Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
18.února 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filosofie živé přírody - 4. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 20.dubna 2006, text čítá cca 8678 slov. 11932 přečtení  |  3 reakce

14. Osud, náhoda a nutnost. Nutnost jako vítězná náhoda. Přítomnost jako křižovatka náhody a nutnosti; determinismu a zcela nového. Událost setkání. Osud jako provázanost příběhů.


Většina lidí si už dlouho neumí představit osud jinak, než jako nutný řád, nutný v deterministickém smyslu slova. Takto pochopený osud je těžké ctít s radostí, mírně řečeno. Za deterministický lze považovat takový systém, ve kterém platí, že přesné poznání všech jeho částí v jednom stavu zajišťuje i poznání všech stavů budoucích (Laplace). Nebo jinak: deterministický systém je takový, ve kterém platí, že když jednou po stavu A následuje stav B, pak po stavu A následuje stav B vždy (což lze samozřejmě libovolně komplikovat, např. zavedením nutné podmínky C). Přísný determinismus tedy předpokládá řadu věcí, které se nám dosud jevily jako velmi nepravděpodobné až nemožné: např. úplnou rozdělitelnost systému na jeho navzájem disjunktní části; možnost jednoznačného, úplného a neomezeně přesného popisu stavu každé části, tedy nezávislost těchto stavů na sobě navzájem, aby byly vůbec spočetné i v konečném systému - potud z hlediska filosofie přírody. (Z hlediska novodobé fyziky je s ním kolizní princip neurčitosti a některé interpretace kvantové mechaniky.) Přesto je determinismus oblíbený, především jako nedostižný cíl absolutně spolehlivého chodu mechanického stroje nebo stabilního počítačového systému. Od stroje přece chceme, aby dělal stále přesně totéž nebo aby na přesně definovaný pokyn reagoval přesně definovaným způsobem. K tomu přece stroje vyrábíme, zatímco každá odchylka od deterministického chodu je u stroje především chybou, kterou hypoteticky umíme opravit a tak obnovit kýžený deterministický chod. Umělé jazyky určené ke komunikaci se stroji nebo ke komunikaci definovaných poznatků jsou také zkonstruovány tak, aby popisovaly deterministický obraz chodu světa. Spolu se stroji a s definicemi poznatků tak vyrábíme i deterministickou interpretaci osudu, se kterou si pak mimo oblast života se stroji nevíme rady a vnímáme ji jako tíživě nevyhnutelnou nutnost. Touha po svobodě se s ní neumí vyrovnat, pokud nechce přijmout určení svobody jako "poznané nutnosti" nebo pokud nechce předstírat, že právě a jedině člověk je na rozdíl od všeho ostatního založen ještě nějak jinak než stroj, což by ovšem bylo z hlediska deterministické jednoznačnosti stejně nepoznatelné. Vzpomeneme-li si na hledisko přirozenosti, pak je zřejmé, že ne-strojovistost přece nenáleží jenom nám lidem, nýbrž naopak všemu, kromě některých lidských výtvorů.

Ještě méně než nutnost je ovšem u lidí oblíbena náhoda. Snad leda jako občasné vysvobození z nepříjemné nutnosti nebo jako příležitost výhry. V řádně fungujícím systému však nemá náhoda co pohledávat, alespoň pokud to není náhoda v matematickém smyslu slova; zvládnutelná kombinatorikou a statistikou, tedy opět zákonitý jev, akorát že na úrovni statistické. Máme pro ni dokonce definici, např.: Za náhodný považujeme takový jev, při kterém limitně malá změna počátečních podmínek působí změnu výsledných podmínek přes všechny hypoteticky možné hodnoty. Třeba při hodu kostkou, tak je přece udělána. Některé naše stroje umějí vyrábět čistou náhodu: kostka, ruleta nebo generátor náhodných čísel. V technice chceme většinou čistý determinismus, výjimečně čistou nahodilost. Ve hrách ovšem chceme často obojí - nebo spíše složitěji strukturovaný prostor možných racionálních strategií (tedy jednoho řádu nutnosti, našeho záměru) a následků náhod (tedy jiného řádu nutnosti, uváděného do chodu nahodilým tahem karty, hodem, losem). Jak je to ve skutečnosti? Je skutečnost spíše nutná nebo spíše nahodilá - nebo je prostorem konfliktu strategií, náhody i nutnosti, ještě základněji než naše karetní hry? Jaký je rozdíl mezi nutností a tou náhodou, která už nastala? A jaký je rozdíl mezi svobodou a tím, že se náhodně mohlo uskutečnit i něco jiného než to, co se náhodou stalo a od té chvíle se jeví jako nutné? Kdy je na místě spíše popis kauzální, sledující řád nutnosti - a kdy spíše nahodilostní, statistický nebo stochastický? Co jiného je evoluce než to, že ta náhoda, která nastala a uplatnila se, vítězí jako nutnost? Může někdy vznikat něco zcela nového, nepredikovatelného z minulých stavů?

Dobrým příkladem náhodného setkávání různých přirozeností může být jakákoliv křižovatka. Tradiční obraz vypadá takhle: Z jednoho statku jde někdo prodat kozu na trh, z jiného statku odchází jeho dědic, který statek prodal, s penězi do přístavu, aby vyrazil do světa. Mezi prvním statkem a trhem i mezi druhým statkem a přístavem vedou cesty, které se však kříží. Ptáme se, jestli všechny děje na obou cestách jsou nutné (deterministické) nebo nahodilé. Pro možnost deterministického popisu mluví to, že přece umíme spočítat, za jakých prostorových a časových dispozic a při jakých rychlostech se ti dva na křižovatce potkají, aspoň pokud se dohodneme, že za setkání budeme považovat minutí se v definovaném rozsahu vzdálenosti nebo času. Ani tak triviální popis ovšem není bez problémů, protože představuje jenom racionální idealizaci. Předpokládá rovnoměrný nebo aspoň odněkud nepřetržitě měřitelný pohyb obou lidí, odezírá od případných schválností kozy nebo je musí dodatečně nějak zahrnout atd. Při praktickém uskutečnění by to kvůli synchronizaci hodin vyžadovalo buď pozorovatele v pozici deistického boha (velice vysoko, s dokonalou viditelností i rozlišovací schopností) nebo limitně hustou síť vzájemně propojených pozorovatelů. Pouze idealizace na rovnoměrný nebo jinak pravidelný pohyb by nás těchto problémů ušetřila. To ale ještě zdaleka není to hlavní, neboť takové "setkání", při kterém se ti dva vlastně jenom minou, pouze se uvidí a možná pozdraví, přece není dobrým příkladem setkání. Vlastně se nic nestane, za křižovatkou to pokračuje podobně, jako před ní.

Křižovatka se stane zajímavou, jakmile setkání pochopíme také nějak zajímavě, třeba jako událost, při které se stane něco, co není odvoditelné jenom z dosavadních dráhových parametrů těch dvou lidí. Třeba ten s kozou ukradne tomu druhému peníze, nechá ho ležet a kozu utéct a jde do světa. Nebo se na křižovatce spřátelí, dají dohromady kozu a peníze a jdou někam úplně jinam. Při troše fantazie se dají vymyslet ještě bizarnější možnosti a ani ty nejsou úplně vyloučeny. Pravda, jsou málo pravděpodobné, ale při obrovském počtu křižovatek, lidí i koz na světě může i na ně s rozumnou pravděpodobností dojít. Nám teď však nejde o míru pravděpodobnosti, nýbrž o to, že pokud na křižovatce dojde k zajímavému setkání, tak nám pro popis děje za křižovatkou málo poslouží extrapolace toho popisu, který se až na některé "drobné" potíže tak osvědčoval před křižovatkou. Otevřeně řečeno: Pro děje za křižovatkou pak nemůžeme z dějů před křižovatkou predikovat skoro nic - krom samotné možnosti nebo nemožnosti setkání co do jeho geometrické a časové limitace. Tím ovšem není řečeno, že ty nové děje za křižovatkou po setkání jsou nahodilé. I pro ně se dá najít popis, který je ukáže jako celkem zákonité, jenže o ten popis se zajímáme až potom. Před tím jsme jej vůbec neuvažovali, protože bychom museli uvažovat tak velice otevřenou množinu možných popisů, že bychom stejně mnoho určitého nevěděli, ani kdybychom si bývali už tehdy připouštěli tyto starosti. Prostě: Po bitvě je každý generálem; po maléru každý ví, jak se to mělo udělat správně!

Setkání, tedy událost, je křižovatkou různých popisů. Všechny jsou racionální, ale jsou často různých řádů, starají se o úplně jiné věci. Setkání na křižovatce je metaforou události, která proměňuje kontext (horizont) čtení děje. To není jenom problém pozorovatele, který musí kontexty svého porozumění samozřejmě proměnit také, pokud chce ději rozumět; je to v samotné povaze události, že proměňuje kontexty, ve kterých se určité přirozenosti vztahují k sobě navzájem, ke světu, k ostatním přirozenostem. Vše je racionální, nijak se tady nečaruje, "jenom" se jako by kouzlem promění kontexty, z dosud netušených se stanou podstatné a dosud podstatné se stanou marginálními. Marginalizace centrálního a naopak zdaleka není teprve postmoderním trikem. Řekové by v proměně kontextů při události setkání viděli doménu Hermovu;3 my v ní můžeme vidět metaforu přirozeného vzniku něčeho nového jako opravdu nového, které se jako predikovatelné jeví až poté, co nastalo. Pak dokonce může zakládat i další nové predikce.

Událost setkání je také příkladem běhu osudu i příkladem svobody, aniž by se toto dvojí vzájemně vylučovalo, aniž bychom museli osud redukovat na determinismus a svobodu na volbu mezi racionálně poznanými možnostmi. Podobně chápal osud už Sofoklés, zvláště v tragédii Oidipús král, kde pro osud volí slovo, které je běžně užíváno pro náhodu: Tyché. Odipús se prohlašuje za "syna Tyché" (1080) a děj hned získá spád. Plurál téhož slova pak znamená výdobytky kariéry, dary osudu (1527), které se zde ovšem obracejí v totální průšvih.

Objektivní racionalita provazuje fakta, ale události příběhů provazuje vyprávění. Osud lze chápat jako jméno pro vzájemnou provázanost příběhů. Každá událost proměňuje budoucí možnosti příběhu a každý příběh ovlivňuje jiné příběhy, ty blízké podstatně, ty vzdálené nepatrně. Jenže to, který příběh je blízký a který vzdálený, se může ukazovat často až zpětně a proměňovat se. O některé křižovatce víme předem, o jiné ne. Pak už jsme chytří, pak rozumíme, když už víme, co k čemu patří.

Svoboda může být v tomto kontextu porozumění pochopena jako schopnost pokračovat v příběhu. A stejně tak odpovědnost. Ne jako odpovědnost nějaké určité instanci, ale smyslu příběhu, který předem neznáme. Každá přirozenost se liší od výrobku právě tím, že nemá předem určený jeden preferovaný kontext svého působení a svých vnějších i vnitřních vztahů. Má sice své obvyklé kontexty, ale zrovna tak dokáže překvapovat v proměnách kontextů, někdy je dokonce sama umí aktivně proměňovat.

 << Předchozí: Místo člověka v přírodě << >> Následující: Kontinuum, spojitost, diskrétnost. Informace >>
1 Z. Kratochvíl: Filosofie živé přírody, Praha, nakl. Herrmann a synové 1994.
2 Hérakleitos B 110.
3 Podrobněji viz Z.K.: Obrana želvy, kap. Křižovatka.
4 Zénón A 25/2 = Aristotelés, Physica 233a21.
5 Viz podobenství o úsečce, Ústava VI, 509-511.

Další části Filosofie živé přírody

1. část

2. část

3. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 4. část [online]. Glosy.info, 20.duben 2006. [cit. 18.února 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-4-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
přirozenost. nutnost. náhoda. determinismus. osud. kontinuum. spojitost. diskrétnost. informace. žánr. diskurs. kultura textu. kultura obrazu.

Diskuse k tématu

Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:26:17)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 11:27:34.
Důvod: Komentářový spam.

Přidat komentář