Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
19.listopadu 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Glosy.info

Kultura smrti - Zuzana Marie Kostićová

Text byl publikován 20.února 2005, vytištěn pak 19.listopadu 2017. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/kultura-smrti/>

V předchozích dvou článcích na téma náboženství (Náboženství novou perspektivou a Náboženství jako klasifikace) jsem často odkazovala na fakt, že i současný sekularismus (zde nikoli v gogartenovském smyslu, jako společnost živená kryptonáboženskými či nihilistickými ideologiemi prostá odpovědnosti, ale čistě ve smyslu postmoderního helénismu, smíšeniny atheismu, agnosticismu, odmítání křesťanství, vlivu východních náboženství atd.) je náboženství v plném slova smyslu. V tomto textu se chci zabývat současnou thanatologií, tedy pojetím smrti, jaké se vyskytuje v současné Evropě.

Často lze dnes v návaznosti na kritiku akčních filmů a jiných produktů amerikanizované popkultury (jako je obliba detektivních románů nebo hororů či černé kroniky, jež plní čím dál tím více stránky bulvárního tisku) slyšet, že jsme kulturou smrti. Na druhou stranu je smrt téměř tabuizovaná, lidé o ní odmítají byť jen hovořit. Paradoxní situace. Chci zde ukázat, že označení "kultura smrti" je mnohem výstižnější, než se na první pohled může zdát - smrt v ní totiž obrovským způsobem determinuje chování a hodnoty jedince.

Je velmi zajímavé podívat se v tomto kontextu do dějin thanatologie na evropském kontinentu. Existuje všeobecně rozšířená lidová představa, že cílem náboženství je především vysvětlit smrt a tím zbavit člověka svíravého strachu z ní. Tato představa ovšem mnohem spíše vypovídá o naší kultuře než o jiných. Ne ve všech náboženstvích je totiž smrt tak krásně zahlazena jako v křesťanství. Ve starověkém Řecku byla smrt pojímána velmi negativně a u Homéra se lze dokonce dočíst, že by mrtvý byl mnohem raději nejposlednějším chudákem na světě nahoře, než králem v podsvětí. Mrtví byli chápáni jako stíny, které v lepším případě odešly vést chmurný a poloviční život do Hádu, v horším případě se mstily svým vrahům nebo těm, kdo zavinili jejich smrt, jako děsivé přízraky. Slavné Ostrovy blažených pod vládou Krona byly vyhrazené pro héroy, již zemřeli během čtvrtého Hésiodova věku, a případně pro privilegované z řad Řeků, respektive víme o tom, že Meneláovi, spartskému králi a manželovi nevěrné Heleny, byl na základě jeho příbuzenství s Diem přislíben transfer zaživa na Ostrovy blažených. Nicméně ani sebevětší zásluhy nebyly vstupenkou do Elysia, lidé bez rozdílu končili jako pochmurné stíny bažící po obětní krvi.

Někdy v pátém století př. n. l. začíná v Indii poznenáhlu vznikat zárodek nového hnutí, jehož ozvuky lze vysledovat v Řecku v helénistickém období. Zatímco předchozí védská tradice smrt příliš netematizovala a rozhodně nepočítala s nějakou jasně definovanou nesmrtelností, tradice Upanišad, která se tou dobou začíná rozvíjet, přichází s principem átman- brahma, s ideou, že lidské já je jakýmsi nesmrtelným obrazem a součástí věčného božského brahmanu a po smrti že se přerozuje ve věčném cyklu samsáry. Vzniká idea lidské duše. Podobným procesem procházejí i další náboženství, často pod přímým vlivem Indie nebo Persie (kde Zarathuštrovo učení počítá s posledním soudem v podobě mostu, jejž musí zemřelá duše přejít do zásvětí), a jedním z nich je Řecko. Mystéria, zprvu nejstarší eleusínská, posléze i Isidina, orfismus, Mithraismus a další jsou odpovědí na tyto nové koncepty, jimž staré řecké náboženství nemohlo poskytnout odpovídající zázemí. Stejný proces je viditelný i v judaismu, z něhož kolem přelomu letopočtu vzniká množství hnutí postulujících nesmrtelnou duši a zdůrazňujících individuální zbožnost a správný život, jímž si lze zlepšit úděl na onom světě, v protikladu k tradičnímu judaismu, který se smrtí příliš nezaobíral. Jedním z těchto hnutí je i křesťanství.

Postupné rozšíření Kristova náboženství do Říma a posléze i do Evropy definitivně nastolilo vládu takového konceptu smrti, podle něhož má člověk duši a způsobem života lze ovlivnit její osud v zásvětí. Důraz na dokonalé chování nicméně posléze poněkud oslabila Lutherova reformace, jež celkem pravdivě vytkla tehdejší církevní doktríně, že skutečně dostát všem povinnostem a zákazům vztahujícím se na dobrého křesťana, tzn. vůbec nehřešit, je naprosto nemožné. Protestantismus v protikladu k takto rigidně chápanému spasení postavil Boží milost a lidskou víru, která ke spasení "postačuje". Zvláště kalvinismus zdůrazňoval, že lidské činy nejsou pro další osud po smrti vůbec relevantní, že záleží jen na Bohu, jenž již od počátku ví, kdo je určen ke spasení a kdo k zatracení, ještě dřív, než se člověk narodí, a nelze s tím naprosto nic dělat (zde byl tak vzkříšen Augustinův koncept predestinace). Slavná teorie Maxe Webera dala toto pojetí do souvislosti se vznikem kapitalismu - nárůst bohatství byl signálem Boží přízně a tudíž náznakem vyvolenosti, zároveň přísná protestantská etika obracející se proti světským požitkům zabraňovala utrácení peněz a jmění se tak hromadilo, znovu investovalo a dál narůstalo, aniž by bylo využito k soukromým radostem jeho vlastníka.

Nicméně záhy se dostavila další změna v paradigmatech. Zprvu v kultuře elit, později i v kultuře lidové, se začal objevovat atheismus a jeho nejdůležitější konsekvencí bylo odmítnutí posmrtného života. Paradoxně, alespoň jak by se mohlo jevit současnému člověku, zaplavila první atheisty úleva. Už nebyli sledováni božským vševidoucím inkvizitorem, jenž si dělal čárky za každý hříšek, přestal je na každém kroku pronásledovat strach z pekla nebo obava, že byli určeni k zatracení, zmizela úzkostná touha vyhnout se hříchu a vztyčený prst církve. Obvykle ostatně právě bigotní a hříchem posedlá výchova byla zdrojem jejich atheismu, nejvýstižnějším příkladem tohoto je Friedrich Nietzsche. Představa, že po smrti nic není, pro ně znamenala úlevu.


Je vysoce pravděpodobné, že s tím měla co dělat jakási prvotní důvěra, jež je vložena do srdce dítěti již v raném věku, zhruba v době, kdy se prvně začne ptát, co je smrt, kdy je prvně schopno pochopit, že i jemu hrozí nevyhnutelný zánik. Generace prvních atheistů byly ještě vychovávány křesťanskými matkami, které odpovídaly na první otázky tohoto typu útěšně a uspokojivě: "Po smrti přijdeš do nebíčka k Pánubohu, samozřejmě když nebudeš moc zlobit."

V dalších generacích je však situace jiná. Na otázku, co bude po smrti matka odpovídá "nic", čímž aplikuje do duše dítěte základy thanatofobické hrůzy, která se posléze zmocní Evropy a ovlivní dnešní podobu kultury. Jsem dokonce přesvědčena, že tato prvotní hrůza ze smrti, anihilace této prvotní důvěry, v níž je citlivé dítě konfrontováno s naprostou absurditou nicoty, kterou nelze nijak překonat, nikoli s vágní stínovou podobou řecké smrti, která je přece ještě pokračováním existence, ale s totální prázdnotou, naprostým a bezútěšným zánikem, jemuž se nelze vyhnout, měla pro podobu současné kultury rozhodující roli. Mnohem větší, než odmítnutí existence Boha, jež je snad poněkud zneklidňující, ale neohrožuje tak přímo a naprosto lidské bytí.

Když si Mircea Eliade klade na konci svého spisu Mýtus o věčném návratu otázku po tom, jak lze překonat hrůzu z dějin, nabízí jako jedinou plausibilní možnost novou náboženskost, která by člověka zbavila úzkosti. Jan Sokol v polemice s Eliadem naopak nabízí heideggerovské řešení přijetí vlastní smrti a nutnost žít jí vstříc, s plnou odpovědností a vědomím vlastního zániku. Zdá se ovšem, že současná kultura nezvolila ani Eliadovu reinterpretaci dějin ani Sokolovu a Heideggerovu vědomou hrůzu z nich, ale třetí cestu, ignorování dějin. Ona současná tolik opovrhovaná konzumní společnost a její hédonismus jsou produktem právě thanatofobického děsu, který zachvátil sekularizací prošedši Evropu. Když nebylo možné smrt odklidit z cesty, byla tabuizována. Z rodin byli odstraněni staří lidé, aby svou přítomností nepřipomínali nevyhnutelnost pádu do nicoty. Léčebny dlouhodobě nemocných a domovy důchodců se naplnily čekateli na smrt, jejichž přítomnost by příbuzní nedokázali snést. Dotek smrti je ještě větší poskvrna než byl kdykoli předtím, vždyť ani neexistují žádné očistné obřady, které by člověka zbavily vzpomínek na traumatizující zážitky.

Dalším důsledkem je kult mládí, ba lze říci raného mládí. Stárnutí, kdysi proces žádoucí, neboť posunoval člověka na společenském žebříčku výš a výš, se stalo znakem přibližování se ke smrti. Spolupůsobí zde i meritokracie, jež vyžaduje plné nasazení a maximální pracovní vypětí. Vyžaduje se co největší dynamika, ochota přizpůsobit se, skvělé výsledky. Úspěch a sláva jsou jedinou nesmrtelností, jíž lze dosáhnout, zde nejsou dějiny ignorovány dějiny, ale podniká se marný pokus podrobit si je, vejít do nich. Druhou alternativou je příslovečné propadliště, nikoli však dějin, ale smrti, místo, odkud se nelze vrátit, kde člověk naprosto a totálně přestane existovat. Dvě možnosti, jedna úniková a konzumní, druhá meritokratická, zoufalá snaha přeci jen nad smrtí zvítězit a nechat žít aspoň své jméno.


Může se v tomto kontextu zdát paradoxní, že naše kultura je zároveň smrtí neodvratně přitahována a fascinována. Je to však naprosto logické. Rudolf Otto popsal posvátno jako iracionální a neintegrovatelné, naprosto přesažné, zcela se vymykající lidské moci a pochopení, z něhož zároveň vane strašlivá odpuzující (a znečišťující) hrůza, ale které zároveň fascinuje. A smrt je v naší kultuře v pravém slova smyslu posvátná. Toto mysterium fascinans, které představuje, se projevuje právě v neodbytné touze současného člověka dotýkat se smrti, ale tak, aby sám byl v bezpečí, aby hrozící smrt nebyla skutečná. Takovou možnost nabízí kino nebo televize, kde se před našimi zraky odehrají tisíce a tisíce smrtí ročně, o nichž však dobře víme, že nejsou skutečné, ale jenom jako. Podobně působí soudničky, černá kronika a detektivky, i drastické záběry televizních zpráv, kde sice víme, že mrtvoly jsou skutečné, ale sami jsme naštěstí od místa, kde leží, bezpečně daleko. Stačí vypnout televizi a ony zmizí. Dalším současným fenoménem, v němž se projevuje fascinace smrtí (působící podobně jako umělecká estetika odporného), jsou adrenalinové sporty imitující smrtelně nebezpečné situace, ze kterých však hazardér vyvázne nezraněn - bungee, paragliding atd. Nakonec snad i obliba bojových umění a střelby, tedy schopností smrt působit, může mít tuto souvislost, když pomineme propagaci, které se těší v médiích.

Za pozornost stojí v tomto kontextu americké filmy, zvláště pak pěkným příkladem jsou velkofilmy o skutečných či imaginárních hrdinech (Superman, Spiderman, Luke Skywalker, James Bond, Neo, Alexandr Veliký, atd.), kteří nemají zásluhy o nic menšího, než o celý svět. Divák má možnost se na chvíli oprostit od vlastní ubohé a nesmyslné existence, která směřuje ke konci, při němž zcela zanikne, a identifikovat se s postavou, která svým životem smrt skutečně překonává. Za prvé se s ní tisíckrát setká a nepodlehne jí, za druhé ji sama rozsévá mezi svými nepřáteli, za třetí se nesmazatelně zapisuje do dějin svými hrdinskými činy a za čtvrté nestárne, neschází a neopouští ji síly. Pokud zemře, pak mladá, silná a slavná, po kvalitním a hvězdném životě, s jistotou, že si ji bude pamatovat celé lidstvo až do skonání věků.

Současná podoba smrti zanechala významnou stopu i na koncepci svobod a práv člověka. Představitelé křesťanství se často holedbají, že sám koncept lidských práv je neoddiskutovatelně křesťanský, a mají do velké míry pravdu. Nicméně hodnoty, které nepochybně přetrvávají z dob, kdy evropská kultura byla naprosto křesťanská, mají dnes krajně sekularistickou interpretaci. Protože nejde o lásku k bližnímu a soucit, jenž je správným činem a za nějž lze dosáhnout spasení. Ve skutečnosti je dnes v pozadí lidských práv dojem, že neexistuje marnější a zoufalejší život, než ten, jemuž není umožněno ani ignorovat dějiny přemírou potěšení a zážitků, ani si je podrobit svou pílí či talentem. Dobrovolná askeze, jež není provázena snahou o úspěch a slávu, je sice tolerovatelná, jelikož je vlastní volbou a člověk má právo zvolit si svůj život, leč v posledku nesmyslná; ovšem nedobrovolná askeze a ponížení, jež člověku přinesly podmínky, je do nebe volající nespravedlností. Chudí nejsou ubozí svou chudobou, ale tím, že promarňují možnosti lepšího života. Ostatně podle toho vypadá současný obraz chudoby v Evropě - mnoho chudých má televizor, mobilní telefon a další vymoženosti (tyto znaky statusu a prostředky k hédonistickému vyžití jsou pro ně důležitější než spoření), přesto, že dosud přežívající obraz chudoby je s těmito fakty v naprostém kontrastu. Taková chudoba je samozřejmě "nectná" (jsou to, jak říká španělská antropologie, pobres indignos) a nezaslouží si pomoc, jelikož to, co je cílem většiny společnosti (konzum), je jim částečně dopřán. Ostatně povaha samotné pomoci se liší - rozmáhají se, zejména v poslední době, sbírky na vzdělání, tzv. adopce na dálku, jejichž forma napovídá, že jde o to, pomoci vést co nejkvalitnější život byť třeba minimálnímu počtu jedinců.

Kontrast zejména s křesťanským pojetím světa je velmi významný. Chudoba nebyla marněním života, jelikož především na chudé a trpící především čekala po smrti náhrada a zadostiučinění v podobě rajské blaženosti. V rámci křesťanské spravedlnosti by bylo bývalo mnohem lepší pomoci třeba menším obnosem na člověka, ale co největšímu počtu chudých. I v příbězích či naučeních slýcháme rozdal své jmění chudině, nikoli věnoval své jmění chudému.

Právě smrt je tedy v současnosti nejposvátnější ze všech posvátných věcí v současné evropské kultuře. Lze s trochou nadsázky říci, že ačkoli si její existenci často odmítáme blíže připustit, vše, co činíme, činíme pro smrt a s ohledem na ni - naše kariéra, naše pracovní výsledky, počet sexuálních zkušeností, aut, množství zábavy, alkoholu, snaha o uskutečnění našich snů - teď nebo nikdy, teď, dokud ještě není pozdě, neboť až budeme ležet jednou v černém hrobě, už to nebudeme my, protože zcela a naprosto zanikneme, není úniku.

Krásně to vyjádřil Karel Hynek Mácha v básni Máj, která je vpravdě nádhernou písní smrti:

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály
Co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály.
Vždyť můj též krásný věk, dětinství mého věk
Daleko odnesl divoký času vztek
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín
Obraz co bílých měst u vody stopen klín
Takť jako zemřelých myšlenka poslední.
Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk
Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
Zbortěné harfy tón, vyhaslé strůny zvuk
Zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit
Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit
Zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
Vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas
Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj
To dětinský můj věk. Nynější ale čas
Jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj v lůně pustých skal
Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Vidíš- li poutníka, an dlouhou lučinou
Spěchá ku cíli, než červánky pominou?
Toho poutníka již zrak neuzří tvůj
Jak zajde za onou v obzoru skalinou.
Nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?


Související texty na Glosách

Náboženství novou perspektivou
Náboženství jako klasifikace
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Kultura smrti [online]. Glosy.info, 20.únor 2005. [cit. 19.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/kultura-smrti/>. ISSN 1214-8857.