Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
30.března 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filosofie živé přírody - 3. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 5.ledna 2006, text čítá cca 14064 slova. 13113 přečtení  |  1 reakce

10. Problém poznatelnosti živého. Redukce živého vypuštěním duše. Neuchopitelnost života, který sám uchopuje. Devastace života. Život a bytí.


Každý pokus vyznat se ve fysis uchopuje něco věcného - a tím současně přirozenost zakrývá. Pravda jednotlivé přirozenosti, čili její neskrytost, je v jejím projevu a působení; zatímco každé uchopení, byť i bylo pokusem o odkrytí, je současně zakrytím přirozenosti jako přirozené, zakrytím přirozenosti jejím zvěcněním. V uchopené věci (uchopené rukou nebo myšlenkou) ale přirozenost může stále působit jako hlubina oné věci, alespoň pokud tu uchopenou věc zcela neizolujeme od světa a nevypreparujeme. Naše uchopování přirozenosti nám umožňuje život, umožňuje nám obživu i orientaci na světě a poznání mnoha jeho struktur. Uchopování zakrývá přirozenost, ale šikovné uchopení zakrývá přirozenost něčím z toho, k čemu tato přirozenost směřovala, o co usilovala. Zvěcňující uchopení je tak kromě jiného také fixací cíle určité přirozenosti jakožto věci; je aktivním výběrem jednoho z mnoha směrů pohybu přirozenosti a jednoho z mnoha jejích vztahů; výběrem, který určité vztahy a směry privileguje a izoluje - a z tohoto hlediska je pak vnímá jako definitivní a určité. Vztah mezi uchopováním a jevením (zakrýváním a neskrytostí) není nijak nepřirozený. Je součástí toho, jak se jednotlivé přirozenosti navzájem interpretují v kontextech sobě blízkých vrstev světa. Uchopitelnost zakládá nejen možnost obživy a poznání, ale zakládá i domov, neproblematickou oblast světa, jejíž všednost nás nezrazuje a neleká, ale skrývá životodárné hlubiny.

V uchopení může být přirozenost jaksi domestikována a začleněna do vztahů našeho okolí. Může ale také být v jakémsi smyslu znásilněna, zabita nebo dokonce vypreparována. Člověk je bytostí světa a ne pouze bytostí svého okolí. Proto může zakoušet zakrývající stránku každého uchopení, ale může se také pokusit zcela fixovat některou vrstvu uchopené věci, aby se tak stal pánem svého výkladu světa. Člověk může zakoušet hlubiny a myslet vztahy horizontů světa, ale může také "zabít svět" tak důkladně, že v něm jen těžko potká cokoliv živého a přirozeného - alespoň než se mu tato uzurpátorská vláda vymkne z rukou nebo z vědomí.

K naší přirozené vládě ve světě patří, že umíme přirozenosti rozpoznávat, že se s nimi můžeme setkávat, že se mezi nimi orientujeme ve vztahu k celku, že je můžeme uchopovat. K přirozenosti zase patří, že nás umí překvapit, že nám může dát příležitost k setkání s nějakou novou dimenzí sebe sama, světa i nás samotných. Setkání s nově projevenou dimenzí nějaké přirozenosti může probouzet úctu; může to být zjevení numinózního, které nám otevírá novou životní příležitost, ale současně nás vystavuje nějakému nebezpečí. Poukazuje k dimenzím světa, které nám zatím nebyly zjevné, ale také zpochybňuje naše dosavadní představy. Numinózní je zdrojem života i nebezpečí. Probouzí vnímaní krásy, úctu i strach. Takováto přirozená zkušenost je základem zkušenosti náboženské, filosofické i vědecké. Každá z těchto oblastí lidské kultury ale s přirozenými základy své zkušenosti zachází jinak. Náboženská transformace úcty se vystavuje nebezpečí pokrytectví, filosofická transformace úcty nebezpečí ideologizace, vědecká transformace úcty zase nebezpečí útěku před přirozeností i technické agrese vůči ní. Útěk a agrese patří k základním způsobům našeho i zvířecího vztahování k různým přirozenostem i prostředím. Předmětně uchopující poznávání je však v nebezpečí, že útěk a agresi uskuteční jako svůj vztah ke každé přirozenosti, dokonce jako vztah ke světu (přirozenému světu). Útěk i agrese nás oddělují od nečekaných nebo příliš mocných projevů přirozenosti. Útěk nás od nich vzdálí, agrese omezí nebo zruší jejich působnost, vnutí přirozenosti meze nebo ji zabije. Agrese fixuje, částečně nebo úplně znehybňuje přirozenost. Jakožto kořist agresivního uchopení, které se obávalo setkání s přirozeností nebo o ně alespoň nestálo, je už přirozenost nehybná; není už sama sebou, ale pouhým zbytkem po sobě samé; zbytkem struktur, které při svém zápasu o tvar na světě utvořila.

Agresivní fixace přirozenosti otevírá jiné možnosti než útěk před dynamikou přirozenosti. Útěk se stává zbytečným, agrese nás také vzdaluje od moci proměnlivosti. Navíc přináší kořist, často užitečnou, jindy trofej. Pravda je lovena na pláních světa, v houštinách a hlubinách přirozenosti (už Platónova metafora), ale tato fixující agrese nás může oddělovat od přirozenosti jakožto přirozené, pokud zapomeneme na to , že je to lov, tedy také obřadná hra, která je součástí bytí na světě. Pak nám zbude jen užitečná i neužitečná kořist našich poznatků a trofeje našeho umu, které symbolizují náš nový vztah - ne už k bytí světa, ale k umělým výtvorům technickým i institučním. Ztrátou orientace přestává ulovená pravda poukazovat na svoji skrytost - není už odkrytým poukazem na hlubinu, ale pouhou součástí pláně bezrozporných vět nebo vytýčených cílů.

Naše současná zkušenost ukazuje, že se mnohá z těchto nebezpečí vědeckého přístupu ke všemu na světe naplnila. Často za to nemůže ani tolik věda samotná, jako spíše vědecký přístup k veškerenstvu napodobovaný všemi, kdo touží po moci osobní i veřejné, ale bez znalosti a odpovědnosti, která je vlastní tomu, kdo vědecký přístup skutečně sdílí. V novověku se věda stala legitimačním mýtem i nástrojem moci a nápodoba vědy nahradila vzdělání. Přesto lze i uvnitř vědy samotné ukázat, jak obtížně se chápe všeho toho, co je hluboce přirozené. Vidíme to na paradoxech vědy o živých bytostech a věd o člověku. V těchto oblastech naráží vědecká metoda, která je nutně a oprávněně reduktivní, na své meze v setkání s přirozenostmi, jejichž fixace a redukce zvláště nápadně ruší původní motiv zkoumání.

Biologie i "humanitní vědy" postupně přejaly pojem vědeckosti od fyziky, která se v novověku sama pochopila jako matematická věda o vyskytujícím se jsoucnu, tedy o jsoucnu, které je redukováno od všech projevů přirozenosti, zvláště pak života. Můžeme ale odhlédnutím od živého poznávat živé? Můžeme redukcí na mechanické vztahy poznávat pohyb života? Biologie kupodivu ukázala, že takto můžeme o živých bytostech poznat velmi mnoho, přestože o životě samotném může být řeč jen zcela okrajově. Věda o živém ukázala, že zkoumání mechanické redukce živého a zvláště mrtvého nabízí mnohá odkrytí, která ale zakrývají přirozený život. Zkoumání zakrývá zkoumanou přirozenost a odkrývá svoji agresivitu, fixaci. Jen výjimečně je zkoumáno něco přirozeného a živého. Mnohem častěji se pitvá, analyzují se rozmixované zbytky živých těl, často stačí poznávat na modelu - původně ještě nějak živém, pak i matematickém. Není to spíše "nekrologie" než biologie"? V mnohém ohledu je, ale chce být biologií. Filosofie jí v tom nemůže radit, jak to má dělat - a ani poukaz na paradox poznatelnosti živého nechce tuto vědu znectít.

Živé je organické, sebevztažné v proměnlivosti, směřující v tápání. Pojmové poznání může zachytit pouze něco fixního a definitivního, nebo může z něčeho takového konstruovat pojmovou nápodobu skutečné změny. Věda o živém rozmontovává zbytky po životě mechanicky i chemicky. Hledá neživé struktury, které by vyložily něco živého. Zvláštními případy takových dobře zkoumatelných zbytků po životě jsou fosilie nebo knihy. Vše mrtvé, fosilní i zaznamenané lze zkoumat jako hotové a ukončené, nabízí našemu zkoumání fixní tvar, alespoň z určitého hlediska. Ale ten tvar je zbytkem čehosi, co žilo v proměnách polí možností. Skrze takový zbytek se lze o poli tvarových a jiných životních možností mnohé dozvědět. Věda o živém však dosud zná a někdy i pěstuje "naturální historii" v původním slova smyslu, tedy schopnost pozorovat a porozumět přírodnímu příběhu, vyjadřovat zkušenost setkání myšlení s živými přirozenostmi a jejich vztahy. Zkoumání fosilií odkrylo evoluci života, ale ta byla ihned také fixována, výkladově uzákoněna. Nejsou všechny úspěchy i obtíže biologie velikým svědectvím o tom, jak je nám přirozený život na jedné straně na dosah, neboť jsme jeho součástí, ale na druhé straně zase vždy něčím mimo meze každého reduktivního uchopování? Není to také svědectví o síle života, která se ukazuje ještě skrze struktury zbytků po živém, ve kterých už není přítomna?

Reduktivní pokus o uchopení života se potýká s jeho sebevztažností a s jeho směřováním. Uchopení se děje izolací organismu nebo orgánu, buňky atd. od přirozených vztahů světa a jeho fixací. Tak je redukováno celostní hledisko života, tedy to, čemu staří myslitelé říkali "duše". Ta je vynechána ze zkoumání, je uchopením pominuta a vypuštěna, někdy i v onom významu zabití. Neděje se tak z pouhé vůle po zabíjení ani po pouhé fragmentaci, ale z touhy po poznání. Proč je poznání tak agresivní vůči životu a duši?

Že život a poznání jdou kupodivu špatně dohromady, to patří už k tradiční moudrosti lidstva. Síly poznání nesvědčí vždycky životu a naopak. Studium ani zkoumání moc nepřispívá ke zdraví a mnoho životních tužeb zase koliduje se studiem a zkoumáním. Přesto patří poznání mezi životní touhy i potřeba člověka, patří k jeho přirozenosti. Touha poznání po něčem pevném, neměnném a ne moc propleteném je možná založena hlouběji než jen v touze po snadné jednoduchosti. Motivem této touhy může být strach před pomíjivostí každé přirozenosti, včetně vlastní. Motivem reduktivně poznávací agrese může být touha po uchování vlastní duše, byť na úkor jiných přirozeností. Jednou jsme ochotni obětovat laboratorní myši ve prospěch nemocných lidí, jindy jsme ochotni obětovat přirozenost veškeré zkušenosti ve prospěch jistoty poznání. Agresi reduktivního poznávání může probouzet právě tragická krása setkání s živou přirozeností, která nastavuje zrcadlo našemu bytí. Rozkvetlá růže uvadne, ale uchopení jejího chemismu ukazuje na údajně věčné zákonitosti. Není však růže právě ve své pomíjivosti něčím víc než nehybnou stálostí, totiž zjevením tragické krásy života s jeho směřováním do neznáma?

Životní pohyb živé přirozenosti byl ve staré době nazván "duše". Duše je starý název pro samopohyb, celistvost, sebevztažnost a směřování. Pro celistvost, která se děje ve vztazích k vlastním tělesným tvarům i ke všem přirozenostem. Duše je jménem pro to, co nesnáší porušení těla ani vnitřní rozpad vlastních možností. Je jménem pro sebevztažnost, která formuje vlastní tvary s ohledem na nalézané vlastní místo na světě; pro směřování, které orientuje život skrze jeho proměny, včetně proměny smrti. Duše je životní pohyb. Je jménem pro to, že živá přirozenost je organismem a ne mechanismem, kterému byl implementován program. Duše je jméno pro schopnost živé přirozenosti číst vnější souvislosti a své vnitřní možnosti, pro hledání identity uprostřed proměnlivosti. Vypuštěním duše, fixací životního pohybu, je přirozenost denaturována. Denaturovaný objekt v nás už neprobouzí lítost a většinou ani strach. Strach z pomíjivosti je vystřídán tísní denaturace, která chtěla uchopit smysl směřování přirozenosti, ale zůstala z ní jen neživá struktura odrážející okamžitý tvar při denaturaci a část paměti.

Duše je název pro každou schopnost vztahování, včetně schopnosti uchopovat. Živá přirozenost interpretuje a uchopuje a také může být interpretována i uchopována. V některých uchopeních však přestává být živý. Můžeme třeba růži fixovat tak, aby už ani nemohla uvadnout, ale tím se nestane živější. Naopak. Chceme uchopit to, o co v životě jde, ale často to děláme tak, že z toho život vypouštíme. To se netýká jen biologie, ale ještě mnohem více třeba theologie, psychologie nebo mnohých způsobů filosofování. Chceme uchopit věčné, ale v nedůvěře v přítomnost nám věčné uniká spolu s přítomným a zanechává nám náhražky věčnosti, nápodoby idejí, definice a preparáty.

Vše živé je silnou reprezentací přirozenosti, exemplem jsoucnosti. Jakmile cokoliv neživého považujeme za nějak více nebo základněji jsoucí než živé, ocitáme se v nebezpečí denaturace života, každého života, včetně vlastního. Denaturace přirozenosti je především devastací života, a to jak ve smyslu ekologickém, tak ve smyslu životního směřování. Tuto devastaci může přerůst jedině život sám, který není ničím ukazatelným a tím méně uchopitelným. Bytí samo není jsoucí, nelze je polapit.

 << Předchozí: Živé bytosti. Sex, smrt a individuum << >> Následující: Paradigma. Novověk. >>
1 Viz Gregorios z Nyssy, De oppificio hominis.
2 Edward O. Wilson, O lidské přirozenosti, Praha LN, s. 191.
3 Viz Jan Patočka: Negativní platonismus, Praha, Čs. Spisovatel 1990.
4 Thomas Kuhn, The Structure of Scientific Revolution, Chicago 1962.
5 Tertullianus, De anima 14, jako Hérakleitos B 67a Diels.
6 Hisdosus Scholasticus, Ad Chalcidium In Platon. Tim. 34 b, cod. Paris. l. 8624 s. XII F.2; jako Hérakleitos B 67a Diel.
7 Hérakleitos B 41.

Další části Filosofie živé přírody

1. část

2. část

4. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 3. část [online]. Glosy.info, 5.leden 2006. [cit. 29.března 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-3-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
evoluce. darwinismus. evolucionismus. kreacionismus. přirozenost. selekce. Darwin Charles. Wilson Edward. živá bytost. organismus. sex. smrt. individualita. paradigma. redukcionismus. Kuhn Thomas. fysis.

Diskuse k tématu


Přidat komentář