Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
15.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Lidská oběť a sebeoběť v Mezoamerice - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 20.července 2006, text čítá cca 6617 slov. 10200 přečtení  |  10 reakcí

Lidská oběť: děs a hrůza?

Zajímá-li se někdo o Mezoameriku, dřív nebo později se musí konfrontovat s problémem nejožehavějším: s faktem, že právě v těchto civilizacích vykrystalizovalo rituální násilí do děsivé podoby hekatomb lidských obětí, kterým byla zaživa vytrhávána srdce na obětním kameni. Lidská oběť a obecně bolestivé rituální mučení či sebepoškozování lidského těla jsou fakta, se kterými se musí vyrovnat kdokoli, kdo se pokouší nějak mezoamerickým civilizacím přiblížit - bez nich není obrázek těchto kultur úplný.

Nicméně stručnému přehledu vývoje a technik musí předcházet určité varování. V naší kultuře jsou úmyslně způsobovaná fyzická bolest a zejména smrt natolik problematický, odsuzovaný a tabuizovaný fenomén,1 že nahlédneme-li, byť jen špehýrkou, jinam, kde byly smrt a bolest ve své nejděsivější podobě každodenním chlebem, málokdo z nás se ubrání děsu. První reakcí jsou pak hlasité odsudky, druhou, která následuje tehdy, když se Mezoamerikou zabýváme déle, je snaha problém odmávnout, odvysvětlit nebo dělat, že neexistuje. První je plodem šoku a odmítnutí, druhá snahou se s tím nějak vyrovnat. Ani jedno však nevede k porozumění. I velcí teoretici rituálu zvyklí s informacemi o násilí pracovat, jako například francouzský religionista René Girard, byli schopni zděšených a moralizujících reakcí, které se v kostce dají shrnout adjektivy "odporné", "hnusné" a "zavrženíhodné".

Pro pochopení fenoménu lidské oběti je však takový přístup krajně nevhodný, podobně jako kdybychom chtěli soudit současnou sexuální morálku křesťanskou optikou (nebo naopak, odsuzovali-li bychom křesťanskou sexuální morálku pomocí hodnot současné sekulární společnosti). Nevede totiž k porozumění mezoamerickým morálním imperativům, jen k zopakování vlastních představ o tom, co je správné a co špatné. Girard se domnívá, že tento nehodnotící přístup je znakem pomýleného a přehnaného antietnocentrismu, který k jeho lítosti tolik bují v dnešních společenských vědách: je však třeba hned na začátek konstatovat, že budeme-li s ním v tomto bodě souhlasit, stane se Mezoamerika pouhým nástrojem pro sepisování nedělních kázání či dlouhých článků k obraně lidských práv. Takové texty mohou být bezesporu užitečné, v porozumění dávným kulturám však s nimi nepostoupíme ani o krůček. Lidská oběť zůstane viset ve vzduchoprázdnu jako jakési mysterium tremendum, s nímž se nelze nijak vyrovnat, pouze se od něj distancovat a rychle ho pustit z hlavy.

Lidská oběť je však něco, co pro každého Evropana představuje imperativ: přímo od něj žádá, aby se s ní vyrovnal, ať už soukromě, nebo veřejně; nepochybně je to proto, že se tolik vymyká našim vlastním představám o lidskosti. A také proto, že málokterý příslušník současné civilizace by dokázal žít mezi lidmi, kteří ji nejen běžně provozují, ale pokládají ji za zcela samozřejmou a žádoucí. Lidská oběť není žádný strašák do zelí, hororový film plný fascinujících nechutností, po němž odejdete z kina a nad kávou děkujete Bohu, že žijete v jiném světě; je to výzva, hozená rukavice. Přijmout výzvu však neznamená vést drtivý ideologický protiútok, kterého tak jako tak není již dávno třeba. Skutečným zvednutím rukavice je pouze upřímná snaha porozumět tomuto fenoménu, akceptovat ho jako fakt a postavit se k němu čelem; ne uprchnout s vyděšeným křikem, ani zavřít oči a dělat, jako by lidská oběť nikdy neexistovala.

Dějiny a techniky

Už od chvíle, kdy se mezoamerický prostor začal kulturně profilovat, byla lidská oběť jeho základním stavebním kamenem. Zdá se, že zprvu byla hlavní dominantou dekapitace, tedy rituální stětí, které se od počátku zdá být propojené s takzvanou míčovou hrou. Vodítko k její interpretaci představuje především mayská kniha Popol Vuh, která jí dává do vztahu s nebeskými tělesy (především Sluncem a jeho poutí po obloze, již snad znázorňoval pohyb míče), ale zejména s agrárním mystériem "smrti" kukuřičného semene v podsvětí a jeho znovuzrození v podobě nádherné zelené rostliny, jejíž klas byl často nejen v mayském umění znázorňován jako uťatá lidská hlava. Zdá se, že kapitán poraženého družstva byl obětován právě dekapitací, míč, s kterým se pak hrálo, pak mohl být v klasickém a poklasickém mayském období symbolicky znázorňován jako lebka. Stopy tohoto pojetí můžeme vysledovat už u olmécké kultury; je dokonce možné interpretovat slavné "olmécké hlavy"2 jako zpodobení uťatých hlav těchto hráčů. Interpretaci podporuje fakt, že se na některých olméckých nalezištích skutečně nalezla hřiště na míčovou hru.

Někteří autoři v souvislosti s tím spekulují, zda byl obětovaný poražený nebo vítěz. Taková otázka může znít absurdně, ale je zcela v souladu s poklasickou aztéckou ideologií, podle níž být obětován byla výsada. Lze však namítnout jeden dosti zásadní fakt, a totiž ten, že v průběhu historie Mezoameriky to byli v drtivé většině poražení, kdo končil jako "potrava pro bohy". A naopak, neexistuje doložený důkaz o tom, že by kdy obětoval poražený vítěze. To souvisí s mocenskou asymetrií obětníka a obětovaného, k níž se dostanu v závěrečné kapitole o smyslu a výkladu lidské oběti.

Z technického hlediska pak byla dekapitace pravděpodobně velice jednoduchá. Hráči jsou vybaveni takzvanými "sekerkami" ( hachas), které snad mohly sloužit k odpalování těžkého kaučukového míče a pomocí nichž, jak alespoň naznačují některé poklasické mayské reliéfy, zároveň kapitán vítězného družstva hned uprostřed na středovém kameni hřiště připravil svého protivníka o hlavu. Obraz, který tak získáváme, je však pouze orientační - míčová hra měla mnoho podob v závislosti na tom, jak si jí upravila ta která kultura, a o tom, jak konkrétně probíhala u Olméků, mnoho nevíme. Ani si nejsme jisti dekapitací poraženého, avšak o tom, že Olmékové tuto formu oběti znali, není nejmenších pochyb, jak dokazují nálezy pohřbů lebek, často zasypaných rumělkou (jejíž červená barva zřejmě asociovala krev) a ceněnými zelenými drahokamy.3

Další fenomén, který se snad objevuje už u Olméků, je sebeoběť. Tato technika patřila odedávna v Mezoamerice k nejrozšířenějším a spočívala v rituálním pouštění žilou z uší, jazyka, předkožky a dalších částí těla. K perforaci se používaly především dlouhé, tvrdé trny kaktusu agáve (též maguey; rovněž rejnočí ostny, špičaté kosti a další nástroje), které mohly být na koncích opatřené provazy, po nichž kanula krev do připravených košů s papírem, nebo které se provlékaly vzniklým otvorem.4 Není vhodné lidskou oběť a sebeoběť směšovat, jelikož zaujímaly zcela jiné postavení ve společnosti: Rituální pouštění žilou bylo především dobrovolným aktem (jeho opakem bylo rituální mučení, které nicméně často končilo lidskou obětí) prováděným zejména muži. Původním smyslem sebeoběti pak mohl být veřejný akt, v němž se válečník vysmíval smrti a stavěl na odiv svou mužnou schopnost vydržet často nesnesitelnou bolest. Jako akt byla velice společensky ceněna a její opětovné praktikování mohlo přinášet vysokou prestiž. Archeologicky je těžké ji doložit, vodítkem však mohou být nálezy perforátorů v pohřbech, zejména tehdy, ležel-li trn v oblasti pánve pohřbeného muže. U Olméků je nemáme doloženy přímo v tomto kontextu, byť se v několika hrobech nalezly: podporu domněnky o olmécké sebeoběti však někteří autoři vidí ve specifické ikonografii (motivy připomínající mayského boha K apod.), která byla v klasickém mayském období jednoznačně spojována se sebeobětí. Je dnes těžké rozhodnout, nakolik tento fenomén už u Olméků představoval rozvinutou praktiku s jasně definovaným významem, ale je jisté, že jeho počátky musíme hledat právě zde.

Výrazným mezníkem v dějinách mezoamerické oběti se pak stává předklasická kultura Zapotéků. Zde jednak dochází k masivnímu rozmachu míčové hry (doložené například ve městě Monte Albán a v horské svatyni Dainzú) a jednak k rozšíření rituálního mučení, o němž svědčí především montealbánské reliéfy tří set lidských postav zvaných Danzantes (tanečníci). První badatelé, kteří se začali zabývat jejich ikonografií, je, jak název napovídá, považovali za tanečníky ve stavu transu nebo euforie: k tomu je vedly bizarní polohy, v níž se vyobrazení lidé nacházeli - pokroucené údy, často podivné pozice, otevřená ústa, zavřené oči. Až mnohem později přišel badatel Michael Coe s novou interpretací - danzantes představují lidské oběti (již obětované nebo budoucí - jedni jsou zřetelně po smrti, druzí se zdají být dosud živí; u těch je někdy velmi explicitně znát bolest či strach), které navíc absolvovaly těžké fyzické týrání. Jeho teorie je dnes obecně přijímána, jelikož ikonografická analýza rozpoznala na podivných křivkách a volutách na vyobrazených tělech symbolické znázornění tryskající krve. Drtivá většina těchto ran se pak nachází v oblasti genitálií, takže se dá předpokládat, že právě zde se soustředilo rituální násilí obětníků. To nás přivádí k otázce genderu obětí, ten je však těžké rozpoznat, jelikož jen málo danzantes má jasně patrné pohlavní orgány. Kromě jedné postavy oblečené do jakési suknice (snad se tedy jednalo o ženu?) jsou všechny vyobrazené bytosti bezpohlavní nebo mužské. Menšina z nich pak nese charakteristický dvojitý kruh na levé straně hrudníku, který naznačuje oběť vyrváním srdce (o níž se podrobně zmíním v souvislosti s Aztéky).

Otázkou je, kdo byly tyto oběti. Dnes lze jen těžko poznat, zda reliéfy zobrazují skutečné konkrétní osoby nebo si jen hrají s variacemi vizuální podoby umučeného či týraného zajatce. A pokud byli konkrétní, jednalo se o jednorázovou "dodávku" zajatců z tábora konkrétního poraženého protivníka nebo šlo o portréty obětí z většího časového období? Žádný masový hrob, který by ukazoval na první domněnku, sice nalezen nebyl, ale ani to nesvědčí pro druhý názor - nevíme totiž, jak se s těly lidských obětí u Zapotéků nakládalo. Pokud by byla například spálena, nezůstaly by po nich žádné stopy.

Následníkem Zapotéků se v jistém smyslu stala klasická kultura mayská: zde bujela především sebeoběť a rituální mučení zajatců. Lidská oběť byla rovněž známa, především pak jako dekapitace, vyrvání srdce a rovněž oběť zastřelením ( scaffold sacrifice). Tato poslední technika spočívala v přivázání oběti na specifické lešení z dřevěných kůlů, do jejího těla se pak postupně vstřelovaly šípy, dokud nezemřela. Zdá se, že tento způsob obětování měl úzkou souvislost s lovem, zabitý člověk zde snad zastupoval jelena. O tom svědčí i některá zobrazení tohoto zvířete přivázaného k podobnému lešení. Lovcem zde pak byl velmi pravděpodobně panovník, byť není jisté, že se osobně účastnil střílení.5

Převažující variantou rituálního násilí však, jak jsem se již zmínila, bylo týrání zajatců a pouštění žilou. První rituál zřejmě podstupovali všichni či všichni významnější zajatí válečníci, zejména pak případný nepřátelský vládce či vojevůdce, pokud se podařilo jej přemoci a přivléct. Ten pak mohl na dvoře svého věznitele přežít i desítky let, při větších veřejných svátcích pak mohl být znovu a znovu předváděn před vítěze a mučen či ponižován - a nakonec po dlouhém období obětován. Nebylo tomu tak ale vždy - v jiných případech zemřel okamžitě na obětním kameni vyrváním srdce, jindy ho z nejasného důvodu ihned propustili.

Sebeoběť pak byla, jak se zdá, především privilegiem a povinností šlechty a zejména panovníka: královská sebeoběť je na klasických reliéfech na nejvyšší míru glorifikována. Zdá se, že zde mělo pouštění žilou rovněž funkci vyvolávání halucinací, jež umocňoval fyzický stav - před plánovanou sebeobětí bylo třeba několik dnů očišťování pomocí přísného půstu, striktní sexuální abstinence a zdržování se spánku. Sebeoběť krve a halucinace oběti byly pak snad způsobem, jak navázat kontakt se zemřelými předky: odborníci nicméně o smyslu rituálu vášnivě diskutují. Od klasických Mayů máme též jeden z mála doložených dokladů sebeoběti žen - ta se, jak se zdá, prováděla především z uší a jazyka.6

Přejdeme-li na středomexickou náhorní planinu, nalezneme zde především megalopoli Teotihuacan. Zde máme především doloženou míčovou hru (existují zde jak hřiště tak vyobrazení hráčů na freskách), ale jinak je rituální obraz teotihuacanského života velmi temný a nejasný. Svůj podíl na tom mají i Aztékové, kteří nadšeně vyloupili ruiny toho města a připravili nás o velký díl artefaktů (včetně perforátorů, pokud se užívaly), které mohly být užitečné při porozumění náboženskému životu v tomto období. Neznáme ani formu vlády v Teotihuacanu, natož pak praktiky vládce a oficiální kult, což jsou jinak nejlépe rekonstruovatelné náboženské fenomény. Lidská oběť je jako fakt doložená (v základech chrámů se například našla mrtvá těla po zuby ozbrojených válečníků, na nichž ale není patrné, jak zemřeli), ale její konkrétní podobu jen těžko odhadujeme.

Jasnější situace nastává v poklasickém období, jehož leitmotivem je především aztécká kultura. Aztékové sami se hrdě hlásili k toltéckému dědictví, ale je velmi náročné rekonstruovat, co tím vlastně mysleli, natož kterou kulturu můžeme tímto názvem označit. Je-li to skutečně etnikum, které vytvořilo Tulu de Allende, pak se jednalo o militaristickou kulturu zcela v poklasickém duchu. Po celé Mezoamerice se v tomto období masivně rozšiřuje válčení ve zcela novém rozměru a s ním praktika lidské oběti vyrváním srdce: tento fenomén zasahuje nejen Toltéky, ale i poklasické Maye, Mixtéky a především Aztéky, kteří se stali pověstní právě počtem vytržených srdcí.

Z technického hlediska spočíval tento rituál především ve vyzvednutí oběti na vysoký a úzký, nahoře zaoblený obětní kámen. Čtyři obětníkovi asistenti jí podrželi každý za jednu končetinu, aby se nezmítala: kněz jí pak dvěma pohyby rozťal kůži a svaly na levé straně prsou, vnořil ruku do hrudního koše a vyrval bijící srdce, z jehož přetržených cév ještě několik sekund stříkala krev: tou skropil tváře soch bohů. Srdce, které za okamžik přestalo tlouci, pak skončilo v obřadní misce cuauhxicalli a bylo nejčastěji spáleno.

Na mýtu o obřích množstvích lidských obětí u Aztéků je mnoho pravdy, ale zdá se, že k hekatombám docházelo jen ve výjimečných příležitostech, například při posledním zasvěcování Hlavního chrámu v Tenochtitlanu, kdy šly oběti do desítek tisíců. Při běžných svátcích se však jednalo o pouze o jednoho člověka či několik jednotlivců. Zároveň fakt, že vytržení srdce byla nejčastější forma oběti, neznamenal, že neexistovaly jiné způsoby - praktikovalo se i stažení zaživa z kůže, utopení, upálení, ukamenování, dekapitace (jedno hřiště na míčovou hru se nacházelo přímo na hlavním náměstí v Tenochtitlanu naproti Hlavnímu chrámu) a další. Naopak sebeoběť se zdá být v poklasickém období na ústupu: stále existuje jako ceněný společenský fenomén, ale už není prvořadě záležitostí vládce, může ji provozovat kdokoli. U Aztéků je však významnou povinností kněží, zejména kněží boha Quetzalcoatla.

Zbývá zmínit poslední rozšířenější typ oběti, a to utopení. Provádělo se obvykle vhozením do hluboké vody a jeho nejznámější podobou jsou poklasické7 rituály související s mayskými obětními studnami. Na severu mayské oblasti totiž prší jen zřídka, proto byly přirozené vápencové studny (zvané cenote) vysoce ceněny nejen jako zdroj vody, ale též jako jakési komunikační kanály s bohy vod. Nejslavnější posvátná cenote najdeme ve městech Chichén Itzá a Mayapán: obvykle se o nich můžete doslechnout srdceryvné příběhy o tom, jak do nich bývaly vhazovány krásné panny jako nevěsty vodního boha Tlaloka či Chaka, ale ve skutečnosti se při prozkoumání jejich obsahu nalezly především kosti dětí a adolescentů obojího pohlaví (bohové vod byli v celé Mezoamerice spojováni s dětmi: Aztékové například věřili, že dětský pláč dokáže přivolat déšť). Oběť pak nebyla "nevěstou", ale poslem, který měl požádat božstvo o životodárný déšť a dobrou úrodu - ostatně, jak se zdá, tuto funkci měly i ostatní typy obětí, jelikož se věřilo, že obětovaný přichází po smrti právě k božstvu, pro něž zemřel.

Můžeme se jen dohadovat, kam by dospěl vývoj lidské oběti, kdyby nebývali přišli Španělé a neučinili těmto rituálům přítrž. První desítky let conquisty a koloniálního režimu jsou zcela ve znamení snahy o vymýcení praktik, které španělské křesťany přirozeně děsily. V koloniálním období ojediněle přetrvávají skryté rituály v jeskyních, především u Mayů, ale v posledních dvou stech letech se dá mluvit téměř o absolutním zániku lidské oběti jako mezoamerického fenoménu. Sebeoběť však do jisté míry přežila, jednak jako léčebná metoda a jednak v přeneseném kontextu - například při pašijových hrách, kdy je představitel Krista skutečně fyzicky přibit na kříž a je za svou schopnost snášet bolest vysoce vážen.

Smysl a význam lidské oběti

Dějinný vývoj a nejrůznější techniky, kterými jsem se zabývala v minulé kapitole, jsou však je prolegomenální částí k základní otázce, která provokuje západní sekulární duši: proč Mezoameričané obětovali tolik lidí? Existuje pro to vůbec racionální vysvětlení? Tato otázka má ve skutečnosti dvě části: a) Proč považovaly mezoamerické kultury lidskou oběť za nutnou? b) Lze rekonstruovat sám důvod vzniku těchto praktik a jejich tak masivního rozvoje?

Na první otázku lze odpovědět pouze skrz slovesnost a písemnictví samotných mezoamerických kultur. Známé mýty pocházejí pouze z mayské a poklasické mixtécké a aztécké oblasti, pro ostatní kultury můžeme vycházet pouze z ikonografie. Již jsem zmínila mýtus týkající se míčové hry pocházející z poklasického mayského Popol Vuhu: vyprávění o cestě hrdinských dvojčat do podsvětí a jejich partii s bohy smrti však znali již klasičtí Mayové, jak alespoň dokládají hieroglyfické nápisy ve městech Palenque a Yaxchilán. Samozřejmě nemělo tutéž podobu, ale základ zůstal zachován: obětní smrt zde představuje klíč ke znovuzrození a snad i zbožštění hlavních hrdinů, kteří se skrz ní stanou nebeskými tělesy (v případě dvojčat) nebo božstvem kukuřice (v případě jejich otce). Míčová hra, tak, jak ji praktikovali Mayové, je pak nápodobou božského vzoru, která snad měla mít konkrétní vliv na plodnost polí a možná i na slunce a časové cykly.

Pro oběť vyrváním srdce máme samozřejmě doklady především aztécké. Jedná se zejména známý o mýtus o stvoření pátého Slunce v Teotihuacanu a o vyprávění o bitvě na hoře Coatepeku. První z nich líčí počátek posledního časového cyklu, v němž všichni žijeme: bohové se sejdou ve městě Teotihuacan a vyvolí si mezi sebou dobrovolníka a jednoho náhradníka, kteří se mají stát Sluncem tím, že se vrhnou na velkou obětní hranici. Dobrovolník zakolísá a do ohně nakonec vskočí náhradník, jenž vzápětí vystoupí na nebe jako překrásný sluneční bůh Tonatiuh. Když to vidí dobrovolník, zastydí se, vzchopí, rovněž skočí - a vyjde jako druhé slunce, z něhož se zásahem ostatních bohů vzápětí stane měsíc. Samo slunce je pak nádherné, svítí a září, ale nemá dost sil, aby se pohybovalo po nebi: bohové tedy jeden po druhém podstoupí oběť vytržením srdce a jejich krev dodá Tonatiuhovi sílu, takže ten může začít své každodenní putování.

Opět je zde motiv nápodoby bohů, stejně jako v předchozím mýtu, ale zároveň se zde předkládá jednoznačný důvod, proč tak činit: bez lidských srdcí by Slunce nemělo energii pokračovat ve své cestě po obloze, zastavilo by se, s ním by se zastavil čas a došlo by ke kataklyzmatu. Aztéčtí obětníci tedy srdci a krví živili slunečního boha.

Nicméně při interpretaci tohoto mýtu je třeba opatrnosti. Jeho vysvětlení se totiž vztahuje pouze na tuto techniku oběti, netýká se již dalších variant, například utopení nebo stažení z kůže. Je vysoce pravděpodobné, že každá varianta oběti měla nějaký své etiologické vyprávění, které objasňovalo její účel, byť třeba jen ve velmi zlidovělé podobě, často je však velmi obtížné je rekonstruovat. Zároveň je i u vyrvání srdce nutná obezřetnost - to se totiž provádělo v mnoha nejrůznějších kontextech, pro něž se mohla vysvětlení odlišovat. Pro srovnání uvedu mýtus o Coatepeku, který vypráví o narození boha války a slunce Huitzilopochtliho a první bitvě.

Na hoře Coatepec ( Hadí hora) žila bohyně Coatlicue, která měla čtyři sta synů a dceru Coyolxauhqui. Při zametání jednoho dne nalezla peříčko, které schovala do záhybů sukně: po skončení práce však zjistila, že peříčko zmizelo a ona otěhotněla. Její potomci se rozzlobili, že je uvrhla do takového ponížení, a na podnět sestry se rozhodli se ji zabít; bohyně se vyděsila, nenarozený syn Huitzilopochtli ji však z lůna ujistil, že ji ochrání. V okamžiku útoku pak vyskočil z břicha plně vyzbrojen, čtyři sta bratrů pobil a sestru, hlavní osnovatelku spiknutí, přemohl, rozsekal na kusy a svrhl z Coatepeku.

Tento mýtus má jednoznačné solární konotace - Huitzilopochtli v něm je Sluncem, jeho sestra Měsícem (Coyolxauhqui byla jednou z aztéckých bohyní luny), čtyři sta bratrů ztělesňuje hvězdy. Obraz bitvy na Hadí hoře je tak metaforou rozbřesku, během něhož Slunce zahání noc ve vítězném souboji. Zároveň se však jedná o nebeský ekvivalent pozemské oběti - aztécké chrámy byly připodobněny Coatepeku, na jejich vrcholku stála Huitzilopochtliho svatyně a u úpatí často ležel kotouč s vyobrazením rozčtvrcené měsíční bohyně. Oběti pak přicházely o život na oltáři nahoře ve svatyni a následně je kněží svrhávali po chrámovém schodišti dolů, stejně jako sluneční bůh svrhl svou sestru. Stručně shrnuto, zde nelze o nějakém krmení bohů vůbec mluvit: Huitzilopochtliho jednání je trestem za útok na matku a zároveň mocenským triumfem, oběť tu přichází o život v důsledku vojenské porážky.

Tyto mýty nám pomáhají odhalovat pozadí lidské oběti v Mezoamerice, ale neodpovídají na otázku po jejím důvodu a vzniku. Ten se naopak snaží rozkrýt teorie současných badatelů.

Chci vyznačit především tři okruhy, do nichž spadají pokusy lidskou oběť rozkrýt, a to teorie "biologické", "ekonomické" a "náboženské". Reprezentantem první z nich je především Michael Harner, který tvrdí, že lidská oběť vznikla z (neoddiskutovatelného) nedostatku živočišných bílkovin v Mezoamerice (kde neexistovala domácí zvířata, kromě krocanů; nouze o maso byla taková, že u Aztéků se jeho požívání stalo privilegiem šlechty). Lidská oběť a především následný rituální kanibalismus byly způsoby, jak se s tímto nedostatkem vyrovnat. "Ekonomické" teorie pak proklamují ideu, že lidská oběť byla nástrojem politické moci, represe a v neposlední řadě třídního boje, jako reprezentanta lze uvést například Johna Inghama. Poslední, "náboženské" teorie, naopak kladou důraz na lidskou oběť jako plnění náboženské povinnosti; sem patří většina moderních teoretiků v čele s Davídem Carraskem nebo Michelem Graulichem.

Ve všech třech skupinách teorií je patrná snaha lidskou oběť odůvodnit tak, aby to vypadalo, že Aztékové (či mezoamerické kultury obecně, většina teorií lidské oběti se však soustředí právě na Aztéky) nemohli jednat jinak, obzvlášť explicitní je v tomto málo přijímaná Harnerova bílkovinná hypotéza. Biologie je dnes nejen ve vědě, ale i v běžném životě obvyklý legitimační prostředek tam, kde se hledá omluva a ospravedlnění pro nějaké chování (například často citovaný lidový názor "muž nedokáže být věrný, protože je z biologického hlediska předurčen rozsévat své sémě mezi co největší počet partnerek"). Podobně funguje ekonomie a třídní boj u marxisticky laděných badatelů - a podobně se často zachází i s náboženstvím v moderních antropologických teoriích.

Je dosti významné si uvědomit, že všechny tyto tři typy teorií (jako ostatně i tento článek) problematizují něco, co pro Mezoameričany samé problémem vůbec nebylo. Existovaly etiologické mýty o lidské oběti, existovala vysvětlení a důvody, proč se tak činilo, ale neexistovalo zpochybňování, úvahy ani reflexe na toto téma. Zároveň je třeba všem třem skupinám teorií přiznat jistý díl pravdy - rituální kanibalismus nepochybně zpříjemňoval život nižším třídám aztécké společnosti, stejně jako byla politická dominance vládců a šlechticů rozhodně leitmotivem aztéckých hekatomb; o náboženském rozměru pak už vůbec nemůže být nejmenších pochyb. Problémem je, že zdůrazňování jednoho aspektu často vede k marginalizování významu druhého: náboženské teorie ignorují politický rozměr a naopak.

Vysvětlení, které by mohlo být pravdě nejblíže, bude nejspíš ležet někde uprostřed mezi ekonomií a náboženstvím. Na mýtu v Coatepeku a na reliéfech danzantes je zřetelně vidět mocenský rozměr oběti, lze dokonce formulovat hypotézu, že se původně vyvinula právě z mučení zajatců, tak jako sebeoběť mohla vzniknout z pohrdání bolestí a chvástání válečníků, tedy z demonstrace vojenských ctností. Nelze však zapomínat na kosmologický a náboženský rozměr - hlavním motivem je zde fakt, že oběť je ustavena bohy, že se o ní nepochybuje a že je prvořadou náboženskou povinností člověka jí vykonávat, ať se mu to líbí nebo ne. A představa, že Mezoameričané plnili přání svých bohů nadšeně a šťastně, je sice dosti rozšířená, ale nejspíše mylná: v literatuře mayské i aztécké nalezneme desítky příkladů oběti, která se bojí, vzpouzí či přímo odmítá jít pod nůž, nebo přihlížejících, kteří se hrozí děsivé krvavé podívané. Lidská oběť nebyla nic tak jednoznačně dobrého, jak se zdá vyplývat z aztécké státní propagandy: naopak, byla nejspíš vnímána jako ambivalentní, obávaná i žádoucí, nejvyšší trest i nejvyšší odměna. Je příznačné, že obětníkem byl vždy vítěz, obětovaným vždy poražený.

Shrnuto, lidská oběť byla dobrá i zlá, správná i špatná, nikdy však diskutovaná, vždy se brala jako prvořadá a nejvyšší povinnost, kterou lidé bohům splácí své stvoření. Jediná volba, která zde existovala, byla obětovat nebo nechat se obětovat, zabít nebo zemřít. Čím větší váhu oběti Mezoamerika přikládala, tím víc narůstal militarismus v její kultuře. A naopak, s válečnými triumfy přicházela i lidská oběť, které bylo tím víc, čím víc bylo k dispozici zajatců.

Jsem si vědoma toho, že ani tehdy, když příslušník západní sekulární civilizace získá stručný přehled o vývoji a významu lidské oběti v Mezoamerice, nedokáže zcela odhodit svou nechuť a hrůzu tváří v tvář náboženství, které stojí a padá s lidskými srdci. Mým cílem ale nebylo změnit západní hodnoty: účelem tohoto článku je přispět k většímu porozumění paradoxnímu fenoménu mezoamerického rituálního násilí. Protože nemá smysl stále dokola odsuzovat něco, co už stovky let neexistuje: nyní lze jen naslouchat, číst, učit se a pokoušet se chápat.

Bibliografie

  • Baudez, Claude-François, and Peter Matthews, "Capture and Sacrifice at Palenque", in: Merle Greene Robertson and Donnan Call Jeffers (eds.), Proceedings of the Tercera Mesa Redonda de Palenque, June 11-18, 1978, Palenque, a Conference on the Art, Hieroglyphics ad Historic Approaches of the Late Classic Maya, Palenque and Monterey (California): Pre-Columbian Art Research Center [1978], p. 31-40.
  • Carrasco, Davíd, City of Sacrifice: The Aztec Empire and the Role of Violence in Civilization, Boston: Beacon Press 1999, 279 p.
  • Coggins, Clemency Chase, and Orrin C. Shane III. (eds.), Cenote of Sacrifice: Maya Treasures from the Sacred Well at Chichén Itzá, Austin: University of Texas Press 1984, 176 p.
  • Flannery, Kent V., and Joyce Marcus, "Ancient Zapotec Ritual and Religion: An Application of the Direct Historical Approach", in: Colin Renfrew and Ezra B. W. Zubrow, The Ancient Mind: Elements of Congnitive Archaeology, Cambridge: Cambridge University Press 1994, p. 55- 74.
  • Garcia Moll, Roberto, Monumentos escultoricos de Monte Alban, Munchen: C.H. Beck, 1986, 100 p.
  • De la Garza Camino, Mercedes, Literatura maya, Caracas: Biblioteca Ayacucho 1992, 2a ed., 453 pp.
  • Girard, René, Obětní beránek, Praha: NLN 1997, 251 s.
  • Graulich, Michel, "Aztec human sacrifice as expiation", History of Religions 39 (4, 2000): 352-371.
  • Chase, Diane Z., "Lifeline to the Gods: Ritual Bloodletting at Santa Rita Corozal", in: Merle Greene Robertson and Virginia M. Fields (eds.), S ixth Palenque Round Table, 1986, Norman: University of Oklahoma Press 1990, p. 51-58.
  • Ingham, John M., "Human sacrifice at Tenochtitlan", Comparative Studies in Society and History 26 (3, 1984): 379-400.
  • Joyce, Rosemary A., Richard Edging, Karl Lorenz, and Susan D. Gillespie, "Olmec Bloodletting: An Iconographic Study", in: Merle Greene Robertson and Virginia M. Fields (eds.), S ixth Palenque Round Table, 1986, Norman: University of Oklahoma Press 1990, p. 143-150.
  • Kostićová, Zuzana Marie, "Kultura smrti" [online], Glosy.info, 20.únor 2005 [cit. 23. června 2006], dostupné na WWW:
  • Kostićová, Zuzana Marie, "Mayská oběť a sebeoběť krve podle Relación de las cosas de Yucatán", Religio 13 (2, 2005):287-306.
  • Marcus, Joyce, "Zapotec Chiefdoms and the Nature of the Formative Religions", in: Robert J. Sharer and David C. Grove, Regional Perspectives on the Olmec, Cambridge: Cambridge Unviersity Press 1989, p. 148-197.
  • Nájera Coronado, Martha Ilia, El don de la sangre en el equilibrio cósmico: El sacrificio y el autosacrificio sangriento entre los antiguos mayas, México: Universidad Nacional Autónoma de México 1987, 279 pp.
  • Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu, ed. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976, 203 s.
  • Read, Kay Almere, Time and Sacrifice in Aztec Cosmos, Bloomington: Indiana University Press 1998, 308 p.
  • Robicsek, Francis, and Donald K. Hales, "Maya Heart Sacifice: Cultural Perspective and Surgical Technique", in: Elizabeth P. Benson and Elizabeth H. Boone (eds.), Ritual Human Sacrifice in Mesoamerica: Conference at Dumbarton Oaks, October 10th and 14th, 1979, Dumbarton Oaks Research Library and Collection, Washington D.C. 1984, p. 49-90.
  • Sahagún, Bernardino de, Breve compendio de los ritos idolatricos que los indios de esta Nueva Espana usaban en tiempo de su infidelidad, Mexico, D.F.: Lince Editores 1990, 69 pp.
  • Schele, Linda, "Human Sacrifice Among the Classic Maya", in: Elizabeth P. Benson and Elizabeth H. Boone (eds.), Ritual Human Sacrifice in Mesoamerica: Conference at Dumbarton Oaks, October 10th and 14th, 1979, Dumbarton Oaks Research Library and Collection, Washington D.C. 1984, p. 7-48.
  • Tate, Carolyn E., Yaxchilan: The Design of a Maya Ceremonial City, Austin: University of Texas Press 1992, 306 p.
  • Taube, Karl A., "A Study of Classic Maya Scaffold Sacrifice", in: Elizabeth P. Benson and Gillet G. Griffin (eds.), Maya Iconography, Princeton: Princeton University Press 1988, p. 331-351.
  • Weiss-Krejci, Estela, "Victims of Human Sacrifice in Multiple Tombs of the Ancient Maya: A Critical Review", in: Andrés Ciudad Ruiz, Mario Humberto Ruz Sosa y María Josefa Iglesias Ponce de León (eds.), Antropología de la eternidad: La muerte en la cultura maya, Madrid: Sociedad Espańola de Estudios Mayas, Centro de Estudios Mayas 2003, pp. 355-381.
  • Wonkelman, Michael, "Aztec human sacrifice: cross-cultural assessment of the ecological hypothesis", Ethnology 37 (3, 1998): 285-298.

 
1 K tomu blíže viz Kostićová, Zuzana Marie, "Kultura smrti" [online], Glosy.info, 20.únor 2005 [cit. 23. června 2006].
2 Obří kamenné skulptury o výšce přibližně dvou metrů, znázorňující lidské hlavy s (pravděpodobně) negroidními rysy zamotávají hlavu badatelům od první chvíle, co se vynořily z pralesa, který je ukrýval.
3 Jadeit, hadec a další zelené drahokamy představovaly nejvýše ceněnou komoditu v Mezoamerice, podstatně dražší než zlato. Zelená barva byla barvou majetku a přepychu, tak, jako u nás zlatá, a v některých kulturách mohla zároveň fungovat jako metafora pro krev, nejcennější z tekutin.
4 Tento obraz známe například z poklasických aztéckých kodexů nebo klasických mayských reliéfů především z města Yaxchilán.
5 Karl A. Taube, "A Study of Classic Maya Scaffold Sacrifice", in: Elizabeth P. Benson and Gillet G. Griffin (eds.), Maya Iconography, Princeton: Princeton University Press 1988, p. 331-351.
6 Zatímco krvácení z genitálií bylo nejobvyklejší formou sebeoběti u mužů, neexistuje, pokud je mi známo, jediný doklad o krvácení z pohlavních orgánů ženy. Nabízí se množství vysvětlení, například často se vyskytuje názor, že bylo pouštění žilou z penisu nápodobou ženské menstruace a muž se jejím provedením na čas stal jakousi androgynní bytostí a tím se připodobnil bohům (kteří snad měli ve velké většině oba aspekty). Osobně naopak považuji krvácení z penisu za exaltaci mužského charakteru sebeoběti; ženská sebeoběť pak ve většině doložených případů souvisí s osobou králova dědice, jak s jeho narozením (na yaxchilánských reliéfech) nebo s jeho oficiálním označením za následníka trůnu (v Bonampaku). Zdá se zároveň, že ani v jednom případě není sebeobětující osobou jeho matka, ale jiné královy ženy nebo význačné šlechtičny. Fenomén "maskulinizace" ženy při porodu nebo ve vztahu k dětem je pak znám i od Aztéků - žena, jež zemřela při porodu, byla postavena na roveň válečníkovi, který získal v boji zajatce, a jako polobožská bytost pak byla nebezpečná právě ženám a dětem.
7 Praxe obětování vhozením do cenote je zcela jistě starší, ale nejvíce dokladů a materiálu máme právě z poklasického období, proto jí řadím sem.
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Lidská oběť a sebeoběť v Mezoamerice [online]. Glosy.info, 20.červenec 2006. [cit. 15.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/lidska-obet-a-sebeobet-v-mezoamerice/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Mezoamerika. náboženství. lidská oběť. sebeoběť. smrt. Mayové. Aztékové. dekapitace. vyrvání srdce. mučení. rituální násilí. obětování. míčová hra.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
nenim jak mam tady hledat mno
helca (28.1.2009 17:04:49)
Lukáš Slabý: mas nekoho
Námitka mayské oběti
Lukáš Slabý (28.10.2007 17:45:37)
Dobrý den všem kdo čtete tento text. Jmenuji se Lukáš Slabý a jemi 13 let a již douhu se zajímám o mayskou civilizaci. Všichni co jsete viděli film Apocalyto od Mela Gipsna jste jistě pocítili krutos mayského světa, ale tento film popisuje pouze konec této civilizace a to v poklasickém období tedy od roku 1000 do 1511 tedy do španělské conqisty. jak už se vám zmínila pani Zuzana ze Slovencka popisuje maye jako krvežíznivé lidi, kteří měli největší potěšení právě z ní. Né! mayové vznikli jako v podobě vesnic v roce 2000 př.n.l. na pobřeží tichého oceanu v malích vesnicích. Když vzniklo první město mezoameriky u olmecké civilizace na pobřeží mexického zalivu San Lorenzo začíná předklasické období. Později když vznikla další města už u mayú jako EL Mirador, tikal, Calacmul ..... Později po roce 200 n.l. začíná klasické období vrcholo mayského světa v dobách Tikálu a Calcmulu. V těchto dobách se objevuje obětování ale pouze víznamných lidí jako alistokratů a především králů, vládců velkých měst. po roce 800 n.l. upadá mayská kalsická města jako Tikal, caracol a calacmul z neznámích důvodů asi požáru, zemětřesení , sucha nebo právě těchto obětování jedna z teroijí ale ta se nestala v době conqvisty v roce 1511 až 1697 kdy padlo poslední mayské město taysal, ale v klasickém období tedy 800n.l. až 900 n.l. takže je nemožné aby tam připluli španělé. takže celí film je tedy scela zamotaný. také zatmění slunce, kterého se zalekl velekněz je nesmysl mayové dokázali předpovídat a vypočítat oběvení ruzných planet i zatmění slunce a měsíce. a jestli se tedy fil odehrává v poklasickém období jakto že je město krve tedy náměstí pyramid tak podobné jako klasický tikal jeho chrámi 1,2 a severní akropole. Celý film kromě dobrých hereckých výkonů a prohlídky pralesem a města nic nepřináší. jestli tedy budeme mluvit o krvežíznivích lidech mluvme o barbarských aztecích kteří za čtyři dny dokázali obětovat 20 000 lidí. Lukáš Slabý Valšim lukytikal@seznam.cz
Som v tejto oblasti úplný lajk.
maksim@post.sk (24.2.2007 15:11:29)
Práve som zo synom absolvoval návštevu kina, konkrétne film od Mela Gibsona „Apocalipto“ ktorý svojou formou vykresľuje zánik Mayskej kultúry a veľmi sugestívne opisuje rituálne obete, ako aj celkový vzťah k smrti tejto civilizácii. Po odchode z kina som bol na rozpakoch. Vždy som sa snažil byť čo najviac chápaví a tolerantný voči iným. Ale nemohol som v sebe potlačiť otázku, či si takáto kultúra zaslúži existovať ?
Po príchode domov preto že som mal plnú hlavu otázok som začal pátrať po odpovediach prečo niekto môže byť tak ľahostajný k životu. Natrafil som na tento článok. Nie nepochopil som úplne ich prístup k hodnotám, ale mnohému som pochopil. Pochopil som, že ak nechápeš tak sa aspoň snaž pochopiť a buď si istý že opačná strana má ten istý problém.
Ďakujem.
Nejen Mezoamerika
Dupor (11.1.2007 15:20:49)
Do časů iránského Zarathustry (v staročešině Zardouš) se vládnoucí klika lidskými oběťmi zbavovala politických nepřátelů. Sledování pohybů nebeských těles bylo tajnou vědou a i po dnes se tajemné oblasti moci využívají k nedemokratickým akcím. Zardouš pak vypracoval návod k pozorování planet a časových znamení k setvě, sklizni ap.

Přidat komentář