Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
18.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Francie a Hitler 1933-1935. Na cestě k appeasementu - Robert W.Mühle

Publikován 5.března 2005, text čítá cca 4681 slovo. 6574 přečtení  |  1 reakce

Koncem března 1935 se třetí francouzská republika v soupeření s nacionálněsocialistickým Německem nacházela na vrcholu své politické nemohoucnosti. Hlavní téma evropské diplomacie od počátku třicátých let, otázka řízeného a jednotného odzbrojení jako prostředku k zajištění míru v Evropě, bylo kvůli posilování německé vojenské moci definitivně pohřbeno. A co více - německé rozhodnutí z března 1935 ukázalo, že Francie je ochotna přijmout zjevné porušení versailleské smlouvy. Navíc Francouzi spolu s Velkou Británií přišli jen pár týdnů předtím s dalekosáhlými koncesemi v otázce zbrojení, což jasně ukazovalo vnitřní rezignaci země, která už nebyla schopna prosadit závěry versailleské konference do politické reality třicátých let.

Co zapříčinilo ztrátu síly francouzské diplomacie? Proč se třetí republice nepovedlo prosadit své bezpečnostní zájmy proti diktátorskému Německu, které v Evropě sotva vyvolávalo sympatie? Tyto otázky nemohou být zodpovězeny jen poukazem na hospodářskou depresi a politicko - morální krizi ve Francii. Francouzská politika vůči nacionálněsocialistickému Německu se navíc v žádném případě nevyznačovala jednoznačnou ztrátou účinných prostředků

Jejím základním problémem bylo to, že byla utvářena mnoha náhodami a širokou škálou osobností, že se při jejím utváření střetlo mnoho taktik, koncepcí a strategií. Při zachování stejných společenských podmínek se třetí republika mezi roky 1933 a 1935 pokusila o tři rozdílné, zcela si odporující zahraničněpolitické koncepce. Byla jimi Daladierova politika ambivalence, Barthouova politika síly a Lavalova politika začínajícího appeasementu.

1933 - Édouard Daladier a Joseph Paul-Boncour - Protikladné koncepce

Édouard Daladier

Při formování kabinetu Daladier/Boncour nebylo jasné, jakou zahraniční politiku bude nový německý kancléř Adolf Hitler vyvíjet. Zpočátku většinou zdrženlivé komentáře francouzského tisku a francouzských politiků dávaly jasně najevo francouzskou nejistotu ohledně dalšího kursu Německa. Kromě toho se v nich ale odrážel i fakt, jak dalece byl zahraničněpolitický problém - mít za souseda vznikající diktaturu - převážen vnitropolitickými problémy třetí republiky. Uchopení moci Hitlerem se zdálo vedle potíží s rozpočtem, s nimiž byl Daladierův kabinet konfrontován, a množstvím jiných zahraničněpolitických problémů jen jako jedna z mnoha nepříjemností.

Jakmile se však revoluční násilí v Německu ukázalo nejen ve vnitropolitické rovině, ale proměnilo se také v řadu provokačních pohraničních incidentů, změnila se nálada ve Francii. Nedůvěra a strach z války určovaly na jaře 1933 obraz Německa. Před tímto postojem muselo Německo - v tomto ohledu vládla mezi Wilhelmstraße a Hitlerem shoda - zaujmout před vyzbrojenou a silnější Francií poklidný postoj, vyhýbající se dalším provokacím. Ačkoli se zpočátku v Berlíně vycházelo z premisy stále hrozícího preventivního úderu Francie jako odpovědi na německé zbrojení, nepřicházela podobná možnost pro třetí republiku nikdy v úvahu. Jedině porušení locarnských odhod ve formě obsazení demilitarizované zóny v Porýní by pro Francii v roce 1933 bylo důvodem k vojenské protireakci.

V Paříži panující slabost měla více příčin. Zkušenosti první světové války vedly k diskreditaci myšlenky na válku. Historický příklad intervence do Porúří z roku 1923 dále ukázal na ohraničené možnosti vojenské trestní akce proti Versailles nerespektujícímu Německu. Bez spojenců, přinejmenším morální podpory ze strany Velké Británie, by se Francie k novému dobrodružství v Porúří nikdy neodhodlala. Dále byla Daladierova vláda odkázána na parlamentní podporu obzvláště pacifisticky smýšlejících socialistů a radikálních socialistů. Vojenská akce by tak nebyla vnitropoliticky prosaditelná.

Otázku reakce Francie na zřízení nacionálněsocialistické diktatury je pak nutno postavit především do světla italského návrhu na vytvoření Paktu čtyř a MacDonaldových odzbrojovacích návrhů. Oba projekty zastihly Paříž nepřipravenou a vehnaly Francii do politické defenzívy. Úplné odmítnutí obou návrhů nepřicházelo pro kabinet Daladiera v úvahu, protože by to vedlo k úplné zahraničněpolitické izolaci. Navíc francouzská vláda v obou návrzích viděla i určitou šanci. Nutila totiž Německo vyložit svoje zahraničněpolitické úmysly jasně na stůl. Tento z politické defenzívy vzešlý záměr francouzské vlády dozvědět se o německých záměrech pomocí MacDonaldovy a Mussoliniho iniciativy tvořil hlavní pohnutku pro francouzský souhlas s oběma projekty. Přitom šlo francouzské diplomacii především o to, modifikovat doplňujícími návrhy oba plány tak, aby odpovídaly jejich vlastním zájmům. V případě Paktu čtyř se to povedlo částečně, v případě změny MacDonaldova plánu pomocí Daladierovy "Kontrolní doktríny" nikoliv.

V Německu vedly francouzské snahy dosáhnout s Brity dohody v otázce odzbrojení k stoupajícímu znepokojení. V případě francouzsko-britského souladného postupu by byla nacionálněsocialistickému vedení přinejmenším právně zahrazena cesta k nekontrolovatelnému zbrojení. Hitler se proto pokusil vstoupit s francouzským premiérem do rozhovorů, aby navrhl německo-francouzskou zbrojní dohodu, která měla sloužit k obnově německo-francouzského poměru.

Daladier byl adresátem německých návrhů, protože od svého nástupu k moci působil dojmem, že je přímé dohodě i s nacionálněsocialistickým Německem příznivě nakloněn. Na jaře 1933 podporoval tajné sondáže svého blízkého politického přítele Fernanda de Brinona Hitlerem, především proto, že interpretoval nový režim pouze jako klasickou formu německého revisionismu. To specificky nové na "hnědé revoluci" francouzský premiér nerozpoznal. Dále se mu dohoda s Německem zdála ve světle vnitropolitické krize ve Francii jako nutnost. Pro Daladiera byla v tomto ohledu důležitější vnitřní stabilizace třetí republiky než ohled na východoevropské spojence, kteří novou zahraničněpolitickou koncepci Francie hodnotili jako zastřený ústup od zabezpečení jejich existence před německým revisionismem. Édouard Daladier tak už v roce 1933 formuloval politiku appeasementu, kterou se Georges Bonnet pokusil prosadit v podmínkách konce třicátých let.

Tato ambivalentní Daladierova politika - na jedné straně pokus z léta 1933 přesvědčit Velkou Británii o správnosti francouzských odzbrojovacích návrhů, na druhé straně úvahy vejít s Němci do rozhovorů - se nekryla s představami Josepha Paul-Boncoura, jak by se měla francouzská politika vůči Německu utvářet. Francouzský ministr zahraničí odmítl politiku porozumění s Německem z ideologických důvodů a důrazně se snažil nalézt s Velkou Británií společnou strategii i v otázce odzbrojení. Zatímco Daladier vůči Berlínu stále budil dojem, že nepovažuje versailleskou smlouvu či ženevský systém Společnosti národů za ideální řešení pro zachování míru v Evropě, byla politika Paul-Boncoura plně fixována na ženevskou instituci. Z tohoto důvodu je sotva zarážející, že se francouzská politika vůči Německu vyznačovala těžko skrytelnými rozpory. V Berlíně musel začátkem podzimu 1933 růst dojem, že Francie nebude v konečném důsledku usilovat o zbrojní dohodu s Německem navzdory tomu, že navázala tajné kontakty s Hitlerem. Když se Paříž a Londýn skutečně shodly v otázce odzbrojení, zbyla Německu v podstatě jedině možnost zavřít dveře do Ženevy. Přitom mohli být v Berlíně přesvědčení, že francouzská vláda proti tomuto německému kroku nic nepodnikne.

Německé vystoupení ze Společnosti národů na sebe nenavázalo žádnou reakci ze strany Francie. Ve vnitřní krizi se francouzské kabinety mezi říjnem 1933 a únorem 1934 opotřebovávaly stále rychleji. Ačkoli Joseph Paul-Boncour svým dalším angažmá na Quai d' Orsay přinesl náznak určité kontinuity, nedošlo k žádnému jasnému vymezení francouzské politiky vůči Německu. To bylo vedle vnitropolitických priorit způsobeno především množstvím koncepcí v otázce politiky vůči Německu v rámci francouzského parlamentního systému. Zatímco od konzervativců až po socialisty existovala jednota v morálním odsouzení nacionálněsocialistické diktatury, vedla otázka, jaké politické kroky proti Německu podniknout, k rozdílným odpovědím. Když poslanci v listopadu 1933 odmítli možnost preventivní války, stal se pro německou diplomacii krátce po opuštění Společnosti národů a odzbrojovací konference zřejmý francouzský pacifistický postoj.

Pod dojmem zjevné paralyzace francouzské politiky vůči Německu, převzal André François-Poncet sám v Berlíně iniciativu za účelem zlepšení vzájemných vztahů. Aniž by k tomu byl pověřen svou vládou, pokusil se velvyslanec uvolnit vztahy k Německu. Jakkoli realistické představy Françoise-Ponceta v jeho teoretické koncepci byly, přece jen je těžce poznamenal omyl, když viděl v nacionálněsocialistickém Německu kooperativního partnera pro jednání. V Německu byly altruistická iniciativa francouzského velvyslance hodnocena jako výraz slabosti a chaotické mnohohlasnosti francouzské diplomacie.

Za těchto okolností získala značnou pozornost Hitlerova kampaň za německo-francouzské usmíření. Pateticky proklamovaná vůle německého diktátora, že mezi oběma zeměmi není kromě sárské otázky žádného dalšího sporného body a že usiluje o mír a spolupráci, dokázaly získat značnou pozornost. Ve třetí republice se koncem roku 1933 rozběhla debata o tom, zda je možno vůli německého diktátora brát vážně nebo zda je nutno ji interpretovat jen jako taktický krok. Ve věci politiky vůči Německu roztříštěné stranické prostředí bylo v otázce, jak odpovědět na Hitlerovy návrhy, nejednotné. Zatímco například Daladier byl ochoten přijmout Hitlerovu nabídku a přesvědčit se v následných jednáních o jeho ochotě k míru, odmítla Paul-Boncourem vedená Quai d' Orsay tuto iniciativu.

Zatímco se ve Francii debatovalo o fenoménu Hitler a řešení otázky odzbrojení, uzavřelo Německo začátkem roku 1934 s Polskem pakt o neútočení. Tím se po méně než roce nacionálněsocialistického panství Hitlerovi povedlo, uvolnit na Francii závislý východoevropský alianční systém na rozhodujícím místě. Bilance francouzské politiky tak v roce 1933 byla jednoznačně negativní. Nejen že nebyla vyvinuta jednotná politika proti Německu, ale ani nebyly vyřešeny další zahraničněpolitické výzvy. Francouzská diplomacie spoluzavinila politickou změnu kurzu Polska. Polští spojenci byli ztraceni především vinou nerozhodnosti francouzské politiky. Zároveň se třetí republice nepovedlo zlepšit vztahy se Sovětským svazem tak, aby mohl být Stalin brán v úvahu jako spojenec proti sílící Třetí říši.

1934 - Louis Barthou - Protiofenzíva

Louis Barthou

Změna vlády, provedená po vnitřních nepokojích ze 6. února 1934, vedla k zcela nové orientaci francouzské zahraniční politiky. S tímto pokusem je nerozlučně spjato jméno francouzského ministra zahraniční Louise Barthoua. Barthou byl přesvědčen o německé neochotě k míru. Jako znalec Německa četl Hitlerův Mein Kampf a rozpoznal mimořádnou povahu nového režimu. Barthou se pokusil najít pro Francii nové politické přátele a současně revitalizovat dosavadní alianční systém. Jeho cesty do východní Evropy, stejně jako jeho heslo "Východní Locarno" vyjadřující politiku sbližování se Sovětským svazem a snaha získat fašistickou Itálii k přátelským vztahům, byly pokusy postavit nacionálněsocialistickému Německu hráz. Po přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů zahájila Francie západo-východní politiku kooperace, která měla být podle Barthouova pevného úmyslu korunována francouzsko-sovětskou aliancí.

Barthouův zahraničněpolitický koncept byl motivován vnitropoliticky. Díky nové, silné zahraniční politice měla být zajištěna vnitřní stabilizace třetí republiky. Francouzský ministr zahraničí si byl přitom vědom, že v podmínkách panující zahraničněpolitické bezkoncepčnosti nemohl provozovat alianční politiku starého stylu. Spojení se Stalinovým Sovětským svazem by narazilo na odpor mnoha konzervativců, spolupráce s fašistickou Itálií zase na odpor radikálních socialistů. Barthou se úspěšně pokusil zabránit zhroucení vnitropolitické fronty tím, že svou alianční politiku oděl do multilerálního roucha, že ji opřel o spojenecký systém orientovaný na ženevský systém Společnosti národů.


Německá říše stála proti této nové, od politiky z roku 1933 se zásadně odlišující strategie nerozhodně v tváří v tvář. V dubnu 1934 přišlo Lousi Barthouvi pozvání přijet do Berlína za Hitlerem na rozhovory. Podobná nabídka byla už v září 1933 podstoupena Daladierovi. Nyní ale tato nabídka ztroskotala úplně. Francie se ukázala rozhodnuta pokračovat vůči Německu v politice síly. A co více - v Paříži kolující zvěsti o brzkém zhroucení nacionálněsocialistického režimu vedly k rostoucímu znepokojení v německém hlavním městě. Vnitropolitická čistka ze 30.6 1934 tak měla i svou zahraničněpolitickou dimenzi. Hitler se zdál přesvědčen o tom, že Francie v osobě svého velvyslance Françoise-Ponceta konspirovala s Röhmem a Schleicherem a že pověsti o brzkém zhroucení systému v Německu byly důsledkem těchto rozhovorů. Na základě těchto podezření se pak německo-francouzské vztahy ocitly na bodu mrazu.

Ve Francii působily politické události roku 1934 - Röhmův puč, atentát na Dollfusse, smrt Hindenburga - jako katalysátor na dosavadní Barthouovu politiku. Sbližování se Sovětským svazem a Itálií bylo zintenzivněno. Zdánlivě velkorysá nabídka francouzské diplomacie, aby se Německo podílelo na projetku východního Locarna, byl manévr, který předem počítal s německým odmítnutím a měl tak legitimizovat alianční politiku se Sovětským svazem. Sblížení s Moskvou zůstalo rozhodujícím Barthouovým kalkulem.

Protože od nacionalistického Německa očekával to nejhorší, zahájil francouzský ministr zahraničí obrat v sárské politice, která měla vést k destabilizaci nacionálněsocialistického režimu. Barthouův pokus vzít sárskému plebiscitu jeho nacionální význam a díky podpoře stran bránících status quo ho přeměnit v ideologickou otázku o budoucnosti německé demokracie zůstal kvůli jeho náhlé smrti stejně jako kýžená francouzsko-sovětská aliance nedokončen.

1935 - Pierre Laval - Appeasement

Pierre Laval

Zavraždění francouzského ministra zahraničí v říjnu 1934 vedlo opět k plnému přeorientování francouzské politiky vůči Německu. Narozdíl od svého předchůdce byl nový ministr zahraničí Pierre Laval přesvědčen o mírumilovnosti nacionálněsocialistického Německa. Poté co Adolf Hitler více než rok a půl proklamovalsvou vůli k německo-francouzskému vyrovnání, což ve Francii vyvolávalo reakce, ale v konečném efektu nevedlo k ochotě jednat, bylo podle Lavala na čase vyzkoušet mírumilovnost německé říše. Pacifista Laval považoval dědictví Barthoua za násilnou hru, počítající s válkou. Protože se na podzim 1934 zhoršily německo-francouzské vztahy především v důsledku otázky Sárska, rozhodl se Laval právě zde přinést náznak détente a uklidnit německé vedení tím, že vyhlásil francouzskou nezainteresovanost na výsledku sárského plebiscitu. Laval doufal, že svým vystoupením může zahájit velký výměnný obchod. Slíbil německé říši ústupky a výměnou za to chtěl dostat garantovanou bezpečnost Francie. Otázka Sárska byla prvním krokem této politiky. Druhý krok představoval ústup od původní francouzské linie ve věci odzbrojení. Na přelomu let 1934 a 1935 byl Francie pevně odhodlána akceptovat požadavky Německa v té podobě jak je vyhlásilo před rokem.

Napjaté očekávání kabinetu Flandin/Laval však bylo německou reakcí zklamáno. Hitler nebyl ochoten přistoupit na francouzské návrhy za cenu německé účasti na projektu Východního Locarna. Německý diktátor začátkem roku 1935 kategoricky prohlásil, že přístoupení Německa k multilaterálně koncipovaným smluvním systémům nepřichází v úvahu. Toto jasné německé stanovisko mohla francouzská stana očekávát, protože už od podpisu německo-polského paktu z ledna 1934 bylo jasné, že se německá zahraničněpolitická metoda soustředila na uzavírání časově omezených paktů o neútočení.

Rozhodující skutečností zůstalo, že Německo neoceňovalo Lavalovu politiku uvolnění a spolupráce. Sárský plebiscit nevedl ke zlepšení vztahů mezi Berlínem a Paříží, protože Hitler brzy na to začal otevírat nová témata jako starý závazek vzdání se nároku na Alsasko-Lotrinsko či demilitarizované zóny v Porýní. Fakt, že Německo odmítlo francouzské zbrojní návrhy s poukazem na to, že se do roku 1934 radikálně změnila v souvislosti s francouzsko-sovětskou kooperací celá situace, představoval druhé velké vystřízlivění francouzské diplomacie. Lavalem nabízená cena za celkové očištění německo-francouzských vztahů byla pro Adolfa Hitlera příliš vysoká. Zatímco na úrovni bývalých frontových bojovníků bylo propagováno porozumění, ukázal nacionálněsocialistický režim znovuzavedením branné moci v březnu 1935 základní principy své zahraniční politiky.

Shrnutí - Tři roky nekoncepčnosti

Za poměrně krátké časové období dvou let byly ve Francii nasazeny tři rozdílné politické strategie proti nacionálněsocialistickému Německu. V roce 1933 se Daladier pokusil - v přímém rozporu se svým ministrem zahraničí - nastolit možnost vyrovnání se s Německem. Daladierova ambivalentní politika byla nahrazena Barthouovým akcionismem. Jak moc Barthouova politika obklíčení Německa závisela na fyzické existenci svého tvůrce se ukázalo po jeho zavraždění. Lavalova politika appeasementu proti Německu, jeho pokus dospět pomocí ústupků vůči východnímu sousedu k stabilizaci vlastní diplomatické situace, představovala strategii zcela odlišnou od Barthouovy. V konečném důsledku pak vedla k otřesení diplomatické pozice Francie na evropském kontinentě. Současně působily neměnné vnitropolitické podmínky; Francie musela bojovat s ekonomickou depresí stejně jako parlamentně politickou krizí. Tato vnitřní krize ale nevedla k vytvoření jednotné a na vnitropolitické danosti orientované zahraniční politiky, což přesto neznamená, že by zahraniční politika nebyla motivována vnitropoliticky. Ukázali jsme konec konců, že jak Daladier, tak Barthou považovali vnitropolitickou situaci za základní podnět pro formování zahraniční politiky. Daladier chtěl mít jako vnitropolitický reformátor klid na zahraničněpolitické frontě. Pro tohoto radikálního socialistu nehrálo žádnou roli, od koho se Francii dostalo zahraničněpolitického zajištění. I když pro něj stejně jako pro jeho ministra zahraničí zůstávala kooperace s Velkou Británií důležitým cílem, nebojoval za ni tak dogmaticky jako Paul-Boncour. Čím více si byl Daladier vědom toho, že britská a francouzská pozice v otázce evropské bezpečnosti zůstávají neslučitelné, o to více významu přikládal možnosti přímé dohody s Německem. Chybný odhad nacionálněsocialistického systému, stejně jako zjevné podcenění francouzského spojeneckého systému byly výchozími body jeho politiky. A co více, pro vnitropolitickou stabilizaci Francie byl francouzský premiér za určitých okolností ochoten k dalekosáhlým obětem versailleského systému.

I když Barthou vycházel z podobných vnitropolitických premis jako Daladier, přišel se zcela odlišnými závěry ohledně otázky jak stabilizovat nedobrou situaci Francie. Ne rezignace, ale expanzivní výstavba smluvního systému Paříže měla stabilizovat Francii. Barthou přitom vylučoval vyrovnání s Německem ani ne tak kvůli své vlastnímu nacionalistickému myšlenkovému založení jako díky poznání, že nacionální socialismus představoval nový revoluční systém, který chtěl Francii zničit. Rozdílné hodnocení Hitlera tak vedlo k naprosto odlišným politikám vůči Německu.

Právě Barthouova koncepce ukázala, že Francie měla ještě dostatek sil a vůle postavit se nacionalistickému Německu na odpor v jeho zárodečné fázi. To, že tato politika zadržování závisela na fyzické existenci jedné osobnosti, může poskytnout příspěvek do nekončící debaty o roli osobností v politice a historii. Atentát v Marseille tak měl ohromný význam pro francouzskou politiku vůči Německu stejně jako pro situaci celé země. V tomto ohledu si můžeme dovolit otázku, jak by se asi vyvíjel sárský plebiscit, francouzsko-sovětské vztahy, ale i vnitropolitická situace Francie, kdyby místo Barthoua jel do Marseille přivítat jugoslávského krále jeden z jeho kolegů. Tato hypotetická debata se zdá oprávněná už například z hlediska otázky, jak by na se Sovětským svazem kooperující občanské strany reagovali komunisté. Za předpokladu existence "pokrokově" jednající francouzské pravice by se konfrontace mezi levicí a pravicí, jakou Francie později zažila v roce 1936, stala sotva možnou. Možnost překonat zahraničněpolitický pluralismus a přivést Sovětský svaz na stranu Francie do jedné fronty proti Hitlerovi by byla naproti tomu realizovatelná.

To, že byl realpoliticky uvažující Barthou v říjnu 1934 nahrazen pacifistou Lavalem, byl jeden z oněch pověstných milníků ve vývoji, který vedl k chaosu roku 1940. Francie musela bojovat s mnoha problémy. Zatímco země byla vnitropoliticky oslabená, byla konfrontována se zahraničněpoliticky nepříznivou konjunkturou. Z Londýna přicházející odzbrojovací návrhy podmínily revizi dosavadní mocenských poměrů. Itálie zůstala nejistým partnerem. Laval musel v průběhu roku 1935 dospět k poznání, že cena za politiku porozumění s Itálií byla příliš vysoká. Francouzský bezpečnostní systém - Malá dohoda a Polsko - se ukázal proti německým pokusům získat ve východní Evropě vliv, jako nedostačující bariéra. Jakou roli tyto "satelitní státy" pro Francii hrály, ukazuje Daladierův skepticismus a jeho souhlas s Mussoliniho návrhem Paktu čtyř stejně jako pokus Paul-Boncoura navázat nové kontakty s Moskvou. Celá politika Francie vůči SSSR stála v podstatě na premise, že východoevropští partneři už nemohou být považováni za dostačující nástroj k zadržování nacionálněsocialistického Německa.

Přes všechny nepříznivé momenty, kterým Francie musela čelit, bylo ukázáno, že zahraničněpolitickému dilematu a problémům se dalo velmi lehce uniknout. Pokus Barthoua ukázal, že třetí republika měla dostatečné množství prostředků vyváznout z této jen málo příznivé situace. Barthouova ofensivní politika vedla v oněch osmi měsících jeho úřadování k úspěšné stabilizaci diplomatické pozice Francie.

Všechny vlastnosti, které Barthou do politiky vnášel, chyběly však jak Daladierovi, tak Lavalovi. Na prvním místě je nutno jmenovat ochotu v případě nouze použít sílu zbraní jako prostředek politiky. Pro pacifistu Lavala stály tyto úvahy mimo jeho vlastní chápání politiky. Zadruhé musí být poukázáno na vůli, zachovat systém pařížských smluv i ve změněných podmínkách třicátých let. Proti tomuto Barthouovu pevnému politickému úmyslu stály úvahy Daladiera, který si chtěl obětováním nemocného, ba dokonce plně nefunkčním se ukazujícího systému vykoupit bezpečnost Francie. Laval na rozdíl od Daladiera nemrhal nápady tím, že by se s nimi dělil s opozicí jako Daladier, nýbrž se je pokusil přímo uskutečnit. Pierre Laval byl první vedoucí státník Francie v meziválečném období, který versailleský systém nepovažoval za neporušitelný základ francouzské zahraniční politiky, a podle toho také jednal. Zatřetí byla politika a osobnost Adolfa Hitlera hodnocena rozdílně. Zatímco Barthou správně interpretoval Hitlerův revoluční zápal, viděli Daladier i Laval nacionální socialismus plně svázán s tradiční linií německého revisionismu nebo italského fašismu.

Vnitřní rezignace a vzdání se versailleského systému stejně jako zjevně chybný odhad povahy nacionálněsocialistického Německa určovaly francouzskou politiku vůči Německu. Příklad Barthoua ale ukazuje, že Francie nešla stále jen touto cestou, nýbrž že byla také schopná použít proti Německu úplně jinou strategii, která mohla Hitlera přivést do mimořádně složité pozice.

 
Robert W.Mühle, Frankreich und Hitler 1933-1935, Paderborn 1995.
Přeložil Ján Dobrovolský.
Robert W.Mühle - O autorovi Dr. phil. Robert W. Mühle M.A. je německý historik.
Jak citovat tento textW.Mühle, Robert. Francie a Hitler 1933-1935. Na cestě k appeasementu [online]. Glosy.info, 5.březen 2005. [cit. 18.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/francie-a-hitler-1933-1935-na-ceste-k-appeasementu/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Hitler Adolf. Laval Pierre. Daladier Édouard. Barthou Louis. appeasement. druhá světová válka. Wilhelmstraße. Pakt čtyř. MacDonald Ramsay. Mussolini Benito. Paul-Boncour Joseph. Bonnet Georges. Quai d'Orsay. François-Poncet André. Východní Locarno. sárský plebiscit. demilitarizované Porýní.

Diskuse k tématu

Preventivni valka
Stanisław (20.2.2006 11:57:44)
V roce 1933 Piłsudski a v roce 1936 Beck navrhovali preventivni valku proti Hitlerovu Nemecku - Francie, Ceskoslovensko a Polsko mely dohromady dost sil, aby Hitlera svrhly, a nebylo treba do toho zatahovat bolsevicke Rusko. Bohuzel, nasi politikove nenasli partnery ve Francii, a v Ceskoslovensku vubec ne. Skoda. Cena za porazeni nacistickeho Nemecka se tak mnohonasobne zvedla, a z teto trojce ji zaplatilo hlavne Polsko - mozna, ze Francie a Ceskoslovensko uz tehdy pocitaly, ze se s Hitlerem nejak dohodnou a preziji WWII bez vetsich strat?

Přidat komentář