Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
18.listopadu 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Herbert Spencer - Člověk versus stát - Ján Dobrovolský

Publikován 30.května 2004, text čítá cca 4169 slov. 6523 přečtení  |  1 reakce

Když se řekne liberální filosof, každému z nás vyvstanou na mysli jména jako Locke, Mill, Hayek. Jméno Herberta Spencera rozhodně nebude patřit k těm nejčastěji uváděným. To ale neznamená, že by se jednalo o nějakého obskurního filosofa, který neovlivnil další směřování liberalismu. Naopak, jeho vliv na ostatní (a nejen) liberální filosofy je ohromný. Když čteme jeho dílo a srovnáme ho pak například s o několik generací mladším Hayekem, nemůžeme nevidět, jak blízko k sobě oba myslitelé mají.

Herbert Spencer filosofuje v době, která je poznamenána převratnými změnami. První průmyslová revoluce měla za následek dalekosáhlý přerod společnosti. Za doby jeho života došlo k definitivnímu vykořenění posledních významných přežitků feudalismu. Kapitalismus se stal všeobjímajícím systémem, který se po krymské válce začal bouřlivě vyvíjet i v nejzaostalejší evropské velmoci, Rusku.

Nové výrobní vztahy s sebou nenesly jen dynamicky rostoucí objem výroby, rozkvět mezinárodního obchodu a rozvoj techniky. Kromě toho se vyvíjely i funkce státu. Za dobu 19. století se jeho pravomoci rozrostly bezprecedentním způsobem. Kdyby byl jakýkoli evropský politik v roce 1800 dotázán, jak dalece se podle něj do roku 1900 zvětší moc státu, asi by byl odhad i toho nejodvážnějšího z nich jen zlomkem skutečného růstu státní moci. Jestliže se v roce 1800 stát zajímal výhradně o zahraniční politiku, vojenství a někde nově i o základní školství, setkáváme se o sto let později s molochy, které mají tendenci regulovat úplně vše. Stát se stává významným ekonomickým hráčem, ve velkém zakládá a vlastní podniky. Objem státního rozpočtu rychle narůstá. Byrokratický aparát se rozrůstá do netušených rozměrů. Stát si začal osobovat právo zasahovat do oblastí, které byly dříve ve vyspělých konstitučních zemích považovány za hájemství jedince.

Všem těmto převratným změnám Herbert Spencer přihlížel. Růst moci státu ho doslova děsil a jako jeden z mála se proti němu rozhodl vystoupit. Jeho argumentace, aktuální v České republice zvláště dnes, je obsažena v nesmrtelné knize "Člověk versus stát" (The Man versus the State) vydané v roce 1884.

I. Nový toryismus

V kapitole Nový toryismus se Spencer snaží ukázat, jako moc se liberalismus odchýlil od svého původního poslání a přiblížil se k toryismu. Přitom se v minulosti jednalo o myšlenkové směry, které ztělesňovaly naprosto odlišný přístup k tomu, jak by měla společnost vypadat. Liberalismus dříve představoval směr, který se zasazoval o rozšíření svobody jedince. "Whigové v minulosti považovali monarchii za civilní instituci, založenou národem za účelem prospěchu jeho členů". Konzervativci naproti tomu "považovali monarchu za posla nebes". Whigové prosazovali omezení pravomocí panovníka, toryové se zasazovali o jejich rozšíření. Obě strany representovaly v parlamentu rozdílné skupiny anglického obyvatelstva. Whigové zastupovali městské obyvatelstvo spojené s nově se rozvíjejícím průmyslem, toryové zase venkovany odkázané na zemědělství.

Spencer čtenáři ukazuje, jak moc dříve liberálové prosazovali pokrok a jak moc se zasadili o pozitivní změny, které představovalo rozšíření svobody jedince. Tato svoboda, kterou Angličané od dob Slavné revoluce 1688 užívali, je podle něj jasným svědectvím zásluh, které si whigové mohou připisovat. Hned si ale klade otázku, co se stalo, že se postupně začali chovat podobně jako toryové a to úměrně tomu, jak dlouho už byli u moci. Dřívější promotoři omezování restrikcí a nařízení začali prosazovat zákonodárství, které bylo v rozporu s jejich dřívějším programem. Spencer k této myšlence dodává, že k tomuto přerodu liberálů v konzervativce došlo docela nenásilnou a přirozenou cestou.

V minulosti se liberálové snažili dosáhnout veřejného blaha pomocí omezení restrikcí a všech možných omezení. Důsledkem této politiky pak bylo skutečné zlepšování života v Anglii. Whigové se ale v dávných dobách nikdy nesnažili dosáhnout dobra tím, že by se o něj přímo zasazovali legislativními opatřeními. Vznik dobra a lidského štěstí podle nich pramenil z omezování regulací. Postupně se však bohužel rozšířil názor, že lidské štěstí je možno vytvářet aktivně právě pomocí legislativy, která začne společnost svazovat mnoha nařízeními. V tom spočívá zásadní odklon liberálů od původního přístupu, který byl v naprostém opaku s přístupem novým.

Spencer uvádí spoustu příkladů nového liberálního zákonodárství přijatého v 19.století, které mělo přispět ke zlepšení poměrů v Anglii. Jednalo se o filantropické zákony, které chtěly napravit některé neduhy tehdejší společnosti. Jako jediný z nesčetných případů těchto nových zákonů, které Spencerův výčet obsahuje, si uveďme zákon omezující prodej alkoholu.

Myslitel čtenáře na začátku upozorňuje, že nechce zpochybňovat moudrost a užitečnost těchto zákonů. Spencer si rozhodně nemyslí, že by se měli Angličané denně opíjet do němoty. To, čím se chce výhradně zabývat, je jen povaha a následky nových opatření, které byly, ať pro dobro nebo zlo, přijaty za dob liberálních vlád.

Jak přesvědčivě ukazuje, byl výsledkem nových opatření bezprecedentní nárůst státní moci. Nevinný zákon, který měl na začátku omezit dětskou práci, se postupně rozrostl do rozsahu, kdy vzniká nové ministerstvo pověřené kontrolou všech podniků. Podnikatelé jsou pak na každém rohu pronásledováni zrakem jeho úředníků, kteří jim ztěžují činnost. Nejdůležitějším výsledkem tohoto vývoje je pak růst taxace obyvatelstva. Aby mohl nově zmohutnělý státní aparát fungovat, je nutné ho zaplatit. Dříve to byl jednotlivec sám, kdo utrácel své peníze podle svého uvážení. Po vlně liberálního zákonodárství to začal být stát, kdo jedince zdanil, aby pak jeho peníze utratil podle vlastního uvážení. Spencer pak uzavírá, že se jedinec znovu stává nesvobodným. Opět je tu někdo, kdo rozhoduje o jeho osudu. Opět je nucen se před někým sklonit a jednat podle toho, jak chce on a ne jak by chtěl jednat on sám.

Náš filosof poté předjímá protiargument svých odpůrců, kteří by na výše uváděné tvrzení mohli namítnout, že zapomíná, že už to není despotický vládce ale demokraticky volený parlament, který podobnou legislativu přijímá a tahá ze svých občanů peníze. Proto je podle nich jeho kritika neoprávněná. Nové zákony jsou totiž vlastně přijímány nepřímo se souhlasem jedince, který zvolil svou vládu, která pak pro jeho dobro přijala nové zákony.

Spencer na to odpovídá, že pro něj není důležité, jaká moc jedince omezuje. Je jedno, zda je moc volena či zda je despotická. Je jedno, zda je jí král nebo parlament. Důležité je, zda dává jedinci prostor pro jeho realizaci či nikoli. Spencer se musí ptát, jestli jsou lidé skutečně ještě svobodní, když si sice zvolí parlament, který je pak ale omezuje a bere jim z jejich peněženek všechny peníze, aby je rozděloval sám. Jak se takový člověk liší od normálního otroka? Svoboda, kterou člověk užívá, se neměří podle toho, jestli si svou vládu může volit nebo ne, ale podle toho, jak moc ho dotyčná vláda omezuje.

Co se týče liberalismu, je jeho jedinou úlohou, aby se zasazoval o vytváření tzv. negativních restrikcí, které by omezovaly jednoho jedince v poškozování druhých. Pozitivní omezení, které by měly za cíl společnost svazovat a které by se nestaraly už jen o ochranu základních občanských práv, Spencer jednoznačně odmítá.

Při pohledu na současnou liberální politiku se tak Spencer nemohl ubránit dojmu, že se liberalismus, který kdysi stál v příkrém rozporu s torismem, stal jeho novou odnoží.

II. Otroctví na obzoru

Spencer je muž, který každého čtenáře musí ohromit svou otevřeností, s jakou píše o své nechuti jakkoli pomáhat chudým lidem. V tomto ohledu bychom asi těžko hledali "tvrdšího" filosofa, který by vůči pomoci chudým zaujímal ostřejší stanovisko. Při pozornějším pohledu na jeho dílo ale zjistíme, že jeho pozice nevychází z nelidskosti, nýbrž z velké duchaplnosti a vědomí, v co ve svém konečném důsledku může pomoc chudým vést.

Na začátku kapitoly Otroctví na obzoru je uvedeno, že mezi mnoha lidmi se rozšířila myšlenka, že sociální utrpení je odstranitelné a že je povinností těch bohatých pomáhat chudým. Náš filosof však vysvětluje, že obě premisy jsou špatné.

Křesťanství od počátku věků uznávalo zásadu, že kdo nepracuje, ať nejí. Podle Spencera je jedním z nejuniversálnějších zákonů přírody ten, který říká, že "stvoření, které nemá dost energie, aby se o sebe postaralo, musí zemřít". A přesto právě tento zákon přírody, o jehož správnosti nemá Spencer nejmenších pochyb, se většina lidí zdráhá přijmout za svůj. "Současný světonázor říká, že by utrpení nemělo existovat a že pokud existuje, měla by za něj být společnost haněna".

Spencer začíná přesvědčivě dokazovat, proč je pomoc chudým nerozumná a proč ji on za sebe nemůže doporučit. Důvodem je, že povede automaticky z většímu zdanění zaměstnavatelů, kteří pak budou vyplácet chudým nižší mzdy. Podle Spencera se tak zvýšením daní na pomoc chudým těmto lidem nijak nepomůže. Místo více peněz, které by dostali od svého zaměstnavatele, dostanou určitou pomoc přes státní aparát. Díky nevýkonnosti státních úřadů se však množství vybraných peněz nebude rovnat hodnotě nabízených sociálních programů.

Kromě tohoto argumentu Spencer varuje, že podobná opatření mající za cíl pomoci chudým povedou k nekonečnému zvyšování objemu vynaložených peněz. Pokud je totiž jednou přijato jedno opatření podobného druhu, strhne se lavina, kterou už nic nezastaví. Na příkladu Liverpoolu ukazuje, že když tam město zaplatilo v roce 1833 22.000 liber na výstavbu škol, zaplatilo v roce 1884 6.000.000 liber. Je důležité uvést, že Spencer není v žádném případě odpůrce vzdělání. Celou jeho knihou se ale táhne víra ve větší prospěšnost školství soukromého. Je zaprvé výkonnější a zadruhé nemusí být placeno z daní občanů.

Podobně by v roce 1834 nikoho nenapadlo, že když bude přijata malá úprava, mající za cíl omezit dětskou práci v některých továrnách, povede to brzy k vytvoření velkého úřadu pověřeného kontrolou všech průmyslových podniků, který bude požírat značné finanční sumy. Je nutno poznamenat, že Spencer není příznivcem práce osmiletých dětí v továrnách. Co ho znepokojuje a na co chtěl ve své knize upozornit především, byl nekontrolovatelný růst státního dozoru nad společností.

Spencera navíc velmi rozčiluje, že se v poslední době hodně rozšířilo mínění, že když existuje nějaké utrpení, je nutné, aby zasahoval stát. Nikdo se už nezabývá myšlenkou, zda si jedinci nemohou při boji s utrpením pomoci sami. Dále odmítá myšlenku, že utrpení by se mělo vždy předcházet. Podle něj má mnohé utrpení léčebné účinky a právě zamezení jakékoli pomoci může někdy znamenat tu nejlepší pomoc chudým. Budou tím totiž donuceni v sobě najít to nejlepší a určitě se prosadí. Spencer se dále ohrazuje proti myšlence, že je možné utrpení léčit. Podle něj se dá jedno utrpení maximálně transformovat v utrpení jiné, bohužel ale často ještě větší.

K těmto zvětšeným zlům patří to, o kterém už mluvil dříve. Je jím růst poměrně koherentní skupiny úředníků, která je dobře organizovaná a má tak nad neorganizovanou společností velkou výhodu. Spencera velmi znepokojuje, jak moc se zmenšuje možnost odporu společnosti proti byrokratismu, čím více narůstá na objemu. Vzestupná síla byrokratů navíc v lidech vyvolává dojem, že je to výhradně stát, který umí řešit problémy. Jedinci postupně ztrácí víru ve svou sílu, přicházejí o svou iniciativu a odvahu jednat na vlastní pěst. V lidech postupně narůstá přesvědčení, že jediným činitelem, který je schopen něco řešit, je stát. Každý zásah státu v lidech posiluje nedůvěru v jejich vlastní schopnosti a láme tak jejich odhodlání se moci státní mašinérie vzepřít.

Dalším varovným důsledkem státních zásahů je, že na ně lidé mnohdy pohlížejí jako na "dary", místo aby si uvědomili, že kdyby jim zdaněné peníze zůstali v kapse, dosáhli by v drtivé většině případů pro sebe lepších výsledků, než jaké jim nabízí nevýkonná státní mašinérie.

Po tomto úvodu přichází Spencer k nejdůležitějšímu závěru kapitoly. Není důležité, zda je otrok vlastněn jedním pánem nebo státem. Esenciální je, jak moc pracuje pro o svůj vlastní prospěch a jak moc je nucen pracovat pro prospěch svého pána, kterým může být jak jednotlivec tak stát. A protože byl Spencer svědkem toho, jak i v jeho rodné Anglii rostou požadavky po stále větším a větším posílení moci státu, které s sebou nese stále větší a větší daňové břemeno, začíná být v tomto ohledu velmi pesimistický.

Podle jeho these bude při postupujícím růstu zdanění postupovat vývoj v Anglii následujícím způsobem. Prvním stupněm nového společenského uspořádání bude stát, který ve svých rukách shromáždí všechnu moc, bude jediným vlastníkem a zaměstnavatelem. Otroctví občanů bude zpočátku mírné. Postupně se ale v důsledku špatných lidských vlastností jako je závist, chuť po moci a jiných bude zvětšovat až dosáhne velmi ostrých forem. Posledním stupněm, který bude takovou společnost čekat, bude diktatura, v níž se opět obnoví starý systém privilegií, který propagoval toryismus. V tomto bodě bude podle Spencera dokončen dlouhý vývoj erose vítězství z roku 1688, který začal přesně v momentě, kdy se liberalismus odchýlil od své původní these, že je nutné bourat všechny regulace a začal naopak vytvářet restrikce vlastní.

III. Hříchy zákonodárců

Spencer se domnívá, že největším hříchem zákonodárců je jejich neschopnost nevidět, že jejich činy mají nejen krátkodobé, ale i dlouhodobé následky. Podle něj si to však mnohdy neuvědomují a jednají jen se zřetelem na ty krátkodobé. Takové zákonodárce posměšně nazývá "praktickými politiky". Aby se společnost vyhnula chybám plynoucím ze zavádění legislativy s dlouhodobě katastrofálními následky, dožaduje se systematického studia kauzalit, které by mohlo včas upozornit na možná nebezpečí. Spencer na zákonodárce apeluje, aby si uvědomili, že každý jejich krok bude mít jak okamžitý tak dlouhodobý následek. Podle něj jsou to právě ty dlouhodobé, kterým by pro jejich větší závažnost měla být věnována větší pozornost.

V kapitole Hříchy zákonodárců Spencer otevírá jeden z nejzávažnějších důsledků, které s sebou pomoc státu méně zdatným jedincům nese. Jak uvádí na příkladu z živočišné říše, musel by určitý živočišný druh zákonitě degenerovat a zaniknout, kdyby byli v jeho rámci podporováni jeho slabší jedinci. Pomáhat slabším totiž znamená omezovat v rozvoji ty silnější. Takový živočišný druh by byl okamžitě vyhuben silnějším, který se vyvíjel přirozeným způsobem. Spencer se po tomto exkursu do živočišné říše vrací do normální společnosti a ukazuje, že každý stát, kde se bude brát ohled na ty slabé ve prospěch silných, musí zákonitě ztrácet dech v boji s jinými státy. A je jedno, zda se jedná o boj skutečný nebo jen hospodářský na světových trzích.

V praxi by měl být utvářen každý stát tak, aby byl každý jedinec odměněn podle svých zásluh. Čím více se zaslouží o blaho společnosti, tím lépe musí být za své merity ohodnocen. Spencer při formulaci této teze není až zas tak úplně tvrdý a připouští, že těm slabým může být poskytnuta pomoc. Může se tak dít ze strany jedince, rodiny či nějakého nezávislého sdružení. Stát však pomáhat nesmí. Jeho etika se musí zásadně lišit od etiky rodiny. Etika státu musí být založena na geometrické spravedlnosti, která stojí v naprostém rozporu s jakýmkoli rovnostářstvím. Etika rodiny může naproti tomu stát na velkorysosti a připouští proto pomoc slabým.

Spencer automaticky počítá s tím, jaký povyk jeho slova musí vyvolat. Předjímá argumentaci svých kritiků, kteří na jeho slova zareagují tím, že budou požadovat pomoc státu ve snaze snížit utrpení trpících, pokud si s tím nebudou schopny poradit soukromé iniciativy. Na tato a podobná tvrzení Spencer ironicky odpovídá tím, že se všech svých kritiků ptá, jak moc se sami zasazují o pomoc těmto trpícím. Jak moc se sami ve svém volném čase věnují utlumení jejich bolesti?

Spencer si navíc všímá, že pomoc, která je pro chudé vynakládána, vede velmi často ke zdanění nejen těch prosperujících, ale i těch chudých, kteří pracují. Jediný kdo z pomoci státu profituje je skupina nezaměstnaných povalečů, kteří se záměrně vyhýbají práci a nemají zájem cokoli dělat. Spencer se proto ptá, zda není ve skutečnosti kruté zvyšovat utrpení těch chudých, kteří pracují a jsou zdaněni, ve prospěch těch chudých, kteří nepracují a jen nastavují ruku?

Na tomto příkladu Spencer znovu opakuje svou starou thesi o kauzalitách. Každý legislativec, ještě než se pustí do tvorby zákonů, by měl počítat nejen s jejich krátkodobými ale i dlouhodobými následky. Pokud s nimi při jejich tvorbě nepočítal, měl by podle něj být potrestán stejně nemilosrdně, jako například lékárník, který vydal z nedbalosti špatný lék, čímž způsobil smrt pacienta.

IV. Velká politická pověra

Podle Spencera byla velkou politickou pověrou minulosti víra v božská práva králů. Politickou pověrou dneška je pak víra v božská práva parlamentu. Protože parlament žádná božská práva nemá a ani se nesnaží předstírat, že by nějaká měl, nemůže si ani nárokovat neomezenou autoritu. Spencer připomíná, že si mnozí lidé myslí, že většina v parlamentu má právo vytvářet legislativu, která není ničím limitována a která může zasahovat do nejmenších detailů lidského života. Na takové názory odpovídá, že většina v parlamentě má právo jednat neomezeně jen ve věcech, pro které bylo dané společenství (stát) vytvořeno. Právo většiny platí jen v případech jako je obrana před vnější a vnitřní agresí. To znamená právo většiny lze uplatňovat jen v případě obrany před invazí armády cizího státu a v případě, kdy například zločinec ohrožuje životy a majetek ostatních občanů. Aby většina nařizovala cokoli jiného, je podle Spencera nepřijatelné.

Vláda by se neměla starat o to, aby zvětšovala blaho lidí. Není její podstatou, aby zdanila své obyvatelstvo a za tyto peníze stavěla například státní knihovny či muzea. Pokud to stát umožní a dá lidem dostatečný prostor, budou si schopni své knihovny a muzea postavit sami. Jestliže největším úkolem liberalismu v minulosti bylo snažit se omezit moc králů, je jeho dnešním úkolem omezovat moc parlamentu, aby nezasahoval do života lidí.

Na samém konci přichází Spencer s velmi zajímavou úvahou. Staré společenství byly formovány na základě nutnosti vytvořit vojenský typ společnosti, která by byla schopna odolat nepřátelům. Proto byly založeny na často neomezené moci vládce. Nové demokratické společenství byly naproti tomu založeny na omezených pravomocích vládnoucího orgánu. Vztahy v nich byly více formovány na principu dobrovolného sdružování než na principu poslušnosti. Přesto i v případě nových států není možné úplně odstranit moc státu. Ve světě totiž ještě nezavládl světový mír a každé společenství musí být připraveno na možný válečný konflikt. Proto i v nových společnostech existuje stále objektivní požadavek po částečné organizaci na vojenské bázi. Jedině až se na světě povede dosáhnout věčného míru, nastane rychlá eroze zbytků vojenské organizace uvnitř společností a nastane doba nerušeného primátu společnosti průmyslové.

 
Použitá literatura:
The Man versus the State
by Herbert Spencer 1884
Jak citovat tento textDobrovolský, Ján. Herbert Spencer - Člověk versus stát [online]. Glosy.info, 30.květen 2004. [cit. 18.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/herbert-spencer-clovek-versus-stat/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Spencer Herbert. liberalismus. stát. toryismus. růst moci státu. whigové. regulace. despotismus. otroctví. moc.

Diskuse k tématu

Jak může průměrný občan rozumět všeobsažnému textu ?
Říha Jiří (29.12.2008 19:30:06)
Svého času jsem četl,-již nevím v jaké publikaci,že klasický liberalismus je v podstatě mrtev.Jsem sice naprostý diletant,ale nejen já sám bych uvítal kvalifikovaný výklad,případně definici,jak chápat liberalismus,případně liberální politiku jako směr ve vyjádření praktické politiky v současném globalismu.Lze spatřovat liberální chování u polických stran na levici a na pravici,kdy nadnárodní hospodářské korporace je do jisté míry ovládají anebo s nimi přinejmenším manipulují ? Není to určitá forma zotročování většiny menšinou ?

Přidat komentář