Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
15.listopadu 2018
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Literatura starých Mayů - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 10.června 2005, text čítá cca 7411 slov. 16720 přečtení  |  4 reakce

Epigrafie a kodexy, mayské jazyky

Progres v luštění písma s sebou samozřejmě přinesl první výsledky na poli mayské klasické "literatury", jinými slovy, bylo rozluštěno množství nápisů v chrámech a na stélách. Výsledek přinesl překvapení. Generace mayistů vedených J. E. S. Thompsonem považovala Maye za mírumilovnou teokratickou civilizaci kněží a astronomů, kteří nevedli války a jejich hlavním zaměstnáním bylo pozorování hvězd. Tyto názory se zbortily jako domečky z karet nejen po rozluštění velké části glyfů, ale i po nalezení fresek ve městě Bonampak, které jednoznačně a nade vší pochybnost zpodobovaly mučení a obětování válečných zajatců králem Bonampaku. Stejně tak se ukázalo, že většina nápisů pojednává o dynastické historii a významných činech panovníků (vítězství nad nepřáteli, uskutečnění důležitých výročních rituálů atd.). Právě díky neúnavným epigrafickým výzkumům jsme dnes schopni dokonce číst jména vládců a sestavovat tabulky letopočtů jejich panování. Ale z rozluštěných textů vyvstaly i jiné informace: ve městě Palenque se podařilo dešifrovat mytologický záznam zachycující klasickou podobu mýtu o stvoření světa, která se prakticky v ničem nepodobá postklasické verzi známé z knihy Popol Vuh.

V této oblasti máme tedy následující zdroje: za prvé zmíněné nápisy na architektuře a sochařských dílech (chrámových reliéfech, stélách aj.), za druhé inskripce na keramice, která byla poměrně nedávno odhalena jako velice cenný a dosud podceňovaný zdroj informací. Za třetí pak tři mayské kodexy pocházející z postklasického období: Pařížský, Drážďanský a Madridský kodex. V odborné literatuře se setkáme ještě se čtvrtým kodexem nazývaným kodex Grolier, otázka jeho autenticity však není jasná. V poslední době se stále větší množství odborníků kloní k názoru, že se jedná o rafinovaný falsifikát.

Jak jsem se zmínila, nápisy na architektuře se zabývají především politickou historií a genealogií panovníků, za jejichž vlády vznikly. Keramické vázy především označují majitele nádoby a účel, k němuž byla určena. Kodexy jsou však nesmírně důležitým, byť dosud ne zcela rozluštěným zdrojem pro porozumění mayské kultuře. Jak jsem se zmínila, všechny tři jsou postklasické. V době příchodu Španělů nepochybně existovaly i starší mayské knihy, ale většina byla spálena při památném auto de fe v Maní uspořádaném týmž kronikářem Diegem de Landou, který posléze sepsal Relación de las cosas de Yucatán, spis, který poskytuje neocenitelné a naprosto jedinečné informace o nejrůznějších aspektech mayského života. Můžeme mluvit o velkém štěstí, že se zachovaly alespoň tyto tři kodexy.

Drážďanský kodex obdržel své jméno, stejně jako ostatní dva, podle města, ve kterém byl nalezen. Jeho původ není zcela jasný, někteří situují jeho vznik na jih mayských nížinných oblastí (tzn. na sever dnešní Guatemaly), jiní (Thompson) se domnívají, že byl vypracován ve městě Chichén Itzá. Během conquisty se dostal do rukou Hernánu Cortésovi, pravděpodobně na pobřeží poloostrova Yucatán někde mezi Zempoalou a Cozumelem. Posléze jej tento dobyvatel odeslal spolu s další kořistí španělskému králi a římskému císaři Karlu V - právě díky tomu se jako jeden z mála zachránil před Landovými inkvizitorskými zásahy.

První doložená stopa po kodexu je rok 1739, kdy se objevuje ve Vídni: nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto faktu je, že Karel V. musel v době, kdy zásilku od Cortése dostal, dlít v tomto městě. Stejného roku jej kupuje drážďanský knihovník Johann Christian Götze a převáží do Drážďan, kde se kodex nachází dodnes.

Stejně jako drtivá většina mayských knih je i Drážďanský kodex vytvořen na dlouhém pásu papíru amatl (též amate; jedná se o speciálně upravenou kůru fíkovníku, na níž se v předkolumbovské době psalo). Ten byl pro potřeby písařů pokryt bílým štukem a složen do podoby leporela, aby se snáze četl. Dohromady má 39 stran, dvě z nich jsou bílé, nepopsané. Iluminace jsou barevné, převažují červené, zelené, žluté a hnědé odstíny. Z obsahového hlediska se jedná o astronomickou příručku: sloužil rovněž věšteckým účelům (neoddělitelně spjatým s mayskou astronomií), obsahuje tabulky pohybu nebeských těles a zatmění, rituál nového roku a další texty, včetně ilustrací.

Kodex Madrid bývá též nazýván Tro-Cortesiánský. Toto zvláštní označení vychází ze specifické historie tohoto kodexu. Původní kodex byl totiž (neznámo jak) rozdělen na dvě části, které měla poněkud odlišný osud.. Jeden z nich pravděpodobně získal Juan de Tro y Ortolano od Cortésových dědiců; v roce 1866 ho objevil abbé Brasseur de Bourbourg v madridské královské dějepisné akademii. Po svém původním majiteli získal přídomek Troánský kodex. Druhý fragment, Cortesiánský kodex (pojmenovaný po Hernánu Cortésovi), byl rovněž nalezen v polovině devatenáctého století v Madridu. Málem byl prodán do národní knihovny v Paříži; pak jeho stopy mizí a vynořují se opět v polovině sedmdesátých let téhož století, kdy ho koupilo madridské archeologické muzeum od jistého španělského sběratele. Koncem 19. století pak badatel Leon de Rosny zjistil, že Troánský a Cortesiánský kodex jsou ve skutečnosti dvě různé části téže knihy. Dnes se kodex nachází v Madridu v Muzeu Ameriky. Po obsahové stránce se jedná především o věšteckou příručku: obsahuje proroctví na každý z třinácti dní sakrálního mayského kalendáře tzolkin, rituální návod jak přivolat déšť, věštění s ohledem na zemědělské úkony nebo tkaní. Je největší ze všech tří kodexů, sestává se celkem z padesáti šesti iluminovaných stran vyrobených rovněž z papíru amate. Významné je plošné užití mayské modři, specifického modrozeleného odstínu těžko získatelného z přírodních zdrojů.

Pařížský kodex byl objeven roku 1859 Leonem de Rosny v odpadkovém koši v Pařížské Národní knihovně. Kniha byla zabalena do papíru, na němž stálo jméno Pérez a několik dalších slov v maya-tzeltal. Právě z toho důvodu se původně předpokládalo, že kodex pochází z kraje Tzeltalů, tedy z Chiapasu. V současnosti se nicméně autoři kloní spíše k Thompsonovu názoru, že jeho původ je třeba hledat na severu mayské oblasti ve městech Tulum či Mayapán. Není jasné, jak se kodex dostal do Evropy: snad byl odkoupen pařížskou knihovnou od nějakého sběratele či obchodníka. Celkem se jedná o dvanáct iluminovaných stran, ale je pravděpodobné, že na začátku i na konci jedna nebo více stran schází. Jeho obsah se podobá Drážďanskému kodexu, vesměs jde o věšteckou a astronomickou příručku, obsahuje například seznam katunů, božstva vztažená ke katunům atd.

Co se týče kodexu Grolier, otázka jeho autenticity je dosud otevřená. V roce 1965 byl údajně zakoupen na trhu v hlavním městě Mexiku a dovezen do New Yorku, kde se nachází dodnes. Údajně byl nalezen v pohřební jeskyni na severu Chiapasu spolu s dalšími předměty (dřevěnou maskou atd.). Odborníci ho pak datovali přibližně do patnáctého století. Nicméně i kdyby se tato datace potvrdila, problém věrohodnosti kodexu to neřeší. Mnoho výborných podvrhů bylo totiž vytvořeno na starém nepopsaném papíru amate, který staří Mayové často ukládali do posvátných jeskyní jako obětinu. Radiouhlíková datace v takových případech potvrdila vysoké stáří předmětů, a že se jedná o falsifikáty, poznali až ikonografové. Právě netypická a poněkud podezřelá ikonografie představuje hlavní problém a zdroj pochybností o pravosti kodexu Grolier, stejně jako výpočty cyklu Venuše, které neodpovídají skutečnosti a posledním objevům na poli mayské astronomie. Problém není dosud vyřešen, jako nejpravděpodobnější se dnes nicméně jeví, že kodex je velice zručným padělkem.

Jazyky

Palenque, foto Gina DolejšováDruhou velkou skupinou pramenů jsou předkolumbovské texty zapsané po conquistě, v latince a v původních mayských jazycích. Tyto písemné prameny představují jedno z nejdůležitějších těžišť porozumění postklasické mayské kultuře a v neposlední řadě i postklasickým indiánským jazykům, v nichž jsou sepsány.

Většina klasických nápisů je v jazyce maya-yucateca nebo ve velmi příbuzném maya-chol: zdá se, že se jednalo o dvě linguae francae klasického mayského světa. Dříve (tzn. před objevením faktu, že mayské písmo je logosylabické povahy) se badatelé domnívali, že je možné rozšifrovat písmo bez znalosti mayského jazyka (u hieroglyfů by tomu tak skutečně bylo - logogram zůstává týž bez ohledu na jazyk, v němž ho přečteme). Dnes tento názor samozřejmě neplatí, nicméně i bez znalosti klasických mayských jazyků je možná alespoň základní orientace v textu. Z pochopitelných důvodů tomu však v pozdních, latinkou zapsaných textech, tak není. Zde musí přijít ke slovu podrobná filologická a překladatelská práce.

Neexistuje a nikdy neexistovala jedna jediná klasická mayština - Mayové hovoří celou rozvětvenou rodinou jazyků čítající sedm jazykových skupin: huastéckou (jazyky huasteca a chicomucelteca), yucatéckou (yucateca, itzá, lacandon a mopán), cholskou (chol, chortí, chontal), tzeltalskou (tzeltal a tzotzil), kanjobalskou (kanjobal, jacalteca, acateca, motozinteca, tuzanteca, tojolabal a chuj), mamskou (mam, teca, ixil a aguacateca) a quichéjskou (quiché, cakchiquel, tzutujil, sacapulteca, sipacapá, kekchí, uspanteca, pokomam a pokomchí). Nejvýznamnějšími jazyky co do koloniální literatury byly však pouze yucateca, quiché a cakchiquel. Z nich pouze maya-yucateca je jazykem původních klasických Mayů, jelikož quiché a cakchiquel mluvily kmeny žijící na guatemalské vysočině, které již nepatřily ke klasické mayské kultuře.

 << Předchozí: Úvod << >> Následující: Yucatécké prameny: Chilam Balam a další >>
1 Překlad z yucateca do španělštiny Miguel Rivera Dorado; Chilam Balam de Chumayel, ed. de Miguel Rivera Dorado, Madrid: Dastin 2002, 154 pp., ISBN 84-492-0230-5, p. 90- 91
2 překlad z yucateca do španělštiny Alfredo Barrera Vásquez; cit. in: Mercedes de la Garza Camino, Literatura maya, Caracas: Biblioteca Ayacucho 1992, 2a ed., 453 pp., ISBN 980-276-174-5, pp. 356- 359, 380- 383
3 Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili proroka Jaguára na Yucatánu, ed. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976, s. 23- 24
4 Překlad z jazyka quiché do španělštiny Francisco Monterde, cit. in: Mercedes de la Garza Camino, Literatura maya, Caracas: Biblioteca Ayacucho 1992, 2a ed., 453 pp., ISBN 980-276-174-5, pp. 325- 334

Literatura

Alcina Franch, José, Códices Mexicanos, Madrid: Mapfre 1992, 353 pp., ISBN 84-7100-201-9
Alcina Franch, José, Mitos y literatura maya, Madrid: Alianza Editorial 1989, 219 pp., ISBN 84-206-0415-1
Barrera Vásquez, Alfredo, y Silvia Rendón, El libro de los libros de Chilam Balam, México: Fondo de Cultura Económica 1948, 212 pp.
De la Garza Camino, Mercedes, Literatura maya, Caracas: Biblioteca Ayacucho 1992, 2a ed., 453 pp., ISBN 980-276-174-5
Chilam Balam de Chumayel
, ed. de Miguel Rivera Dorado, Madrid: Dastin 2002, 154 pp., ISBN 84-492-0230-5
Kettunen, Hari, y Christophe Helmke, Introducción a los Jeroglíficos Mayas: Manual para el Taller de Escritura, VII Conferencia Maya Europea, Madrid, 25- 30 de Noviembbre de 2003, Sociedad Espaňola de Estudios Mayas y Wayeb [nepublikovaná skripta k VIII. evropské mayistické konferenci]
Kováč, Milan, Slnko jaguára, Bratislava: Chronos 2002, 394 s., ISBN 80-967138-6-8
Landa Calderón, Diego de, Relación de las cosas de Yucatán, ed. de Miguel Rivera Dorado, Madrid: Dastin 2002, 201 pp., ISBN 84-492-0227-2
Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili proroka Jaguára na Yucatánu
, ed. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976, 203 s.
Popol Vuh, ed. de Carmelo Sáenz de Santa María, Madrid: Dastin 2002, 140 pp., ISBN 84-492-0234-5
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Literatura starých Mayů [online]. Glosy.info, 10.červen 2005. [cit. 15.listopadu 2018].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/literatura-starych-mayu/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Mayové. mayská literatura. mayské písmo. Landa Diego de. Popol Vuh. Chilam Balam. Zpěvy ze Dzitbalché. Rabinal Achí. Thompson John Eric S.. Knorozov Jurij. Mezoamerika. mayské kodexy. mayské jazyky. epigrafie.

Diskuse k tématu

Proč yucatec? Rozdíl choltí – chortí. Korekce dat.
Jirka (15.3.2009 06:30:27)
Nebylo to proto, že většina informací o Mayích pocházela z pera "šíleného" Diega de Landa jenž byl ve styku právě s oblastí jazyka yucatec? Nebo je to možná proto že yucatec je druhým nejrozšířenějším jazykem (po quiché)?
V E. Britannica jsou uvedeny jazyky chol a chortí (a to jako nevymřelé – 109 a 64 tis. mluvčích), podobně je to u Swadeshe a Kelleye, kdežto u Morleye název chol je vyhrazen jako větev pro jazyky choltí a chortí. Jak to je správně, jaké jsou rozdíly, když mezi yucatec a quiché dost velké (srv. Kukulkan a Gucumatz)?
Vedení kalendářních záznamů bez korekce by znamenalo že každých 400 r. je chyba téměř 1 měsíc a při trvání mayské civilizace pak skoro 3 měsíce a to by už asi opravdu vadilo. Jak časté jsou takové korekce v datech?
Aktualizace
Zuzana Marie Kostićová Pošta (11.10.2006 11:49:09)
Ráda bych aktualizovala dvě tvrzení, která se v článku objevují.

a) Podle posledních výzkumů je dosavadní názor, že mayské hieroglyfické nápisy byly vedeny v jazyce yucateca nebo chol, chybný. Na základě analýz textů a jazykových komparací se dnes zdá pravděpodobné, že se jedná o vymřelý jazyk choltí (jehož nejbližším živým ekvivalentem je moderní jazyk chortí) nebo jiný jemu blízce příbuzný jazyk; nápisy vykazují mnohé velmi podobné rysy. Jednotlivé lokality měly samozřejmě své specifické způsoby vyobrazení glyfů a často se v nich projevuje vliv lokálního jazyka (tedy například chol nebo yucateca), ale zdá se, že právě choltí sloužil jako spisovný jazyk. "Protlačování" yucatéčtiny a cholštiny v dosavadní teorii byl, jak se ukazuje, dán spíše osobními preferencemi či původem badatelů a nelze je racionálně obhájit.

b) Co se týče analýzy obsahu knihy Chilama Balama z Chumayelu, zde uvedené informace se shodují s největší výkladovou tradicí představovanou většinou badatelů. Existuje však i alternativní čtení, jehož autorem je Munro S. Edmonson, který považuje Chumayel především za rituální příručku popisující ve většině textu obřady ukončování časových cyklů. Tato interpretace je menšinová a, pokud vím, je přijímána spíše rozpačitě, ale zároveň je velmi podnětná a novátorská. Hlubší zájemce odkazuji na relevantní svazky včetně úvodů: Munro S. Edmonson, The ancient future of the Itza : The book of Chilam Balam of Tizimin, Austin: University of Texas Press 1982; Munro S. Edmonson, Heaven born Merida and its destiny: the Book of Chilam Balam of Chumayel, Austin: University of Texas Press 1986. První z nich lze nalézt v Národní knihovně v Praze, druhý bohužel v Čechách dostupný není.
Příspěvek byl smazán
ljosepe (9.2.2006 08:56:01)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 9.2.2006 11:06:18.
Důvod: Spletl si Glosy s Bravíčkem.

Přidat komentář