Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
23.června 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Komplexní problém bez jednoduchých řešení; Možné scénáře budoucí regulace stínového bankovního sektoru v ČLR - Ján Dobrovolský

Publikován 3.března 2013, text čítá cca 9266 slov. 0 přečtení  |  Přidejte komentář

Úvod

Ačkoli stínové bankovictví není v Číně žádnou novinkou, prominentní pozici zaujalo až po vypuknutí hospodářské krize. Od směnek a dluhopisů přes trustové, garanční či leasingové společnosti až k ilegální činnosti podzemních bank, sektor se dnes podílí z téměř poloviny na celkovém financování čínské ekonomiky. Jeho rychlý růst zároveň podnítil zájem regulátorů, kteří ho všeobecně označují za zdroj systemických rizik a odvolávají se přitom na události v prefektuře Wen-čou z roku 2011.
Přestože stínové bankovnictví vzhledem ke svému významu zvýšenou míru regulace vyžaduje, jeho reforma představuje delikátní krok. Systém se totiž zrodil především jako reakce na stávající monetární politiku a regulaci komerčních bank. Význam stínových bankovních institucí pro čínskou ekonomiku pak navíc dosáhl takového významu, že je v současné době nelze postavit na vedlejší kolej bez rizika ohrožení čínských SME a tím pádem růstu HDP. Centrální banka a Čínská bankovovní regulační komise tak společně stojí před komplexním problémem zvýšení dohledu nad stínovým bankovnictvím za současného zachování jeho plné funkčnosti.

Definice stínového bankovnictví
Stínové bankovnictví představuje soubor aktivit a institucí, které operují částečně nebo plně mimo tradiční bankovní sektor a jsou na rozdíl od něj vystaveny menší míře regulace. Zprostředkování finančních služeb se neděje přímočaře jako u bank, nýbrž přes soubor oddělených kroků zahrnujících často větší množství institucí, jejichž hlavním úkolem je poskytování investiční činnosti a úvěrů. Vedle systemických rizik se sektorem spojených (budou pojednány níže) je všeobecně uznávána i jeho pozitivní role. Jedná se především o schopnost poskytnout úvěry segmentům ignorovaným ze strany komerčních bank, což je dílem jejich větší expertýzy ve styku s nimi (Ghosh et al 2012, str. 1-2).
V globálním měřítku je stínový sektor koncentrován především ve vypělých zemích jako jsou Spojené státy a západní Evropa, kde se dnes nachází 82% jeho aktiv a kde jeho význam předčí postavení komerčních bank (Shan Wei 2012, str. 9-11). V rozvojových zemích má stínové bankovnictví relativně krátkou historii a proto je zde zatím v menšinové pozici. Trend poledních let však naznačuje, že jeho význam roste a může do budoucna podobně jako ve vyspělém světě zaujmout vedoucí úlohu (Ghosh et al 2012, str. 3-4).

Čínské stínové bankovnictví
Historie stínového bankovnictví v Číně má více než desetiletou historii, Čínská bankovní regulační komise (China Banking Regulatory Commission dále CBRC) ho ale začala oficiálně monitorovat až od roku 2011. Děje se tak v rámci nově definováného “celkového společenského financování“ měřícího roční objem peněžních prostředků, které finanční systém ekonomice v daném roce poskytl. Na rozdíl od dřívějšího užšího vymezení se CBRC nezaměřuje pouze na roční objem klasických bankovních úvěrů ale i na bankovní směnky, mezifiremní úvěrování, zastavárny, garanční a dalších společnosti stejně jako činnost ilegálních podzemních bank (Zhu et al 2012, str. 4).
Za hybnou sílu zrodu stínového bankovnictví v Číně je třeba označit především monetární politiku centrální banky. Nízké depozitní sazby na pozadí vysoké inflace let 2010 a 2011 znehodnotily bankovní vklady, což vedlo soukromé a institucionální investory k hledání alternativních cest, jak své prostřekdy zhodnotit. Byly to tedy stínové bankovní instituce, které tuto investorskou skupinu dokázaly propojit s malými a středními firmami, čímž se vytvořily předpoklady pro vznik paralelního bankovního sektoru v ČRL.

Klíčové hybné síly stínového bankovního sektoru
Centrální banka a CBRC: kompentence a nástoje regulace trhu
Podobně jako v České republice, kde základní poslání České národní banky spočívá v zajištění cenové stability a dohledu nad fungováním finančního trhu, je poslání čínských regulatorních orgánů podobné, kompetence jsou zde však rozděleny. Jestliže obě funkce dříve zastávala centrální banka (People‘s Bank of China dále PBoC), od roku 2003 je odpovědná jen za monetární politku a dohledem nad finančím trhem a vydáváním pravidel jeho fungování je pověřena nově zřízená Čínská bankovní regulační komise.

K zajištění cenové stability PBoC určuje výši povinných minimálních rezev bank (PMR), které jsou stanoveny z objemu primárních závazků bank (vkladů od nebakovních subjektů) a jsou převedeny na účet centrální banky. Oproti západním zemím, kde centrální banky většinou povinné minimální rezervy nemění a opírají se spíše o institut repo sazby (prodej a nákup cenných papírů a pokladničních poukázek), je změna povinných minimálních rezerv základní nástroj PBoC v ovlivňování měnové báze.
V druhém sledu pak čínská centrální banka disponuje právem měnit diskontní a lombardní sazbu, jejichž výši pak musí komerční banky ve styku s veřejností dodržovat s tím, že poslední liberalizace z roku 2012 povoluje maximální odchylku 30% od lombardní a 10% od diskontní sazby. (Martin 2011, str. 8-9).
Specifickým nástrojem PBoC je úvěrový plán stanovující meziroční růst úvěrů. V letech 1979 – 1998 měl závaznou povahu a jeho velikost byla každoročně stanovena státní plánovací komisí spolu s PBoC s tím, že plán byl následně alokován na jednotlivé provincie a banky (Okazaki 2007, str. 11). Ačkoli od roku 1998 byla jeho závaznost zmírněna na doporučení (Yang 2006, str. 11) kvartální či dokonce měsíční kontroly plnění „doporučení“ zvyšují neformální tlak na jeho dodržování (Cheng 2011, str. 8).

Přestože monetární politiku centrální banky je nutno považovat za hlavní hybnou sílu vzniku čínského stínového bankovnictví, svou roli zde hraje i CBRC. Jako orgán zodpovědný za regulaci bankovního trhu se snaží dbát na omezení rizik špatných úvěrů v čínských bankách. Především v reakci na zkušennosti z 90. let, kdy 40-50% celkové dlužné částky zůstávalo nesplacených a banky by bez státní invervence musely zkrachovat (Zhong 2011, str. 86), se CBRC snaží bdít nad jejich nízkou mírou.
Vedle implementace kapitálové přiměřenosti dle dohod Basel III proto Čínská bankovní regulační komise zavedla několik jednoduchých opatření namířených ke snížení rizik pomocí utlumení úvěrové aktivity bank. Nejdůležitější je pravidlo o úvěrech vůči vkladům na hodnotě 75% zajišťující, že v případě nenadálé insolventnosti dlužníků bude banka disponovat dostatečným množstvím livkidity na krátkodobé překlenutí problémů. Podobného ražení je i omezení na vydávání hypotéčních úvěrů tlumící nebezpečí realitní bubliny s negativními následky pro banky (Loechel et al 2010, str. 21-22).
Jestliže tak činnost PBoC má především vliv na hodnotu vkladů a likvidutu bank, rozhodnutí CBRC mají dopad na úvěrovou kapacitu bank, stejně jako na omezení investičních možností čínských zámožných vrstev v oblasti realitního trhu.

Aplikace regulačních nástrojů ve světle markoekonomického vývoje
Vybaveny těmito nástroji pak jak centrální banka tak CBRC čelily třem makroekonomických výzvám let 2008 – 2012. První bylo zabránit sklouznutí země do recese v souvislosti s vypuknutím hospodářské krize, druhou kontrola inflace v letech 2010 a 2011 a třetí opětovná snaha zabránit přílišnému zpomalování ekonomiky v roce 2012. V návaznosti na toto makroekomické klima pak PBoC v letech 2008-2009 zvolila nejprve expanzivní, posléze restriktivní a následně umírněně expanzivní měnovou politiku v roce 2012.
S vypuknutím krize došlo v posledním čtvrtletí roku 2008 ke snížení povinných rezerv bank z předkrizových 17.5 % na 15.5% na nichž zůstaly po celý rok 2009. Opatření bylo doplněno snížením úrokové míry na vklady ze 4.1% na 2.25% a v neposlední řadě byl přijat ambiciózní úvěrový plán předpokládající zdvojnásobení bankovních úvěrů oproti stavu z roku 2008 (PBoC 2009).
S velkým přispěním této politiky se pak dočasný pokles ekonomiky v prvních dvou kvartálech roku 2009 ukázal jako krátkodobý a HDP země od druhé poloviny roku rostlo více než 10%. V souvislosti s odvrácením ekonomické recese se však od začátku roku 2010 objevilo nebezpečí inflace.
V reakci na ni PBoC změnila kurz a přesla na restriktivní monetární politiku. V lednu 2010 poprvé navýšila povinné minimální rezervy bank, které pak až do záři 2011 zvedla ještě jedenáckrát. Pokaždé se jednalo o zvýšení 0.5%, čímž na účtech čínských bank efektivně došlo ke zmrazení 1.7 biliónů jüanů (Chu et al, str. 2). Navyšování rezerv doprovodila restritiktivním kreditním plánem představujícím oproti roku 2009 pokles o téměř jednu pětinu. Restrikci pak navíc doplnila zvyšením úrokových sazeb na depozita na rekordních 3.5% v červenci 2011 (PBoC 2011).
Důsledné stahování peněžních prostředků z ekonomiky se projevilo v utlumení inflace ale i snížení čínského růstu HDP, které se v první polovině roku 2012 dostalo pod 8%. V reakci na zpomalování ekonomiky se tak ke slovu opět dostaly expanzivní monetární opatření, i když v omezenějším rozsahu než v roce 2009. PBoC nejprve snížila povinné rezervy na 20% stejně jako upravila orientační úrokovou míru na úvěry na 3% (PBoC 2011/2012).
Ve stejném duchu jako centrální banka v letech 2008 - 2012 jednala i CBRC. V roce 2010 v souvislosti s prudkým oživením realitního trhu a rozšířenou spekulací přijala omezení na poskytování hypotéčních úvěrů. Dále tlačila na urychlenou implementaci kapitálové přiměřenosti dle dohod Basel III. V reakci na zpomalování ekonomické aktivity však na konci roku 2011 odložila její implementaci o 12 měsíců a přijala vyjímky v pravidle o poměru úvěrů ke vkladům na 75% (Le 2012a, str. 3-4).

Reálná negativní úroková sazba na bankovních vkladech
Prefence PBoC navyšovat povinné minimální rezervy než měnit úrokové sazby se podepsala na znehodnocování hodnoty vkladů v čínských bankách po celý rok 2010 a 2011. Při reálné inflaci 3% a 5% v letech 2010 a 2011 za současné diskontní sazby na hodnotách 2.25% a 3.5% tak depozita automaticky ztrácela -1% až -2% za rok (PBoC 2010/2011).
Čínští střadatelé se ocitli v situaci, kdy urgentně potřebovovali najít oblast kam naspořené peníze investovat, aby zabránili devalvaci jejich hodnoty. Jejich možnosti však byly oproti létům 2006 – 2007 poněkud omezené. Souhrný index šanghajské burzy v letech 2010 a 2011 vykazoval trvale sestupný trend a pohyboval se na hodnotách o 30% nižších než tomu bylo začátkem roku 2008. Nařízení CBRC o omezení vydávání hypoték na maximálně dvě pak zároveň limitovalo investiční možnosti na realitním trhu (Lechel et al 2010, str. 21-22). Daný stav tak v letech 2010 a 2011 na straně nabídky peněz vytvořil příznivou příležitost pro alternativní investiční činnost přes stínový bankovní sektor.

Finanční potřeby malých a středních podniků
Velde problémů čínských střadatelů pak v letech 2010 a 2011 výrazně narostly požadavky na financování čínských SME. Vzhledem ke své početnosti, podílu na obratu, zisku a vytváření zaměstnaneckých míst se jedná o klíčový segment národního hospodářství Číny. Navzdory svému významu však čínské malé a střední podniky historicky dokázaly získat jen necelé dvě pětiny bankovních úvěrů (Cheng 2011, str. 7). Souvisí to s jejich složitým statusem v očích čínských úřadů, které vždy protěžovaly státní podniky, zatímco proti soukromých menším firmám uplatňovaly politiku „tří ne“: „neobhajovat, nepropagovat ale nebránit v činnosti“ (Li 2003, str. 3) .
Nedostatečná obsluha tohoto segmentu bankovními úvěry zároveň souvisí i s nesouměrností poptávaných služeb s fungováním bank. Za hlavní potřebu SME je třeba označit operační kapitál určený na zahájení výroby potvrzené objednávky, která však ještě nebyla zákazníkem uhrazena a na kterou tak podniku chybí prostředky. Pomineme-li všeobecně malý enthusiamus bank malým podnikům půjčovat, jejich schvalovací proces je relativně dlouhý a komplikovaný, což odporuje urgentí potřebě operačního kapitálu. SME se dále často dostávají do situace, kdy vznikne potřeba překlenovacího úvěru, ačkoli starý úvěr ještě nebyl splacen. I v tomto případě platí, že banky nerady udělují nové úvěry před splacením staré půjčky. Jindy zase nastává situace, kdy podnik musí složit určitý depozit, aby se mohl účastnit tendrů a jiných výběrových řízení. Banky však vyžadují už existující práva či závaznou objednávku a pouze v tomto případě jsou ochotny o financování uvažovat. V neposlední řadě pak čínské SME mohou mít aktuální potřebu si půjčit na zaplacení daní. Své zákoné povinnosti mnohdy nejsou schopny dostát v důsledku aktuálních problémů s cash flow. Pro čínské banky však platí, že půjčky na zaplacení daní nejsou kvalifikací pro žádost o úvěr (Cheng 2011, str. 5).

Velikost stínového bankovního sektoru
Na tomto všeobecně nepříznivém pozadí se pak financování SME v roce 2010 ještě zhoršilo v důsledku přijetí restriktivního úvěrového plánu, čímž byl položen druhý rozhodující stavební kámen pro posílení stínového bankovního sektoru. Zatímco až do roku 2009 nepřesahoval více než třetinu celkového ročního objemu společenského financování (rok 2007 je vyjímka potvrzující pravidlo) v roce 2010 skokově dosáhlo hodnoty 43% a zde se pak ustálilo i v následujících dvou letech (Shan Wei 2012, str. 8).

Tři základní složky stínového bankovního sektoru
Stínové bankovnictví nepředstavuje žádný monolit, nýbrž je to soubor tří heterogeních složek. První jsou bankovní směnky, firemní dluhopisy a vzájemné mezifiremní půjčky představující přibližně jeho polovinu. Na rozdíl od dalších dvou skupin ale jde o financování, které nestojí v centru činnosti instituce, která ho provádí.
V kontrastu k této ad hoc skupině stojí společnosti pro něž stínová bankovní činnost stojí ve středu jejich zájmu a provádějí ji systematicky. Jedná se konkrétně o finanční zastavárny, trustové, garanční, leasingové a společnosti na mikrofinancování, které představují přibližně třetinu sektoru. Poslední pětina trhu je tvořena ilegálními podzemními bankami (Zhu et al 2012, str. 7).

SWOT stínových bankovních institucí
Z následující SWOT analýzy a dalšího pojednání budou vyjmuty bankovní směnky, mezifiremní financování a firemní dluhopisy. Důvodem je jich nesystematická činnost a fakt, že stínové bankovní aktivity nestojící v centru zájmu institucí, které je provozují.

Přestože jsou stínové instituce ve všech směrech nesrovnatelně menší než banky, na trhu je jejich činnosti cítit a to především souborem unikátních kvalit, které bankám chybí. Za první z nich je třeba považovat dokonalou znalost místních poměrů. Lokální charakter zapříčinil, že důvěrně znají své klienty a jsou schony dobře vyhodnotit jejich rizikovost. Proto se odváží poskytovat operační, překlenovací či úvěry na zaplacení daní pro SME, které by standartní banka moha jen těžko schválit. Malý rozsah stínových společností umožňuje flexibilní schvalování a rychlé vyplácení úvěrů, což opět koresponduje s potřebami jejich klientů (Huang et al 2010, str. 76). V neposlední řadě pak uveďme, že mnohé z těchto institucí často kombinují několik druhů obchodních licencí a jsou tak schopny klientovi nabídnout služby od krátkodobého překlednovacího úvěru zastavením nemovistosti až k dlouhodobé leasingové půjčce na pořízení strojů (Cheng 2011, str. 20).
Vedle nesporných výhod spojených s dokonalou znalostí místního trhu a flexibilitou však mají stínové instituce problémy s nedostatkem fundingu (s vyjímkou trustů). Na rozdíl od bank nemohou přijímat depozita a proto jsou závislé na bankovních či trustových úvěrech, o které však musí soutěžit s mnoha dalšími subjekty (KMPG 2011, str. 8). Nezanedbatelnou slabinou je rovněž plná závislost na úrokovém příjmu, když na rozdíl od bank nedokáží nabídnout dodatečné služby a generovat tak neúrokový příjem z poplatků a provizí. Stínové instituce konečně představují malé firmy s nízkým věhlasem, a proto nejsou schopny přilákat dostatečný počet talentů, což je překážka jejich dalšího rozvoje (Huang et al 2010, str. 76).
Největší příležitostí stínových institucí je rozmach SME sektoru. Navzrody politice „tří ne“ se jedná o nejprogresivnější element čínské ekonomiky zastiňující státní podniky. Přestože menším soukromým firmám většinou chybí organizovaný styl řízení a jejich inovační schopnosti jsou často omezené, přesto zde pozorujeme stálý růst obratů, který se přenáší do rostoucí poptávky po úvěrech dávající stínovému bankovnímu sektoru velké naděje do budoucna. Vzhledem k ignorování tohoto segmentu ze strany většiny na urbání Čínu a velké firmy orientovaných bank se navíc jedná o úvěry, za které jsou SME ochotny platit roční efektivní úrokovou míru 38%, což je třikrát více, kolik by si za stejný úvěr účtovala bank (Zhu et al 2012, str. 9).
Stínový bankovní sektor se ale musí mít na pozoru před sílící konkurencí ruálně situovaných bank jako je Čínská poštovní a spořitelní banka a Čínská zemědělská banka, které SME segment nově definují jako svou růstovou prioritu, čímž do systému vstoupí více konkurence (Huang et al 2010, str. 76-77). Neméně závažnou hrozbou je zpřísnění regulace stínového sektoru, která by na něj mohla uvalit několik růst limitujících pravidel (budou pojednány níže).

Typologie hráčů stínového bankovního systému
Přestože stínové bankovní instituce společně sdílí výše uvedené charakteristiky, existují mezi nimi nemalé rozdíly v úloze, způsobu fungovánjí a rozsahu činnosti.
Nejdůležitější společností sektoru je trust. Ten plní pivotní úlohu v systému především tím, že je schopen přes vypisování trustových produktů do systému přivést funding. Ve srovnání se zbytkem hráčů se pak jedná o instituce, které se velikostí spravovaných aktiv blíží městským komerčním bankám.
Vedle 66 trustů v systému dále působí více než 15 tisíc zastaváren, garančních a společností na mikrofinancování a leasingových firem. Tyto společnosti už jsou plně závislé na bankovním nebo trustovém fundingu a jejich registrovaný kapitál většinou nepřekračuje desítky miliónů juanů. Kapitolu samu pro sebe pak představují ilegální podzemní banky. Ačkoli jsou schopny získat vlastní funding, velikostně se neliší od druhé skupiny a jsou nejvíce na lokální trh omezený segment.

Trustové společnosti jako pivot systému
66 trustových společností (dle 2011) hraje v celém systému stínového bankovnictví pivotní úlohu jako generátor fundingu, který získávají přes vydávání trustových investičních produktů zámožným privátním a institucionálním investorům. Minimální investovaná částka se pohybuje kolem 50 tisíc jüanů (Feng et al. 2011, str. 31) a produkty jsou určeny jak pro jednotlivé nebo větší skupinu investorů (kolektivní trustové produkty). Na rozdíl od bankonvích depozit s negativním úrokem jsou schopny garantovat roční úrokový výnos kolem 10% (KPMG 2011, str. 10), což z nich dělá lákavou investiční příležitost. Investice do nich dosáhly velké popularity od roku 2010, což se odrazilo na růstu počtu trustů a jimi spravovaných aktiv, které se za pouhé tři roky zdvojnásobily ze tří na 6.4 biliónu jüanů v roce 2012 (Shan Wei 2012, str. 9).
Nabyté prostředky trusty investují následujícím způsobem. 55% procent je transformováno do trustových půjček poskytovaných SME, další více než čtvrtina je pak použita na denní obchodování s akciemi či dlouhodobou investicii na akciovém trhu. Nezanedbatelnou položku tvoří i financování dalších hráčů stínového sektoru, kam trusty směřují zrhuba 5% spravovaných aktiv (KPMG 2011, str. 8).

Garanční společnosti
Garanční společnosti plní spolu se společnosti na mikrofinancování úlohu základní převodní páky trustových a bankovních půjček směrem k čínským SME, které reprezentují 80% jejich zákaznické báze (Zhu 2011, str. 36). Základ jejich fungování spočívá ve složení 10% hodnoty garantované částky do banky či trustu a garantování zbytku bankovního úvěru, za který jim SME odvádí měsíční garanční poplatek 3-8%. V případě insolventnosti dlužníka je to garanční společnost, kdo musí úvěr bance uhradit, a proto se často snaží zajistit kolaterálem (Cheng 2011, str. 17).
Vzhledem k malým nárokům na registrovaný kapitál a schopnosti garantovat úvěry v hodnotě desetinásobku vlastního kapitálu, představují nejpopulárnější formu podnikání v rámci stínového bankovního sektoru, když jich za rok 2011 v systému figurovalo více než šest tisíc z nichž pětina byly společnosti ve vlastnictví lokální politické moci (Yang 2011, str. 4).
V rámci geografického členění se jedná o instituce koncentrující se na pobřeží (Zhu et al 2012, str. 16), čemuž odpovídá i jejich podíl na zdejším celkovém sociálním financování, který může v některých provincicích dosahovat až 5% (Če-ťiang) zatímco v jiných částech Číny zůstává hluboko pod 1% (Feng 2010, str. 53).

Společnosti na mikrofinancování
Vedle garančních představuje 3,971 společností na mikrofinancování další početnou složku stínového bankovnictví koncentrující se ale na na rozdíl od nich v čínském vnitrozemí (Zhu et al, str. 16). Podobně jako garanční společnosti se soustředí na financování čínských SME. Z příkladu už zmíněné provincie Če-ťiang plyne, že malým a středním podnikům poskytují většinou překlenovací krátokodobé úvěry v hodnotě 100 až 200 tisíc jüanů (Lin 2010, str. 37). Na rozdíl od garančních společností ale nesmí velikost jejích úvěrů překročit jeden a půl násobek velikosti registrovaného kapitálu, stejně jako maximální velikost individuálního úvěru je omezena na 5% úvěrového portfolia, což je obchodní rovině vůči garančním společnostem znevýhodňuje (Cheng 2011, str. 15).

Finanční zastavárny
Vedle garančních či společností na mikrofinacování mající většinou desítky klienů, je 4,433 finančních zastaváren počítá na kusy. Půjčka od nich totiž v žebříčku preferencí SME představuje až poslední krok neboť a je často posledním pokusem před odvrácením krachu. Svědčí o tom i zájmy zastaváren, které nezkoumají schopnost klienta splatit úvěr, nýbrž se zajímají zda bude zastavený kolaterál lehce prodatelný nebo ne. Dle zákonné normy poskytnutý úvěr nesmí překročit 60% odhadované ceny kolaterálu, čímž má zaručit profitabilní fungování zastaváren (Cheng 2011, str. 13-14).

Leasingové společnosti
Zatímco zastavárny, garanční a společnosti na mikrofinancování nabízejí především krátkodobé úvěry nepřekračující jeden rok, leasingové společnosti naopak s klienty pracují v řádu několika let. Průměrný leasing trvající 3-5 let spolu s nutností investovat do nákupu vybavení a požadavek na registrační kapitál ve výši 100 miliónů jüanů z leasingové činnosti na rychle rostoucím čínském trhu dělá evidentně méně atraktivní způsob činnosti čemuž odpovídá jejich malých počet 181 Nomura (Cheng, str. 18-19).

Ilegální podzemní banky
Poslední a objemem rozpůjčovaných peněz největší kategorii představuje organizovaná činnost ilegálních podzemních bank. Na rozdíl od předchozích forem podnikání se plně vymykají jakékoli kontrole CBRC. Hlavními produkty tohoto odvětví, které se koncentruje především v rurálních částech Číny, jsou osobní půjčky rolníkům, vklady a větší překlenovací úvěry pro malé a střední podniky. O rozšířenosti fenoménu svědčí, že se tento druh financování vyskytuje v 95% čínských vesnic (Xie et al 2009, str. 54-55). Ve srovnání se zbytkem je to geograficky nejvíce limitovaný model, který nemá ambice expandovat neboť je založen na osobních vazbách, které ho limitují jen na prostředí domovského okresu.

Stanovisko CBRC: Stínové bankovnictví představuje systemické riziko
Nárůst stínového financování se odrazil v rostoucí pozornosti regulatorních orgánů, které ho zároveň označují za systemické riziko. Hlavní rovinu kritiky směřují přes nebezpečí ztráty makroekonomické kontroly, přímého a nepřímého propojení stínových institucí s bankami s dopadem na nebezpečí růstu NPL. Samostatnou kapitolu pak představuje kritika ilegální úvěrové činnosti podzemních bank s demonstrovaným destabilizačním efektem na zbytek ekonomiky jak se to stalo ve Wen-čou.

Riziko ztráty makroekonomické kontroly
Podobně jako jiné země i Čína usiluje o co největší kontrolu stability cen a proto je PBoC vybavena vedle stanovování minimálních rezerv a úrokových sazeb povinného charakteru i úvěrovým plánem. Historie let 2010 – 2011 však zřetelně demonstrovala, že při polovičním podílu stínového bankovnictví na celkovém společenském financování nejsou tyto nástroje ke kontrole inflace dostatečné. Čím více se je PBoC snažila používat, tím více peněz protékalo stínovým bankovním sektorem. Nekontrolovaný růst stínového bankovního sektoru tak vytváří makroekonomické a následně i politické riziko, které je třeba z pohledu centra nutné řešit (Ghosh et al 2012, str.3-4).
Stínové bankovnictví svou činností dále ohrožuje regulované a nákladně od špatných úvěrů sanované komerční banky v podobě úniku vkladů, což pak bankám brání v rozvoji jejich úvěrového podnikání, které se musí řídit pravidlem o poměru úvěrů k vkladům na 75% (Schwartz et all 2011, str. 2-4).

Přímá rizika pro čínské banky
Druhým problematickým okruhem je nárust přímých rizik s možným vyústěním do vyšších NPL čínských bank v důsledku jejich přímého napojení na stínový sektor.
Demonstrativním příkladem je vzájemná spolupráce bank a trustů při prodeji investičních produktů. Trustové společnosti se slabě vyvinutým distribučním kanálem a nevyvinutou zákaznickou bází čelily problému účinného oslovení nových klientů. Banky, které se obávaly úniku peněžních vkladů nespokojených vysokopříjmových zákazníků, s nimi proto navázaly spolupráci a investiční produkty začaly nabízet vlastním klientům.
CBRC v této spolupráci spatřovala dvě základní rizika. Vadilo jí, že banky na dané investiční produkty nevytvářely rizikové rezvervy. Prodávaly je na vlastních pobočkách vlastním klientům, účtovaly si za ně poplatky za zprostředkování, ale protože je oficiálně nevlastnily, nezahrnuly je jako takové do svých účetních rozvah. Tím pádem pak nebyly nuceny na cizí produkty vytvářet rizikové rezervy (Schwartz et all 2011, str. 2-4).
Druhým problémem jsou rozdílné splátkové kalendáře investičních produktů a úvěrů, které jsou na ně navázány. Trustové jsou většinou kratší povahy (90% z nich má trvání kratší než šest měsíců) zatímco na ně navázané úvěry jsou dlouhodobější. Tím vzniká problém financování výplat klientům. Místo výnosů z navázaného úvěru musí být často financovány z nově vydaných trustových produktů čímž ale vzniká rizko, že pokud se zhroutí příliv nových investrů, výplaty nebudou ničím podloženy a systém se zhroutí (Feng 2011, str. 34).
CBRC především trápila obava, že i přes oficiální odpovědnost trustů za výplaty produktů by spoluzodpovědnost musely převzít i banky, jinak by jako prostředníci rizkovaly ztrátu pověsti u vysokopříjmových klientů. Převzetí spoluzodpovědnosti by se ale projevilo v nárůstu NPL, na které však banky nevytvářely potřebné rezervy.

Nepřímé propojení systémů: Nebezpečí řetězové reakce
Vedle přímého propojení s bankovním sektorem, CBRC spatřuje rizika i v nepřímém propojení bankovního a stínového sektoru. Na rozdíl od poměrně přehledného systému bank, kterých není více než 600 (číslo zahrnuje i rurální banky), ve stínovém sektoru figuruje téměř patnáct tisíc institucí. V důsledku malých překážek v zaregistrování jejich činnosti (5 až 10 miliónů jüanů pro zastavárny, garanční a společnosti na mikrofinancování) vzniká riziko nepřehledného systému vyznačujícího se nízkou kvalitou většiny z nich. To následně vyvolává otázku, zda je všech patnáct tisíc stínových bankovních institucí skutečně schopno v plné výši dostát svým závazkům v případě nenadálé hospodářské krize či zda hrozí, že v okamžiku insolventnosti svých klientů rovněž zkrachují a ztráta se přenese na banky či trusty, které jim poskytly funding. Tím by tak hrozill přenos krize z nedostateně regulovaného stínového systému na formální bankovní systém (Schwartz et all 2011, str. 2-4).

Ilegální stínové bankovnictví: Wen-čou jako varovný příklad
Posledním kritickým okruhem, na který CBRC poukazuje, je existence neregulovaných ilegálních bank. Kam až může fenomén dospět se mohla přesvědčit na příkladu pobřežního města Wen-čou. Město vyznačující se velkou koncentrací exportně orientovaných SME mělo silnou poptávku po operačních a překlenovacích úvěrech všeho druhu a na tomto podhoubí se zrodila jedna z největší sítí ilegálních bank v Číně (Chen 2011, str.26-27).
Podzemní banky účtující místním SME efektivní úrokovou míru 100-200%, měly urgentní potřebu fundingu a proto slibovaly retailovým investorům velkou návratnost investice. Místní obyvatelstvo na čele s bankovními úředníky proto žádalo o bankovní úvěry, které pak okamžitě nasměrovali do ilegálních bank. Systém podpořený často nevybíravým způsobem výběru dlužné částky se pak zhroutil útěkem části podnikatelů z Wen-čou v říjnu 2011, když se propadly jejich tržby a oni nebyly schopni dostát svým závazkům. Uzavřené podniky a nesplacené úvěry okamžitě vyvolaly řetězovou reakci a finální ztrátu úspor nemalé části místních domácností (Martin 2011, str. 32-33).

Odpověd CBRC 2010 a 2011: Regulace trustů jako první krok ke zvýšení kontroly
Na nově vzniklou situaci se CBRC jako garant stability celého systému snažila reagovat od roku 2010 s tím, že nápravné úsilí bylo doposud z hlediska hráčské typologie koncentrováno především na trusty a hlavní směr regulatorního úsilí je zaměřen na kontrolu přímých a nepřímých rizik. Harmonizace množství vydávaných úvěrů s bankovním sektorem za účelem kontroly inflace, stejně jako reforma menších stínových insitucí zatím není řešena vůbec nebo jen povrchně.
Část pozornosti CBRC byla zaměřena na eliminaci přímých rizik pro bankovní systém. Jako taková byla omezena spolupráce trustů s bankami, která je do budoucna limitována na maximálně 30% spravovaných aktiv trustu (v reálu let 2010/2011 tyto produkty tvořily 47% aktiv trustů). Bankám prodávajícím tyto produkty bylo nařízeno je evidovat jako vlastní a navázat na ně příslušné rezervy. V oblasti snižovaní nepřímých rizik došlo k navýšování povinných rezerv u trustů, teré je v rozsahu alokovaného kapitálu příblížilo povinnostem bank (Schwartz et all 2011, str. 2-4). CBRC dále pozměnilo pravidla specifikující rozdílnou rizikovost jednotlivých produktů čímž sledovala snahu odvést pozornost trustů od některých investičních aktivit jako je například financování developerských SME. Ve snaze posílit jejich kvalitu pak komise trustům začala důrazně doporučovat zakládání makroekonomických výzkumných oddělení pro lepší vyhodnocování tržních tendencí a rizik (KPMG 2010, str. 4-5).
Vedle represe na staně stínového systému se CBRC z druhé strany zaměřila na posílení financování SME komerčními bankami. Konkrétně jim bylo nařízeno dodržovat rovnováhu mezi meziroční růstem celkových a SME úvěrů. SME úvěry pod 5 miliónů jüanů začaly být klasifikovány jako retailové, čímž nevyžadovaly stejné rezervy jako korporátní půjčky. Zároveň byly vyjmuty z pravidla o úvěrech a depozitech na hodnotě 75%, což dává teoretickou možnost jejich neomezeného vydávání (Schwartz et all 2011, str. 2-4).

Dlouhodobý výhled: eliminace nebo důslednější kontrola?
Reformní úsilí zaměřené na trusty a kontrolu rizik představuje pouze první rok v celé sérii opatření, které do budoucna rozhodnou o konečné podobě stínového sektoru na čínském trhu. Při posuzování možných scénářů je třeba mít na paměti dvě základní skutečnosti, které budou utvářet kroky CBRC. Stínový sektor je jí považován za systemické riziko ale na druhé straně je hlavním zdrojem financování klíčových SME. V dlouhodobé perspektivě má CBRC k dispozici dvě základní řešení. Prvním je pokus o eliminaci sektoru a převedení jeho funkce na bankovní sektor. Druhou je smíření se s jeho existencí s tím, že stínový sektor bude podléhat větší regulaci jak v oblasti kontroly rizik tak meziročního růstu.

Eliminace stínového bankovního systému
Teoretická cesta k eliminaci stínového sektoru by vedla přes liberalizaci úrokových sazeb a důrazné angažmá komerčních bank ve financování SME. Liberalizované sazby by vedly ke konkurenci na poli úročení vkladů, což by peníze čínských střadatelů přilákalo zpět do bank. Uvolnění sazeb by pak současně muselo doprovázet důsledné angažmá bank při financování SME. Valná část z nich by díky třikrát nižsí ceně bankovního úvěru ztratila o služby stínového sektoru zájem, čímž by poklesly jeho zisky vedoucí k dalšímu utlumení investiční aktivity do něj ze strany retailových investorů. Tím by byl stínový sektor krok za krokem eliminován než by úplně „vyschl“ na vstupu a na výstupu by se od něj odvrátila SME, kterým by banky nabídly třikrát levnější úvěry.
Ačkoli je tento scénář teoreticky možný, jeho realizace je nepravděpodobná. Jak liberalizace úrokových sazeb tak angažmá komerčních bank ve financování SME jde totiž proti dlouhodobému způsobu fungování čínského bankovního systému.

Orientační úroková sazba: kompenzace bank za oddělený bankovní systém
Malé (čínské i zahraniční) banky se liberalizace úrokových sazeb dožadují. V praktické rovině by totiž nabídkou vyššího zhodnocení dokázaly nalákat nová depozita, což by jim otevřelo prostor v rámci nařízení úvěrů k depozitům na 75% a mohly by následně expandovat v prodeji nových úvěrů. Změnu by bezpochyby přivítala i čínská veřejnost, neboť by měla možnost většího zhodnocení úspor než v dnešním systému, kde každá banka nabízí prakticky stejné úročení (od roku 2012 je poprvé polovena odchylka 10%) (Le 2012b, str. 1-7).
Neliberalizované úrokové sazby však na trhu nejsou náhodou. Čínský bankovní systém se totiž už třicet let vyznačuje striktním odělením komerčního a investičního bankovnictví. Čínské banky tak na rozdíl od evropských nemohou podnikat v celé řadě aktivit, což se odráží v nízkém neúrokovém příjmu, stojícímu na polovičních hodnotách proti vyspělému světu. Rozhodnutí čínského vedení zvolit méně rizikový oddělený bankovní model (podobně jako USA v letech 1933 a 2008 návaznosti na dvě hospodářské krize) pak ale vedlo k nutnosti čínským státním bankám garantovat dostatečný úrokový příjem, což se děje udržením rozdílu mezi lombardní a diskontní sazbou na hodnotách 3%. V momentě málo liberalizovaných sazeb je pak tento systém v praxi bankám schopen zajistit úrokovou marži více než 2%. Díky ní dnes velké čínské banky vykazují největší zisky na světě (od roku 2009 je ICBC globální jedinčkou a CCB dvojikou), což jim dává dostatek prostředků na úspěšný konkureční boj se zahraničními bankami v době otevření čínského trhu bankovním investicím po roce 2006 (Loechel et al 2011, str. 5-19).
Přes iniciování pilotů na otestování možného budoucího angažmá v bank v oblastech jako jsou cenné papíry (od roku 2005) a pojišťovnictví (od roku 2009) však zatím chybí zřetelný závazek CBRC na vytvoření universálního bankovního modelu známého z Evropy (Loechel et al 2011, str. 5-19). Tím pádem je pak nepravděpodobné, že by byly rychle liberalizovány úrokové sazby s dopadem na oslabení toku retailových invetic do stínového bankovního sektoru.
Podobně je málo pravděpodobné, že by banky dokázaly - i přes direktivu CBRC – podfinancované SME dostatečně obsloužit. Přestože jim bankovní regulačí komise neustále zdůrazňuje, že v tomto směru mají vyvíjet větší usílí, na druhé straně jsou stejným orgánem neustále vyzývány k opatrnosti a kontrole úrovně neproduktivních úvěrů. Vzhledem k bolestivé zkušenosti s NPL v 90. letech tak banky radši omezují rizikovější úvěry SME, které u nich nemají úvěrovou historii a o kterých jim chybí přesná znalost jejich fungování. Vedle toho pak nemalé části bank chybí relevantní přítomnost na úrovni čínských rurálních okresů, kde se SME nejvíce koncentrují. Snaha po důsledné obsluze SME segmentu by tak musela jít i ruku v ruce s výstavbou distribuční sítě, což by si opět vyžádalo nemalé náklady. V případě odstřižení čínských SME od stínových institucí za nedostatečně vyvinuté bankovní alternativy by pak navíc hrozily výpadky financování podniků zaměstnávajících 70% čínské populace, což by se mohlo projevit i na politické stabilitě země.

Větší regulace stínového bankovnictví jako pravděpodobný scénář
V důsledku praktické nemožnosti stínový bankovní sektor eliminovat (čemuž protiřečí i zkušennost západního světa) tak CBRC nezbývá nic jiného než stínový sektor akceptovat s tím, že se ho bude snažit důsledněji regulovat a usměrňovat směrem ke svým cílům.
Nedávná historie nástupu stínového bakovního sektoru dala vzniknout vedle tisíců finančních mikrofirem i nemalému množství stínových institucí, které svou velikostí v oblasti úvěrů a zisku dosahují váhy menších městkých a rurálních bank. Vystavení čínské ekonomiky jejich vlivu a případným problémům je tak nezanedbatelné. Nepoměr požadavků na ně a banky je však propastný, když například rozdíl v požadované velikosti registrovaného kapitálu nově zakládané banky a garanční společnosti je dvěstě násobný. Usměrnění a větší kontrola stínového sektoru je proto v případě jeho pravděpodobné akceptace nezbytná.

Větší kontrola rizik a úvěrový plán pro stínový bankovní sektor
Oproti dřívější etapě je zřejmé, že reforma se musí dotknout všech stínových institucí a ne jen trustů jako v letech 2010 a 2011. Důsledným změnám se tak nevyhne 15 tisíc malých stínových institucí ani ilegální podzemní banky. Z hlediska obsahu reformy jsou pravděpodobné podobné úpravy jako u trustů, tedy snižování přímých a nepřímých rizik a sladění činnosti sektoru s úvěrovou aktivitou komerčních bank.
Ve snaze o omezení přímých rizik pro bankovní sektor jsou představitelná omezení podobné limitující spolupráci trustů a bank na 30% trustových aktiv. V případě 15ti tisíc menších institucí, které s bankami spolupracují především v čerpání fundingu, je představitelné, že by na tuto spolupráci CBRC nastavila limity. Jejich pomocí by bylo sníženo riziko vystavení bank nenadálému krachu většího množství stínových institucí, které by následně způsobily potíže samotným bankám.
Fundingová omezení by mohla být doplněna kontrolou nepřímých rizik. Podobně jako u trustů by mohlo dojít k navyšení nějaké formy kapitálové přiměřenosti. I úvěry malých stínových institucí by tak mohly být klasifikovány z hlediska jejich rizikovosti a stínové instituce by pak dle zákonné úpravy na jednotlivé úvěrové skupiny musely alokovat příslušné rezervy.
V dlouhodobém horizontu se pak zdá nevyhnutelné i zavedení prvků makroekonomické kontroly. Rostoucí objem stínového sektoru totiž už dnes efektivně nabourává oficiální inflační cíl vlády. Extrapolací situace v bankovním sektoru se nabízí otázka, zda PBoC a CBRC budou chtít na sektor uplatnit pravidlo úvěrového plánu. Oproti relativně transparentnímu systému 600 bank, totiž sladění a kontrola úvěrového plánu v prostředí 15ti tisíc stínových institucí může být složitějším oříškem. Makroekonomická regulace by se tak mohla spíše pohybovat přes jednoduché mechanismy dynamicky měněných povinných rezerv či registrovaného kapitálu, nutící stínovou instituci povinně podržet část volných prostředků v případě okamžitého nařízení CBRC, místo aby byly použity na úvěrovou činnost (opatření na způsob bankovních MPR).
Na straně ilegálních podzemních bank se z dnešního stavu jeví, že by se CBRC mohla pokusit část z nich kooptovat a legalizovat, zbytek pak jako přetrvávající ilegální instituce ve spolupráci se silovými orgány potřít.

Jeden regulátor pro celý stínový systém jako klíčová podmínka
Nastolení dvou základních strategických směrů a vymáhání nové regulace by se pak mohl dít přes harmonizaci činnosti jednotlivých regulátorů či dokonce sloučení celého systému pod jednoho regulátora, jak o tom v rámci zainteresované veřejnosti probíhá diskuze. Tím by mohlo být stínovým institucím zabráněno v kličkování mezi formami podnikání a využívání skulin, které jinak budo do budoucna nevyhnutelně existovat.

Komplexní problém bez jednoduchých řešení
Utlumení úvěrové aktivity čínských komerčních bank po roce 2010 otevřelo dveře pro zatím nevídaný růst síly stínového bankovního sektoru. Jeho nástup neunikl pozornosti regulátora, který v něm vidí především systemické riziko v podobě přímého a nepřímého napojení na banky a neregulovaného úvěrového růstu. Na druhé straně si však uvědomuje jeho pozitivní roli, kterou hraje při financování SME segmentu, se kterým má větší zkušennosti než komerční banky.
CBRC se pak v řešení nedostatečné kontroly nad sektorem nabízí dvě základní možnosti jak problém řešit. Prvním je jeho eliminace přes deregulaci sazeb a angažmá komerčních bank ve financování SME, čímž by plně regulovaný bankovní vytěsnil stínový sektro a problém by přestal sám od sebe existovat. Vzhledem k pratické nemožnosti tohoto cíle dosáhnout v krátké době je ale více pravděpodobné, že se CBRC bude snažit stínový sektor plně zachovat za jeho současné větší regulace.
Hlavní dva směry regulace pak bude pravděpodobně představovat navýšení rizkových rezerv, což už CBRC v praktické rovině demonstrovala prvním reformním úsilím v oblasti trustů s možným přesahem na další stínové intituce. Druhým možným okruhem je pak alternativní úvěrový roční plán, který by reguloval objem vydaných ročních úvěrů aby byly v souladu s inflačním cílem vlády.
O delikátnosti regulačního úsilí však svědčí nezbytnost zachovat plnou funkčnosti systému v garantování financování SME, což z celého úkolu dělá komplexní problém bez jednoduchých řešení.

Použitá literatura:
CHEN GUOZHI (2011): Fangkong jinrong lingyu quntixing shijian bixu yindao minjian ziben heli liudong – Wenzhou kexue chuzhi dixia qianzhuang de qishi. In Wenzhou daxue xuebao, ziran kexueban, č.4/2011
CHENG, A., (2011): China Alternative Financing Industry; the Critical Lifeline to SMEs. Oriental Parton Securities 2011
CHU, C., WEN CHUNLING, HE, H., (2011): Cash Cushions Thinning as Liquidity Erodes and Forbearance Burdens Rise. Chinese Banks Special Reports December 2011. Fitch Ratings
FENG CHAO (2010): Dangqian rongzixing danbao yewu xianzhuang, wenti ji fazhanduice ---yi tianjin weili. In Huabei jinrong, č.12/2010
FENG, L., WANG, D. (2011): Unmasking the Shadow Banking System. Shadow Banking Exposure Less than Feared and More than Priced in. Nomura Equity Research 2011
GHOSH, S., GONZALES, I.M., ÖTKER-ROBE, I., (2012): Chasing the Shadows: How Significant Is Shadow Banking in Emerging Markets?. World Bank Economic Premise number 88, September 2012
HUANG HONG, LIU XIAXIA (2010): Woguo xiao’e daikuan gongsi shengtai huanjing yanjiu -zhongxiao qiye he nonghu daikuan de xintujing”,in Jingji lilun yanjiu č. 4/2010
LE XIA, SCHWARTZ, S., HERRERO, A., G., (2012a): Relaxation of banking regulations in support of growth. Banking Watch China. BBVA Research 2012
LE XIA, SCHWARTZ, S., HERRERO, A., G., (2012b): Taking Stock of Financial Liberalization. Banking Watch China. BBVA Research 2012
LOECHOEL, H., LI XIANG, H., (2011): Understanding the High Profitability of Chinese Banks. EU-China Business Management Training Project. Working Paper Series No. 015/2011
LOECHOEL, H., PACKHAM, N., LI XIANG, H., (2010): International Banking Regulation and the Supervision after the Crisis – Implications for China. EU-China Business Management Training Project. Working Paper Series No. 013/2010
KPMG (2011): Mainland China Trust Survey 2011. KPMG 2011
KPMG (2012): Mainland China Trust Survey 2012. KPMG 2012
LI RONG (2003): Shunshi erwei, zhujiu shichang jingji de jishi. In jingji lilun yanjiu č. 6/2003
LIN ZHIHUA (2010):Xiao’e daikuan gongsi yu difang jingji hudong guanxi de yanjiu – yi zhejiang weili. In Financial management and research č.7/2010
MARTIN, M.F. (2011): China’s Banking System: Issues for Congress. CRS Report for Congress 7-5700 R42380
OKAZAKI, K., (2007): Banking System Reform in China. The Challenges of Making Toward a Market-Oriented Economy. RAND National Security Research Division 2007
SHAN WEI (2012): Chuangxin yu shangye yinhang jiazhi de xin yanyi - jianlun zhongguoshi ‘yingzi yinhang’. Everbright securities 2012
SCHWARTZ, S., HERRERO, A., G., LE XIA, XU, G., (2011): China’s shadow bank lending: a threat to financial stability? Banking Watch China. BBVA Research 2011
SITU, P.. (2011): Guarantee Funds for Inclusive Finance in China. Working Group on Inclusive Finance in China. China Paper on Inclusiveness No. 3. 2011
XIE ZHEN, DUAN NINGRONG (2009): Zhongguo dixia jinrong de fazhan fenxi. In jingji lilun yanjiu č. 3/2009
YANG DONGNING (2006): Marketization of Chinese Banking & the Trade-off Between the Efficiency of Resource Allocation and Money Creation. Second Annual Conference of the International Forum on the Comparative Political Economy of Globalization, 1-3 September 2006, Renmin University of China, Beijing, China.
YANG GANGCAI (2011): Rongzixing danbaoye xianzhuang, mianlin de tiaozhan ji wenjian fazhan de sikao. Huabei jinrong č. 11/2011
YU, G., HO, P., (2011): Shadow Banking: Stress not Threat. UBS Wealth Management Research. UBS 2011
ZHONG CHENGBIN, ZHANG DEPENG (2011): Guoyou shangye yinhang buliang daikuan de xingcheng yuanyin ji jiejue duice. In Jinrong jiaoyu yanjiu č.6/2011
ZHU YONGYANG (2011): woguo rongzixing danbao hangye de fazhan yu jianguan. in Zhongguo jinrong 2011/17
ZHU YUANDE, QIAO, H., HO, E., (2012): Asia Insight: Informal Lending – Low Risk to the Financial Sector; Limited Impact on the Real Economy. Morgan Stanley Research 2012

Výroční zprávy Čínské národní banky a CBRC 2007 - 2011

 
Jak citovat tento textDobrovolský, Ján. Komplexní problém bez jednoduchých řešení; Možné scénáře budoucí regulace stínového bankovního sektoru v ČLR [online]. Glosy.info, 3.březen 2013. [cit. 23.června 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/komplexni-problem-bez-jednoduchych-reseni-mozne-scenare-budouci-regulace-stinoveho-bankovniho-sektoru-v-clr/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
stínový bankovní sektor.

Diskuse k tématu


Přidat komentář