Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
27.června 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Kant a internacionalismus - Erhard Schlund

Publikován 29.srpna 2004, text čítá cca 2389 slov. 5885 přečtení  |  Přidejte komentář

Hesla jsou vždy exponenty určitého dobově historického kontextu. Tento kontext mohou představovat procesy uvnitř určité skupiny lidí nebo dokonce celého národa: za Kantových pozdních dob, když se francouzská revoluce vyslovila ve prospěch lidských práv, čemuž připravily půdu filosofie přirozeného práva, racionalismus a osvícenství, stejně jako měnící se politické a hospodářské poměry, byla takovým heslem fráze o světoobčanství. Pro Kanta samotného znamenal kosmopolitismus, světoobčanství více než jen heslo; pro něj to byla idea, o níž výslovně říkal, že je neproveditelná. Ale neproveditelné jsou koneckonců všechny Kantovy myšlenky a ideály; v empirické praxi nebudou dosaženy nikdy, o jejich dosažení mohou lidé jen usilovat. Kantovy ideje neoznačují ani tak cíl, který má být dosažen, nýbrž spíše úkol či směr, kterým se je nutno vydat a který ukazuje na konečný cíl, aniž bychom ho mohli kdykoli dosáhnout. Svůj úkol ve věci podpory kosmopolitismu pojal Kant velmi vážně. "Nezavřel oči před drsnou historickou realitou, jako to udělali například Klopstock, Herder, Goethe a Schiller. Naopak se snažil ideálu světoobčanství, o kterém si výše zmínění mysleli, že může být uskutečněno jen ve formě poezie, dát jediný správný a rozumný výraz, jemuž se je nutno vědomě, sice pomalu, avšak stále přibližovat jako k politickému ideálu."

1Kant jde ve svém požadavku po praktickém uskutečnění svého ideálu dokonce tak daleko, že staví "zájem na prosperitě světa" (Interesse am Weltbesten) za jeden z hlavních cílů výchovy. "Je nutno vyžadovat, aby byla osnova výchovného plánu kosmopolitní. Prosperita celého světa je věc, která nám v našem soukromém životě nemůže nikdy škodit; člověk totiž tím, že podporuje světovou prosperitu, současně přispívá i k upevňování svého štěstí."2 Kant doufá, že se až teprve v naplňování kosmopolitní ideje rozvinou všechny schopnosti lidského rodu a "srdce bude plesat nad výhledem do lepší budoucnosti lidstva..."3

V jednom záznamu vyslovil Kant svůj názor takto: "Člověk může při pohledu na to, co probíhá ve světě, zaujmout dva postoje; postoj "syna země" (Erdensohn) nebo postoj světoobčana ( Weltbürger). V prvním případě se člověk nezajímá o nic jiného než o historii a o věci jen potud, pokud mají vliv na naše blaho. V druhém případě se člověk zajímá o lidstvo, o celý svět, původ věcí, jejich vnitřní hodnotu, jejich konečný účel... Naproti tomu první stanovisko zavádí člověka k jeho nejzákladnějším povinnostem, jimiž ale nesmí být až moc svazován. Dělá z člověka činného a čestného muže, ale přece jen s trošku sobeckým srdcem a užším rozhledem... Erdensohn je fixovaný na věci a lidi, již ho svazují v rozletu ... Světoobčané musí na svět pohlížet jako místní, a ne jako cizinci. V jejich případě nejde o to být pouhými pozorovateli světa, ale skutečnými světoobčany."4 Z toho vidíme, že Kant svůj internacionalismus nepojímal v dnešním běžně chápaném smyslu. Považte ostatně dnešní universálně komunistický postoj, který požaduje, aby se jedinec začlenil svým životem nejen do celku veškerého lidstva (Menschenheitsganze), ale také do celku veškerého světa (Weltganze), jeho zákonů a života.

To, co Kant míní pod pojmem kosmopolitní, vyslovuje ještě jednou na konci své "Anthropologie", když říká, že "dosažení účelu, totiž uskutečnění dobra, nemůže být očekáváno od svobodného souhlasu jedinců, nýbrž jen skrz organizaci občanů světa"5Pod kosmopolitismem tedy rozumí systém, který lidi spojuje sociologicky stejným způsobem, jako je lidský rod spojen biologicky. Jestliže ale nahlíží na všechny společenské jevy především právně filosoficky, činí tak též v případě nejvzdálenějšího sociologického jevu, světoobčanství. Vysloveně se brání pojímat "ideu pokojné i když ještě ne přátelstvím se vyznačující společenství všech národů na zemi" filantropicky nebo eticky; pro Kanta je to právní princip a světoobčanské zřízení, empiricky vzato, je čistým produktem práva. (...)

U Kanta je nutno rozlišovat při pozorování empirické internacionální skutečnosti tři věci: mír mezi národy (Völkerfriede), světový svaz (Völkerbund) a světový stát (Völkerstaat).

Přirozeným stavem mezi národy je válka nebo možnost války; stavem občanské společnosti je ale mír, protože svoboda jednoho může existovat vedle svobody druhého. Tak to platí mezi jedinci; platí to ale také mezi státy. Jako má jednotlivec povinnost vstoupit s ostatními jedinci do konstitučního svazku, do povinnosti vůči státu, mají také státy analogickou povinnost. Proto je věčný mír, v němž vedle sebe může existovat svoboda států bez války, povinností. Stav věčného míru není přirozeným stavem, nýbrž musí být teprve založen - a sice jako stav zákonný; neboť kdyby stav míru vznikl sám od sebe, kdyby tedy nepřátelství mezi státy mezi sebou postupně opadlo, nebyla by tím ještě dána žádná skutečná garance pro stálou bezpečnost. Věčný mír není proto pouze povinností, nýbrž nejvyšším politickým dobrem. Neměli bychom se ptát, zda "je věčný mír možný nebo nesmyslný, nýbrž musíme jednat tak, jako by možný byl (přičemž možná není), abychom jej tímto přivodili a ukončili bezbožné válčení, na něž doposud soustředily všechny státy své síly, i když konečné naplnění tohoto úmyslu vždy zůstane jen zbožným přáním. Státoobčanskému zřízení odpovídající zřízení světoobčanské by se uskutečnilo v podobě světového svazu. Druhý definitivní článek ve Věčném míru požaduje: mezinárodní právo má být založeno na federalismu svobodných států. Mravné národy si musí pospíšit, aby co nejdříve unikly z tak zvráceného stavu drsnosti, nevybroušenosti a dobytčí nedůstojnosti lidstva. Místo mírových smluv, které jsou vlastně jen příměřími, musí být pomocí smlouvy vytvořen mírový svaz národů (foedus pacificum), jenž se bude snažit ukončit všechny války. Tento svaz by neměl dostat státní autoritu, nýbrž by měl za úkol jen zajistit svobodu sdružených národů, aniž by se tyto národy musely podřídit obecným zákonům nebo nějakému tlaku. První podnět ke vzniku takového spolku by měl dát mocný a osvícený národ; neboť svaz národů je požadavkem kultury. Spočívá v myšlence federalismu. V praktickém životě by se tento svazek národů měl projevit ve všeobecné pohostinnosti a v rozvoji obchodu. V mezistátních sporech rozhoduje stálý státní kongres jako svévolné, v každý moment rozpustitelné shromáždění rozmanitých států; zde se budou řešit spory civilním způsobem pomocí soudních procesů, ne barbarskými způsoby čili válkou.

O nějakém celosvětovém státě nechce ale Kant nic slyšet, i když úplně neodsuzuje myšlenku jednoho federalizovaného státu pro Evropu. Celosvětový stát na celé zemi by pro něj byl rozpor sám o sobě. Na místo pozitivní ideje světové republiky by v takovém případě nastoupila jen její negativní náhražka. Všeobecný spolek národů nesmí mít suverénní moc, nýbrž musí být jen federalistickým spolkem států, který bude možno v každém momentě rozpustit. Celosvětový stát je v praxi neproveditelný. Vedle ohromných vzdáleností by proti němu stály především ctižádost, mocichtivost a hrabivost u těch, kteří by vykonávali moc. Musíme dát za pravdu Hettnerovi, když říká: "Ono překotné světoobčanství, kterému podlehli i největší velikáni 18.století, dokonce i samotný Lessing, Herder či Goethe a Schiller, získává u Kanta jedinou správnou a rozumnou formu: volný svazek svobodných národů."6

Jako moderní podotázky na poli internacionalismu budiž zmíněny: Kantovy návrhy k válečnému a obchodnímu právu, které byly uskutečněny v ženevské konvenci, jeho zásahy ve prospěch litevštiny ještě v jeho pozdním věku, stejně jako poznámky, že překážky míru leží především v rozdílnosti řečí a náboženství. Nemohu konečně nedoplnit Kantovu pro naši přítomnost mutatis mutandis tak velmi trefnou poznámku: "Rozdíl mezi evropskými a americkými divochy leží v tom, že mnohé kmeny v případě těch amerických byly svými nepřáteli úplně snědeny, zatímco evropští divoši věděli podstatně lépe jak naložit s přemoženými. Raději zvýšili počet svých poddaných, a tedy i množství nástrojů k ještě expanzivnějším válkám.

Zbývá ještě prozkoumat, jak Kant sladil otázku kosmopolitismu s otázkou národa. Přitom si rozhodně nesmíme vytvořit svůj názor na základě Jachmanna, který se všemi silami pokouší dokázat, že Kant byl nadšený stoupenec nejen svého krále, ale i své pruské vlasti. Je nepochybné, že Kant miloval svůj Königsberg a Východní Prusko. Ale přesto zůstává velkou otázkou, zda je správné vše, co Jachmann říká. "Miloval svou vlast; byl hrdý, že je občanem svého státu, ve kterém vládne nezlomná spravedlnost a jehož knížata sama usilují o ideál dokonalého státního zřízení, a v srdcích svých posluchačů a přátel rozdmýchával čisté vlastenectví... Svým příkladem poskytl pravý vzor toho, jak se musí skloubit svobodný kosmopolitismus s přísným vlastenectvím."7 Z Kanta samotného to nemůžeme doložit, ani z jeho spisů ani z jeho poznámek.(...)

V každém případě byl Kant svými spoluobčany nahlížen jako světoobčan, jak ukazuje už samotná skutečnost, že byl v roce 1796 vyzván ke spolupráci na plánovaném časopise Kosmopolit. Pro Kanta samotného je kosmopolitismus - to slovo používá on sám - ne konstitutivní, nýbrž jen nedosažitelná regulativní idea.

Pod národem (gens) rozumí "ty lidi nebo také část těch, kteří se na základě společného původu považují za spojené v občanském celku", zatímco lid (populos) "je na určitém území shromážděná skupina lidí tvořící celek." I když výslovně podotýká, že německý národ nechce obzvláště vyzvedávat, protože by jinak musel chválit, což by byla samochvála, přesto dokáže proti sobě ostře a s velkou láskou vyvážit národní přednosti a zápory. Zde nás zajímá obzvláště poznámka, že Němec nemá národní hrdost a nezávisí jako kosmopolita na žádné vlasti, a také poznámka, že Německo je zemí kosmopolitů. Příležitostně Kant také lituje, že jsou někteří lidé v důsledku patriotismu odváděni od kosmopolitního smýšlení.

Při posuzování tohoto Kantova výroku je nutno uvážit, že se tenkrát ještě pojem civis Germanus sum v Německu nevyslovoval jako slovo pýchy a povinnosti: Německo v čase absolutismu a roztříštěnosti neposkytovalo na konci 18.století právě mnoho podnětů k národní hrdosti a vlasteneckému nadšení. Protože se člověk nemohl odvážit doufat ve velikost vlasti, protože nemohl být hrdý na to, že je německý občan, těšil se z toho, že je světoobčan. Přitom bylo Německo tenkrát, jak jednou Kant poznamenal, velkoobchodník s učeností; pravá věda je ale vždy mezinárodní v dobrém smyslu, protože pravda sama je také mezinárodní. A Kant byl bezpochyby učenec. V každém případě je trefná Natorpsova poznámka, když tento říká: "V kantových časech nebylo vůbec zvykem vést o němectví dlouhé řeči. Člověk dokázal svou skutečnou věrnost vlasti tím, že dělal to své, dával národu významný obsah, který se v čase nejhlubšího vyčerpání a roztříštěnosti zdál skoro ztracen."8

 
1 Vorländer K., Kant als Deutscher, Darmstadt 1919, 54
2 Vogt Th., Immanuel Kant über Erziehung, Langensalza 1878, 67; Brauer O., Die Beziehung zwischen Kants Ethik und Pädagogik. a.a. O.28
3 Gemeinspr. VI, 1, 109 ff.
4 Fragmente, Akademieausgabe XV, 517 n. 1170
5 Anthropologie IV, 2, 290
6 Hettner H., Geschichte der deutschen Literatur im 18. Jahrhunder., Braunschweig 1913, III, 3, 2, 45
7 Jachmann a.a. O. 175 f.Gedächtnisrede auf Kant vom Jahre 1804, bei Reicke R., Kantiana, Königsberg 1860
8 Natorp P., Philosophie u. Pädagogik, Marburg 1909, 303

Text pochází z knihy Die philosophischen Probleme des Kommunismus. Vornehmlich bei Kant. Mnichov 1922.
Přeložil Ján Dobrovolský.
Erhard Schlund - O autorovi Dr. Páter Erhard Schlund O.F.M. (člen františkánů (Ordo Fratrum Minorum - řád Menších bratří ) v klášteře Sv.Anny v Mnichově) (1888-1958) vystudoval filosofii u profesora Clemense Baeumkera, odborníka na křesťanskou filosofii. Zabýval se mimo jiné mapováním lidové religiozity a vzestupem obliby germánského pohanství. Před 2.světovou válkou se stal apologetem árijského mýtu a ideje čisté rasy, jež hledal myšlenkově spojit s křesťanstvím. Mezi jeho díla patří například
Die philosophischen Probleme des Kommunismus. Vornehmlich bei Kant (1922) (Filosofické problémy komunismu, především u Kanta),
Neugermanisches Heidentum im heutigen Deutschland (1923) (Novogermánské pohanství v dnešním Německu), jehož 28 000 výtisků se prodalo během jednoho měsíce,
Die Religion im Weltkrieg (1931) (Náboženství ve světové válce)
či Grundrisse der Religionswissenschaft (1948) (Základy vědy o náboženství).
Jak citovat tento textSchlund, Erhard. Kant a internacionalismus [online]. Glosy.info, 29.srpen 2004. [cit. 27.června 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/kant-a-internacionalismus/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Kant Immanuel. internacionalismus. věčný mír. světoobčanství. federalismus. foedus pacificum. kosmopolitismus.

Diskuse k tématu


Přidat komentář