Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
17.října 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Je současná demokracie tyranií většiny? - Štěpán P. Nadrchal

Publikován 26.září 2005, text čítá cca 1676 slov. 4782 přečtení  |  16 reakcí

Je současná demokracie tyranií většiny?

Jiří Pehe ve svém článku Rozpočet a slabiny demokracie (HN, 30.8.) pojmem "tyranie většiny" zdůvodňuje populistické snahy nejen naší současné, ale obecně jakékoli volené vlády kupovat si hlasy voličů způsoby, které v konečném důsledku poškozují zdravou (tedy demokraticky vyspělou a ekonomicky schopnou) společnost. Jak sám připomíná, touto otázkou se zabývá řada lidí již více než století, tedy fakticky od vzniku demokratických institucí. Ovšem ona tyranie většiny se za tu dobu zásadně změnila.

Kde je demokracie

Volby státních činitelů občany byly jako základ pro demokratizaci vlády vymyšleny v době, kdy společnost vypadala jinak. Rozhodující silou na úrovni samosprávy byli živnostníci a drobní podnikatelé, bohatší vrstvu začali vytvářet průmyslníci. Obě tyto skupiny měly ve společnosti silné zastoupení a nezřídka požívali všeobecné vážnosti mimo jiné i proto, že rozvoj měst a obcí na nich byl závislý a oni se aktivně zapojovali do občanské společnosti. Ještě mezi válkami tehdejší průmyslníci platili mnoho aktivit, které v současnosti hradí různé státní granty a subvence, od knihoven až například po církevní stavby.

Chudší vrstvy rodin dělníků respektive zaměstnanců si přechod do střední vrstvy živnostníků často stanovili jako svůj životní cíl. V porovnání se současností velmi malou část společnosti tvořili takzvaní státní zaměstnanci, tedy lidé placení přímo či nepřímo z daní a tedy lidé, kterým silný a bohatý stát vyhovuje.

Jaký je rozdíl oproti současnosti? Živnostníci a střední podnikatelé tvoří stále menší část společnosti nejenom u nás, ale všude ve světě. Bohatou vrstvu společnosti tvoří jiné skupiny lidí (špičkoví manažeři - zaměstnanci a jiní) a tato skupina se od zbytku společnosti vydělila. Největší skupinou se stávají zaměstnanci, kteří ani nemají ambice své postavení změnit, protože jim to současná ekonomika neumožňuje. Realizaci proto vidí v lepším případě v profesním růstu či nalezení lepšího zaměstnavatele. I počty těch, které přímo či nepřímo platí stát, se rozšířily několikanásobně nejen růstem státního aparátu, ale v mnohých zemích i "znárodněním" řady dříve svobodných činností (medicína, střední a vysoké školství, sociální služby apod.).

Oproti době, kdy byl institut všeobecných voleb ustaven, došlo ještě k jedné změně se zásadním vlivem na fungování státu: vznikly průmyslové organizace, jejichž velikost a fungování mají zásadní vliv na celé regiony a ekonomickou silou jsou souměřitelné s možnostmi řady států. Jejich rozhodnutí mají na lidi často větší vliv než činy politiků.

Všechny tyto změny mají zásadní vliv i na fungování základních pilířů demokracie včetně svobodných voleb občanů.

Proč politici musejí lhát

Být označen za lháře je každému nepříjemné a politikovi obzvlášť, protože záře jeho hvězdy se měří tím, nakolik mu lidé věří. Slova politiků se většinou nenazývají lživými, ale populistickými. Označíme-li někoho za lháře, může se s námi soudit a my musíme dokazovat, kde je pravda, zatímco označit někoho za populistu je v podstatě beztrestné. A taky autor takových výroků - většinou politik - dobře, ví, že mu může být vráceno stejnou mincí a že bude muset s populistou-lhářem spolupracovat. Nicméně jak Jiří Pehe, tak Fareed Zakaria užívají pojem populismus ve významu "lži": pomocí nesplnitelných slibů, libě znějících v uších voličů, získávat popularitu a moc. Úspěšní politici lžou a lhát - neboli být populističtí - musejí, chtějí-li být úspěšní. Mají pro to vícero důvodů.

Politické strany nefinancují voliči

Otázky sponzoringu politických stran či kandidátů jsou probírané často a jeho negativní dopady jsou známé. Dávné úsloví: "Čí chleba jíš, toho píseň zpíváš" platí pro politiky bezvýhradně. Většinová populace v Evropě politickým stranám dobrovolně nepřispívá a vstup někoho do politické strany jenom z přesvědčení, že ji chce podpořit, je zcela výjimečná. Politikové tak ve skutečnosti nemají skutečnou potřebu vycházet vstříc občanům, ale hrstce bohatých podnikatelů a především zájmům velkých firem, které si, na rozdíl od voličů, hlídají, zda za svou podporu dostanou skutečnou a ne pouze slovní protislužbu. Protože zájmy těchto subjektů se od zájmů voličů (vesměs zaměstnanců) zásadně liší, je logické, že politici říkají něco jiného, než co skutečně konají.

Občan má lživé sliby rád

Jak je možné že populární strany slibují nesplnitelné? Jak se může opakovaně dostat k moci strana, která svůj volební program neplní? Zde se nejvíce projeví výše popsaná změna společnosti od doby vzniku demokracie. V dobách, kdy drobní podnikatelé, živnostníci a místní průmyslníci měli na společnost vliv (a i jejich zaměstnanci věděli, že kvalita jejich života je na zaměstnavatelích závislá), chodili k volbám lidé, kteří od státu očekávali splnitelné: funkční ekonomické prostředí a přiměřené daně, které podnikání neudusí. V současné době chodí k urnám především lidé očekávající, že jim stát dá dost peněz, i když nebude kde pracovat (sociální dávky, státní zaměstnanci), zaplatí za ně zdravotní péči, školu, postará se, aby doprava nebyla moc drahá atd. I živnostníci - především zemědělci - na péči státu spoléhají: stát přispěje při neúrodě a draze vykoupí, když se urodí moc. Jiní spoléhají na státní granty a subvence (většina kulturních, školských, sociálních a jiných zařízení si bez státní pokladny svou existenci neumí představit).

Všechny zmíněné požadavky jsou nákladné a stát se tedy zadlužuje a bere, kde se dá. O této stinné stránce ale řada politických stran s občanem nehovoří a volič na ni tudíž nemyslí. A protože tak je volič vychován, musí se tomu přizpůsobit všechny politické strany, které chtějí uspět.

Nesvádějme ale odpovědnost na voliče; sociální stát na sebe odpovědnost za financování výše zmíněných oblastí převzal, nechce se jí zbavit a tím znemožňuje, aby se občané postarali sami.

Popularitu politika tvoří jeho slova

Odpovědnost politiků za jejich činy je velmi malá; pokud se jim něco daří, tak to vychvalují tak hlasitě, jak se jen dá. Na zakrývání odpovědnosti za problémy si naopak politici vymysleli mnoho nástrojů: tajné státní smlouvy, které nelze občanovi ukázat, i když se týkají jeho peněz (státního rozpočtu), tajné hlasování ve sněmovně, neevidování toho, kdo vymyslel jaký pozměňovací návrh do zákona či kdo protlačil "spornou" dotaci do státního rozpočtu atd.

Stejně tak obratně se polici ovšem naučili zacházet i s vlastními výroky: pokud se obrátí proti nim, novináři je buď "špatně pochopili, výrok vytrhli z kontextu nebo překroutili". Pro jistotu se informace do světa pouští přes tiskového mluvčího, takže v nejhorším je možné odpovědnost svést na něj.

Není divu, že politikům lidé nevěří a nic od nich nečekají. Jejich činy sledovat nemohou a tak jim zůstávají pouze jejich, často prázdná, slova, ke kterým se politici často dodatečně ani nehlásí.

Kdo to odskáče

Politici se vyrovnávají se dvěma základními tlaky: nadnárodní společnosti a zaměstnanci - voliči. Střední vrstva z toho už dlouhodobě vypadává jako nejvíce bitá. Politici ji již nepotřebují; naopak je jim rizikem kvůli své chuti po vlastní odpovědnosti a po svobodě. Pro velké firmy jde o konkurenci, o kterou nestojí. Jestliže se tedy bavíme o tyranii většiny, musíme si uvědomit, že oproti době, kdy tento pojem vznikl, se tato většina výrazně změnila a vyhovět jejím přáním je ekonomicky nereálné. Politici proto mohou pouze populisticky slibovat, přestože vědí, že své sliby nesplní. K této tyranii většiny se přidala tyranie velkých podniků, které díky své velikosti a ekonomickému vlivu mají stejnou či ještě větší moc vládu položit než samotní voliči.


 
Štěpán P. Nadrchal - O autorovi Mgr. Štěpán P. Nadrchal, Ph.D. obhájil doktorskou práci na MFF UK. Hlavní profesí se věnuje poradenství v oblasti zlepšování a kontroly kvality práce na softwarových projektech.
Klíčová slova
demokracie. tyranie většiny. volby. sociální stát. populismus.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
snad trochu přesněji
Anonym (12.1.2006 19:20:27)
Martin Schlemmer: měl jsem na mysli změnu "zakřivení" celé společnosti, něco jako další rozměr, to zas tak není příilš.. Stará moudrost "knihy knih", že nejen chlebem je živ člověk, už dávno vyčpěla, mimochodem díky institucionalizaci jejich šiřitelů. Lidé mohou sice svobodně volit ve svém jednání, ale nevím jaké procento z nich má svobodnou vůli v rozhodování (konečně vymezit pojem vůle je obtížné). Nic pochopitelně nakázat nelze, to všechno už tady bylo a výsledek..Jen si myslím, že by lidé měli být jinak ovlivňováni, mělo by se ji pomoci při osvobozování ze své sebestřednosti ( to by bylo velmi obtížné v případě politiků, sebestředností jsou identifikováni), pochopitelně se počítá s vlivem masmedií . Připomeňme si vlnu solidarity s obětmi tsunami.. Otevřeně řečeno, si myslím, že zbytčně se přeceńují ekonomické nástroje, to jsou věci algoritmické povahy, to konečně v budoucnosti bude věcí třeba umělé inteligence. To co chybí je už dost zprofanovaný živý vztah k vlastní niternosti. zanedbáním tohoto dochází k projekcím ven a bohužel k tvorbě jak xenofobií tak fundamentalismu atd. Má myšlenka byla zkusit obrátit tento proces tak, že vysunutím zájmu extremě mimo sebe by mohlo dojít k změně perspektivy nazírání jak hodnotově tak ethicky a naděje na změnu stanoviska byse zvětšila. Vím je to potřeštěné, ale tím se obírám? Ten spirituální rozměr o kterém se dalo ještě dříve volně hovořit je dnes jak to vidím pasé, na druhou stranu, lidé však vždycky hledají nějaký úběžník ať vědomě či ne.
Martin Schlemmer Pošta (10.1.2006 00:50:33)
arago: To mne mrzí, že se obsáhlejší povídání ztratilo. Zkuste příště zatrhnout "bez náhledu", příspěvek se odešle hned, bez mezikroku.
Myslím, že míříte příliš vysoko. Aby každý člověk myslel na celoplanetární důsledky svého jednání, je nereálné, ale vlastně to ani nechceme. Stačí, když si důsledky budou uvědomovat lidé v klíčových pozicích společnosti - ti, kdo rozhodují, a ti, kdo informují (decision-makers a gatekeepers). Ale i to je dost přehnaný cíl.
A co se týče touhy po osobním blahobytu - ta za prvé nemusí stát v rozporu s ethosem širší zodpovědnosti a za druhé je její přijetí či odmítnutí čistě osobním rozhodnutím. Bylo by nemyslitelné snažit se nakázat nějakou skupinovou morálku. Můžete ovlivňovat, vysvětlovat a přesvědčovat, to ano.
Ještě málo k tomu..
arago (7.1.2006 20:37:39)
Martin Schlemmer: Dobrý den, děkuji za odezvu. Původně jsem Vám poslal obsáhlejší povídání, vida ztratilo se někde, asi jsem udělal nějakou chybu, a tak už stručněji. Mám pocit, že to co se objevuje v odborném tisku by se a ještě ve větší míře mělo objevovat i v běžném tisku. Hlad po spotřebě, není třeba posilovat, ale transformovat po potřebě většího zapojení do řešení přesahujících problémů. Lépe vysvětlovat nutnost žít v globalizovaném světě, vidět dál než naivní hledisko, že jde jen o zisky nadnárodních společností a mocných států, mimochodem to je dozvuk komunistické ideologie. Ten motor chtivosti po osobním, by mohl přeskočit na generátor celoplanetárních zájmů, myslím si, že čas už nazrál. Proč by třeba naši pozornost měli politici poutat svými výlety na Říp či Blaník. Je to stále tentýž vzorec, rozděl a panuj i když více implicite. Pochopitelně mnoho toho dobrého se už děje, v tom nejsem takový pesimista.
Martin Schlemmer Pošta (6.1.2006 18:51:50)
arago: Dobrý den, vidíte a někdo jej četl. :-)
Myslím, že jste přehnaně pesimistický. Chtivost není vše, co je člověku vlastní. Nemusí se vám líbit divoký kapitalismus postkomunistických zemí, kde lidé dychtí po blahobytu a neohlížejí se na následky, ale i zde se situace začíná měnit. Čtete-li ekonomické či marketingové časopisy, nemůže vám uniknout stále silnější důraz na etiku podnikání, dobročinné aktivity atd. (ačkoliv jsou většinou motivovány utilitaristicky jako dlouhodobá investice do jména firmy).

Přidat komentář