Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
4.července 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filosofie živé přírody - 3. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 5.ledna 2006, text čítá cca 14064 slova. 13113 přečtení  |  1 reakce

9. Živé bytosti - organismus, metabolé, sebevztažnost; jednota v proměně; mezi chaosem a řádem. Vztah k celku jako otevřenost živého světu. Živá bytost jako svébytný celek hledající svoji identitu v proměně. Tajemství sexu, smrtelnosti a individuality.


Setkání s živou bytostí, s čímkoliv živým, zakládá neredukovatelnou přirozenou zkušenost, zkušenost přirozenosti. Podobná zkušenost se sice nabízí i v setkání s přirozeností neživou - vždyť také archaický svět nerozlišuje mezi živým a neživým tak ostře jako my - ale neživou přirozenost jsme dnes velmi často nakloněni hned redukovat na už uchopenou věc nebo dokonce předmět, zacházet s ní jako s takovou, dokonce ji takto už vnímat. Neživé ztratilo na zajímavosti, když se pro nás exemplem jsoucnosti staly naše výrobky. Umíme přece vyrobit i krystal. A pro snadné poznávání se hodí něco zvlášť neživého, nejlépe ne-přirozeného, např. "dokonale tuhé těleso". Vše ostatní je nějak složitější a méně spolehlivé. Obtížněji se to pojmově uchopuje, obtížněji zvládá. Vše přirozenější a živější je zdrojem obtíží nejen pro naše poznávání pomocí přesných pojmů, ale je nějak obtížnější i pro sebe sama, neboť ve své větší komplikovanosti a díky většímu bohatství vztahů je vše takové samo více ohroženo, okolím i sebou samým, silněji manifestuje svoji časnost, svoji vzniklost i pomíjivost. Vše živé manifestuje svoji zrozenost nebo vyrostlost i svoji pomíjivost tak silně, že aproximace něčeho živého třeba oním dokonale tuhým tělesem je zvláště nepřípadná. Vše živé je silnou manifestací přirozenosti, nápadně vzdoruje pokusu o srovnání s mechanickým výrobkem. Naše dosavadní zkoumání si všímala přirozenosti většinou bez ohledu na to, zda se jedná o přirozenost neživou nebo živou. Přesto byla zkušenost přirozenosti ukazována způsobem, který preferoval zkušenost živého. Mohou tedy být obviněna z "fytomorfismu" a "zoomorfismu", který po vzoru archaických vrstev vědomí nedostatečně rozlišuje mezi živým a neživým. To je však pro přirozenou zkušenost charakteristické. Zatímco zvěcňující uchopování se do nějaké míry pozastavuje před projevy života, nepozastavuje se před neživým, které se svému zvěcnění nemůže tak výrazně a tak často i nečekaně bránit. Uchopit kámen je něco jiného než uchopit zvíře, natož pak člověka, přestože na předmětné úrovni je předmět jako předmět. Při setkání s čímkoliv živým je obtížnější odmyslet si drama zrozenosti a pomíjivosti. Živé je exemplem přirozenosti. Překvapí nás svým vlastním pohybem, vyskočí nám z ruky. Jindy nám v ruce uvadne. Analogické projevy neživé přirozenosti bývají méně dramatické, pokud se ovšem nejedná třeba o výbušninu.

Vše živé roste a stárne; rodí se, rodí a umírá; přitom složitě komunikuje se světem, je složitým způsobem účastno na vztazích světa. Vše živé má i překvapivě složitou vnitřní strukturu, která představuje jakýsi vnitřní svět, fyzicky realizovanou síť vnitřních vztahů, skrze které se komunikace s vnějším okolím uskutečňuje. Každá živá přirozenost je dobrým exemplem jsoucna díky tomu, že je tělesným výrazem péče o sebe sama a o vztahy k okolí. Tělesná stránka živé přirozenosti byla v 18. st. nazvána "organismus". Běžné řecké slovo organon znamená "nástroj" nebo to, "co k něčemu slouží". Organismus slouží svému usilování, svému směřování a má takovou strukturu, že tato služebnost je v něm soběpodobnostně rozvrstvena na mnoha úrovních. Tak můžeme mluvit o končetinách jako o nástrojích pohybu nebo o jednotlivých vnitřních orgánech a každý z nich bude svoji roli uskutečňovat opět skrze nějaké jemu služebné vnitřní struktury, které jsou jeho součástí: tkáně, buňky atd. Při pokusu o věcné uchopení to skoro vypadá jako záměrně konstruované složité uspořádání na mnoha úrovních. Toto uspořádání je ovšem "organické", čili svému směřování navzájem sloužící, ne pouze mechanické. Proměna funkcí tohoto uspořádání a variace jeho tělesné realizace patří k tvarovému úsilí přirozenosti. Organismus se vztahuje ke světu také skrze orgány a ty opět také skrze celý organismus. Organismus má vnitřní i vnější horizonty vztahů, které se utvářejí a proměňují.

Organismus je celkem v malém a tím se liší od mechanismu. Dokáže napravovat některá porušení orgánů nebo jejich vztahů, ale na následky některých porušení umírá, což je něco jiného, než když se mechanismus porouchá. Některé organismy obnoví celou sobě vlastní strukturu i z některé své části. Tíhnutí k tomu, být celkem v malém, je stejně zřejmé jako tíhnutí k charakteristickým tvarům a uskutečňuje se skrze ně. Despekt přirozené zkušenosti vůči parazitům nemusí mít základ jen v antropomorfním moralismu, vůči tomu, kdo se "přiživuje", ale může souviset i s tím, že tyto organismy nejsou pro sebe dostatečným celkem. Celostnost svébytného organismu přitom nemusí mít zřetelně uchopitelné meze (např. u keřů), ale přirozená zkušenost opět privileguje ty živé bytosti, které jsou pro ni celistvé zřetelně: stromy, zvířata. Takové přirozenosti zřetelně vystupují z pozadí, dokonce se dají počítat. Při jejich uchopování není vědomí na rozpacích, jak stanovit jednotku pro jejich počet. Jsou to přirozenosti značně vyhraněné, biologové jim říkají (nebo možná spíše říkali) "vyšší".

Každá přirozenost je v proměně. Už předsokratovské myšlení přiřazuje k fysis, metabolé, "proměnu, přeměnu". Přirozenost jest vždy jaksi "napůl", staří říkali "mezi (en mesó)", totiž ve své proměně, v procesu utváření a ustupování. Toto proměňování a přeměňování bylo nazváno metabolismus. Naše zpředmětňující uchopení se soustředí spíše na ten význam metabolismu, který souvisí s přijímáním potravy a s trávením. To je ovšem součástí sebepřeměny organismu. Organismus obnovuje své tvary z nově získávané látky. V předmětném uchopení to má důvody energetické a růstové. Tato hlediska (zvláště energetické) bývají v živé přírodě šetrně optimalizována. Ale v mnohém ohledu organismy plýtvají.

Látková jednota organismu je vždy jen částečná. I jeho tvarová a strukturní stránka se proměňuje. Organismus patří mezi ty přírodní struktury, které se udržují průtokem energie (disipativní struktury), jako např. vír nebo plamen, ale krom své větší složitosti také vyjadřuje své směřování, je silněji poznamenán svým zrozením i svou smrtelností, aktivněji zápasí o svůj tvar a o své místo ve vztazích světa.

Vír i plamen si podržují jakousi tvarovou identitu v proudu nové látky a v proudu energie. Jejich totožnost není založena identitou látky a často ani identitou tvaru, ale souvislostí děje a mnohdy i určitým stylem proměn tvarů v určité jejich škále. Je to identita procesu. Totéž se dá v jistém přiblížení říci i o živých přirozenostech, ale není to vůči přirozené zkušenosti ještě dostatečné. Podoba živé bytosti se mění s věkem a s okolnostmi, navíc se časová orientace těchto proměn silně manifestuje. Zrození je cosi víc než vznik a smrt cosi jiného než zánik; identita živé bytosti je čimsi víc než kontinuitou procesu proměn. Z určitého hlediska si živá bytost některé své tvarové proměny sama řídí. Živá bytost se vztahuje ke svému okolí, ale i ke svým tvarům, svým tělesným strukturám a možnostem, a toto sebevztahování je základem rozvrhování pole možností, základem zápasu o své uskutečnění, o svou identitu.

Identita uprostřed proměn, dokonce i proměn tvarových, nemůže být zakládána jinak než sebevztažností. Je to identita, která není nikdy plně přítomná, o kterou se usiluje, asi jako o ideu, kterou je tvarové a strukturní dění poměřováno a která se v tomto dění hledá. Tato identita je "kybernetická" v původním smyslu slova, totiž ve smyslu vzájemného seřízení všech složek a vrstev organismu, ve smyslu seřízení vztahů mezi organismem a okolím i ve smyslu seřízení vztahů ve světě. Tato "kybernetika" úsilí organismu o identitu není plně převoditelná na pouhou zpětnou vazbu, která je realizovatelná i prostředky mechanickými (včetně elektronických), neživými. Vše to, čím se skutečná kybernetika živého realizuje, totiž není pouze prostředkem této realizace, nýbrž je doslovně organickou součástí živé bytosti. Je jí samou, výsledkem její dosavadní kybernetiky.

Sebevztažnost vynořuje přirozenost z pozadí bezmezna. Svými vnitřními horizonty se přirozenost vynořuje z chaosu a vstupuje do světa vnějších horizontů. Živá přirozenost tak činí zvláštním způsobem, ke kterému patří na jedné straně velká citlivost na nepatrné podněty, ale na druhé straně určitá oblast dobré stability, zajišťovaná sebevztažností. Ze zkušenosti známe třeba to, že živé bytosti lze snadněji ublížit než kameni, ale i to, že živá bytost si v určitých mezích zahojí ránu lépe než kámen.

Náznaková identita každé sebevztažnosti je rozhraním mezi chaosem a pevným řádem. Každá živá přirozenost je možná jen v rámci určitého řádu světa a sama určitý řád v sobě a ve svém okolí vytváří, ale současně je to řád neustále vynořovaný z chaosu, totiž z proudění látky a z každé proměny. Život je "živelný", ale jeho živelnost míří k tvaru, k vnitřnímu řádu. Dokud se živá bytost dokáže na tomto rozhraní pohybovat tak, aby si utvářela dostatečný prostor pružné stability, dotud je živá. Fixní řád sám o sobě patří stejně tak jako chaos sám o sobě ke smrti a ne k životu. Algoritmus i náhoda jsou mimo život, ale živá přirozenost si dokáže pomoci čímsi, co lze napodobit algoritmem; stejně jako si v určitých mezích dokáže poradit s nahodilou událostí, která ji potká, nebo dokonce svou překvapivostí může takovou událost způsobit. Živá bytost tělesně čte náhodu synchronistně, čte ji jako součást struktury vztahů smyslu a podle toho na ni odpovídá, někdy jakoby algoritmicky "mechanickou" reakcí, jindy nalezením překvapivého řešení v novém poli možností.

Organismus je celkem a vztahuje se k určitému světu jako celku, i když z důvodů látkového metabolismu nejvíc ke svému fyzickému okolí. Vztahem ke světu je totiž paradoxně právě sama sebevztažnost: péče o svůj řád a jeho dostatečnou pružnost, péče o svůj tvar, tápání po svých možnostech skrze ty už uskutečněné i skrze vnější okolnosti. Organismus se pokouší číst sebe sama i každý vnější podnět celostně, totiž s ohledem na "svůj" svět, s ohledem na určitý horizont tvarů a událostí. Právě ony "vyšší" živé bytosti, které v přirozené zkušenosti vnímáme jako více vyhraněné vůči pozadí a zřetelněji vyvstalé z bezmezna, mají většinou nejen velmi složitou vnitřní strukturu a složitou komunikaci se svým okolím, ale i zřetelnější náznak čehosi, co je snad předobrazem vědomí. V přirozené zkušenosti se ukazují jako svébytné. Jejich větší vyhraněnost je většinou na úkor jejich regeneračních schopností, ale možnosti jejich vztahů k určitému okolí naopak obohacuje. Každá vyhraněnost je rozhraním komunikace: otevírá se světu a ohrožuje samu sebe.

Živé bytosti nejen rostou, komunikují se sebou navzájem a se světem a umírají, ale také se reprodukují. Reprodukce je podstatným znakem života. Někdy reprodukce vypadá spíše jako extrapolovaná schopnost regenerace, třeba při vegetativním množení rostlin. Z jedné strany to schne nebo hnije, na druhou stranu to roste. Tehdy nemáme žádné přesné určení individuality jedince a uchovávají se také všechny vlastnosti. Specifickou sázkou života je až pohlavní reprodukce: Vzniká zcela nový organismus, který sice dědí směs vlastnosti rodičů, včetně těch, které se u nich samotných nemusely zjevně projevit, ale obvykle si nijak "nepamatuje" nic z individuálního života svých rodičů, není tím poznamenán a musí se to znova "naučit". Novodobá biologie zdůvodňuje nutnost tohoto nového počátku pohlavně vznikajícího organismu jevem zvaným Weissmannova bariéra. Ta zaručuje, že nový jedinec je skutečně novým jedincem, odděleným a odlišným od rodičů, byť většinou v mnohém podobný. Při pohlavní reprodukci je individualita principiální a nelze ji poměřovat mírou podobnosti nebo nepodobnosti rodičům. Takové organismy intuitivně považujeme za "vyšší", neboť s námi lidmi sdílejí specifické tajemství vztahů sexu, smrtelnosti a individuality. Reprodukce je tajemstvím života, ale teprve pohlavní reprodukce přináší také individualitu v silném smyslu slova a smrt v silném smyslu slova, totiž smrt jedince. Schopnost plodit znamená smrtelnost individua, podobně je zplozenec jedinečný a smrtelný. Individualita se nabízí v obapolném vztahu sexu a smrti, což jsou pro pohlavně se množící bytosti jenom jiná jména pro život. Individualita, smrtelnost a sex dávají smysl jenom v této své konfigurační úplnosti. Ostatně, toto bývalo hlavním tématem řady zasvěcujících obřadů, iniciačních ritů i eleúsinských mystérií. Přes rozbujelou tematizaci sexu v naší civilizaci je toto téma stále nedostatečně promýšlené, neboť by mohlo zakládat pochopení jak pro vztah lidské individuality, sexuality a smrtelnosti, tak pro pochopení nějaké individuality také u ostatních obratlovců nebo třeba stromů a květin. Navíc je sex mohutným zdrojem emocí, tedy toho, co sice příslovečně nejde dohromady s rozumem, ale co je nutnou inspirací a jakousi tažnou silou intelektu, který by jinak byl pouhým strojovým kalkulem. (Ostatně, stroj není emotivní, neboť nemá tělo, které by bylo jeho a nemnoží se pohlavně.)

 << Předchozí: Evoluce << >> Následující: Neuchopitelnost života >>
1 Viz Gregorios z Nyssy, De oppificio hominis.
2 Edward O. Wilson, O lidské přirozenosti, Praha LN, s. 191.
3 Viz Jan Patočka: Negativní platonismus, Praha, Čs. Spisovatel 1990.
4 Thomas Kuhn, The Structure of Scientific Revolution, Chicago 1962.
5 Tertullianus, De anima 14, jako Hérakleitos B 67a Diels.
6 Hisdosus Scholasticus, Ad Chalcidium In Platon. Tim. 34 b, cod. Paris. l. 8624 s. XII F.2; jako Hérakleitos B 67a Diel.
7 Hérakleitos B 41.

Další části Filosofie živé přírody

1. část

2. část

4. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 3. část [online]. Glosy.info, 5.leden 2006. [cit. 4.července 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-3-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
evoluce. darwinismus. evolucionismus. kreacionismus. přirozenost. selekce. Darwin Charles. Wilson Edward. živá bytost. organismus. sex. smrt. individualita. paradigma. redukcionismus. Kuhn Thomas. fysis.

Diskuse k tématu


Přidat komentář