Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
28.listopadu 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filosofie živé přírody - 4. část - Zdeněk Kratochvíl

Publikován 20.dubna 2006, text čítá cca 8678 slov. 11932 přečtení  |  3 reakce

16. Mezi obrazy. Přirozenost a její obrazy. Žánry a diskursy. Kultura textu a kultura obrazu.


Ve světě potkáváme nejrůznější přirozenosti a děláme si o nich různé obrazy. Někdy si je jenom nějak představujeme, jindy malujeme nebo fotografujeme, jindy zobrazujeme složitými technikami, jindy matematickými modely nebo odbornými či poetickými texty. Žijeme zaplaveni obrazy rozličných přirozeností a prvními z nich jsou už samotné naše smyslové vjemy, které ovšem nemáme přístupné jinak než buď v jejich naivním ztotožnění s nějakou přirozeností, která je působí, nebo jako jejich ten či onen racionální obraz. Některé námi vytvářené obrazy jsou racionální, jiné fantasijní nebo emotivní, do určité míry to můžeme i kombinovat. Některé ty obrazy jsou obrazy zcela doslova: fotografie, grafika, malba; jiné jsou povahy jazykové, v krajním případě textové. Ve všech těch obrazech máme určitý řád, takže si obvykle nespleteme, čeho a jakým zobrazením je telefonní seznam, na rozdíl od surrealistické malby nebo skript úvodu do logiky. Naše kultura rozlišuje různé žánry, které odpovídají různým režimům zobrazování. Pokud jde o žánry jazykové, odpovídají jim také různé režimy řeči, diskursy. Kulturní člověk nebude výpovědi o smyslu existence hledat v telefonním seznamu, stejně jako nebude z pohádky o perníkové chaloupce vyvozovat arhceologická data. Někdy se však můžeme ošklivě splést, ať už proto, že chybně určíme diskurs textu, nebo proto, že události promění náležité kontexty čtení.

Prioritu vzorů před jejich obrazy ostře nárokoval už Platón.5 K prioritě originálu před jeho obrazem jsou dobré důvody, ať už jde o přednosti originálního obrazu před všemi jeho kopiemi nebo o přednosti určité přítomné přirozenosti před její fotografií nebo textovým popisem z toho či onoho hlediska. Třeba o stromech můžeme číst botanická pojednání i básně a vidět jejich obrazy, ale setkání s živým stromem je důležitější. Nárok priority vzoru nebo originálu je nárokem priority přirozené zkušenosti nebo vhledu do události, nárokem empirie. Přesto víme, že obohacování může být oboustranné: Nejen, že skutečné setkání obohacuje umělecké i vědecké obrazy přirozeností, ale také, že tyto obrazy nás mohou uschopnit k objevnému setkání, i když nás jindy mohou zneschopnit, neboť nám nasadí brýle určitého pohledu. Schopnost využívat vlastní vzdělání a ne jím být pouze limitován je jedním ze vzácných rysů naší přirozenosti.

Filosofie se tradičně odlišuje od vědy právě tím, že nemá předepsaný žánr své výpovědi. Mnohé významné filosofické nauky byly napsány v nejrůznějších žánrech, včetně třeba satirické poezie (Xenofanés), epické poezie (Parmenidés), dialogu (Platón), eseje (Pascal), meditace (Descartes)... V nové době se situace proměnila tím, že filosofie přežívá na univerzitách a vědeckých ústavech jako věda, nejčastěji jako jedna z tzv. humanitních věd. Z hlediska filosofie přírody to ovšem není šťastné hned z několika důvodů. Jednak je tím filosofii vnucen kontext spíše humanitní nebo logický, navíc se coby věda cítí být zavázána k preferenci akademických vědeckých žánrů, kterých není mnoho a jsou jaksi na jedno kopyto: vědecký text, potomek středověkého traktátu a antického naučného pojednání. Je také dobře pochopitelné, že jako diplomovou práci z filosofie je těžko možné hájit báseň. Tak ovšem ze zorného pole filosofie postupně mizí mnohá témata a mnohá hlediska. Oč je naše soudobá kultura bohatší na pestrost obrazů, o to je na ně chudší filosofie. To koresponduje s marginalizací filosofie v soudobé společnosti. Hlavní problém filosofického myšlení přirozenosti je však jinde, totiž v představě, že určitý preferovaný typ obrazů je originálem skutečnosti. Tehdy zaměňujeme racionální model za skutečnost samu, obraz se nám jeví skutečnější než přirozenost, o které pak říkáme, že se "podle dané zákonitosti řídí". Udržet nárok plurality obrazů i odvozenost jich všech od přirozenosti pak není jednoduché.

Které z těch všech obrazů přirozeností jsou vůči přirozenostem samým nejadekvátnější? O takové otázce už víme, že odpověď na ni je vždy závislá na relacích, ve kterých se nám ta či ona přirozenost ukazuje - nebo na motivech, kvůli kterým ji právě uchopujeme. Jak si však představit vztah mezi každou přirozeností a jejími obrazy? Je snad přirozenost "za" těmi obrazy, "pod" nimi - nebo jak? Samozřejmě, že to jsou jenom metafory, ale stejně jsou zavádějící. Přirozenost je přece "to" skutečné, co nám umožňuje, že máme co zobrazovat. Přirozenost pobývá "mezi" svými obrazy v tom smyslu slova, že zakládá možnost jejich plurality, ba dokonce ji nárokuje. A naše lidská přirozenost je zvláštní také tím, s jakou chutí a kolika způsoby zobrazuje, aniž by se sama stávala obrazem, i když zobrazuje i samu sebe.

Z prehistorie se nám dochovaly obrazy výtvarné a předpokládáme tam obrazy vyprávěných příběhů. Z evropské historie se nám dochovaly také obrazy textové, mezi nimiž hrály tradičně velkou roli texty náboženské a texty básnické, filosofické a vědecké. Byla to kultura textu a mnohdy ji takovou ještě potkáváme, zvláště v univerzitních knihovnách. Současná živá kultura je ovšem stále výrazněji kulturou obrazu, a to ne obrazu ve smyslu tradičního výtvarného umění, nýbrž spíše obrazu jako dokumentu, upozornění, reklamy, hry, klipu. Tyto kultury na sebe žárlí podobně jako různé kulturní drogy.

Řecká antika žila obrazy i texty. Text chápala jako záznam řeči, skoro jako záznam zvuku. Náboženská kultura Židů ovšem přinesla úplně jiné chápání textu, totiž jako něčeho, co je předchůdné jak vůči zvuku řeči, tak vůči každé přirozené zkušenosti v řeckém smyslu slova. Řadu těchto rysů zdědili křesťané a ještě výrazněji muslimové. To podstatně proměňuje nejenom vztah k posvátnému textu a pak ke každému textu, ale sám status jazyka a znaku, včetně statutu samotných písmen nebo cifer. Tyto problémy patří k filosofii přírody díky tomu, že řecká filosofická tradice byla rozsáhle reinterpretována právě z hlediska kultury textu, často v neprospěch témat přírody a přirozenosti. Do popředí zájmu totiž vystupuje nejen "nadpřirozené", ale i takový výklad přirozeného, který vše vyloží z podobných skladebných jednotek, jakýmisi jsou v textové kultuře písmena. Nabízí se vize přírody jako otevřené knihy, jako čitelného textu; stačí znát jazyk, kterým se nakonec ukáže být matematika nebo zase kód DNA. Z textu otevřené knihy se stává soubor definic, rovnic, kódů, programů. Z hlediska kultury textu je ovšem krajně obtížné nahlédnout, že jde o obrazy, byť v těchto případech o plně racionální zobrazení určitých přirozeností, neboť kultura textu nárokuje prioritu textu a základní skutečnost jeho znaků. Přístup kultury textu uchopil veškerou přirozenost silně denaturačním způsobem a s obrovskou technickou aplikovatelností. S tak rozsáhlou možností technologických aplikací, že umožnila zrod nové kultury obrazu, založené spíše na technických možnostech než na umění fantazie a rukou. Zrodil se nový typ zobrazení přirozeností, který není vázán na konkrétního předmětného nositele (plátno, papír): virtuální obrazy ve virtuálním světě. Je to však něco jiného než vizualizace toho, že naše racionální textové obrazy přirozenosti byly samy už dávno podobně virtuální? Dokonce i styl estetiky virtuální obraznosti je velmi blízký estetice té vrstvě textové kultury, která se ještě uplatňuje v soudobém světě.

Co se při virtualizaci obrazů stalo s naší lidskou přirozeností? Byla definitivně denaturována, totiž virtualizována, nebo konečně osvobozena od nadvlády fixovaných textových podob? Zatím nevíme a je rozumné se zdržet krajních úsudků. Zatím lze tušit jenom tolik, že nejde o obnovu antické rovnováhy kultury textu a kultury obrazu, protože estetika je propastně jiná a mění se i kulturní drogy. (Škoda, není nad pozdně archaickou naxijskou plastiku a starší parské víno, ale podobně se lká už pěkných pár tisíc let a svět zatím nespadnul.)

 << Předchozí: Kontinuum, spojitost, diskrétnost. Informace <<
1 Z. Kratochvíl: Filosofie živé přírody, Praha, nakl. Herrmann a synové 1994.
2 Hérakleitos B 110.
3 Podrobněji viz Z.K.: Obrana želvy, kap. Křižovatka.
4 Zénón A 25/2 = Aristotelés, Physica 233a21.
5 Viz podobenství o úsečce, Ústava VI, 509-511.

Další části Filosofie živé přírody

1. část

2. část

3. část
Zdeněk Kratochvíl - O autorovi

Doc. Zdeněk Kratochvíl, PhD. studoval nejprve katolickou teologii (vyloučen po 4.r. z názorových důvodů). V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" (s R. Paloušem, Z. Neubauerem ad.), kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. Pracoval jako technik, systémový programátor i noční hlídač. V r. 1992 se stal členem katedry filozofie PřF UK a začal přednášet rovněž na FF UK, kde je od r. 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V r. 1991 dokončil oficiální studium filosofie (Mgr.) a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v r. 1994. V r. 1992 obdržel cenu rektora UK za nejlepší skripta. V r. 1995 se na FF UK habilitoval z filosofie prací Filosofie živé přírody. Podílel se na reformě studia religionistiky (studijní plány schválené 1998, 2000), která měla dovršit rekonstituci tohoto oboru.

Jeho práce se pokouší převést do akademického prostředí spíše intuitivní orientaci neoficiální filosofie, která chce filosoficky projasňovat problémy původně předfilosofické. Skepse vůči možnostem logiky i dialektiky ve službách filosofie, skepse vůči subjekt-objektovému rozvrhu novověkého transcendentalismu, skepse vůči rozlišování nadpřirozené (zjevené)-přirozené i skepse vůči vztahům filosofie a politiky jej odvádí od většiny témat novověké i středověké filosofie a také od tradice antické metafysiky. Společným jmenovatelem jeho práce je úsilí osvětlit charakter krize evropské duchovosti, kterou nespatřuje pouze v krizi tradic školní metafysiky a institučního křesťanství, nýbrž i v patrně falešných protikladech konzervatismu a postmoderny, fundamentalismu (náboženského i scientistického) s nezodpovědností většiny proudů New Age:
"Jde o to, zda uhájíme možnost a zajímavost staré dobré devizy ,Víno, ženy a zpěv', nebo zda živoření na troskách Evropy ovládne ,Pervitin, neerotický sex a virtuální realita'."

Vybraná bibliografie
Mýtus, filosofie a věda I–II, 1991, 2. vyd. 1993
Prolínání světů. Středoplatónská filosofie v náboženských proudech antiky, 1992
Řečtí apologéti, 1992
Studie o křesťanství a řecké filosofii, 1994
Filosofie živé přírody, 1994
Výchova, zřejmost, vědomí. (Poznámky k filosofii výchovy), 1995
Řeč umění a archaická filosofie (s J. Bouzkem), 1995
Pluralita interpretací (s J. Bouzkem), 1996
Problémy myšlení přirozenosti, 1997

Další odkazy
www.fysis.cz
Jak citovat tento textKratochvíl, Zdeněk. Filosofie živé přírody - 4. část [online]. Glosy.info, 20.duben 2006. [cit. 28.listopadu 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-4-cast/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
přirozenost. nutnost. náhoda. determinismus. osud. kontinuum. spojitost. diskrétnost. informace. žánr. diskurs. kultura textu. kultura obrazu.

Diskuse k tématu

Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:26:17)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 11:27:34.
Důvod: Komentářový spam.

Přidat komentář