12. Nehierarchická celostní struktura. Všechno se coby jedno moudré řídí skrze vše.

Novověké porozumění fysis prodělalo v 18.-20. st. řadu proměn, které mohou být v některých jednotlivostech pronikavé, ale paradigmatickou povahu tohoto porozumění pouze korigují. Pozdní novověk také přinesl některé objevy i otázky, které jsou do jeho paradigmatu zařaditelné jen velmi obtížně. Množí autoři proto mluví o proměně paradigmatu ve 20 st. nebo se pokoušejí sami hledat paradigma nové. Jak se to má k přirozené zkušenosti? Mohou být tato zkoumání považována za jednu z podob hledání takového nového paradigmatu, které by bylo věrnější fysis? Předběžná odpověď zní, že věrnost fysis není slučitelná s žádným paradigmatem, "starým" ani "novým", ale že i skrze každé paradigma je fysis rozumně uchopována, někdy ovšem možná za cenu takových devastací fysis i rozumu, které my lidé nemusíme přežít.

V rámci každého paradigmatu lze zdokonalovat metody uchopování. Ostatně, právě paradigma klade důraz na metodu. "Zdokonalovat" paradigma však možné není. Museli bychom totiž být v pozici, ze které různé řády světa vidíme zvenčí a ještě navíc umíme posoudit, který je "lepší". Proměny paradigmatu jsou proměnami lidského místa ve světě, proměnami "hlasu bytí", způsobu jevení. Vůči fysis nemůžeme disponovat žádným předem ustrojeným nejlepším způsobem popisu. Přirozená zkušenost nemá privilegované metody výkladu. Každá přirozenost je totiž sebevztažná a současně mnoha vztahy svázaná s jinými přirozenostmi a takto začleněna do světa. Každý pokus o rozpletení těchto vztahů do nějaké konečné lineární podoby je sice užitečný k uchopování fysis, ale ta už pak není přítomna jakožto fysis. Vše uchopené využíváme, ale vše neuchopené inspiruje a klade nároky.

Můžeme snad alespoň odkázat na některé vlastnosti struktur čehokoliv přirozeného, které se brání možnosti paradigmatického popisu a nutně mu unikají. Každá přirozenost je součástí světa a vyrůstá z jeho nezjevných dimenzí, tak jako je v přirozeném jazyce slovo součástí řeči. Přirozenost zjevuje svůj tvar, tak jako slovo poukazuje na svůj význam. Tvar je spíše směřováním, které se děje ve složitých vztazích, a význam je také jenom odkaz k významům jiným. Setkat se s přirozeností, to znamená zakusit vztah zjevnosti a nezjevnosti. Slyšet řeč, to znamená zakusit vztah slova a řeči, významu a smyslu.

V umělém formálním jazyce je každý výraz zařazen do kontextu jazyka pouze konečným počtem přesně definovaných vztahů. Význam výrazu je v tomto jazyce přenositelný z jednoho kontextu do druhého, není na kontextu závislý. "Interpretace" je v umělém jazyce pouze formální náhradou výrazů, byť někdy složitou. Umělý jazyk umožňuje algoritmizaci, tedy vyčlenění úloh, k jejichž řešení není třeba vědomí. To vše je pro mnoho úkolů výhodné, ale ne pro setkávání s fysis. Přirozené zkušenosti odpovídá přirozená řeč, která je s ní sladěna. Toto sladění si nelze představovat tak, že by určité "správné" výrazy přirozené řeči poukazovaly na určité "skutečné" přirozenosti. Ono sladění působí na mnohem skrytější úrovni. Je založeno vzájemnou analogií struktur, které nejsou beze zbytku linearizovatelné ani algoritmizovatelné. Přirozená zkušenost je vždy složitě propletená a odkazuje k neznámu. Úkolem vědomí je bdít, aby se ta propletenost nestávala popleteností - a aby se uvnitř numinózního světa vynořovaly oblasti, ve kterých je možné civilně žít, kde lze být doma, v bezpečí a důvěrnosti. Přirozenost má povahu vzájemného seřízení. Bytí se řídí "samo" - ovšem to "samo" je odkaz na smysl, který není převoditelný na žádný určitý význam.

Přirozenost nemá žádné "dno", kde by na naše uchopování čekala "základní úroveň", podobně jako nad sebou nemá ani žádné "nejvyšší jsoucno", které by ji centrálně řídilo. Její vzájemné řízení je toho typu, že proměňuje způsob čtení (interpretace) vzájemných vztahů. Na kterékoliv "úrovni" lze nalézt řadu projevů, z jejichž hlediska lze tuto úroveň vidět jako základní. Fysis není ukotvena "nahoře" ani "dole", ale nabízí orientaci, dokonce mnoho orientací. Růže pokvetou, i když k tomu někdo najde hormonální nebo atomární výklad, alespoň pokud tento výklad nezaloží takové fabrikace, jejichž následkem už nepokvete nic. Každý z těch výkladů ale přispívá k pochopení a může být užitečný. Přispívá k pochopení našich poznávacích problémů, ne k setkání s kvetoucími růžemi.

"To jedno moudré - vědět, že důmysl (byť kterýkoliv), řídí všechno skrze vše."7

Každé násilné uchopování přirozenosti je však založeno na představě nějaké základní úrovně, na představě nějakého zřetězení příčin, díky které se vše odvíjí buď od definované základní úrovně nebo od definované první příčiny. V řadě případů mohou být takovéto poznávací modely lokálně užitečné, ale poskytují naprosto neadekvátní náhražku za celek světa, což se při každém uchopování kterékoliv přirozenosti projevuje její denaturací.