Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
19.listopadu 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Filozofie ve věku osvícenství - Daniel Špelda

Publikován 26.září 2005, text čítá cca 2797 slov. 10750 přečtení  |  2 reakce
Filosofové. To jsou domnělí přátelé moudrosti a zdravého rozumu; z toho je vidět, že to jsou šibalové, zloději, šibeničníci, bezbožníci, lidé hnusící se církvi, jimž společnost dluží otýpky a hranice na upálení. Ti darebové drze upozorňují lidi, že se jim zde dole odřezává váček s penězi, zatím co je nutí, aby pohlíželi vzhůru.
P. H. D. Holbach, Kapesní bohosloví, heslo "Filosofové" (Praha 1957).

Wolfgang Röd - Novověká filosofie II, přebal Kniha Wolfganga Röda Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua je pokračováním práce Novověká filosofie I: Od Francise Bacona po Spinozu (Praha 2001) téhož autora a tvoří součást ambiciózní ediční řady nakladatelství OIKOYMENH, která nese název "Dějiny filosofie". Tato řada představuje nejlepší souhrn přehledové literatury k dějinám filozofie, jaký má v současnosti český čtenář k dispozici. Otázkou je, proč bychom se měli obtěžovat s četbou těchto tlustých svazků, které svou nezáživností ohrožují kreativní lidský potenciál. Zodpovězení této otázky do značné míry splývá s odpovědí na jinou otázku: Proč bychom se vůbec měli zabývat dějinami filozofie?

Staromilci hájí někdy dějiny filozofie tvrzením, že znalost minulého vědění nám může pomoci vyvarovat se opakování některých omylů a chyb. Proti tomu lze namítnout, že tytéž dějiny filozofie ukazují, že lidé jsou nepoučitelní. Někdy se také říká, že znalost dějin filozofie může soudobým myslitelům zabránit v tom, aby mrhali svou intelektuální kapacitou na něco, co již bylo vymyšleno. Taková úvaha však předpokládá možnost identity mezi obsahy vědění z různých dob a kontextů. Jenže obdobné odpovědi mohou odpovídat na různé otázky a proklamovaná totožnost takových odpovědí je pak jen zdánlivá. Domněle podobné koncepce měly v dějinách evropského myšlení rozličné funkce, cíle, původ a nositele. Opomíjení těchto poznatků vede k anachronismům: Jak mohl Bacon zastávat tak pomýlené pojetí indukce, když nám Sir Popper ukázal, jak je to správně? Směšnost uvedené otázky nemá žádný vliv na četnost jejího výskytu. Snad je jen potřeba dodat, že mnohdy se takové tázání objevuje v zastřené formě hlubokomyslného srovnávání něčeho, co srovnávat nelze.

Podle dalšího názoru lze dějiny filozofie chápat jako imaginární cvičiště kritického rozumu. Absolvování takového tréninku může vést ke stavu, který by se snad dal označit jako filozofická obezřetnost. A možná také jako nedůvěřivost a střízlivost. Jde o to, že když někdo vstoupí do labyrintů dřívějších filozofických systémů, může se naučit nacházet z nich cestu ven. Právě dějiny filozofie jako disciplína poskytují nit, nebo spíš lano, s jehož pomocí lze najít východ z bludiště a které lze použít i k umravnění nynějších strážců jednotlivých labyrintů, jež je zřejmě nutné nazývat bludišťáci, protože označení bludaři a bloudové jsou kupodivu vyhrazena pro ty, kteří nezabloudili a našli cestu ven. Procházení dějinami filozofie a vědy tak může fungovat jako vyučování odstupu a zdrženlivosti vůči všem jednoznačným odpovědím - jakož i vůči odpovědím, které jednoznačně tvrdí, že jednoznačné odpovědi neexistují. Banální logická hříčka by neměla zakrýt fakt, že získání takového odstupu není jednoduchou a samozřejmou záležitostí. Filozofická obezřetnost nespočívá v pouhém poukazu na mnohost filozofických teorií, z něhož by mělo plynout, že žádná z filozofií není pravá, protože se vzájemně vylučují, a proto bychom je měli brát s rezervou. Taková apriorní úvaha může vyvolat nanejvýš odpor k filozofii, s nímž však nelze filozofickou obezřetnost zaměňovat. Ta vychází z odstupu, který je zdůvodněný. Zdůvodněnost spočívá v rozboru a vysvětlení činitelů, které ovlivnily vznik a podobu dané filozofické teorie. Zkoumá se tedy, čím byla taková teorie podmíněna, jaká byla její funkce, na jakou otázku odpovídala (nezřídka byly odpovědi hotové dříve, než se objevily otázky), z jakých předpokladů vychází, co považuje za samozřejmé, jak ji ovlivnil kontext, které protiargumenty nehodlá uznat atp. A právě takovým problémům se věnují dobré knihy o dějinách filozofie.

Rödova práce Novověká filosofie II je jednou z takových knih. Její tematika je zřejmá již z podtitulu Od Newtona po Rousseaua. Pro upřesnění lze dodat, že v úvodu tohoto takřka šestisetstránkového díla se skromně praví, že se jedná o "náčrt dějin filosofie ve věku osvícenství" (s. 11). Pro české prostředí má Rödova kniha velký význam. Díky tomu, že představitelé marxismu-leninismu spatřovali ve francouzských osvícencích tzv. pokrokové myslitele, bylo u nás v padesátých a šedesátých letech 20. století pořízeno velké množství překladů francouzských osvícenských spisů, a to i od méně známých autorů, jako jsou Morelly či Mably. V osmdesátých letech následovala další vlna překladů v edici "Filosofické dědictví", kterou vydávalo nakladatelství Svoboda. S výjimkou marxisticky orientované práce J. Halady (Osvícenství věk rozumu, Praha 1984) však u nás nikdy nevyšla monografie věnovaná osvícenské filozofii. Její výklad se sice objevuje v různých přehledových pracích o dějinách filozofie, ale zpravidla se jedná o soubory frází a klišé, které neodpovídají stavu současného bádání. Rödova kniha tento nedostatek literatury o osvícenské filozofii do značné míry kompenzuje.

Röd volí standardní a prověřenou metodu výkladu. V chronologickém pořadí podává medailony jednotlivých postav osvícenské filozofie. Kniha je rozdělena do dvanácti částí, z nichž sedm je věnováno nejvýznamnějším osvícenským filozofům a zbývajících pět pojednává o dílčích proudech filozofie 18. století a jejich představitelích. Na začátku díla se nacházejí tři kapitoly věnované postupně Newtonovi, Lockovi a Leibnizovi; poslední dvě mají vzhledem ke svému rozsahu (cca 50 stran) dokonce charakter menších monografií. Tito autoři bývají obvykle řazeni do pojednání o novověké filozofii, tj. filozofii 17. století, Röd však oprávněně upozorňuje na to, že Newton, Locke a Leibniz formulovali myšlenky, které byly po celé 18. století v centru zájmu, takže je nasnadě otevřít dějiny osvícenské filozofie zkoumáním filozofických a vědeckých názorů těchto autorů (s. 11). Vzhledem k tomu, že Francouzská revoluce bývá běžně pokládána za vyvrcholení snah osvícenského hnutí, končí kniha kapitolou, která podává filozofické portréty aktérů Francouzské revoluce. Röd si samozřejmě uvědomuje, že revoluci nelze chápat jako absolutní hranici v dějinách evropské filozofie, protože romantismus jako další svébytný útvar dějin evropského myšlení má své počátky již v době před revolucí. V knize se nepracuje s pojmem osvícenství, protože Röd ho oprávněně pokládá, za "natolik nepřesný, že nemůže sloužit k uspokojivé charakterizaci filosofie 18. století" (s. 12). Nepopírá, že filozofové označovaní za osvícenské se v řadě předpokladů a východisek shodovali, současně však také upozorňuje, že existuje řada výjimek a pochybností, které znemožňují smysluplné užívání pojmu osvícenství pro charakterizaci filozofie 18. století. Proto Röd raději hovoří o "filosofii ve věku osvícenství, čímž je míněn interval asi od roku 1720 do roku 1795" (s. 12).

Obsah knihy Novověká filosofie II tvoří především medailony osobností, které publikovaly v uvedeném období. Po části o Leibnizovi následuje filozofický portrét G. Berkeleyho. Za ním se nachází část věnovaná britské morální filozofii a deismu, v níž jsou rozebírány filozofické názory Shaftesburyho, J. Tolanda, A. Collinse, M. Tindala aj. V další části se Röd zabývá známými postavami francouzského osvícenství. Najdeme zde více či méně obsáhlé medailony Montesquieua, Voltaira, D. Diderota, J. d' Alamberta, E. de Condillaca, J. O. de la Mettrieho, C. A. Helvetia, P. H. D. Holbacha a nástin nauky fyzikratů. Po francouzských osvícencích přichází část, která se zabývá německým osvícenstvím. Nacházejí se zde kapitoly o Ch. Wolffovi, jeho žácích a také dalších německých autorech tohoto období, kteří se charakterem své tvorby vymykají jakémukoli obecnému označení (např. J. H. Lambert, G. E. Lessing, M. Mendelssohn). Osmá část se zabývá filozofickými názory G. Vica, v deváté části Röd pojednává o D. Humovi a na ni navazuje desátá část o skotské filozofii po Humovi (A. Smith, T. Reid a škola common sense). Předposlední oddíl se věnuje J.-J. Rousseauovi a tzv. utopickým socialistům (Mably, Morelly). Poslední část nazvaná "Osvícenství a revoluce" pojednává o Condorcetovi a názorech účastníků revoluce (Mirabeau, Babeuf aj.).

Portréty jednotlivých osobností jsou členěny do podkapitol, jejichž téma i pořadí má standardizovanou podobu: život, dílo, noetika a metodologie, ontologie (metafyzika), etika, sociální filozofie, filozofie náboženství. Samozřejmě, že uvedené schéma je ideální a u konkrétních postav některé disciplíny scházejí a jiné přibývají (estetika, ekonomie, filozofie dějin). Toto tradicí prověřené uspořádání je velmi výhodné, protože umožňuje rychlé vyhledávání potřebných údajů v případě, že čtenář má zájem pouze o vybrané téma (např. Humova filozofie náboženství). Nadto však tato formální úprava výkladu někdy odhaluje souvislosti, problémy a rozpory, které by jinak nebyly patrné. Může se jednat například o inkoherenci mezi noetickým a etickým učením, nebo o souvislosti mezi zdánlivě ušlechtilými etickými ideály a teoretickou legitimizací manýrů raného kapitalismu, na niž se ostatně obhájci těchto manýrů spoléhají dodnes.

Kniha Novověká filosofie II je samozřejmě vynikajícím souhrnem důležitých údajů, ale její hlavní hodnota spočívá ve způsobu, jakým jsou filozofické názory jednotlivých autorů prezentovány. Röd v úvodu prohlašuje, že ve své práci nehodlá pracovat s oblíbenými termíny "racionalismus" a "empirismus", a hned vysvětluje proč: "Přiřazení nějakého autora k racionalismu či empirismu lze totiž v konkrétních případech stěží jednoznačně provést, takže se zdá důležitější zkoumat určité filosofické teorie z toho hlediska, zda dosáhly svého imanentního cíle a na základě jakých předpokladů byly formulovány." (s. 12) Cílem knihy je tedy podat vysvětlení původu a účelu filozofických koncepcí jednotlivých autorů. Takového záměru Röd dosahuje záměrnou relativizací jednotlivých nauk, která spočívá v tom, že ukazuje na to, čím byly filozofické teorie podmíněny, jaké teze pokládaly za samozřejmé, co považovaly za cíl filozofického zkoumání atp. Podmíněnost nějaké koncepce není přitom interpretována jako chyba, zaostalost nebo nedostatek rozumové kompetence, jak tomu bývá v jiných pracích. Výhrady a námitky vůči jednotlivým filozofickým teoriím se v Rödově textu sice objevují, ale vycházejí z domýšlení srozumitelně vysvětlených předpokladů samotného systému. Jedná se tedy spíše o imanentní kritiku, která poukazuje na nedůslednosti a vnitřní rozpory určité teorie. Díky tomu - na rozdíl od mnoha jiných přehledů dějin filozofie - nemá kniha Novověká filosofie II podobu seznamu jmen a odpovídajících tezí, protože Röd se snaží dějiny filozofie vysvětlovat. Přitom v nich nehledá skrytý smysl, jehož objevování či objevení by z dějin filozofie učinilo filozofii dějin. Takový postup si zaslouží ocenění, neboť naznačená změna filozofických žánrů s sebou obvykle nese přizpůsobování dějin filozofie předem danému rozvrhu údajné logiky "vývoje" evropského myšlení. Röd však postupuje zcela věcně a nepropadá pokušení přisuzovat jednotlivým autorům jejich "úlohu" v "historickém procesu". Dokázal se také vyvarovat toho, aby na konci kapitol o jednotlivých filozofech uvedl tolik oblíbený odstavec o "aktuálnosti" autora a jeho "významu" pro dějiny myšlení, lidstvo a celý obydlený vesmír.

Erudovaná věcnost Rödovy knihy působí jako dobrý prostředek proti opojení, jež vychází z obvyklých filozofických hovorů o velkých a největších věcech, a proti krutosti, kterou vyvolávají hovory o věcech posledních. Jasné metodologické stanovisko a odpor vůči instrumentalizaci dějin filozofie činí z knihy Novověká filosofie II právě onen imaginární tréninkový areál, o němž byla řeč v úvodu této recenze. Její autor nás provádí jednotlivými filozofickými systémy a koncepcemi a současně ukazuje, jak nepodlehnout jejich zářivému kouzlu. Tenhle typ dějin filozofie nelze v žádném případě zaměňovat s procítěnými náčrty dějin evropské duchovní moudrosti, které se uctivě sklání před hlubokými a stále aktuálními pravdami. Právě philosophia perennis je heslo, jež vlaje na novotomistických buldozerech urovnávajících dějiny evropského myšlení do přímé cesty, která vede tam, kam vedou všechny cesty (srov. Charles B. Schmitt, "Perrenial Philosophy: From Agostino Steuco to Leibniz", Journal of the History of Ideas 27, 1966, s. 505- 532). Dějiny filozofie, jak je představuje Wolfgang Röd, namísto oduševnělého uctívání nedohledně hluboké moudrosti mohou školit čtenáře v samostatném a kritickém uvažování, jehož výsledkem může být individuum, které se nenechá snadno svést. Odtud však vede přímá cesta k filozofickému darebáctví, o němž mluvil ironicky a v jiném kontextu baron Holbach. Schopnost narušovat pohodlnou útulnost filozofických teorií se totiž vůbec nemusí vázat jenom na filozofii a její dějiny, ale může se také týkat až příliš samozřejmých pravd, jimiž jsme každodenně a bohatě zásobováni. Filozofická obezřetnost, získaná na poli dějin filozofie, může velmi snadno přejít v teoreticky zdůvodněnou nespokojenost neboli v sociálněkritickou filozofii. To je sice darebáctví, které se neodpouští, ale právě tím, že se filozofové změní ve spolek šibalů, zlodějů iluzí a šibeničníků, by filozofie mohla získat svou dávno ztracenou vážnost.

 

Wolfgang Röd: Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Přeložil Jindřich Karásek. Praha, OIKOYMENH 2004.

Recenze byla v rámci obsahové spolupráce převzata z Aluze 1/05.

Daniel Špelda - O autorovi PhDr. Daniel Špelda, PhD. vystudoval češtinu a filosofii na Masarykově Univerzitě v Brně a od roku 2002 je odborným asistentem na katedře filosofie Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni. Autor publikoval množství statí v českých odborných časopisech, např. článek "Descartes a principy vědeckého poznání", Filosofický časopis 53 (2005) nebo konferenční příspěvek "Astronomia filia temporis", In: R. Schuster (ed.), Teorie a dějiny vědy a techniky, Západočeská univerzita, Plzeň 2005.
Jak citovat tento textŠpelda, Daniel. Filozofie ve věku osvícenství [online]. Glosy.info, 26.září 2005. [cit. 19.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/filozofie-ve-veku-osvicenstvi/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
filosofie. novověká filosofie. Newton Isaac. Rousseau Jean-Jacques. Holbach P. H. D.. Röd Wolfgang. dějiny filosofie. Leibniz Gottfried Wilhelm von. Berkeley George. Montesquieu Charles Louis. Voltaire Jean-Marie. Diderot Denis. Hume David. Vico Gianbattista. osvícenská filosofie.

Diskuse k tématu


Přidat komentář