nejkratší spojnici. Orientace není možná, neboť žádný směr není privilegovaný - a bloudění ničemu nevadí, neboť žádné místo není privilegované. V prostoru přirozené zkušenosti je tomu jinak a složitější je to i v inteligentnějších nápodobách přirozeného prostoru.

V přirozeném prostoru se vždy už nějak orientuji. Vždy se už nějakým způsobem vztahuji k něčemu v poli svých možností, vždy už potkávám nějaké překážky a nějaká omezení. Každé omezení mých možností je vždy současně příležitostí, neboť v zápase s každou mezí nabývám nějaký svůj tvar, zahrnuji tuto mez do nového rozvrhu svých možností. Zabloudění, tedy ztráta orientace, je nárokem jak k návratu k mým původnějším ("starším") možnostem, tak k pokusu o nové a bohatší nahlédnutí a naplňování prostorových struktur. Orientace v přirozeném prostoru zkušenosti je vždy už orientací v nějak rozvrženém prostoru, třeba v určité krajině. Orientace je vztahem k privilegovaným strukturám krajiny, v doslovném významu třeba k řekám nebo k vrcholům a hřebenům. Orientace využívá těch vlastností krajiny, které jsou zakládány jejím prostorovým rozvrhem: Za hřebenem bude patrně další údolí a z vrcholu se mému pohledu otevře nový horizont, podél potoka většinou dojdu k řece. Podobně je tomu s orientací v prostoru společenském nebo v prostorech jiných životních možností.

Schopnost každé přirozenosti nabývat sobě vlastní tvar, čili vstupovat do světa jako určitá přirozenost zápasící o svou identitu, je spojena s orientací v rozvrhu vztahů světa, i když se právě tyto vztahy mohou působením každé přirozenosti poněkud proměňovat, nejčastěji v jejím okolí. Orientace je vztahem ke světu, k celkovému horizontu vztahů a možností, i když se vždy uskutečňuje už v určité "krajině", v určitém rozvrhu struktury vůči nějakému horizontu a prostřednictvím nějakého okolí. I tehdy, když v krajině zabloudíme, tak víme alespoň to, kde je nahoře a kde dole; to je odkaz k širší struktuře světa, která je obecnější než určitá krajina, neboť patří k tomu, co určitou krajinu spoluzakládá. V jiných prostorech našich možností bývá odkaz k takovéto základnější struktuře náročnější a nedostatky v orientaci se napravují obtížněji. Fatálních ztroskotání v poli možností životního smyslu bývá více než fatálních ztroskotání v krajině. Zčásti je to tím, že jsme krajinu ve velké míře civilizací přeměnili tak, že alespoň v našich středoevropských poměrech je v ní fatální ztroskotání možné jen za zcela extrémních okolností. Před možnými následky ztráty orientace nás chrání hustá síť lidských sídel, cesty a jejich značení i různé zabezpečovací instance naší civilizace. V kulturní krajině ovšem tato zabezpečení většinou používáme jenom pro své pohodlí, neboť taková kulturní krajina, která respektuje svůj původní přirozený rozvrh a pouze jej dále strukturuje, nabízí sama dostatek příležitostí ke spolehlivé orientaci, alespoň tomu, kdo je v ní doma. Doma se cítíme tam, kde nemáme potíže s orientací, kde jsme svým okolím začleněni do složitých vztahů světa tak samozřejmě, že si ty vztahy jdoucí mimo náš okamžitý úzký horizont vůbec nemusíme uvědomovat. To je ovšem něco, co se buduje velmi složitě a většinou i velmi dlouho; něco, čeho kultura, čili umělé pěstování a budování, vyžaduje stálý citlivý respekt vůči původnějším přirozeným strukturám i vůči širšímu okolí. Bez toho jsou naše zásahy do krajiny pouhou devastací. Panelákové sídliště, scelený lán nebo umělý "les", tedy pole na stromy. V podobě monokultury ochuzují krajinu nejen biologicky a esteticky, ale narušují její původní strukturu a neposkytují ani dostatek struktury nové. Takovým zásahem je narušena jemná souvislost časově vrstvených struktur krajiny, včetně struktur kulturních, takže se v takové krajině musíme orientovat spíše pomocí umělých ukazatelů.

Přirozená nezkultivovaná krajina umožňuje přirozenou orientaci, ale úspěšnost té orientace je velmi nejistá a možné následky ztráty orientace mohou být fatální. Kulturní krajina je širším prostorem domova. Zdevastovaná krajina nabízí převážně umělé orientační pomůcky. To je přibližný rozvrh možností lidského zvládání prostoru zemského povrchu. Podobně je tomu ovšem s lidským zvládáním prostorů jiných možností a mnohé z toho lze očekávat i v možnostech rozvrhování prostoru jiných přirozeností než lidských.

Kouzlo pohybu v nezkultivované krajině je právě v tom, že nám připomíná strukturu spodních vrstev naší přirozenosti, že je pro nás vnější obdobou čehosi základního, ale obtížně zvládnutelného v nás samotných. V takové krajině musíme o svůj vztah ke světu skrze své okolí často zápasit, občas i nebezpečně a občas i bez předem známých pravidel onoho zápasu, neboť právě o ta pravidla se teprve zápasí. Podobně je tomu při strukturování nového společenského uspořádání,22 při vzniku nového náboženství, zakládání nového vědního oboru, v období dospívání... Ustavování nových prostorových struktur vždy nějak respektuje možnosti a omezení předchozího "přirozeného" uspořádání prostoru, ale nachází v nich nové možnosti, jejichž uskutečněním se proměňuje struktura sítě vztahů; někdy natolik, že jednotlivé věci jsou v nových vztazích zcela odlišně interpretovány, jejich přirozenost je uchopována (zvěcňována) jinak. Podobné proměny prostorové orientace lze vidět i v morfogenezi anorganických a zvláště organických struktur - viz např. oprávněnou fascinaci vědy 19. st. objevy paleontologickými a embryologickými.

V prostoru světa jsme vždy už nějak orientováni. Co však uděláme, když se naše orientace ukazuje jako nedostatečná, když z nějakého hlediska hrozí její ztráta? Tehdy se obracíme k širším strukturám přirozeného světa a současně hledáme pomoc od umělých struktur vytvořených dosavadní kulturou. Každá přirozenost se orientuje a strukturuje jak vůči stále bohatším souvislostem vztahů k celku, tak pomocí toho, co už tvarově uskutečnila. Když se ztratíme v otevření krajině, hledáme buď světové strany nebo známky civilizace. Původní význam přejatého slova "orientace" je přece vztah ad orientem, tedy nalezení privilegovaného směru, odkud po noci ráno vzchází světlo. I některé základní kulturní struktury jsou takto doslovně "orientovány", obráceny k Východu, například oltáře.

Určit světové strany, to znamená nalézt směry, které jsou privilegovány jen a právě tím, jak je skrze ně určitá část krajiny začleněna do "nebeských" souvislostí světa. Antičtí Řekové by řekli: zpozorovat, jak úranos (nebe) umožňuje zahlédnout kosmos, uspořádání světa. Orientace v prostoru souvisí s orientací v čase, se vztahem k událostem světa. Východ Slunce je jedním z výsostných symbolů události světa, která současně strukturuje prostor, zakládá privilegovaný směr. Vzcházení světla zakládá prostor, který je nahlédnutelný a má tedy určité poznatelné a vyslovitelné vlastnosti. Antická a středověká mystika světla, která na jedné straně podstatně ovlivnila filosofické pojmosloví i mnohé filosofické nauky a na druhé straně soustředila zájem na optiku jako na fyzikální disciplínu, zná i pochopení prostoru jako struktury vytvářené světlem, způsobem vzcházení poznatelnosti. Např. v díle Roberta Grossetesteho "O světle neboli o počínání tvarů"23 je metrika prostoru vytvářena způsobem šíření světla a utváření tvarů je zdrojem jasu poznatelnosti jednotlivých přirozeností. Prostor je strukturován poznatelností, kterou nabízejí tvary; jeho možnosti a omezení jsou určeny způsobem vzcházení jasu.

Schopnost orientace je schopností diváka světa, který umí zaujmout důležité hledisko, všimnout si důležitého místa, který se umí podívat důležitým směrem, umí zahlédnout důležitý tvar. Právě ono zahlédnutí nějakého směru nebo tvaru jako důležitého pak umožňuje i orientované jednání, zápas o naplnění tvaru. V přirozené zkušenosti, v chování i při jednání v přirozeném světě, se v prostoru objevují privilegovaná místa, privilegované směry i privilegované tvary, byť jde o privilegovanost mnohdy relativní a proměnitelnou. To vidíme v embryogenezi, ve struktuře myšlení i v praktickém lidském jednání. Právě ta privilegovanost některých míst, směrů a tvarů umožňuje orientaci v prostoru, ale využívání oné orientace mnohdy oslabuje privilegovanost oněch základních prostorových struktur. Chceme-li využít určité pochopení prostoru, tak se je přece pokusíme uplatnit i na jiném místě, než ze kterého bylo zahlédnuto, a třeba i v jiném směru, než ve kterém se nám původně otevřelo. Expanze do prostoru bude snadnější, když se bude dít v prostoru izotropním a izomorfním. Proto naše myšlení přednostně hledá takovéto volně přenositelné vlastnosti prostorových struktur, které lze do značné míry uplatnit i jinde a jindy než tam, kde se původně ukázaly. Pokus myslet prostor jako jeden z geometrických prostorů pomáhá naší orientaci a také umožňuje účinné zasahování do okolního světa. Pokusem o výklad veškeré tvarovosti z privilegovaných tvarů byla už Euklidova geometrie, která přitom dokonale ruší jakoukoliv privilegovanost míst nebo směrů.

Pomocí vlastností eukleidovsky myšleného prostoru lze dokonale popisovat naše výtvory, ať už jde o geometrické konstrukce nebo výtvory materiální: domy, stroje. Protože jde o prostor pouze myšlený a všechny jeho vlastnosti jsou navíc jednoduše přenositelné z místa na místo a bez ohledu na směr, můžeme chtít pomocí vlastností tohoto prostoru popsat cokoliv. Rozumný smysl to má všude tam, kde popisuji něco věcně uchopeného, co záměrně popisuji nikoliv jako nějakou přirozenost, ale jako určitou věc, u které je lhostejné, zda je předmětně uchopenou přirozeností nebo mým konstruktem. Neproblematické je to tehdy, když nějakou přirozenost uchopím natolik zvěcňujícím způsobem, že ji zcela vydělím z jejích souvislostí a vím o tom, že to dělám a proč to dělám. Tak mohu vidět třeba letokruhy na uříznutém kmeni stromu. Vlastnostmi myšleného prostoru si ale mohu pomoci i jindy, například při popisu výhledu z rozhledny, který může sloužit i jako orientační pomůcka. Krajním případem aplikace prostoru myšleného nezávisle na mimogeometrických kontextech je konstrukce a pak praktické použití mapy. O tom, že převod prostoru přirozené zkušenosti na prostor geometricky myšlený není snadný, se můžeme přesvědčit, když se sami pokusíme nakreslit mapu části krajiny na základě jejího pozorování z několika míst poskytujících výhled. Přirozená orientace v krajině si všímá privilegovaných míst a směrů, kdežto na mapě musí být privilegovaná místa zvýrazněna smluvenými značkami, aby je bylo vůbec vidět. Některé velké struktury krajiny však naopak zřetelně vystoupí teprve na mapě - to je snad ospravedlněním konstrukce map při poznávání světa.

Dosah rozdílu mezi prostorem přirozené zkušenosti a prostorem geometricky myšleným může ukázat také rozdíl mezi kognitivní mapou, která by popisovala způsob naší orientace a mapou geometricky konstruovanou. Kognitivní mapa zvýrazňuje často užívané cesty, orientační body a jiná důležitá místa, zatímco vše ostatní je pouze pozadím, je jen matně tušené nebo neostré a bez jednoznačného měřítka zobrazení. Někdy takto popisujeme příteli, jak na výletě najde studánku v lese, který sami známe, jindy zase, jak se veřejnou dopravou dostane na určité místo v jiném městě.

Naše přirozená zkušenost však také zohledňuje perspektivu, a to jak čistě geometrickou, tak i jinou. Nejen velikosti hor a jezer, ale i velikosti problémů, radostí a starostí se nám zdálky jeví být menší. Lze si dokonce představit jakousi konstrukci mapy, která by umělým prostředky lépe vystihovala mnohé vlastnosti přirozené zkušenosti životního prostoru:

Uprostřed mapy označíme místo, ze kterého se právě díváme. Vše, co je v dosahu našich rukou, zobrazíme v měřítku 1 sáh na 1 palec. Vše, co je dále, zobrazíme v logaritmické škále, nejlépe v poměru "přirozených" logaritmů - každý další centimetr od středu zvětší dosah naší mapy přibližně 2,72 krát. Na větší papír se nám vejde celý svět. Nový Zéland bude všude na kraji asi 16 palců od středu mapy, zatímco uprostřed bude s rozumným rozlišením naše okolí. Můžeme si udělat i třetí dimenzi výšky a hloubky - a pořád se nám to celé pohodlně vejde na stůl. Lidé budou vysocí asi palec, hory 7 až 8 palců, Měsíc bude asi 19 palců vysoko, Slunce asi 25 palců, okem viditelné hvězdy 38 až 46 palců, nejbližší galaxie 50 palců, ba i předpokládaná velikost vesmíru se ještě vejde pod strop. To, co je právě důležité, je uprostřed a v detailu, ostatní ustupuje do pozadí. Taková mapa ovšem nemá žádné praktické použití právě proto, že není místně přenositelná. Z každého místa bychom ji museli konstruovat znovu, což ovšem v našem myšlení skutečně asi děláme. Naše zkušenost prostoru je podobná pohybu. Zajímavá je i ta logaritmická škála, neboť souvisící s racionální kvantifikací naší zkušenosti. V takovém významu ji potkáváme i ve Fechnerově zákonu psychofyzického vnímání. Chceme-li racionálně linearizovat škálu různých intenzit našeho smyslového vnímání určitého jevu (světla, zvuku), zjistíme, že idealizovaná škála je logaritmická, viz například "decibely" nebo "hvězdné velikosti" v astronomii. Podobně i mnoho přístrojově měřených veličin reálného světa má statisticky vzato logaritmicko-normální rozložení. Z hlediska matematického popisu má v sobě vztah mezi přirozeným a umělým podezřele často složku popsatelnou jako vztah mezi škálou lineární a exponenciální. V podobných vztazích přece formálně popisujeme i kvantitativní změny přirozeností: růstová křivka, logistická křivka obecné změny stavu, exploze, oscilace.

Ve snaze krajinu kultivovat krajinu často devastujeme. Podobně je tomu nejen s krajinou, ale s každou přirozeností, včetně přirozeností naší a včetně našeho myšlení. Ve snaze být na světě doma a poznávat jej, svět často také devastujeme. Devastace prostoru je podstatnou součástí každé takové devastace a prostorové struktury jsou přitom dobře rozpoznatelné, právě proto, že to jsou struktury. Tímto směrem by se tedy mohla ubírat řada dalších zkoumání, důležitých pro poznání struktur světa i pro pochopení našich artificiálních zkreslování. Vždyť celé novověké úsilí o vědecké poznání a technické zvládnutí světa bylo založeno Descartovým poznáním vnějšku, tedy toho, co je res extensa, "věc roztažná", metodou more geometrico, "způsobem geometrickým". Je to pokus o to, jak být na celém světě doma, jak kultivovat svou vlastní přirozenost. Byl to však i pokus, který zastřel přirozený svět sítí umělých ukazatelů, který ve strachu před nejistotou divočiny přirozenosti zdevastoval mnoho z naší přirozené zkušenosti i mnoho z vnější krajiny. Byl to pokus, který chtěl celou zkušenost uchopit jedním jednotícím náhledem; který chtěl všechny prostory možností všech okolí každé přirozenosti převést na tvary zaplňující jediný a jednoduchý prostor pochopený určitým způsobem; který chtěl vše, co se do takového popisu nevejde, prohlásit za nejsoucí nebo to nejsoucím fyzicky učinit.

 << Předchozí: Hmota a látka << >> Následující: Čas, kauzalita a synchronicita >>
1 Viz Jan Patočka: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1992.
2 Viz Václav Bělohradský: Přirozený svět jako politický problém, Praha 1991.
3 Viz Erazim Kohák: Oheň a hvězdy - originál: The Embers and the Stars. A Philosophical Inquiry into the Moral Sense of Nature. The Univ. Of Chicago Press 1984.
4 Viz přednášky Miroslava Petříčka jr. na FF UK v r. 1992/93 O hranici, na motivy Deleuzovy Rhizomy.
5 Petr Kouba, Světy a mezisvěty, CTS UK, Praha 2005.
6 Například u židovského hellénizovaného myslitele Filóna Alexandrijského na přelomu letopočtu je člověk paroikos, "podílník", zatímco Bůh je kosmú polités. De cherubim 121.
7 Praha 1936, 1970, 1992. Ve 2. vydání je obsáhlý dodatek Přirozený svět v meditaci svého autora po třiceti letech. Poslední kritické ohlédnutí pochází z doslovu k francouzskému vydání r. 1976.
8 E. Husserl, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Praha 1972, s. 160.
9 Viz Das Problem der Einfühlung, fragmenty rukopisu E. Husserla z r. 1934, in: Zur Phaänomenologie der Intersubjektivität.
10 Eugen Fink, Existenz und Koexistenz, 1987.
11 Aristotelés, Metaphysica I, 3, p. 983b = Thales A 12, Diels.
12 Náš český jazyk tyto novinky zkušenostní evoluce vnímání světa ještě akcentuje právě slovem "hmota", které zcela výjimečně a prý víceméně náhodou asociuje právě tu hmatnost a mimovolně i hemživost.
13 Viz scholastická nauka materia est principium individuationis, "hmota je principem zjednotlivění", totiž zmnožení obecnin v mnoha hmotných uskutečněních. Např. mnoho jednotlivých rostlin téhož druhu nebo mnoho nakreslených kruhů.
14 Viz Ivo Leclerc, The Nature of Physical Existence, Allen & Unwin Ltd., 1972.
15 Pierre Teilhard de Chardin, Hymnus na hmotu, v: Vesmír a lidstvo, Praha Vyšehrad 1990, s. 265.
16 Viz Petr Vopěnka, Neviditelné reálné tvary, v: Geometrie živého, Praha 1991, s. 35.
17 Viz Zdeněk Neubauer, O strukturalistickém hnutí v biologii, v: Geometrie živého, Praha 1991, s. 43.
18 Viz Platón, Theaetetus 191c.
19 Platón, Timaeus 49a. František Novotný překládá "chůva" pro kontext s jinými "mateřskými" pojmenováními této možnosti.
20 Platón, Timaeus 47e-48a.
21 Viz Jiří Sádlo, O morfogenezi architektury rostlin, v: Geometrie živého, Praha 1991, s. 235.
22 Viz Hérakleitos B 44: "Je třeba, aby lid bojoval o zákon, který se rodí, jako o hradbu."
23 R. Grosseteste, De luce seu inchoatione formarum, ed. L. Baur, Münster 1912.
24 Anaximandros B 1 Diels (součást A 9), Simplikios, Physica 24, 13. Tato nejstarší věta, považovaná školní tradicí za filosofickou, ovšem začíná i končí pouhým referátem, který má původ v aristotelském pochopení předsokratiků.
25 Viz Edo Gajdoš, Přirozená a metrická událost v prostoru a čase, doktorská práce na katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF UK, 2005.
26 Aurelius Augustinus, Confessiones X, 7-19.
27 Hérakleitos B 91 v kontextu Plútarchova výkladu, De E apud Delphos 18, p. 392b.
28 Viz Józef Tischner, Fenomenologia spotkania, in: Analecta cracoviensa, Kraków 1978, p. 73-98.

Další části Filosofie živé přírody

1. část

3. část

4. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 2. část [online]. Glosy.info, 25.říjen 2005. [cit. 29.března 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-2-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
přirozený svět. čas. prostor. Hérakleitos. mýtus. fenomenologie. Husserl Edmund. epoché. fenomenologická redukce. hmota. přirozenost. tvar. eidos. kauzalita. synchronicita.

Diskuse k tématu


Přidat komentář