Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.listopadu 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Kultura smrti - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 20.února 2005, text čítá cca 3278 slov. 17778 přečtení  |  5 reakcí

Obsah

Dějiny thanatologie
Ignorování dějin, meritokracie a mysterium fascinans
Smrt jako osud a prokletí
Verze pro tisk
Diskuse k textu

Je vysoce pravděpodobné, že s tím měla co dělat jakási prvotní důvěra, jež je vložena do srdce dítěti již v raném věku, zhruba v době, kdy se prvně začne ptát, co je smrt, kdy je prvně schopno pochopit, že i jemu hrozí nevyhnutelný zánik. Generace prvních atheistů byly ještě vychovávány křesťanskými matkami, které odpovídaly na první otázky tohoto typu útěšně a uspokojivě: "Po smrti přijdeš do nebíčka k Pánubohu, samozřejmě když nebudeš moc zlobit."

V dalších generacích je však situace jiná. Na otázku, co bude po smrti matka odpovídá "nic", čímž aplikuje do duše dítěte základy thanatofobické hrůzy, která se posléze zmocní Evropy a ovlivní dnešní podobu kultury. Jsem dokonce přesvědčena, že tato prvotní hrůza ze smrti, anihilace této prvotní důvěry, v níž je citlivé dítě konfrontováno s naprostou absurditou nicoty, kterou nelze nijak překonat, nikoli s vágní stínovou podobou řecké smrti, která je přece ještě pokračováním existence, ale s totální prázdnotou, naprostým a bezútěšným zánikem, jemuž se nelze vyhnout, měla pro podobu současné kultury rozhodující roli. Mnohem větší, než odmítnutí existence Boha, jež je snad poněkud zneklidňující, ale neohrožuje tak přímo a naprosto lidské bytí.

Když si Mircea Eliade klade na konci svého spisu Mýtus o věčném návratu otázku po tom, jak lze překonat hrůzu z dějin, nabízí jako jedinou plausibilní možnost novou náboženskost, která by člověka zbavila úzkosti. Jan Sokol v polemice s Eliadem naopak nabízí heideggerovské řešení přijetí vlastní smrti a nutnost žít jí vstříc, s plnou odpovědností a vědomím vlastního zániku. Zdá se ovšem, že současná kultura nezvolila ani Eliadovu reinterpretaci dějin ani Sokolovu a Heideggerovu vědomou hrůzu z nich, ale třetí cestu, ignorování dějin. Ona současná tolik opovrhovaná konzumní společnost a její hédonismus jsou produktem právě thanatofobického děsu, který zachvátil sekularizací prošedši Evropu. Když nebylo možné smrt odklidit z cesty, byla tabuizována. Z rodin byli odstraněni staří lidé, aby svou přítomností nepřipomínali nevyhnutelnost pádu do nicoty. Léčebny dlouhodobě nemocných a domovy důchodců se naplnily čekateli na smrt, jejichž přítomnost by příbuzní nedokázali snést. Dotek smrti je ještě větší poskvrna než byl kdykoli předtím, vždyť ani neexistují žádné očistné obřady, které by člověka zbavily vzpomínek na traumatizující zážitky.

Dalším důsledkem je kult mládí, ba lze říci raného mládí. Stárnutí, kdysi proces žádoucí, neboť posunoval člověka na společenském žebříčku výš a výš, se stalo znakem přibližování se ke smrti. Spolupůsobí zde i meritokracie, jež vyžaduje plné nasazení a maximální pracovní vypětí. Vyžaduje se co největší dynamika, ochota přizpůsobit se, skvělé výsledky. Úspěch a sláva jsou jedinou nesmrtelností, jíž lze dosáhnout, zde nejsou dějiny ignorovány dějiny, ale podniká se marný pokus podrobit si je, vejít do nich. Druhou alternativou je příslovečné propadliště, nikoli však dějin, ale smrti, místo, odkud se nelze vrátit, kde člověk naprosto a totálně přestane existovat. Dvě možnosti, jedna úniková a konzumní, druhá meritokratická, zoufalá snaha přeci jen nad smrtí zvítězit a nechat žít aspoň své jméno.


Může se v tomto kontextu zdát paradoxní, že naše kultura je zároveň smrtí neodvratně přitahována a fascinována. Je to však naprosto logické. Rudolf Otto popsal posvátno jako iracionální a neintegrovatelné, naprosto přesažné, zcela se vymykající lidské moci a pochopení, z něhož zároveň vane strašlivá odpuzující (a znečišťující) hrůza, ale které zároveň fascinuje. A smrt je v naší kultuře v pravém slova smyslu posvátná. Toto mysterium fascinans, které představuje, se projevuje právě v neodbytné touze současného člověka dotýkat se smrti, ale tak, aby sám byl v bezpečí, aby hrozící smrt nebyla skutečná. Takovou možnost nabízí kino nebo televize, kde se před našimi zraky odehrají tisíce a tisíce smrtí ročně, o nichž však dobře víme, že nejsou skutečné, ale jenom jako. Podobně působí soudničky, černá kronika a detektivky, i drastické záběry televizních zpráv, kde sice víme, že mrtvoly jsou skutečné, ale sami jsme naštěstí od místa, kde leží, bezpečně daleko. Stačí vypnout televizi a ony zmizí. Dalším současným fenoménem, v němž se projevuje fascinace smrtí (působící podobně jako umělecká estetika odporného), jsou adrenalinové sporty imitující smrtelně nebezpečné situace, ze kterých však hazardér vyvázne nezraněn - bungee, paragliding atd. Nakonec snad i obliba bojových umění a střelby, tedy schopností smrt působit, může mít tuto souvislost, když pomineme propagaci, které se těší v médiích.

Za pozornost stojí v tomto kontextu americké filmy, zvláště pak pěkným příkladem jsou velkofilmy o skutečných či imaginárních hrdinech (Superman, Spiderman, Luke Skywalker, James Bond, Neo, Alexandr Veliký, atd.), kteří nemají zásluhy o nic menšího, než o celý svět. Divák má možnost se na chvíli oprostit od vlastní ubohé a nesmyslné existence, která směřuje ke konci, při němž zcela zanikne, a identifikovat se s postavou, která svým životem smrt skutečně překonává. Za prvé se s ní tisíckrát setká a nepodlehne jí, za druhé ji sama rozsévá mezi svými nepřáteli, za třetí se nesmazatelně zapisuje do dějin svými hrdinskými činy a za čtvrté nestárne, neschází a neopouští ji síly. Pokud zemře, pak mladá, silná a slavná, po kvalitním a hvězdném životě, s jistotou, že si ji bude pamatovat celé lidstvo až do skonání věků.

 << Předchozí: Dějiny thanatologie << >> Následující: Smrt jako osud a prokletí >>
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Kultura smrti [online]. Glosy.info, 20.únor 2005. [cit. 24.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/kultura-smrti/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
náboženství. thanatologie. thanatofobie. Eliade Mircea. Mácha Karel Hynek. kultura. postmoderna. smrt.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Ač ve vývojové psychologii naprostý laik,
zcr (5.7.2005 23:48:57)
dovolil bych si polemizovat s tou částí, v níž se zmiňujete o prvním setkání se smrtí v dětském věku. Řekl bych, že je třeba rozlišit dva zážitky - cizí smrt (tu zvládne pochopit i malé dítě) a vlastní smrt (postadolescence?). Nemám na mysli vágní - no tak já umřu - ale úplné pochopení konce vlastní existence. Jenom to může dle mého názoru vyvolat "alergickou reakci" takovou, jakou barvitě líčíte.
Vaše vývody jinak, pokud si dobře pamatuji, dost dobře sedí na Anatomii lidské destruktivity (E. Fromm) a zobecnění nekrofilie jakožto obecné příchylnosti ke všemu mrtvému (včetně techniky).

Tematizace smrti?
Anonym (12.5.2005 11:51:42)
Víte, mě nevadí, že uvažujete, jak je Vám dáno. Jen tak dál, pokud mě nebudete chtít odpravit jako někoho příliš málo komplikovaného. Myslíte, že jsem třeba mohl říci něco víc? Ale bylo by to k něčemu? Vašemu podobný promyšlený quasisystém nedám nikdy dohromady!
nehresit????!!!
Matej (7.3.2005 20:34:15)
"...Lutherova reformace, jež celkem pravdivě vytkla tehdejší církevní doktríně, že skutečně dostát všem povinnostem a zákazům vztahujícím se na dobrého křesťana, tzn. vůbec nehřešit, je naprosto nemožné..."
co Vas na te religionistice uci? chapu, ze krestanstvi neni dnes "in", ale nejake zakladni povedomi o vztahu skutku a milosti, o nedokonalosti lidske prirozenosti a hlavne o svatosti smireni by Vam mohli predat...
jinak velmi zajimavy clanek, skvela analyza soucasne kultury.
poznámka trochu stranou
Tomáš Erbák (20.2.2005 22:32:30)
Myslím, že adopce na dálku není snahou poskytnout co nejkvalitnější život, byť minimálnímu počtu jedinců. Zdá se mi spíš být snahou učinit zaostalé země míň zaostalými (v ekonomickém smyslu) a víc nezávislými na pomoci zvenčí.

Přidat komentář