Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
19.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Filosofie živé přírody - 4. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 20.dubna 2006, text čítá cca 8678 slov. 11932 přečtení  |  3 reakce

13. Filosofie živé přírody po dvanácti letech. Místo člověka v přírodě.


Dosavadní kapitolky představovaly novou redakční úpravu textu, který vznikal začátkem 90. let.1 Autor byl tehdy nadšen možnostmi fenomenologie a hermeneutiky a ještě si neuvědomoval, jak i tyto velmi inteligentní nauky sdílejí novověké paradigma v podobě priority poznávajícího subjektu nebo určitého pojetí dějinnosti. Jak můžeme myslet přirozenost, aniž bychom se stavěli do pozice zdroje hodnot nebo alespoň poměřovatele hodnot všeho? Proč si myslíme, že zrovna my lidé zastupujeme onen poznávající a volní subjekt, ba dokonce, že právě to je základem našeho lidství? Nebyl by rozchod se sebevědomím poznávajícího a volního subjektu, vykonaný ve jménu přirozenosti, také rozchodem s jakoukoliv dosavadní koncepcí lidské svobody, s humanismem, tedy s něčím, co považujeme pro člověka za přirozené? Nevrátila by nás věrnost přirozenosti do mýtické koncepce osudu, když už by nás nevrátila "zpátky na stromy" technologicky? Nejsou naše ale problémy způsobeny tím, jak křečovitě a dlouho jsme se snažili odlišit od zvířat, zvlášť těch námi domestikovaných, až máme problém, abychom byli odlišitelní od našich výrobků, od strojů?

Následující úvahy může leckdo označit jako "naivní realismus" nebo "naivní objektivismus". Vycházejí totiž z přesvědčení, že bez nás by svět sice vypadal, alespoň v okolí povrchu planety Země trochu jinak, ale nic jiného že by se nezměnilo. A beze mne samotného by toho na světě bylo jenom dost málo jinak. Těch pár rozdílů sice bytostně zajímá mně samotného a ještě pár lidí, zvířat i rostlin, ale svět by snad fungoval skoro úplně stejně, dokonce i drtivá většina lidské společnosti. Na jedné straně sice platí, že cokoliv udělám, má kromě zřetelných lokálních následků také následky globální a nějak ovlivňuje i celek světa - na druhé straně ovšem zrovna tak platí, že těch lokálních následků je spočítatelně a že globální následky představují jen limitně nicotné korekce, které by se jen za zcela zvláštních okolností mohly stát jakousi výhybkou jiného spádu událostí. Nemusím být ani zvlášť namyšlený, abych předpokládal, že beze mne by se svět změnil asi víc než zabitím komára, ale pokud nepropadnu bezuzdné hybris, tak tento rozdíl nemohu chápat jinak než jako otázku míry rozdílů; nikoliv tak, že teprve já dávám světu smysl, že teprve moje svobodné rozhodování na základě poznaných možností zakládá hodnoty.

Otázka "hodnot" je možná klíčová a přitom dvojsečná. Na jedné straně se nechceme tohoto pojmu vzdát, protože má velký pozitivní emoční náboj a navíc nám vhodně slouží k obraně před mnoha typy zpupnosti, ať už jde o obranu před kriminalitou nebo před totalitou politickou či ekonomickou. Avšak představa, že my sami jsme měřítky nebo dokonce monopolními tvůrci hodnot je založena ještě zásadnější zpupností, která nakonec nutně vede k představě převoditelnosti hodnot na hodnoty ekonomické. Rozumný člověk se nehodlá ekonomických hodnot odříkat, ale současně snad tuší, že alespoň občas mohou být ve sporu s jakýmsi intuitivním pojmem hodnoty, z něhož lze ovšem těžko vydávat počet jinak než emočně. Tyto úvahy sice nejsou motivovány praktickými problémy ekologických aktivistů, ale přesto si snad můžeme z této oblasti vypůjčit konkrétní příklad: Má velryba hodnotu? Má i jinou hodnotu než ekonomickou? Místo velryby si můžeme dosadit i méně živé přirozenosti, třeba ropné ložisko, nebo méně majestátní přirozenosti, třeba keř v parku. Když všem přirozenostem hodnotu upřeme, pak buď nepřežijeme nebo přežijeme ve světě velmi smutném a ve společnosti ještě smutnější. Kterým přirozenostem tedy máme připsat hodnotu - a jakou? Pokud ji totiž připíšeme všem, a to dokonce svébytnou a nejenom námi danou, tak se zřekneme východiska tradičního humanismu, totiž naší lidské výlučnosti. Co pak zajistí, aby hodnota každého člověka, opravdu každého, byla větší než třeba hodnota potkana? A pokud ne, tak jak se s tím vyrovnáme? Stačí místo toho, co máme intuitivně na mysli při emočním významu slova "hodnota", raději říkat "moc přirozenosti", a to jak ve smyslu jednotlivé přirozenosti, tak ve smyslu druhu?

Filosofická zkoumání živé přírody snad ukazují prostor pro pochopení místa člověka v přírodě. Člověk je přírodní bytost, pro kterou je její přirozenost problematická. Tato problematičnost se projevuje na úrovni individuální, sociální i druhové. Už prométheovský mýtus poukazuje na nedostatečné nástrojové vybavení lidské přirozenosti (nicotná srst, zuby, drápy), které proto musí být doplněno ohněm, na úrovni doslovné i jako metafory intelektu. To je člověku přirozené jako druhu.

Societa je založena nejen na využívání této možnosti, ale také na pletenci hnacích sil egoismu a altruismu, vztahů lásky a nenávisti, sil soudržnosti i zápasu. To je sociálně přirozené; mnohé z toho najdeme i u jiných sociálních savců, ale u nás lidí to je složitější i z důvodu výše zmíněných.

Jedinec nejen zápasí o své místo v societě, bez které by ani nepřežil, ale současně je křižovatkou nicotnosti i výlučné výsadnosti každé individuality, každé jedinečnosti. Člověku je přirozené, že musí být vychován a vyučen - a že paradoxně právě tím, co jej tak určuje, usiluje o svou individualitu. Jednou toužíme po vyhraněné identitě, jindy po okeanickém prožitku jednoty se všemi a se vším. Ve jménu society i ve jménu individuality se člověk zříká řady přirozených tužeb, v lepším případě je pozdržuje a transformuje. V tomto problematickém pozdržení přirozených vztahů a reakcí vyvstává lidské vědomí, které je schopno uchopovat veškeré přirozenosti, neboť je tím, co vyvstalo ze světa takovým způsobem, že to mohlo být zahrnuto do jednotícího rámce určité bytosti, usilující o celistvost své identity.

Člověk je tedy bytostí s paradoxní mocí své jinak nepříliš mocné přirozenosti. A to jak na úrovni druhové, tedy každý člověk, tak na úrovni sociální i individuální, tedy různí lidé různě. Tradiční filosofie to popisovala tak, že lidská přirozenost je také prostorem vztahu všech přirozeností, že duše je "místem všech přirozeností". Do 20. století se hodil výrok, že lidský život je orientovanou existencí a ne pouhým objektivním výskytem.

Otázka po přirozenosti marginalizuje tradiční protiklad přírody a kultury i novověký protiklad objektu a subjektu. Do popředí zájmu uvádí nejen řeč, ale také lidskou tělesnost. Jakožto mluvící bytosti máme vlastní zkušenost s artikulací smyslu - a téměř nic nevíme o tom, do jaké míry mají bytosti jiných druhů tuto zkušenost podobnou. Jakožto tělesní lidé však máme přirozenou zkušenost své tělesnosti a niternosti, tedy i hmoty, prostoru a času, kterou sami žijeme a ne pouze vědecky poznáváme.

Pokud budeme za myšlení považovat pokus o porozumění jakékoliv přirozenosti, i vlastní, pak je každý sebeméně myslící člověk sám pro sebe také ideálním exemplem přirozenosti! Ne nutně proto, že je zrovna člověk, to nevíme, ale už proto, že zakouší sebe sama zevnitř, že má vnitřní zkušenost své přirozenosti, a proto může nějak rozumět také ostatním přirozenostem díky analogii s tou, kterou zná zevnitř. Prostě nějak implicitně ví, co je přirozenost, zná to sám od sebe, zevnitř, i když všechno ostatní se musí naučit, mnohdy za cenu otřesu a ohrožení tohoto základu. Některé přirozenosti zakoušíme jako sobě velice blízké, většinou blízké lidi, jiné naopak jako velice vzdálené, třeba minerály nebo nebeská tělesa. Někdy je nám příjemnější blízkost, dokonce se bez ní neobejdeme, jindy vzdálenost, která dává přehled a svobodu. Víme o tom, že náš život na světě není možný jinak než na úkor mnoha přirozeností, třeba zelí, které sníme, ale tak že to na světě chodí. Každá societa si ovšem stanovuje jakési meze svého bytí na úkor jiných přirozeností, podle toho, jaký má daný societa "žaludek". Ve srovnání s jinými dosud uskutečněnými možnostmi má naše společnost žaludek poměrně křehký, pokud jde o doslovný význam, zato skoro bezmezně lačný, pokud jde o téměř nepřítomné limitace technologického a ekonomického kořistnictví.

Na to, že naše vnímavost pro přirozenost je omezována hlavně konzumních stylem života a kořistnictvím, tvrdě upozorňoval už Hérakleitos (B 125a):

"Ať vás neopustí bohatství (Plútos, podsvětí), Efesané, aby dosvědčovalo, že jste ničemníci!"

To je ovšem slovní hříčka, byť drsná. Tradiční otázkou, zda "lékař je sběratelem peněz nebo léčitelem nemocných" začíná své úvahy o vztahu dovednosti a zisku i Platón (Ústava 341-345). Podobně se hned ptá, zda pastýři mají za cíl peněžitý zisk - nebo sýr a vlnu, dobré ovce nebo dobré pastviny. Peníze potřebují taky, ale jde o ně až na posledním místě, pokud se to celé nemá úplně zvrhnout, zatímco nejvíc má jít o ty pastviny a ovce. Dobře, Platón byl "idealista" a navíc to celé myslí uprostřed filosofického rozvrhu vztaženého k Dobru; jak však může takové stanovisko obstát v novodobém myšlenkovém světě? Pokrytecky to je snadné, budeme předstírat altruismus. Proto pak mohou populističtí řečníci, zdůrazňující prioritu zisku, působit osvěživě nepokrytecky. Jenže to staré pokrytectví přece jenom představovalo jakousi hráz - i předstíraná ctnost musí občas něco obětovat - asi podobně jako mnohdy užitečná hra na lidská práva. Proč neříct nahlas, že ekonomika i právo jsou společenská hra, ale že v životě jde o něco jiného, byť je k tomu tato hra užitečná, pokud bude mít dobrá pravidla? To by ovšem předpokládalo nějakou instanci, vůči které by se vhodnost oněch pravidel dala poměřovat. Navíc bychom se museli smířit s tím, že by se nám "morálka" ukázala v podobně dvojznačné pozici jako "hodnota".

"Morálka" je přece tradiční pojmenování pro brzdy vůči všemu, k čemu může mířit naše touha, ale mohlo by to být zhoubné pro nás nebo pro naše okolí, lidské i ostatní. Často to slovo používáme pokrytecky, ale přesto je to podobný záchranný pás jako "hodnota" nebo "právo". V tradičním chápání nás lidi odlišuje od zvířat kromě jiného právě také morálka. Kdo by řekl, že morálka je jméno pro strach z příjemnosti, tedy nedůvěru v přirozenost a strach z její krásy a tragiky, ten by sice pronesl výrok pravdivý, leč současně destruktivní, podemílající obranné systémy naší civilizace, včetně nutné obrany před jejími vlastními ničivými tendencemi. Musel by to ovšem doplnit tím, že je to také jméno pro potřebu sublimace řady našich tužeb, neboť: "Není lepší, když se lidem stává, cokoliv chtějí."2 Může být to, co emotivně hájíme pomocí slov o morálce, adekvátněji vysloveno jinak? (Připomínáme, že historicky stál pojem "morálního zákona" u zrodu pojmu "přírodního zákona". Bylo to pochopeno tak, že překračovat morální zákon je nemravné, zatímco překračovat přírodní zákon je nemožné. Novověká společnost si morální zákony stanovuje, byť často s velmi pokryteckým zdůvodňováním údajnou "lidskou přirozeností" nebo nějakým "vyšším zákonem", zatímco přírodní zákony pouze odkrývá.)

Proč nemluvit raději o odpovědnosti, za sebe i za své okolí? K tomu nejsou nutně potřebná ona dvojsečná slova "hodnota" a "morálka". Ale před kým nebo před čím máme pak být odpovědní? Před sebou samými? Taky, ale taky před svým okolím a před přirozeností v jejím celku. Jak se to však má k tradičním určením lidské svobody? Každé určení lidské svobody je ovšem stejně tak konfliktní s vědeckým popisem světa, s vědeckým světonázorem, který je ze své povahy deterministický, alespoň pokud se nechceme pro výklad naší svobody uchýlit do zákoutí kvantových jevů. Vždyť překračovat "přírodní zákon" je nemožné!

Zdá se tedy, že máme na vybranou ze tří možností, i když z hlediska některých z nich nejsme my těmi, kdo mezi nimi volí:

1. Mýtický osud, s mocí přírody a přirozenosti, do kterého se ovšem nehodí naše novodobé ambice racionálního poznání a svobody volby, ani obvyklé pojetí odpovědnosti jako odpovědnosti za něco, za co můžeme. Toto by byl svět vnímaný jenom mýticko nábožensky.

2. Lidský svět hodnot, práv a svobod, s jasně definovanou odpovědností, ale denaturující přirozenost. To by byl svět sofistů. V tomto lidském světě můžeme pěstovat i racionální poznání, pokud nad ním ustanovíme nějakou morální nebo sociální autoritu, aby jej nedestruovalo.

3. Racionální obraz světa, ve kterém máme na všechno metodu, krom návodu na adekvátní vztah k jakékoliv přirozenosti, včetně vlastní. Předpokládá ovšem určitou životní nedůslednost, aby nám nepřešla chuť na klubka aminokyselin nebo aby nezvítězila snaha po "vědeckém řízení" celé společnosti, které by nás připravilo o chuť k čemukoliv. To by byl svět karteziánské vědy.

Většinou mezi těmito možnostmi oscilujeme a snažíme se jejich části naivně spojovat. Je však nějaká jiná možnost? Možnost, která by nebyla tak žárlivá na své alternativy? Možnost, která by vzala vážně zkušenost, že naše civilizace je z určitých hledisek (z toho druhého a třetího) unikátní příležitostí, zatímco z jiných hledisek je naprosto úpadková? Jsme opět u tématu osudu. Mluvíme vlastně o možnosti takového pochopení osudu, které by bylo vstřícné jak vůči přirozenosti v jejím celku, tak vůči přirozenosti naší, lidské, včetně individuální.

  >> Následující: Osud, náhoda a nutnost >>
1 Z. Kratochvíl: Filosofie živé přírody, Praha, nakl. Herrmann a synové 1994.
2 Hérakleitos B 110.
3 Podrobněji viz Z.K.: Obrana želvy, kap. Křižovatka.
4 Zénón A 25/2 = Aristotelés, Physica 233a21.
5 Viz podobenství o úsečce, Ústava VI, 509-511.

Další části Filosofie živé přírody

1. část

2. část

3. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 4. část [online]. Glosy.info, 20.duben 2006. [cit. 18.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-4-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
přirozenost. nutnost. náhoda. determinismus. osud. kontinuum. spojitost. diskrétnost. informace. žánr. diskurs. kultura textu. kultura obrazu.

Diskuse k tématu

Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:26:17)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 11:27:34.
Důvod: Komentářový spam.

Přidat komentář