Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
23.října 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Gruzínsko - abcházský konflikt (1992-1993) - Tomáš Vaško

Publikován 16.února 2005, text čítá cca 4554 slova. 7252 přečtení  |  9 reakcí

Cílem tohoto textu je přiblížit čtenářům průběh a objasnit příčiny gruzínsko-abcházského etnického konfliktu. Dále se pokusím nalézt odpovědi na otázky, jaké světové organizace se angažovaly v tomto konfliktu, jakou roli zde hrála Ruská federace a konečně jaký vliv měl tento konflikt na rozhodnutí Gruzie vstoupit do SNS.

Abcházie, ležící na pobřeží Černého moře, tvoří součást Gruzínské republiky. Přesněji to je jedna ze dvou autonomních republik. Počátkem devadesátých let se zde rozhořel rozsáhlý etnický konflikt mezi dvěma národnostními etniky - Abcházci a Gruzíny. Po dvouleté občanské válce se podařilo za výrazného přispění Ruské federace a světových organizací uzavřít mezi znepřátelenými stranami příměří. Tento konflikt byl tak zmrazen, nikoliv vyřešen. Na území Abcházie byly vyslány mírové pozorovatelské jednotky OSN a Společenství nezávislých států (fakticky šlo příslušníky ruské armády).

Demografické složení obyvatelstva před vypuknutím konfliktu bylo velice pestré a žádná národnostní skupina zde netvořila nadpoloviční většinu obyvatelstva. Z celkové populace 525 061 lidí1 bylo 239 872 ( 45,7%) gruzínské národnosti, 93 267 (17,8%) abcházské, 76 541 (14,6%) arménské a konečně 74 914 (14,2%) ruské národnosti. Obyvatelstvo gruzínské národnosti se soustřeďovalo zvláště v jižní části země a v jejím hlavním městě - Suchumi.

Následný vojenský konflikt si vyžádal tisíce mrtvých a zhruba 200 000 utečenců gruzínského původu. Z toho 150 000 lidí uteklo do Gruzie a 15 000 do Ruska2.

Historický vývoj Abcházie a příčiny ozbrojeného střetu

Abcházci jsou starobylým národem, jenž žije na území při pobřeží Černého moře již téměř dva tisíce let. V 1. století n. l. zde založily dva národy - Abazgové a Apsilové - rané knížectví. Z těchto dvou archaických národů později vznikl národ jediný - abcházský - patřící k adygejské jazykové skupině.

Ve 4. až 6. století bylo toto teritorium součástí Byzance. Ta se zasloužila o christianizaci území Zakavkazska. Koncem 8. století bylo založeno Abcházské království a státním náboženstvím se stal pro změnu islám. Již v 10. století se však Abcházské království stalo součástí silnějšího gruzínského státu. Od 13. století bylo toto území po několik staletí ovládáno silnou Osmanskou říší. Islámská víra byla utužena a přetrvala do dnešních časů.

V roce 1810 se Abcházie stala ruským protektorátem, což mělo za následek příchod ruského obyvatelstva a šíření pravoslaví v oblasti. Po ruské bolševické revoluci v roce 1917 se Abcházie nakrátko stala součástí Zakavkazské federativní demokratické republiky. O rok později vytvořily muslimské národy Republiku horalů severního Kavkazu. Ani ta však dlouho nevydržela a tak v roce 1921 byla v Suchumi vyhlášena Abcházská sovětská socialistická republika. Po osmi měsících samostatné existence byla již poněkolikáté přičleněna k Gruzii. Abcházská ústava z roku 1925 potvrdila připojení k Gruzínské socialistické republice na základě rovnoprávného postavení gruzínského a abcházského národa.

Počátkem 30. let se k moci v Gruzii dostalo silně nacionalistické křidlo komunistické strany v čele s J. V. Stalinem a L. Beriou. Ti se snažili potlačit zájmy národnostních menšin a politikou asimilace přetvořit Gruzii v unitární stát.

Již v roce 1931 byl změněn status Abcházie v autonomní republiku s omezenou suverenitou. V rámci nové národnostní politiky byl zahájen proces násilné imigrace gruzínského a slovanského obyvatelstva na abcházské území. Výkon místní správy přešel do gruzínských rukou. Abcházská abeceda byla změněna tak, aby se nejvíce podobala gruzínské. V období velké vlastenecké války byly násilně uzavřeny abcházské školy, používání abcházského jazyka na veřejných místech bylo perzekuováno, upřeno bylo i právo víry a proces tzv. gruzinizace tak dosáhl svého vrcholu.

Obrat nastal až roku 1953 po smrti Stalina a Beriji. Abcházské školy byly opět otevřeny, abeceda upravena tentokrát podle ruské cyrilice a původnímu obyvatelstvu zajištěna účast ve státní správě.

I přesto vystoupila abcházská inteligence opakovaně (v letech 1957, 1967, 1978) s žádostí o přechod Abcházské ASSR pod jurisdikci Ruské SFSR. Později byl tento požadavek změněn na snahu o navrácení statutu svazové republiky. Po posledním velkém protestu v roce 1978, kdy abcházská strana obvinila Gruzii z politické a kulturní diskriminace, zasáhl Ústřední výbor KSSS v Moskvě a následovalo období uvolnění a ústupků vůči abcházskému obyvatelstvu. Velké finanční prostředky byly zaslány z centra na podporu místního školství a kultury.

V průběhu 80. let se objevily opět snahy o vystoupení Abcházie z Gruzínské SSR a přičlenění k Ruské federaci jako autonomní republika.

V létě 1988 zaslalo 58 abcházských komunistů dopis obsahující stížnost na gruzínskou vládu. Požadovali uznání práva na národní sebeurčení, na správu vlastních záležitostí a respektovaný hlas v gruzínské politice. Během března následujícího roku podepsalo na třicet tisíc občanů petici požadující nezávislost Abcházie. Události se daly do pohybu nejen v Zakavkazsku, ale v celém východním bloku. Sovětskému svazu zbývalo již jen několik měsíců existence. V červenci roku 1990 vypukly v hlavním městě Suchumi ostré pouliční boje, při kterých zahynulo 25 lidí.

V srpnu 1990 gruzínský parlament schválil zákon, který znemožňoval účast regionálních politických stran v celorepublikových parlamentních volbách. Tímto krokem se centrum snažilo opět ještě více omezit vliv národnostních menšin na politiku. Nejvyšší sovět autonomní republiky Abcházie na to reagoval tím, že dne 25. října 1990 přijal Deklaraci o státní suverenitě Abcházské sovětské socialistické republiky, čímž de facto vystoupil ze svazku s Gruzií.

Jaké byly příčiny eskalace násilí na přelomu 80. a 90. let?

Podle názoru O. V. Vasiljevové3 je nutné hledat základní příčiny vyostření sporu především v politice gruzínského vedení v dobách sovětské vlády. Tvrdí, že "na území Abcházie byla v této době uplatňována politika přísné asimilace - tzv. gruzinizace. Suchumi bylo hospodářsky prakticky plně podřízeno Tbilisi, kádrová politika navíc diskriminovala místní populaci, když klíčové posty získávali etničtí Gruzíni."

Následkem dlouhodobé imigrační politiky ze strany carského Ruska a poté Gruzie je skutečnost, že se původní abcházské obyvatelstvo stalo na svém území menšinou - v roce 1989 tvořilo pouhých 17% obyvatel4. Část Abcházců navíc v průběhu 19. století odešla do tehdejší Osmanské říše. V dnešním Turecku tak žije téměř 0,5 miliónová abcházská diaspora5.

Gruzínské a abcházské chápání tohoto multikulturního prostoru je diametrálně odlišné. Gruzíni berou Abcházii jako pouhou součást Gruzie. Tvrdí, že toto území s Gruzií spojuje společný jazyk, kultura a historie. Druhá strana je naopak přesvědčena, že Abcházci jsou starobylým, svébytným národem, který má plné právo na státní suverenitu.

Od pádu SSSR do vypuknutí konfliktu

Rok 1991 se stal rokem rozpadu Sovětského svazu. Jednotlivé svazové republiky postupně vyhlašovaly svou nezávislost. V Gruzii se to odehrálo v dubnu 1991, kdy parlament obnovil platnost ústavy z roku 1921. Tato ústava ovšem Gruzii chápala jako unitární stát, a tak Abcházie přišla i o status autonomie.

V prosinci 1991, v zájmu zachování stability v oblasti, Organizace spojených národů potvrzuje suverenitu Gruzie nad celým územím včetně Adžarie, Jižní Osetie a Abcházie.

V tomto hektickém období proběhlo několik jednání mezi oběma znesvářenými stranami o novém uspořádání Abcházie a Gruzie na federálním, případně konfederálním základě, ovšem bez hmatatelných výsledků.

Prvním svobodně zvoleným prezidentem Gruzie se stává nacionalistický politik Zviad Gamsachurdia, který v poselství k abcházskému národu označil Vladislava Ardzinbu6 za zrádce a agenta Moskvy. To vyvolalo další vlnu protigruzínských nálad. Jako snahu o nalezení kompromisu můžeme hodnotit Gamsachurdiův krok, kdy se s abcházskou reprezentací dohodl na novém stanovení národnostních kvót do abcházského parlamentu. V roce 1991 tak proběhly volby, ve kterých z 65 mandátů získali 28 Abcházové, 26 Gruzíni a 11 mandátů ostatní národnosti. Rozdělení parlamentu na gruzínskou a abcházskou frakci ovšem paralyzovalo jeho činnost a mezietnický spor se nadále prohluboval.

7. července 1992 pak abcházská část Abcházského nejvyššího sovětu vyhlásila plnou nezávislost na Gruzii obnovením ústavy z roku 1925. To byla ona pověstná poslední kapka. O měsíc později - 14. srpna 1992 - vypukla občanská válka.

Je nutné ještě poznamenat, že tato nezávislost nebyla uznána žádným státem mezinárodního společenství a Abcházie tak byla stále pokládána za součást Gruzie.

Bruno Coppieters7 ve své práci tvrdí:

"Podle názoru Abcházců rozpad SSSR dával právo nejen svazovým, ale i autonomním republikám na vyhlášení státní suverenity. Suverenita v tomto pojetí znamenala to, že abcházský národ může realizovat své právo na sebeurčení stejně tak jako národ gruzínský. Ve skutečnosti by to znamenalo, že by Abcházci ( i přesto že tvoří menšinu) zaujali dominantní postavení v Abcházském státě."

Občanská válka 1992 - 1993

Jak již bylo řečeno výše, občanská válka v Abcházii propukla 14. srpna 1992, kdy gruzínská tanková jednotka Tengize Kitovaniho, bez předchozí dohody s novým prezidentem Gruzie Eduardem Ševarnadzem, vtrhla do Suchumi a zaútočila na budovu abcházského parlamentu. Kitovani nařídil obsadit Suchumi a další gruzínské jednotky se vylodily v Gagře.

Cílem této operace mělo být získání kontroly nad územím Abcházie v době, kdy jsou ruské jednotky relativně slabé a moc Abcházského nejvyššího sovětu nepevná. Oficiální důvod pro tento krok uvedlo gruzínské vedení snahu zabránit útokům na železniční magistrály ze strany polovojenských jednotek věrných svrženému prezidentovi Gamsachurdiovi a osvobodit zajaté politiky, kteří se měli nacházet právě na území Abcházie.

Podle názoru O. V. Vasiljevové8 však v pozadí těchto událostí stál především strach nového gruzínského vedení. Chyběly totiž jasné dohody, upravující vztah centra a autonomií a hrozilo uznání abcházské státnosti ze strany Ruské federace.

V této krizové situaci Abcházský nejvyšší sovět v čele s Vladislavem Ardzinbou vyhlašuje všeobecnou mobilizaci a uchyluje se do Gudauty, kde sídlí ruská letecká základna. Tento krok později výrazně přispěje ke konečnému vítězství abcházské strany. V Gudautě totiž Nejvyšší sovět požádá oficiálně Ruskou federaci o pomoc proti gruzínské agresi.

A jak na to reagovala ruská strana? Rozdílně.

Prezident Boris Jelcin zastával neutrální pozici. V září v Moskvě uspořádal schůzku Ševarnadzeho a Ardzinby, na níž byla vyjednána první dohoda o příměří a stažení gruzínské těžké bojové techniky. Dohoda rovněž specifikovala podmínky stažení severokavkazských dobrovolníků, ale nezmiňovala se o budoucím federativním uspořádání Gruzie. To vedlo Abcházii k obnovení bojů.

Naopak Ruský nejvyšší sovět, stále ovládaný komunisty, se otevřeně postavil na stranu Abcházie a přijal rezoluci odsuzující gruzínskou agresi.

V tomto konfliktu byl klíčový postoj ruské generality. Ta však ze začátku nedávala své názory na etnický konflikt příliš najevo.


Do průběhu občanské války velkou měrou zasáhla Konfederace kavkazských národů9, která organizovala dobrovolnické jednotky na pomoc Abcházii. V těchto jednotkách bojovali zástupci několika muslimských kavkazských národů. Nejpočetnějšími byli Čečenci. Bojů s gruzínskou armádou se účastnil i známý čečenský polní velitel Šamil Basajev. Z oblasti ruské Kubáně se zase rekrutovaly kozácké dobrovolnické sbory10. Podle názoru Darrela Slidera11 to byla především tato pomoc, spolu s asistencí ruských jednotek, která ve finální fázi války umožnila abcházským jednotkám vytlačit gruzínskou armádu z Abcházie. Abcházská populace přitom tvořila pouhé 1,8 % populace Gruzie.

V září bylo ruskou armádou evakuováno 12 000 turistů a ruských civilistů z oblasti. Zároveň ruští výsadkáři oznámili, že překročení řeky Gumisty a postup Gruzínů na Gudautu bude posuzován jako nepřátelský akt. Fakticky tak byl Kitovaniho předvoj odříznut v Gagře.

V prosinci došlo k incidentu v Tkvarcheli, kdy byl Gruzíny sestřelen ruský vrtulník evakuující uprchlíky. Rusové na to odpověděli několika trestnými leteckými nálety na Suchumi. Ministerstvo obrany RF to sice celou dobu popíralo, nicméně na jaře 1993 bylo sestřeleno jedno z útočících letadel s ruským pilotem na palubě.

Během měsíce března se pak Abcházci pokoušeli neúspěšně o ofenzívu proti Suchumi, které bylo stále v gruzínských rukách.

V květnu nastal výrazný obrat v ruské diplomacii, když Rusko přenechalo hlavní vyjednávací úlohu OSN. Ta jmenovala zvláštního vyslance generálního tajemníka OSN pro Abcházii Eduarda Brunnera.

14. května vyjednal zvláštní ruský pověřenec Boris Pastuchov dohodu o zastavení palby, která zahrnovala i svolání budoucí mírové konference pod dohledem OSN. Tuto dohodu podepsali pouze Jelcin se Ševarnadzem. Abcházská strana se jednání nezúčastnila. Jen jako akt dobré vůle oficiálně podpořila dosažené příměří. Počátkem července však opět vzplály v okolí Suchumi nové boje.

Politická situace v samotné Gruzii se stala v první polovině roku 1993 velmi kritickou a nepřehlednou. Operovalo zde množství kriminálních band dobře vyzbrojených z vykradených armádních skladů. Navíc v západní Gruzii vypukla ozbrojená vzpoura progamsachurdiovských sil, tzv. Zviadovců. Země stála na pokraji ekonomického kolapsu.

V této situaci je prezident Ševarnadze nucen usednout k jednacímu stolu. Na setkání představitelů Abcházie, Gruzie a Ruska v Soči 27. července 1993 je podepsána dohoda o stažení vojenských jednotek Gruzie a severního Kavkazu z území Abcházie. Stažení mělo proběhnout nejpozději do 15 dnů od podpisu dohody o ukončení bojů. Dále mělo dojít k návratu zákonných mocenských orgánů do Suchumi a v regionu měly být rozmístěny mírové jednotky s mandátem OSN.

Toto příměří podpořila svojí rezolucí č. 858 z 24. 8. 1993 i Rada bezpečnosti OSN, která zřídila mezinárodní pozorovatelskou misi v Gruzii12 v počtu 88 dohlížitelů.

I přes podpis dohody o příměří, se abcházská strana nadále vyzbrojovala a chystala se k další ofenzívě. Vycítila totiž slabost gruzínské strany a navíc v této době i Rusko stálo před vážnou vnitropolitickou krizí. Spory prezidenta Jelcina s odbojným Nejvyšším sovětem Ruské federace totiž nabývaly svého vrcholu.

16. září tak abcházské ozbrojené složky zahájily nečekaně novou ofenzívu. Oficiálním důvodem pro obnovení bojů bylo neplnění dohody ze Soči z gruzínské strany. Již 27. září bylo dobyto hlavní město Suchumi a gruzínské oddíly zahnány až za řeku Inguri. V souvislosti s pádem Suchumi Zviad Gamsachurdia zesílil bojové aktivity svých jednotek v západní Gruzii. Byl obsazen přístav Poti a strategický železniční uzel Samtredie. Tbilisi bylo odříznuto od světa. Zbídačené gruzínské jednotky opouštějící abcházské území, byly navíc často nuceny odevzdat své zbraně vzbouřeným jednotkám prezidenta Gamsachurdii.

Po odchodu gruzínských vojsk a převzetí moci Abcházci nastal mohutný exodus gruzínského obyvatelstva doprovázený častými etnickými čistkami a vyřizováním starých účtů.

Rada bezpečnosti OSN v rezoluci č. 876 ze dne 19. října ostře odsoudila narušení příměří a etnické čistky prováděné abcházskými vojáky. Rusko přistoupilo k hospodářské blokádě Abcházie a přerušení dodávek elektrické energie.

Zvláštní vyslanec OSN Eduard Brunner svolal mírovou konferenci do Ženevy, na které proběhly gruzínsko-abcházské rozhovory. Nakonec bylo dosaženo kompromisu, kdy obě strany souhlasily s ruskou mírovou operací podél řeky Inguri, na základě mandátu Společenství nezávislých států a pod dohledem OSN.

Abcházie tento krok považovala za uhájení své nezávislosti a faktické vítězství.

Počátkem května roku 1994 byla uzavřena další mírová dohoda mezi Ruskem, Gruzií a Abcházií, která počítala s rozmístěním 3000 ruských vojáků v nárazníkovém pásmu kolem řeky Inguri v rámci mírové mise SNS. Na to reagovalo OSN vydáním rezoluce č. 937, která prodlužovala mandát jednotkám UNOMIG a zároveň je reorganizovala na monitorovací operaci Společenství nezávislých států.

4. prosince 1994 byla dojednána Deklarace o opatřeních k politickému urovnání gruzínsko-abcházského konfliktu. Vyjadřovala přání obou stran znovu nastolit právo a pořádek. Abcházské republice byly přiznány atributy státnosti jako např. vlastní ústava, parlament a vláda. Dokument rozdělil gruzínské a abcházské kompetence. Do společné kompetence spadá zahraniční politika, energetika, doprava, ekologie, občanská a lidská práva a práva menšin13.

Tuto deklaraci podepsali představitelé obou znepřátelených stran, Ruska, OSN a OBSE.

Výše zmíněná deklarace obsahovala i závazek abcházské strany, že umožní návrat vyhnanému gruzínskému obyvatelstvu do svých domovů. Do roku 1996 se však vrátil pouhý zlomek vyhnaných obyvatel14.

Vstup Gruzie do SNS

V závěru tohoto textu se pokusím odpovědět na otázku, jak ovlivnil abcházský konflikt rozhodnutí Gruzie vstoupit do SNS.

Poté, co v roce 1991 Gruzie vyhlásila nezávislost, bylo její největší snahou v zahraničně-politické oblasti vymanit se z vlivu na tehdejším Sovětském svazu. Své spojence se snažila nalézt spíše na Západě. Proto nás nepřekvapí, že v roce 1992 odmítla členství v nově založeném Společenství nezávislých států. Tato organizace vznikla na popud Ruské federace s cílem udržet si vliv v postsovětských republikách.

Situace se podstatně změnila po 14. 8. 1992, kdy vypukl abcházský konflikt. Ruská strana v něm byla silně zainteresovaná přímo i nepřímo v roli prostředníka při mírových jednáních. V Gruzii se navíc rozhořela občanská válka mezi prezidentem Ševarnadzem a Zviadovci. V této krizové situaci nebylo v silách samotné Gruzie vyřešit tato ozbrojená povstání a proto bylo nutné se spojit se silnějším partnerem - Ruskou federací a to nejlépe na nějakém širším mezinárodně politické základě. Jako nejvhodnější se v dané chvíli Gruzii jevila spolupráce s RF v rámci SNS.

Proto 20. října 1993 Gruzie nakonec skutečně vstoupila do SNS. V únoru následujícího roku pak byla s Ruskem podepsána Dohoda o přátelství a spolupráci, která počítala s vytvořením ruských vojenských základen na gruzínském území a s urovnáním abcházského konfliktu. Ruské vojenské jednotky pak výrazně přispěly ke stabilizaci v celém regionu Zakavkazska.

Závěr

Pokusím se nyní stručně shrnout celý text:

  1. Existuje zde celá řada příčin propuknutí etnického konfliktu, ale hlavní příčinou je vypjatý - až šovinistický nacionalismus obou znepřátelených stran. Abcházský separatismus byl navíc posílen negativní historickou zkušeností z doby, kdy toto území plně ovládala Gruzie.
  2. Ze světových organizací se na urovnání podílelo zvláště OSN, SNS a KBSE.
  3. Ruská federace hrála již od samého počátku klíčovou roli v tomto konfliktu a výraznou měrou pomohla k jeho přerušení. 4) Vstup Gruzie do SNS v roce 1993 byl reakcí na gruzínsko-abcházský konflikt a také na neutěšenou hospodářskou situaci v zemi.

Dodatek - aktuální situace v Abcházii

3. října loňského roku v Abcházii proběhly prezidentské volby. Dva kandidáti, kteří měli stejný počet hlasů se vzájemně dohadovali a tím došlo k další napjaté situaci v Abcházii. Po jednání obě strany 6. prosince loňského roku podepsaly dohodu o národním usmíření a nastoupily tak cestu k opětnému konání prezidentských voleb.

Nová gruzínská vláda v čele s prezidentem Saakašvilim15 stále usiluje o obnovu státní svrchovanosti a sjednocení s odštěpenou Abcházií různými prostředky. Poté, co byla zveřejněna zpráva, že jeden z kandidátů, Sergej Bagapš, byl zvolen prezidentem, nový gruzínský prezident Michail Saakašvili odmítl uznat zákonitost těchto voleb a znovu zdůraznil, že obnoví územní svrchovanost Gruzie nad Abcházií.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opět zdůraznil, že Rusko vyzvalo Abcházii a Gruzii k rychlému obnovení dialogu a přeje si, aby Abcházie rychle obnovila stabilitu.

Analytici se domnívají, že kvůli regionálním národním sporům i mezinárodním politickým rozporům je konflikt v Abcházii i po více než deseti letech velmi komplikovaný. Přes vyhlášení nezávislosti Abcházie je vnitřní národní rozpor stále ostrý a politická situace velmi komplikovaná. Abcházie je velmi důležitou gruzijských oblastí politických, hospodářských a strategických zájmů. Gruzie tudíž těžko ustoupí v otázce svrchovanosti nad Abcházií. Nově zvolená abcházská vláda se nezřekla proruské a protigruzínské politické linie. Nový prezident Sergej Bagapš ve svém interview pro rozhlasovou stanici The Voice of Russia prohlásil, že nové abcházské vedení vede politický dialog s Gruzií na základě rovnosti, svrchovanosti a přátelství. A také zdůraznil, že takový dialog je dialogem mezi státy. Varoval Gruzii, aby neuvažovala o silovém řešení. O vztazích mezi Abcházií a Ruskem prezident Bagapš řekl, že je nutné podložit rozvoj hospodářské spolupráce s Ruskem legislativním formami.

Přestože již není u moci nikdo z tehdejších politických aktérů ozbrojeného gruzínsko-abcházského konfliktu z počátku 90. let, situace v regionu je dnes stále nestabilní a konečné urovnání tohoto sporu je stále v nedohlednu.

 
1 Podle sčítání lidu v roce 1991.
2 B. Litera, L. Švec, J. Wanner, B. Zilynskyj : Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, ÚMV, Praha 1998, str. 108
3 Váně, Martin (2002): Vývoj gruzínské státnosti (1989 - 1995) s přihlédnutím k dominantnímu ruskému vlivu, diplomová práce FSV UK, Institut mezinárodních teritoriálních studií, katedra ruských a východoevropských studií, Praha.
4 Ještě v roce 1897, kdy proběhlo první sčítání lidu, tvořili Abcházci 55% místní populace.
5 Martina Falvey: Příčiny a důsledky abcházského konfliktu, časopis Navýchod, 4/2002, Sdružení studentů Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, str. 6
6 Vladislav Ardzinba - tehdejší předseda Nejvyššího sovětu Abcházie, zastánce samostatnosti, pozdější prezident Republiky Abcházie.
7 Bruno Coppieters a kol.: Praktika federalizma - poiski alternativ dlja Gruzii i Abchazii, Vesmir, Moskva 1999, str. 3
8 Váně,M. (2002) str. 31
9 Tato organizace byla založena 189 Abcházci a představiteli šesti dalších severokavkazských etnik. Ministerstvo spravedlnosti Ruské federace prohlásilo tuto organizaci za nezákonnou a protiústavní.
10 Přestože jejich počet dosahoval pouze 100 mužů zformovaných do samostatného pěšího praporu, jejich pomoc byla velmi citelná, neboť se jednalo o zkušené bojovníky, z nichž mnozí prošli již válkou v Afghánistánu. Zdroj : www.army.mysteria.cz
11 Váně, M. (2002) str. 32
12 UNO-MIG-UN Observer Mission to Georgia
13 Zdroj: www.georgia-abkhazia.parliament.ge
14 Statistiky OSN uvádějí počet navrátilců mezi 10 000 až 40 000 obyvateli.
15 Michail Saakašvili nahradil v roce 2003 dlouholetého gruzínského prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, poté co vyšlo najevo zmanipulování prezidentských voleb. Opoziční Národní hnutí získalo moc díky tzv. Revoluci růží.

Literatura

Neperiodická

Nodia, Ghia: Georgians and Abkhazians: The Search for a Peace Settlement, Bundesinstitut fur ostwissenschaftische und internationale Studien, Koln 1998.
Palcátová, Barbora: Vývoj v Zakavkazském regionu, diplomová práce VŠE, Praha 2001.
Váně, Martin (2002): Vývoj gruzínské státnosti (1989 - 1995) s přihlédnutím k dominantnímu ruskému vlivu, diplomová práce FSV UK, Institut mezinárodních teritoriálních studií, Katedra ruských a východoevropských studií, Praha.
Litera, Bohuslav a kol. : Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998.
Coppieters, Bruno a kol.: Praktika federalizma - poiski alternativ dlja Gruzii i Abchazii, Vesmir, Moskva 1999.
McFarlane, Neil S.: Arms Control, Conflikt and Peace Settlements: The Caucasus, Geneva Centre for Security Policy, Ženeva 2000.
Coppieters: Westliche Sicherheitspolitik und der Konflikt zwischen Georgien und Abchasien, BIOst, Koln 1999.

Periodická

Slunečko, Vladimír: Kam kráčíš Gruzie?, Mezinárodní politika 7/1997, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1997.
Lukášek, Libor: Hrozí Gruzii dezintegrace? Mezinárodní politika 7/1999, Ústav mezinárodních vztahů,Praha 1999.
Kuranian, Andro: Parlamentní volby v Gruzii, Mezinárodní politika 1/2000, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2000.
Falvey, Martina: Příčiny a důsledky abcházského konfliktu, Navýchod 4/2002, Sdružení studentů Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, Praha 2002.

Tomáš Vaško - O autorovi Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK.
Jak citovat tento textVaško, Tomáš. Gruzínsko - abcházský konflikt (1992-1993) [online]. Glosy.info, 16.únor 2005. [cit. 23.října 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/gruzinsko-abchazsky-konflikt-1992-1993/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Gruzie. Abcházie. Kavkaz. etnické spory. Ševarnadze Eduard. Gamsachurdia Zviad. Bagapš Sergej. Saakašvili Michail.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Příspěvek byl smazán
Jan Hlaváč Pošta (11.2.2007 02:48:24)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 12.2.2007 19:01:13.
Důvod: Duplikát.
Rusko a americká základna v ČR
Jan Hlaváč Pošta (11.2.2007 02:48:06)
Vzpomínám si na tento vtip, který, ač není zas tak příliš vtipný, dobře charakterizoval ovzduší českého normalizovaného období po roce 1968, vyznačujícího se v prvé řadě sovětskou vojenskou okupací země a kterému jsme se tehdy velice smáli:

Za mlhavého podzimního dne čekali na nástupním ostrůvku před Národním divadlem na noční tramvaj, která nejspíše kvůli častému zpoždění dlouho nepřijížděla, dva muži. Tu jeden z nich, zřejmě otrávený dlouhým čekáním, položil tomu druhému nečekaně otázku: Víte, jaký je rozdíl mezi Národním divadlem a námi? Rozdíl je v tom, že Národní divadlo má nouzový východ směrem na východ a my máme nouzi z Východu. A ten druhý odpověděl pohotově otázkou: A víte, jaký je rozdíl mezi Národním divadlem a Vámi? Je v tom, že Národní divadlo tady zůstane stát, ale Vy půjdete se mnou, neboť jste zatčen. První muž se ale nenechal vyvést z klidu a zeptal se: A víte, jaký je rozdíl mezi Vámi a mnou? Odpověď zněla: žádný. Oba muži měli být spolupracovníky pověstné všudypřítomné Státní bezpečnosti, první z nich pak agentem provokatérem.

Na tento vtip jsem si vzpomněl v souvislosti s výstavbou americké radarové základny na českém území. Pro malý národ, který za uplynulých sto let opakovaně zažil vpád nevítaných cizích vojsk na své území, je přítomnost ozbrojených cizích sil na jeho území noční můrou. Je to, buď jak buď, omezení jeho svrchovanosti. A také je každému jasné, že cizí vojáci v prvé řadě vždy hájí zájmy té země, jíž jsou občany. Schvalovat něco takového příjde proto občanu každého státu zatěžko. Na druhé straně rozumný občan chápe, že Česko jako malá země je závislá na rozpoložení sil v mezinárodní politice a lehko může upadnout do závislosti na některé mocnosti, která se může stát tíživou, tak jak tomu bylo v uvedeném normalizovaném období po roce 1968. Rozumný občan též pochopí, že současný stav, který je možno označit jako Pax Americana, kdy USA, jsou ručitelem svétového pořádku je pro Čechy výhodný v tom smyslu, že nezpochybňuje ani v nejmenším vlastnická práva českého národa na určité území a zároveň zaručuje existenci právního státu s jistou úrovní lidských a občanských práv a svobod.

Rozhodování českého občana může za tohoto stavu usnadnit hlasitý protest oficiálních ruských kruhů. Vzbuzuje dojem, že Rusko tím nejen chce říci, že je svrchovaným státem a zároveň světovou mocností, která si dělá právo na provozování vlastní mezinárodní politiky, nýbrž že také nezapomnělo, že zmíněná základna se má nacházet v jeho někdejší sféře vlivu a že toto území dosud stále za svou potenciální sféru vlivu, ze které bylo vytlačeno v důsledku souběhu určitých událostí ve vnitřní a zahraniční politice, považuje. Za tohoto stavu český občan pochopí, že v případě americké základny nejde o pouhý ústupek ve věci národní svrchovanosti, nýbrž že jde spíše o volbu zájmové sféry cizí mocnosti. Česko zbavené jistot, které mu poskytuje Pax Americana, by se lehce mohlo dostat zpátky tam, odkud před lety zoufale prchalo: v ruské zájmové sféře; a to se vším všudy co to obnáší.

Co k tomu dodat?? Rusko, které v souvislosti s výstavbou americké vojenské základny hlasitě protestuje, tím upozorňuje na své ambice a cíle v mezinárodní politice. Tím ovšem pouze může utvrdit Čechy v jejich proamerické mezinárodně-politické orientaci. Kdyby chtělo mít úspěch a skutečně získat ztracenou zájmovou sféru, muselo by zvolit jinou taktiku. Nejspíše by mělo hlasitě prohlašovat, že uvedená americká základna povede k upevnění míru a bezpečnosti v Evropě a ve světě a že s její výstavbou vřele souhlasí. Český občan, který má své dějinné zkušenosti, by si pak možná vzpomněl na Mnichovskou dohodu, řekl by si, že velmoci se zase za jeho zády v jeho nepřítomnosti dohodly o jeho osudu a snad by se i postavil výstavbě radarové základny v rámci svých možností všemi silami na odpor. Na to ovšem ruští stratégové naštěstí nepřišli.
O ruské hrozbě
Jan Hlaváč Pošta (28.1.2007 06:21:24)
Jan Hlaváč:
Zde bych chtěl navázat na to, co jsem napsal v předchozím příspěvku. Název příspěvku jsem v souvislosti řešením otázky Abcházie zvolil poněkud provokativně; tak aby případný odpůrce zvyklý na praxi předchozích destiletí mohl ihned vyskočit a odbýt to slovy: Aha, to je antisovětismus (nyní vlastně zase antirusismus), to už známe!

Já zde nicméně navazuji na velké české politické myslitele, hlavně Palackého, Havlíčka a Masaryka. Shodně s nimi tvrdím, že Rusko je v mnohém směru (stále) jiný svět než (západní) Evropa. Převzetím řeckovýchodní pravoslavné křesťanské tradice převzalo jako dědic středověké Byzance zároveň kulturní hráz postavenou vůči světu západního křesťanství. Od malých balkánských států, se kterými má podobnou nábožensko-kulturní identitu a jež nemají dnes na víc, než hrát ve světovém měřítku kulturně a politicky druhořadou úlohu a kterým vlastně ani nezbývá, než se volky nevolky přizpůsobovat světovým trendům, se Rusko liší především v tom, že stále představuje ve světovém měřítku zvláště územně a zčásti i pokud jde o počet obyvatel značně velký celek. A právě tato velikost umožňuje v politické, hospodářské, kulturní a také vojenské oblasti relativní nezávislost Ruska. Vytváří předpoklady pro odlišný kulturně-politický vývoj. A že si toho je Rusko vědomo, dokazují i vývody významného ruského teoretika mezinárodních vztahů Alexandra Dugina, o němž jsem se již ve svém předchozím příspěvku zmínil a jenž píše o tom, že Rusko má představovat v eurasijském prostoru coby vůdčí síla kulturně-politickou alternativu k americkému a západoevropskému liberalismu.

A nyní se dostáváme k ruské hrozbě: Z výše uvedeného je možno vyvozovat, že v Rusku mohou dále přetrvávat některé tradiční od zbytku světa odlišné formy kulturně-politického života. Tím mám především na mysli poloabsolutistické formy vlády, které dobře zapadají do dějinného rámce tradičního ruského samoděržaví. A tento částečný absolutismus nejenom že není nyní, jak se zdá, na ústupu, nýbrž se dokonce do jisté míry upevňuje, k čemuž určitě přispívá i nepružnost a ve vztahu k Rusku i netrpělivost západních zvláště amerických ultraliberálů, jejichž postup často vyvolává právě opačnou reakci.

Hrozba Ruska zvláště pro menší sousedy a další státy v jeho realtivní blízkosti tedy vyplývá především z odlišných kulturně politických a sociálně-ekonomických poměrů. Ruský absolutismus měl vždy sklon uchylovat se k omezování práv jedinců a i společenských skupin a to, pokud jde o svobodu pohybu, projevu a shromažďování, přičemž se i v hospodářském životě často uchyloval k formám neekonomického donucení (což ovšem dnes naštěstí není patrné) . Tato hrozba je ve vztahu k sousedním státům a národům zdůrazněn zvláště tím, že ruský absolutismus vystupoval v oblasti mezinárodní politiky obvykle ve spojení s militarismem. Válka včetně války útočné a loupeživé se v jeho zorném poli jevila jako něco normálního a přirozeného. To, že militarismus není v ruském občanském životě překonanou a zapomenutou záležitostí, dokazuje ostatně i ne zas tak dávný úspěch radikálně nacionalistického politika Vladimíra Žirinovského a jeho Liberální strany Ruska, který ve své úspěšné předvolební kampani pro sebe využil i tradiční sen ruských imperialistů a militaristů, sen vybojovat si přístup k teplým jižním mořím.
Fenomén Rusko z hlediska mezinárodní politiky
Jan Hlaváč Pošta (22.1.2007 22:23:13)
O Rusech ostatně platí to, co svého času řekl Herbert Spencer o Angličanech: Ideje demokracie a impéria se navzájem vylučují. Angličané se musí rozhodnout pro jedno či druhé. Když se budou snažit udržet koloniální říši, dopadnou jako svého času starověký Řím, kde republiku nahradl principát. A Anglie se rozhodla pro demokracii a rozpustila koloniální říši, ať už proto, že byla podle levice v rozporu s demokratickými principy nebo často podle pravice pouze příliš drahou záležitostí..

Gorbačov se snažil zavést do nadnárodního kolosu demokracii a nedocenil skutečnost, že jednotlivé národy veleříše spojovalo většinou pouze to, že v minulosti byla jejich území dobyta ruskými, případně sovětskými ( jako Uzbekistán) vojsky a že se budou snažit využít demokracie k útěku z nadnárodního svazku, k čemuž došlo ostatně okamžitě v poměrně vyspělém, bohatém a strategicky důležitém Pobaltí.

Idea demokracie, která se v říši prosazovala, když opomeneme epizodu s děkabristy, jen krátce na počátku 20. století a pak teprve znovu od dob Gorbačova od poloviny 80. let minulého století, má ovšem v Rusku jenom poměrně krátkou a dost nevýraznou tradici. Nynější putinovské Rusko je sice formálně parlamentní demokracií, na druhé straně však vykazuje i znaky tradiční autokracie, pověstného ruského samoděržaví. A představa impéria je často řadovými Rusy považována za něco zcela normálního, přirozeného. Člověk se setkává u Rusů, které potká, s tím, že se v Česku mají tendenci chovat tak, jako by jim to patřilo. A argumentují přitom podivným způsobem: Padlo tady přeci za 2. světové války tolik a tolik sovětských vojáků, všude tady se nacházejí přece jejich hroby....

A tradiční imperiální myšlení se projevuje i v ruské zahraniční politice, která se v mezích možností snaží vsunout svá chapadla do prostoru, které Rusko při zavádění demokracie, ale také díky osobním politickým ambicím tehdejšího ruského presidenta Jelcina, vyklidilo a snaží se při tom využít každé příležitosti. Složitá či neurovnaná národnostní otázka mu umožnila zasáhnout, když opomeneme Čečeňsko, nejen ve zmiňované Abcházii, ale i v nedaleké gruzínské jižní Osetii či od Ruska poměrně vzdálené podněsterské Transnistrii. A nejnovější zkušenosti dokazují, že Rusko je přípraveno využívat surovinové zbraně k imperiálnímu vydírání.

A pokud jde o Evropu, působí a bude přitom patrně i nadále negativně působit i ta skutečnost, že ruská tradice je evropskou tradicí jaksi jenom napůl. Schizma mezi západní katolickou a východní pravoslavnou církví, ke kterému došlo v roce 1054, způsobilo, že se Rusko vyčlenilo ze (západo-) evropského kulturního okruhu, prodělalo staletý odlišný vývoj a na Západ pohlíží tradičně jako na něco cizího, ba nepřátelského.

V teoretické podobě se zračí uvedené tendence ruské zahraniční politiky ostatně v díle Putinova poradce geopolitika Alexandra Dugina, který staví do protikladu vývoj společností a států přímořských a vnitrozemských se zřetelem k zájmům států centrální Eurasie.
Více na:http://en.wikipedia.org/wiki/Aleksandr_Dugin
Upravil/-a Ondřej Ditrych 22.1.2007 23:08:48.
Důvod: Na žádost autora

Přidat komentář