Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
29.dubna 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Kultura smrti - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 20.února 2005, text čítá cca 3278 slov. 17778 přečtení  |  5 reakcí

V předchozích dvou článcích na téma náboženství (Náboženství novou perspektivou a Náboženství jako klasifikace) jsem často odkazovala na fakt, že i současný sekularismus (zde nikoli v gogartenovském smyslu, jako společnost živená kryptonáboženskými či nihilistickými ideologiemi prostá odpovědnosti, ale čistě ve smyslu postmoderního helénismu, smíšeniny atheismu, agnosticismu, odmítání křesťanství, vlivu východních náboženství atd.) je náboženství v plném slova smyslu. V tomto textu se chci zabývat současnou thanatologií, tedy pojetím smrti, jaké se vyskytuje v současné Evropě.

Často lze dnes v návaznosti na kritiku akčních filmů a jiných produktů amerikanizované popkultury (jako je obliba detektivních románů nebo hororů či černé kroniky, jež plní čím dál tím více stránky bulvárního tisku) slyšet, že jsme kulturou smrti. Na druhou stranu je smrt téměř tabuizovaná, lidé o ní odmítají byť jen hovořit. Paradoxní situace. Chci zde ukázat, že označení "kultura smrti" je mnohem výstižnější, než se na první pohled může zdát - smrt v ní totiž obrovským způsobem determinuje chování a hodnoty jedince.

Je velmi zajímavé podívat se v tomto kontextu do dějin thanatologie na evropském kontinentu. Existuje všeobecně rozšířená lidová představa, že cílem náboženství je především vysvětlit smrt a tím zbavit člověka svíravého strachu z ní. Tato představa ovšem mnohem spíše vypovídá o naší kultuře než o jiných. Ne ve všech náboženstvích je totiž smrt tak krásně zahlazena jako v křesťanství. Ve starověkém Řecku byla smrt pojímána velmi negativně a u Homéra se lze dokonce dočíst, že by mrtvý byl mnohem raději nejposlednějším chudákem na světě nahoře, než králem v podsvětí. Mrtví byli chápáni jako stíny, které v lepším případě odešly vést chmurný a poloviční život do Hádu, v horším případě se mstily svým vrahům nebo těm, kdo zavinili jejich smrt, jako děsivé přízraky. Slavné Ostrovy blažených pod vládou Krona byly vyhrazené pro héroy, již zemřeli během čtvrtého Hésiodova věku, a případně pro privilegované z řad Řeků, respektive víme o tom, že Meneláovi, spartskému králi a manželovi nevěrné Heleny, byl na základě jeho příbuzenství s Diem přislíben transfer zaživa na Ostrovy blažených. Nicméně ani sebevětší zásluhy nebyly vstupenkou do Elysia, lidé bez rozdílu končili jako pochmurné stíny bažící po obětní krvi.

Někdy v pátém století př. n. l. začíná v Indii poznenáhlu vznikat zárodek nového hnutí, jehož ozvuky lze vysledovat v Řecku v helénistickém období. Zatímco předchozí védská tradice smrt příliš netematizovala a rozhodně nepočítala s nějakou jasně definovanou nesmrtelností, tradice Upanišad, která se tou dobou začíná rozvíjet, přichází s principem átman- brahma, s ideou, že lidské já je jakýmsi nesmrtelným obrazem a součástí věčného božského brahmanu a po smrti že se přerozuje ve věčném cyklu samsáry. Vzniká idea lidské duše. Podobným procesem procházejí i další náboženství, často pod přímým vlivem Indie nebo Persie (kde Zarathuštrovo učení počítá s posledním soudem v podobě mostu, jejž musí zemřelá duše přejít do zásvětí), a jedním z nich je Řecko. Mystéria, zprvu nejstarší eleusínská, posléze i Isidina, orfismus, Mithraismus a další jsou odpovědí na tyto nové koncepty, jimž staré řecké náboženství nemohlo poskytnout odpovídající zázemí. Stejný proces je viditelný i v judaismu, z něhož kolem přelomu letopočtu vzniká množství hnutí postulujících nesmrtelnou duši a zdůrazňujících individuální zbožnost a správný život, jímž si lze zlepšit úděl na onom světě, v protikladu k tradičnímu judaismu, který se smrtí příliš nezaobíral. Jedním z těchto hnutí je i křesťanství.

Postupné rozšíření Kristova náboženství do Říma a posléze i do Evropy definitivně nastolilo vládu takového konceptu smrti, podle něhož má člověk duši a způsobem života lze ovlivnit její osud v zásvětí. Důraz na dokonalé chování nicméně posléze poněkud oslabila Lutherova reformace, jež celkem pravdivě vytkla tehdejší církevní doktríně, že skutečně dostát všem povinnostem a zákazům vztahujícím se na dobrého křesťana, tzn. vůbec nehřešit, je naprosto nemožné. Protestantismus v protikladu k takto rigidně chápanému spasení postavil Boží milost a lidskou víru, která ke spasení "postačuje". Zvláště kalvinismus zdůrazňoval, že lidské činy nejsou pro další osud po smrti vůbec relevantní, že záleží jen na Bohu, jenž již od počátku ví, kdo je určen ke spasení a kdo k zatracení, ještě dřív, než se člověk narodí, a nelze s tím naprosto nic dělat (zde byl tak vzkříšen Augustinův koncept predestinace). Slavná teorie Maxe Webera dala toto pojetí do souvislosti se vznikem kapitalismu - nárůst bohatství byl signálem Boží přízně a tudíž náznakem vyvolenosti, zároveň přísná protestantská etika obracející se proti světským požitkům zabraňovala utrácení peněz a jmění se tak hromadilo, znovu investovalo a dál narůstalo, aniž by bylo využito k soukromým radostem jeho vlastníka.

Nicméně záhy se dostavila další změna v paradigmatech. Zprvu v kultuře elit, později i v kultuře lidové, se začal objevovat atheismus a jeho nejdůležitější konsekvencí bylo odmítnutí posmrtného života. Paradoxně, alespoň jak by se mohlo jevit současnému člověku, zaplavila první atheisty úleva. Už nebyli sledováni božským vševidoucím inkvizitorem, jenž si dělal čárky za každý hříšek, přestal je na každém kroku pronásledovat strach z pekla nebo obava, že byli určeni k zatracení, zmizela úzkostná touha vyhnout se hříchu a vztyčený prst církve. Obvykle ostatně právě bigotní a hříchem posedlá výchova byla zdrojem jejich atheismu, nejvýstižnějším příkladem tohoto je Friedrich Nietzsche. Představa, že po smrti nic není, pro ně znamenala úlevu.

  >> Následující: Ignorování dějin, meritokracie a mysterium fascinans >>
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Kultura smrti [online]. Glosy.info, 20.únor 2005. [cit. 29.dubna 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/kultura-smrti/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
náboženství. thanatologie. thanatofobie. Eliade Mircea. Mácha Karel Hynek. kultura. postmoderna. smrt.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Ač ve vývojové psychologii naprostý laik,
zcr (5.7.2005 23:48:57)
dovolil bych si polemizovat s tou částí, v níž se zmiňujete o prvním setkání se smrtí v dětském věku. Řekl bych, že je třeba rozlišit dva zážitky - cizí smrt (tu zvládne pochopit i malé dítě) a vlastní smrt (postadolescence?). Nemám na mysli vágní - no tak já umřu - ale úplné pochopení konce vlastní existence. Jenom to může dle mého názoru vyvolat "alergickou reakci" takovou, jakou barvitě líčíte.
Vaše vývody jinak, pokud si dobře pamatuji, dost dobře sedí na Anatomii lidské destruktivity (E. Fromm) a zobecnění nekrofilie jakožto obecné příchylnosti ke všemu mrtvému (včetně techniky).

Tematizace smrti?
Anonym (12.5.2005 11:51:42)
Víte, mě nevadí, že uvažujete, jak je Vám dáno. Jen tak dál, pokud mě nebudete chtít odpravit jako někoho příliš málo komplikovaného. Myslíte, že jsem třeba mohl říci něco víc? Ale bylo by to k něčemu? Vašemu podobný promyšlený quasisystém nedám nikdy dohromady!
nehresit????!!!
Matej (7.3.2005 20:34:15)
"...Lutherova reformace, jež celkem pravdivě vytkla tehdejší církevní doktríně, že skutečně dostát všem povinnostem a zákazům vztahujícím se na dobrého křesťana, tzn. vůbec nehřešit, je naprosto nemožné..."
co Vas na te religionistice uci? chapu, ze krestanstvi neni dnes "in", ale nejake zakladni povedomi o vztahu skutku a milosti, o nedokonalosti lidske prirozenosti a hlavne o svatosti smireni by Vam mohli predat...
jinak velmi zajimavy clanek, skvela analyza soucasne kultury.
poznámka trochu stranou
Tomáš Erbák (20.2.2005 22:32:30)
Myslím, že adopce na dálku není snahou poskytnout co nejkvalitnější život, byť minimálnímu počtu jedinců. Zdá se mi spíš být snahou učinit zaostalé země míň zaostalými (v ekonomickém smyslu) a víc nezávislými na pomoci zvenčí.

Přidat komentář