Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
19.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Kdo byli Toltékové? - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 14.února 2007, text čítá cca 3357 slov. 13128 přečtení  |  18163 reakce

I ti, kteří o Mezoamerice nevědí skoro nic, se nepochybně již setkali s názvem "Toltékové". Je tomu tak zejména kvůli rozmachu new age esoteriky postavené na reinterpretované staré mexické spiritualitě: novodobí guruové jako například Victor Sánchez přitom s výrazem "Tolték" poměrně volně operují a odkazují na toto etnikum jako na původce tradice, kterou oni nyní oživují. Velká většina informací, které se skrz tento filtr veřejnost dozvídá, je však bohužel zkreslená, ne-li vyloženě nepravdivá. Proto je na místě se podívat poněkud podrobněji na to, co může o Toltécích říci moderní věda.

Hned na začátek je třeba přiznat, že toho o Toltécích moc nevíme, a to, co je nám známo, nám zprostředkovali Aztékové, kteří toho o nich sami zřejmě také mnoho nevěděli. V aztéckých mýtech a vyprávěních vystupují Toltékové jako ideální národ, který dosáhl neobyčejné kulturní úrovně, znal nejen zemědělství a rozličná řemesla, ale i písmo a vysokou kulturu, věděl, jak sloužit bohům a tak dále. Stručně shrnuto, Toltékové tu hrají roli moudrých předků, kteří předali Aztékům svou civilizaci a její výdobytky.

Samo slovo Tolték ( Toltecatl) je odvozené od tecatl, muž nebo člověk, a základu Tollan. Toto druhé slovo je názvem města, z něhož Toltékové podle aztéckých mýtů pocházeli a které bychom mohli volně přeložit jako Rákosov nebo Rákosice ( Tolli - rákos, suffix - tlan - místo, město). "Tolték" tedy znamená prostě jen "ten, který pochází z města Tollan." Vzhledem k tomu, jak významně je tedy toto etnikum vázáno na své město původu, je třeba začít právě vyprávěním o Tollanu.

Podle aztéckých mýtů byl Tollan veliké a bohaté město, v němž vládl moudrý Ce Acatl Topiltzin Quetzalcoatl (Jedna Třtina1, Náš pán Opeřený had - od quetzalli, pták quetzal, též pero; coatl, had). Ten naučil původně barbarské Toltéky zemědělství a řemeslům, učil je jak správně vzývat a uctívat bohy a tolik své poddané miloval, že dokonce zakázal lidské oběti a nahradil je oběťmi květin, motýlů, hadů a malých zvířat. Za jeho vlády Tollan rozkvétal a bohatl, sám vládce pak žil v ústraní a prováděl časté sebeoběti krve a posty. Toto odříkání bylo typickou povinností mezoamerické elity a kněžstva - skrz hladovění, odpírání si spánku a sexuálního styku a především skrz časté pouštění žilou se dosahovalo posvátného transu, v němž se bortila hranice mezi světem lidí a světem předků.

Quetzalcoatl měl však svého nepřítele, kterého jedny prameny nazývají Huémac a považují jej za lidského náčelníka jednoho z tollanských kmenů, jiné ho však přímo identifikují s bohem Tezcatlipokou, vládcem noci, patronem války, magie a podsvětí a zejména lidských obětí. Ten, pobouřen rituální reformou, kterou Quetzalcoatl provedl, se rozhodl s idylickým městem skoncovat: vetřel se v přestrojení do vládcovy nejtěsnější blízkosti a lstí ho přiměl spáchat nejtěžší zločiny, které Aztékové znali: Quetzalcoatl se opil kořalkou pulque a v opilosti spáchal incest se svou sestrou Quetzalpétlatl.

Když vystřízlivěl, uvědomil si, co udělal, a pochopil, že dny jeho vlády v Tollanu jsou sečteny - žádný poddaný by už nerespektoval vládce, který se takto provinil. Spolu s hrstkou nejvěrnějších tedy odešel na východ do místa zvaného Tlillan Tlapallan a zde sešel ze světa. Prameny se různí ohledně způsobu, jakým zemřel - podle jedněch se nalodil na vor z hadů, rozžehnal se se svými druhy a slíbil, že se jednou vrátí a opět převezme své království; poté odplul na východ a už ho nikdy nikdo neviděl. Druhá varianta říká, že se Quetzalcoatl upálil zaživa na hranici a vstoupil na nebe jako Venuše-Jitřenka. Vládu v Tollanu mezitím převzal jeho rival Huémac/Tezcatlipoca a znovu zavedl lidské oběti; to byl počátek úpadku Tollanu.

V průběhu staletí si badatelé lámali často hlavu, nakolik tento mýtus představuje sice lehce zkomolené, ale jinak historicky věrné vyprávění o kolapsu vlády v Tollanu a migracích Toltéků na východ - nebo nakolik se jedná o čistý mýtus, který nemá s historií nic společného. Velkým otazníkem je především osoba Quetzalcoatla, jelikož ta evokuje stejnojmenného aztéckého boha: byl Quetzalcoatl mytickým výmyslem - nebo se naopak jednalo o skutečného vládce z masa a kostí, kterého zbožštila až pozdější tradice?

Situaci komplikují mayské prameny, které kupodivu zmiňují Quetzalcoatlovo jméno taky. Koloniální kronika Diega de Landy2 nebo Relaciones historico-geográficas3 zmiňují příchod vojevůdce jménem Kukulcan ( kuk - quetzal, can - had), jenž se svými muži dobyl město Chichén Itzá, přinesl místním lidem kulturu a vzdělanost a naučil je jak správně uctívat bohy. Quichéjská posvátná kniha Popol Vuh4 pak zmiňuje božstvo jménem Gucumatz ( Guc - quetzal, kumätz - had), které je zodpovědné za stvoření světa. V pramenech náhorní planiny Guatemaly (nejen Popol Vuh, ale i Letopisy Cakchiquelů a další) jsou pak časté další přezdívky Quetzalcoatla jako Naxcit (zkomolenina z původního"Naxcitl") nebo Tepeu (od "Totepeuh"), které svou formou nezapřou původ z aztéckého jazyka nahuatl. Dokonce v nich můžeme najít zmínky přímo o Tollanu, ať už (jako v Popol Vuhu) ve verzi "Tulán" nebo pod dalšími přezdívkami, například Ziván nebo Zuyuá, dokonce i "Tulán, Vucub Pec, Vucub Ziván" ("Tulán Sedm jeskyní, Sedm strží").

To vše vedlo badatele k závěru, že vyprávění o Quetzalcoatlově odchodu na východ je v podstatě lidová verze původní skutečné historické události, která zahrnovala konflikty kmenů v Tollanu, které vyvrcholily odchodem části obyvatelstva na východ. Zde si příchozí Toltékové podmanili upadající mayskou kulturu a vytvořili takzvanou kulturu maysko-toltéckou, jejímž vrcholným představitelem a reprezentantem je město Chichén Itzá. Quetzalcoatla samého pak tito badatelé viděli buď jako ryze historickou, později zmytizovanou osobu, nebo jako Quetzalcoatlova velekněze, který sám přijímal jméno svého boha. K druhé variantě se nakonec přiklonila většina autorů, a to především proto, že pokusy rekonstruovat život vládce Quetzalcoatla a zahrnout do něj jak vládu v Tollanu tak dobytí a ovládnutí Chichénu žalostně selhaly - takový člověk by musel žít nadlidsky dlouhý život a jednat podle naprosto nevysvětlitelných a nepochopitelných motivů. V tomhle světle se jevilo jako pravděpodobnější, že existovala řada po sobě jdoucích toltéckých vojenských vůdců, velekněží či sakrálních králů, kteří přijali jméno Quetzalcoatl a byli považováni za vtělení boha na zemi.

Poslední otázkou pak bylo, kde se nachází původní Tollan. Zde se už dávno a poměrně rychle dospělo ke konsensu - badatelé ho identifikovali s nalezištěm Tula de Allende, které se nachází nedaleko dnešního hlavního města Mexika. Architektura Tuly a Chichén Itzá je tak podobná, že jejich vzájemný vliv přímo bije do očí: v tom se spatřoval další důkaz toltéckého ovládnutí Yucatánu. Archeologická datace Tuly zhruba odpovídá potřebným časovému rámci, v němž se měla existence Tollanu pohybovat, a Aztékové Tulu nepochybně znali, jelikož některé tulské artefakty přenesli do Tenochtitlanu. Navíc jméno "Tula" je opět evidentní zkomoleninou ze jména Tollan - celé jméno města v poklasické době zřejmě znělo Tollan Xicocotitlan.

Výsledkem všech těchto úvah, srovnání a rekonstrukcí je dnes už klasická teorie o počátku a původu Toltéků, kterou nejlépe shrnul americký badatel Nigel Davies ve své knize The Toltecs.5 Tato teorie pronikla do povědomí veřejnosti a dodnes se vyučuje na středních i vysokých školách zejména v Mexiku. Nicméně jako každá vědecká teorie, i tahle má své mouchy. A v tomto případě jsou ony mouchy poměrně velké a obtížné.

Především je tu problém Tuly samotné. Aztécké pověsti mluvily o Tollanu jako o nádherném místě, kterému se velikostí nic nevyrovnalo - jenže skutečná Tula je poměrně malé naleziště a jeho umělecká a architektonická úroveň není oproti jiným městům Mezoameriky příliš vysoká. Někteří badatelé město hájí s tím, že nejprve vyhořelo a pak bylo několikrát vykradeno, tudíž se mnoho uměleckých skvostů dochovat ani nemohlo, ale ani tento argument přes svou nepochybnou váhu nedokáže odstranit do očí bijící nesrovnalost mezi nádherným Tollanem a druholigovou Tulou. Z toho důvodu se někteří badatelé, jako například archeoložka Laurette Séjourné,6 domnívali, že původním Tollanem je Teotihuacan, obrovské město nedaleko aztéckého Tenochtilanu i nedaleko Tuly. Tato teorie je dnes však spíše v menšině.

Slovo "Teotihuacan" znamená "Místo, kde se lidé stávají bohy" a jedná se o aztécké pojmenování: jak se město jmenovalo původně, nevíme, už proto, že se zatím spolehlivě neprokázalo, jakým jazykem jeho obyvatelé mluvili - v době, kdy kvetla aztécká říše, byly jeho ulice už dávno opuštěné. Teotihuacan by byl vážným kandidátem na Tollan už proto, že se jednalo o největší a nejbohatší město staré Mezoameriky vůbec a upředlo se kolem něj velké množství mýtů: Aztékové například věřili, že jej postavili obři v jednom z předchozích stvoření, tzv. "Sluncí", a že v něm byl vzniklo i Slunce poslední, v němž nyní žijeme.

Může se zdát, že jména obou měst mluví ve prospěch Tuly, ale nenechme se mýlit. Slovo "Tollan" se evidentně používalo nejen ve svém toponymním smyslu, ale i přeneseně jako "metropole", "Toltékové" pak jako "metropolité", "obyvatelé metropole". Z toho důvodu se jménem Tollan pyšnilo kdejaké mezoamerické město - například Cholula se plným jménem jmenovala Tollan Cholollan; na jedné koloniální mapě pak Aztékové titulují Teotihuacan jako "Tollan Teotihuacan." A přídomek Tollan - nebo v tomto případě spíše Zuivá - zřejmě patřil i Chichénu. Jinými slovy, Tollanů bylo poměrně velké množství. Jak jsem se zmiňovala, i Tula sama měla kromě titulu "Tollan" ještě vlastní jméno Xicocotitlan.

Podobně nebo snad ještě víc je napadnutelná ona slavná toltécká invaze do mayské oblasti. Zde se příznivci tradiční teorie musí vypořádat hned s několika oříšky, a to zásadní důležitosti. Především, migrační přesuny a okupace teritoria se archeologicky prokazuje náhlou přítomností nové, cizí keramiky v nálezech. Problém ale je, že v Chichénu vládne nepřerušená linie tzv. keramiky Fine Orange X a ani žádné jiné archeologické nálezy neprokázaly příchod cizího obyvatelstva. Tula přitom proslula produkcí keramiky Mazapan (mimochem nevalné umělecké kvality), po které není v Chichénu ani stopa.

Obhájci tradiční teorie zde poukazují na to, že bez ohledu na archeologické nálezy je stylistický vliv Tuly na Chichén jasně patrný a tím jsou tedy kontakty prokázané. Davies považuje tento fakt za nevyvratitelný. Úder zde však přišel ze strany, z níž by to nikdo nečekal. Již v padesátých letech začal americký badatel George Kubler poukazovat na to, že mnoho znaků tohoto takzvaně toltéckého stylu ve skutečnosti dobře zapadá do mayské tradice, pouze se zde používá trochu jiný kánon vyobrazování. A nejcharakterističtější rys tohoto umění, tedy lidská hlava uvnitř hladí tlamy, tradičně interpretovaná jako vyobrazení Quetzalcoatla, ve skutečnosti přímo navazuje na klasické mayské obrazy mytických snových nebo dvojhlavých hadů, z nichž se vynořují předkové nebo bohové. Jinými slovy je dost dobře možné, že tento styl ve skutečnosti pochází z Chichénu a posléze se rozšířil do Tuly a nikoli naopak. To by podporoval rovněž fakt, že Chichén je podstatně větší, výstavnější a umělecky propracovanější než Tula.

Tato teorie samozřejmě vyvolala obrovskou vášnivou diskuzi, hlavním Kublerovým oponentem tehdy byl slavný mexický archeolog Alberto Ruz Lhuiller, který hájil Tulu jako původce poklasického stylu. Nicméně dokonce i Davies uznává, že u některých paralelních staveb v obou městech je patrné, že původní je chichénská budova, nikoli tulská! A jiný Mexičan, Jorge Acosta, archeolog, který Tulu rekonstruoval, analyzoval stylistický vývoj v Tule a šokoval prohlášením, že rané fáze vývoje stylu v Tule zcela chybí, zatímco v Chichénu jsou přítomné. Jinými slovy, styl musí pocházet z Chichén Itzá!

Poslední rána přišla v osmdesátých letech s masivním rozvojem mayské epigrafie a amerických výzkumů a vykopávek v mayské oblasti. V ní se potvrdilo to, co se tušilo už dříve, totiž že starší čtvrť Chichén Itzá (tzv. Starý Chichén) je podstatně starší než Tula. Výzkumy však odhalily, že obě čtvrti, Starý i Nový Chichén, byly používány současně - zatímco Starý zřejmě sloužil především jako rezidenční komplex elit, Nový byl pravděpodobně vlastním obřadním centrem města.

V současnosti to vypadá, že se celá teorie o Tule-Tollanu a Toltécké migraci na jihovýhod hroutí jako domeček z karet. Zejména americká badatelská škola (tvořena většinou přímými nebo nepřímými Kublerovými žáky) velmi ostře vystupuje proti tomuto tradičnímu vidění.

Celá tato situace nás znovu a naléhavě staví před tutéž otázku: kdo tedy vlastně byli Toltékové?

Jisté je, že nejen Aztékové, ale i yucatéčtí i guatemalští Mayové ctili Toltéky jako své předky, původce kultury, a vzhlíželi k Tollanu jako k velkému a slavnému městskému státu, který se vznesl až ke hvězdám a nakonec skončil tragicky. V této perspektivě je ještě příliš brzo zavrhnout Teotihuacan jako možný původní Tollan - neexistuje v Mezoamerice nic, co by se popisu Tollanu jako mocného, bohatého a božského místa blížilo více.

Na druhou stranu je tu stále ještě možnost, že žádný skutečný předobraz legendárního Tollanu nikdy doopravdy neexistoval a že se jedná o mýtus o zlatém věku, archetyp dokonalého města, ve kterém kdysi na počátku času vládl božský vládce. V evropské kultuře známe podobnou symbolickou pověst, totiž vyprávění o Jeruzalému za vlády krále Šalamouna. I on skončil špatně, protože se prohřešil, právě tak jako Quetzalcoatl, který zakázal lidské oběti, nejdůležitější lidskou povinnost, jejíž pravidelné vykonávání pomáhalo zabránit kataklyzmatu, v němž by se poslední Slunce rozpadlo a lidé by pomřeli. Jako Šalamoun, i Quetzalcoatl musel být za své provinění potrestán - a nevyhnutelným důsledkem pádu krále je pak i úpadek města, které už nikdy nedosáhne své staré slávy.

V tomtéž světle je možné vidět i vyprávění o toltéckých migracích na Yucatán. Pověsti o Kukulcanovi, který naučil Maye uctívat bohy, se nemusí týkat žádné skutečné náboženské misie, kterou Toltékové na Yucatánu provedli, ale prostě to odpovídá image Quetzalcoatla jako tzv. kulturního hrdiny, tedy boha, který přinesl lidem civilizaci. Mezi "civilizaci" a "správné uctívání bohů" totiž lze ve starověkých společnostech položit rovnítko.

Je zcela nepochybné, že poklasické období, tedy doba, kdy se Toltékové v čele s Quetzalcoatlem měli vydat na svou dlouhou pouť, je období masivních přesunů obyvatelstva a velkých migrací. Ty však byly zaviněny především pádem Teotihuacanu a zároveň ukončením vleklé války mezi mayskými městy Tikal a Calakmul ve prospěch Tikalu. Toto mnohonásobné zhroucení centrálních autorit vyvolalo migrační vlny, míšení středomexických a mayských kmenů, které mělo za výsledek onen mnohokrát diskutovaný mezinárodní styl. Zda vznikl v Tule nebo v Chichénu je z tohoto hlediska vlastně jedno - vyznačuje se totiž jak mayskými i teotihuacanskými, tak zcela novými rysy, a najdeme ho nejen v Tule a v Chichénu, ale i v dalších městech jako třeba v Cacaxtle, El Tajínu, Mayapánu nebo Xochicalku.

Budeme-li slovem "Toltékové" nazývat obyvatelé Tuly de Allende, pak je pravdou, že zejména v raně poklasickém období byli právě oni asi nejvýznamnější etnickou skupinou středního Mexika a prvním středomexickým silným městským státem, který se po pádu Teotihuacanu objevil. Zajímají-li nás však oni tajemní Toltékové z aztéckých pramenů, musíme si přiznat, že zatím stojíme před nerozřešenou otázkou. A není vůbec jisté, zda se jí někdy podaří spolehlivě zodpovědět.

 
1 Ce Acatl, Jedna třtina nebo Jedna Rákos, je typické mezoamerické kalendářní jméno, které odpovídá dni posvátného kalendáře tonalpohualli, v němž se dotyčný narodil.
2 Diego De Landa y Miguel Rivera Dorado (ed.), Relación de las cosas de Yucatán, Madrid: Dastin 2002, 201 pp.
3 Mercedes De la Garza Camino et al. (eds.), Relaciones histórico-geográficas de la gobernación de Yucatán (Mérida, Valladolid y Tabasco), México: UNAM 1983, 445 pp.
4 Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu, ed. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976, 203 s.
5 Nigel Davies, The Toltecs: Until the Fall of Tula, Norman: University of Oklahoma Press 1977, 533 p.
6 Laurette Séjourné, El universo de Quetzalcoatl, México: FCE 1962.
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Kdo byli Toltékové? [online]. Glosy.info, 14.únor 2007. [cit. 19.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/kdo-byli-toltekove/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Mezoamerika. Toltékové. Teotihuacan. Aztékové. Tollan. Tula. Chichén Itzá. Quetzalcoatl. Tezcatlipoca.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Toltékové a čtyři dohody
Věroslav :-) (28.2.2009 22:56:03)
Začetl jsem se do knihy > Čtyři dohody < a chtěl jsem si ověřit zda autor opravdu čerpal moudrost od starých Toltéků ( o čemž jsem pochyboval - přez to že kniha je v zásadě dobrá)
Děkuji proto Zuzaně Marii Kostićové za její stručný ale vcelku vyčerpávající výklad našeho dosavadního poznání Toltéků.
Příspěvek byl smazán
Anonym (30.1.2009 21:21:59)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 9.3.2009 11:37:02.
Důvod: Spam.
Toltécké dohody a původ Opeřeného hada
Petr Ježek (25.8.2008 17:13:22)
Vidím, že páně Duškovu pořadu musí něco konkurovat i na odborném (zdá se) fóru. Zatímco Dušek na pozadí lehce mystického toltéckého obrazu sděluje cosi, co má hlavu a patu i když by to nebylo toltéckého původu, samotný problém středoamerických civilizací je větší než se archeologům, religionistům a všelijakým dobrodruhům zdá. Problém je, jak dost důrazně připomněl Graham Hancock, v poněkud nejasném původu Opeřeného hada známého pod více než zmíněnými dvěma jmény, v jeho roli, podobě a chronologických souvislostech. Šamanským duchem ducha pana Levi-Strausse to vysvětlíme stěží. Některé civilizační zlomy lze vysvětlit vulkanickou a tektonickou činností. Specifické zemědělské znalosti ani některé stavební technologie však nelze vysvětlit evolučně a z nebe padá leccos, nikoli však vědomosti. Proto nejde vůbec o Toltéky samotné, ale o všechny civilizace, které se zde objevily před více než třemi tisíci let. Stejný problém je v Egyptě, sice s jinými než Opeřenými hady, zato s dokonalou stavební technologií z ničeho a dále nepoužitou (Pyramidy v gize a starý chrám v Abydu). Pro religionistku by mohlo být duševní potravou hledání příčiny podob starých mýtů a některých archeologických nálezů nezávisle na lokaci. Přeji hezkou srovnávací analýzu, ale dá to fušku!
Zuzana Marie Kostićová (19.6.2007 23:54:00)
Protože domorodé koncepty "toltéctví" měly s čarodějstvím a šamanismem jen velmi málo společného: toltéctví, toltecayotl bylo vnímáno jako civilizovanost, moudrost a řemeslný um, nikoli kouzelnické dovednosti. "Kouzelníkům" se říkalo nagual nebo nahual, nikoli toltecatl, a oba termíny se nijak nekryly.

Byť je nepochybně pravda, že podhoubím veškerých mezoamerických náboženství je šamanismus, bylo by velmi zjednodušující všechno, co nám připadá jiné, zvláštní nebo duchovní, automaticky jen na tomto základě shrnout do "šamanské" nebo "houbové" škatulky, zvláště v takovém případě, kdy takové vysvětlení prameny silně nepodporují. A tím nemyslím jen prameny archeologické (které, mimochodem, máme velmi dobré důvody brát velmi vážně, a to i v případě lidských obětí, pro něž bych adjektivum "takzvané" věru nepoužívala, jelikož se jedná o nad vší pochybnost doložené praktiky), ale i domorodé texty, které o Toltécích mluví.

Přidat komentář