Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
6.prosince 2019
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Islamismus jako hlas opozice - Ondřej Ditrych

Publikován 8.října 2005, text čítá cca 7730 slov. 9011 přečtení  |  Přidejte komentář

Střední Asie

Na první pohled se zdá, že postsovětské středoasijské republiky, teprve nedávno ustaveny jako nezávislé (1991), a jejich kultura, společenská a politická strukura budou arabskému světu značně vzdálené. Nicméně vzhledem k tématu této práce, radikálnímu islamismu jako hlasu politické opozice, se ukazuje mnoho strukturních podobností ospravedlňujících předpoklad, že pokud zdejší autoritativní režimy nepřistoupí k politické reformě a nezmění současnou tendenci k utužování a politickému uzavírání, opozice hovořící hlasem radikálního islamismu má velké šance prohloubit svoji společenskou podporu. Samozřejmě je třeba brát v úvahu množství odlišností, které obě oblasti rozdělují - od oblasti věroučné (ve středoasijském islámu sehrává klíčovou úlohu hanáfijská právní škola, poněkud liberálnější než konzervativnější škola hanbálovská, v jejímž rámci například vzniklo wahhábitské hnutí) až ke skutečnosti, že středoasijské režimy se považují, narozdíl od mnoha vlád v arabském světě, za jednoznačně sekulární. Z hlediska politického islámu však brání uskutečnění islámského politického řádu současné režimy v muslimských (či nemuslimských) zemích všechny stejně.

Po získání nezávislosti se moci v republikách chopili bývalí komunističtí funkcionáři (s výjimkou dnes již bývalého kyrgyzstánského prezidenta Askara Akajeva), kteří zavedli autoritativní vládní formu následně potvrzenou ve všelidovém hlasování. Mluvou Fareeda Zakarii jsou dnes proto středoasijské republiky neliberálními demokraciemi (Zakaria, 1998). Není zde svobodná politická soutěž, opozice je umlčována či perzekuována a základní lidská práva omezována. Míra politického uzavření a neliberálnosti režimu se přesto v každé zemi poněkud liší. Turkmenistán je obskurní stalinistickou diktaturou, která získala v letošním hodnocení FreedomHouse nejnižší možnou kvantitativní známku a kde úsměvu nad mnoha bizarními opatřeními režimu brání pouze vědomí, že pod diktátorskou vládou Saparmurata Nijazova strádá kolem pěti milionů lidí.24 Kyrgyzstán, Tádžikistán či Uzbekistán si vedou o něco lépe, přesto jsou všechny hodnoceny jako země nesvobodné (FreedomHouse Global Survey Data, 2004). Koncentrace moci, porušování základních práv a represe jsou v těchto zemích často ospravedlňovány nutností zachovat národní jednotu, dovršit proces transformace a poslední dobou též bojovat proti hrozbě mezinárodního terorismu na vlastním území. Například v Uzbekistánu utužující se kontrola politického života vedla k tomu, že se dnes ve vztahu k režimu hovoří o jeho "turkmenizaci". Represivní opatření proti opozici, uplatňovaná od nejnižší úrovně mahallá, sousedských čtvrtí (čímž režim získává nádech moci totalitní), jsou ospravedlňována hrozbou radikálního islamismu. Bylo tomu tak po bombových útocích v Taškentu (1999, 2004), Buchaře a Andižanu (2004), ozbrojených vpádech Islámského hnutí Uzbekistánu do uzbekistánské části Ferganského údolí (1999-2000) i letošních nepokojích ve Ferganském údolí (13. května 2005).25

Represe však zasahují též sekulární opozici. K posledním parlamentním volbám (2004) nebyli kandidáti stran Erk a Birlik připuštěni a proto nejsou v nové dolní komoře parlamentu tato uskupení narozdíl od několika provládních stran zajiš'tujících vnější zdání politické plurality ani formálně zastoupena. Pod značným tlakem a hrozbou postihu jsou též organizace občanské společnosti.

Naděje na změnu naproti tomu provází kyrgyzstánskou revoluci z 24. března, při níž byla svržena vláda prezidenta Askara Akajeva. Nové dynamiky politického vývoje ve středoasijské oblasti se zalekli i prezidenti sousedních republik. Zdá se však pravděpodobné, že skutečná změna směrem k liberální demokracii není v dohledu a že zemi čeká do budoucna podobný druh vládnutí, přičemž výsledkem letošních událostí byla především výměna politické elity. Politickou stabilitu ohrožuje nejen možné přenesení neklidu v uzbekistánské části Ferganského údolí do jižních kyrgyzstánských provincií, ale též možné budoucí střety o distribuci moci a majetku elity, které hrozí nabýt násilné podoby.

Politické uzavírání a represe, především v Uzbekistánu, jsou provázeny nedostatečnou kritickou reakcí vnějšího světa, především západních zemí. Začátek války proti terorismu učinil z Uzbekistánu strategického spojence pro Spojené státy, jejichž vláda se proto omezuje na formální a hrozbou citelnějších sankcí nepodložená napomenutí. 26 Hrozí přitom rostoucí široké ztotožňování západních vlád s represivními režimy v oblasti a následné protiamerické nálady, známé z mnoha zemí arabského světa. Po letošním andižanském masakru sice americké ministerstvo zahraničí formálně požádalo, podobně jako ministři zahraničí Evropské unie, o mezinárodní vyšetření události a vydalo prohlášení, podle nějž byly při události "zabity stovky nevinných civilistů" (8. června 2005), avšak odmítnutí spolupráce na uzbekistánské straně neprovázely ani v jednom případě žádné sankce.27 Západní země se obávají v případě krize současného režimu vzniku mocenského vakua, s nímž by byl spojen rozvoj pašování narkotik a související kriminality společně se zajištěním bezpečného zázemí pro mezinárodní teroristické organizace. Nicméně nepřesvědčivost americké pozice je vystavována sílící kritice nejen zvenku, ale též z provládních kruhů.28

Represe a utužování na straně režimu mohou zvláště v těch zemích, kde se nacházejí konzervativní islámské oblasti (zejména zmíněné Ferganské údolí, protnuté hranicemi Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu), vést z hlediska politického islámu k podstatnému jevu. Přestože jsou totiž společnosti v těchto zemích v jistém ohledu sekulární, hrozí, že ekonomické a sociální problémy spojené s neschopností režimních institucí situaci řešit povedou k politizaci větší části společnosti. Pod sovětskou vládou islámské náboženství sice nezmizelo, nicméně přeměnilo se obecně spíše na kulturní dědictví a není prozatím široce vnímáno jako norma politického uspořádání nebo každodenního života (situace se samozřejmě liší například ve městech a konzervativních oblastech v říčních údolích, tradičních centrech konzervativního islámu) a právě proto lze snad středoasijskou společnost označit za sekularizovanou. Během sovětského období se nicméně utvořila síť paralelního islámu (vedle státem podporovaného), dobře zakotvená v tradiční společenské struktuře a mající širokou podporu. Zprvu se nestavěla do opozice proti tomu kterému republikovému režimu (Steinberger, 2003, s. 222). Změnu přineslo až islámské obrození, které v postsovětské realitě znatelně zasáhlo místní sekularizované společnosti, ale již dříve zaválo k části duchovenstva teze politického islámu. 29

Značná část populace se s velkou pravděpodobností nadále staví proti jakémukoli politickému projektu islámského řádu - pětina uzbekistánské populace by však přivítala vznik islámské strany podporující náboženské hodnoty v rámci současného systému, zatímco 20,5% lidí by podporovalo částečné zavedení šarícy do státního práva a dalších 15% by ji ustanovilo za jeho základní pramen (Is Radical Islam Inevitable in Central Asia?, 2003, s. 14-15) 30 - či proti násilí, jenž provádí ozbrojená islamistická hnutí. Zmíněné ekonomické a sociální obtíže, které jsou výsledkem zejména populační expanze (podobně jako v arabském světě) a následného střetu o nedostatkové statky (především vodu a pozemky), uzavření republikových hranic, zastavení přítoku subvencí ze sovětského období, neschopnosti utvořit vhodné prostředí pro přísun zahraničního kapitálu a nedostatečného financování periferních oblastí, hrozí společně s neochotou vlád odpovídat na rostoucí sociální mobilizaci jinak než represemi do budoucna vážným ohrožením samotného jejich přetrvání v současné formě. Andižanské události tuto tezi potvrzují - spíše než za ustavení islámského státu zde lidé protestovali proti potlačování základních práv, rozšířené korupci a chudobě.

Rozdílem oproti přinejmenším části zemí arabského světa je přístup například právě uzbekistánského režimu, nerozlišujícího mezi umírněnou a radikální islamistickou opozicí. Mezi prostředky, jichž užívá, patří zadržování a věznění údajných fundamentalistů, zavírání mešit či odstraňování kněží nespolupracujících s režimem. Naproti tomu státní islám, chválící režim, podporu věřících ztrácí (Central Asia: Islam and State, 2003, resumé). Středoasijské režimy obecně zaujímají k islámu dvojí pozici: na jedné straně se snaží použít islámskou symboliku při budování národa a státu (například přísahy na Korán při uvedení do prezidentského úřadu či prezidentské hadždž, poutě do svatého města islámu), na straně druhé bez rozdílu potírají nejen veškeré náznaky politického islámu, ale též například pouhé snahy o dodržování řádu společenského života v souladu s islámskou tradicí.

Dnes jedinou středoasijskou povolenou stranou je Strana islámského obrození, působící v Tádžikistánu.31 Na základě konsenzuálního modelu ustaveného mírovou dohodou, která ukončila občanskou válku (1992-1997), zde formálně získává podíl na politické moci. Hlásá islámské hodnoty, nicméně odsuzuje násilí a odmítá vytvoření islámského politického řádu (Steinberger, 2003, s. 229). Tádžikistán se legálním působením této strany sice liší od ostatních středoasijských republik, nicméně přísná omezení politické soutěže a předvolební represe provázející poslední parlamentní volby (2005), praktické pomíjení konsenzuálního modelu ze strany vlády a její razantní zákroky proti islamistickým skupinám tento rozdíl stírají.

Podzemní činnost na celém středoasijském území vyvíjí již zmíněná fundamentalistická Hizb-at-tahrír, snažící se nenásilně (především šířením tiskovin) prosazovat svoji vizi obnovení světového chalífátu. Vzhledem k jejím dosavadním metodám se zdálo poněkud překvapující tvrzení Islama Karimova o podílu hnutí na loňských (2004) útocích v Taškentu a Buchaře (Islamov, 2004). Příkladem militantního islamistického hnutí, pravděpodobně s vazbami na mezinárodní terorismus, je Islámské hnutí Uzbekistánu, které založili uzbečtí islamisté, z nichž někteří bojovali v tádžikistánské občanské válce a jehož činnost pravděpodobně čítá zmíněné bombové útoky podobně jako ozbrojené výpady na uzbekistánské a kyrgyzstánské území (1999-2000).32 Po nich hnutí přesunulo svoji činnost do Afghánistánu a od porážky Talibanu (2001) pravděpodobně přežívá na afghánsko-pákistánském pomezí. Z ideového hlediska se formálně snaží o ustavení středoasijského chalífátu, není však jasné, do jaké míry sehrává rozhodující úlohu v činnosti hnutí plán na uskutečnění islámského politického řádu a do jaké sloužil pouze jako zástěrka ke kriminální činnosti, především pašování narkotik. Na závěr je možno doplnit, že ani jedno fundamentalistické hnutí patrně nemá v současné době schopnost získat si širokou podporu a prosadit své vize, k čemuž by ostatně bylo třeba též příznivé mezinárodní geopolitické situace, oslabení zájmu velmocí v této oblasti a tím omezení možnosti mezinárodního zásahu. Rozšíření radikálního politického islámu je patrně též nadsazeno místními vládami ve snaze získat zahraniční podporu a utišit kritiku neliberálních metod, jejichž prostřednictvím vládnou. Nicméně současná politika středoasijských vlád (včetně kyrgyzstánské) otevírá do budoucna možnost politizace islámu ve společnosti, což by znamenalo promarnění možnosti otevřít středoasijské politické režimy modernímu, umírněnému a přinejmenším částečně liberálnímu islámskému vlivu.

Shrnutí

Hrozba radikálního islamismu dnes není spojena pouze s hrozbou mezinárodního terorismu, ale též s možností vnitřní destabilizace zemí arabského světa a středoasijských republik. Islamistická hnutí, prosazující totalitní vizi islámského politického řádu zde hrozí stát se, v podmínkách utlačujícího, represivního a autoritativního politického režimu a zároveň stále horší ekonomické a sociální situace, převažujícím hlasem opozice, aktivizujícím stále větší část společnosti. Problémem velké části vlád ve zmiňovaných oblastech je přitom neschopnost či neochota rozlišovat mezi radikální a umírněnou složkou islamistického hnutí a přistoupit na jakoukoli umírněnou (a veskrze liberální) politickou reformu otevírající režim rozšířením politické participace a základních práv. Dalším problémem je neochota západních zemí účinněji prosazovat takovou reformu, v případě arabských zemí například hrozbou snížení přísunu subvencí do státního rozpočtu toho kterého státu. Přitom se v obou případech jedná o oblasti velkého strategického potenciálu, kde každá rozsáhlejší destabilizace - výsledkem pokračujících vládních politik represí a vyloučení, či zanedbání účinné odpovědi na straně západních zemí - hrozí, že se nepříznivě odrazí v daleko širším mezinárodním dění (význam arabského světa v tomto ohledu dnes nikdo nepopírá; v případě středoasijské oblasti je objevován jen postupně). Není správné po arabských zemích či středoasijských republikách chtít neuvážlivé a rázné zavedení demokratické reformy (všeobecných, otevřených voleb). Postupnou liberalizaci a otevření politického systému, bez bezprostřední hrozby jeho zhroucení, po současných režimech nicméně žádat lze. Přitom je třeba brát v potaz jistá kulturně společenská specifika, kupříkladu klanové uspořádání - liberální režim by potom nejspíše získal jistou podobu konsenzuální demokracie. Západní země by též neměly přehlížet rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, například v úloze, kterou ve společnostech islamistická hnutí sehrávají, a na tomto základě postupovat individuálně. Nicméně pokud nemá být plán šíření liberálních idejí do zemí islámského světa od počátku znehodnocen, musejí být požadavky kladeny spravedlivě, bez rozdílu a ohledu na okamžitou geopolitickou konstelaci.

 << Předchozí: Islamismus v arabských zemích <<
1 "V téměř nepředstavitelném protipohybu ke světovému vývoji je dnes téměř každá arabská země méně svobodná, než tomu bylo před čtyřiceti lety. Na světě není mnoho míst, o nichž by se dalo říci něco podobného," píše Fareed Zakaria (2003, s. 136).
2 Politický islám odlišuje Kropáček od pojmu fundamentalismus jako od "netolerantního postoje majetnictví výlučné pravdy."
3 Následné komentáře nejznámějšího Qutbova díla Milníky na cestě psané radikálními islamisty rozvíjely džahilíji o zásadu bezvěrečnosti (takfír) uplatněné v tomto případě na státní režim, proti němuž bylo na jejím základě ospravedlnitelné násilně vystupovat (srov. Mendel, 1994, s. 132).
4 Silná úloha státu byla v dějinách ospravedlňována především hrozbou chaosu a anarchie a skutečností, že byl pojímán jako morální společenství, které má "vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné." Korán 3:104, překl. Ivan Hrbek, Praha: Odeon, 1972. Srov. Aristotelova Politika, podle níž "obec je společenstvím dobrého žití (1280b34-35)." Překl. Antonín Kříž, Praha: Rezek, 1998.
5 Požadavek na plošné uplatňování šarícy pozitivně a bez ohledu na vyznání obyvatelstva je novinkou, která dobře ukazuje ambivalentnost vztahu fundamentalistických hnutí k modernitě - podle Kropáčka je tento princip ovlivněn právními systémy moderního, územně vymezeného státu. Samotný význam islámského práva v teorii vládnutí, který mu soudobá islamistická hnutí přikládají, navazuje především na teze o legálnosti režimu uplatňujícího šarícu z pera Ibn Tajmíji (1263-1328), který psal v době, kdy bylo mnoho muslimských obcí ovládnuto nájezdníky (Kropáček, 1999, s. 86-165; Gombár, 1999, s. 129).
6 Roku 1948 odmítla Saúdská Arábie podpis Všeobecné deklarace lidských práv s vysvětlením, že všechna práva jsou již založena Koránem.
7 K principu šúrá srov. pozn. 12. Rozhodovací pravomoci saúdského mažlisu jsou velmi omezené, všech 120 členů jmenuje panovník. V roce 2003 došlo sice k určitému posunu a členové mažlisu teď mohou sami navrhovat zákonodárná opatření, stále se ale marně domáhají především pravomoci kontrolovat státní rozpočet (Can Saudi Arabia Reform Itself?, 2004, s. 4-20).
8 Do voleb vstoupila všechna hlavní politická uskupení, mezi hlavní nedostatky patřilo zejména účelové překreslování hranic volebních obvodů.
9 Při obou příležitostech se zmíněné režimy představily ve světle nejstarší definice terorismu, která se objevila v Oxford English Dictionary: "government by intimidation". Podle Stern, 2000, s. 13.
10 Na rovině symbolické je autorita saúdského státu podpořena například mečem a šahádou na státní vlajce či titulací vladaře jako "ochránce dvou svatyň" odkazující ke skutečnosti, že na saúdském území se nacházejí dvě nejsvatější místa sunnitského islámu (Kropáček, 1999, s. 105).
11 Ministr vnitra princ Nadžef obvinil z přípravy útoku Izrael. Nadžef patří mezi významné členy saúdské královské rodiny, neboť je vlastním bratrem nedávno zesnulého krále (jedním ze sedmi, tzv. sudarské sedmy), narozdíl od nového krále Abdulláha, jehož pozice uvnitř rodiny je občas popisována jako nepříliš pevná (Can Saudi Arabia Reform Itself?, 2004, s. 5-8). Kritika z americké strany vycházela zprvu především z řad Demokratické strany, poslední dobou je ale formulována stále silněji (přesto opatrně) též současnou republikánskou administrativou. George W. Bush například řekl, že "poskytnutím větší [rozhodovací] úlohy saúdskému lidu by režim ukázal, že je skutečnou regionální mocností." Podle ibid., 9.
12 Debatovanou institucí ve vztahu k západnímu demokratickému rozhodovacímu modelu je již zmíněná šúrá (rada), založená na přesvědčení, že zákonodárná moc náleží pouze Bohu a vládce se proto při rozhodování radí s čelními představiteli obce. Proti demokracii staví model šúrá například Muslimští bratří, naopak někteří liberální myslitelé ji s moderní parlamentní demokracií západního střihu ztotožňují (srov. Kropáček, 1999).
13 Někteří autokratičtí vládci jsou liberálnější než konzervativní společnosti, jimž vládnou. Například kuvajtský emír navrhl zavedení volebního práva žen (2002), jeho návrh byl nicméně rozhodně odmítnut voleným zákonodárným shromážděním. Bývalý saúdský král Fajsal zase prosadil i bez souhlasu náboženských organizací umožnění vzdělání dívek ve školách nebo vysílání (státem kontrolované) televizní stanice. Dnešní panovník Abdulláh navrhl zrušení zákazu řízení ženám, náboženští konzervativci však prosazení takového návrhu zabránili (Zakaria, 2003, s. 120; Can Saudi Arabia Reform Itself?, 2004, s. 6). Nicméně pokusy o takové reformy nepostihují podstatu věci, jíž je uzavřené rozhodování režimu a značně omezená participace na politické moci i umírněné opozice.
14 Na samém spodku pomyslného žebříčku se nachází Somálsko, Jemen a Súdán, patřící mezi nízkopříjmové ekonomiky (Súdán a Somálsko jsou navíc klasifikovány jako vysoce zadlužené). Na vrcholu se nacházejí ropné monarchie jako Katar, Spojené arabské emíráty nebo Kuvajt, patřící mezi ekonomiky vysokopříjmové (World Bank Group: Data and Statistics).
15 Zejména radikální hnutí kritizují snahu o omezování porodnosti. Islámské právo povoluje užívání některých antikoncepčních prostředků, všeobecně ale vládne odpor k tomu, aby byla porodnost usměrňována státem (Kropáček, 1999, s. 38).
16 Například Národní islámská fronta v Súdánu. Loni (2004) byla však strana jejího hlavního představitele al-Turábího súdánskou vládou rozpuštěna a on sám uvězněn na základě obvinění, že proti režimu, jehož byl dříve spojencem, osnoval vzpouru.
17 Al-Wahhába významně ovlivnilo učení již zmíněného Ibn Tajmíji (srov. pozn. 5).
18 Wahhábitští ichwání (bratři) významně pomohli saúdskému emírovi při sjednocovacích bojích na Arabském poloostrově ve 20. letech 20. století. Následně však některé wahhábistické osady (hidžon) povstaly a saúdská vláda hnutí potlačila až s rozsáhlou zbrojní pomocí od Spojeného království (1928-1930). Nová generace ichwání se objevila na scéně v 70. letech a zviditelnila se především obsazením mešity v Mekce (1979), akcí vedené Džuhajmánem Utajbaním, v níž k shromážděným věřícím promluvil "hlas očekávaného mahdího". Režim si vyžádal od wahhábistického duchovenstva fatwu umožňující ozbrojený zásah na svatém území (jehož se zúčastnily též francouzské protiteroristické jednotky) a situaci násilně vyřešil. Poté, v následujících letech, se nicméně snažil upevnit otřesenou legitimitu podporou šíření islámského fundamentalismu v zahraničí (Kropáček, 2003, s. 155; Mendel, 1994, s. 8).
19 Načasování není náhodné, neboť zahájení činnosti předcházel návrat veteránů z Afgánistánu (2001). Mezi akcemi se objevují sebevražedné atentáty (například v Rijádu, 12. května 2003) i přímé útoky (jako v Chubáru, 29. května 2004, nebo Janbú začátkem téhož měsíce). Hnutí patrně není příliš organizováno a jeho struktura navíc utrpěla státními zásahy. Mezinárodní vazby jsou pravděpodobně velmi omezené (Saudi Arabia Backgrounder, 2004, s. 13-17).
20 Mladí džihádisté saúdského původu bojovali též v Somálsku, Bosně nebo Čečensku.
21 Členové hnutí, většinou z univerzitního prostředí, byli v tomto inspirováni ze zahraničí přicházejícími příslušníky Muslimského bratrstva. Bin Ládin se zpočátku řadil právě k sahwistickému hnutí a byl značně ovlivněn dalším jeho významným členem, al-Hawálím. Sahwisté, z nichž se stali v devadesátých letech džihadisté, např. al-Fahd, dali vzniknout ideovému proudu saláfí džihádí, obhajujícímu na teologickém poli užívání násilí proti nevěřícím, včetně zbraní hromadného ničení (ibid., s. 2-7).
22 Na rovině obecné, oproti striktnímu wahábbistickému principu přísnému držení se klasického textu a písemné tradice prvních století islámu, přikládají noví islamisté význam idžtihádu, samostatnému úsudku při jeho výkladu.
23 Přitom například rozhovory uskutečněné na sklonku předminulého roku (2003) byly vedeny zajímavým směrem, a skončily doporučením k uskutečnění voleb, rozdělení mocí a zavedením odpovědné svobody projevu s ohledem na obecné dobro (Can Saudi Arabia Reform Itself?, 2004, s. 16).
24 Zdejší režim užívá jednoznačně nejrozvinutější ideologie v oblasti, v jejímž středu se nachází kult osobnosti prezidenta, zvaného Turkmenbaši. Po něm a jeho rodině jsou přejmenovávány místopisné názvy i měsíce v roce. Státní moci v sobě formálně jednotí shromáždění Halk Maslahaty (2054 členů), jemuž Nijazov předsedá. Přestože má pravomoc prezidenta odvolat, schází se pouze jednou ročně k jeho oslavě a před několika lety mu odsouhlasilo doživotní setrvání v úřadě.
25 Na počátku celé události bylo zatčení 23 obchodníků v městě Andižan a jejich obvinění z příslušnosti k islamistické skupině údajně napojené na hnutí Hizb-at-Tahrír (viz dále). Přestože ozbrojená skupina, která vězně vysvobodila z místního vězení, obsadila další vládní budovu a vzala desítky rukojmích, spáchala trestné zločiny trestatelné nejen podle uzbeckého práva, reakcí vládních jednotek byla střelba do neozbrojeného shromážděného davu, kterou podrobná zpráva Human Rights Watch, pokoušející se o rekonstrukci události, označila za "svévolné vraždění," jemuž padly za oběť stovky lidí (Bullets Were Falling Like Rain: The Andijan Massacre, 2005).
26 Smlouva o strategickém spojenectví (2002) znamenala ztrojnásobení americké zahraniční pomoci ve stejném roce - 160 000 000 $ ročně ovšem stále nepřesahuje míru subvencí poskytovaných například jordánskému státu (The Failure to Reform in Uzbekistan, 2004, resumé). Spojené státy přijaly v loňském roce (2004) proti Uzbekistánu jen drobné sankce v podobě malého snížení zahraniční pomoci. Hmatatelně tento krok, od nějž později ustoupily, pouze usnadnil pozici pro hlubší pronikání ruského vlivu do středoasijské oblasti, které se odráží například ve smlouvě o strategickém spojenectví mezi Ruskem a Uzbekistánem téhož roku nebo přistoupení Ruska k Středoasijské organizaci pro spolupráci, která má prosazovat spolupráci nejen ekonomickou, ale nově též politickou a bezpečnostní.
27 Karimova v tomto postupu podpořilo Rusko, jeho verzi událostí, podle které se jednalo o pokus o státní převrat zosnovaný radikálními islamisty podporovanými z Afgánistánu, přijaly kromě Ruska a Čínské lidové republiky též představitelé sousedních zemí včetně tehdejšího prozatimního prezidenta Kyrgyzstánu Kurambeka Bakijeva.
28 Například přední americký neokonzervativec William Kristol napsal v úvodníku Weekly Standard (30. května 2005) společně se Stephenem Schwartzem: "Uzbecký režim, jenž byl v roce 2001 součástí řešení, je v současnosti vzhledem ke krvavému potlačování protestů součástí problému." Sám Karimov se poslední dobou od svého amerického spojence poněkud odtahuje, neboť jej viní z podpory nedávným revolucím v zemích SNS (Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu).
29 Qutb či al-Banná byli čteni místními imámy ještě před propuknutím afghánského konfliktu v roce 1979 (Steinberger, 2003, s. 130). Souvislost mezi politickou aktivitizací místního islámského duchovenstva a šířením wahhábismu však není zcela podložená. Sama úloha tohoto proudu je ve středoasijském prostředí těžko uchopitelná, protože již od posledního velkého tažení proti islámu (1985-1987) až do současnosti odkazoval tento pojem, používaný vládou, k radikálním tendencím obecně, bez ohledu na jejich ideové zakotvení (Roy, 2000, s. 153).
30 Zavést šarícu do republikového právního řádu by podle stejného výzkumu chtělo 10,8% kyrgyzské a dokonce 32,1% tádžické populace. Respondenti nemuseli nutně podporovat uplatnění šarícy v trestním právu, ale pouze v občanskoprávních vztazích.
31 Národní odbočky této strany ve středoasijských zemích vznikly a zahájily činnost ještě před rozpadem Sovětského svazu.
32 Kořeny hnutí spočívají v událostech týkajících se ustavení islámské samosprávy v uzbekistánském městě Namangan (1992), nacházejícím se ve Ferganském údolí. Muslimské hnutí Adolat (Spravedlnost), odštěpené od uzbekistánské odbočky Strany islámského obrození, zde získalo moc a uplatňováním šarícy značně snížilo kriminalitu. Snažilo se též o ústavní změnu na celostátní úrovni, jíž by se islám stal státním náboženstvím a šaríca základním pramenem státního práva. Po nedlouho trvajícím uznání centrální vládou bylo tvrdě potlačeno a mnozí jeho příslušníci, často nezaměstnaní mladí muži, odešli do sousedních zemí. Hlavními postavami v čele hnutí byli Džumambaj Choldajev Namangani (který následně bojoval v tádžikistánském konfliktu a byl zabit při střetu s jednotkami Šáha Masúda u Kundúzu v Afgánistánu, 2001) a Táhirdžán Juldašev.

Prameny a literatura

Gombár, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. Praha: Carolinum, 1999.
Huntigton, Samuel. Střet civilizací. Praha: Rybka Publishers, 2001.
Kropáček, Luboš. Blízký východ na přelomu tisíciletí. Praha, Vyšehrad, 1999.
Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2003.
Kropáček, Luboš. Islám a západ. Praha: Vyšehrad, 2002.
Kropáček, Luboš. Islámský fundamentalismus. Praha: Vyšehrad, 1996.
Islamov, Esmer. "Uzbek Authorities Launch Round-Up of Islamic Suspects in Uzbekistan." Eurasianet.org, 31. března 2004.
McChesney, Robert D. "Central Asia' s Place in the Middle East. Some Historical Considerations."
David Menashi (ed.). Central Asia Meets Middle East. London: Frank Cass, 1998.
Mendel, Miloš. Islámská výzva. Praha: Atlantis, 1994.
Roy, Olivier. The New Central Asia. New York: New York University Press, 2000.
Steinberger, Petra. "Fundamentalism in Central Asia: Reasons, Reality, and Prospects." Tom Everett-Heath (ed.). Central Asia: Aspects of Transition. London: RoutledgeCurzon, 2003.
Stern, Jessica. The Ultimate Terrorists. Cambridge: Harvard University Press, 2000.
Zakaria, Fareed. "Neliberální demokracie na vzestupu." Střední Evropa 81/1998.
Zakaria, Fareed. The Future of Freedom. New York: W.W. Norton, 2003.

Internetové zdroje

Zprávy International Crisis Group
Can Saudi Arabia Reform Itself? Middle East Report Nr. 28.
Saudi Arabia Backgrounder: Who Are the Islamists. Middle East Report Nr. 31.
Central Asia: Islam and State. Asia Report Nr. 59.
Is Radical Islam Inevitable in Central Asia? Asia Report Nr. 72.
The Failure of Reform in Uzbekistan: Ways Forward for the International Community. Asia Report Nr. 76.

Další
Bullets Were Falling Like Rain: The Andijan Massacre.
Freedom in the World (2004). FreedomHouse.
FreedomHouse Global Survey Data (2004). FreedomHouse.
World Bank Group: Data and Statistics.

Text vyšel v časopise Mezinárodní vztahy 3/05 a práva na jeho zveřejnění jsou stále vázána. Přetiskujeme jej s laskavým svolením redakce.
Ondřej Ditrych - O autorovi Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd UK a studuje též anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK.
Jak citovat tento textDitrych, Ondřej. Islamismus jako hlas opozice [online]. Glosy.info, 8.říjen 2005. [cit. 6.prosince 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/islamismus-jako-hlas-opozice/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
islamismus. islám. politický islám. Střední Asie. Saúdská Arábie. wahhábismus. Uzbekistán. Kyrgyzstán. Tádžikistán.

Diskuse k tématu


Přidat komentář