Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Jak se Roger Scruton stal konzervativcem - Martin Schlemmer

Publikován 27.června 2004, text čítá cca 3364 slova. 6997 přečtení  |  43 reakce

Roger Scruton se narodil v roce 1944 v rodině nižší společenské třídy. Na střední škole Scruton v učení nijak nevynikal, hrál na basovou kytaru, poslouchal Beatles a zajímal se o děvčata. Rok před nástupem do Cambridge odjel stopem do Řecka a do Egypta, kde mu však došly peníze. Chtěl si odpracovat cestu zpět na britské lodi, nemohl však, protože nebyl členem odborů. To bylo jeho první setkání s dělnickými odbory, které jeho otec tak obdivoval. Nakonec se dostal zpět na norské lodi, převážející brambory.

Na cambridgské univerzitě vystudoval analytickou filosofii, po studiích tam však nezůstal. Působil v Bordeaux a poté v Římě. Rok 1968 jej zastihl ve Francii. A právě setkání s levicovým násilím způsobilo, že si uvědomil, kam v životě patří. Na tyto okamžiky vzpomíná takto:

»V úzké ulici pod mými okny křičeli a řádili studenti. Vitríny obchodů jako by o krok ustoupily, na sekundu se zachvěly a pak vypustily duši, sesuly se k zemi v roztříštěných úlomcích. Auta vylétávala vzhůru a přistávala na bocích, tekutiny jim vytékaly z neviditelných ran. Vzduch byl naplněn triumfálními výkřiky, jak se pouliční lampy a značky kácely jedna po druhé k zemi a byly kupeny na asfaltu, aby pomohly vytvořit barikádu proti další dodávce policistů.

Dodávka - nazývaná též panier de salade kvůli drátěnému pletivu kryjícímu její okna - přijela opatrně zpoza rohu z Rue Descartes, zastavila a vyplivla skupinu vyděšených policistů. Ti byli přivítáni letícími dlažebními kostkami a několik z nich upadlo. Jeden se skácel k zemi drže si v dlaních obličej, ze kterého proudila krev skrz pevně zaťaté prsty. Ozvaly se radostné výkřiky, zraněný policista se s pomocí ostatních dostal do dodávky a studenti utekli postranní uličkou. (...)

Ten večer ke mně přišla známá: byla celý den na barikádách se skupinou lidí od divadla pod vedením Armanda Gattiho. Byla celá vzrušená událostmi, které ji Gatti, následovník Antonina Artauda, naučil chápat jako vrchol situačního divadla - uměleckou transfiguraci absurdity, jež je každodenním významem buržoazního života. Zaznamenali velká vítězství: zraněné policisty, zapálená auta; skandovali slogany a čmárali graffiti. Buržoazie byla na úprku a Starý Fašista a jeho režim budou brzy prosit o slitování.(...)
Jeden argument mi však stále znovu tanul na mysli. Čím, ptal jsem se, navrhujete nahradit tuto "buržoazii", kterou tak pohrdáte, a které dlužíte za svobodu a blahobyt, jež vám umožňují si nyní hrát na barikádách? Jaká vize Francie a její kultury vás žene? A jste připraveni pro svá přesvědčení zemřít, nebo, abyste je ukázali, pouze ostatní vystavíte nebezpečí? Byl jsem nesnesitelně pompézní: poprvé v životě jsem cítil vlnu politického hněvu, nacházel jsem se však na druhé straně barikády než všichni lidé, které jsem znal.

Má známá mi na otázky odpověděla knihou: Foucaultovou Les mots et les choses, biblí soixante-huitards, textem, který se zdá ospravedlňovat každou formu bourání morálních hranic tím, že ukazuje veškerou poslušnost jako pouhou prohru. Je to mistrně sestavená kniha, která s ďábelskou lstivostí vybírá fakta tak, aby mohla dokázat, že kultura a vědění nejsou nic jiného než "diskursy" moci. Ta kniha není filosofickým dílem, nýbrž rétorickým cvičením. Jejím cílem je subverze, nikoliv pravda, a pečlivě argumentuje, že "pravda" vyžaduje uvozovky, že se mění epochu od epochy, a že je svázána s formou vědomí, s "epistémé" prosazenou společenskou třídou, která tyje z její propagace. Revoluční duch, který hledá ve světě věci, které může nenávidět, našel ve Foucaultovi nové literární vyjádření. Všude hledejte moc, říká svým čtenářům, a najdete ji. A kde je moc, tam je útlak. A kde je útlak, tam je právo jej zničit. V ulicích pod svým oknem jsem spatřil uvedení těchto slov v činy.

Má známá patří nyní k dobré buržoazii, stejně jako ostatní z nich. Armand Gatti je zapomenut a díla Antonina Artauda mají nádech vyčpělosti. Francouzští intelektuálové se obrátili k šedesátému osmému zády, a pozdní Louis Pauwels, největší z francouzských poválečných beletristů, sepsal v Les Orphelins zatracující nekrolog jejich adolescentnímu běsnění. A Foucault? Zemřel na AIDS, na důsledek orgií ve veřejných domech v San Franciscu, které navštěvoval během dobře placených cest jako intelektuální celebrita. Ale jeho knihy se nacházejí na seznamech doporučené četby na univerzitách v celé Evropě a Americe. Jeho pojetí evropské kultury jako institucionalizované formy utlačující moci je vyučováno všude jako věrouka - studentům, kteří nemají ani kulturu ani náboženství, aby mu mohli vzdorovat. Jen ve Francii vidí ve Foucaultovi podvodníka.

V roce 1971, kdy jsem přesídlil z Cambridge na permanentní angažmá na Birkbeck College v Londýně, jsem se definitivně stal konzervativcem.«

V 70.letech přednášel Scruton filosofii na večerní škole Birkbeck College v Londýně. Když vzpomíná na tu dobu, uvádí, že kromě něj tam byl jediný pravicově smýšlející člověk: kuchařka ve školní kantýně. Protože měl celý den volno, mohl se věnovat žurnalistice a politice. S podobně smýšlejícími poslanci a akademiky založil Conservative Philosophy Group, kde se měly probírat otázky, týkající se konzervatismu v teorii a praxi. Kroužek se po nějakou dobu úspěšně scházel, větší odezvu nicméně nevyvolal. Kvůli tomuto období je Scrutonovo jméno spojováno s Margaret Thatcherovou, na kterou prý měl vliv. On sám to však popírá a glosuje: "Paní Thatcherová se na našich setkáních objevila všehovšudy dvakrát a nikdy neřekla ani slovo... Byla zcela lhostejná vůči naší konzervativní filosofii. Ale v intelektuálním světě jsem byl s jejím jménem už spojen, takže jsem byl obviňován za všechno, co ona udělala, aniž bych vůbec byl tušil, co má v plánu."

Přes Konzervativní filosofickou skupinu poznal Scruton Harolda Pintera, který mu pomohl ve finanční nouzi: "Víno bylo a je - vedle žen a hudby - nejdůležitější součástí mého života, ale je to finančně náročná záliba. Když jsem učil v Cambridgi, mohl jsem si to dovolit a nakoupil jsem hodně lahví klaretu ročník 1961. Ale pak přišly krušné časy a já nemohl zaplatit daně, takže jsem je prodal Haroldu Pinterovi; ten jediný mi věřil, že ty lahve obsahují to, co jsem mu řekl, protože viněty časem odpadly. Byl velmi milý a později jsme něco z toho vypili spolu."

V roce 1978 se Scrutonovi nepodařilo vstoupit do velké politiky. Na toryovskou kandidátku se neumístil s vysvětlením "příliš teoretizující". Brzy na to však přišel první rychlokurs až příliš praktické politiky.

Setkání s komunismem

»Asi nejvíce fascinující a děsivý aspekt komunismu byla jeho schopnost zapudit pravdu z lidského života a přinutit celé obyvatelstvo "žít ve lži," jak to nazval později prezident Havel. George Orwell o tom napsal předjímavý a trefný román; ale málo jeho západních čtenářů vědělo, do jaké míry se tato předpověď ve střední Evropě vyplnila. Právě to pro mne představovalo to největší odhalení, když jsem v roce 1979 poprvé přijel do Československa, abych se tváří v tvář setkal se situací, kdy lidé mohli být v jakoukoliv chvíli vymazáni z knihy historie, kdy se pravda nemohla říkat nahlas a kde Strana mohla ze dne na den rozhodnout nejen o tom, co se stane zítra, ale také co se stalo dnes a včera a co se stalo před tím, než se narodili její vůdcové. (...)

Do roku 1979 byla má znalost komunismu zcela teoretická. Samozřejmě se mi nelíbilo, co jsem četl, a cítil jsem odpor k socialistickým idejím rovnosti a státního dohledu, ze kterých jsem viděl dosti již ve Francii a v Británii. Ale neměl jsem tušení o tom, jak se žije v komunismu, o každodenním ponížení kvůli tomu, že jsem ne-osoba, které jsou zapovězeny všechny způsoby sebevyjádření. A o Československu jsem věděl jen to, co jsem posbíral z jeho hudby - zvláště z hudby Dvořáka, Smetany a Janáčka, jimž jsem všem třem velmi zavázán za štěstí, které mi přinesli. Četl jsem samozřejmě také Kafku a Haška, ale ti patřili do jiného světa, světa umírající říše. Až později jsem si uvědomil, že byli také svým způsobem věštci a nepopisovali přítomnost, nýbrž budoucnost svého města.

Byl jsem požádán, abych připravil přednášku pro soukromý seminář v Praze. Tento seminář byl organizován Juliem Tominem, pražským filosofem, který využil Helsinských dohod z roku 1975, jež měly zavazovat československou vládu k dodržování svobody slova a základních práv definovaných Chartou OSN. Helsinské dohody byly fraškou, sloužící komunistické vládě k identifikaci potenciálních výtržníků, narušitelů, zatímco mohla navenek ukazovat svou civilizovanou tvář. Bylo mi nicméně řečeno, že seminář Dr.Tomina se schází pravidelně, že budou rádi, když se jej zúčastním, a že mne skutečně očekávají.

Tichými a opuštěnými ulicemi, ve kterých se těch několik málo postav, jež se v nich vyskytovaly, zdálo zaměstnáno nějakými temnými oficiálními záležitostmi, a kde slogany a symboly Strany znetvořovaly každou budovu, jsem se dostal k onomu domu. Ve vzduchu viselo stejné ticho, jako když je vyhlášen letecký útok a město se ukrývá v očekávání hrozící destrukce. Před bytem jsem potkal dva policisty, kteří se mě chopili, jakmile jsem zazvonil na zvonek, a chtěli vidět mé papíry. Doktor Tomin vyšel ze dveří, následovala rozmíška, během níž jsem byl shozen ze schodů. Ale hádka neustávala a mně se podařilo se prosmýknout skrz hlídače a vstoupit do bytu. Ocitl jsem se v místnosti plné lidí - a opět to stejné, očekávající ticho. Uvědomil jsem si, že byl skutečně ohlášen nálet, a tím náletem jsem byl já.

V pokoji se nacházely rozprášené zbytky pražské inteligence - staří profesoři ve svých ošuntělých vestách, dlouhovlasí básníci, mladí studenti, kterým byl odepřen přístup na universitu pro "politické zločiny" jejich rodičů, kněží a duchovní v prostých šatech, spisovatelé a teologové, rádoby rabín, a dokonce i psychoanalytik. Na každém z nich jsem viděl stejné známky utrpení smíšeného s nadějí; a stejně dychtivou touhu po náznaku toho, že někoho zajímají natolik, aby jim pomohl. Všichni patřili, jak jsem zjistil, ke stejné profesi: byli topiči. Někteří topili v nemocničních kotlích, jiní na sídlištích; jeden zatápěl pod kotlem v železniční stanici, jiný ve škole. Někteří topili tam, kde nebyly žádné kotle, a tyto imaginární kotle se pro mne staly trefným symbolem komunistické ekonomiky.

To bylo mé první setkání s "disidenty": s lidmi, kteří se později k mému údivu stali prvními demokraticky zvolenými vůdci poválečného Československa. Okamžitě jsem se s nimi cítil spřízněn. Nic pro ně nebylo důležitější než přežití jejich národní kultury. Byli zbaveni možnosti materiálního a profesního postupu a trávili dny nucenou meditací o své zemi a její historii, o velké otázce české historie, kterou se Češi zabývají od dob Palackého. Bylo jim zakázáno publikovat; státní moc před světem tajila jejich existenci a předsevzala si vymazat jejich stopy z historie. To proto si byli disidenti tak silně vědomi hodnoty paměti. Jejich životy byly permanentním cvičením v tom, co Platón nazval anamnesis: upomínání si na zapomenuté věci. Něco ve mně odpovědělo na tuto až bolestivou snahu a okamžitě jsem toužil se k nim připojit a promluvit o jejich situaci před celým světem.

Dalších deset let jsem strávil v každodenní meditaci nad komunismem, nad mýty rovnosti a bratrství přesně v té podobě, ve které tyto tvořily ideový základ francouzské revoluce. Uvědomil jsem si, že Burkeho popis této revoluce nebyl toliko částí skládanky moderní historie. Byl jako Miltonův výklad Ztraceného ráje - výprava do oblasti lidské psýché: do míst, která stále lákají k návštěvě, z nichž se však lze navrátit spíše jen zázrakem, do světa, jehož krása je posléze poskvrněna upomínkami na Peklo. Abych to řekl prostě - uviděl jsem Satana a jeho dílo - stejný pohled, který hluboce otřásl Burkem. A konečně jsem pochopil positivní aspekt Burkeho filosofie jako odpovědi na tuto vizi, jako popis toho nejlepšího, v co člověk může doufat, a jako jediné a dostačující ospravedlnění našeho života na Zemi.«

Od té doby měl Scruton u oficiálních československých orgánů cejch narušitele pořádku a brzy byl vyhoštěn ze země. "Uvědomil jsem si, že to byla situace zcela mimo mou dosavadní zkušenost. A zároveň to bylo místo drahé mému srdci. Intelektuální život byl opravdu nebezpečný. Oni byli zavíráni do vězení levicovou policií." Spolu s dalšími britskými akademiky začali spolupracovat s Nadací Jana Husa a snažili se poskytovat knihy, podporovat samizdat a přednášet. Britské ministerstvo se stavělo k jejich aktivitě do roku 1982 vlažně, ale poté je i ono podporovalo.

Scruton se naučil česky a začal více poznávat českou kulturu. Pavel Bratinka, jaderný fyzik, který však pracoval jako úklidová síla v pražském metru, a pozdější ministr, také docházel na Scrutonovy přednášky. "Scruton byl jako myslitel vycházející z konzervatismu velmi důležitý," vysvětluje. "Jeho reputace mezi akademiky je velmi vysoká. Vědí, že to, co dělal, nebylo pro osobní odměnu, a jsme mu za to velmi vděční. Doufám, že až zemře, bude po něm v Praze pojmenována nějaká ulice."

Další aktivity

80.léta jsou pro Scrutona v Británii těžkým obdobím. Podle vlastních slov byl kvůli svým sloupkům v Times a šéfredaktorství Salisbury Review považován za intelektuálního zrádce, pravičáka a člověka špatné pověsti. Napsal román Francesca, jenž byl však okamžitě kritiky roztrhán. Jelikož z recenzí cítil Scruton osobní útoky, nechal psaní krásné literatury a vrhl se na hudbu. Napsal operu Ministr, pojednávající o ambiciózním politikovi, který obětuje osobní život kariéře; opera byla uvedena ve Velké Británii a v České republice. Přijal také místo profesora filosofie na univerzitě v Bostonu. Intelektuální atmosféra v USA jej nadchla:
"Ne mnoho studentů bylo dobrých, ale ti, kteří byli, byli opravdu skvělí. Mají v sobě rezidua evropské kultury, která chybí dnešním mladým lidem v Anglii."
Anglická kultura se podle Scrutona za posledních 10 let velmi zprůměrnila (v negativním slova smyslu), čehož ukázkovým příkladem je například legitimace populární kultury a fotbalu jako autentického projevu národní kultury.

Scruton je neustále kontroverzním a provokujícím intelektuálem. Když se mu v roce 1998 narodil syn, uveřejnil otec v novinách ironický sloupek o výchově dětí. "Je jasné, že Sam si své dětství neužije," poznamenává před tím, než dává najevo své odhodlání předčítat synovi před spaním klasické autory a nechávat mu doma hrát Shakespearea. Sam má do šesti let, stejně jako kdysi John Stuart Mill, ovládat starořečtinu. Článek vzbuzuje pobouření a The Guardian Diary naň reaguje vyhlášením sbírky na Playstation pro nebohého Sama.

"Byl jsem velmi překvapen absencí smyslu pro humor v reakcích na můj článek. Ale vím, ironie může být obtížná. Proto byl také Sókrates v Aténách odsouzen k smrti. Jeho ironie nebyla jen způsobem sdělování pravdy, lidé si před ním připadali méněcenní, jelikož také byli. Ukazoval jim jejich inferioritu. Není divu, že jej odsoudili k smrti."

Uzavřeme Scrutonův medailonek jeho vlastním niterným přiznáním:

»Konzervatismus pro mne není pouhé politické krédo, nýbrž přetrvávající vize lidské společnosti, taková vize, jejíž pravdy se vždy těžce vysvětlují, ještě hůře chápou, avšak nejobtížněji se podle nich jedná. A obzvláště obtížné je to nyní, kdy náboženské postoje jsou jako módní rozmary, kdy globální ekonomika vnáší zmatek do našich lokálních příslušností, a kdy materialismus a luxus odrazují ducha od realizace skutečné náplně žití. Ale nezoufám si, neboť zkušenost mne naučila, že lidé nemůžou věčně prchat před pravdou, že si nakonec vždy uvědomí stálé hodnoty a že sny o svobodě, rovnosti a bratrství je budou vzrušovat jen po omezenou dobu.«

 
Roger Scruton na Internetu
http://www.RogerScruton.com
Roger Scruton: Why I Became a Conservative
Salisbury Review
The Guardian: Thinking for England (profile of R.S.)
Britské listy: Noblesse obligé?

Knihy Rogera Scrutona
Filosofie: Art And Imagination 1974; The Aesthetics Of Architecture 1979; Kant 1982 (česky Kant, Argo, Odeon, Praha 1996); The Aesthetic Understanding 1983; Sexual Desire 1986; The Philosopher On Dover Beach 1990; An Intelligent Person's Guide To Philosophy 1996 (česky Průvodce inteligentního člověka filosofií, Barrister&Principal, Brno 2003); The Aesthetics Of Music 1997.

Politika: The Meaning Of Conservatism 1980 (česky Smysl konzervatismu, Torst, Praha 1993); The Politics Of Culture 1981; Dictionary Of Political Thought 1982 (česky Slovník politického myšlení, Atlantis, Brno 1999); Thinkers Of The New Left 1985; Conservative Texts 1992.

Beletrie: Fortnight's Anger 1981; Francesca 1991; A Dove Descending and Other Stories 1991; Xanthippic Dialogues 1993.

Další: An Intelligent Person's Guide to Modern Culture 1998 (česky Průvodce inteligentního člověka moderní kulturou, Academia, Praha 2002); On Hunting 1998; Ed. Town and Country 1998; England; An Elegy 2000.
Návštěva Rogera Scrutona v Brně, 14.května 2004

Roger Scruton byl pozván u příležitosti svých 60.narozenin brněnskou Masarykovou univerzitou. V češtině přednesl text "Čemu věřím a proč," v němž shrnul svůj dosavadní myšlenkový vývoj. Přednáška z velké části vycházela ze Scrutonova eseje Why I Became a Conservative, okořeněného osobními vzpomínkami a postřehy. Bylo pro mne silným zážitkem slyšet ze Scrutonových úst pasáž o střetu s StB před Tominovým bytem.
Sál FF MU byl naplněn k prasknutí a soudě podle ovací byli účastníci spokojeni. Po samotné přednášce následovala kratší diskuse, konsekutivně tlumočená PhDr.Petrem Osolsoběm PhD., jemuž patří dík za organizaci celé akce.

Celý text Scrutonovy přednášky si můžete přečíst zde.


Roger Scruton v Brně - celé setkání zorganizoval a uvedl Petr Osolsobě
Celé setkání zorganizoval a uvedl Petr Osolsobě ze semináře estetiky FF MU
Roger Scruton v Brně
Roger Scruton měl slušivou vestu
Rogera Scrutona přivítal i rektor MU Jiří Zlatuška
Scrutona přivítal i rektor MU Jiří Zlatuška
Roger Scruton - detail
Aplaus Scrutonovi
Sál byl plný, aplaus dlouhý
Roger Scruton dává autogramy
Povinné podepisování knih
Martin Schlemmer - O autorovi Šéfredaktor Glos.
Jak citovat tento textSchlemmer, Martin. Jak se Roger Scruton stal konzervativcem [online]. Glosy.info, 27.červen 2004. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/jak-se-roger-scruton-stal-konzervativcem/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Scruton Roger. 1968. Burke Edmund. konzervatismus. Tomin Julius. disent. podzemní universita. Salisbury Review.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Přidat komentář